NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

pátek 22. března 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: březen a duben 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na březen si můžete stáhnout ZDE, na duben ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 31. března

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 31. března

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Novinky ve sbírkách Národní galerie Praha 2013–2018

Veletržní palác, do 26. května

Aktivity Národní galerie Praha netvoří jen expozice a výstavy. Pět samostatných sbírek: Sbírka umění Asie a Afriky, Sbírka grafiky a kresby, Sbírka moderního a současného umění, Sbírka umění 19. století a klasické moderny a Sbírka starého umění v současnosti zahrnují více než půl milionu předmětů. Ty jsou uloženy v 17 depozitářích na ploše 10 tisíc metrů čtverečních s kontrolovanými hodnotami vlhkosti, teploty a světla. Stará se o ně 10 správců depozitářů a 18 členů restaurátorského oddělení tak, aby byly uchovány pro další generace.

Položkově největší kolekcí je Sbírka grafiky a kresby, kde je jen pod sekcí „grafika“ evidováno 244 tisíc inventárních čísel. Referát architektury náležící pod Sbírku moderního a současného umění vykazuje na 20 tisíc inventárních položek, což je řádově sice menší, ale i tak těžko představitelné číslo. Tím spíš vzhledem k tomu, že všechna díla musí být kurátory a dokumentátory pravidelně inventarizována a evidována v centrálním počítačovém systému.

V minulém roce byl rozšířen sbírkový fond o 255 děl. A to nejen nákupy, na které bylo vynaloženo 18,723 milionů korun, ale i dary, ze kterých pochází 145 děl. Jen od čtyř štědrých amerických dárců získala Národní galerie 23 prací. I to je však málo, hlavně však v zastoupení umění posledních čtyřiceti let proporčně nízké akviziční fondy nedostačují na pokrytí hlubokého dluhu minulosti.

Ředitelé a kurátoři sbírek pro vás vybrali zajímavé příklady toho, co v posledních pěti letech v jejich depozitářích přibylo. Důraz byl kladen na díla, která předtím nebyla v Národní galerii vystavena. Budete se moci setkat s barokními olejomalbami z počátku 18. století, s čínskou tušovou malbou tzv. „šanghajské školy“ i předním českým videoartem. Cílem není jen ukázat, co se podařilo a zviditelnit náročnou práci všech, kteří o sbírky každodenně pečují, ale také poukázat na zásadní důležitost sbírkové činnosti a nutnost rozšíření její podpory jak ze státních zdrojů, tak ze strany privátních donátorů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 26. května

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesouvá do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představí v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


spolek 400 ASA: Fotografie

Veletržní palác, do 8. září

Vystavující: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner

»Výstava sedmi fotografů dvou generací ze spolku ASA 400 má společného jmenovatele zejména v realismu, s nímž autoři nahlížejí svět a s nímž zachycují jeho proměnlivost. Vztahují se především k současnosti – viz Rodiny Jana Dobrovského a Burlesku Alžběty Jungrové. Zajímá je ovšem i oživování náboženských tradic, sledované Karlem Cudlínem a Janem Mihaličkem.

Jednotliví autoři jako by kladli otázky navzájem spjaté, každý na ně ovšem odpovídá svým zvláštním způsobem. A to přesto, že je výstava také oslavou klasicity černobílé stylizace média, neboli výrazem vědomí souvislostí dnešní tvorby s tradicí dokumentární fotografie.

Historické ukotvení dodává výstavě zejména vklad Antonína Kratochvíla, jejž zařadil časopis American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Soubor jeho záběrů vznikal během více než dvou dekád a knižně vyšel pod titulem překládaným nejčastěji jako Rozbitý sen (originál Broken Dream, New York, The Monacelli Press 1997). Nejenom Rozbitý sen, nýbrž jádro výstavy vůbec, nabízí ukázky z cyklů zaměřených na soudobou transformaci postkomunistických částí šířeji chápaného pásma středu a východu Evropy včetně Slovenska Tomkiho Němce a Karpat Martina Wágnera.

Výstavní celek 400 ASA: Fotografie představuje každého z autorů monotematicky, to znamená výsekem z jediné části jeho tvorby, ve všech případech mnohem rozsáhlejší. Výpovědi jsou vždy nejenom osobité, jejich podání pokaždé provází osobní ručení.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Umazané, ale šťastné. Děti z lesní školky žijí jako indiáni

· 0 komentářů

Jsem špatný rodič. Takový pocit si musí odnést každý, kdo poprvé navštíví lesní školku Mezilesy nedaleko Zákup. Děti tu žijí v přírodě, neznají tresty a už ve třech letech vědí, co je zodpovědnost.

Zdroj: Tomáš Lánský www.idnes.cz 3. 3. 2019

Miroslav Volný nasedá každé ráno v Úštěku se svými syny Bartolomějem a Vincentem do auta. Jako většina z rodičů je vozí do školky a školy. Jezdí ovšem do 30 kilometrů vzdálené vesnice Veselí poblíž Zákup, kde se nachází Lesní školka Mezilesy. Cestu tam a zpátky pak absolvuje ještě jednou odpoledne. Výlet, který by málokdo z nás kvůli školce podstoupil, se mu vyplatí. Jeho synové totiž vyrůstají v těsném sepětí s přírodou, kterou by jim konvenční školka nedala.

„Respektují se tu jejich potřeby a osobnost. Jednají s nimi jako s dospělými. Celý den jsou venku a nikdo je k ničemu nenutí. Jednou, až vyrostou, budou složitěji manipulovatelní,“ zamýšlí se Volný, když ze svého elektromobilu vykládá potomky.


Celý rok venku

Pak už společně míříme k maringotce, vedle níž ční mongolská jurta. To jsou jediné vymoženosti, kterými lesní škola a školka Mezilesy disponuje. Slouží jako zázemí, když je výuka a nebo je venku tak ošklivo, že se tam nedá být. Ale takových dnů bylo v posledních šesti letech, co školka existuje, minimum.

„Rodiče s tím už počítají, dětem kupují kvalitní zateplené a nepromokavé oblečení. Takže jsme venku prakticky pořád,“ potvrzuje zakladatelka školky a její ředitelka Ivana Zumrová, zatímco krájí dětem jablka ke svačině. Je jich tu patnáct. Sedm z nich jsou již školáci, zbytek předškoláci. Jde o děti z České Lípy, Nového Boru, Kravař, Žandova, Zákup, ale i z Úštěku.

Caparti si mě v jurtě zvědavě okukují. Pobíhají kolem mě a občas mě některé dítě šťouchne. Zkoumají můj fotoaparát, chtějí vidět fotky. Smějí se, že jsem přijel oblečen v kabátu, když přitom venku slunce vyhnalo rtuť teploměru na 12 stupňů. Za okamžik se shromáždí do kruhu. Učitelky, které tu všichni oslovují křestními jmény, zatím mezi děti umístí „mluvící hůlku“.

Kdo ji drží, má právo hovořit a ostatní poslouchají. Tento indiánský zvyk připomíná kmenovou radu. Děti si hůlku předávají a každé řekne, co má na srdci. Některé blábolí, co včera dělalo, jiné se chlubí, že má narozeniny. Další děti hodnotí včerejší karneval. Nikdo jim neskáče do řeči.


Dospělé nepotřebují

„Pojďte si sednout k nám do kruhu, děti musí vědět, že dnes budete jedním z nás,“ láká mě další z učitelek Martina Králová. Musím se dětem představit. Pak už zaznívá povel, že se jde ven.

„Děti v lesní školce dospělého ke hře vůbec nepotřebují. Přirozeně tu probíhá komunitní proces, samy se mezi sebou domlouvají, vzniká spontánní hra,“ líčí Ivana Zumrová, zatímco její svěřenci se okamžitě rozprchnou po okolí. Některým jsou tři roky, nejstaršímu dítěti je deset let. Trošku pochybuji, že tak rozmanitou skupinu jde ukočírovat.

Některé děti házejí klacek fence, která školku hlídá. Další skáčou přes vyschlé koryto potoka. Jiný klučina našel v křoví zvířecí kost, nejspíše divočáka. „Toho určitě zabili vlci,“ zamýšlí se osmiletý hoch a netuší, jak blízko pravdě možná právě je. Dva starší kluci loupou kůru z kmene padlého smrku.

„Pojď se podívat na ty červy,“ nadšeně mě lákají, abych ocenil bílé kroutící se larvy lýkožrouta. Jsou umazaní od hlíny, ve vlasech mají jehličí a špínu jim zpoza nehtů bude jejich máma dolovat ještě týden. Sám sebe se ptám, jestli bych své dceři podobné radovánky dovolil.


Místo panenky mladší kamarádka

„Standardní špína, tu já už ani nepokládám za divnou,“ mávne rukou ředitelka školy. „Dítě si prostě hraje venku a je zašpiněné. No a co? Je to normální. Proč by dítě hrající si v přírodě mělo být čisté?“ pokládá řečnickou otázku. Snad na tom něco bude. „Ale prát bych to teda nechtěl,“ snažím se vymanévrovat z defenzivy. „Rodiče často koupí hezké drahé oblečení a lpí na tom, aby bylo čisté. Přitom z něj děti za chvíli vyrostou,“ konstatuje mladá žena.

