Jiří Karen: Učitelé se bouří proti konzervativní tradici

čtvrtek 13. prosince 2018 · 0 komentářů

Vyhrožování, snížení úvazku, psychický nátlak i vyhazovy. Tomu všemu čelí v českých školách řada pedagogů, kteří se snaží učit inovativními metodami v souladu s moderními didaktickými trendy. Co všechno kvůli zastaralému školství ztrácíme?

Zdroj: Deník Referendum 28. 11. 2018

Konzervativní prostředí českých škol, založené na tradiční a autoritářské výuce, klade některým učitelům, zkoušejícím nové metody, řadu překážek. Učitelé popisují situace, kdy jsou nuceni učit podle zastaralých osnov z roku 1996, je na ně kladen nátlak, aby používali didakticky nevhodné metody jako výklad a diktování do sešitu a v řadě případů je jim dokonce vyhrožováno vyhazovem z práce, pokud se nepřizpůsobí požadované klasické podobě vyučování.

Příběhy jednotlivých učitelů jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře, jejíž ambicí je poukázat převážně na nevalnou kvalitu výuky na českých školách. Stránka zveřejňuje příběhy učitelů, kteří zde popisují své zkušenosti s problémy doprovázejícími aplikaci moderních metod, ale také své zážitky s rasismem některých ředitelů, neřešenou šikanou či nevyhovujícími pracovními podmínkami na soukromých školách.

Mezi emblematická témata patří zejména vyžadování tradičního schématu vyučovací hodiny – frontální výuku a diktování do sešitu. Převažující podobu tohoto z didaktického a pedagogického hlediska naprosto neefektivního a nevhodného způsobu výuky potvrzují taktéž statistická šetření České školní inspekce i empirické výzkumy na českých univerzitách.

Přestože závazné kurikulární dokumenty ministerstva deklarují snahu o aktivizující inovativní výuku, realita praktické školní hodiny je ideálu dalece vzdálena. Smyslem velké kurikulární reformy českého školství v roce 2008 přitom bylo zbavit učitele povinnosti odučit „přikázané učivo“ a dát jim svobodu ve výuce, aby si učivo mohli sami vybrat v kontextu Rámcového vzdělávacího programu.

Z příběhů některých učitelů zveřejněných na stránce přitom vyplývá, že část českých škol nejen vědomě ignoruje závazný státní apel na moderní vzdělávání, ale že dokonce inovativní postupy aktivně blokují za využití nejrůznějších forem nátlaku a perzekuce.

Rámcový vzdělávací program tak řada škol zcela ignoruje a učitelé často frontálně předávají žákům absurdní množství odborného učiva, které jejich krátkodobou pamětí proteče bez jakéhokoliv efektu.

Takovýto způsob „výuky“ se dá považovat na základě nesčetné řady vědeckých výzkumů v oblasti kognitivní psychologie i psychologie učení téměř za pedagogický zločin. Žáky frustruje, vytváří v nich niternou nechuť k jakémukoliv vzdělávání obecně a neumožňuje rozvíjet klíčové dovednosti pro život v 21. století, jako je kreativita, soft skills, kritické myšlení či schopnost racionálně pracovat s informacemi.

N základě různých indicií a jednotlivostí se lze jen domnívat, co všechno k takovému stavu vedlo, protože relevantní statistická data neexistují. Jako významný faktor se zdá být autoritářská tradice českého školství kořenící snad až někde v 19. století, v militarismu pruské důstojnické školy. Neslučitelnosti takového přístupu s demokracií si byli vědomi někteří už v 90. letech, jak ukazuje například vynikající dokumentární film Škola demokracie Tomáše Škrdlanta.

Učitelé vnímající se jako nadřízení prosazují svou mocenskou autoritu vůči žákům, přičemž transmisivní výuka (učitel-vládce předává ústně informace pasivnímu žákovi-podřízenému) se zde stává účinným nástrojem disciplinace a nadvlády. Ostatně vzpomínky mnohých na školní léta jsou zcela prosyceny obrazy mocenského zneužívání učitelského postavení.

Hluboká konzervativnost českého školství podle některých možná souvisí s tím, že řada učitelů často spadá do psychologického typu „ochránce“ (nutno přiznat, že podle vědecky sporné teorie MBTI) zapáleně hájícího status quo a vyžadujícího tvrdé potrestání jakéhokoliv přečinu vůči řádu.

Dalším důležitým faktorem je hluboká, často na základě zkušenosti oprávněná a logická, nedůvěra českých učitelů vůči státu a ministerstvu, na základě čehož velké množství škol zcela odmítlo dobře míněnou (a v lecčems opravdu zásadně progresivní) kurikulární reformu jako „další zbytečné ministerské papírování, které je třeba nějak ošulit“.

Nutno podotknout, že ministerstvo školství aplikaci kurikulární reformy tragicky podcenilo a skoro absolutně ignorovalo vysvětlování a proškolování učitelů v efektivních pedagogických metodách. Připočteme-li zoufalé podfinancování českého školství a ostudné platy učitelů, objevuje se nám výbušná směs hrozící nenávratně poškodit budoucí generace.

Samozřejmě existuje stále se rozšiřující řada kvalitních a stále se zlepšujících škol, které vycházejí z moderních pedagogických východisek, jejichž cílem je plně rozvinutá osobnost žáka namísto stroječku na krátkodobou recitaci. Nicméně se ukazuje (i na základě výzkumů), že ona katastrofálně tradiční škola plná frontální výuky, biflování, autoritářství, ponižování, nadvlády a frustrace je stále výrazně většinovým trendem, zvláště v oblastech mimo velká města.

České školství je zatíženo strukturálními problémy, avšak zdá se, že konkrétní podoba vyučovací hodiny „řeknu ti-napiš si-řekni mi zpět-známka“ je problémem nejpalčivějším, protože se týká celé mladé generace teď a tady. Každým dnem, kdy mladí chodí do panoptikálního skanzenu současné školy „odtrpět si denně těch šest hodin“, ztrácí naše společnost ohromný kus potenciálu čelit chaotickému digitálnímu věku nepředstavitelně rychlé budoucnosti.

Parafrázuji, co jsem četl na sociálních sítích: „Chceme po osmnáctiletých, aby jako dospělí občané naší republiky kriticky analyzovali mediální sdělení, aby byli aktivní a společensky angažovaní, aby dokázali čelit propagandě, aby měli všechny ctnosti demokratického občana, aby byli svobodní, kritičtí, myslící, ekologicky uvažující, kulturní, solidární, soucitní, empatičtí, vnímající a nezávislí… a přitom jsme po nich ještě před měsícem nekompromisně vyžadovali, aby se přihlásili o dovolení, zda můžou jít na záchod.“

Jan Sláma: Maturitní vize

· 0 komentářů

Tak se opět přišlo na nápad, jak pozvednout laťku vzdělanosti národa. Těch nápadů jsme za poslední léta viděli vícero. Máme další. Asi se ty dřívější jaksi neosvědčily. Jak jinak, český název pro tento zázrak se nehodí. Možná by mu lidé rozuměli! Jak se to tedy vlastně jmenuje ? Cut off score. Počeštěno na dlouhé ó ve slově score.

Toto anglické idiomatické rčení má v originále více významů. Tak třeba – přerušit spojení – že by se žáky? Nebo – oddělit – to už je lepší, třeba zrno od plev? Nebo -skončiti-, to snad ale ne. Určitě hodlají pokračovat. Co takhle – isolovati – tak to určitě ne! To by bylo v rozporu s inkluzí. Tak zbývá ještě – vyděditi – no, to asi autoři neměli v úmyslu.

Všechny podoby slova cut off mi ale vnukají myšlénku, že se autoři chtějí něčeho nebo někoho zbavit. K těmto účelům sloužil v minulosti kat. Tento učební obor, jak se domnívám, není nikde provozován, ale název kata připomínající a záměr oddělit cosi od čehosi tu je. Sice ne hlavu od trupu, ale děti s nějakými schopnostmi od dětí se schopnostmi jinými.

Školská veřejnost nechť mi odpustí, že si z tak vážných věcí dělám legraci. Nevím už ale jak jinak. Všechno to už bylo dávno vymyšleno, jen se to ale stále zavrhovalo. Teď, díky inkluzi, budou podmínky navrhovaného systému jen ještě složitější. Podstatou tohoto katovského zázraku má být bodový systém, kterým musí dítě projít. Bude-li úspěšné, pak prý má šanci udělat v budoucnu maturitu a tedy absolvovat střední školu s maturitou a snížit alarmující počet dětí u maturity propadajících.

Jak do toho zapadá složitost výuky ve třídách s inkluzí? To dokážu jen odhadnout. Domnívám se ale, že to s „katem“ příliš nekoresponduje. Inkluze sama se tu objevila dle mého soudu předčasně. Zapadla by výborně do vzdělávání v době, kdy nebudou na Zemi soupeřící politické a hospodářské systémy, kdy nebude třeba se rvát o pozice ve společnosti, do doby všeobecného souladu, míru a lásky. Snad ta doba někdy nastane.

Zatím, alespoň u nás, máme vysoké procento propadlých u maturit a nedostatek technicky vzdělaných pracovníků. Nad tím dnes pokrytecky lkají ti, kteří tleskali zákonům trhu a doširoka otevírali brány gymnázií. Dokonce i zástupci profesních komor lživě vykládají, jak na problémy upozorňovali a nikdo je neposlouchal. Není to pravda. Upozorňovat začali, až když podnikatelům začalo „téct do bot“. A kdyby nedošlo ke konjunktuře a nedostatku technicky vzdělaných lidí, ani by je nenapadlo si stěžovat. Sám jsem se přesvědčil, že na včasné výstrahy nikdo nedbal.

