Pavel Kovařík: Vánoční přání? Zrušit školu. Umíte si představit, co by se stalo?

středa 19. prosince 2018 · 0 komentářů

Co se stane, když zrušíme povinnou školní docházku? Prospěje to dětem, změní se pohled na vzdělávání, zefektivní se proces učení, zlepší se nabídka a kvalita vzdělání a postavení učitelů. Nabízím zamyšlení a 9 konkrétních změn.

Zdroj: Svoboda učení 23. 11. 2018

– Co by sis přál ze všeho nejvíc na Vánoce?
– Mír na celém světě.
– Myslíš, že to může někdo zařídit?
– Nevím. Ale už kvůli všem dětem na celém světě by to měl někdo zařídit.
– Hm. A nemůžeme dětem pomoct jinak? Třeba ne všem. Třeba aspoň některým z nich.
– Jo.
– Jo? Jak?
– Zrušit školu. Zrušit tu nudnou, otravnou školu, kam musíme chodit, i když se nás nikdo neptá, jestli se nám tam chce.
– Tebe nebaví poznávat nové věci?
– Baví. A Moc! Ale copak můžeme něco takového dělat ve škole?
– Jak to, že ne? Vždyť se tam učíte tolik zajímavých věcí.
– Tys asi dlouho ve škole nebyl, že? Musíme tam sedět, dávat pozor, poslouchat, co nám říká učitel před tabulí. Většina z toho je pěkná nuda. Já chci dělat to, co mě baví. Chci se učit, co mě zajímá. Chci se učit, když se mi chce, ne když zrovna musím. A hlavně si chci hrát. Vždyť jsem ještě malý kluk.
– No počkej, ale to všechno je přece pro tvoje dobro. Nemůžeš vědět, kdy se ti to bude hodit.
– Jo. Ale co když se mi to nikdy hodit nebude? A vůbec, proč mám dělat domácí úkoly? A proč mi někdo dává známky a proč píšeme písemky? Víš, jak je to hrozné, když se bojíš, že tě někdo bude zkoušet a ty něco nebudeš vědět? Škola je jako vězení!

Pojďte na chvíli stranou. Necháme malého P. a spolu s ním velkého P., aby si mohli povídat mezi čtyřma očima. To nejdůležitější už jsme stejně slyšeli.

Malý P. by si přál k Vánocům, aby někdo zrušil školu. Má k tomu očividně své důvody.
Ale protože my dospělí víme, že je to jen malé dítě, že nemá rozum, že neví, co je pro něj dobré, budeme méně radikální. Mně osobně by stačilo, kdyby někdo zrušil povinnou školní docházku.

Ne zrušil školu. Škola stojí v jádru na dobré myšlence. Zajišťuje přístup k vědění a rozličným dovednostem. Alespoň potenciálně.

A už vůbec bych nestavěl jakékoli překážky na cestě ke vzdělávání. Jenže škola, jak ji známe dnes, jich do cesty staví přehršle. Bohužel, jak řekl malý P., škola je jako vězení.

A nemyslí si to sám. Stejný názor má i profesor Peter Gray, uznávaný americký psycholog. Ten se zabývá vývojem dětí, učením a vlivem hry na rozvoj osobnosti. I on patří k těm, kdo by školu takovou, jakou ji známe dnes, nejraději zrušili.

No řekněte sami, jak by se vám líbilo, kdybyste museli každý den chodit někam, kam chodit dobrovolně nechcete? A prosím, nepleťte si to teď se zaměstnáním, tam chodit nemusíte. Přinejmenším u nás neexistuje žádný zákon, který by vám to nařizoval. Není nic, jako povinná pracovní docházka.

V případě dětí to je jinak. Dětí se nikdo na nic neptá. Ty prostě musí. Máme povinnou školní docházku. Ta ukládá dětem povinnost chodit do školy v rozsahu devíti tříd. A nově máme dokonce povinnou předškolní docházku v rozsahu jednoho roku.


Teď si představte, co by se stalo, kdyby se povinná školní docházka zrušila.


1. Preference a potřeby dětí budou na prvním místě

Preference a potřeby dětí a jejich rodičů by se najednou začaly dávat na první místo. Přestalo by se řešit, co potřebuje společnost. Politici, úředníci, ale i experti – centrální plánovači, všichni ti by ztratili vliv na vzdělávací proces. Nemohli by nadále nikomu říkat, co je pro něj dobré, co se musí naučit, jak se musí ve škole chovat. Pokud by totiž nadále existovala škola, kde by se někdo snažil uplatňovat svůj mocenský vliv a poroučet ostatním, aniž by o to ostatní stáli, většina lidí by do takové školy přestala chodit.

Školy a vzdělávací instituce by se najednou začaly ptát dětí, případně jejich rodičů, co je zajímá, co by se chtěly učit. Začaly by se dokonce ptát, jakým způsobem se chtějí učit. Jako mávnutím kouzelného proutku by se školy doopravdy začaly zajímat o to, co si děti myslí. Co chtějí. Co považují za důležité. A musely by se setsakramentsky snažit, protože v opačném případě by jejich budovy zely prázdnotou.


2. Žádné povinné kurikulum


Povinné kurikulum, rámcové vzdělávací programy… nic z toho by neexistovalo. A pokud ano, tak pouze jako doporučení.

Děti by si samy volily, co je zajímá. Mohly by rozvíjet své silné stránky, své talenty. Škola by jim byla nápomocná tím, že by vytvářela svá vlastní kurikula. Tu by kladla důraz na humanitní vědy, tu na přírodní, jinde na umělecké obory.

Škola by přirozeně mohla čerpat z doporučení, které by vydávala centrální autorita v podobě státu či ministerstva. Ale také by nemusela. Jistě by se našla řada nezávislých odborníků, kteří by dokázali mnohem lépe definovat, co a v jakém rozsahu je důležité pro ten který vzdělávací směr. Určujícím vodítkem by byly též požadavky, které by pro zájemce o studium předepisovaly střední (případně vysoké) školy.

Podobné by platilo pro vydávání certifikátů o absolvování určitého vzdělávacího programu. Autoritu ministerstva by nahradila autorita nezávislých certifikačních organizací. Ty by jednoduše musely pracovat na své důvěryhodnosti a renomé, aby jim lidé věřili a brali je vážně. Že to nejde? Už dnes tu máme Scio, jehož přijímací testy považuje řada vysokých škol za relevantní. Proč by soukromé firmy nemohly garantovat kvalitu závěrečných zkoušek a udělovaných certifikátů?


3. Konec zneužívání státu ze strany vlivových skupin

Vzdělávání by bylo svobodnější a transparentnější, protože by na něj přestaly mít vliv různé organizace, které se snaží určovat jeho podobu podle svého vidění světa nebo ke svému prospěchu.

Tyto organizace a vlivové skupiny často chtějí, aby se na školách vyučovalo to, co považují ideologicky za správné. Mohou to být různé názorové a postojové otázky, které vnucují dětem jednostranné odpovědi. Často jsou to ale též zaměstnavatelské svazy, které očekávají, že jim stát prostřednictvím školy zajistí přísun zaměstnanců takříkajíc vyrobených na míru. Tyto organizace by bez povinné školní docházky přirozeně nezanikly. Jejich fungování by se ovšem stalo transparentnějším, protože by k prosazování svých zájmů nemohly nadále zneužívat mocenský aparát státu.

V případě zaměstnavatelů bychom se navíc nepochybně dočkali expanze ve zřizování firemních škol, kde by se učilo právě to, co budou jejich budoucí zaměstnanci potřebovat. Umíte si představit, jak by taková výuka byla efektivní? Speciálně v případě navazujícího učňovského vzdělávání by se dramaticky zkrátila doba trvání učebního programu a žákům by odpadla celá řada předmětů, které považují za zbytečné. Učební obory by se otevřely také mladším dětem, které by mohly svou zručnost rozvíjet mnohem dříve a v případě zájmu se o několik let dříve také postavit na vlastní nohy a začít vydělávat.


4. Učitel by se stal respektovanou autoritou a prestižním povoláním

Škola bez učitelů by nebyla škola. To bude platit nejspíš ještě hodně dlouho. Pravda je, že role učitele se postupně mění. A právě proto bude na učitelích záležet, jak bude škola úspěšná v očích dětí a jejich rodičů. Pokud bude docházka do školy dobrovolná, bude jen málo důvodů, aby děti ztrácely čas s učiteli, kteří pro ně nepředstavují žádný přínos.

Dobrý učitel nebude ten nejchytřejší, ale ten, kdo dokáže dětem pomoci v jejich cestě ke vzdělávání. Školy si takové učitele budou hýčkat. Učitel se bude v budoucnu těšit zasloužené autoritě. Ve školách budou převažovat ti, které učení baví, kteří přijali učení jako své životní poslání. Jasně, že takoví jsou už teď a že je jich spousta. Jen jsou utopení v nepřátelském systému, se kterým musí často sami zápasit, což jim bere energii, kterou by mohli věnovat dětem.

Díky kvalitativní proměně systému vzdělávání budou učitelé svobodnější. Také oni si budou smět vybírat, kde chtějí učit, čemu se chtějí věnovat a jaké pedagogické směry jsou jim blízké. Samozřejmě, tato kvalitativní proměna by měla vliv na platy učitelů. Těm nejlepším by platy narostly exponenciálně.


5. Školy by se staly bezpečným prostředím pro růst a vzkvétání

Potřeba bezpečí a jistoty je v pyramidě lidských potřeb hned u samotné základny. A teď si vemte, že děti v šesti letech (nebo ještě dříve v případě školky) vrhneme z bezpečného prostředí domova do cizího a nepřátelského prostředí školy. To musí zamávat s každým. Jo, přežili jsme to a oni to taky přežijí. Nastartují se totiž různé obranné mechanismy, které však dokáží nadlouho dopředu, někdy až nenávratně, poškodit lidskou duši a pokřivit schopnost utváření mezilidských vztahů.

Velký problém je, že prostředí dnešní průměrné školy omezuje růst jedinců a klade bariéry lidskému vzkvétání. Bohužel, tohle by si vyžádalo samostatný článek. Nicméně zkusme alespoň protentokrát důvěřovat respektovanému zakladateli humanistické psychoterapie, Carlu Rogersovi, který považuje bezpečné prostředí za základ růstu jednotlivce v psychoterapeutickém i jakémkoli jiném vztahu. Rogers se zabýval i učením a roli učitele spatřoval právě v tom, aby systematicky a cíleně vytvářel bezpečné prostředí, kde mohou žáci rozvíjet svůj potenciál.

Pokud školy přestanou být represivními institucemi (a bezduchými nalejvárnami) a budou zaměřené na potřeby svých žáků, totálně to změní jejich nastavení. Učitelé budou přirozeně tíhnout k tomu, aby pomáhali vytvářet pro své žáky prostředí příznivé pro učení a růst. Díky tomu se ze škol stanou bezpečné přístavy. Školy přestanou být místem utrpení. Děti tam budou chodit rády a budou se tam cítit dobře. A právě to se stane, pokud odstraníme onu povinnost navštěvovat školy určené státem, případně jakékoli další. Růst je tendence k lidskému vzkvétání.