Divím se, proč je ve školce jen málo hraček. „Děvčátka si tu místo s panenkami hrají s mladšími kamarádkami, pomáhají jim a samy je učí. Dospěláci do toho nevstupují,“ vysvětluje mi Ivana Zumrová.

Ale opravdu se tří nebo pětileté děti umějí samy dohodnout s těmi osmiletými? Není to jen pohádka pro kolemjdoucí? Vyslechnu si příběh. „Skáčou třeba na trampolíně, kam se jich vejde maximálně pět. A skákat jich chce devět. Dospělák by tam normálně přišel a řekl, kdo bude skákat a kdo ne. Ale tady to tak nechodí. Povím jim, ať se dohodnou. Vmžiku se ve skupině oddělí nějaký přirozený vůdce, který ty děti rozdělí a ohlídá si to. Musí být spravedlivý, aby tím vůdcem byl i pro příště. Posílí to jejich pocit zodpovědnosti.“


Nikdo není zlobivý

Jde se na výlet lesní pěšinou. Žádné držení za ruku, žádný organizovaný dvouřad. Děti běhají, některé se loudají, jiné rýpou klackem v opuštěném mraveništi. Zajímá mě, jak tu řeší kázeň.

„Pokud některé dítě zlobí, ostatní děti si s ním samy přestanou hrát. A ono brzy pochopí, že něco dělá špatně. A samo přestane. Nálepky jako „ty jsi zlobivý“ vůbec nepoužívám,“ zdůrazňuje Zumrová.

Technicky vzato, Lesní školka Mezilesy je „pouze“ zapsaný spolek. Je to jediný způsob, jak být zcela nezávislý na systému a vyhnout se svazujícím pravidlům. Cena za to je ale vysoká. Školka a škola hospodaří jen z příspěvku rodičů. Každá z patnácti rodin dětí musí měsíčně zaplatit přibližně 4,5 tisíce korun.

„Kdo si tuhle naši službu hledá, většinou peníze doma přetřese tak, aby mu na školku zbyly. Ještě nikdy k nám nikdo nepřestal dávat dítě proto, že by to bylo drahé. Naopak, spíš mnozí lidé třeba změnili své zaměstnání, aby mohli lépe kombinovat svůj čas s potřebami školky,“ dostává se mi odpovědi…

Celý text a fotografie najdete ZDE.

Den lesů 2019: Vztah dětí k lesům se zhoršuje. Některé se tam dostanou jen jednou za rok.

čtvrtek 21. března 2019 · 0 komentářů

Tématem letošního Mezinárodního dne lesů (čtvrtek 21. března) jsou „Lesy a vzdělávání“. Čeští odborníci přicházejí s jasným vzkazem: Vztah českých dětí k lesům se zhoršuje. „České děti se lesům dlouhodobě vzdalují. Pokud na to nepůjdeme chytře, jak se říká od lesa, neuspějeme a trend se nepodaří zastavit,“ říká Miloš Tomek z edukačního projektu Lesní svět.

Zdroj: tisková zpráva www.lesnisvet.cz 19. 3. 2019

Mezinárodní den lesů si lidé na celém světě připomínají od roku 2013 za účelem zvýšení povědomí o významu všech typů lesních ekosystémů pro trvale udržitelný rozvoj.


Rukama 800 lesních pedagogů projdou každý rok statisíce dětí

Česko se koncepčně lesní pedagogice věnuje od roku 2002. V současnosti u nás působí zhruba 800 certifikovaných lesních pedagogů. Přestože se jejich počet každý rok zvyšuje o 40 až 60, vztah českých dětí k lesům a jejich znalosti se dlouhodobě zhoršují. Úroveň znalostí klesá, schopnost získat správnou informaci díky internetu stoupá. Děti jsou při pobytu v lese celkově choulostivější na zimu nebo přírodní špínu.

„Z pravidelných vzdělávacích akcí víme, že některé děti se dostanou do lesa třeba jen jednou za rok. To je skutečně alarmující a pokud nechceme současný trend prohlubovat, měla by přijít koncepční změna,“ říká po 17 letech zkušeností v lesní pedagogice Václav Lokvenc z areálu enviromentální výchovy Hájemství. Koncepční změna by mohla například vypadat jako v sousedním Rakousku. Tam stát už na přelomu tisíciletí legislativně stanovil povinnost, aby žáci ZŠ minimálně 1x za první stupeň a 1x za druhý stupeň navštívili centrum lesní pedagogiky. V Česku je taková aktivita závislá pouze na zájmu učitele.

„Nic to ale nemění na faktu, že klíčovou roli hraje rodina. Když rodiče nebudou děti do lesů brát a nechají je sedět u počítačů, mnoho se toho stejně nezmění,“ tvrdí předseda Sdružení lesních pedagogů Ing. Marek Šuba. Potvrzují to i výzkumy. Podle Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů chodí děti nejčastěji do lesa s rodinou (58 %). Se školou či zájmovým kroužkem to je podstatně méně (8,8 %). Jasně nejčastější aktivitou je sběr hub (39 %).České děti jsou většinou schopné vyjmenovat 5 lesních zvířat, u stromů už s tím ale mají problém. Nejčastější českou dřevinu nebylo v průzkumu schopno určit 56 % dotázaných. A podle čtvrtiny dětí má odpadky v lese dokonce uklízet lesník.


Děti nevědí, kde vychází slunce, a v lese by hledaly i jablka

Odcizování dětí přírodě je celosvětový problém. Například v USA a Británii už existuje pro neznalost přírody v dětském věku termín: porucha vztahu k přírodě.Výsledky posledního velkého evropského průzkumu (JugendreportNatur) z roku 2017 v Německu potvrdily, že se i malí Němci přírodě odcizují. Tak například 35 % dětí si nebylo jistých, na které světové straně vychází slunce. Pětina si myslela, že to je na severu. Děti by také ne úplně výjimečně hledaly v lese jablka, hrušky nebo dokonce ananas a mango. Důvodem postupného odcizování dětí od přírody je podle studie lákavější nabídka televizního a internetového prostředí, kde děti tráví mnohem více času.

A situace v Německu bude podle odborníků velmi podobná té české. Podle českého průzkumu Nadace proměny Karla Komárka tráví české děti pobytem venku průměrně 1:41 h. ve všední den a 2:49 h. o víkendu. A z toho v samotné přírodě (lesy, louky, pole) jen 7 minut ve všední den a 45 minut o víkendu. Kolik z toho probíhá právě a jen v lese se přesně neví. Ve srovnání s časem stráveným u nejrůznějších médií je pobyt venku zhruba 2x kratší. „Prvopočátek řešení je v rodině a musí to být chytré. Nemá cenu to lámat. Lepší je třeba uspořádat dobrodružnou výpravu s lovením hlasů ptáků pomocí QR kódů telefonem nebo třeba pátrat a fotit stopy zvěře,“ vysvětluje Miloš Tomek z Lesního světa.


Lovte pobytové stopy

V rámci Mezinárodního dne lesů vyhlásil edukační projekt Lesní svět soutěž o nejlepší pobytovou stopu. Cílem je dostat děti s rodiči do lesa. „Abychom dostali děti s rodiči do lesů, vyhlásili jsme v rámci Mezinárodního dne lesů fotografickou soutěž o nejlepší zachycení tzv. pobytové stopy zvířete v lese,“ říká Miloš Tomek. Může se jednat například o šišky sesbírané veverkou, stopu divočáka v bahně nebo třeba ptačí hnízdo. Zkrátka jakýkoliv důkaz pobytu zvěře v lese. Fotografie je možné od teď až do 28. dubna posílat na email info@lesnisvet.cz. Bližší informace jsou k nalezení na níže připojeném prokliku, na stránkách pod názvem Fotosoutěž Lesní detektiv.

Autoři pěti nejlepších fotek pak dostanou herní dřevěné sady s autorskými ilustracemi určenými k zábavě i vzdělávání. Jsou mezi nimi razítka se stopami zvěře, poznávací pexesa o lese a zvířatech či kvarteta jednotlivých biotopů. Při sdílení fotky na sociálních sítích je celosvětovým pojítkem hashtag #IntForestDay. „Aby děti získaly k pobytu v lese kladný vztah, musíme jít přes pozitivní emoce a prožitek. To je klíčové,“ vysvětluje Miloš Tomek z Lesního světa, který chce v českém prostředí Mezinárodní den lesů a obecně problematiku lesní edukace více popularizovat.Jako nejčastější emoční prožitek uvádějí děti podle výzkumnice Lucie Vosátkové chůzi na boso v trávě (97 %). Z její diplomové práce také vyplývá, že 64 % dětí má z něčeho v lese strach. Nejčastěji to jsou hadi a pavouci. Klíšťat se bojí spíše rodiče, protože jako důvod obav z pobytu v lese uvedlo klíště pouze 3 % dětí.