Vracíme se po spirále tam, odkud jsme vyšli. To, že po spirále je jen změna v části podmínek vzdělávání a ve změně ve společnosti. Ty změny ve společnosti nejsou ale jen k lepšímu. Děti dnes vyrůstají v jiných podmínkách, mají jiné zájmy, jsou strženy proudem elektronizace a virtuálních technik. Zájem o vzdělání jim je mnohdy zcela cizí. Svoji budoucnost si ani nepokoušejí představit. Nechci ale bagatelizovat.

Takže „kat“ má prohnat děti sítem bodů. Které propadnou, půjdou na řemeslo. Ale hodí se na něj? A co teď, když si nebudou moci ani „tu maduridu“ udělat.

Léta se motivace pro manuální práci na školách zanedbávala. Teď se snad podmínky zlepší. Ale čas běží. Co se zanedbalo, bude se vyrovnávat, ale bude to trvat. K odpovědnosti by měli být voláni lidé, kteří tento stav způsobili. A nejen ve školství. To není odtrženo od společenských podmínek, které se po převratu vytvářely.

V minulém režimu byl princip dostupnosti vzdělání kladen na první místo. Nadaní žáci z odborných učilišť měli možnost buď v maturitních oborech nebo v nástavbovém studiu na maturitu dosáhnout. Byla zaručena prostupnost na vysoké školy. Je pravda, že maturity neměly stejnou úroveň a tedy i úspěšnost na vysokých školách nebyla srovnatelná. Současné bitvy o jednotnou maturitu jsou ale dle mého soudu zbytečné. Proč by neměla být jiná maturita na školách, do kterých jdou děti s cílem vystudovat obory společensko-vědní nebo vysloveně teoretické a jiná pro děti, které mají cíl uplatnit se v průmyslu a zemědělství.

V tomto duchu by měly být i maturitní předměty a zejména matematika by se měla přizpůsobit potřebám dětí a jejich budoucímu zaměstnání a ne tvrdohlavě trvat na tom, že všichni musí myslet matematicky a že bez toho nelze žít.

Nejsou-li společenské podmínky podobné rajské zahradě, ale spíše bojišti, radím, spíše než se zabývat inkluzi věnovat potřebné prostředky na výběr a výchovu dětí mimořádně nadaných. Měli bychom si též uvědomit zhoršující se fyzickou kondici dětí. Navrhuji proto zvýšit dotaci hodin pro tělesnou výchovu a sport.

Autoři „kata“ by se měli též zamyslet nad psychologickými dopady na děti.

Smutný závěr: řadu let se snažíme poradit odpovědným orgánům, ale naše rady zůstávají oslyšeny. V lepším případě nám ministerstvo nebo jiný orgán napíše: „Děkujeme vám, že se o problematiku školství zajímáte“… atd. To v naději, že je přestaneme otravovat. A tak se ta kára školství drkotavě plazí dál.

Robert Čapek: Statečné srdce

středa 12. prosince 2018 · 0 komentářů

Líný učitel nemůže být líný/kreativní/podporující/klimatický – bez statečného srdce. Lidé neodpouštějí kvalitu tam, kde vládne podprůměr.

Zdroj: Čapek Robert: Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně. Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe s.r.o., 2017. ISBN 978-80-7496-344-5

Línému učiteli se může lehce stát, že bude pro žáky tím nejžádanějším a nejpopulárnějším učitelem ve škole. Musí se proto připravit na mínění některých nepřejících kolegů, že se dětem „podbízí“. Nedává špatné známky, takže dle mínění jiných bude „nenáročný“. Neprůměruje známky, systémy jako Bakalář považuje za nepedagogické a zbytečné, čtvrtletní práce nebere vážně, s dětmi si až příliš hraje – to vše bude trnem v oku některým vyhořelým, zpátečnickým nebo nekvalitním učitelům. Ani u vedení nemusí mít takový učitel na růžích ustláno. Na druhou stranu nemusí každému vnucovat své pravdy. Být líným učitelem znamená pro někoho projít si náročnou osobní změnou, jistým rozvojem spojeným s individualitou člověka. To je intimní věc. Pokud nemá štěstí na školu, kde se může opřít o kolegy nebo vedení, je vlastně průkopníkem, inovátorem a pionýrem, tím správným pedagogickým předvojem, a to bývá bolestivé. Ale žáci a jejich rodiče někoho takového zoufale potřebují!

Stejně musí prokázat, že má statečné srdce, když hájí zájmy žáků. Nesmí se bát přijít za kolegou, ba i vedením školy, když někdo zásadně porušuje správné pedagogické a (nebojím se toho slova) lidské řešení případů a problémů. Líný učitel může být líný na slovo, ale pokud je to potřeba, vezme věc za svou a jde za svými zásadami.

Na jisté škole, kde jsem dlouhá léta učil, jsem měl kamarádský vztah s 90% učitelů, svých kolegů. Kdybych měl neomezenou moc ředitele a chtěl vybudovat kvalitní školu, polovina z nich by musela dostat výpověď! Na hodinu. Ale protože jsou to mí přátelé a já nejsem ve škole absolutistický monarcha, mohu se alespoň pokusit je měnit, vysvětlovat, ukazovat. Je to přece i moje věc, moje škola, moji žáci! A k tomu je statečné srdce také třeba.

(str. 32–33)

A ještě odjinud:


Škola je příliš důležité místo na to, aby se tam učitelé mohli flákat, říká Robert Čapek, „ostrý“ školitel učitelů

Zdroj: Jitka Polanská, Rodiče vítáni 24. 10. 2018

…Mnozí učitelé vnímají limity svého způsobu výuky, ale nevědí, odkud to začít měnit, a jak. Je vždy spousta důvodů, proč to nejde. Jak se to stane, že se učitel odlepí od ostatních a začne dělat něco jinak?

Mám pocit, že se hodně učitelů i ředitelů bojí dělat něco svobodně. Přitom český školský systém je dost svobodný. Jho je někdy zcela zdánlivé nebo rozhodně ne tak velké, jak se zdá. Pokud učitel někoho nezmlátí, může si v podstatě dělat, co chce. Když si to obhájí. A to je možná ten problém. Musí být připraven na to, že se ho někdo zeptá, proč dělá to a to a umět to vysvětlit. Nebát se, neříkat si předem, tohle mi nedovolí vedení, tohle mi nedovolí rodiče. I když samozřejmě je fakt, že dobré vedení školy, které učitele podrží, je dobrý základ.

V mém případě to opravdu bylo tak, že když jsem si plnil základní „učitelské“ – rozuměj byrokratické – povinnosti, mohl jsem učit, jak jsem chtěl, a dokonce i hodnotit, jak jsem chtěl. Učitelé si na českých školách ani navzájem necpou, jak by se mělo učit. Řekl jsem kamarádovi: já známkuju takhle. A on: jo? Já zase takhle. A to bylo vše. Žádný tlak jsem necítil. To bylo kdysi, nepopírám, že nyní se šrouby utahují více. Shora i od kolegů. Tlak nastupuje ve chvíli, když žáci začínají říkat, že by chtěli místo nějakého učitele jiného. A tohle se rozšíří po škole nebo po městě. Když se začne řešit, že kvůli nějaké učitelce se děti do školy netěší, a na pana učitele naopak ano. A když to začnou řešit rodiče. Pak to někdy přeroste do kampaní, petic za odvolání učitele apod. Ostatně, proč ne, rodiče mají právo zatlačit na školu, že nechtějí špatného učitele.

Jsou ale i případy, že rodiče zatlačí, aby odešel ten dobrý…

Jasně, někdy nepoučení rodiče ze strachu třeba odpískají Hejného matematiku i s tím učitelem, který ji začal. Ale obecně si myslím, že učitel, který učí moderně, a je odejit, někde udělal chyby. V učitelských kruzích je známý případ mladého dějepisáře, který se strašně snažil o nové metody, ale ve škole neuspěl. Napsal o tom blog. Můj názor na tenhle případ je, že učil sice moderně, ale neměl zvládnuté hodnocení a ani nereflektoval postoj dětí ke své výuce. Zdá se mi, že u hodně učitelů, kteří neuspěli, nejsou na vině moderní metody, ale prostě didaktické chyby. Někde něco přepískli, nebo naopak neošetřili. Těch důvodů spojených s osobností a odborností daného člověka může být hodně. Zanedbání komunikace s dětmi a s rodiči je jeden z faktorů. A taky podcenění metod. Představa o moderní výuce je jedna věc, konkrétní realizace, metody, kterými toho dosahuju, je druhá věc. Když je dobře neznám, velmi snadno mohu pohořet. Já mám revoluci ve výuce v hlavě, ale také velmi dobře podepřenou metodami. Ideje se realizují praxí a ta praxe musí didakticky sedět…

Příběh sedmý. Etnicky nevhodný host

úterý 11. prosince 2018 · 0 komentářů

Učil jsem v převážně romské třídě. Chtěl jsem trochu ozvláštnit hodinu občanské výchovy, tak jsem se rozhodl pozvat do hodiny romského aktivistu.

Aktivista společně s neziskovým sektorem bojoval proti obchodování s chudobou a proti mafiánským praktikám v sociálně vyloučených lokalitách. Ostatně málo lidí ví, že za katastrofální sociální situaci Romů často mohou romští podnikatelé, kteří vydělávají na jejich bídě.