6. Děti by si ve školách mohly hrát

Pobuřující, že? Proč by si sakra děcka měly ve škole hrát?!
Asi patřím k těm, kdo si myslí, že mezi učením a hrou není žádný rozdíl. Děti si hrají na popeláře nebo prodavače, rýpou se klackem v hlíně, pletou se doma do vaření. A při tom všem se učí mimoděk spoustu věcí. Je to pro ně přirozený způsob učení, podobně jako u jiných živočichů. Děti navíc hladoví po učení, chtějí poznávat a objevovat. Proč jim tedy brát radost z učení? Proč jim kazit hru?

Při hře se navíc učí jedno dítě od druhého. Mladší se učí od starších, ale také starší se učí díky péči o menší děti. Literatury k tomu je v dnešní době víc než dost. A existují četné příklady dobré praxe i u nás.
(Pár příkladů uvádím v tomto článku.)

Pokud má být škola bezpečným místem pro učení a růst a pokud tam mají děti chodit rády a dobrovolně, musí mít v takové škole dostatek prostoru pro hru.

Mimochodem, už dnes slouží škola jako odkladiště dětí, jen si to nechceme nahlas přiznat. Škola má zaplnit prostor, kdy na děti nemáme čas. Proč se tedy tvářit, že je to jinak a že tam děti chodí proto, aby se naučili něco, co by se bez školy naučit nedokázaly? Jedno s druhým se nevylučuje. Otevřeme školy hrám. Udělejme ze hry školní mindset.


7. Stát by ušetřil miliardy a uvolnil by se nezměrný lidský potenciál

A ty miliardy může ponechat lidem v jejich peněženkách. Jen na chod samotného ministerstva školství, pokud čtu správně v tabulkách, padne ročně více než miliarda. Do regionálního školství, včetně platů, jde ročně více než 120 miliard. Jsou tyto výdaje skutečně efektivní? A jaký mají skutečný přínos pro děti a jejich vzdělání?

Kolik peněz, času a lidského potenciálu stojí všechny ty plánované reformy, reformy reforem, strategie, studie? Pokud by padla povinná školní docházka, velká část zmíněného by přestala dávat smysl. Armáda bezpochyby chytrých a kreativních lidí by své schopnost a úsilí začala uplatňovat jinde. Co vše dobrého by z toho mohlo vzejít…

A víte, co mě udivuje? Že jen v minulém roce přišlo na ministerstvo na padesát žádostí o povolení zřídit soukromou školu v různých částech republiky. Ministerstvo povolilo zhruba polovinu z nich. Rok předtím přistál na stole ministerstva podobný počet žádostí. Myslím, že z toho jasně vyplývá, že rodiče přestávají být spokojení se systémem vzdělávání pro své děti. Chtějí něco jiného. To je vlastně dobrý signál.

Znamená to, že pokud by přestala být školní docházka povinná, školy by mohly vznikat svobodněji, protože by je nesvazovalo žádné úřední omezení. Ano, stát by mohl omezit přísun peněz z rozpočtu do soukromých škol. Ale i kdyby byl rozpočet pro státní školy dvojnásobný, pokud by se nezměnily, byly by prázdné. Začali by z nich prchat jejich zaměstnanci, v první řadě učitelé. Uvolnil by se obrovský potenciál. Do školství, které by se osvobodilo od povinné školní docházky, by naopak začali přicházet další lidé, protože by to pro ně začalo být zajímavé. Rostoucí poptávka po soukromých alternativách navíc naznačuje, že lidé jsou ochotní za vzdělání svých děti připlatit.


8. Stát by investoval do skutečného vzdělávání

Za mě platí, že školství bez státu by teprve bylo opravdové, svobodné, smysluplné. Bylo by více o vzdělávání, vytvářelo by prostor pro učení (a hru), přestalo by být školským systémem.

Ale dobře, když už ten stát máme a chceme, aby pomáhal se vzděláváním, ptejme se jak.
Pokud pomineme prosté řešení, že stát ponechá lidem peníze vybrané z daní, aby sami nesli odpovědnost za své vzdělání a vzdělání svých dětí, řešení bude jediné.

Vezmeme-li za své výše uvedené body, pak jediný spravedlivý a opravdu účinný způsob, jak podpořit vzdělávání, je příspěvek na osobu. Hrubým odhadem mi z toho vyplývá, že pokud vezmu čistě peníze určené na regionální školství, tak na osobu ve věku do 18 let ročně připadne bratru šedesát tisíc korun.

Stát na svobodném, a vlastně jakémkoli, vzdělávacím trhu nedokáže rozlišit, co je a co není smysluplné, kvalitní, účinné. To mohou posoudit pouze děti, potažmo jejich rodiče. Proto to rozhodování musí nechat na nich. Dostane-li každý stejnou částku, může ji uplatnit na vzdělávání dle své libosti. Každý se rozhodne sám, do čeho investuje svůj balíček určený na vzdělávání.

Zní to nereálně? Co když to někdo utratí za blbosti, které nesouvisí se vzděláváním? Co když na tom bude chtít někdo jen prachsprostě vydělávat? Kdo na to bude dohlížet?! Nejspíš by musela vzniknout nějaká pravidla, co považuje stát za vzdělávání a co už ne. Vím, čouhá z toho další možná nespravedlnost. Ale pořád mi to připadá jako lepší řešení, než to, které tu máme teď.

Dodávám, že v tomto malém myšlenkovém experimentu vycházím z toho, že máme stát, který chce podpořit vzdělání svých obyvatel. Můj osobní názor je ten, že stát by neměl do vzdělávání zasahovat vůbec a tím pádem by měl také ponechat lidem jejich peníze, které dnes přerozděluje přes státní rozpočet.


9. Stát nebude zavírat do vězení za odmítnutí školní docházky

Tohle se skutečně děje! A je to důsledek povinné školní docházky. Rádi se stavíme do role soudců a říkáme ostatním, co je správné a jak by měli jednat. Rádi se stavíme do role těch lepších, kteří chtějí zajistit blaho dětem. Svým dětem, ale také dětem těch ostatních.
Když někdo odmítne dát své děti do školy, ať už jsou důvody jakékoli, stát má právo ho potrestat několika lety vězení. Protože má jiný názor?

Komu to pomůže? Státu? Učitelům? Vám? Rozhodně ne dětem ženy, která z důvodů tzv. zanedbání povinné školní docházky u svých dětí dostala pět let natvrdo. A můžete si říkat, jak chcete, že to děláte pro dobro těch dětí.

Nebude-li povinná školní docházka, nikdo nebude zavírat lidi za to, že odmítnou posílat své děti do školy.

Co myslíte, mohlo by to fungovat bez povinné školní docházky? Osobně jsem přesvědčený, že ano. Ostatně, stejně je jen otázku času, kdy zanikne škola v podobě, jako ji známe dnes.

Pro mě osobně ve vzdělávání neexistuje předem daný cíl. Určitě ne takový, který by měl někdo moudrý určit a který by měl platit pro všechny bez rozdílu. Jsme posedlí cíli a jejich měřitelností. Ale vězte, že to není jediná cesta. Pokud se někdo snaží společný cíl definovat a vytváří státní vzdělávací koncepci s takto definovanými cíli, nikdy nebude úspěšný. Vzdělávání je navíc nikdy nekončící proces. Tak jaký může mít cíl?

Osobně vnímám vzdělávání jako součást osobního růstu. (Neplést prosím s populárním odvětvím osobního rozvoje.) Je to snaha o sebezdokonalení. A to může pro každého znamenat úplně něco jiného.

Ostatně, jeden moudrý pán, zakladatel svobodné školy Summerhill, A. S. Neil, který žil s dětmi a dýchal pro děti, řekl, že cílem jeho školy je probudit v dětech „schopnost pracovat radostně a žít pozitivně“. Jinými slovy, není až tak důležité, co děláte, jestli jste úspěšný popelář nebo jen (nepostradatelný) popelář, důležité je žít šťastný a spokojený život. A víte, co si tenhle ten Neil ještě myslel? Že „nutnost zajistit dětem štěstí by mělo být základním principem všech vzdělávacích systémů“.

Co říkáte, může povinná školní docházka zajistit dětem dostatek štěstí?

Pro generaci Z je důležitý čas, ne peníze. Bohatství pro ně je, když mají dobrý pocit z toho, co dělají, říká futurolog Boender

úterý 18. prosince 2018 · 0 komentářů

Pojmenování pokolení za pomoci písmen vzniklo díky knize Generations dvojice amerických historiků Neila Howea a Williama Strausse z roku 1991. Vymysleli sice označení mileniálové pro lidi narozené mezi lety 1980 a 1994, jejich teorie ale postavila základ pojmenování generací podle abecedy. Z mileniálů se stala generace Y. Příští rok dosáhnou plnoletosti příslušníci generace Z, která vyrostla ve zcela digitálním světě.

Zdroj: Leoš Rousek, Hospodářské noviny 27. 11. 2018

„Skupině lidí z generace Z jsme dali na výběr mezi chlebem, pohárem vody a iPhonem. Všichni volili iPhone," řekl v rozhovoru pro HN futurolog René C. W. Boender během konference Czech Economic Summit pořádané ING Bank.

HN: Mladí lidé se vždy snažili odlišit od svých rodičů. Když dospějí, mezigenerační rozdíly mizí. Platí to stále?

Zčásti ano. Nová takzvaná generace Z ale usiluje o to, zbavit se všeho, co život komplikuje a ubírá čas. Nechtějí se přizpůsobit tolik, jako je do jisté míry ochotná moje a vaše generace, tedy generace X či Y. Chtějí, aby zůstalo vše dobré, a to, co je otravuje, zmizelo.

HN: Co přesně už nemá jejich životy otravovat?

Zbytečná rutina. Důležitý je čas. Peníze jsou až na druhém třetím místě. Hodnotu práce soudí podle toho, jak je naplňuje. Když si mohou vybrat mezi prací na něčem nezajímavém za hodně peněz a prací za málo, ale pro Elona Muska nebo Tima Cooka v Applu, volí hůře placený džob. Ať už jde o čtení, hry, sledování videí nebo jídlo, vše v nich musí vzbudit zápal a nadšení.

HN: Proč volí hůře placenou práci?

Zisk měřený časem je to nejdůležitější. Den má stále 24 hodin, je ale na vás, co s nimi uděláte. Mladá generace chce mít lepší život, což není totéž jako bohatší život ve smyslu více majetku, než jejich rodiče. Souvisí s tím také, jak vnímají, co firmy dělají třeba v ekologii. Chováte-li se špatně, nebudou pro vás pracovat. Proto vnímají BP jako British Pollution. Pamatují si, co se stalo v Mexickém zálivu (v roce 2010 způsobil výbuch ropné plošiny BP zamoření pobřeží USA, pozn. red.).

HN: To ale platí snad pro všechny mladé. Co se změní, až generace Z zhruba v roce 2025 převezme otěže světa?

Musíte si uvědomit, že tito mladí lidé dobře vědí, že budou muset pracovat a vydělávat 44 až 48 let. Chtějí, aby jejich zaměstnání mělo smysl a umožňovalo jim věnovat se snům a koníčkům. Bohatstvím pro ně je, že mají dobrý pocit z toho, co dělají a jak nakládají se svými životy.