České lesy ve špatné kondici, kůrovcová kalamita eskaluje

Lesní porosty podle ČSÚ tvoří 34 procent území naší země, což je v praxi zhruba 2,6 milionu hektarů. Největším vlastníkem a správcem lesních porostů je v ČR státní podnik Lesy České republiky obhospodařující lesní porosty na ploše asi 1,2 milionu hektarů. Nejvíce zalesněným krajem je podle ČSÚ Liberecký kraj (podíl lesních porostů 45 procent), nejméně kraj Praha (podíl 10 procent). Nejčastějším stromem lesů je smrk. Česko čelí v posledních letech nejhorší kůrovcové kalamitě v historii. V roce 2019 bude podle odhadů kůrovcová kalamita v Česku nadále eskalovat. „Letos odhadujeme, že by se kůrovcová těžba mohla zvýšit na 30 až 50 milionů kubíků. To je šílené číslo, protože roční těžba byla v České republice kolem 18 až 19 milionů kubíků všeho dřeva," řekl pro ČTK v únoru ministr životního prostředí Richard Brabec.

Všechny potřebné informace k Mezinárodnímu dni lesů najdete na www.denlesu.cz

SCIO: Propastný rozdíl ve čtenářské gramotnosti mezi učni a gymnazisty nezachrání ani Harry Potter

středa 20. března 2019 · 0 komentářů

Nejnovější výsledky společnosti Scio z testování čtenářské gramotnosti jsou poměrně výstražné. Zatímco 90 % gymnazistů si s textem poradí bez větších problémů, učňů si se stejným textem poradí pouze 20 %. Čtenářská gramotnost je přitom jednou z klíčových dovedností pro život v informační společnosti 21. století.

Zdroj.

Do adaptivního testu Čtenář se koncem minulého roku zapojilo 6 447 žáků z celkem 173 škol. Test Čtenář žáky nesrovnává mezi sebou, ale zařazuje je do jedné ze šesti úrovní na mapě čtenářské gramotnosti. Scio se čtenářské gramotnosti žáků v oblasti získávání a zpracování informací a zhodnocení textu věnuje již 10 let, letos poprvé se do testování však zapojily kromě základních i střední školy.

„Velmi dobré výsledky žáků gymnázií se daly předpokládat a je velmi pozitivní, že většina z nich – 90 % – dokáže s textem pracovat na opravdu výborné úrovni,“ říká vedoucí týmu Eliška Hloupá Sovová ze společnosti Scio. „Naproti tomu zjištění, že stejné dovednosti má pouhá pětina žáků středních odborných učilišť a z nich dokonce jen 2 % zvládají složitý text na nejvyšší úrovni Specialista, je opravdu znepokojující,“ dodává vedoucí týmu. „Nakolik jsou výsledky žáků ovlivněny způsobem výuky na školách a nakolik souvisejí spíše s rozdílným rodinným prostředím, z něhož žáci pocházejí, zůstává otázkou. Podle opakovaných průzkumů Národní knihovny ČR je to právě rodina, která má na utváření celoživotního vztahu ke čtení a respektive tedy čtenářských dovedností zásadní vliv,“ doplňuje Hloupá Sovová.

„Výrazné rozdíly najdeme už mezi žáky základních škol a víceletých gymnázií. Osmáci základních škol za svými stejně starými spolužáky z gymnázií zaostávají o celou jednu úroveň. Zatímco složitým textům na nejvyšší úrovni (5.–6., Profík–Specialista) rozumí pouze 42 % osmáků ZŠ, na gymnáziích je to téměř dvojnásobek terciánů. Čtvrtina žáků 8. tříd ZŠ navíc své čtenářské dovednosti během školní docházky dále nezlepší a zůstává na nejnižších úrovních (Nečtenář až Průzkumník). U terciánů se s takto nízkou úrovní téměř nesetkáme,“ dodává Jindra Plamitzerová ze Scio.

Schopnost kriticky číst a vyhodnocovat informace stále získává na významu. Lépe než chlapci ji napříč všemi zapojenými ročníky i typy škol zvládají dívky. Lepší výsledky dívek pravděpodobně souvisí s tím, že výrazně častěji než chlapci sahají ve volném čase po beletrii a (s výjimkou gymnázií) také častěji čerpají informace z internetu, mezi mládeží nejoblíbenějšího zdroje.

Testování čtenářské gramotnosti bylo doplněno o dotazník, v němž žáci uváděli své oblíbené knihy a autory. Na základních i středních školách se dlouhá léta drží na prvním místě Harry Potter, následuje kniha Hvězdy nám nepřály a s výraznějším odstupem Deník malého poseroutky (na ZŠ) či Zaklínač (na SŠ). Čeští autoři se mezi oblíbenými spisovateli objevují pouze ojediněle, a to v podobě doporučené, dříve povinné četby (např. Babička Boženy Němcové, Kytice K. J. Erbena).

Čtenářská gramotnost – přehled zjištění: stáhnout infografiku (pdf)






Jana Hrubá: Ke čtenářské gramotnosti

úterý 19. března 2019 · 0 komentářů

Česká školní inspekce provedla ve školním roce 2017/18 výběrové zjišťování podmínek, rozvoje a dosažené úrovně čtenářské gramotnosti žáků v 9. ročnících ZŠ a v 2. ročnících středních škol (včetně odpovídajících ročníků víceletých gymnázií). Výsledky nejsou nijak potěšující. Přitom jde o dovednost nepostradatelnou pro další vzdělávání.

Česká školní inspekce využívá ve své činnosti následující definici čtenářské gramotnosti (1):

„Čtenářská gramotnost představuje porozumění, využívání, posuzování a angažování se v psaných textech za účelem dosažení cílů jedince, rozšíření jeho znalostí a potenciálu a aktivní účasti ve společnosti.“

Uvedená definice zdůrazňuje ve svém obsahu následující aspekty čtenářské gramotnosti:
– schopnost porozumět psanému textu,
– schopnost jednat na základě přečteného textu, tj. schopnost jeho využití,
– schopnost čerpat z vlastních myšlenek a zkušeností při práci s textem, tj. posuzovat jej,
– být motivován ke čtení, mít zájem o čtení a potěšení z četby, zapojit se do společenské roviny čtení, tj. angažovat se.


Ze Shrnutí hlavních zjištění

„Test čtenářské gramotnosti obsahující shodné otázky byl určen žákům 9. ročníku ZŠ a žákům na úrovni 2. ročníku SŠ (včetně víceletých gymnázií). Minimální očekávaná úspěšnost činila 60 %. Nejenže průměrná úspěšnost žáků 9. ročníku činila jen 45 %, ale 40 % žáků dosáhlo pouze slabého výsledku (vyřešili správně méně než dvě pětiny otázek), naopak jen 18 % žáků zodpovědělo správně více než tři pětiny otázek a pouze 1 % pak dosáhlo výborného výsledku (více než čtyři pětiny správných odpovědí). Také průměrná úspěšnost žáků 2. ročníku byla nedostačující: 56 %. Slabého výsledku dosáhlo 19 % středoškoláků, 44 % vyřešilo více než tři pětiny otázek a 6 % mělo výborný výsledek. A zatímco minimální očekávané úspěšnosti dosáhly ve 23 % SŠ alespoň dvě třetiny žáků, v případě ZŠ to nebyla ani jedna škola (ve 12 % ZŠ a v 7 % SŠ sledovaných vybraných minimálních výstupů RVP nedosáhl ani jediný žák). Dívky byly úspěšnější než chlapci na ZŠ v průměru o 2,4 procentního bodu a na SŠ o 1,3 procentního bodu…“ (str. 5)

Zdroj: ČŠI: Tematická zpráva Rozvoj čtenářské gramotnosti na ZŠ a SŠ ve školním roce 2017/18

Jako metodickou podporu a inspiraci učitelům nabízí ČŠI v těchto měsících zdarma v jednotlivých krajích Vzdělávací program pro učitele ZŠ a víceletých G: Inspirace k podpoře ČG s využitím úloh PIRLS (únor–duben 2019). Aprobace není podstatná.


Další pomoc a inspirace: Pomáháme školám k úspěchu


„Děti, které čtou, se lépe učí. Chceme-li, aby se učil každý žák naplno, naučme děti včas číst. Ve škole k tomu potřebují hodně dobrých knih, dostatek času na čtení, čtoucí kamarády kolem sebe a pečujícího učitele…

…Abychom posilovali čtenářské společenství ve školách a abychom zvýšili pravděpodobnost, že čtoucí učitelé nebudou se svým nasazením ve školách bílými vranami, zaměřili jsme se při šíření čtenářského programu projektu Pomáháme školám k úspěchu na celé školy. Zahájili jsme v květnu 2017 akci čtenářské školy, do které se zapojilo 11 škol.

Máme na paměti doporučení společnosti McKinsey, která ve studii zaměřené na situaci v českém vzdělávání v roce 2010 napsala? „Podle zkušeností nejlepších systémů je nejúčinnější podporou pro profesní rozvoj učitelů výměna příkladů nejlepší praxe… Příklady nejlepší praxe lze sdílet několika způsoby. Tím nejdůležitějším je spolupráce mezi učiteli, protože ji lze různou formou praktikovat pravidelně a často (hospitace, týdenní plánování výuky, nácvikové hodiny). Spolupracovat se dá při osobním setkání nebo zprostředkovaně, například přes internet… Pokud má výměna nejlepší praxe fungovat a nebýt jen prázdnou frází, potřebuje podporu všech úrovní systému. V rámci školy ji musejí podporovat ředitelé a mezi školami kraje nebo MŠMT.“ (2)

Zdroj: Hausenblas, O., Košťálová, H.: Čte každý žák, čte celá škola. Kritická gramotnost o praxi, textech a kontextech. Speciál 2017. Str. 4.