„Pane Tománku, to si děláte srandu? Pozvat cigoše do hodiny?!“ seřvala mě ředitelka.
„No… jsme zapojeni do spousty multikulturních projektů, na webovkách máme napsáno, že bojujeme proti rasismu… to je problém, že je to cigán? Pro spoustu romských žáků to bude host, s kterým se mohou identifikovat.“
„Podívejte se. Vy to nebudete, komu budou chodit do kanceláře rodiče a nadávat, že tu propagujeme neomarxismus, multikulturalismus a cigoše.“
„Aha. A co mám teda dělat?“
„Když už jste si ho pozval, tak dobře tedy. Ale ať z té pozvánky, co visí na chodbě, není zřejmé, že je to cigán. Opravdu. Já mám svých problémů dost a tohle prostě nechci řešit.“

Přednáška nakonec proběhla bez problémů a rodiče si na etnickou nevhodnost hosta nestěžovali. Otázkou je, zda jediným, kdo s tím měl problém, nebyla ředitelka školy.

Václav Klaus ml.: Rozpočet školství

pondělí 10. prosince 2018 · 0 komentářů

Do Vánoc zbývají dva týdny, politika nikoho nezajímá, ale musím ještě něco napsat vážného. Ve Sněmovně leží rozpočet na rok 2019.

Zdroj: Novinky.cz 10. 12. 2018

Že v době nebývalé konjuktury, skoro nulové nezaměstnanosti, absenci válek a živelných pohrom (kůrovce nám vypěstovali ekologičtí aktivisté – to je jiný typ pohromy), nevýstavby dálnic..., že v této době nasekáme další dluh 40 miliard korun – o tom mluví a kritizuje kdekdo. A má naprostou pravdu!

Ještě horší je, že ty peníze projíme a rozfofrujeme, minimum investic. Republika není dojná kráva a daňovým poplatníkům se utahuje tipec. Stoupáme v pořadí zemí s nejvyšším zdaněním vesele vzhůru a ještě podnikatelům přidáváme kontrolní hlášení a další buzerace. Vyždímáme to z nich, ale i z normálních lidí – zdanění práce je u nás jedno z nejvyšších na světě (jen se to vybírá pod třemi různými názvy: daň–sociální–zdravotní).

No a co s tolika penězi?

Popíšu vám situaci ve školství. Za poslední dva roky vzrostl rozpočet regionálního školství (v jádru mateřinky, základní a střední školy) ze 103 na 144 miliard! Čtyřicet procent. To je sakra dost ne? Skoro to generuje otázku, jak to, že jsme (ve školách) nezemřeli hlady před několika lety, kdy ta čísla byla poloviční. A školství dosahovalo o něco lepších výsledků než dnes.

Ale zůstaňme u posledních dvou let. Zlepšila se kvalita školství o 40 procent? Dosahují studenti u státních maturit lepších výsledků (alespoň o čtyři procenta)? Dostali učitelé přidáno o 40 procent, nebo dokonce o víc, když se furt mele, jaká je to priorita? NE. Ani náhodou. Ani na jednu z těchto otázek není odpověď – ANO.

Nabízí se tedy logicky, kde ty peníze skončí?

Skončí v tzv. Reformě financování školství, tedy v sanaci poloprázdných škol. V placení školám za to, kolik odučí hodin. Bez ohledu na to, jestli učí dobře, jaké mají výsledky nebo že nemají skoro žádné studenty. Počítání jakýchsi Ph-maxů. Jde o pokračování díla předchozí ministryně Valachové. Tedy nejen snaha, aby se nekontrolovala kvalita vzdělání, aby všichni studovali od dvou do dvaceti šesti let. Soft skills a ideologie. Inkluze a pamlskové vyhlášky. Obědy zdarma. Ještě zničit poslední zbytky zdravého rozumu, zničit stabilitu financování systému.

Ty výdaje budou ještě mnohem vyšší nakonec. Já být ministr financí, tak z toho zešedivím, a být ministr školství – tak se zastřelím. Bez ironie.

Snažil jsem se tento nebezpečný nesmysl zákonem zrušit, ale premiérovi nevím kdo co nakukal, a sám se s problematikou nestihl vůbec seznámit (jak ukázala i moje čtvrteční interpelace), shodili to a jen odložili o rok. Tak už to máme.

Hnutí ANO mělo heslo „řídit stát jako firmu“. Nechci to karikovat, bylo to marketingově myšleno určitě pozitivně, tedy zdravě a efektivně hospodařit. No právě. Tak se na to podívejme z hlediska firmy, tedy v tomto případě školy.

Představte si (já si to představuji živě), že bych přišel jako ředitel na Správní radu a měl jsem v hospodaření o 40 procent (60 milionů) vyšší náklady. Může být. Postavil jste nějakou novou budovu v uplynulém roce, pane řediteli? Ne. Jaké máte výsledky ve státní maturitě? No, o něco jsme se zhoršili, beztoho to nebylo valné. Přidal jste asi hodně peněz pedagogům za jejich záslužnou práci? No něco jo, spíš to teda slibuju a natahuju, dám jim víc do základu a uberu na osobním a odměnách. Myslíme, zda jste jim přidal 40 procent? Ne, to ani náhodou. Safra, safra a kam teda ty peníze mizí? Udělal jsem tu ve financování větší chlív a platíme každému, kdo si co řekne. Kristepane, máte aspoň vyšší příjmy? Trochu jo, ale 60 milionů jsem si půjčil a vydal další dluhopisy.

Tohle není zlé podobenství – to je realita této vlády.

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

· 0 komentářů

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí.

Zdroj: blog Tajný učitel 18. 11. 2018

Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky?

Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsal daný bod):
– použití tématických videoukázek – 56
– skupinové práce – 34
– pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31
– přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29
– učení na příkladech – 17
– výlety, exkurze – 17
– srozumitelnost výkladu – 10
– krátké opakování na začátku hodiny – 9
– občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7
– technické vybavení na určité úrovni – 7
– znalosti učitele – 7
– ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.
– jen výklad a zapisování – 48

K tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad
– ústní zkoušení před tabulí – 46
– domácí úkoly – 33
– nehlášené testy – 14
– přetahování hodiny do přestávky – 13
– moc věcí a jejich nepodstatnost – 11
– stres způsobený učiteli – 9
– neobjektivnost učitelů – 7
– jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7
– monotónnost – 6
– velký důraz na známky – 4
– nemožnost vybrat si předměty – 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi stu? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

Lucie Kocurová: Krabice od bot může zachránit chudým dětem Vánoce

sobota 8. prosince 2018 · 0 komentářů

Ubytovny, azylové domy, vybydlené ruiny v sociálně vyloučených lokalitách. Tam všude žijí děti, které nemůžou za problémy svých rodičů. Možná už na Ježíška dávno nevěří. Alespoň některé z nich už ale mají zkušenost s trochu jinou nadílkou – Krabicí od bot, která k nim přišla od neznámého dárce přes Diakonii Českobratrské církve evangelické. Letos se sbírka vánočních dárků pro chudé děti koná už posedmé.

Zdroj: Rodiče vítáni 1. 12. 2018

„Někdy si říkám, že naše dvě dcerky v podstatě mají, na co se podívají, ale ničeho si tak úplně neváží. Už dlouho jsem přemýšlela, jak jim zprostředkovat to, že ne každé dítě má stejné štěstí jako ony,“ říká projektová manažerka Kateřina z Prahy. „Když jsem se dozvěděla o Krabici od bot, věděla jsem, že to je projekt, který jako rodina podpoříme – a děti se na něm aspoň něco naučí.“

Pro mnohé děti je dárek v krabici od bot jediným, který dostanou.


Děti se můžou rozdělit s dětmi

Chcete udělat radost nějakému sociálně slabšímu dítěti? Sedněte si jako rodina a představte si jedno konkrétní dítě, třeba desetiletého kluka. Co by ho potěšilo? Co mu třeba schází, a chtěl by to mít? Vaše děti se můžou podívat do svých šuplíků a skříní, jestli by tam pro takové dítě něco nenašli. Můžou se rozdělit o samolepky, plyšáky, knihy, stolní hry, nebo z kapesného něco malého koupit. Je možné také namalovat obrázek, napsat dopis nebo vyrobit přáníčko.

„Vždycky s dětmi strávíme moc příjemné odpoledne. Říkáme si, komu uděláme radost. Musím odpovídat i na otázky typu – proč jim nepřinese dárky Ježíšek, to děti z ubytoven tolik zlobí? Tak jim vysvětluju, že Ježíšek jim musí přinést třeba jídlo nebo teplé oblečení, protože na to jejich rodiče nemají peníze,“ popisuje Kateřina, která se sbírky účastní už potřetí.

Věci nemusejí být nové, ale měly by být v dobrém stavu. Rodiče potom můžou vyrazit do obchodu a přikoupit třeba bloky, omalovánky, fixy, korálky na navlékání nebo nějakou trvanlivou sladkost typu čokolády nebo hroznového cukru. Všechno, co si připravíte, dejte do krabice – velikostí by měla zhruba odpovídat krabici od bot.


Chudá rodina může bydlet i za rohem od vás

Krabici je pak třeba hezky zabalit a nalepit nebo napsat na ni, jakému dítěti je určena – tedy například chlapec, 10 let. Pak ji odneste na sběrné místo. „Sběrná místa jsou na různých místech ČR. Každým rokem nějaká přibývají, ale nedaří se nám zatím, aby byla rovnoměrně rozmístěna po republice. Důvodem je to, že všechna sběrná místa provozují dobrovolníci ve svém volném čase a na své náklady,“ vysvětluje Pavel Hanych z Diakonie ČCE.