HN: Jak se mladí lidé, a zejména generace Z, budou stavět a chovat k nadřízeným a autoritám obecně?

Budou ochotni autoritu přijmout, protože budou jednat pragmaticky. Starší nadřízení mají více zkušeností. Mladí od nich budou chtít zkušenosti nabrat a spolupracovat jako partneři. Jednání nadřízeného s podřízeným ve stylu „Marku, musíš to dělat takhle" k ničemu nepovede. Úspěšnější bude šéf, který řekne: „Marku, už jsi někdy tohle dělal? Já to dělal takto. Nechtěl bys to zkusit společně?" Přístup generace Z je učení se prací.

HN: To je přece učení italské pedagožky Marii Montessoriové. Do montessori škol chodili zakladatelé Googlu Larry Page a Sergej Brin či Amazonu Jeff Bezos. Spočívá budoucnost ve větším využití tohoto typu vzdělávacích zásad?

V každém případě musí dojít ke změně v tom, jak školy nyní fungují. To, s čím přišla Maria Montessoriová, je velmi dobrý a zdravý systém. Než se tam ale dostaneme, zaměřme se na učení tím, že děláme něco konkrétního. Jen tak budeme připraveni na okamžik, až se plně projeví umělá inteligence.

HN: Nemáte z umělé inteligence obavy? Prospěje rozvoji lidstva?

Nemám. Protože nám pomůže mnohé, s čím se dnes otravujeme a děláme to s velkým úsilím, zjednodušit a tím dojde ke zlepšení našich životů.

HN: Digitalizace postupně zasáhla takřka všechny oblasti lidské činnosti. Kdo souboj s ní v budoucnosti vyhraje a kdo prohraje?

Opakující se rutinní činnosti převezmou roboti.Vše, co vyžaduje dovednosti, dostane více prostoru, aby mohlo vyniknout. Poroste význam a hodnota truhlářů, kadeřníků či holičů. Zatím neexistuje počítačový program, který by tyto profese nahradil. Řemesla a poskytování služeb se stane novou normou., jak lidé budou měřit naplnění v osobním životě. A nemusí jít nutně o práci jako zdroj obživy. Udělali jsme si průzkum mezi mladými lidmi v 50 zemích světa a jejich odpovědi lze shrnout takto: Chci pracovat tři dny v týdnu, abych měl dost na živobytí, třeba v bance nebo v novinách. Chci ale jeden den na to, abych mohl dělat, o čem jsem vždy snil a co nemá s mou prací nic společného. Třeba psát román nebo tvořit sochy.

HN: Budou si lidé vybírat zaměstnání a zaměstnavatele podle toho, jestli dostanou čas na to, co je baví?

Naprosto. Volný čas je to nejdůležitější, co mají. Je to vlastně to nejluxusnější, co mohou získat. Neplatí to samozřejmě všude na světě, ve většině rozvinutých a civilizovaných zemí však ano…


Charakteristika generací


Generace X

Narození 1965-1979. Významná událost: krach burzy v roce 1987.
Generace X zažila během dětských let ve velké míře rozvody svých rodičů. Jejich matky zároveň začaly běžně pracovat, děti tak musely trávit více času samy doma. Generace je také často charakterizována velkou mírou skepse vůči okolnímu světu.

Generace Y

Narození 1980-1994. Významná událost: teroristický útok 11. září 2001.
Generace známá také pod pojmem mileniálové. Je pro ně charakteristická roztříštěnost do zájmových skupin, kterou umožnil nástup technologií, jako je třeba kabelová televize. Typické pro ně byly SMS zprávy, DVD nebo herní konzole. Díky iPodu začali nakupovat hudbu na internetu.

Generace Z

Narození 1995-2009. Významná událost: celosvětová ekonomická krize.
Většina lidí spadající do této generace používá technologie už od svého mládí. Technika se během jejich dětství neuvěřitelně rychle vyvíjela a oni se museli změnám přizpůsobit. Jsou připojeni k internetu kdykoliv a kdekoliv. Symbolem této generace se staly sociální sítě Instagram a Snapchat. Na rozdíl od předchozích generací je příliš nezajímají tradiční celebrity, ale spíše hvězdy sociálních sítí, které jsou v jejich věku.

Generace Alfa

Narození 2010+. Významná událost: Trump prezidentem USA, brexit.
O generaci Alfa toho zatím moc nevíme. Všichni příslušníci jsou ještě v dětském věku. Podle futurologa Marka McCrindla bude tato generace nejvzdělanější a nejbohatší v historii lidstva. Ve svém produktivním životě budou pravděpodobně používat plně autonomní auta, zcela běžně budou komunikovat s pokročilou umělou inteligencí. On-line pro ně bude prakticky výlučně mobilní.


René C. W. Boender (60)

René Boender je uznávaný řečník a spisovatel, který část svých přednášek a knih věnuje generaci Z. Je také poradcem nadnárodních společností, včetně ING, a univerzit.

Pracoval v marketingu, kde se podílel na kampaních pro firmy jako Coca-Cola nebo Goodyear. Ve své knize Generation Z and the Fourth (industrial) Revolution společně s kolegou Josém Ahlersem dopodrobna popisuje, jakým způsobem generace Z vnímá svět, co si myslí o politice či jak vnímá vzdělání. V listopadu měl na toto téma první přednášku v Česku.

Celý text najdete ZDE.

Hana Vaverková: Jak jsem se školila

pondělí 17. prosince 2018 · 0 komentářů

Někdy koncem srpna nebo začátkem září jsem se dobrovolně přihlásila do MAP II, aniž bych tušila, o co jde. Všichni ostatní v našem malinkém sboru už měli tolik povinností, že jsem při svém malém úvazku usoudila, že to zvládnu, ať je to co je to.

Sešli jsme se ve velkém zasedacím sále krajského úřadu. Hned při zápisu do prezenční listiny mě zaskočil starší kolega, který se organizátorů ptal, co podepisuje, a naznačil, že si to ještě rozmyslí. Na podobném školení jsem nebyla dobrých 5 let, vlastně od doby, co už nejsem ředitelka, ale pracující důchodce. Byla jsem zvědavá, co bude. A bylo.

Úvodem prezentace, co to vlastně MAP je – Místní akční plán. Snažila jsem se vnímat a pochopit. Po 20 minutách mi kolegyně z řady přede mnou předala kolující papírek s obrázkem lokomotivy s vagónky a nápisem „ Koho to nebaví, ať nakreslí vagónek“. To mě pobavilo a přikreslila jsem ten svůj. Po hodince si vzal slovo další řečník, který nás seznámil se zkratkou SRP. Čekala jsem, že přidá i kladivo, dnes se to tak trochu už zase nabízí. Nikoliv. SRP je totiž zkratka pro Strategické řízení a plánování. Moje pozornost poněkud ochabovala. Vagónků nejspíš přibývalo, mnozí přítomní se koukali do svých mobilů a já si přepisovala důležité údaje do kalendáře na příští rok.

Když se mikrofonu ujal mladinký fešák z Prahy, odložila ženská část v sále mobily a zaměřila své zraky na úvodní slajd. Byl na něm obrázek turisty s batohem. Řečník, projektový manager, se zeptal – plánujete strategicky? Co na to říct? Asi jo, ne? Následovala další otázka – co k tomu potřebujete? Prošedivělý kolega v zadní řadě zvolal – peníze! Následovala otázka – na co? Přišla odpověď – na všechno! Tady řečník slibně se rozvíjející debatu utnul a vrátil se ke své dvouhodinové prezentaci, aby nám sdělil perly typu – pokud nevíte, kam jdete, pravděpodobně skončíte někde jinde. My s vagónky si lehce domysleli, že v pr…. Pokud už tam dávno nejsme…

Tu a tam se zvedla ruka a zaznělo – ministerstvo neumí plánovat a po nás chcete strategické plánování. Nebo – ministerstvo samo neví, kam směřovat. Ředitelky mateřských škol se ozvaly s dotazem, kdy se školit, když je nemá ve školce kdo zastoupit a nemají peníze na zaplacení zástupů. Padla kritika, jak dopadla inkluze – nejsou asistenti, a pokud jsou, nejsou peníze na jejich zaplacení. Pán z Prahy se nenechal vyvést z míry a svoji prezentaci zakončil záhadnou větou – nic se neděje náhodně. Ufff!!!

Pro naše dotazy a připomínky už nebylo moc prostoru. Mladá černovláska si troufla a podotkla, že je to zbytečná práce, všichni jsou zavaleni administrativou, jsou přetížení a mnozí vyhořelí. Kolegyně Anička, těsně před důchodem, připomněla, že koncepci školy všichni máme včetně dlouhodobých a krátkodobých plánů, předkládáme je inspekci i zřizovateli, jsou součástí konkurzů. Zdálo se mi, že to projektového managera překvapilo. Tak jsem se neudržela a dodala, že kdyby nám toto všechno říkal před dvaceti lety, asi by to padlo na úrodnou půdu. Nyní ty tři hodiny tady pokládám za ztracený čas. Tím jsem ho asi naštvala a řekl, že teda vyřídí v Praze, že žádné MAP vlastně nepotřebujeme. Hurá, nebyla jsem tu zbytečně!

Bylo to asi první mé školení v životě, kdy ani jednou nezazněl potlesk. Ani ten ze slušnosti. „ To musíme?,“ zeptala jsem se Aničky při loučení. Smutně a odevzdaně kývla. Ministerstvo nařídí, přenese na kraje či magistráty a ty na školy. Kdo se nepřidá, je rázem podezřelý a koleduje si o malér. Vzpomněla jsem si, že něco podobného jsem před lety sama zažila. Nechtěla jsem se zapojit, už nevím do čeho, a zanedlouho mě osobně ve škole navštívila vrchní inspektorka! ( A pak jsem se přidala…)


O hodinu později jsem zahajovala to „ naše“ školení.

Po půl roce se nás na spřátelené škole sešlo něco přes třicet na jubilejním desátém P-AU. Kdo neví, tak se značkou PAU přišel před téměř 30 lety Standa Červenka a znamená to Přátelé angažovaného učení. My ji před 4 lety oprášili a přejmenovali na P-AU, jako že je nám často do au, au.

Dnes jsme si pozvali naši oblíbenou lektorku Blážu s tématem Komunikace v týmu a Inteligence úspěchu. Jen co jsem vstoupila do dveří školy, přehnal se kolem mě houf pubertálních děvčat, která zpívala – Škola hoří, oheň sálá, hurá, hurá, ještě něco přiložíme“. Hned se mi zvedla nálada. V prvním patře se už tvořily skupinky kamarádů s kávou v ruce. S některými jsme se naposled viděla na květnovém P-AU, které bylo zážitkové a na němž někteří při jízdě na raftech spadli do řeky Moravy. To bylo radosti!

Z chodby školy se stal koncertní sál s krásnou akustikou a před námi se seskupila děvčata od 3. do 9. třídy. Před nimi v 1. řadě vynikal jediný muž, můj loňský páťák Patrik. Kluk s Aspergerovým syndromem, který hrozně rád objímá, a když se naštve, občas i škrtí. A pak toho lituje. Zpívali a tančili s takovou vervou, že jsem zapomněla na tři krušné dopolední hodiny a skvěle se bavila. Na kytaru je doprovázel a hlasitě povzbuzoval ředitel Míla. Patrik zpívá moc rád a hlasitě. Ne vždy se trefí do správné tóniny. Ale je to bavič k pohledání. My diváci tleskali a krásně se naladili na nadcházející učení.