Na webu projektu v rubrice Pedagogické inspirace najdete ke stažení časopis Kritická gramotnost, také videa z výuky a seminářů a v neposlední řadě pod nadpisem Jak naučit děti správně číst osmnáctidílný seriál s ukázkami textů a úloh pro rozvoj čtenářské gramotnosti, který vycházel v MF Dnes.


Co najdete k tématu v Učitelských listech?

Čtenářská a kritická gramotnost

Pomůcka pro čtenářskou gramotnost

Rozvoj čtenářství napříč školou

Vladislav Tomášek: Čtenářská gramotnost ve výzkumu PISA 2009

Čtenářská gramotnost


_________________

(1) ČŠI (2015): Metodika pro hodnocení rozvoje čtenářské gramotnosti. Praha: Česká školní inspekce.
(2) Kol. aut.: Klesající výsledky základního a středního školství: fakta a řešení. Praha: McKinsey&Company, 2010

Netradiční učebnice matematiky a chemie píší studenti

pondělí 18. března 2019 · 0 komentářů

Tykání, studentský jazyk i příklady ze života lze najít v neotřele pojaté učebnici matematiky, která budí pozornost už svým názvem − Matika pro spolužáky. Vymyslel ji Marek Liška před sedmi lety, když studoval na královéhradeckém gymnáziu J. K. Tyla a zbývaly mu dva roky do maturity.

Zdroj: Michaela Endrštová, Hospodářské noviny 12. 3. 2019

Napadlo ho, že spolužákům méně nadaným na matematiku by s pochopením látky mohl více než klasická učebnice pomoci jeho sešit se zápisky. A tak pro ně v tomto duchu sepsal vlastní učebnici, která vyšla v říjnu 2013 v nákladu 300 kusů. „Vytvářel jsem ji dva roky a následně ji nejdřív distribuoval na gymnáziu," říká Liška. Na vysoké škole rozjel byznys naplno, sehnal první sponzory, vytvořil web, zaměstnal další mladé lidi včetně některých bývalých spolužáků.

Nyní je spolumajitelem nakladatelství ProSpolužáky.cz, které sídlí v Hradci Králové a působí v něm deset stálých zaměstnanců a asi třicet externích spolupracovníků. Roční obrat firmy byl v loňském roce šest milionů, letos by to mělo být ještě o dva miliony víc. „Každý rok máme nárůst zhruba o deset až dvacet procent," říká spolumajitel slovenské sekce Radek Lekeš, který má na starosti obchod a spolupráci se školami. Celkově už firma vydala jedenáct učebnic a pracovních sešitů matematiky a dvě učebnice chemie…

…„Naše učebnice se liší v tom, že je píšou studenti pro své vrstevníky, kteří vidí matematiku jinýma očima než učitelé a také přemýšlí jinak, proto je jim tento styl bližší“, vysvětluje Liška, proč myslí, že si školy jeho učebnice oblíbily…

…Kromě pozitivních reakcí se Liška setkal i s kritikou – někteří učitelé mu vytýkali, že se matematiku snaží zjednodušovat. „Spousta lidí byla proti tomu, aby se učebnice dál šířila. Podle nich je matematika přesná věda, má striktně daný význam a nedá se „okecat“. Neuvědomují si ale, že lze látku vysvětlit jinak, než jen podle definic, které studenty nezaujmou,“ říká Liška…

Celý text článku je dostupný ZDE.


Vítězný projekt soutěže Startupperroku – ProSpolužáky.cz uspěl i v evropském finále

Zdroj: Tisková zpráva společnosti Total 12. 3. 2019

Vítězem soutěže Startupper roku se za Českou republiku stal Marek Liška s projektem ProSpolužáky.cz. Tím ale jeho úspěchy v této mezinárodní soutěži společnosti Total nekončí. Porota jeho projekt nakladatelství ocenila také cenou za nejlepší evropský projekt. Marka Lišku čeká za týden cesta do Paříže, kde je kromě slavnostního vyhlášení čekají také různé workshopy, networkingové akce a návštěva největších pařížských inkubátorů.

Jak na vítězství reaguje Marek Liška? „Nechci být v této odpovědi jako Karel Gott, ale upřímně jsem to vůbec nečekal. V podstatě toto je první soutěž, kde jsme jako projekt získali první místo. Vždy nás porážely buď IT projekty, kterým je s papírem těžké konkurovat, anebo sluníčkové projekty, které se ohání ekologií“.

A v čem Marek Liška vidí největší přínos nakladatelství ProSpoluzaky.cz? „Náš projekt je zajímavý především v tom, že vznikl ze studentského nápadu, který měl za cíl pomoci několika mým spolužákům s matematikou. Dnes je hlavní myšlenka pořád stejná, akorát už nepomáhá mým tehdejším spolužákům (ti už teď v pracovním životě mají jiné starosti), ale více jak 21 000 studentům na 138 středních školách, kde se podle našich učebnic vyučuje matematika nebo chemie. Učebnice, které vytvořili sami studenti, jsou napsané tak, aby látku pochopil ideálně opravdu každý, protože chceme, aby matematika byla přístupná pro co nejvíce lidí, a především pro ty, kteří matematické myšlení nemají, nebo spíš si myslí, že ho nemají.“

„Studenti se tak nebudou cítit bezmocní, že neví, jak se nějakou látku naučit. Díky tomu, že problematiku pochopí na několika typových příkladech, mohou řešit další úlohy již sami. Případně jim dále pomohou naše QR kódy, které je přesměrují na webové stránky, kde jsou další příklady k procvičení podrobně vyřešené. Nemůže se tak stát, že by někdo nevěděl, jak nějaký příklad z učebnice vypočítat,“ dodává Marek Liška.

Soutěž Startupper roku, kterou pořádá společnost Total v rámci celosvětového projektu „StartupperoftheYear by Total“, proběhla v ČR letos poprvé. Je určena všem českým podnikatelům a podnikatelkám mladším 35 let, kteří během uplynulých dvou let vytvořili projekt nebo start-up s dopadem na sociální sféru a komunitu. Projekt musí obsahovat praktický způsob řešení záležitostí v oblasti zdravotnictví, bezpečnosti, vzdělávání, přístupnosti a dalších oblastí, které ovlivňují místní komunity.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za únor 2019

sobota 16. března 2019 · 0 komentářů

Mají-li číst žáci a studenti, měl by číst i učitel. Každý měsíc přinášíme nabídku novinek Pedagogické knihovny J. A. Komenského.


Novinky za únor 2019



Knižní novinky (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní
učebnice


Ukázky

Orientace v prostoru a čase pro děti od 4 do 6 let: kdy to bylo, kde se stalo, medvídě se zatoulalo / Jiřina Bednářová ; ilustrace: Richard Šmarda – 2. vydání
Brno: Edika, 2019 – 48 stran
ISBN 978-80-266-1368-8
Praktická cvičení pro předškolní děti přispívající k rozvíjení osobnosti, orientaci v prostoru a v čase.

Orientace v prostoru a v čase pro děti od 5 do 7 let: kdy to bylo, kde se stalo, medvídě již nebloudilo / Jiřina Bednářová ; ilustrace: Richard Šmarda – 2. vydání
Brno: Edika, 2019 – 48 stran
ISBN 978-80-266-1378-7
Praktická cvičení pro předškolní a mladší školní děti přispívající k rozvíjení osobnosti, orientaci v prostoru a v čase.

Zachovejte klid, vaše žabka dospívá: cvičení mindfulness pro teenagery a hlavně jejich rodiče / Eline Snelová ; překlad: Romana Hegedüsová – 1. vydání
Brno: BizBooks, 2019 – 151 stran
ISBN 978-80-265-0839-7
Kniha poskytuje návod, jak udržet při výchově dospívajících rovnováhu mezi otevřenou myslí (mindfulness) a vřelým srdcem.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Co říkají pedagogové ze čtenářských škol po roce projektu / Terezie Koláčková. In: Kritická gramotnost – ISSN 2464-6318 – Roč. 4, č. Speciál 2018 (2018), s. 13–16.
Ve školním roce 2017/2018 se řada škol zapojila do čtenářského programu projektu Pomáháme školám k úspěchu. Jde o školy se zaměřením na rozvoj čtení a čtenářské gramotnosti. Deset učitelů odpovídá na otázky jak se jim v projektu pracuje, jaká jsou úskalí, z čeho mají obavy.