Akce sotva začala a několik sběrných míst už hlásí stop stav. Dobrých lidí je mnoho. „Každé sběrné místo ještě před začátkem sbírky domlouvá následnou distribuci dárků. Chceme tím podpořit komunitní rozměr akce. Lidé ohrožení chudobou nemusejí být někde na druhém konci republiky, kolikrát to jsou třeba naši sousedé. S výběrem konkrétních příjemců pomáhají místní úřady, neziskovky nebo církve. Dárky dostanou děti z vytipovaných rodin, azylových domů, nízkoprahových klubů a podobně. Část dárků pak distribuujeme do tzv. sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách a na Slovensku, opět za asistence spolupracovníků dobře znalých místních poměrů. Každopádně se dárek dostane k dětem, které možná žádné další dárky nedostanou.“


Kvalita je víc než kvantita

Loni Diakonie CČE rozdělila mezi chudé děti 23.000 dárků. Letos nechce trhnout rekord, ale radí lidem, aby se soustředili na kvalitu. Je lepší složit krabici jen jednu, zato pečlivě a s rozmyslem. A dokážou pracovníci Diakonie sehnat dárky pro všechny děti, které by jinak nic nedostaly? „Není zpravidla příliš obtížné vymyslet obsah kategorie pro děti do deseti let, naopak krabice pro teenagery může být trochu oříškem. Na webu www.krabiceodbot.cz jsme připravili pár tipů, v nichž myslíme právě i na tyto kategorie. Kdo nebydlí poblíž sběrného místa nebo nemá nápady, může si na webu vybrat dárek online a my za jeho finanční dar pořídíme dárky pro azylové domy, kde žijí děti s maminkami bez domova. A dáme mu vědět, jak konkrétně jeho dar pomohl,“ dodává Pavel Hanych z Diakonie CČE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: prosinec a leden 2018

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na prosinec si můžete stáhnout ZDE, na leden ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Jan Preisler (1872–1918): Nově objevené obrazy

Veletržní palác, do 1. ledna

Na jaře letošního roku jsme si připomněli sté výročí úmrtí klíčové osobnosti středoevropského modernismu, malíře, kreslíře a pedagoga Jana Preislera. Záhy po studiích na pražské Uměleckoprůmyslové škole se Preisler začal aktivně podílet na činnosti nastupující generace malířů a sochařů, kteří se spojili v uměleckém sdružení Mánes. V letech 1896–1906 byl také redaktorem časopisu Volné směry, který spolek Mánes vydával. V roce 1913 byl jmenován profesorem malířské školy na pražské Akademii.

Snad nejvíce z českých umělců byl Preisler inspirován díly prerafaelitů. Tento vliv se v jeho díle tvůrčím způsobem spojil i s inspirací obrazy Edvarda Muncha, poutala jej i tvorba Pierra Puvise de Chavannes nebo belgických symbolistů. Preislerovy obrazy jsou plné vnitřního napětí, ale nemají agresivní symboliku – o to více je syrovost poznání intenzivní. Výtvarně je pro Preislera typické řešení problému figury v krajině. Na jejím vývoji můžeme dobře sledovat i Preislerovo měnící se chápání tohoto symbolu, jeho proměnu od éterických levitujících figur přes symbolistní pózy po jejich zreálnění.

U příležitosti výročí Preislerova úmrtí představuje Národní galerie Praha dva obrazy, které byly dlouhou dobu neznámé a více než sto let nebyly vystavené. Prvním je obraz Tři dívky v lese z roku 1906, původně v majetku známého sběratele Bohuslava Duška. Znalec Preislerova díla Antonín Matějček tento obraz v monografii z roku 1950 mylně ztotožnil s dílem, které se nachází ve sbírkách Galleria Nazionale d´Arte Moderna e Contemporanea v Římě. Ukázalo se však, že římská galerie vlastní obraz Primavera z roku 1904. Malby Tři dívky v lese i Primavera zaujímají díky svému formátu i mimořádné výtvarné kvalitě v kontextu Preislerova díla zcela zásadní místo a významně obohacují poznání vrcholné tvorby tohoto umělce.

Více informací ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 6. ledna

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Giambattista Tiepolo a synové

Schwarzenberský palác, grafický kabinet, do 6. ledna

K nejuznávanějším benátským tvůrcům patřil v 18. století Giambattista Tiepolo, který díky reputaci vynikajícího umělce získával zakázky, které patřily k nejprestižnějším uměleckým počinům doby. Ačkoliv je Giambattistova malířská tvorba rozsáhlá a rozmanitá, grafické umění je v jeho díle zastoupeno pouhými třiceti osmi grafikami. Přestože se nejedná o velké číslo, Tiepolo v těchto listech dosáhl takové žánrové a tvůrčí originality, díky níž jsou jeho lepty řazeny k nejvýznamnějším počinům grafické tvorby v Itálii 18. století. Jejich kvality oceňovaly takové osobnosti světového umění, jakými byl Piranesi, Boucher, Fragonard, Goya nebo Daumier. Grafický kabinet představí průřez grafickým dílem jedné z největších osobností evropského umění 18. století a tvorbu jeho synů Giandomenica a Lorenza, kteří úspěšně navázali na práci svého otce.

Více informací ZDE.


Josef Koudelka: Invaze 68 & archivní záběry Jana Němce

Veletržní palác, do 6. ledna

V souboru fotografií Invaze 68 zachytil Josef Koudelka intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Prahy, náhlou katastrofu, která zásadně ovlivnila osudy obyvatel naší země. Přestože se nikdy předtím reportáží nezabýval, jeho snímky pořízené během několika dramatických srpnových dnů se staly symbolem národní tragédie, ale i symbolem jakéhokoli vojenského útlaku a boje za svobodu. Soubor dnes patří ke klasickým dílům poválečné reportážní fotografie. Výstava a prostorová video instalace fotografií Josefa Koudelky & archivních záběrů Jana Němce je prezentována u příležitosti 50. výročí invaze a vychází ze stejnojmenné knihy, která byla dosud publikována ve dvanácti jazykových mutacích.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 7. ledna

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


František Kupka 1871–1957

Valdštejnská jízdárna, do 20. ledna

Výstava představuje dílo Františka Kupky v celé jeho šíři, od raných prací z devadesátých let 19. století až po abstraktní práce z padesátých let 20. století. Díky spolupráci s francouzským partnerem se podařilo sestavit jedinečnou sbírku olejomaleb, prací na papíře, tiskovin a dokumentačních materiálů, která byla na jaře 2018 prezentována v pařížském Grand Palais, v obměněné podobě je nyní v Národní galerii Praha a na jaře 2019 se přesune do helsinského Ateneum Art Museum. Pražská výstava tak vedle děl ze sbírek Národní galerie uvádí četné práce ze sbírky pařížského Centre Pompidou, newyorského Guggenheim Museum nebo vídeňské Albertiny.

Chronologicky koncipovaná výstava je členěna do tematických celků, které umožňují návštěvníkovi sledovat umělcovu cestu od symbolismu k abstrakci, u jejíhož zrodu Kupka stál. Retrospektiva se zaměří na jeho symbolistické malby, první expresionistické portréty, cestu k abstraktnímu umění, barevné vertikály, řeč tvarů a barev, mašinismus i geometrickou abstrakci. Četné práce na papíře představí Kupku jako satirického kreslíře a znamenitého ilustrátora, umělce se zájmem o filozofii, antiku, náboženství i vědu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 3. února

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesouvá do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představí v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Pravda vítězí(vá)! Obrazy nejen z českých dějin

Veletržní palác, do 3. února

Výstava volně souvisí s výročím vzniku Československa a jejím cílem je zamyslet se nad stereotypy spojenými s prezentací historických událostí. Soustředí se na práce na papíře jako médium, které může prostředkovat konkrétní (a aktuální) okamžik – prostřednictvím letáků, populárních tisků, autentických záznamů či časopiseckých ilustrací – kdy za použití stejných prostředků lze současně prezentovat jak oficiální či oficializovaný pohled na danou událost, tak i jeho pravý opak.

Výstava se pokusí odhalit obrazové strategie prezentace jednotlivých „typů“ událostí a vysledovat, jak a zda se tyto strategie proměňují v průběhu staletí. Soustředí se především na ty historické momenty, které ve své době stály za zaznamenání. Šlo především o dramatické události – bitvy a války, protesty a demonstrace. Opačným pólem jsou události „pozitivní“ – např. ceremoniály korunovací nebo různých oslav. Významnou roli v reflexi významných dějinných chvil hraje také humor a na druhém pólu pak dlouhodobá frustrace plynoucí z pocitu dějinné „neúspěšnosti“ – tyto dva aspekty se přitom mohou vzájemně prolínat. Časový rozptyl vystavených děl se bude pohybovat – v závislosti na dostupném materiálu – přibližně od počátku 17. století do roku 1918. Reflektovat bude zejména události v českých zemích, v rámci možností se ale pokusí i o komparaci podobného materiálu tematizujícího zahraniční události.

I přesto, že její titul parafrázuje heslo na české prezidentské standartě, výstava by měla ukázat, že vizuální způsoby prezentace českých událostí se nijak významně neliší od jiných – případná specifika souvisejí s konkrétními událostmi či osobnostmi, nikoliv s jejich výtvarným podáním. Právě opakování týchž situací může poukázat na relativitu dějin, naznačenou názvem výstavy.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Bonjour, monsieur Gauguin. Čeští umělci v Bretani 1850–1950

Palác Kinských, do 17. března

Bretaň odjakživa přitahovala výtvarné umělce a na přelomu století se díky pontavenské škole stala významným uměleckým centrem moderního umění, kam se sjížděli nejprogresivnější malíři tehdejší doby. Pravidelně do Bretaně jezdili i umělci českého původ, několik málo z nich se tam i na čas usadilo.

Výstava zmapuje přítomnost českých umělců v Bretani v letech 1850–1950 a zhodnotí, jakým způsobem zachycovali její drsnou krajinu či tradiční bretonské motivy, vliv pontavenské školy na jejich tvorbu či naopak její jedinečnost.

Díla českých autorů (např. Jaroslav Čermák, Antonín Chitussi, Alfons Mucha, Josef Čapek, František Kupka, Jan Zrzavý, Alén Diviš, Toyen, Jan Křížek) budou doplněna o srovnání s obrazy zahraničních tvůrců jako Paul Gauguin, Paul Sérusier a Émil Bernard.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Václav Zeman: Neplňme učiliště nařízením, ale kvalitou

pátek 7. prosince 2018 · 0 komentářů

Komentář Václava Zemana se věnuje problémům souvisejícím s případným zavedením cut – off skóre při přijímacích zkouškách na střední školy. Václav Zeman pracuje pro vzdělávací koncept Škola Můj Projekt a text byl původně uveřejněn na jeho blogu na Aktuálně.cz.

Zdroj: EDUin 16. 11. 2018

Proč může být cena za státem nařízené naplnění učilišť dražší, než se zdá? Je možné naplnit je i jinak? České školství má řadu bolavých míst. Specialitou místo systematických řešení je však často metoda vytloukání klínu klínem. Jejím ukázkovým příkladem je čerstvá snaha zástupců krajů vyřešit nedostatek studentů na učilištích a vysoký počet propadajících u maturity tím, že by stát při přijímačkách na maturitní obory určil pevný počet bodů, které musí zájemce o maturitní obor dosáhnout (tzv. cut off score). A kdo tuhle laťku v danou chvíli z jakýchkoli důvodu nepřeskočí? Alou na učiliště!


Jinak světu nerozumím

Jde tu o názornou ukázku toho, jak se v mnoha případech snažíme získat co nejvíc muziky za málo peněz. Je to jako když koupíte vašemu autu nová kola, nic jiného neopravíte a budete všem říkat, jak moc se zlepšila kvalita vašeho vozu.

Co by přitom bylo výsledkem tohoto kroku? Dle odhadů by se dotkl tisíců dětí. Utnul by jim dost rázně v jednu chvíli možnost získat maturitu a uvrhl je na delší dobu nebo navždy do útrob učilišť a odborných škol. To je první kámen úrazu – motivace pro školu, která vlastně vůbec nebyla vaší volbou a nemáte o ni zájem, je vždy o poznání nižší, než pro tu vysněnou. A že by dnes na učilištích bylo motivace na rozdávání? To tedy ani náhodou…

Zprávy České školní inspekce i další výzkumy opakovaně říkají nepřekvapivé: kvalita výuky na učilištích je o poznání menší než na maturitních oborech. Hlavní výtky jsou: dominuje frontální výuka, žáci nejsou do hodin téměř vůbec zapojováni, nevyužívají naučené v reálných životních nebo pracovních situacích. Důležité je i to, že žáci učilišť si odnáší násobně menší poznatky i o aktuálním politickém dění, fenoménech, jako fake news nebo o zásadách finanční gramotnosti. Zvyšováním počtu žáků na současných českých učilištích tak zvyšujeme skupinu lidí, která pravděpodobně mnohem častěji nebude rozumět současnému světu a tomu, co všechno se v něm děje.


Učiliště? Výzva pro ty nej…

Bez současného zavedení řady systémových opatření pro podporu a zlepšení celého učňovského školství, nebude mít nastavení cut off score žádný smysl. Respektive přinese mnohem více negativních jevů, než zamýšlených pozitivních.

Na učiliště odchází v Česku zhruba 40 000 deváťáků, tedy zhruba třetina populačního ročníku. Přesto je české učňovské školství dlouhodobě podhodnocenou oblastí – a to jak finančně, materiálně, tak i personálně. Inspirací by v tomto případě (pokolikáté už) mohlo být severské školství – kde jsou nejkvalitnějším učitelům nabízena místa na školách, které vykazují řadu mezer. U nás je tomu opačně – kvalitní učitelé ochotní využívat nové metody i rovný přístup k žákům se stahují na školy s maturitou a ne na učilištích. Na těch učí z velké části ti, kteří zde byli již před více než desítkou let a stejně dlouho zde zřejmě budou i nadále, nebo ti, kteří se na jiné školy nedostali.


Prodražení řemeslníci

Na další problém, který může zavedení cut off score ještě posílit, upozorňuje aktuální zpráva OECD. Podle ní dosáhne v Česku na vysokoškolský titul zhruba 3,6 procenta dětí rodičů bez středoškolského vzdělání, průměr zemí OECD je přitom 21 procent. Učni již dnes nejčastěji ze všech středoškoláků nedokončí studium, mají v budoucnu nejnižší příjmy a nejčastěji jsou ohroženi nezaměstnaností. Tam, kde o úspěchu či neúspěchu dětí rozhodují přijímací testy, se opakovaně ukazuje, že zásadní vliv na případném úspěchu či neúspěchu má zájem o vzdělání a aktivita rodičů. Ruku v ruce s tím jejich sociální postavení a především suma peněz, kterou můžou na vzdělání svých dětí vydat. O přijetí či nepřijetí tak mnohdy nejvíce rozhoduje to, jestli žák měl či neměl možnost se na testy „nadrtit“ na různě rozsáhlých přípravách. Z hlediska příjmů stále patříme mezi nejvíce rovnostářské země na světě. Tyto rozevírající se nůžky v českém vzdělávání jsou však velkým varováním. Navíc za posledních sto let se zde nerovnost v přístupu ke vzdělání zhruba o pětinu zhoršila, zatímco ve většině vyspělých zemí se šance dětí ze znevýhodňujícího prostředí na lepší vzdělání naopak zvýšila.To je problém, který by otce myšlenky cut off score měl zajímat minimálně stejně tak jako nedostatek řemeslníků.

Ministr školství Robert Plaga (ANO) prozatím návrhy na cut off score s rozumnými argumenty odmítá – díky za to. Hrozba jeho zavedení je však stále reálná. Kraje, které s návrhem přišly a nejčastěji jej podporují – mají zákonodárnou iniciativu a chystají se návrh podat samy. Ve sněmovně se pak může stát cokoli. Téma ve stylu – „těm dětem se dnes dává strašná volnost, dělají si, co chtějí, k maturitě míří i ti, co na to nemají a pak máme nedostatek řemeslníků“ – je pro dost voličů natolik líbivé, že to, že ve skutečnosti může být cena za více řemeslníků dost drahá, nemusí hrát roli.


Jak naplnit učiliště?

Kudy má tedy vést cesta? Jasně o tom mluví pro týdeník Respekt bývalý ředitel vítkovických železáren Libor Witassek: „Učiliště musí být lákavá. Změnit přijímačky je řešení důsledku, nikoliv příčin. Teprve až děti a jejich rodiče uvidí, že se díky učilišti potkají s nejmodernějšími technologiemi, uvidí v nich perspektivu.“ Zároveň je patrné, že už dnes jsou nejúspěšnějšími řemeslníky mnohdy ti, kteří mají kombinaci praktických dovedností v oboru, které získali na učilišti, a dalších, které jim přinesla část všeobecného vzdělání na maturitním oboru. Dobrý řemeslník přeci už dnes potřebuje umět psát dopis či email zákazníkům bez hrubek, cizí jazyk, když pracuje v pohraničí nebo se zahraničními dodavateli, co nejlépe komunikovat se zákazníky nebo být dostatečně flexibilní.

Naplňme tedy učiliště kvalitou a ne nařízením. Zároveň dokud nebudou výše zmíněné důležité dovednosti kvalitně vyučovány i na učilištích, nebraňme těm, kdo chtějí studovat maturitní obory (i když třeba maturitu nakonec nezískají). Právě pro co nejvyšší kvalitu našich řemeslníků. A nejen proto.


Další informace

31. 10. Potřebujeme víc právníků, nebo řemeslníků? Právník vám kapající kohoutek nebo střechu neopraví, říká ambasador odborného vzdělávání Libor Witassek

25. 10. Učňáky jsme pokazili. Ať učně vzdělávají samy firmy. Vědí nejlépe, jak na to. Stát to neumí, říká Libor Witassek

5. 11. Ani ty nebudeš mít maturitu. Jak zahnat děti na učiliště


Pavla Mudrová: Projekt spolupráce KA2 „Zábavná matematika“ v ZŠ Česká Ves

čtvrtek 6. prosince 2018 · 0 komentářů

Setkání kultur, zábavná a hravá matematika a příklady dobré praxe zúčastněných škol… To vše by velmi stručně popsalo projekt spolupráce, do kterého se od října 2018 zapojila ZŠ Česká Ves, okres Jeseník.

Co je to projekt spolupráce KA2? Projekt, v němž školy z různých zemí spolupracují na inovacích a na výměně osvědčených postupů, a tím podporují mezinárodní spolupráci v oblasti vzdělávání. KA2 umožňuje zapojit se do různých typů projektů. V našem případě se jedná o strategické partnerství, které se zaměřuje na sdílení a výměnu zkušeností mezi organizacemi v oblasti vzdělávání, na přenos a realizaci inovativních postupů na organizační, místní, regionální, národní nebo evropské úrovni. Žáci a učitelé čtyř zemí (Islandu, Sicílie, Španělska a České republiky) se mohou těšit na práci v mezinárodních týmech – nejprve ve světě virtuálním a následně i tváří v tvář v průběhu jednotlivých mobilit.

Koordinátorem celého projektu je naše základní škola. Místem prvního setkání se v polovině října stala na čtyři dny Praha, hlavní město pořadatelské země. Zúčastnilo se ho devět učitelů z výše jmenovaných čtyř zemí. Pro první společnou schůzku byl pro mezinárodní kolegy zajištěn pestrý pracovní i kulturní program. Navštívili jsme otevřené hodiny matematiky na dvou základních pražských školách. V matematickém centru Hejného matematiky H-matu jsme diskutovali o metodice matematiky s autorkou učebnic a přednášející na Pedagogické fakultě UK Ph.D. Janou Slezákovou. Pracovali jsme na matematických úlohách a se zajímavými pomůckami během společných workshopů a také jsme zhlédli spoustu zajímavých a poutavých prezentací v podání učitelů ze zahraničních škol. Provedli jsme naše hosty po významných pražských památkách a seznámili jsme je tak alespoň letmo s naším kulturním dědictvím. Během našeho čtyřdenního meetingu jsme také prodiskutovali vše potřebné k další zdárné organizaci projektu.

Náš projekt spolupráce jsme nazvali Enjoyable Maths (Zábavná matematika) a jeho hlavním cílem je zvyšování kompetencí ve třech základních oblastech: matematické, kulturní a jazykové. V oblasti matematiky bychom rádi prozkoumali a porovnali metody používané při výuce tohoto předmětu ve všech zmíněných zemích. Česká Ves se představí ostatním s matematikou Hejného, včetně využívání našich matematických pomůcek. Vzájemnou inspirací se chceme obohatit o nové poznatky v této oblasti a díky nově zařazeným prvkům zvýšit celkový zájem o matematiku na jednotlivých školách.

Dalším bodem naší vzájemné spolupráce je poznávání odlišných kultur, objevování geografických míst, která známe jen z knih nebo hodin zeměpisu. Chceme porovnat naše školní systémy a seznámit se s každodenními problémy, kterým čelí kolegové z jiných zemí. Všem zúčastněným členům bude v průběhu celého projektu umožněno komunikovat v cizím jazyce – angličtině, budou moci využívat a otestovat své nabyté znalosti v přímé praxi. Obohatí svou slovní zásobu i o odbornou angličtinu v matematické oblasti. Žáci se mohou těšit na práci v mezinárodních týmech nejprve ve virtuálním světě a později i tváří v tvář v průběhu jednotlivých mobilit – například při olympijských hrách, které se budou v každé zemi pořádat. Bonusem navíc by pro všechny zúčastněné mělo být propojení IT technologií, angličtiny, matematiky a zažití kultury jiného národu naživo. V průběhu společných setkávání bude vznikat i cílový produkt ve formě eBooku.

Věříme, že náš společný dvouletý projekt spolupráce přinese všem zúčastněným studentům, učitelům, školám, obcím i širší veřejnosti nový náhled na možnosti vzdělávání. Vzdělávání, které nás všechny baví, protože JE zábavné. (Motto projektu: „Učit (se) zábavně.“)

Setkání v Praze se dá považovat za první úspěšnou misi našeho projektu Enjoyable Maths. Na další, tentokrát na vzdálený Island, se společně s našimi žáky z kroužku Erasmus plus již od září pilně připravujeme. Ale o tom až někdy příště!

Lukáš Masopust: Mobilní telefon – učitelův kamarád

středa 5. prosince 2018 · 0 komentářů

Rád bych se s vámi podělil o to, jak lze využít chytré telefony vašich žáků způsobem, které výuku podpoří.

Zdroj: blog autora 19. 11. 2018

Dnes je mnoho chytrých (i hloupých) věcí dostupných online. Zmíním například Wolfram alpha, kterému položíte dotaz, a on vám odpoví, vypočte, co chcete spočítat, zobrazí graf a mnoho dalšího. Využil jsem tento nástroj několikrát při doučování a názornost zobrazení matematických funkcí, pomáhá, a to značně, k pochopení například nerovnice a významu jejího řešení.

Tyto případy krásně demonstrují to, že je třeba umět s tímto softwarem pracovat, což neznamená jen umět do něj zadat hodnoty a nechat si spočítat, co chceme, ale poznat, zda jsou výsledky přibližně správně. A to platí ať pracujete s tabulkový procesorem či sofistikovaných softwarem za několik miliónů.

Při vhodném zvolení úlohy lze žákům dokázat proč je dobré mít hluboké porozumění látce, což může zahrnovat i schopnost danou věc počítat „ručně”. Byť s menší přesností, než počítač.

Pokud vyučující dokáže použít mobilní telefon ve výuce, respektive dosáhne toho, aby ho žáci využívali ve výuce, tak potom nemají příliš času se věnovat nějakým jiným věcem, které odtahují jejich pozornost od hlavního cíle hodiny.

Existuje mnoho užitečných aplikací, například když učíte nějaké elektro předměty, můžete najít aplikaci která umožňuje obvody stimulovat, nějaké informace o součástkách, výpočtech záchranných stanic z mobilního telefonu, velmi dobře vytvořit kalkulačku, myslím kalkulačku, která umí například počítat soustavy rovnic, matice – to ani není potřeba vymýšlet, už je to hotové, ale zato stáhnout – v excelu jsou soubory, které lze bez problémů spustit v mobilním telefonu a žáci při výpočtu mohu právě použít mobilní telefon jako kalkulačku.

Další věc k čemu mobilní telefon taky slouží, je vyhledávání informací a to je potřeba cvičit a cvičit. Přestože žáci používají dnešní vyhledávací nástroje jako například Google, neumí vyhledávat odborné věci či pracovat s více zdroj. Časté chyby, které vidím je, že veci vyhledávají v češtině či neprovedou dekompozici zadání a hledají ucelené řešení přesně na míru zadaného úkolu.


Interaktivní tabule

Dovolím si odbočku. Sofistikovanější program, ať už se jedná o výpočty či simulace počítačových sítí, jsou dělané pro ovládání myší a klávesnicí. Časem se asi setkáme s odlehčenou verzí pro tablety, ale podstatné je, že nejsou určeny pro interaktivní tabule. Proč se o tom zmiňuji? Protože bych rád, aby si ti, co rozhodují o rozdělení peněz na vybavení škol, uvědomili, že co je dobré pro první stupeň základky, se nemusí hodit pro odborné školy.


Žáci neumí zacházet s počítačem

Často nabývám dojmu, že žáci umí spíše zacházet s telefonem, než s počítačem. Nevěříte? Projevuje se to mnoha způsoby. Ovládají počítač nepříliš elegantně, takže jim spíš hrozí chronická onemocněné (např. karpál). Většina z nich nikdy nebyla nucena přeinstalovat OS na svém počítači, což je při studiu IT nepraktický handicap.

Pak je tu ono známé, že neumí pracovat s informací, a já dodávám, že je neumí ani vyhledávat. Několik příkladů. S žáky jsme, počítali příklad z elektroniky a zadal jsem přenos článku jako -6dB. Žák tedy musí nejdříve odlogaritmovat a pak může dále počítat. A zde jsme se zadrhli. Jelikož se logaritmy brali před třemi měsíci, tedy látka je pro žáky něčím pradávným a hlavně zapomenutým. Žák, který toto měl u tabule spočítat, si s tím neporadil ani za pomocí svého telefonu, neboť nebyl schopen si najít potřebnou informaci.

Další příkladem může být písemka, co jsem psal, resp. ta opravná, neb první dopadla katastrofálně. Tedy v druhé, opravné, jsem jednu otázku změnil, další upravil a první jsem, nechal, jen jsem tuším prohodil její znění mezi skupinami. Použití telefonů bylo zakázáno, snad jen s výjimkou náhrady počítačky. Ale to ne není tak podstatné. Přesto se našel „expert“, který mi odpovídal na zadání z předchozí, řádné, písemky. A navíc nepříliš zdařile.

Z některých písemek jsem nabyl dojmu, že žáci bezhlavě a neznale opisovali z wikipedie. Písemka ukázala, že není nutné telefony zakazovat a snažit se hlídat, protože je to marné a co hůř zbytečné. Žáci neumí hledat…. a je nutné je tu učit.

Dříve mi přišlo divné, když jsem slyšel, že v USA píší písemky za pomocí internetu. Dnes už se tomu nedivím. Nemyslím si, že příčina je v technologiích samotných, ale v tom, jak je využíváme. Je to jako když celý den děláte opakující se činnost, vlastně si jen “vymýváte” mozek, protože on v tu chvíli nepracuje či jeho část. Nebo jako když koukáte celý den na televizi, přestanete ji vnímat nebo třeba sledování a jalové komunikování na FB. Zkrátka vše je snadno dostupné, všude kolem nás, není nutné myslet, natož tvůrčím způsobem. A když na to nejste zvyklí, tak to ani neděláte, a když chcete začít, jde to těžko.

Mobilní telefon může být skvělou pomůckou do hodiny, pokud by se jej učitelé nebáli využívat.

Mobil ve škole

úterý 4. prosince 2018 · 0 komentářů

Včera jsem si přečetl, jak škola v Havířově zakázala žákům mobily. A to nejen o hodinách, ale i o přestávkách. Článek můžete najít k dnešnímu dni ZDE.

Zdroj: blog Tajný učitel 4. 11. 2018

V názoru na mobily ve škole jsem si prošel evolucí, stejně jako ve spoustě názorů na jiné nejen školní záležitosti. Když jsem vyšel z univerzity, tak jsem byl samozřejmě proti mobilům ve škole a ve výuce, protože proč bych měl mít jiný názor? Mobily se používají na odesílání zpráv a sociální sítě, a to nemá v hodině co dělat. Nikdo mi nevysvětlil jiné možnosti, nikdo mě neinspiroval a já nic neznal. Po letech samozřejmě „přišly“ různé aplikace, inspirace a nápady z celého světa a já jsem strašně chtěl mobily zkusit využít v hodině, alespoň jednou.

Zkusil jsem to – měli jsme pět mobilů na dvanáct žáků a hráli jsme Kahoot. Všichni museli být nasunutí na jedné straně třídy a sedět i na lavicích, protože jen tak se dal „sehnat“ signál, který byl nejsilnější na chodbě. Hrozné podmínky, kdy jsem věděl, že už mobily nikdy nevyužiji v budoucích hodinách, ale bylo to super. Příště jsme museli celou hodinu na počítače kvůli patnáctiminutové aktivitě, kam nás zas ale přišla seřvat zástupkyně, protože žáci moc prožívali správné či nesprávné odpovědi. To byla základní škola. Teď jsem na jiném místě, kde je k dispozici lepší možnost připojení a tak konečně můžu zkusit mobily v hodinách. Neumím to zatím „správně“, ale zkouším to. Časem to přijde.

Teď už k aktuální situaci. Myslel jsem si, že téma mobily ve škole se už nebude řešit, protože je to přece „jasný“. Jsme v roce 2018. Pak najednou Francie změnila svůj přístup k mobilům. Což se nelze divit, Francie nebo Venezuela, na tom nezáleží, každý socialistický stát nedělá nic jiného, než ničí svobodu ve jménu domnělé rovnosti. Teď přichází epidemie i do naší země.

Zakázat mobil o přestávkách považuji ale za naprosté barbarství, ignoranci a naprosto nulovou reflexi současnosti. A…jo, napíšu to, jako odebrání jednoho ze základních lidských práv. Můžeme to chápat například jako zákaz používat svůj vlastní majetek ve svém soukromém a volném čase (!). Jaký je účel přestávky? Pravděpodobně přesunout se ze třídy do třídy, načerpat energii, což může znamenat svačinu, ale taky dát si prostě na chvíli pauzu. A jakým způsobem kdokoliv odpočívá, je jeho či její soukromá věc, do které by žádný Velký bratr neměl co mluvit. Představte si, ve čtvrtek učím první tři hodiny a čtvrtou mám volnou. Přestávky nestíhám a nestíhal bych je ani v situaci, kdybych neměl dozory. Čtvrtou hodinu si sednu na židli k počítači a pustím si na internetu pár písniček. Proč? Abych si dal na chvíli „nohy nahoru“ a odpočinul si. Ano, taky využívám ve svém volnu na půdě školy internet a moderní techniku. Hrůza, co?!

Znáte všichni situaci, kdy se studenti ve škole musí přezouvat? Nejhezčí situace pak nastává, pokud učitel řve na studenty, ať urychleně mažou do šatny pro jiné boty a přezují se. Učitel pochopitelně nosí boty, v kterých přišel do školy, protože on se přezouvat nemusí. Říká se tomu pokrytectví. A platí to i pro mobily ve škole.

Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása. Zakážete mobily a…Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.

Ano, vstřícný pohled na mobily znamená, že si studenti občas odešlou zprávu. Z mých zkušeností se tak stává snad v osmi z deseti případů v hluchých částech hodiny, například v momentech, kdy vybírám testy. A pak jsou samozřejmě studenti a studentky, kteří si něco pošlou během výkladu nebo cvičení. Je to konec světa? Prostě je dějepis nebo třeba psychologie nezajímá, mají jiné preference a do budoucna vědí, že to nebudou potřebovat. OK. Nic se přece neděje, každý nemusí umět všechno a každý se nemusí zajímat o úplně všechno. Samozřejmě ale existuje určitá hranice, kterou je třeba dodržovat. Zákaz mobilů je ale její absolutní zboření.

Setkat se lze ještě s dvěma případy použití mobilů v hodině. Při první si prostě musím přiznat, že jsem patron nudy a neumím zaujmout. Jo, tvrdá realita. Moje chyba. Pokud k tomu dojde s mobilem nebo bez mobilu, změní to něco? Žádné nové znalosti se u studentů neobjeví ani v jednom případě. A druhá je, že studenti mohou kontrolovat, jestli neplácáme nesmysly, protože monopol na znalosti je pryč. Zrovna minulý týden jsem šel k žákyni „hrající“ na mobilu, ať telefon teď schová. Měla tam ekonomický graf, o kterém jsem před chvíli mluvil, ale z hlavy jsem nevěděl přesná čísla v něm. Oba příklady samozřejmě mohou být „příšerné“ pro některé učitele a učitelky, ale zákaz nebo seřvání nic nezmění. Naopak, v obou případech to byla moje chyba – nejdřív jsem nedokázal zaujmout všechny studenty a v druhé situaci jsem nevěděl statistiku, tak si ji studentka obstarala sama.

Mobil dnes patří už i do klasické výuky a není to jen šílenost alternativní škol, hodin informatiky nebo jen výstřednost pár bláznivých učitelů. Opakovat můžeme prostřednictvím aplikací, nové informace si můžeme najít na internetu a pak s nimi pracovat. Velké možnosti nabízí mobil při různých skupinových pracích. Vzhledem ke kvalitě učebnic to není tak šokující informace. Základ hodiny může proběhnout stále pomocí výkladu a internet může posloužit jen pro doplnění informací na pět minut.

Zase je to ale o mínění veřejnosti a o tom, co píší média. Většina rodičů je pro zákaz mobilů, protože o hodině se přece má učit! Nezažili nic jiného než výklad a to samé očekávají pro jejich ratolesti. Nikdo jim nevysvětlil, co to znamená použít mobil ve výuce. A je úsměvné, pokud si rodiče myslí, že zákaz mobilů ve škole rovná se lepší kvalita výuky a víc znalostí pro jejich děti. (Pochopitelně jsou rodiče, kteří si dokážou představit mobil spojený s výukou.)

Znáte Pink Floyd? Another brick in the wall? Je tam jedna hezká část. „Hey teacher, leave the kids alone“. Minimálně za krátké zamyšlení to stojí, ne? A možná by to měly pedagogické fakulty přijmout jako své heslo a nechat na něj učitele přísahat při promoci.

Příběh šestý. Nepleťte se do věcí, do kterých vám nic není

pondělí 3. prosince 2018 · 0 komentářů

Z důvodu kritického nedostatku pracovních míst jsem vzal místo češtináře v sociálně vyloučené lokalitě v jednom menším městě. Už během nástupu mi bylo řečeno, že někteří žáci jsou lehce problémoví, tento eufemismus jsem však měl pochopit posléze.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 19. 11. 2018

Žáci některých tříd byli takřka nezvladatelní, moje praxe byla klasickou ukázkou inkluze po česku – dáme do jedné třídy žáky nadané, průměrné, i ty absolutně podprůměrné, kteří se skoro ani nepodepíšou a během hodiny prudce běhají po třídě a dělají nepořádek. To celé bez jediné podpory ze strany asistentů či jiných podpůrných opatření.

Jádro problému jsem však spatřoval ve vedení školy. Pan ředitel, zjevně sužován depresí, odmítal problémy řešit a jakékoli výchovné problémy žáků se snažil odsouvat do pozadí. V praxi to vypadalo tak, že žák mohl beztrestně verbálně či fyzicky napadat jiné žáky a teoreticky i učitele s vědomím, že vedení školy nechce riskovat konflikt s rodiči či jinou institucí a problém zamete pod koberec. Chyběla zkrátka jasná vize, komunikace směrem k učitelům i rodičům a především profesionalita.

Coby nový učitel jsem získal pozornost některých žáků a záhy po nástupu se mi někteří svěřili s brutální šikanou, která je ve škole již dlouhodobě rozšířená. Zjistil jsem například, že jedné žačce pravidelně vysypávají starší děvčata na WC obsah odpadkového koše na hlavu. Řešil jsem tento problém s třídní dotyčné dívky a bylo mi řečeno, že to není tak, jak si myslím, že se děvčata „škádlí navzájem“. Poté mě vyhledala sama oběť a v kabinetě se mi svěřila se všemi příkořími, kterým je ve škole vystavována, přičemž mě prosila o pomoc.

Ještě dříve, než jsem přišel na vhodné řešení, si mě zavolal ředitel do své kanceláře:
„Pane kolego, co to mělo znamenat?“
„Co myslíte?“
„Vzal jste si Katku do kabinetu. Sám. Beze svědků. Uvědomujete si, co děláte?“
„Nevím, kam míříte, ta žačka se mi potřebovala svěřit se šikanou.“
„Co když řekne, že jste ji chtěl znásilnit? Jak se obhájíte, když jste tam neměl žádné svědky, co?“
„Ale ona potřebovala soukromí, je šikanována…“
„Ne, na naší škole žádná šikana není. A vy se do toho nepleťte. Tohle je záležitost třídní učitelky, ne vaše.“
„Ale třídní ji prý nechce vyslechnout…“
„Pane kolego, vy jste mi nerozuměl? Nepleťte se do věcí, po kterých vám nic není. Odchod.“

Problémy podobného charakteru začaly narůstat a já se s panem ředitelem ještě ve zkušební době rozloučil. Po nějaké době jsem narazil na jméno oné dívky v rámci policejního pátrání. Dodnes je nezvěstná. Dodnes si říkám, zda jsem mohl udělat víc.

Příběh pátý: Školníci za katedrou… a nová pravidla zveřejňování příběhů

sobota 1. prosince 2018 · 0 komentářů

Už delší dobu mě fascinují zprávy o nedostatku učitelů v ČR. Udělal jsem si takovou malou statistiku. Od začátku června 2018 jsem poslal třikrát e-maily s životopisem a poptávkou po práci učitele na 162 základních a středních škol v MS kraji.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře, 14. 11. 2018

E-mail zní zhruba takto: "Dobrý den, hledám práci jako učitel na jakýkoliv úvazek k doktorskému studiu didaktiky na univerzitě. Mám aprobaci na angličtinu, francouzštinu, dějepis a dramatickou výchovu (vystudoval jsem dramaturgii). Učil jsem však také český jazyk, občanskou výchovu a základy společenských věd. Jsem však ochoten učit jakýkoliv předmět. V případě zájmu zašlu seznam absolvovaných školení a publikační činnost."

Celkově mi vychází: ze 486 opakovaných žádostí o práci mi přišlo celkem 270 zamítavých odpovědí. V posledním kole před týdnem mi odepsalo přesně 73 škol, že děkují za zájem, ale že mají plné úvazky.

Smyslem tohoto příspěvku není si stěžovat, nýbrž upozornit na systémový problém, který se zdá být vzdálen vizím některých vyjádření o uklizečkách a školnících za katedrou.

Na univerzitě někteří kolegové ze zkušenosti odhadují, že zhruba přes 40% učitelů výchovy k občanství a přes 30% učitelů dějepisu v MS kraji jsou lidé bez aprobace. Běžnou praxí jsou tělocvikáři diktující z učebnic panovníky či "povídající si s dětmi o rodině". Počet důchodců odhadují odbory na něco přes 8 procent, počet zcela pedagogicky nekvalifikovaných se odhaduje podle ČSI na asi 6,4 procent. Nicméně neexistují komplexní relevantní statistická data. Kolik přesně důchodců máme v českém školství? A kolik pedagogicky nekvalifikovaných? A kolik učí tzv. "neaprobovaně"? A kolik kvalifikovaných učitelů odchází do soukromého sektoru z důvodu, že neexistují volná místa? Proč MŠMT neumí vypracovat relevantní statistiky?

Možná řešení:
– vytvoření centrálního registru učitelských uchazečů o zaměstnání
– vypracování podrobných statistik o poměrech důchodců, nekvalifikovaných, neaprobovaných (statistiky zveřejnit)
– vytvořit centrální systém práce s kvalifikovanými uchazeči o místo učitele, motivovat tyto učitele, cíleně s nimi pracovat, umožňovat jim další vzdělávání atd.

Pokud mluvíme o nedostatku kvalifikovaných učitelů, prosím mluvme o nedostatku učitelů v Praze či Brně, kde z učitelského platu nájem pomalu nezaplatíte.

(Příběh editora stránky)


Nová pravidla zveřejňování příběhů

Vypadá to, že projekt Nechte nás sakra učit dobře bude muset projít zásadním přehodnocením. K čemu došlo?

Za prvé se ukázalo, že celková koncepce je neudržitelná. Původní představa byla zveřejnit zkušenosti učitelů perzekvovaných za svou snahu zavádět ve školách inovativní výuku. Ve snaze anonymizovat jednotlivé příběhy a vytvořit formát vhodný pro sociální sítě (zábavný, bizarní) jsem se rozhodl zvolit formu "stylizované povídky". Jednotlivé příběhy učitelů (někdy předávané ústně) jsem přepsal do volného povídkového útvaru s vlastními stylizovanými dialogy a s upravenými okolnostmi a detaily, aby nebyl učitel dohledatelný. Vycházel jsem také z toho, že na základě určité autenticity projevu či komunikace můžu alespoň vzdáleně posoudit, zda je příběh pravdivý, anebo si někdo vymýšlí (i když – proč by to někdo dělal?)

Nastaly dva vážné problémy.

Za prvé, anonymizace nebyla dostatečná a aktéři prvních dvou povídek byli konfrontování s vedením a byli nuceni podstoupit velice nepříjemné rozhovory. Přestože povídky byly učiteli autorizovány, vnímám odpovědnost i na své straně. Zdá se, že sdílení informací přes sociální sítě má v současnosti nebývalý dosah.

Za druhé, forma stylizované povídky není vhodná, protože svým způsobem shazuje a znevěrohodňuje samotný obsah povídky a smysl autentického sdělení – tedy fakt, že učitelé drsně narážejí na konzervativní systém a že učit inovativně v souladu s RVP je některých školách skoro nemožné.

Další problém nastal v situaci, kdy se ukázalo, že samotná realita je natolik absurdní, že je jednoduše neuvěřitelná a lidé považují povídky za výmysly. Kombinace (nevhodné) literární stylizace a absurdní reality tuto představu o falešnosti příběhů jenom pochopitelně podtrhla.

Nedávno mi například přišel příběh učitele, o kterém jsem osobně přesvědčen, že je autentický, protože z něj učitel rozhodně nevychází jako silná osobnost či pedagogický hrdina. Vyprávěl v něm neuvěřitelnou historii, ve které jeho žáci dostali od vedení školy úkol svého učitele dozorovat. Ve chvíli, kdy neměli dostatečně obsáhlý zápis v sešitě, běželi o přestávce za vedením na učitele žalovat.
Pokud bych se pokusil učitelův příběh přepsat jako povídku, všichni by si tuto stránku odhlásili, protože by prohlásili, že takovým nesmyslům věřit nebudou. Popravdě, zcela tomu rozumím.

Vzhledem k tomu, že nadále odmítám nést odpovědnost za anonymizaci a literární stylizace se ukazuje jako nevhodná, vypisuji nová pravidla zveřejňování příběhů:
– posílejte příběhy v HOTOVÉ podobě jako příběh
– ústní vyprávění nemá žádnou relevanci
– nebudu na příbězích upravovat vůbec nic, pouze je zveřejním (s vědomím, že neručím za jejich pravdivost)
– anonymizujte si prosím příběhy sami a buďte důkladní.
– odpovědnost za případné důsledky nesou čistě autoři příspěvků, nikoliv editor této stránky.
– nepište mi "terapeuticky" ve snaze si jenom postěžovat a sdílet svou frustraci. Pokud píšete, pošlete prosím celý příběh jako ucelený textový útvar.

Scio: Co by mohlo znamenat zavedení cut-off skóre?

pátek 30. listopadu 2018 · 0 komentářů

Z Asociace krajů se znovu ozvalo volání po zavedení minimální bodové hranice při státních přijímacích zkouškách na střední školy (tzv. cut-off skóre). Ve veřejné debatě však zoufale chybí data. Co by zavedení cut-off skóre prakticky mohlo znamenat, spočítali analytici společnosti Scio na datech z projektu VEKTOR, kde jsou testováni žáci středních škol v prvním a čtvrtém ročníku z českého jazyka a matematiky.

Zdroj: tisková zpráva Scio 22. 11. 2018

Vliv cut-off skóre na populační ročník prezentujeme na interaktivních datech zde: www.scio.cz/cutoff

V modelovém případě a při použití testů z matematiky společnosti Scio by se po zavedení cut-off skóre na úrovni 30 % z celkového počtu bodů u přijímacích zkoušek na střední školu nedostala na maturitní obor více než čtvrtina dětí (28 %), které přitom mají předpoklady bodovou hranici potřebnou pro složení maturity překročit. To by v roce 2018 odpovídalo přibližně 18 000 žáků. V případě, že by nám stačilo pro vstup na střední školu pouze 20 % bodů v přijímacím testu z matematiky, stále bychom z populačního ročníku vyřadili do mrtvé zóny bez maturity zhruba 5 000 žáků, kteří v testování VEKTOR ve čtvrtém ročníku potřebný počet bodů získali. Maturitu ani na třetí pokus totiž neudělají pouze 4 % maturantů, jak vyplývá z informací společnosti CERMAT.

„Z dat společnosti Scio vyplývá, že není možné nastavit cut-off skóre tak, aby nepoškozovalo významnou část dětí, které by maturitní zkoušku nakonec složily. Jakýkoliv zavedený systém bude generovat tisíce dětí v mrtvé zóně bez maturity, a to zcela zbytečně“, říká Martin Drnek z Projektů pro děti a rodiče společnosti Scio.

Kromě toho, že zavedením cut-off skóre znemožníme tisícům dětí dostat se na maturitní obor, i když by maturitu nakonec zvládly, je tu další problém: Kdo by skutečně ovlivňoval, kolik tisíc dětí ročně zůstane bez maturity? Minimální hranice je často vnímána jako objektivní čára. Stejně jako je například tachometr vnímán jako objektivní měřidlo rychlosti. I v případě tachometru však tolerujeme drobné nepřesnosti, protože si uvědomujeme, že může být zatížen chybou měření. U všech přijímacích testů je chyba měření zpravidla mnohem větší než u tachometrů. Objektivní test, který by zcela bezpochyby vypovídal o znalostech žáka, není možné sestavit. Obtížnost testu je vždy závislá na rozhodnutí jeho autorů a na výběru konkrétních úloh. Je tak možné sestavit test, v němž by 30 % bodů získalo jak 90 % studentů, tak 10 % studentů.

Veřejnost by se tedy měla ptát, kdo a jak bude při sestavování testu rozhodovat o jeho obtížnosti, jak bude zajištěna jeho meziroční srovnatelnost a kdo bude tedy prakticky rozhodovat, zda při zavedení cut-off skóre na učiliště pošleme 10 %, nebo 50 % dětí.

„Vedeme vážnou debatu o zavedení systému, který bude bránit tisícům dětí v přístupu k maturitní zkoušce a ve kterém o počtu maturantů bude fakticky rozhodovat bezejmenný úředník v CERMATu. Málokdo si uvědomuje, že lze například sestavit test i tak, aby významně zvýhodňoval chlapce, nebo dívky. Nápad na zavedení minimální bodové hranice je nejen hloupý, ale i nebezpečný“, doplňuje Martin Drnek.