Ve třídě, kde se konal seminář s Blážou, bylo na tabuli napsáno – Milujeme Učitele Vaši Žáci. Nebyla to třída 1. stupně, kde to není až tak neobvyklé. Kéž by to bylo útěchou pro ředitele Mílu, který možná nemá všechny papíry v dokonalém pořádku, a kterého často navštěvuje ČŠI. Zato má srdce, a to se bohužel nehodnotí.

Hned na začátku jsme od Bláži dostali dárek – tužku s nápisem Život je krásný. A pak se nás začala ptát Proč? Proč tu jsme? Naše odpovědi se shodovaly – rádi se vidíme, rádi se učíme, je pro nás přichystáno výborné občerstvení… Aktivitou Oceňující dotazování nás Bláža přivedla k zamyšlení nad sebou samými, nad naším životem, naší prací a budoucností dalšího setkávání se. A protože se rozhodně setkávat chceme, domluvili jsme se na jaro 2019, tentokrát na Sluňákově! A vypadá to, že se máme zase na co těšit.

Cestou domů jsem si připomněla 3 S, které máme v našem školním vzdělávacím programu – spolupráce, svobodná volba, smysluplnost – tři důležité podmínky pro efektivní učení. Mohla jsem srovnávat. Dopolední seminář měl ke všemu daleko. Většina z nás se ptá – jaký to má smysl? Odpoledne to bylo jiné – lektory si vybíráme a platíme sami, jsme tu dobrovolně ve svém volném čase, nejčastěji v pátek odpoledne a občas i v sobotu. Spojuje nás láska k povolání, které jsme si vybrali. A občas si připomínáme, že život je krásný.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za listopad 2018

sobota 15. prosince 2018 · 0 komentářů

Novinky z pedagogiky, psychologie, dětské literatury či článků v časopisech českých i zahraničních, které můžete najít v Pedagogické knihovně J. A. Komenského.


Novinky za listopad 2018

Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Jak se úspěšně učit s ADHD: praktický rádce pro rodiče / Stefanie Rietzler, Fabian Grolimund ; z německého originálu Erfolgreich lernen mit ADHS: der praktische Ratgeber für Eltern přeložila Tereza Těšínská – Vydání první
Bratislava: NOXI, 2018 – 255 stran
ISBN 978-80-8111-471-7 Sign.: II 116304V1
Pro děti s ADHD a jejich rodiče je škola často velmi zatěžující. Děti se většinou vyhýbají neoblíbeným domácím úkolům, vedou s rodiči nekonečné diskuze o tom, jaký smysl mají určitá cvičení, lelkují, jsou zasněné a rychle reagují podrážděně, když se jim něco nepodaří nebo nedokáží vyřešit nějakou úlohu. Knižní rádce nabízí rodičům konkrétní a praktické rady.

Absorbující mysl: vývoj a výchova dětí od narození do šesti let / Maria Montessori ; z anglického originálu The absorbent mind přeložil Radek Glabazňa – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 301 stran
ISBN 978-80-262-1393-2 Sign.: II 116294V1
Období ve vývoji dítěte do šesti let je podle M. Montessori za nejdůležitější v životě. Je to období, kdy se rodí budoucí dospělý se všemi svými charakterovými vlastnostmi, návyky a postoji. Do šesti let se rozhoduje o duši člověka. Cílem výchovy je nabýt odpovídajícího stupně nezávislosti.

Hlava na čísla: jak excelovat v matematice (i když jste z ní propadli) / Barbara Oakley ; překlad: Lenka Čížková – 1. vydání
Brno: BizBooks, 2018 – 319 stran
ISBN 978-80-265-0789-5 Sign.: II 116279V1
Fascinující kniha nabízí spoustu užitečných postřehů a technik, jak zvýšit efektivitu učení, jak udržet pozornost, jak správně procvičovat probranou látku, jak najít klíčové myšlenky a jak si je zapamatovat a tím vás proces učení začne doopravdy bavit.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi

Články
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky

Studenti vypadávají až moc často / Martin Rychlík. In: Lidové noviny: založeny 1893 – obnoveny 1988 – ISSN 0862-5921 – Roč. 31, č. 209 (8.–9. IX.) (2018), s. 3.
Příspěvek komentuje studijní neúspěšnost vysokoškoláků a uvádí údaje o neúspěšně ukončených bakalářských studiích (oborech) podle délky studia v letech 2001 až 2016 a vysoké školy (započatá studia v roce 2013). Podrobnosti lze získat na webu https://dropout.pef.czu.cz/Info.aspx v aplikaci, která přináší data o míře nedostudování studijních oborů na vysokých školách. Web spustil tým odborníků České zemědělské univerzity ve spolupráci s ministerstvem školství.

Vychovávejme v tělesné výchově!: program rozvíjející kritické myšlení / Radka Peřinová. Obsahuje bibliografické odkazy: 1 In: Tělesná výchova a sport mládeže: odborný časopis pro učitele, trenéry a cvičitele – ISSN 1210-7689 – Roč. 84, č. 4 (2018), s. 14–18.
Úloha tělesné výchovy není jen výchova k pohybu, ale může podporovat i osobnostní a sociální rozvoj žáka. Autorka představuje program, který využívá formu konstruktivistického přístupu ve vzdělávání a podporuje kritické myšlení. Učitelé ho mohou využít na lyžařském kurzu, při sportovním soustředění nebo v rámci výuky tělesné výchovy, kdy není k dispozici tělocvična. Ukázkový program s názvem Fair play je určen pro 10–12leté žáky. Forma programu je vytvořena podle třífázového modelu E – U – R (evokace, uvědomění si významu informací a reflexe). Organizace jednotlivých fází je podrobně popsána v textu.

Zaměstnanci v průmyslových firmách stárnou. Jejich průměrný věk se od začátku tisíciletí zvýšil o 5 let

pátek 14. prosince 2018 · 0 komentářů

Zvyšování věkového průměru se úzce dotýká i pracovního trhu. Zatímco v české populaci stoupl od začátku tisíciletí průměrný věk o necelého tři a čtvrt roku, u průmyslových firem hovoří odborníci až o 5 letech. Tento trend může společnostem přinést stabilitu pracovního týmu, zároveň ale i budoucí nevyhnutelné změny v jeho fungování a vedení. Firmy také budou muset řešit, jak kvůli nedostatku mladších pracovníků přenést své know-how na další generace.

Podobně jako roste věkový průměr v celém obyvatelstvu, děje se tak i v průmyslových firmách. Rychlost je však v jejich případě o něco vyšší. Zatímco podle údajů Českého statistického úřadu stoupl průměrný věk v Česku od roku 2001 z 38,8 na loňskou hodnotu 42,2 let, u průmyslových firem uvádějí personalisté rozdíl ještě vyšší.„Věkový průměr zaměstnanců v průmyslových firmách stoupl od začátku nového tisíciletí o 4 až 5 let. Trend je přímo úměrný napříč všemi obory. Pracovní kolektivy jsou věkové rozmanité. Ve firmách je stále více zaměstnanců nad 50 let a lidé odcházejí do důchodu v pozdějším věku,“ uvedla Gabriela Kodenková ze společnosti Talentica specializující se na nábor technicky zaměřených pracovníků.

Jednou z průmyslových firem, která tento trend také registruje, je strojírenský koncern ZKL. „Věkový průměr ve výrobních podnicích narostl za poslední desetiletí ze 44 na 46 let, u nevýrobních podniků pak ze 40 na 42 let. Průměr výrazně určují především starší zaměstnanci, snižují ho pak absolventi,“ uvedl personální ředitel koncernu Rostislav Brodecký. Podle odborníků však zvyšování průměrného věku zaměstnanců v průmyslových firmách nemusí nutně znamenat problém. „Naopak, firmám může přinášet především stabilitu zaměstnanců. Starší lidé už tolik neprahnou po změně zaměstnání,“ řekla Kodenková.

Ředitel Regionální hospodářské komory Brno Čeněk Absolon vidí jednu z hlavních výhod současného trendu ve snížení nezaměstnanosti v seniorních věkových skupinách. „Z hlediska udržení zaměstnání mohou patřit k těm ohroženějším. Důležitým společenským efektem je však změna v jejich vnímání, ocenění jejich zkušeností, odbornosti a loajálnosti,“ doplnil Absolon. Zmíněný koncern ZKL je přitom jedním z příkladů firem, které na loajalitě svých pracovníků dlouhodobě staví. „Někteří zaměstnanci u nás tráví většinu své profesní kariéry, u některých je to i celý život. Často se přitom stává, že na tyto zaměstnance navazují mladší generace přímo z jejich rodiny. Know-how se tak postupně předává z generace na generaci,“ doplnil Brodecký.


Hrozí generační propast?

Podle Kodenkové je jedním z hlavních důvodů současného trendu zvyšující se věk odchodu do důchodu i zrušení započítávání dětí pro odchod do důchodu u žen, což zvedá věkový průměr zaměstnankyň.Trend však ovlivňují i mladí lidé, kteří častěji studují vysoké školy nebo využívají možností vycestovat či studovat v zahraničí. Spousta studentů si také rozvolňuje studium, protože tolik nespěchá do pracovního procesu. Firemní sociolog Václav Bednář v tom však částečně vidí i neschopnost mladých lidí osamostatnit se, a to i přes široké možnosti, které jim trh dává. „V důsledku toho odkládají klíčová rozhodnutí, jako je hypotéka či manželství, a jsou z pohledu zaměstnavatele delší dobu nestabilní,“ řekl.

To potvrzuje i Rostislav Brodecký, podle něj celá řada mladých zaměstnanců v současnosti osciluje mezi firmami a hledá pro sebe tu pravou pracovní náplň.„Kvůli jejich momentálnímu nedostatku na trhu práce je možné, že starší generace nebudou mít komu předávat svoje zkušenosti při odchodu do penze. Zatím to není problém, ale generační propast nás teprve čeká,“ uvedl personální ředitel koncernu. Bednář však v tomto příliš velký problém nevidí. Podle něj se již v historii ukázalo, že chybějící pracovní sílu je z mimo jiné možné z malé části importovat. „Na druhé straně existuje také přirozená flexibilita. Starší generace bude v práci podstatně déle, ta po ní následující také. Když se přitom dnes ptá člověk mladé generace, co očekává od práce a života, v odpovědích se objevuje vyváženost a odpočinek. V praxi to však bude paradoxně dost možná ona, která bude pracovat nejdéle,“řekl Bednář.


Změny fungování týmu i implementace robotů

Co firmy v souvislosti se stárnutím zaměstnanců musí již nyní řešit, je přizpůsobování pracovních podmínek věku pracovníků. Může se jednat o flexibilnější úvazky či zkracování pracovní doby. Václav Bednář nastínil i další změny spojené se současným trendem. „Mění se i fungování týmů, dynamika jejich výkonnosti i způsob, jakým je potřeba kolektivy a týmy vést. Starší zaměstnanci netrpí některými problémy mladších, jsou pečlivější, nemají tak časté kázeňské výstřelky. Protože řada z nich jsou nositeli know-how, je potřeba řešit, jak je zachovat pro další generace,“doplnil.