Co to vlastně je šedá literatura? / Petra Černohlávková, Radim Polčák, Matěj Myška, Hana Vyčítalová – Obsahuje bibliografické odkazy
In: Čtenář: měsíčník pro práci s knihou – ISSN 0011-2321 – Roč. 70, č. 11 (2018), s. 383–391.
Pojem šedá literatura byl poprvé uznán jako odborný termín v 70. letech, výraznější pozornosti se mu dostalo v 90. letech minulého století. Šedá literatura se vymezuje jako informace produkované na všech úrovních vládních, akademických, obchodních a průmyslových institucí v elektronické i tištěné podobě, které současně nejsou vydávány komerčními vydavateli, ale institucemi, jejichž hlavní činností není vydavatelská činnost. Národní úložiště šedé literatury. Šedá literatura z pohledu práva. Odborná konference a projekt Digitální knihovna pro šedou literaturu. Ilustrace zobrazují typologii a mezinárodní slovník typů šedé literatury.

Jiří Nantl: Co potřebujeme pro inovační strategii

pátek 15. března 2019 · 0 komentářů

Zdá se, že nastal čas vzniku nejrůznějších strategií. Je s podivem, že nevznikají v návaznosti a v koordinaci vládou. „Nejdůležitější je mobilizovat pro cíle strategie podporu napříč politickým spektrem, odbornou a byznysovou komunitou, ale i širokou veřejností. A to zejména tehdy, má-li strategie přesahovat ne jedno, ale několik volebních období,“ píše autor. Vláda má asi jiné starosti než strategie.

Inovační strategie Česka do roku 2030, o jejíž přípravě informovaly Hospodářské noviny, po právu měla by být věcí národního zájmu. Je opravdu nejvyšší čas na transformaci celého pojetí české ekonomiky tak, abychom byli schopni zajistit prosperitu země i v dalších desetiletích. Panuje široká shoda odborníků, že dosavadní koncepce subdodavatelské ekonomiky závislé zejména na Německu se do značné míry již vyčerpala. Právě proto stojí za zamyšlení, jak věci udělat správně, abychom skutečně Česko nasměrovali k pozici jednoho z inovačních lídrů v Evropě.

Bohužel jsou zde tři aspekty obestírající probíhající přípravu inovační strategie v režii vládní rady pro výzkum, které nedávají dobré perspektivy. Prvním problémem je samotný postup přípravy inovační strategie, který je zcela netransparentní. Pokud má vláda (správnou) ambici, aby se země stala inovačním lídrem kontinentu, očekávali bychom především zásadní projev premiéra obsahující veřejný závazek v tomto směru a současně vymezení politického zadání pro přípravu strategie. Normální by také bylo seznámení s harmonogramem přípravy, jména všech osob tvořících přípravný tým. Důležitá je otevřená konzultace. Nejde jen o to, že vstup různých názorů a zkušeností zlepší podobu strategie. Nejdůležitější však je mobilizovat pro cíle strategie podporu napříč politickým spektrem, odbornou a byznysovou komunitou, ale i širokou veřejností. A to zejména tehdy, má-li strategie přesahovat ne jedno, ale několik volebních období. Uhlířská víra technokratů, že co nynější menšinová vláda schválí, bude se realizovat do roku 2030, je zarážející.

Další okruh otázek vzniká nad zasazením inovační strategie do kontextu politických záměrů státu. Být národem inovátorů − je tohle, co česká společnost autenticky chce? Ta otázka je tak závažná a má tak hluboké dopady, že by zasluhovala být učiněna jedním z témat kampaně před parlamentními volbami. Bez kladné odpovědi se to mimochodem dlouhodobě nemůže zdařit. Povaha problému je vidět mimo jiné také na porovnání naznačených ambicí v oblasti inovací a vědy se vzdělávací politikou, která v Česku míří směrem víceméně právě opačným.

Inovační ekonomika nevznikne zřízením několika elitních výzkumných a vývojových center odtržených od všeho okolo. Nelze mít ekonomiku vysoké přidané hodnoty založené na inovacích a současně vzdělávací systém nastavený pro potřeby montovny. Celková situace českého školství, charakterizovaná mimo jiné problematickou kvalitou základních škol a jejich velmi nevyrovnanými výsledky napříč kraji, nevyhovující strukturou středního školství a celkovým plýtváním talenty, které školský systém neumí rozeznat a podpořit, nedává vůbec dobré předpoklady pro realizaci vážně míněné inovační strategie…

Celý text najdete ZDE.

SERIÁL: Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020

čtvrtek 14. března 2019 · 0 komentářů

Připomínáme seriál, který vycházel v Učitelských listech v loňském roce na základě zprávy o Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020, provedeného nezávislým týmem na zadání MŠMT. Také z těchto materiálů bude vycházet expertní skupina pro přípravu Strategie 2030+.

Jak se nám daří realizovat vzdělávací politiku?

Je náš vzdělávací systém řízen odpovědně a efektivně?

Jak mohou data, analýzy, výzkum a hodnocení pomáhat v efektivním řízení?

Podporovat kvalitní výuku a učitele jako její klíčový předpoklad

Cíle vzdělávání a modernizace systému hodnocení

Umíme snižovat nerovnosti ve vzdělávání?

Udržíme otevřený přístup a zlepšíme kvalitu středního a terciárního vzdělávání?

Jaké jsou problémy absolventů na trhu práce, dalšího vzdělávání a poradenských služeb?

Připravila Jana Hrubá

Zárukou kontinuity pohledu jsou dva členové autorského týmu této zprávy – jeho vedoucí prof. Iva Stuchlíková a prof. Arnošt Veselý. Prof. Veselý vede nový expertní tým a prof. Iva Stuchlíková je jeho členkou.

Jejich vystoupení a prezentace najdete ZDE.

Můžete nahlédnout na konferenci k představení přípravy Strategie vzdělávací politiky 2030+

středa 13. března 2019 · 0 komentářů

Na webu MŠMT je k dispozici videozáznam celé akce.

Videozáznam z konference Strategie 2030+ najdete ZDE.


Úvodní část

Úvodní slovo, cíl konference a vstupní vize k přípravě Strategie 2030+ – Robert Plaga, ministr školství, mládeže a tělovýchovy

Představení závěrů externího hodnocení naplňování Strategie 2020 – Iva Stuchlíková, předsedkyně expertní skupiny k hodnocení Strategie 2020 (prezentace)

Představení přípravy Strategie 2030+ – Arnošt Veselý, předseda externí expertní skupiny k přípravě Strategie 2030+ (prezentace)

Představení programu konference – Jindřich Fryč, státní tajemník MŠMT


1. panel: Vize a cíle vzdělávací politiky v ČR a cesty k jejich realizaci

Cíl: Diskuze a sběr podnětů o pohledech klíčových aktérů a aktérek vzdělávacího systému ČR na možné priority a cíle vzdělávací politiky v tuzemsku v horizontu 2030+. Cílem je rovněž získat jejich představy o cestách a krocích k jejich naplnění.

Klíčové otázky pro panelisty a účastníky konference:
– Kam bychom měli směřovat ve vzdělávací politice v horizontu 2030+?
– Jakých cílů bychom se měli snažit dosáhnout?
– Jaké jsou hlavní cesty k dosažení těchto cílů?
– Jaké jsou hlavní problémy na této cestě?

Panelisté a úvodní příspěvky:
– Jana Straková, Pedagogická fakulta UK (prezentace)
– Martin Mikšík, Česká středoškolská unie
– Miloš Rathouský, Svaz průmyslu a dopravy ČR (prezentace)
– Vít Beran, ZŠ Kunratice (prezentace)
– Milan Vácha, Svaz měst a obcí ČR (prezentace)
– Jiří Nantl, Středoevropský technologický institut MU (prezentace)


2. panel: Absolvent vzdělávacího systému období 2030+: Cíle, obsah a výstupy vzdělávání

Cíl: Diskuze o žádoucím profilu žáka, studenta – absolventa dílčích úrovní a stupňů vzdělávacího systému ČR z pohledu cílů a obsahu vzdělávání a z pohledu role mateřských, základních, středních, vyšších odborných škol, vysokých škol a dalších vzdělávacích institucí.

Klíčové otázky pro panelisty a účastníky konference:
– Jací by měli být absolventi v horizontu 2030+? Co by měli umět a znát?
– Jaké by měly být cíle a obsah vzdělávání v horizontu 2030+?
– Jak docílit toho, aby absolventi vzdělávacího systému dosáhli žádoucích znalostí a dovedností v období po roce 2030?

Panelisté a úvodní příspěvky:
– Jan Straka, Učitel naživo (prezentace)
– Dominik Dvořák, Pedagogická fakulta UK (prezentace)
– Ondřej Andrys, Česká školní inspekce (prezentace)
– Bob Kartous, EDUin (prezentace)
– Kateřina Sládková, Global Teacher Prize Czech Republic (prezentace)
– Karel Šima, Filozofická fakulta UK


3. část: Revize rámcových vzdělávacích programů (RVP)

Cíl této části konference: Představení a diskuze cílů a celkového pojetí revizí klíčových kurikulárních dokumentů vzdělávacího systému ČR – rámcových vzdělávacích programů v kontextu přípravy Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

Vystupující:
– Jaroslav Faltýn, MŠMT (prezentace)
– Jaroslav Fidrmuc, Národní ústav pro vzdělávání (prezentace)

Po každé části následovala moderovaná diskuse a shrnutí. Účastnící také dostali možnost vyjádřit písemně své názory k hlavním otázkám panelů.

Glosa k atmosféře na konferenci ZDE.

Jana Hrubá: EDUzměna – jak to udělat, aby všechny školy byly dobré?

úterý 12. března 2019 · 0 komentářů

Představení Nadačního fondu EDUzměna 6. března v Pražském kreativním centru přilákalo na 70 lidí, které zajímalo, jaké cíle sleduje spojení prostředků ze čtyř nadací, určené na účast v přípravě dílčích systémových změn ve vzdělávání. Prezentaci ze setkání najdete ZDE. Výzvu, která má za cíl získání dalších partnerů a donorů, jste si mohli přečíst na Učitelských listech včera.

Je nutné především ocenit pochopení dárců, že bez zlepšení a hlavně proměny způsobu vzdělávání se nikam nepohneme a budeme stále více zaostávat za vývojem světa a potřebami lidí. Pokud se záměr podaří, mohla by tato aktivita přispět ke kontinuitě a dlouhodobé spolupráci všech aktérů včetně státní správy, které se státu v kyvadlovém čtyřletém politickém systému nedaří.

Iniciátoři vyšli ze zjištění stavu – nechali si zpracovat metastudii. První prioritou je vyzkoušet regionální model, který by měl zlepšit učení všech dětí v každé škole vybraného území. Chtějí pojmenovat překážky a zjistit, jaké jsou potřeby dětí a škol a jak nákladné by to bylo. Jsou si vědomi, že nemohou nic přikazovat, jen vyvolávat zájem. Proto půjdou do území, kde aktéři touto cestou jít chtějí. Kvůli pozdější replikovatelnosti by to měl být průměrný region (nebo jeho část – obec s rozšířenou působností) s 20–30 školami.

Základem má být spojování sil, vytváření sítě partnerů, budování vztahů, důvěry a spolupráce. Chtějí navázat na vše dobré, co už existuje – know-how na úrovni škol, regionů i iniciativ – a najít míru prostředků, které jsou nezbytné pro udržitelnost funkčního modelu. Pokud se záměr podaří, měl by být model po roce 2023 překlápěn do dalších regionů. Cílem je zasáhnout do roku 2030 cca 20% regionů. „Školy jsou pod obrovským tlakem – vysvětlovat, získávat, netlačit“, tak zněla jedna z moudrých rad vyslovených v diskusi.

Více si můžete přečíst na webu www.eduzmena.cz. Najdete tam, proč nadace vznikla, kdo za ní stojí, její vizi a misi, priority a cíle, kdo tvoří základní tým, odbornou a správní radu a můžete zde sledovat aktuální informace o akcích.

EDUzměna: Přidejte se k nám a pomozte rozproudit svěží vítr, který roztočí lopatky českého školství

pondělí 11. března 2019 · 0 komentářů

Výzva pro budoucí partnery Nadačního fondu EDUzměna s uzávěrkou do 5. dubna. „Chceme do společnosti vyslat jasný signál, že se velké firmy, nadace či státní instituce umí spojit, upozadit sebe sama a společně změnit něco tak zásadního, jako je vzdělávání dětí v 21. století. Věříme, že díky této synergii bude dopad naší práce silnější a udržitelnější,“ říká Martina Břeňová, ředitelka Nadačního fondu Avast.

České školství je dlouhodobě podfinancované. Mezi mladými lidmi je nízký zájem o povolání učitele. Chybí jasná systémová vize do budoucna i vize v rámci samotných škol. Děti do školy chodí nerady a výsledky studentů klesají v celosvětovém srovnání do průměru. To jsou jen některé signály, které upozorňují na tíživou situaci českého školství. Výsledkem je, že žáci často nezískají dovednosti, které potřebují pro život, a v učení nevidí smysl.

Zároveň však na desítkách škol existují příklady, že lze vzdělávat jinak a lépe. K tomu se rozvíjejí zajímavé inovace, které mají ambici pozitivně ovlivnit způsob učení dětí. Nadační fond Eduzměna si klade za cíl najít to nejzajímavější ve vzdělávání a podpořit ty, kteří chtějí vytvořit lepší budoucnost pro naše děti.

Poprvé v historii se stalo, že se čtyři velké české nadace spojily se společným cílem. Nadační fond Avast, Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a Nadace OSF, prostřednictvím založeného Nadační fondu Eduzměna, platformy zástupců soukromého, neziskového a státního sektoru a společně s odbornou radou složenou z expertů, akademiků i zástupců veřejné správy, chtějí dohromady podpořit systémové změny ve vzdělávání dětí v České republice.

„Usilujeme o to, aby se všechny děti učily naplno, s radostí a rovnými šancemi a ze školy odcházely připravené na výzvy a příležitosti světa 21. století,” Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna.

K tomu, abychom byli úspěšní, potřebujeme najít ty nejkvalitnější partnery. Organizace či jedince, kteří jsou přesvědčeni, že český vzdělávací systém potřebuje promyšlenou podporu a chtějí se na ní podílet. A proto oslovujeme právě vás. Zapojte se s námi do pilotního projektu, který povede k tomu, že se ve vybraném regionu v průběhu 5 let zvýší kvalita všech škol a ve svém důsledku povede ke zlepšení učení dětí. Chceme společně s partnery vytvořit replikovatelný model, který bude možné nabídnout k šíření do dalších regionů, ale i důležitá poučení pro tvůrce vzdělávací politiky.

Naším záměrem není vymýšlet něco zcela nového. Chceme společně s partnery, kteří zde již řadu let dělají skvělou práci, najít způsob, jak posunout všechny školy v daném regionu na cestu k rozvoji.
Cílem je prokazatelný pozitivní posun na úrovni všech dětí a žáků (od mateřských škol po střední) ve třech oblastech: vztahu k učení a ke škole; ve čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti; v kompetenci řešení problémů.

Hledáme partnery, kteří mají zájem:
– Podílet se na jedinečném projektu, který usiluje o komplexní proměnu vzdělávacího systému;
– O finanční podporu spojenou se spoluprací na tvorbě modelu regionálního pilotu;
– Využít expertní zázemí, spolupráci s dalšími odborníky nejen na oblast vzdělávání, propojení se zajímavými profesionály a organizacemi nejen z České republiky, ale i ze zahraničí;
– Rozvíjet se dle individuálních potřeb (formou konzultací, sdílení zkušeností);
– V případě úspěšné spolupráce v první etapě dále dlouhodobě spolupracovat v podobě finanční podpory zaměřené mimo jiné i na institucionální podporu a další rozvoj organizace.

Jako symbol pro naši snahu jsme si vybrali větrník. Představuje změnu, naději a nový směr. Dává se do pohybu, když se do něj opře vítr. Pokud vám není lhostejné vzdělání našich dětí i budoucnost českého školství, roztočte ho společně s námi.

Společnými silami se mohou začít dít velké věci.

Lesní pedagogika má zelenou. Děti baví a školy tu naplní průřezová témata

sobota 9. března 2019 · 0 komentářů

Naučná stezka U Mravence Lesíka ve výukovém polygonu Lesů města Brna láká svými malovanými dřevěnými prvky ke hře a k učení, u kterého děti nejspíš ani nenapadne, že učením je. Lesní pedagogové tu ve spolupráci s edukačním projektem Lesní svět připravili 10 interakčních zastavení ze škatulky zážitkové pedagogiky, kde děti poznávají všemi smysly.

„Při tvorbě finálního programu objednané skupinky spolupracujeme s učiteli a jsme s to propojit právě probírané učivo s lesem. Děti tu třeba skládají tripexesa k dřevinám, nechají si přes aplikaci Lesní svět zatroubit jelena nebo se projdou bosou nohou po smyslovém chodníku a uvědomí si rozdíl v pokrývce mechem, listím nebo šiškami,“ ilustruje Ing. Pavel Jordan ze společnosti Lesy města Brna, a.s.

Během 10 interakčních zastavení se děti na 600 metrů dlouhé trase seznamují s tématy jako je myslivost, fungování mraveniště, vnímání všemi smysly, koloběh dřeva nebo jak se stát zálesákem. Řadu výtvarně krásně ztvárněných informací z dílny Lesního světa tu mohou přeměnit v praktické činy. Třeba se stát malými detektivy a odhalit pobytová znamení zvířat od jejich stop, přes nakousané šišky a skořápky až po vytlučené kmínky a větve. „Za těmi hravými edukačními tabulemi je předně velká kreativita našeho týmu. Tím nejtěžším úkolem je předat dětem informace textově a graficky tak, aby je bavily a zůstaly v jejich paměti. To je ta největší výzva,” říká autor edukačního projektu Lesní svět Miloš Tomek.

Každé zastavení je doplněno o úkoly a soutěže od provázejících lesních pedagogů, včetně pohybových aktivit. Areál využívají rády základní i mateřské školy. Nabídka také platí pro skupiny seniorů, rodiny s dětmi nebo děti se speciálními potřebami, jimž se program uzpůsobuje na míru. Realizace tohoto projektu zabrala zhruba půl roku a stála 550 tisíc korun. Naučné tabule a interaktivní prvky jsou vyrobeny převážně ze smrku a modřínu. Novinkou je pak „domek v korunách stromů“, který pojme až 16 dětí a umožňuje jim například noční pozorování zvěře a následné přespání. “Mravenčí stezka je v Městských lesích Brno již osmou v pořadí. Na nejnovějších stezkách jsme již spolupracovali s edukačním projektem Lesní svět. Stezka U mravence Lesíka je informačně všestranná. Kdo ji absolvuje, bude vědět, jak to v lese chodí,” říká Pavel Jordan.

Na ekosystému lesa se dobře vysvětluje, nakolik v životě vše souvisí se vším. Děti i dospělí tu mohou zábavnou formou v přímém kontaktu s přírodou zjistit, že ač se to třeba původně nezdálo, leží jim pod nohama pěkně živý svět protkaný sítí vzájemných a někdy i křehkých vztahů. A že člověk potřebuje informace, aby mohl být dobrým hospodářem. Některá zastavení ukazují třeba život stromu od semenáčku po nábytek, obyvatele ve všech stromových patrech nebo také nežádoucí dopady lidské činnosti na dlouho se rozkládajících odpadcích. „U nás máme 10 certifikovaných lesních pedagogů, kteří dokážou ušít program na míru a propojit les se školou,“ říká Pavel Jordan. Stejně jako v projektovém vyučování tu dokáží spojit a prakticky procvičit znalosti z několika různých předmětů, kupříkladu z biologie, zeměpisu, dějepisu, informační technologie, fyziky nebo chemie.

Podle rámcových vzdělávacích programů tu příjemným způsobem procvičují klíčové kompetence, zejména z oblastí Člověk a jeho svět a Člověk a společnost. Děti se tu dozvědí něco o trvale udržitelném rozvoji. Skupiny se sem mohou vracet a vybírat z několika připravených a různě zaměřených edukativních celků. “O tento druh přiblížení přírody člověku je čím dál větší zájem a to nám dělá radost. Být a žít v souladu s přírodou, chtít ji objevovat a chránit, je společný cíl nejen s lesními a ekologickými pedagogy. V Hradci Králové třeba spolupracujeme na projektu první dendrologické školky. Zde si stromové téma zakomponovali do veškeré výchovné činnosti – zaměřují se na etiku a ekologii,” doplňuje Miloš Tomek.


___________________

O Lesním světě (www.lesnisvet.cz): Edukační projekt Lesní svět vznikl v roce 2015 díky milovníkovi přírody Miloši Tomkovi s cílem vrátit děti i dospělé znovu do přírody. V jeho dílnách vznikají sofistikované dřevěné výrobky v podobě vzdělávacích tabulí, věží poznání, závěsných pexes věnovaných floře a fauně, dendrofonů, frotáží, skládaček apod., které v přírodě dotvářejí buď celé naučné stezky, nebo jsou třeba věnovány danému biotopu.

Všechny výrobky jsou ze dřeva, certifikované systémem PEFC respektujícím zásady trvale udržitelného hospodářství při zachování biodiverzity, ošetřené PNZ oleji na přírodní bázi. Díky Lesnímu světu jsou vzdělávacími prvky ročně osázené desítky městských i přírodních lokalit po celém Česku.

Petr Daniš: Lepší chování a menší kázeňské problémy

pátek 8. března 2019 · 0 komentářů

Mnohé učitele i rodiče od učení venku odrazuje obava, že venku žáci rozdivočí a bude těžké je opět ukáznit. Proto tvrzení, že učení venku vede dlouhodobě k lepšímu chování žáků a snižuje problémy s jejich kázní, působí na první pohled trochu překvapivě. Přesto je tato zkušenost přesvědčivě a opakovaně zdokumentována v různých koutech světa.

Zdroj: Petr Daniš: Tajemství školy za školou. Proč učení venku v přírodě zlepšuje vzdělávací výsledky, motivaci a chování žáků

Už studie Geralda Liebermana a Lindy Hoody z roku 1998 ukázala, že žáci systematicky vyučovaní s využitím okolí školy jako přirozeného rámce k učení měli méně kázeňských problémů, méně absencí a lepší vztahy mezi sebou i s učiteli v porovnání s tradičněji vzdělávanými žáky. V některých školách přitom šlo o dramatické zlepšení. Například na základní škole Hotchkiss v Texasu evidovali v roce, kdy začínali s výukou venku, 560 kázeňských prohřešků. Další rok, kdy se výuka v okolí školy rozšiřovala, klesl počet přestupků na 160. Následující rok, kdy byla výuka venku pevně zavedena v několika předmětech, měli pouhých 50 problémů s kázní. Ředitelé a učitelé výslovně dávali do souvislosti vyšší motivaci k učení, zájem žáků o to, co ve škole dělali, s jejich zlepšeným chováním. 93% ze 157 učitelů také ve výzkumu souhlasilo s tvrzením, že žáci jsou díky tomuto stylu učení laskavější jeden k druhému.

Rozsáhlá evaluace ukázkového projektu rozšiřujícího učení venku na 190 školách v Anglii v letech 2012–2016 došla ke stejným závěrům. Učitelé ze všech modelových škol hovořili o příznivém vlivu učení venku na chování žáků. Zlepšené chování dětí přinesly také projekty a výuka venku v Austrálii, americkém Denveru nebo ozeleňování školních pozemků v Kanadě. Přírodní hřiště a prostory před školou nabídly dětem pestřejší paletu vyžití, děti v prostředí stromů a různorodé zeleně přestaly být neklidné, nespokojené a agresivní.

V souvislosti s proměnami a úpravami prostředí či širšího okolí školy je jedním z klíčových principů aktivní zapojení dětí. Pokud se děti v rámci svého vzdělávání mají možnost samy podílet na plánování a provádění úprav ve škole a zlepšování jejího okolí, pozitivně to ovlivňuje jejich další chování a postoje ke škole a okolí. Nejenže prostředí, na jehož obnově se podílely, samy neničí, ale jejich zkušenost smysluplné práce vedoucí k hmatatelnému výsledku ovlivňuje také jejich celkový postoj ke škole a vztahy s ostatními.

Přesto obava, že se děti při výuce venku mohou rozdivočet, odráží jeden skutečný fenomén. Někdy si děti na výuku venku musí nejprve zvyknout. Už Eduard Štorch ve 20. letech 20. století barvitě popsal, jak žáci v jeho Dětské farmě na Libeňském ostrově nejprve divoce řádili a užívali si nabytou svobodu pohybu a příležitost pro hru. Teprve po pár dnech byli schopni se plně věnovat práci a učení. Podobnou zkušenost uvádí i učitelé v některých současných výzkumech.

Klasický experiment s dětskou hrou ukázal, že čím déle dětem upíráme vyžití ve volné hře, tím déle a tím divočeji si potom hrají, když k tomu konečně dostanou prostor.

Pokud tedy děti se začínající zkušeností s učením venku někdy více divočí, může to naznačovat, že naplňují svoji biologickou potřebu pohybu a hry, pro jejíž projevení nemají dost jiných příležitostí. Ačkoli řešením jistě není jejich potřebu dále potlačit, pro učitele je taková zkušenost nepříjemná. Pomáhá zvykat děti na výuku venku postupně a trpělivě přečkat toto přechodné období, protože v dlouhodobějším horizontu učení venku naopak přináší celkové zklidnění dětí.

Když si spojíme poznatky uvedené v této kapitole s poznatky o motivaci z kapitoly předchozí, nelze se ubránit dojmu, že jedním z hlavních důvodů kázeňských problémů ve škole je to, že v ní děti nemají dostatek pro ně smysluplných podnětů – a nudí se. Výuka spočívající převážně ve výkladu učitele a vyplňování cvičení v učebnici neodpovídá fyzickým, intelektuálním, emocionálním a sociálním potřebám velkého množství dětí. Taková výuka děti v lepším případě nebaví a v horším dokonce podkopává jejich sebeúctu, motivaci k učení a pocit vlastní kompetentnosti. Nedivme se, že mnohé děti potom školu ignorují anebo v ní „zlobí“. Pokud učení venku poskytuje dětem jiný prožitek z učení, možnost pohybu, zapojení smyslů, střídání samostatné a skupinové práce, vyšší smysluplnost, názornost a různorodost činností, přináší také zlepšené chování a úbytek kázeňských problémů žáků.

„Uvnitř školy se žáci často zapojovali do hádek a hrubých, agresivních výměn názorů. Ale během 700 hodin pozorování v přírodní zahradě jsme nezaznamenaly jediný případ takového chování.“ (Louise Chawla a kol.)

Knihu si můžete stáhnout ZDE.

Petr Daniš: Proč učení venku uspokojuje základní psychologické potřeby? Jak ovlivňuje motivaci žáků?

čtvrtek 7. března 2019 · 0 komentářů

Povede uspokojení základních psychologických potřeb žáků – autonomie, kompetentnosti a sounáležitosti – k vyšší motivaci k učení? A bude nějaký rozdíl mezi výukou venku a ve třídě? Tyto otázky si položili čtyři vědci v sousedním Německu.

Zdroj: Petr Daniš: Tajemství školy za školou. Proč učení venku v přírodě zlepšuje vzdělávací výsledky, motivaci a chování žáků

„Příležitostné, ale pravidelné praktické (venkovní) lekce podporují zájem žáků o vědu díky tomu, že jim přinášejí autonomii, vnímání vlastní kompetentnosti a větší sounáležitost s učiteli.“ (Ulrich Dettweiler)

Ve své studii pracovali s deseti třídami žáků druhého stupně z pěti různých škol. Žáci se jeden týden učili přírodopis obvyklým způsobem ve škole se svými učiteli. Druhý týden se účastnili pobytového programu ve Studentském výzkumném centru v Berchtesgadenu. Program se skládal ze dvou přípravných dnů v laboratoři a následné dvoudenní expedice, na které žáci ve skupinkách prováděli vlastní výzkum. Učitelé a lektoři zde žáky pouze podporovali, aby zvládli náročná měření, sběr a vyhodnocování dat.

Každý žák vyplnil standardizované dotazníky určující míru uspokojení jeho základních potřeb a míru jeho motivace k učení, jednou během týdne výuky ve třídě a jednou při pobytovém programu. Žáci byli také požádáni o napsání volně asociovaných slov a o zodpovězení otevřených otázek o svých zážitcích z učení.

Analýza a vyhodnocení dat ukázaly, že čím vyšší bylo uspokojení základních potřeb autonomie, kompetentnosti a sounáležitosti, tím vyšší byla také motivace k učení. Při učení venku docházelo k výrazně vyššímu naplnění potřeb žáků a tedy i jejich motivace k učení byla významně větší.

Vyšší autonomii a pocit své kompetentnosti žáci soustavně zažívali při vlastní výzkumné práci, pokusech a badatelsky orientovaném učení, tedy v situacích, kdy své učení mohli sami více řídit a kdy prováděli reálné a hmatatelné činnosti rozvíjející jejich dovednosti a porozumění. Platilo to v obou učebních prostředích, tento styl výuky však byl venku mnohem častější. K učitelům, kteří jim umožnili tyto zážitky, potom žáci pociťovali hlubší vztah. Dalšími faktory, které pozitivně ovlivňovaly motivaci žáků ve venkovním prostředí, pravděpodobně byly větší zábava a legrace, fyzická aktivita a prožitek krásy přírody.

Výpovědi žáků pozoruhodně ilustrovaly, jak se i „jedničkáři“ opakovaně ztrácí při výkladu učitele ve třídě, nechápou takto probíranou látku a je jim nepříjemná rychlost střídání témat výuky. Tento učební styl nepodporoval autonomii žáků a velmi negativně působil na jejich pocit vlastní kompetentnosti. Pozitivní zážitky žáků z učení ve třídě se velmi často týkaly občas prováděných experimentů, nebo obsahovaly vzpomínky na vzácné chvíle terénní výuky, kdy v blízkosti školy měli možnost něco samostatně pozorovat a zkoumat

„Líbilo se mi, že jsem měl povolení všechno dělat sám. Je fakt dobré, když vám dovolí trochu přemýšlet a zkoumat.“ (žák na terénním programu)

Knihu si můžete stáhnout ZDE.

Petr Daniš: Vyšší zájem o učení

středa 6. března 2019 · 0 komentářů

Že výuka venku v přírodě žáky baví, si dokážeme dobře představit. A potvrzuje to také veškerá odborná literatura, která se touto problematikou zabývá. V dotaznících, rozhovorech a při pozorování výuky se na faktu, že učení venku děti baví a zajímá, jednoznačně shodují samotné děti, jejich rodiče, učitelé, ředitelé škol i výzkumníci. Často také hovoří o tom, že zájem probuzený výukou venku se potom u dětí přetváří ve vyšší zájem o učení vůbec.

Zdroj: Petr Daniš: Tajemství školy za školou. Proč učení venku v přírodě zlepšuje vzdělávací výsledky, motivaci a chování žáků

Například ve výzkumu Julie Ernst a Donny Stanek 100% rodičů souhlasilo s tvrzením, že jejich děti měly k učení venku pozitivní vztah a 98% s tvrzením, že učení venku podnítilo jejich zájem o školu jako takovou. Ve výše představené studii Geralda Liebermana a Lindy Hoody si 98% ze 173 učitelů myslí, že učení venku zvyšuje zájem žáků o učení a jejich aktivní zapojení ve výuce. I v českém prostředí se ukázalo, že klíčovým faktorem pro spokojenost žáků s výukou v programu GLOBE bylo to, že učení probíhalo venku.

Někteří lidé někdy pochybují o tom, jestli je vůbec důležité, aby učení děti bavilo. Z jejich pohledu jsou důležitější výsledky a předpokládají, že je celkem jedno, jak se k těm výsledkům děti doberou. Vztah mezi vnitřní motivací (děti to baví nebo jim to dává smysl) a školními výsledky zkoumají i vědci. Skutečnost je taková, že žáci více vyučovaní venku většinou nemají horší, ale naopak lepší vzdělávací výsledky, dokonce i v případě použití standardních vzdělávacích testů, jak jsme ukázali na předchozích stránkách. Řada učitelů, ředitelů i výzkumníků vyjadřuje silný, zkušeností i výzkumy podpořený názor, že právě vyšší zájem a aktivní zapojení žáků je klíčem k jejich vzdělávacím úspěchům.

Sue Waite s kolegy dělají z vyššího zájmu a zapojení žáků prvopočátek dalších pozitivních přínosů ve svém modelu, kterým se snaží vysvětlit účinnost výuky venku v přírodě.214 Ming Kuo výmluvně vysvětluje, že vyšší zájem, pozornost a zapojení jsou důležitější, než více času věnovaného přípravě na testy, protože žáci bez zájmu a pozornosti stejně nedokáží učivo vstřebávat.111 Jednoznačně pozitivní efekt vnitřní motivace na vzdělávací výsledky žáků je ostatně doložen i mimo oblast učení venku.196 Proč ale děti výuka venku více baví? Co při učení venku děti motivuje? Psychologické výzkumy opakovaně a přesvědčivě ukázaly, že vnitřní motivace souvisí s uspokojením zejména tří ze základních psychologických potřeb – autonomie, kompetentnosti a sounáležitosti.47, 159

Ulrich Dettweiler s kolegy ověřovali tuto závislost ve vzdělávání srovnáním zkušeností dětí z pobytového vzdělávacího programu a z běžné výuky ve třídě. Objevili, že žáci na pobytovém programu s výukou venku v přírodě měli vyšší vnitřní motivaci, protože zde zažívali vyšší míru autonomie, pocitu vlastní kompetentnosti a sounáležitosti s učitelem. To vše proto, že metody výuky zde mnohem více umožňovaly vlastní zapojení, zkoumání či přemýšlení a žáci zde své učení mohli více řídit.

Je jistě možné podobnou výuku žákům připravit i ve třídě, a stejně tak je možné pouze přenést výklad a frontální výuku do venkovní učebny. Pokud však učitelé plně využijí povahu a možnosti venkovního prostředí, dovolí žákům učit se zapojením smyslů, pohybu, vlastního bádání a dalších aktivních metod učení, tato názornější a různorodější výuka pak přináší vyšší míru naplnění potřeb a vyšší zájem o učení u mnoha žáků. Dalšími důvody vyšší motivace žáků při výuce venku mohou být i větší legrace či krása přírody.

Podrobnější zkoumání motivace žáků ve škole v Dánsku a ve Švédsku odhalilo další velmi zajímavý jev. Nemusí to být tak, že motivace žáků zůstává při běžné výuce ve třídě stále stejná a při učení venku se zvyšuje. Motivace žáků totiž při běžné výuce v průběhu školního roku klesá. Naznačují to alespoň průběžná vyhodnocování motivace k učení, pokud žáky sledujeme v delším časovém horizontu. Učení venku potom pomáhá udržet vyšší hladinu vstupní motivace, funguje jako protiváha k poklesu motivace, který obvykle nastává ve škole při výuce ve třídě. Pokud tento fenomén prokáže i další výzkum, půjde o pozoruhodný příspěvek do debat o tom, jak pracovat s motivací dětí. Úkolem školy pak není děti motivovat – potřeba poznávat, prozkoumávat a učit se totiž patří k základním rysům dětství. Úkolem školy je děti o jejich motivaci způsobem vzdělávání nepřipravit. A právě tomu učení venku může napomáhat. Ukázali jsme si, jak výuka venku v přírodě vyvolává vyšší zájem žáků o učení. Vyšší motivace k učení ale znamená daleko více, než že to děti ve škole baví. Její souvislost s celkovým chováním, docházkou či kázeňskými problémy žáků si představíme v dalším textu.

„Aby vzdělávání fungovalo, je třeba udělat ho pro děti zajímavé a blízké jejich životu. Když jsme se stali modelovou školou environmentální výchovy, pomohlo nám to dostat skutečný svět do výuky.“ (Connie Gregory, ředitelka školy)

Knihu si můžete stáhnout ZDE.