Ačkoliv podle Absolona nic nenasvědčuje tomu, že by se trend stárnutí zaměstnanců měl v dohledné době zásadně měnit, firmy by se měly dokázat s těmito dopady vyrovnat. „Postupně mění svoje strategie v oblasti lidských zdrojů a takzvaného age managementu. Ve výrobní oblasti s tím souvisejí i výzvy spojené s automatizací a robotizací. Silně to vnímáme i v rámci našeho klastru Industry Cluster 4.0, který se snaží pomoct svým členům s implementací prvků Průmyslu 4.0 a zvýšením přidané hodnoty jejich produkce,“ uzavřel Čeněk Absolon.

Jiří Karen: Učitelé se bouří proti konzervativní tradici

čtvrtek 13. prosince 2018 · 0 komentářů

Vyhrožování, snížení úvazku, psychický nátlak i vyhazovy. Tomu všemu čelí v českých školách řada pedagogů, kteří se snaží učit inovativními metodami v souladu s moderními didaktickými trendy. Co všechno kvůli zastaralému školství ztrácíme?

Zdroj: Deník Referendum 28. 11. 2018

Konzervativní prostředí českých škol, založené na tradiční a autoritářské výuce, klade některým učitelům, zkoušejícím nové metody, řadu překážek. Učitelé popisují situace, kdy jsou nuceni učit podle zastaralých osnov z roku 1996, je na ně kladen nátlak, aby používali didakticky nevhodné metody jako výklad a diktování do sešitu a v řadě případů je jim dokonce vyhrožováno vyhazovem z práce, pokud se nepřizpůsobí požadované klasické podobě vyučování.

Příběhy jednotlivých učitelů jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře, jejíž ambicí je poukázat převážně na nevalnou kvalitu výuky na českých školách. Stránka zveřejňuje příběhy učitelů, kteří zde popisují své zkušenosti s problémy doprovázejícími aplikaci moderních metod, ale také své zážitky s rasismem některých ředitelů, neřešenou šikanou či nevyhovujícími pracovními podmínkami na soukromých školách.

Mezi emblematická témata patří zejména vyžadování tradičního schématu vyučovací hodiny – frontální výuku a diktování do sešitu. Převažující podobu tohoto z didaktického a pedagogického hlediska naprosto neefektivního a nevhodného způsobu výuky potvrzují taktéž statistická šetření České školní inspekce i empirické výzkumy na českých univerzitách.

Přestože závazné kurikulární dokumenty ministerstva deklarují snahu o aktivizující inovativní výuku, realita praktické školní hodiny je ideálu dalece vzdálena. Smyslem velké kurikulární reformy českého školství v roce 2008 přitom bylo zbavit učitele povinnosti odučit „přikázané učivo“ a dát jim svobodu ve výuce, aby si učivo mohli sami vybrat v kontextu Rámcového vzdělávacího programu.

Z příběhů některých učitelů zveřejněných na stránce přitom vyplývá, že část českých škol nejen vědomě ignoruje závazný státní apel na moderní vzdělávání, ale že dokonce inovativní postupy aktivně blokují za využití nejrůznějších forem nátlaku a perzekuce.

Rámcový vzdělávací program tak řada škol zcela ignoruje a učitelé často frontálně předávají žákům absurdní množství odborného učiva, které jejich krátkodobou pamětí proteče bez jakéhokoliv efektu.

Takovýto způsob „výuky“ se dá považovat na základě nesčetné řady vědeckých výzkumů v oblasti kognitivní psychologie i psychologie učení téměř za pedagogický zločin. Žáky frustruje, vytváří v nich niternou nechuť k jakémukoliv vzdělávání obecně a neumožňuje rozvíjet klíčové dovednosti pro život v 21. století, jako je kreativita, soft skills, kritické myšlení či schopnost racionálně pracovat s informacemi.

N základě různých indicií a jednotlivostí se lze jen domnívat, co všechno k takovému stavu vedlo, protože relevantní statistická data neexistují. Jako významný faktor se zdá být autoritářská tradice českého školství kořenící snad až někde v 19. století, v militarismu pruské důstojnické školy. Neslučitelnosti takového přístupu s demokracií si byli vědomi někteří už v 90. letech, jak ukazuje například vynikající dokumentární film Škola demokracie Tomáše Škrdlanta.

Učitelé vnímající se jako nadřízení prosazují svou mocenskou autoritu vůči žákům, přičemž transmisivní výuka (učitel-vládce předává ústně informace pasivnímu žákovi-podřízenému) se zde stává účinným nástrojem disciplinace a nadvlády. Ostatně vzpomínky mnohých na školní léta jsou zcela prosyceny obrazy mocenského zneužívání učitelského postavení.

Hluboká konzervativnost českého školství podle některých možná souvisí s tím, že řada učitelů často spadá do psychologického typu „ochránce“ (nutno přiznat, že podle vědecky sporné teorie MBTI) zapáleně hájícího status quo a vyžadujícího tvrdé potrestání jakéhokoliv přečinu vůči řádu.

Dalším důležitým faktorem je hluboká, často na základě zkušenosti oprávněná a logická, nedůvěra českých učitelů vůči státu a ministerstvu, na základě čehož velké množství škol zcela odmítlo dobře míněnou (a v lecčems opravdu zásadně progresivní) kurikulární reformu jako „další zbytečné ministerské papírování, které je třeba nějak ošulit“.

Nutno podotknout, že ministerstvo školství aplikaci kurikulární reformy tragicky podcenilo a skoro absolutně ignorovalo vysvětlování a proškolování učitelů v efektivních pedagogických metodách. Připočteme-li zoufalé podfinancování českého školství a ostudné platy učitelů, objevuje se nám výbušná směs hrozící nenávratně poškodit budoucí generace.

Samozřejmě existuje stále se rozšiřující řada kvalitních a stále se zlepšujících škol, které vycházejí z moderních pedagogických východisek, jejichž cílem je plně rozvinutá osobnost žáka namísto stroječku na krátkodobou recitaci. Nicméně se ukazuje (i na základě výzkumů), že ona katastrofálně tradiční škola plná frontální výuky, biflování, autoritářství, ponižování, nadvlády a frustrace je stále výrazně většinovým trendem, zvláště v oblastech mimo velká města.

České školství je zatíženo strukturálními problémy, avšak zdá se, že konkrétní podoba vyučovací hodiny „řeknu ti-napiš si-řekni mi zpět-známka“ je problémem nejpalčivějším, protože se týká celé mladé generace teď a tady. Každým dnem, kdy mladí chodí do panoptikálního skanzenu současné školy „odtrpět si denně těch šest hodin“, ztrácí naše společnost ohromný kus potenciálu čelit chaotickému digitálnímu věku nepředstavitelně rychlé budoucnosti.

Parafrázuji, co jsem četl na sociálních sítích: „Chceme po osmnáctiletých, aby jako dospělí občané naší republiky kriticky analyzovali mediální sdělení, aby byli aktivní a společensky angažovaní, aby dokázali čelit propagandě, aby měli všechny ctnosti demokratického občana, aby byli svobodní, kritičtí, myslící, ekologicky uvažující, kulturní, solidární, soucitní, empatičtí, vnímající a nezávislí… a přitom jsme po nich ještě před měsícem nekompromisně vyžadovali, aby se přihlásili o dovolení, zda můžou jít na záchod.“

Jan Sláma: Maturitní vize

· 0 komentářů

Tak se opět přišlo na nápad, jak pozvednout laťku vzdělanosti národa. Těch nápadů jsme za poslední léta viděli vícero. Máme další. Asi se ty dřívější jaksi neosvědčily. Jak jinak, český název pro tento zázrak se nehodí. Možná by mu lidé rozuměli! Jak se to tedy vlastně jmenuje ? Cut off score. Počeštěno na dlouhé ó ve slově score.

Toto anglické idiomatické rčení má v originále více významů. Tak třeba – přerušit spojení – že by se žáky? Nebo – oddělit – to už je lepší, třeba zrno od plev? Nebo -skončiti-, to snad ale ne. Určitě hodlají pokračovat. Co takhle – isolovati – tak to určitě ne! To by bylo v rozporu s inkluzí. Tak zbývá ještě – vyděditi – no, to asi autoři neměli v úmyslu.

Všechny podoby slova cut off mi ale vnukají myšlénku, že se autoři chtějí něčeho nebo někoho zbavit. K těmto účelům sloužil v minulosti kat. Tento učební obor, jak se domnívám, není nikde provozován, ale název kata připomínající a záměr oddělit cosi od čehosi tu je. Sice ne hlavu od trupu, ale děti s nějakými schopnostmi od dětí se schopnostmi jinými.

Školská veřejnost nechť mi odpustí, že si z tak vážných věcí dělám legraci. Nevím už ale jak jinak. Všechno to už bylo dávno vymyšleno, jen se to ale stále zavrhovalo. Teď, díky inkluzi, budou podmínky navrhovaného systému jen ještě složitější. Podstatou tohoto katovského zázraku má být bodový systém, kterým musí dítě projít. Bude-li úspěšné, pak prý má šanci udělat v budoucnu maturitu a tedy absolvovat střední školu s maturitou a snížit alarmující počet dětí u maturity propadajících.

Jak do toho zapadá složitost výuky ve třídách s inkluzí? To dokážu jen odhadnout. Domnívám se ale, že to s „katem“ příliš nekoresponduje. Inkluze sama se tu objevila dle mého soudu předčasně. Zapadla by výborně do vzdělávání v době, kdy nebudou na Zemi soupeřící politické a hospodářské systémy, kdy nebude třeba se rvát o pozice ve společnosti, do doby všeobecného souladu, míru a lásky. Snad ta doba někdy nastane.

Zatím, alespoň u nás, máme vysoké procento propadlých u maturit a nedostatek technicky vzdělaných pracovníků. Nad tím dnes pokrytecky lkají ti, kteří tleskali zákonům trhu a doširoka otevírali brány gymnázií. Dokonce i zástupci profesních komor lživě vykládají, jak na problémy upozorňovali a nikdo je neposlouchal. Není to pravda. Upozorňovat začali, až když podnikatelům začalo „téct do bot“. A kdyby nedošlo ke konjunktuře a nedostatku technicky vzdělaných lidí, ani by je nenapadlo si stěžovat. Sám jsem se přesvědčil, že na včasné výstrahy nikdo nedbal.

Vracíme se po spirále tam, odkud jsme vyšli. To, že po spirále je jen změna v části podmínek vzdělávání a ve změně ve společnosti. Ty změny ve společnosti nejsou ale jen k lepšímu. Děti dnes vyrůstají v jiných podmínkách, mají jiné zájmy, jsou strženy proudem elektronizace a virtuálních technik. Zájem o vzdělání jim je mnohdy zcela cizí. Svoji budoucnost si ani nepokoušejí představit. Nechci ale bagatelizovat.

Takže „kat“ má prohnat děti sítem bodů. Které propadnou, půjdou na řemeslo. Ale hodí se na něj? A co teď, když si nebudou moci ani „tu maduridu“ udělat.

Léta se motivace pro manuální práci na školách zanedbávala. Teď se snad podmínky zlepší. Ale čas běží. Co se zanedbalo, bude se vyrovnávat, ale bude to trvat. K odpovědnosti by měli být voláni lidé, kteří tento stav způsobili. A nejen ve školství. To není odtrženo od společenských podmínek, které se po převratu vytvářely.

V minulém režimu byl princip dostupnosti vzdělání kladen na první místo. Nadaní žáci z odborných učilišť měli možnost buď v maturitních oborech nebo v nástavbovém studiu na maturitu dosáhnout. Byla zaručena prostupnost na vysoké školy. Je pravda, že maturity neměly stejnou úroveň a tedy i úspěšnost na vysokých školách nebyla srovnatelná. Současné bitvy o jednotnou maturitu jsou ale dle mého soudu zbytečné. Proč by neměla být jiná maturita na školách, do kterých jdou děti s cílem vystudovat obory společensko-vědní nebo vysloveně teoretické a jiná pro děti, které mají cíl uplatnit se v průmyslu a zemědělství.

V tomto duchu by měly být i maturitní předměty a zejména matematika by se měla přizpůsobit potřebám dětí a jejich budoucímu zaměstnání a ne tvrdohlavě trvat na tom, že všichni musí myslet matematicky a že bez toho nelze žít.

Nejsou-li společenské podmínky podobné rajské zahradě, ale spíše bojišti, radím, spíše než se zabývat inkluzi věnovat potřebné prostředky na výběr a výchovu dětí mimořádně nadaných. Měli bychom si též uvědomit zhoršující se fyzickou kondici dětí. Navrhuji proto zvýšit dotaci hodin pro tělesnou výchovu a sport.

Autoři „kata“ by se měli též zamyslet nad psychologickými dopady na děti.

Smutný závěr: řadu let se snažíme poradit odpovědným orgánům, ale naše rady zůstávají oslyšeny. V lepším případě nám ministerstvo nebo jiný orgán napíše: „Děkujeme vám, že se o problematiku školství zajímáte“… atd. To v naději, že je přestaneme otravovat. A tak se ta kára školství drkotavě plazí dál.

Robert Čapek: Statečné srdce

středa 12. prosince 2018 · 0 komentářů

Líný učitel nemůže být líný/kreativní/podporující/klimatický – bez statečného srdce. Lidé neodpouštějí kvalitu tam, kde vládne podprůměr.

Zdroj: Čapek Robert: Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně. Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe s.r.o., 2017. ISBN 978-80-7496-344-5

Línému učiteli se může lehce stát, že bude pro žáky tím nejžádanějším a nejpopulárnějším učitelem ve škole. Musí se proto připravit na mínění některých nepřejících kolegů, že se dětem „podbízí“. Nedává špatné známky, takže dle mínění jiných bude „nenáročný“. Neprůměruje známky, systémy jako Bakalář považuje za nepedagogické a zbytečné, čtvrtletní práce nebere vážně, s dětmi si až příliš hraje – to vše bude trnem v oku některým vyhořelým, zpátečnickým nebo nekvalitním učitelům. Ani u vedení nemusí mít takový učitel na růžích ustláno. Na druhou stranu nemusí každému vnucovat své pravdy. Být líným učitelem znamená pro někoho projít si náročnou osobní změnou, jistým rozvojem spojeným s individualitou člověka. To je intimní věc. Pokud nemá štěstí na školu, kde se může opřít o kolegy nebo vedení, je vlastně průkopníkem, inovátorem a pionýrem, tím správným pedagogickým předvojem, a to bývá bolestivé. Ale žáci a jejich rodiče někoho takového zoufale potřebují!

Stejně musí prokázat, že má statečné srdce, když hájí zájmy žáků. Nesmí se bát přijít za kolegou, ba i vedením školy, když někdo zásadně porušuje správné pedagogické a (nebojím se toho slova) lidské řešení případů a problémů. Líný učitel může být líný na slovo, ale pokud je to potřeba, vezme věc za svou a jde za svými zásadami.

Na jisté škole, kde jsem dlouhá léta učil, jsem měl kamarádský vztah s 90% učitelů, svých kolegů. Kdybych měl neomezenou moc ředitele a chtěl vybudovat kvalitní školu, polovina z nich by musela dostat výpověď! Na hodinu. Ale protože jsou to mí přátelé a já nejsem ve škole absolutistický monarcha, mohu se alespoň pokusit je měnit, vysvětlovat, ukazovat. Je to přece i moje věc, moje škola, moji žáci! A k tomu je statečné srdce také třeba.

(str. 32–33)

A ještě odjinud:


Škola je příliš důležité místo na to, aby se tam učitelé mohli flákat, říká Robert Čapek, „ostrý“ školitel učitelů

Zdroj: Jitka Polanská, Rodiče vítáni 24. 10. 2018

…Mnozí učitelé vnímají limity svého způsobu výuky, ale nevědí, odkud to začít měnit, a jak. Je vždy spousta důvodů, proč to nejde. Jak se to stane, že se učitel odlepí od ostatních a začne dělat něco jinak?

Mám pocit, že se hodně učitelů i ředitelů bojí dělat něco svobodně. Přitom český školský systém je dost svobodný. Jho je někdy zcela zdánlivé nebo rozhodně ne tak velké, jak se zdá. Pokud učitel někoho nezmlátí, může si v podstatě dělat, co chce. Když si to obhájí. A to je možná ten problém. Musí být připraven na to, že se ho někdo zeptá, proč dělá to a to a umět to vysvětlit. Nebát se, neříkat si předem, tohle mi nedovolí vedení, tohle mi nedovolí rodiče. I když samozřejmě je fakt, že dobré vedení školy, které učitele podrží, je dobrý základ.

V mém případě to opravdu bylo tak, že když jsem si plnil základní „učitelské“ – rozuměj byrokratické – povinnosti, mohl jsem učit, jak jsem chtěl, a dokonce i hodnotit, jak jsem chtěl. Učitelé si na českých školách ani navzájem necpou, jak by se mělo učit. Řekl jsem kamarádovi: já známkuju takhle. A on: jo? Já zase takhle. A to bylo vše. Žádný tlak jsem necítil. To bylo kdysi, nepopírám, že nyní se šrouby utahují více. Shora i od kolegů. Tlak nastupuje ve chvíli, když žáci začínají říkat, že by chtěli místo nějakého učitele jiného. A tohle se rozšíří po škole nebo po městě. Když se začne řešit, že kvůli nějaké učitelce se děti do školy netěší, a na pana učitele naopak ano. A když to začnou řešit rodiče. Pak to někdy přeroste do kampaní, petic za odvolání učitele apod. Ostatně, proč ne, rodiče mají právo zatlačit na školu, že nechtějí špatného učitele.

Jsou ale i případy, že rodiče zatlačí, aby odešel ten dobrý…

Jasně, někdy nepoučení rodiče ze strachu třeba odpískají Hejného matematiku i s tím učitelem, který ji začal. Ale obecně si myslím, že učitel, který učí moderně, a je odejit, někde udělal chyby. V učitelských kruzích je známý případ mladého dějepisáře, který se strašně snažil o nové metody, ale ve škole neuspěl. Napsal o tom blog. Můj názor na tenhle případ je, že učil sice moderně, ale neměl zvládnuté hodnocení a ani nereflektoval postoj dětí ke své výuce. Zdá se mi, že u hodně učitelů, kteří neuspěli, nejsou na vině moderní metody, ale prostě didaktické chyby. Někde něco přepískli, nebo naopak neošetřili. Těch důvodů spojených s osobností a odborností daného člověka může být hodně. Zanedbání komunikace s dětmi a s rodiči je jeden z faktorů. A taky podcenění metod. Představa o moderní výuce je jedna věc, konkrétní realizace, metody, kterými toho dosahuju, je druhá věc. Když je dobře neznám, velmi snadno mohu pohořet. Já mám revoluci ve výuce v hlavě, ale také velmi dobře podepřenou metodami. Ideje se realizují praxí a ta praxe musí didakticky sedět…

Příběh sedmý. Etnicky nevhodný host

úterý 11. prosince 2018 · 0 komentářů

Učil jsem v převážně romské třídě. Chtěl jsem trochu ozvláštnit hodinu občanské výchovy, tak jsem se rozhodl pozvat do hodiny romského aktivistu.

Aktivista společně s neziskovým sektorem bojoval proti obchodování s chudobou a proti mafiánským praktikám v sociálně vyloučených lokalitách. Ostatně málo lidí ví, že za katastrofální sociální situaci Romů často mohou romští podnikatelé, kteří vydělávají na jejich bídě.

„Pane Tománku, to si děláte srandu? Pozvat cigoše do hodiny?!“ seřvala mě ředitelka.
„No… jsme zapojeni do spousty multikulturních projektů, na webovkách máme napsáno, že bojujeme proti rasismu… to je problém, že je to cigán? Pro spoustu romských žáků to bude host, s kterým se mohou identifikovat.“
„Podívejte se. Vy to nebudete, komu budou chodit do kanceláře rodiče a nadávat, že tu propagujeme neomarxismus, multikulturalismus a cigoše.“
„Aha. A co mám teda dělat?“
„Když už jste si ho pozval, tak dobře tedy. Ale ať z té pozvánky, co visí na chodbě, není zřejmé, že je to cigán. Opravdu. Já mám svých problémů dost a tohle prostě nechci řešit.“

Přednáška nakonec proběhla bez problémů a rodiče si na etnickou nevhodnost hosta nestěžovali. Otázkou je, zda jediným, kdo s tím měl problém, nebyla ředitelka školy.

Václav Klaus ml.: Rozpočet školství

pondělí 10. prosince 2018 · 0 komentářů

Do Vánoc zbývají dva týdny, politika nikoho nezajímá, ale musím ještě něco napsat vážného. Ve Sněmovně leží rozpočet na rok 2019.

Zdroj: Novinky.cz 10. 12. 2018

Že v době nebývalé konjuktury, skoro nulové nezaměstnanosti, absenci válek a živelných pohrom (kůrovce nám vypěstovali ekologičtí aktivisté – to je jiný typ pohromy), nevýstavby dálnic..., že v této době nasekáme další dluh 40 miliard korun – o tom mluví a kritizuje kdekdo. A má naprostou pravdu!

Ještě horší je, že ty peníze projíme a rozfofrujeme, minimum investic. Republika není dojná kráva a daňovým poplatníkům se utahuje tipec. Stoupáme v pořadí zemí s nejvyšším zdaněním vesele vzhůru a ještě podnikatelům přidáváme kontrolní hlášení a další buzerace. Vyždímáme to z nich, ale i z normálních lidí – zdanění práce je u nás jedno z nejvyšších na světě (jen se to vybírá pod třemi různými názvy: daň–sociální–zdravotní).

No a co s tolika penězi?

Popíšu vám situaci ve školství. Za poslední dva roky vzrostl rozpočet regionálního školství (v jádru mateřinky, základní a střední školy) ze 103 na 144 miliard! Čtyřicet procent. To je sakra dost ne? Skoro to generuje otázku, jak to, že jsme (ve školách) nezemřeli hlady před několika lety, kdy ta čísla byla poloviční. A školství dosahovalo o něco lepších výsledků než dnes.

Ale zůstaňme u posledních dvou let. Zlepšila se kvalita školství o 40 procent? Dosahují studenti u státních maturit lepších výsledků (alespoň o čtyři procenta)? Dostali učitelé přidáno o 40 procent, nebo dokonce o víc, když se furt mele, jaká je to priorita? NE. Ani náhodou. Ani na jednu z těchto otázek není odpověď – ANO.

Nabízí se tedy logicky, kde ty peníze skončí?

Skončí v tzv. Reformě financování školství, tedy v sanaci poloprázdných škol. V placení školám za to, kolik odučí hodin. Bez ohledu na to, jestli učí dobře, jaké mají výsledky nebo že nemají skoro žádné studenty. Počítání jakýchsi Ph-maxů. Jde o pokračování díla předchozí ministryně Valachové. Tedy nejen snaha, aby se nekontrolovala kvalita vzdělání, aby všichni studovali od dvou do dvaceti šesti let. Soft skills a ideologie. Inkluze a pamlskové vyhlášky. Obědy zdarma. Ještě zničit poslední zbytky zdravého rozumu, zničit stabilitu financování systému.

Ty výdaje budou ještě mnohem vyšší nakonec. Já být ministr financí, tak z toho zešedivím, a být ministr školství – tak se zastřelím. Bez ironie.

Snažil jsem se tento nebezpečný nesmysl zákonem zrušit, ale premiérovi nevím kdo co nakukal, a sám se s problematikou nestihl vůbec seznámit (jak ukázala i moje čtvrteční interpelace), shodili to a jen odložili o rok. Tak už to máme.

Hnutí ANO mělo heslo „řídit stát jako firmu“. Nechci to karikovat, bylo to marketingově myšleno určitě pozitivně, tedy zdravě a efektivně hospodařit. No právě. Tak se na to podívejme z hlediska firmy, tedy v tomto případě školy.

Představte si (já si to představuji živě), že bych přišel jako ředitel na Správní radu a měl jsem v hospodaření o 40 procent (60 milionů) vyšší náklady. Může být. Postavil jste nějakou novou budovu v uplynulém roce, pane řediteli? Ne. Jaké máte výsledky ve státní maturitě? No, o něco jsme se zhoršili, beztoho to nebylo valné. Přidal jste asi hodně peněz pedagogům za jejich záslužnou práci? No něco jo, spíš to teda slibuju a natahuju, dám jim víc do základu a uberu na osobním a odměnách. Myslíme, zda jste jim přidal 40 procent? Ne, to ani náhodou. Safra, safra a kam teda ty peníze mizí? Udělal jsem tu ve financování větší chlív a platíme každému, kdo si co řekne. Kristepane, máte aspoň vyšší příjmy? Trochu jo, ale 60 milionů jsem si půjčil a vydal další dluhopisy.

Tohle není zlé podobenství – to je realita této vlády.

Studenti hodnotí výuku. Vědí, jaké metody jsou „nejlepší“?

· 0 komentářů

Na začátku školního roku, v rámci představování, jsem dal studentům papíry na splnění prvního úkolu. Úkol zněl napsat pozitiva a negativa výuky. Co se jim v hodině líbí a naopak co se jim nelíbí.

Zdroj: blog Tajný učitel 18. 11. 2018

Udělal jsem to z jediného důvodu – měl jsem obavy, že se po mně bude chtít hodinový výklad a chtěl jsem hned od první hodiny vědět, jestli si budeme alespoň na základní rovině rozumět. A tím se trochu uklidnit. Nakonec z toho jako vedlejší produkt vzniká tento text.

Koho jsem se ptal? Dvě třídy prváků. Dvě kvinty. A dvě třídy třeťáků. Všechny třídy jsou plné, to znamená po třiceti studentech. Samozřejmě jich pár chybělo.

A samozřejmě jsem jako obvykle udělal chyby. Při první žádosti o vyplnění papírů jsem špatně vysvětlil zadání a studenti se zaměřili přímo na vlastní školu, nejen výuku, ale celou školu. Skončili tak u chvály čistých záchodů a super kantýny. Pro příště jsme to napravil a konkretizoval pouze na výuku a naopak zobecnil – nejde o naší školu, ale o obecné principy. To znamená, že měli psát cokoliv, co by se jim ve výuce líbilo či nelíbilo. Ať už to zažili nebo nezažili. Mohli o tom slyšet od kamarádů z jiné školy, číst, cokoliv. Stejně tak negativa nemusí být něco, co zažili, ale co by zažít nechtěli.

Jak to dopadlo? Co studenti gymnázia nejvíce chtějí, aby bylo součástí výuky?

Pořadí je následující (číslo znamená, kolik studentů napsal daný bod):
– použití tématických videoukázek – 56
– skupinové práce – 34
– pestrost, interaktivita, zábavné formy učení – 31
– přístup učitele, vstřícnost, komunikace, dobré vztahy s učitelem – 29
– učení na příkladech – 17
– výlety, exkurze – 17
– srozumitelnost výkladu – 10
– krátké opakování na začátku hodiny – 9
– občas se učit venku nebo v jiném prostředí než v lavicích – 7
– technické vybavení na určité úrovni – 7
– znalosti učitele – 7
– ohlašovat testy – 7

Naopak, co studentům nejvíce vadí? Ještě než budete číst dál, zkuste si nejdříve tipnout.
– jen výklad a zapisování – 48

K tomu lze ještě připočítat další problémy spojené s výkladem: dalších 24 připomínek směřovalo buď na rychlý, tichý nebo nesrozumitelný výklad; moc psaní zaznělo ve 14 případech, „jen sedět a čumět“ vadí dalším 5 studentům; málo vysvětleno a argument „tak to prostě je“ vadí dohromady dalším 10 studentům; pokud počítám správně, je to dohromady 101 stížností na výklad
– ústní zkoušení před tabulí – 46
– domácí úkoly – 33
– nehlášené testy – 14
– přetahování hodiny do přestávky – 13
– moc věcí a jejich nepodstatnost – 11
– stres způsobený učiteli – 9
– neobjektivnost učitelů – 7
– jen práce s učebnicí nebo jen práce s pracovním sešitem – 7
– monotónnost – 6
– velký důraz na známky – 4
– nemožnost vybrat si předměty – 4

Závěry? Těžké. Asi se nejedná o úplně překvapivé věci. Ke třeťákům už „pronikly“ věci, které se řeší i mezi učiteli – známkovat či neznámkovat. Velký náskok má používání krátkých filmů. Proč? Nadužívání učiteli a zvyk mezi stu? To by byl ale jen můj tip. Stejně tak to může být z důvodu, že video nikdo moc nepoužívá. Mezi plusy překvapuje „radikálnost“ studentů, kteří jsou na střední škole první rok. Naopak třeťáci jakoby už rezignovali a byli více propojeni se systémem. Jen extrémně málo z nich chtělo skupinové práce, diskutovat, projevit názor. Celkově toho psali strašně málo. Což ale může být také způsobeno tím, že pro prváky a studenty z kvinty jsem byl jeden z mnoha nových učitelů, pro třeťáky jsem byl prostě cizí učitel, u kterého se zatím nechtěli vyjadřovat.

Na prvním místě negativ nepřekvapuje rakovina mezi výukovými metodami – výklad přes celou hodinu. A to je důležité – nikomu nevadí výklad látky. To, co studentům vadí je výklad přes celou hodinu, kdy si ani neťuknou. A spoustu problémů spjatých s výkladem, ať už je to jeho nesrozumitelnost, nuda, neatraktivnost, nulová interaktivita nebo fakt, že učitel nepustí nikoho jiného ke slovu.

Možná se ukázala zajímavá věc. Občas se někde ozve, že „děti“ nemohou vědět, co je pro ně dobré a důležité nebo naopak nepodstatné. Pokud si ale vezmeme tabulku efektivnosti výukových metod, výsledky jsou jasné. Nejvíc kritizovaný výklad je nejméně efektivní metoda. Nejvíce požadovaná videa na tom nejsou nejlépe, ale publikum si toho zapamatuje násobně víc a na delší dobu, než po výkladu. A diskuse, skupinová práce, příklady – vše, co studenti psali mezi požadavky, se umísťují lépe a lépe v žebříčku efektivnosti. Překvapeni?

Vypadá to tedy tak, že studenti sami tuší, co jsou pro ně nejlepší metody, ať už to „vědí“, protože je ty metody jen baví a neřeší efektivitu, nebo prostě intuitivně pokládají jmenované metody za lepší. A možná pokládají za lepší opak toho, co jim jako učitelé předvádíme. A možná studenti vědí lépe, jak vypadá moderní výuka, než jejich rodiče a učitelé. A jsem si jistý, že to vědí lépe, než učitel dinosaurus, který za posledních dvacet let nepřečetl žádnou novou knihu na pedagogická témata, za posledních deset let nebyl na žádném školení a za posledních pět let si nenašel alespoň na internetu novou metodu a nevyzkoušel ji v hodině.

Lucie Kocurová: Krabice od bot může zachránit chudým dětem Vánoce

sobota 8. prosince 2018 · 0 komentářů

Ubytovny, azylové domy, vybydlené ruiny v sociálně vyloučených lokalitách. Tam všude žijí děti, které nemůžou za problémy svých rodičů. Možná už na Ježíška dávno nevěří. Alespoň některé z nich už ale mají zkušenost s trochu jinou nadílkou – Krabicí od bot, která k nim přišla od neznámého dárce přes Diakonii Českobratrské církve evangelické. Letos se sbírka vánočních dárků pro chudé děti koná už posedmé.

Zdroj: Rodiče vítáni 1. 12. 2018

„Někdy si říkám, že naše dvě dcerky v podstatě mají, na co se podívají, ale ničeho si tak úplně neváží. Už dlouho jsem přemýšlela, jak jim zprostředkovat to, že ne každé dítě má stejné štěstí jako ony,“ říká projektová manažerka Kateřina z Prahy. „Když jsem se dozvěděla o Krabici od bot, věděla jsem, že to je projekt, který jako rodina podpoříme – a děti se na něm aspoň něco naučí.“

Pro mnohé děti je dárek v krabici od bot jediným, který dostanou.


Děti se můžou rozdělit s dětmi

Chcete udělat radost nějakému sociálně slabšímu dítěti? Sedněte si jako rodina a představte si jedno konkrétní dítě, třeba desetiletého kluka. Co by ho potěšilo? Co mu třeba schází, a chtěl by to mít? Vaše děti se můžou podívat do svých šuplíků a skříní, jestli by tam pro takové dítě něco nenašli. Můžou se rozdělit o samolepky, plyšáky, knihy, stolní hry, nebo z kapesného něco malého koupit. Je možné také namalovat obrázek, napsat dopis nebo vyrobit přáníčko.

„Vždycky s dětmi strávíme moc příjemné odpoledne. Říkáme si, komu uděláme radost. Musím odpovídat i na otázky typu – proč jim nepřinese dárky Ježíšek, to děti z ubytoven tolik zlobí? Tak jim vysvětluju, že Ježíšek jim musí přinést třeba jídlo nebo teplé oblečení, protože na to jejich rodiče nemají peníze,“ popisuje Kateřina, která se sbírky účastní už potřetí.

Věci nemusejí být nové, ale měly by být v dobrém stavu. Rodiče potom můžou vyrazit do obchodu a přikoupit třeba bloky, omalovánky, fixy, korálky na navlékání nebo nějakou trvanlivou sladkost typu čokolády nebo hroznového cukru. Všechno, co si připravíte, dejte do krabice – velikostí by měla zhruba odpovídat krabici od bot.


Chudá rodina může bydlet i za rohem od vás

Krabici je pak třeba hezky zabalit a nalepit nebo napsat na ni, jakému dítěti je určena – tedy například chlapec, 10 let. Pak ji odneste na sběrné místo. „Sběrná místa jsou na různých místech ČR. Každým rokem nějaká přibývají, ale nedaří se nám zatím, aby byla rovnoměrně rozmístěna po republice. Důvodem je to, že všechna sběrná místa provozují dobrovolníci ve svém volném čase a na své náklady,“ vysvětluje Pavel Hanych z Diakonie ČCE.

Akce sotva začala a několik sběrných míst už hlásí stop stav. Dobrých lidí je mnoho. „Každé sběrné místo ještě před začátkem sbírky domlouvá následnou distribuci dárků. Chceme tím podpořit komunitní rozměr akce. Lidé ohrožení chudobou nemusejí být někde na druhém konci republiky, kolikrát to jsou třeba naši sousedé. S výběrem konkrétních příjemců pomáhají místní úřady, neziskovky nebo církve. Dárky dostanou děti z vytipovaných rodin, azylových domů, nízkoprahových klubů a podobně. Část dárků pak distribuujeme do tzv. sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách a na Slovensku, opět za asistence spolupracovníků dobře znalých místních poměrů. Každopádně se dárek dostane k dětem, které možná žádné další dárky nedostanou.“


Kvalita je víc než kvantita

Loni Diakonie CČE rozdělila mezi chudé děti 23.000 dárků. Letos nechce trhnout rekord, ale radí lidem, aby se soustředili na kvalitu. Je lepší složit krabici jen jednu, zato pečlivě a s rozmyslem. A dokážou pracovníci Diakonie sehnat dárky pro všechny děti, které by jinak nic nedostaly? „Není zpravidla příliš obtížné vymyslet obsah kategorie pro děti do deseti let, naopak krabice pro teenagery může být trochu oříškem. Na webu www.krabiceodbot.cz jsme připravili pár tipů, v nichž myslíme právě i na tyto kategorie. Kdo nebydlí poblíž sběrného místa nebo nemá nápady, může si na webu vybrat dárek online a my za jeho finanční dar pořídíme dárky pro azylové domy, kde žijí děti s maminkami bez domova. A dáme mu vědět, jak konkrétně jeho dar pomohl,“ dodává Pavel Hanych z Diakonie CČE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: prosinec a leden 2018

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na prosinec si můžete stáhnout ZDE, na leden ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Jan Preisler (1872–1918): Nově objevené obrazy

Veletržní palác, do 1. ledna

Na jaře letošního roku jsme si připomněli sté výročí úmrtí klíčové osobnosti středoevropského modernismu, malíře, kreslíře a pedagoga Jana Preislera. Záhy po studiích na pražské Uměleckoprůmyslové škole se Preisler začal aktivně podílet na činnosti nastupující generace malířů a sochařů, kteří se spojili v uměleckém sdružení Mánes. V letech 1896–1906 byl také redaktorem časopisu Volné směry, který spolek Mánes vydával. V roce 1913 byl jmenován profesorem malířské školy na pražské Akademii.

Snad nejvíce z českých umělců byl Preisler inspirován díly prerafaelitů. Tento vliv se v jeho díle tvůrčím způsobem spojil i s inspirací obrazy Edvarda Muncha, poutala jej i tvorba Pierra Puvise de Chavannes nebo belgických symbolistů. Preislerovy obrazy jsou plné vnitřního napětí, ale nemají agresivní symboliku – o to více je syrovost poznání intenzivní. Výtvarně je pro Preislera typické řešení problému figury v krajině. Na jejím vývoji můžeme dobře sledovat i Preislerovo měnící se chápání tohoto symbolu, jeho proměnu od éterických levitujících figur přes symbolistní pózy po jejich zreálnění.

U příležitosti výročí Preislerova úmrtí představuje Národní galerie Praha dva obrazy, které byly dlouhou dobu neznámé a více než sto let nebyly vystavené. Prvním je obraz Tři dívky v lese z roku 1906, původně v majetku známého sběratele Bohuslava Duška. Znalec Preislerova díla Antonín Matějček tento obraz v monografii z roku 1950 mylně ztotožnil s dílem, které se nachází ve sbírkách Galleria Nazionale d´Arte Moderna e Contemporanea v Římě. Ukázalo se však, že římská galerie vlastní obraz Primavera z roku 1904. Malby Tři dívky v lese i Primavera zaujímají díky svému formátu i mimořádné výtvarné kvalitě v kontextu Preislerova díla zcela zásadní místo a významně obohacují poznání vrcholné tvorby tohoto umělce.

Více informací ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 6. ledna

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Giambattista Tiepolo a synové

Schwarzenberský palác, grafický kabinet, do 6. ledna

K nejuznávanějším benátským tvůrcům patřil v 18. století Giambattista Tiepolo, který díky reputaci vynikajícího umělce získával zakázky, které patřily k nejprestižnějším uměleckým počinům doby. Ačkoliv je Giambattistova malířská tvorba rozsáhlá a rozmanitá, grafické umění je v jeho díle zastoupeno pouhými třiceti osmi grafikami. Přestože se nejedná o velké číslo, Tiepolo v těchto listech dosáhl takové žánrové a tvůrčí originality, díky níž jsou jeho lepty řazeny k nejvýznamnějším počinům grafické tvorby v Itálii 18. století. Jejich kvality oceňovaly takové osobnosti světového umění, jakými byl Piranesi, Boucher, Fragonard, Goya nebo Daumier. Grafický kabinet představí průřez grafickým dílem jedné z největších osobností evropského umění 18. století a tvorbu jeho synů Giandomenica a Lorenza, kteří úspěšně navázali na práci svého otce.

Více informací ZDE.


Josef Koudelka: Invaze 68 & archivní záběry Jana Němce

Veletržní palác, do 6. ledna

V souboru fotografií Invaze 68 zachytil Josef Koudelka intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Prahy, náhlou katastrofu, která zásadně ovlivnila osudy obyvatel naší země. Přestože se nikdy předtím reportáží nezabýval, jeho snímky pořízené během několika dramatických srpnových dnů se staly symbolem národní tragédie, ale i symbolem jakéhokoli vojenského útlaku a boje za svobodu. Soubor dnes patří ke klasickým dílům poválečné reportážní fotografie. Výstava a prostorová video instalace fotografií Josefa Koudelky & archivních záběrů Jana Němce je prezentována u příležitosti 50. výročí invaze a vychází ze stejnojmenné knihy, která byla dosud publikována ve dvanácti jazykových mutacích.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 7. ledna

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


František Kupka 1871–1957

Valdštejnská jízdárna, do 20. ledna

Výstava představuje dílo Františka Kupky v celé jeho šíři, od raných prací z devadesátých let 19. století až po abstraktní práce z padesátých let 20. století. Díky spolupráci s francouzským partnerem se podařilo sestavit jedinečnou sbírku olejomaleb, prací na papíře, tiskovin a dokumentačních materiálů, která byla na jaře 2018 prezentována v pařížském Grand Palais, v obměněné podobě je nyní v Národní galerii Praha a na jaře 2019 se přesune do helsinského Ateneum Art Museum. Pražská výstava tak vedle děl ze sbírek Národní galerie uvádí četné práce ze sbírky pařížského Centre Pompidou, newyorského Guggenheim Museum nebo vídeňské Albertiny.

Chronologicky koncipovaná výstava je členěna do tematických celků, které umožňují návštěvníkovi sledovat umělcovu cestu od symbolismu k abstrakci, u jejíhož zrodu Kupka stál. Retrospektiva se zaměří na jeho symbolistické malby, první expresionistické portréty, cestu k abstraktnímu umění, barevné vertikály, řeč tvarů a barev, mašinismus i geometrickou abstrakci. Četné práce na papíře představí Kupku jako satirického kreslíře a znamenitého ilustrátora, umělce se zájmem o filozofii, antiku, náboženství i vědu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 3. února

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesouvá do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představí v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Pravda vítězí(vá)! Obrazy nejen z českých dějin

Veletržní palác, do 3. února

Výstava volně souvisí s výročím vzniku Československa a jejím cílem je zamyslet se nad stereotypy spojenými s prezentací historických událostí. Soustředí se na práce na papíře jako médium, které může prostředkovat konkrétní (a aktuální) okamžik – prostřednictvím letáků, populárních tisků, autentických záznamů či časopiseckých ilustrací – kdy za použití stejných prostředků lze současně prezentovat jak oficiální či oficializovaný pohled na danou událost, tak i jeho pravý opak.

Výstava se pokusí odhalit obrazové strategie prezentace jednotlivých „typů“ událostí a vysledovat, jak a zda se tyto strategie proměňují v průběhu staletí. Soustředí se především na ty historické momenty, které ve své době stály za zaznamenání. Šlo především o dramatické události – bitvy a války, protesty a demonstrace. Opačným pólem jsou události „pozitivní“ – např. ceremoniály korunovací nebo různých oslav. Významnou roli v reflexi významných dějinných chvil hraje také humor a na druhém pólu pak dlouhodobá frustrace plynoucí z pocitu dějinné „neúspěšnosti“ – tyto dva aspekty se přitom mohou vzájemně prolínat. Časový rozptyl vystavených děl se bude pohybovat – v závislosti na dostupném materiálu – přibližně od počátku 17. století do roku 1918. Reflektovat bude zejména události v českých zemích, v rámci možností se ale pokusí i o komparaci podobného materiálu tematizujícího zahraniční události.

I přesto, že její titul parafrázuje heslo na české prezidentské standartě, výstava by měla ukázat, že vizuální způsoby prezentace českých událostí se nijak významně neliší od jiných – případná specifika souvisejí s konkrétními událostmi či osobnostmi, nikoliv s jejich výtvarným podáním. Právě opakování týchž situací může poukázat na relativitu dějin, naznačenou názvem výstavy.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Bonjour, monsieur Gauguin. Čeští umělci v Bretani 1850–1950

Palác Kinských, do 17. března

Bretaň odjakživa přitahovala výtvarné umělce a na přelomu století se díky pontavenské škole stala významným uměleckým centrem moderního umění, kam se sjížděli nejprogresivnější malíři tehdejší doby. Pravidelně do Bretaně jezdili i umělci českého původ, několik málo z nich se tam i na čas usadilo.

Výstava zmapuje přítomnost českých umělců v Bretani v letech 1850–1950 a zhodnotí, jakým způsobem zachycovali její drsnou krajinu či tradiční bretonské motivy, vliv pontavenské školy na jejich tvorbu či naopak její jedinečnost.

Díla českých autorů (např. Jaroslav Čermák, Antonín Chitussi, Alfons Mucha, Josef Čapek, František Kupka, Jan Zrzavý, Alén Diviš, Toyen, Jan Křížek) budou doplněna o srovnání s obrazy zahraničních tvůrců jako Paul Gauguin, Paul Sérusier a Émil Bernard.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz