Iva Málková: Školství se změnit nemůže

úterý 12. listopadu 2019 · 0 komentářů

Je, jaké je. Odráží stav naší společnosti. Závisí na jednotlivých lidech. Oni jsou ti, kdo každodenním přístupem tvoří jeho kvalitu a buď se změnám brání, nebo je uskutečňují.

V každé škole je pedagogický anděl i ďábel. Jsou ve vedení i mezi učiteli. Tyto dva aspekty jsou pochopitelně i ve všech pracovnících, dětech i rodičích. A málokdy jsou v rovnováze. Někteří tu ďábelskou část popírají, u jiných převažuje, aniž by si jí všimli. Jiní jsou si jí vědomi a učí se s ní zacházet, aby to bylo pro ně i ostatní bezpečné.

Jsou školky a školy, do kterých se děti těší, kde je pro ně emocionálně bezpečno, kde mohou být samy sebou a dospělí jsou jim doprovodem v procesu. A jsou školy, kde to vypadá, že se čas zastavil – děti jsou ponižovány, srovnávány mezi sebou, trestány a zostuzovány.

Jsou vyučující, kteří sami sebe denně zkoumají: „Jak jsem to, co se dělo, mohl/a projít jinak? Proč mne toto dítě tak vytáčí? Co mám dělat, aby...“ A jsou tací, kteří netuší, že je možné se rozvíjet a měnit nebo na sebe nahlížet. Žijí v robinsonovské ulitě bez kontaktu s vnějším světem.

Jsou děti, které mají hluboké vhledy. Dokáží najít způsob, jak se přizpůsobit a v bezpečí v systému přežít nebo vyčuhovat a být výzvou. A jsou děti, které si se sebou neví rady, ztracené, vykořeněné, nešťastné, zoufalé a nemilované.

Jsou rodiče, kterých se vyučující bojí a ti, kteří se nezajímají. Jsou rodiče, se kterými je možné vést věcné a přínosné rozhovory.

Jsou ředitelé vizionáři a skvělí organizátoři, kteří dokážou zajistit cokoliv od vynikajícího týmu až po náhradní finanční zdroje. A jsou ředitelé, kteří změnám brání, zpochybňují je a zdůvodňují, proč to nejde.

Ztrácíme čas hledáním cesty, jak naše školství změnit. Teoretizujeme o krocích, které by se měly učinit, čerpáme na to dotace, tvoříme akční skupiny, zakládáme různá společenství. Probíhají různorodé centrálně nařízené pokusy dílčích rozhodnutí, která jsou zaváděna bez znalosti praxe a souvislostí, které z toho vyplývají. Jejich nefunkčnost zviditelňuje stávající zkostnatělost a ztrátu vzájemného propojení.

Nálepkujeme děti diagnózami, zařazujeme je do škatulek, ve kterých nemají možnost objevit a rozvíjet své dary ani zažít úspěch. Žijeme v přesvědčení, že víme, co se děti potřebují naučit a jak mají těch povinných devět let trávit. Udržujeme sebe i je v domněnkách, že známky jsou důležité a otvírají cestu k úspěšné životní cestě. Hledáme formy, „jak je připravit na život“ místo abychom ho s nimi žili a ukazovali jim jeho pestrost a ctili ji.

Každý den, každou vyučovací hodinu, každý podvečer při psaní domácích úkolů, každou myšlenkou můžeme ovlivnit, co se děje. Jediné řešení je hledat způsob, jak měnit nebo opouštět stávající postoje, zvyky a systémy přesvědčení. Osobním příkladem, zájmem o děti a spolupracovníky, empatií, laskavostí, smyslem pro humor, důvěrou, odvahou, vášní, tvořivostí…

Možné je cokoliv od černé až po bílou. Proces probíhá ve formě přílivu a odlivu. Chyba je nepostradatelná životní učitelka. Všichni jsme jedinečné lidské bytosti, máme svoji hodnotu a moudrost. Buďme odvážní, propojme naše hemisféry a dovolme jim vyváženě spolupracovat. Jen tak se mohou pootevřít zamrzlá srdce a bude možné dostat se společně k podstatě.

Zdroj.

Jan Jandourek: Andrej Babiš kontra učitelé. Kdo má v tomto sporu pravdu?

pondělí 11. listopadu 2019 · 0 komentářů

Andrej Babiš cítí křivdu, že učitelé stávkují, ačkoliv jim (tedy jeho vláda) přidává peníze. Učitelé tvrdí, že neplní své sliby. Na čí straně je v tomto boji, který se vede přestřelkami za pomoci číselných údajů, vlastně pravda? A proč mají ředitelé škol na stávku učitelů jiný názor než školské odbory?

Zdroj.

Když to shrneme do jedné věty a poněkud zjednodušíme, tak Babiš (vláda) učitelům opravdu přidává, ale je to méně, než slíbil. Kromě toho z onoho zvýšení o deset procent je ve skutečnosti pro učitele jistých jen osm procent, protože zbývající dvě procenta mohou ředitelé škol rozhodit podle své úvahy jako odměny. Takové odměny mohou pak cílit na učitele oborů (třeba IT), které ředitelé zoufale potřebují a kteří mohou odejít za lepším mimo školství (IT). Rozdělení odměn pak nemusí zohledňovat to, jak se ostatní nadřou, nebo jak dlouho ve školství jsou, a tedy jak byli celé roky mizerně placeni. Odbory požadují minimálně desetiprocentní růst tarifní složky mzdy. Tedy stručně řečeno: Neplníte průběžně sliby a není důvod věřit, že je nakonec splníte. A čísla, která uvádíte, veřejnost jen matou.

Debata je také zabarvena laickými názory části veřejnosti. Někteří lidé mají dojem, že učitelé mají stejně dva měsíce prázdnin a učí „jako za starých časů“, a pokud se jim něco nelíbí, mohou jít pracovat jinam. Rodiče se také mohou cítit jako rukojmí, protože někteří z nich se budou muset mimo plán postarat o děti, a to právě v týdnu poté, co skočily prázdniny a různá ředitelská volna. (Tím se také poněkud potvrzuje jedna zamlčovaná funkce školy, totiž že kromě vzdělání je to také místo, kam se děti svěřují na hlídání, protože rodiče jsou v práci a moderní nukleární rodina bez opory v širším příbuzenstvu se o ně v pracovní den neumí moc postarat.) Učitelé jsou na tom pak stejně jako lékaři, protože jejich stávka může bolet lidi, kteří mají dojem, že jsou trestání kvůli boji za cizí zájmy.

Názor ředitelů reprezentuje nejspíš prezident Asociace ředitelů základních škol Michal Černý, který v rozhovoru pro Radiožurnál řekl: „Nesouhlasíme s tím proto, že snížení celkového objemu nebo navýšení mezd, že to nebude těch 15 procent, které slíbil pan premiér… a že to bude méně, to už se rozhodlo dávno a odbory mlčely, neudělaly vůbec nic. Nebo možná jednaly, nevím, ale rozhodně nestávkovaly, nebouřily se. A teď, kdy jde už jenom o to, jak se ta částka rozdělí, jestli půjde celá do tarifů, anebo jestli část půjde do tarifů a část bude ponechána ředitelům v rámci jejich pravomoci na variabilní složky platu, tak jestliže stávka je jen za tohle, tak jako ředitelé bychom byli sami proti sobě, kdybychom takovou stávku podpořili.

Jinak souhlasíme s tím, že obecně ohodnocení učitelů je nízké a mělo by být vyšší. To jednoznačně podporujeme. Ale nepodporujeme tuhle stávku.“

Učitelé samozřejmě mohou namítnout, že stávkou vyhrožují průběžně každý rok.

Andrej Babiš (ANO) ve středu po zasedání vlády oznámil, že se platy učitelů budou zvedat o osm procent v tarifní složce a o dvě procenta v pohyblivé na odměny. Ještě na počátku roku sliboval, že zvedne platy učitelů o 15 procent, z čehož polovinu měla tvořit ta pohyblivá složka. Na začátku letošního roku byla učitelská mzda v průměru 36 224 korun měsíčně, což je asi 112 procent průměrného výdělku. Jenže většina učitelů takto vysoký plat nemá.

Jaroslav Faltýnek (ANO) samozřejmě soudí, že není třeba stávkovat, když vláda slibuje, že se do roku 2021 zvedne průměrná mzda učitelů na 45 tisíc korun. Kritici ovšem připomínají, že když už teď má vláda v plnění slibu skluz, proč by jí měl někdo věřit, co naslibovala na rok 2021. Pořád ještě máme ekonomický růst, a už teď je problém sliby dodržet. Proč jsou tedy průběžně ta čísla nižší, než se říkalo, když se má nakonec všechno zaplatit podle plánu?

Vedení školského odborového svazu je ve svém pondělním prohlášení nekompromisní: „Z původních ‚závazných slibů‘ učitelé na výplatní pásce uvidí o dost méně a zůstávají mezi nejhůře placenými vysokoškolskými profesemi. Vkládali jsme naděje v současnou vládu, která se jako jediná ve svém programovém prohlášení přihlásila k prioritě školství. Letošní vyjednávání o platech ale skončilo jako ministrova hra s čísly.“

Předseda ODS Petr Fiala na stránkách své strany říká, že si Babiš za učitelský neklid může sám: „Připomínám předsedovi vlády, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Tu rozséval premiér tak snaživě, že si zaslouží tajfun. Tuto bouři vyvolal premiér svými sliby, které slyšela celá Česká republika: že přidá učitelům 15 procent. Chápu, že nyní učitelé chtějí předsedovi vlády připomenout, co jim slíbil. Mají právo mu hlasitě připomenout, že je podvedl. Sliby našeho premiéra připomínají slavný výrok jednoho socialistického středoevropského předsedy vlády: lhali jsme ráno, lhali jsme v poledne, lhali jsme večer.“

Tím Fiala naráží na výrok z projevu premiéra Ference Gyurcsányho, jak zazněl v květnu 2006 na zasedání Maďarské socialistické strany a dostal se pak na veřejnost, což vyvolalo v Maďarsku značné pozdvižení.

Spíše komicky působí postoj šéfa ČSSD (a vicepremiéra) Jana Hamáčka. Hamáček nějak pozbyl někdejší sociálně demokratické revoluční naléhavosti a přišel s názorem, že by se měl stanovit kompromis v podobě devíti procent. Tím nenadchne nejspíš nikoho.

Poslanec Petr Gazdík (STAN) volí na adresu Andreje Babiše ostrá slova, protože slib z letošního ledna o navýšení platů učitelů pro rok 2020 o 15 procent nedodržel: „Premiér si udělal z huby popelník a my ho proto vyzýváme, aby spolu s ministrem školství vystoupili a upřesnili, jaká má být skutečná výše průměrného platu učitele v roce 2021. Ale upřesnili i výpočet toho průměru bez jakýchkoli hrátek s čísly, na které jsme od této vlády zvyklí.“ vyzval předsedu vlády Gazdík.

Když to shrneme, Babiš se cítí ukřivděn, protože přece učitelům přidává. Učitelé jsou nespokojeni, protože přidává méně, než nasliboval, a nemají důvěru, že své sliby nakonec splní, zvlášť když je zřejmé, že peníze nějak docházejí vládě už teď. Lépe už nejspíš bylo. Šermuje se čísly, která dohromady míchají různé složky výsledného platu a průměry, které mohou ohromit část veřejnosti, ale neodrážejí realitu odměňování velké části učitelů.

Občanstvo si poměry ve školách odvozuje od své někdejší zkušenosti s vlastní školní docházkou za normalizace a panuje dojem, že učitel pracuje pět hodin denně a na výletech se školáky vlastně relaxuje. Odborníci na školství více či méně nahlas konstatují, že absolventi pedagogických škol nemají úroveň, jakou by měli mít, přičemž se do školství sotva budou hrnout ambiciózní jedinci, když uchazeči o vysokoškolské studium vědí, že je tam žádné velké blaho nečeká.

Za momentální nepokoj tedy nese bezprostřední odpovědnost Babiš, kterému se už chod slibotechny začíná vymykat z rukou. Z dlouhodobého hlediska jde o problémy našeho školství, na jejichž zvládnutí nestačí jen heslo, že to „prostě vyřešíme“.

Jen na okraj. Pokrytí stávky v Lidových novinách (Babiš na ně prý nemá žádný vliv) vypadalo v úterý, den před stávkou, takto: Sloupek Martina Zvěřiny: „Ano, skutečně se nestávkuje za větší platy, ale především za ,smrádek, ale teploučko‘“. Ondřej Šteffl: „Malicherná stávka“. Titulní strana: „Zítřejší stávku učitelů provází zmatky“. Strana 3: „Stávka bude, ale ne ve všech školách“. Radka Kvačková: „…učitelé, pokud je známo, nepociťují nějakou konkrétní újmu“.

A je to.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za září 2019

sobota 9. listopadu 2019 · 0 komentářů

Dnes najdete v přehledu novinek Pedagogické knihovny J. A. Komenského celou řadu tipů pro různě zaměřené čtenáře.


Novinky za září 2019


Knižní novinky (hlavní fond):

pedagogika
psychologie
učebnice
ostatní


Ukázky

Ředitel školy jako základní faktor pedagogického vedení = Head teacher as an essential factor of educational leadership / Václav Trojan
Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2019, 167 stran
ISBN 978-80-7603-032-9
Ředitel školy a jeho obecné vymezení. Funkce školy. Autonomie školy a vzdělávací programy. Kritéria kvalitní školy pro základní vzdělávání. Vývoj pojetí ředitele školy. Legislativní rámec. Vybrané oblasti činnosti pedagogického vedení. Příprava a vzdělávání ředitelů školy.

Asistent pedagoga – profese utvářená v dialogu / Vanda Hájková a kol., 1. vydání
Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2018, 117 stran
ISBN 978-80-7603-009-1
Klíčové charakteristiky profese a dovednosti asistentů. Práce a spolupráce asistentů pedagoga s učiteli. Rozdělení rolí mezí učitelem a asistentem. Metodická podpora asistentů pedagoga. Vnímání profese asistenta pedagoga veřejností.

Čtení s porozuměním jako předpoklad úspěšné strategie řešení slovních úloh v matematice / Alena Sigmundová
Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2019, 267 stran
ISBN 978-80-7603-047-3
Čtení s porozuměním a slovní úlohy – přehled souvisejících výzkumu. Typologie slovních úloh. Obtíže žáků při řešení slovních úloh. Reformulace slovních úloh. Explicitnost vyjádření. Lingvistická analýza slovních úloh. Shrnutí výsledku výzkumu.

Didaktické přístupy k přírodovědnému vzdělávání předškolních dětí a mladších žáků / Kateřina Jančaříková. Druhé, rozšířené vydání
[Praha]: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2019, 260 stran
ISBN 978-80-7603-051-0
Přírodovědné vzdělání včera a dnes. Přírodovědná gramotnost v předškolním věku a na prvním stupni ZŠ. Enviromentální vzdělávání. Didaktické teorie a jejich vliv na přírodovědné vzdělávání.

Prevence rizikového chování: praktická příručka pro práci se třídou / Michaela Titmanová
Praha: Univerzita Karlova, 2019, 232 stran
ISBN 978-80-7603-034-3
Metody v prevenci rizikového chování. Důležitost správně vedených třídnických hodin. Praktické zkušenosti s vedením skupinové práce. Aktivizační techniky. Podpora zdravého kolektivu.

Hrajeme si, nezlobíme, o světě pak leccos víme: aktivity pro celý rok / Miroslava Baxová ; ilustrace Patricie Koubská. Vydání první
Praha: Portál, 2019, 159 stran
ISBN 978-80-262-1518-9
Výukové projekty v mateřské škole na celý rok. Aktivity vycházejí z prožitkového učení, pohádek, básniček, písniček i běžných situací, které v mateřské škole nastávají.

Mentální mapování / Tony Buzan ; [z anglického originálu ... přeložil Jiří Foltýn]. Vyd. 2.
Praha: Portál, 2014, 165 stran
ISBN 978-80-262-0520-3
Revoluční systém tvorby poznámek. Vynikající nástroj našeho mozku. Sedm kroků k vytvoření mentální mapy. Tvořivost a myšlení. Mentální mapy pro každodenní úspěchy.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):

seznam novinek


Články:

z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Ohrožení předškolních pedagogů / Táňa Pikartová. In: Týdeník školství, ISSN 1210-8316. Roč. 27, č. 22 (2019), s. 3.
Dle výzkumu Katedry psychologie Pedagogické fakulty UK a vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř je citovým a mentálním vyčerpáním způsobeným dlouhodobým stresem z práce ohroženo 61% předškolních pedagogů. U těchto učitelek a učitelů je vysoké riziko, že u nich dojde k plnému rozvinutí syndromu vyhoření. Téměř pětina pedagogů vykazuje střední až závažné projevy vyhoření a byla by u nich vhodná individuální odborná pomoc. Výzkum také odhalil, že vyučující zatěžuje práce s dvouletými dětmi více než práce s dětmi s výraznějším mentálním opožděním či s dětmi s odlišným mateřským jazykem.

Zklidněte si hlavu! / Tomáš Rychnovský, Milan Studnička ; [Autor interview] Matyáš Zrno. In: Psychologie dnes, ISSN 1212-9607. Roč. 25, č. 7–8 (červenec–srpen) (2019), s. 8–13.
Dětství ovlivňuje dospělost a to, jak se chováme, ovlivňuje náš zdravotní stav. Tyto myšlenky vyplývají z rozhovoru s Tomášem Rychnovským (fyzioterapeut) a Milanem Studničkou (psycholog a lektor), kteří společně vedou projekt Dovychovat. Učí rodiče, jak vnímat děti, upozorňují na rozdíly mezi chlapci a děvčaty, ale také jak si zachovat radostné naladění a udržet tělo v pohodě a bez bolesti. Na základě svých vlastních životních zkušeností také napsali společně knihu Každá bolest má svou příčinu. V rozhovoru se také zmiňují o vztazích mezi mužem a ženou, o tom, jaké jsou největší stresory u dospělých a jak komunikovat s dětmi v pubertě.

V kurzu je těsnější vazba na podniky: odborné školy ale poukazují na zrádná úskalí duálního systému / Petr Husník. In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy, ISSN 0139-5718. Roč. 122, č. 26 (2019), s. 4–6.
Článek je věnován duálnímu systému. Většina středních odborných škol spolupracuje s firmami. Od roku 2017 je profesní příprava s prvky duálního systému daná zákonem. Praktickou přípravu vede instruktor, který však není zmiňován v zákonu o pedagogických pracovnících. Menší firmy nemají personální zajištění k proškolování instruktorů, tak si je část škol proškoluje sama. V rámci duálního vzdělávání by měly firmy zodpovědnost za praktickou výuku učňů. V současné době není jasné, do jaké míry budou prvky duálního systému využity. Stejně jako na Slovensku by mohl fungovat na principu dobrovolnosti.

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: listopad a prosinec 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na listopad ZDE, na prosinec ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Emil Filla: Herakles zápasí s býkem

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 17. listopadu

Komorní výstava Emila Filly (1882–1953) s podtitulem Herakles zápasí s býkem představuje malířovu grafickou tvorbu 30. a 40. let, cyklus Bojů a zápasů (1937) a album Herakles (1945), v níž se Filla utkává s běsy své doby v hlavní roli s řeckým mytologickým hrdinou Heraklem, jenž slovy básníka Františka Halase „zvolil si ctnost povinnosti a oběti“, aby bojoval proti útisku se samotným osudem.

Emil Filla patří k předním českým osobnostem první poloviny 20. století, vedle rozsáhlé umělecké tvorby, zahrnující kresbu, malbu, grafiku a plastiku, věnoval se také teorii výtvarného umění. Byl členem expresionistické skupiny Osma (1907) a inicioval založení Skupiny výtvarných umělců (1911), orientované ke kubismu, později jej volně oslovily mytologické náměty surrealismu.

V druhé polovině třicátých let, kdy v Evropě značně posílila agresivní nacistická ideologie, proniklo do Fillovy tvorby téma boje. Již během první světové války se Filla aktivně zapojil do zahraničního odboje v Holandsku, kde pobýval v letech 1914 až 1920. Byl si vědom bezprostředního ohrožení svobody a nutnosti obrany před tyranií, jež symbolicky vyjádřil postavou Herakla, syna smrtelné Alkmény a všemohoucího Dia, který se stal ústředním motivem grafického cyklu Boje a zápasy z roku 1937. V suché jehle, leptu a akvatintě ztvárnil zápas člověka s temnými mýtickými silami, jejichž poražením se rodí svoboda. Z antického mýtu o Heraklovi zobrazil strhující zápas Herakla s krétským býkem, s nemejským lvem, erymanthským kancem nebo Diomédovými koňmi, a pokračoval zápasy zvířat.

Emil Filla, jako výrazná osobnost české kulturní scény, byl zatčen gestapem hned na počátku války 1. září 1939 a převezen do koncentračního tábora v Dachau, záhy do Buchenwaldu. Ani zde však neztrácel víru v člověka, ve vítězství lidskosti nad válečným šílenstvím. Své filosofické kontemplace se mu během zajetí podařilo uchovat v textech, které vydal po válce pod titulem O svobodě (1947). Znovu se vrátil k motivu Herakla a vytvořil album suchých jehel doprovázených textem přítele Františka Halase. Tentokrát již pojatého jako memento hrdiny vítězícího bez ohledu na útrapy a strasti jeho boje.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Milan Grygar: 2019

Veletržní palác, velká dvorana, do 5. ledna

„Zvuk je prostorem času.“ (Milan Grygar)

Výstava Milana Grygara (*1926) ve Velké dvoraně Veletržního paláce v ucelené instalaci shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Již v polovině šedesátých let minulého století Grygar unikátně a pravděpodobně poprvé v historii propojil vizuální výsledek, kresbu na papíře, s nahrávkou jeho vzniku – dotykem předmětu o povrch papíru. Tím také podtrhl časový rozměr kresby, její začátek a konec v čase, gradaci a rytmus, a otevřel tak cestu k půl století soustavného výzkumu uměleckého díla jako audiovizuální události.

Výstava prezentuje video-dokumentace zásadních akcí a kreseb se zvukovými nahrávkami jejich vzniku. Nechybí ani pozdější návrat k malbě jako výtvarnému zpodobnění dynamiky zvuku a světla a série prostorových partitur, sochařských realizací původních papírových návrhů. Celek doplňuje rozsáhlá série současných obrazů z posledních dvou let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Josef Bolf: Tušení stínu

Veletržní palác, do 5. ledna

Základ výstavy Tušení stínu tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku. Tvoří společně kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Josef Bolf věnoval již dříve a která nikdy zcela neopustil.

V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, kterou představil na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní.

Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i témata, která se u něj objevovala již dříve, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsou do souboru vystavených děl zařazeny i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Linie, světlo, stín. Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století

Schwarzenberský palác, do 10. února

»Ve znovuotevřeném Schwarzenberském paláci byly Sbírce grafiky a kresby vyhrazeny nové prostory pro výstavy z oblasti starého umění. Nahradily dosavadní Grafický kabinet ve druhém patře paláce, ve kterém byla po deset let představována umělecká díla na papíře v monograficky i tematicky koncipovaných výstavách.

Sbírka grafiky a kresby spravuje nejobsáhlejší fond Národní galerie Praha, který čítá více než 400 tisíc grafických listů, kreseb, alb, ilustrovaných knih atd. Z oblasti starého umění patří k pilířům sbírky německá a nizozemská grafika 16. století, rytiny a kresby rudolfínského manýrismu a mimořádná kolekce díla Václava Hollara. Některými pozoruhodnými pracemi je zastoupena italská renesanční kresba, cenný je také soubor italské grafiky 17. a 18. století. Sbírka samozřejmě opatruje jedinečná bohemika a významný je rovněž fond německé a rakouské kresby a grafiky 17. a 18. století.

Zahajovací výstava představí ve dvou etapách mistrovská umělecká díla renesance, manýrismu, baroka a klasicismu. V první etapě budou prezentovány mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda; z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jitka Mašatová: 3 zásady, jak vyjít s pubertálním potomkem

pátek 8. listopadu 2019 · 0 komentářů

Pubertu prý příroda zařídila proto, abyste dostali šanci se od potomka odpoutat. Protože odpoutat se od protivného, věčně držkujícího puberťáka jde nesrovnatelně snáz než od roztomilého batolete nebo spolupracujícího malého školáčka. Separace je každopádně zdravá a potřebná, otázkou pouze je, nakolik nepříjemná musí být pro obě strany.

Zdroj: Magazín Perpetuum 5. 7. 2019

Dnes pro vás máme 3 zásady, které považujeme za důležité. Netvrdíme, že pokud se jimi budete řídit, bude vše úplně snadné. Ale snadnější jistě.


1. Nehroťte kraviny

Jinak se v očích vašeho puberťáka zbytečně diskreditujete, přestane vás brát vážně. Za trapnou matku/otce asi budete občas i tak, ale to berte jen jako jeho řečnické cvičení, on si prostě nemůže pomoct a vymezit se musí. Abyste byli schopni takové „rebelie“ rozdýchat, často pomůže úplně jednoduchá mantra typu „to ne on, to hormony“. Můžete si samozřejmě vymyslet svoji vlastní, fantazii se meze nekladou. Kromě toho je dobré si osvojit nějaké meditační techniky, to když na vás váš puberťák začne zkoušet záměrné provokace. A boj si schovávejte jen na opravdu podstatné věci.

Chcete pár klasických příkladů? Ofina dlouhá tak, že jste přesvědčeni, že potom jistojistě začne šilhat. Oblečení, které potomkovi dle vašeho názoru ani trochu nesluší. Jasně, u holky bývá celkem těžké, když se z růžové barvy s volánky a flitry překlopí do komplet černé, aby zapadla, protože identifikace se skupinou je pro každého puberťáka klíčová. A vy můžete mít zaprděné kecy, že jí v krátkých tričenkách jistě nastydnou ledviny, nebo se včas zarazíte a necháte rozhodování na ní.

A ještě jedno všeobecně platné pozorování – nejvíce v pubertě zpravidla blbnou ty děti, které mají nejpřísnější výchovu. Mají se totiž proti čemu bouřit.


2. Hlídejte si své hranice

Nemusíte strpět každý puberťákův rozmar, jen aby byl doma klid. Máte právo se jasně vymezit, pokud se problém týká vás osobně, mladších sourozenců nebo společného soužití.

Pokud vám vadí nepořádek, klidně vykažte puberťáka do jeho pokoje. Tam ať si hospodaří, jak umí, ale ve společných prostorech prostě nepořádek, poházené ponožky či nedojedené svačiny mít nechcete. Takový požadavek je legitimní, i když puberťák bude mít pravděpodobně tendence ho neustále porušovat a hranice zkoušet. Pokud navíc dokážete svůj požadavek pronést asertivním, nikoli agresivním nebo manipulativním způsobem, máte velkou naději na úspěch.


3. Mějte (budoucí) vztah s puberťákem na prvním místě

I když nejde o kraviny podle bodu jedna, může se stát, že při některých tématech na sebe budete s puberťákem zásadně narážet. Ne s každým, někteří náctiletí bývají poměrně v pohodě, nicméně třeba zrovna vy máte doma ten problematičtější exemplář. Klasikou bývá školní disciplína. Pokud se tedy vaše konverzace smrskne na vyhrocené diskuse o jediném tématu, např. o známkách ve škole, na víc není místo a taková situace trvá delší dobu, je na čase zpozornět.

Protože stojíte před volbou – na školní disciplíně a známkách trvat s rizikem, že si vztah nenávratně poškodíte, neboť se téma školy stane jediným (a výlučně konfliktním) tématem, které spolu řešíte. Anebo vyhodnotíte, že riziko poškození vztahu je natolik velké, že vám nestojí za to a že vztah je prostě důležitější. Pak můžete zodpovědnost komplet přenést na něj a jen doufat, že to, co jste do něj až doteď vložili, se nějakým způsobem projeví a on se sám od sebe vzpamatuje. Což se v takových případech často opravdu stane. Kromě toho je puberťák už prakticky dospělý, proto byste se k němu jako k dospělému měli chovat.

A až puberta přejde, navážete zase vztah, kvalitativně úplně jiný. Vztah dvou dospělých lidí. Pokud se budete držet našich rad, bude váš vztah (snad) bez předchozí hořkosti. I přesto vám (jen tak pro jistotu) přejeme hodně štěstí. Které zásady se osvědčily vám? Podělte se o ně v komentářích.

Hana Vaverková: S pubertou do Tater

čtvrtek 7. listopadu 2019 · 0 komentářů

Znáte to. Z krásných, hodných a roztomilých dětí se stanou holomci k pohledání. Pokud na vás vůbec promluví, tak ječí nebo bručí. Pokud na vás vůbec pohlédnou, tak jen proto, aby vám alespoň pohledem dali najevo, jak nemožnými rodiči jste.

Nic jim není po chuti, nic se jim nechce dělat. Jsou líní, drzí, nesnesitelní. Nechtějí s vámi nikam chodit, nejlíp je jim bez vás. Jste naštvaní a je vám to líto. Jsou to přece vaše děti! A pak přijdou prázdniny a vy si řeknete – ještě jednou, letos naposled to zkusíme. A zaplatíte rodinnou dovolenou. A oni?

Kupodivu se nijak necukali. Chvílemi to vypadalo, že se do Tater docela těší. Už cestou vlakem se Petr (15) a Martin (14) měnili přímo zázračně snad každým kilometrem. Někde u Makova z nich byli docela příjemní hoši a my s mužem se přestávali stydět, co si to vezeme za nevychovance. Když jsme v Popradu opouštěli rychlík, měli jsme po dlouhé době pocit, že s těmi poďobanými kluky patříme k sobě.

Dokud bylo hezky, chodili jsme do hor a po večerech jsme si četli nebo hráli karty. Spolu jsme stanuli na Rysech, spolu jsme zmokli na Popradském plese, společně jsme se po desetihodinovém stoupání a klesání vraceli do chaty k smrti unaveni. Taky jsme si pěkně lezli na nervy a tu a tam se pohádali – každý s každým.

Ráno v den odjezdu ještě byla pohodička. Čím blíž jsme ale byli domovu, tím míň jsme se spolu bavili. Nikdo už se o nic nesnažil, pohár vzájemné dovolenkové tolerance byl naplněn až po okraj. Jako bychom si na Rysech nikdy neplácali uznale na ramena. Jako bychom k sobě vůbec nepatřili.

Do Tater jsme jeli s obavami, jak spolu vysoko v horách v jednom pokoji vůbec vydržíme, aniž bychom se vzájemně povraždili. A zatím se z našich synů vyklubali milí a vtipní společníci. Těch pár dní jsme se k sobě chovali líp, než kdykoliv předtím. Myšleno posledními roky, kdy nás přepadla puberta. Kluci mluvili méně sprostě, skoro se nehádali, byli k nám slušnější a ohleduplnější. Zničehonic nás začali oslovovat tatínku a maminko, několikrát i poprosili a poděkovali. To nejkrásnější bylo, že o nás stáli, že chtěli být s námi. Moje naděje a představy o společné dovolené se naplnily. Aspoň týden jsme byli se svými syny kamarádi. Aspoň jeden týden v roce.

Máte-li snad doma taky pubertu, zkuste ji vyvézt. Třeba do Tater.


Deset rad pro rodiče pubertálních dítek

1. Pijte střídmě, leč pravidelně. Tak lze přežít.
2. Mluví-li s vámi, naslouchejte. Nemluví-li s vámi, nedorážejte.
3. Chvalte je. Neříkejte, že není zač, něco se vždycky najde. Hledejte!
4. Odpusťte si řeči o tom, jací jste byli vy, když jste byli mladší. Byli-li jste lepší, co je komu do toho. Byli-li jste stejní, tak vidíte!
5. Buďte s nimi, stojí-li o to. Stojí-li o to, nestojíte si zase tak špatně.
6. Dopřejte jim soukromí!
7. Tu a tam se poohlédněte, kde je máte. Co když po pátém rumu nemohou trefit domů.
8. Mějte je přese všechno rádi.
9. Vězte, že každá trampota má svou mez a i ta „vaše“ puberta jednou skončí.
10. Nezabíjejte je!


Dvacet pět let poté…

Těm puberťákům je dnes 40. Jsou prima synové a tátové. Měli jsme je přese všechno rádi. Nezabili jsme je. Jejich děti, naši vnuci, za chvilku dorostou do pubertálních let. Vím, co poradit. Vezměte je do Tater!

Vojtěch Ripka: Každý žák může zažít dějepis jako smysluplně strávený čas

středa 6. listopadu 2019 · 0 komentářů

Mgr. Vojtěch Ripka, Ph.D., se v Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje vzdělávací činnosti od roku 2008, naplno pak v čele oddělení vzdělávání od roku 2014. Předtím v neziskovém sektoru pracoval s mladými lidmi a veřejností a analyzoval školskou politiku. Vystudoval srovnávací politologii a srovnávací sociální politiku.

Zdroj: Sylvie Pýchová, www.rizeniskoly.cz 4. 10. 2019

O jaké změny ve vzdělávání vám v Ústavu pro studium totalitních režimů jde?

Svoji misi v oddělení vzdělávání v ústavu pojímáme šířeji než jako předpokládané zaměření na dějiny nacistické okupace a komunistického Československa. Od počátku se snažíme pomoci školám a zejména učitelům k poměrně zásadní změně od orientace na obsah a vyprávění k aktivní a vlastní roli žáka a jeho vtažení do dějepisu jako zásadního hráče. Jsme přesvědčeni, že dějiny 20. století a zejména nesvobodných období v Československu a ve světě jsou k tomu zvlášť vhodné. Naší ambicí je připravit žáky na vlastní kritické zacházení s otisky historie ve veřejném prostoru. Soukromý prostor se k tomu dá pochopitelně přidat, protože rodinná, případně místní paměť je jeden ze zdrojů představ o minulosti a identitě lidí. My usilujeme o to, aby se ve škole věnovala výuka nejenom zjednodušené akademické historii, ale také kritickému posouzení zdrojů vlastní identity z rodiny a okolí a z nejvlivnějšího zdroje, jímž je otisk historie v populární kultuře…

…Jak probíhá vaše práce se školami?

Nějakým základním předpokladem našeho působení je znalost terénu. Máme v týmu mnoho zkušených a částečně dále učících lidí, jsme trvale ve styku s velkým množstvím učitelů na seminářích. Používáme semináře jako zpětnou vazbu a způsob, jak se učíme i my sami z terénu. Ale vzhledem k tomu, že chceme pomoci i nepříliš aktivním učitelům s malou vůlí ke změnám ve výuce, mapujeme terén formou vlastního výzkumu sami a ve spolupráci např. se společností Kalibro. Důležitým zdrojem poznání, jak to v terénu v současnosti funguje a jak vypadá poptávka ze strany učitelů, je také poměrně rigorózní testování všech pomůcek, které vyvíjíme.

Nejhlubší vývoj spojený s častým testováním se týká webového vzdělávacího prostředí HistoryLab.cz, které již čtyři roky dohromady na více než 60 školách zkoušejí učitelé, a my nejen pozorujeme jejich práci s touto elektronickou aplikací ve třídě, ale sbíráme také údaje o chování uživatelů v ní, učitelé nám sdělují své dojmy a postoje k výuce prostřednictvím dotazníků a uspořádali jsme k tématu již osm fokusových skupin. Tato data se týkají nejen samotného HistoryLabu, ale také toho, jak děti historicky myslí, jak pracují s historickými prameny a jak postupují při řešení záhad minulosti. Jde o pátrání žáků jako detektivů, kteří zohledňují změť různých důkazů a sami si pokládají otázky, jejichž řešení je principem, který stavíme nad detailní znalost letopočtů.

Pracujeme s druhým stupněm základních škol a se středními školami a zvláště se zaměřujeme na školy odborné. Zvláštní pozornost věnovaná odborným školám má dva důvody, jeden je idealistický a druhý pragmatický. Humanitní předměty na odborných školách mají velmi omezený prostor a bývají často pod značným tlakem ze strany dominantních odborných předmětů. Zatímco pomoc a zdroje pro střední školy gymnaziálního typu jsou ze strany odborné veřejnosti poměrně široké, učitelům dějepisu, základů společenských věd, popř. literatury na odborných školách se věnuje menší pozornost. Zjistili jsme také, že tlak, který ústí v jednu nebo dvě hodiny dějepisu a základů společenských věd dohromady po jeden či dva roky, vede k tomu, že jsou učitelé nuceni se mnohem hlouběji zamyslet nad tím, co je cílem jejich výuky, a to často nad nějaké obsahové cíle. Vzhledem k tomu, že všechny naše aktivity jsou vedeny snahou nejprve vymezovat cíle jakékoliv vzdělávací jednotky a pak teprve obsahu pro dosažení tohoto cíle, s učiteli z odborných škol se nám často pracuje výrazně lépe, protože nacházíme společnou řeč. Svoje zkušenosti však zúročujeme i na množství vysokých škol…

…Od počátku se na prvním místě zaměřujeme na učitele, a proto je páteří naší činnosti série seminářů pro učitele. Pro školy produkujeme řadu pomůcek, např. v komiksové řadě Dějepisné sešity. Komiksový způsob vyprávění používáme jako jakýsi věšák, na který zavěšujeme historické prameny. Schopnost žáků „přečíst“ komiksové vyprávění a základně se zorientovat v půdorysu nějaké historické scény využíváme k tomu, abychom žáky strukturovaným způsobem přivedli k analýze a interpretaci dobových pramenů. Dějepisné sešity mají být pomůckou komplexní, protože jsme přesvědčeni, že příkladně první díl o příběhu pátera Toufara má výrazné přesahy do všech důležitých epoch druhé poloviny 20. století. Děti se proto nezabývají pouze příběhem represe 50. let z dnešní odborné perspektivy, ale zkoumají i otisky tohoto příběhu v 2. polovině 60. let, v 90. letech i v současnosti. Toufarův příběh je zároveň vhodnou metaforou z podstaty neuzavřeného historického výzkumu, který nikdy nemůže nalézt definitivní, nepřekonatelnou odpověď na závažnou otázku po minulosti. Hranice lidského poznání se zde rýsuje ve dvou rovinách: v různých pohledech na Toufarův příběh, měnících se podle sociálních skupin i v čase, výsostně ale v základní otázce pokládané často studenty: „Byl to zázrak, nebo to nebyl zázrak?“ Pokoušíme se přinést dostatečně podnětný materiál k tomu, aby si na tuto otázku byli schopni žáci odpovídat sami…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: Kulatý stůl SKAV: NÚV + NIDV = ?

úterý 5. listopadu 2019 · 0 komentářů

Pro někoho záhadný název říjnového kulatého stolu skrýval otázku, co bude výsledkem sloučení přímo řízených organizací MŠMT – Národního ústavu vzdělávání (NÚV) a Národního institutu dalšího vzdělávání (NIDV). Informace byly poněkud rozporné.

Jedním z panelistů byl náměstek ministra školství Václav Pícl, který si přivedl z MŠMT posilu – pány Faltýna a Bannerta.

V panelu byli dále:
Tomáš Bouda / Centrum dalšího vzdělávání PedF OU, Stálá konference ředitelů škol
Hynek Cígler / FSS MU
Dominik Dvořák / ÚVRV PedF UK
Eva Zirhutová / MAP Sedlčany

V auditoriu seděli mj. někteří pracovníci ústavů a (bývalí) pracovníci MŠMT.

Otázky zněly:
– Jak by měl fungovat nový národní pedagogický institut?
– Jaký typ státní organizace ve školství potřebujeme?
– Jaké jsou na ni požadavky, aby se docílilo kvalitní revize RVP a rozvoje DVPP?
– Vyplatilo se nám v minulosti zrušení VÚP, ÚIV, NIDM, NÚOV, IPPP?
– Jaké bychom měli mít nároky na vedení takové organizace?

Bohužel, ani na jednu z těchto podstatných otázek se účastníkům od pana náměstka nedostalo odpovědi. Také na webu MŠMT naleznete pouze informaci z roku 2010, že ministr Dobeš hodlá sloučit 4 OPŘO z důvodu nalezení úspor, protože se jejich činnosti překrývají.

S obtížemi můžeme dát dohromady jen kusé útržky informací o celé záležitosti, které zazněly nejen z panelu, ale také od přítomných ze sálu. Kulatý stůl se natáčel, takže budete moci brzy shlédnout video na webech SKAV a EDUin. Možná budete s pochopením informací úspěšnější.


Co jsme se vlastně dozvěděli?


– Ke sloučení dochází na příkaz premiéra ušetřit na úřednících ve státní správě.
– Ve stávajících OPŘO byly překryvy v činnostech (i po 10 letech od prvního sloučení???).
– Některé činnosti byly shledány jako zbytné a přesunuty jinam (kam?).
– Předem nebyla provedena hloubková analýza činností, podkladem pro rozhodnutí se stala jen SWOT analýza.
– Sloučení od 1. 1. 2020 bylo oznámeno o prázdninách, v čase dovolených. Nyní už zbývají jen dva měsíce.
– Transformace probíhá v součinnosti s organizacemi („AHA!“ ozvalo se ze sálu). Návrh organizační struktury vycházel z návrhů vedoucích organizací.
– Z NÚV přejde část činností do Cermatu, zbytek NÚV a NIDV bude sloučen do NPI = Národního pedagogického institutu.
– Činnosti se týkají 5 pilířů: 1) kurikulum, 2) systematická podpora pedagogických pracovníků, 3) kariérové poradenství, 4) podpora školských poradenských zařízení, 5) lepší využívání výstupů z projektů ESF.
– Zároveň má dojít k posílení podpory v regionech, kde je zapotřebí více odborníků.
– Činnosti tedy zůstávají (narůstají), ale s méně lidmi (ze 106 úvazků je zrušeno 66). Podle nám. Pícla ve vedoucích funkcích, nemá to vliv na odborníky. Výběr odborníků prováděli stávající ředitelé organizací.)
– Odcházejí prý další lidé, protože by dělali víc práce za méně peněz (byli honorováni také z projektů). Podle pana náměstka bude peněz více.
– Při hodnocení úkolů v ústavech nebyla vždy spokojenost, nebyly zapojeny školy a velké rezervy byly v jednání s asociacemi ředitelů.
– MŠMT chce posílit svou koncepční a strategickou roli a větší podíl na řízení. (Kdo tedy řídil OPŘO doposud?)

Nejvíce obav a emocí projevili lidé z bývalého Institutu pedagogicko-psychologického poradenství. Poradenský systém je už teď přetížen (inkluze), činnost nebude dostatečně zajištěna.

Přínosy sloučení: „Dojde k propojení – vznikne systém podpory v celém systému.“

Pochybnosti:

Některé výroky diskutujících:
„Povede to k nezvládání agend – nedopadne to dobře. Skončí to privatizací.“
„Připravit se, že některé věci zkolabují. Existuje plán B???“
„Hrozba privatizace je reálná.“
„Dokážu se vžít do pocitů lidí – je to chyba MŠMT. Ujistit je, že budou pracovat na stejných věcech. Je ale otázka, zda to v tom počtu dokážou.“

Jana Hrubá: Jak může zřizovatel podpořit svoji školu?

pondělí 4. listopadu 2019 · 0 komentářů

Hledat odpověď na tuto otázku měla pomoci konference „Lepší škola v každém místě 2019“, která se konala 21. října v prostorách Magistrátu hl. m. Prahy a Pražského kreativního centra.

Na webu konference se píše: „Co potřebují školy, aby se staly dobrými a ještě lepšími? A jak jim v tom mohou pomáhat jejich zřizovatelé?

Smyslem konference Lepší škola v každém místě je pomoci zřizovatelům, tedy zástupcům měst, obcí a městských částí, dobře spravovat školy v jejich území. Chceme se společně zamýšlet nad vhodnou rolí zřizovatele, ukázat příklady dobré praxe z různých regionů ČR i ze zahraničí a představit osvědčené podpůrné metody pro školy a učitele.

Zveme všechny starosty, místostarosty, radní, vedoucí školských odborů i zástupce MAP. Přijďte načerpat inspiraci, dobít baterky a navázat cenné kontakty.“

Zájemci o účast dokázali naplnit Velký sál radnice, na některé se ani nedostalo. Sešlo se na 150 lidí, většinou starostové, místostarostové, radní, vedoucí či referenti odborů školství – tedy zástupci zřizovatelů škol, také zástupci Místních akčních plánů (MAP), neziskovek a ředitelé škol, tj. lidé, kteří vytvářejí podmínky pro vzdělávání.

Program a medailonky řečníků najdete tamtéž, nyní už i videozáznam a fotografie z konference.


Hlavní řečníci

Velmi zajímavou prezentací zahájil renomovaný ekonom Pavel Kysilka. Vývoj je neuvěřitelně rychlý. Rolí školy je podle něho pomoci dětem přemostit mezeru ke klíčovým dovednostem pro 21. století, které by vedly k úspěchu, osobní spokojenosti, sebenaplnění a sebeuplatnění – k nalezení smyslu života.

Jsou to:
– Schopnost orientovat se v záplavě dat, kritické myšlení,
– schopnost adaptability, schopnost pracovat na sobě, neboť budoucnost je nejistá,
– tvůrčí přístup a kreativita,
– umět přesvědčit lidi o navržených řešeních,
– vedení lidí k jejich realizaci – leadership,
– dovednost spolupráce a komunikace,
– schopnost vcítit se do druhých lidí a pochopit, čím žijí.

Těmto potřebám zatím odpovídá 10–15 % škol a učitelů, ale ti dokazují, že to jde.

Václav Trojan, který se po léta věnoval vzdělávání ředitelů v Centru školského managementu PedF UK a nyní pracuje na MŠMT, hovořil o roli zřizovatel z různých úhlů pohledu. Popsal složitý společenský kontext, ve kterém vzdělávání probíhá – nejasné zadání škole, střet individuálního a společenského, tlak na vzdělávací systém, proměnu paradigmatu vzdělávání, narůstající selektivitu, limity predikcí vývoje. Přesto škola zůstává jako pevný bod v „tekuté modernitě“.

Role zřizovatelů je zásadní, proto by měli poskytovat školám:
– materiální podporu (např. byty pro mladé učitele),
– pomoc řediteli při řešení nelehkých situací,
– transparentní výběr ředitelů,
– udržovat kontakt se školou,
– věnovat čas řediteli,
– umění chválit,
– respekt k rolím,
– odstraňovat bipolarity.

O tom, že kvalitní škola a kvalitní vzdělání je náš společný cíl, hovořil ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal. Řekl, že v čele škol by měli stát ti nejschopnější lidé, protože ředitel je základním stavebním kamenem kvalitní školy. Bohužel v konkurzech bývá často jeden uchazeč. ČŠI navrhuje v novele vyhlášky do komise 3 zástupce z pedagogické sféry. Vysvětlil, jaká je úloha zřizovatelů při zajišťování kvality vzdělávání a vytváření podmínek pro rozvoj ředitelů jako pedagogických lídrů. Mluvil o stížnostech, které často vyřeší lepší komunikace, o tematických zprávách a vlastním hodnocení školy, o metodické podpoře a doporučeních, která může zřizovatel najít na webu ČŠI. Příští rok plánuje ČŠI setkání se zřizovateli.

Ředitelka a konzultantka Sussana Bäckman mluvila o finských zkušenostech, jak spolupracovat na rozvoji vzdělávání. Je uznávanou odbornicí na výzkum a rozvoj nových vzdělávacích modelů v pedagogice, v organizaci práce ve škole i v dalších aspektech rozvoje školství.

Příklad, jak může vypadat regionální podpora vzdělávání prostřednictvím MAP, ukázali Anna Bartošová a Cameron Michael Ramsey, kteří spolupracují se školami z regionu Zábřežska a Šumperska v systému sdílení rodilého mluvčího při výuce angličtiny. Můžete si o tom přečíst ZDE.
http://szk.adam.cz/clanek-2019090023-cameron-ramsey-chybami-se-ucime-proto-bychom-se-nemeli-bat-je-delat.html

Na základě vlastních zkušeností hovořil Jiří Pavlas, ředitel MŠ a ZŠ Písařov, o tom, že ředitel a zřizovatel nemusí být rivalové, Řekl, že zřizovatel často hodnotí věci, které ředitel nemůže ovlivnit. Proto zpracoval dotazník, aby si mohli ředitelé i zřizovatelé odpovědět, jak jsou na tom. Problematické oblasti jsou provozní rozpočet školy, hodnocení ředitele a vzájemná komunikace. Porovnáním s okolními městy zjistil velké rozdíly ve financování škol. Některé obce nedávají školám celou částku plynoucí za žáky.


Zajímavé workshopy

Na odpolední blok se účastníci přesunuli do Pražského kreativního centra. K dispozici byly dva bloky workshopů, jejichž přehled může ukázat, že vybírat bylo z čeho. Zájem byl velký a účastníci setrvali v debatách dokonce i přes stanovený čas.

První blok:

– Učíme se, jak budovat kulturu školy společně (Jana Stejskalová, Zdeněk Dlabola, JOB – spolek pro inovace)
– Jak spolupracovat na rozvoji vzdělávání – diskuse v angličtině (Susanna Bäckman, nezávislá konzultantka, Finsko)
– Zřizujeme školy proto, aby dobře hospodařily? (Robert Gamba, Agentura Amos)
– Jak pracovat na proměně školy (Eva Fichnová, Lenka Skýbová, Opavská ředitelská síť)

Druhý blok:
– Párová výuka – důležitý krok na cestě k proměně českých škol? (Blanka Vaculík Pravdová, Učitel naživo)
– Proč a jak si hýčkat ředitele (Martin Koze, Ředitel naživo, Břetislav Svozil, Akademie JMK)
– Co školám pomáhá a co naopak škodí…? (Karel Derfl, Trvalá obnova školy)
– Sdílené regionální kapacity jako nástroj podpory ředitelů (Miroslav Hřebecký, EDUin)


Situace

Kontext a význam této akce asi nejlépe vystihuje citát z článku na webu Chytré Česko:

»Jak upozorňuje Arnošt Veselý z Centra pro sociální a ekonomické strategie UK, spousta obcí na větší podporu škol nemá čas ani prostředky. „Jenom základní školy mají více než 2500 různých zřizovatelů. Naprostá většina jich jsou malé obce, které zřizují pouze jednu školu. Od nich opravdu nelze realisticky očekávat velkou podporu,“ říká Veselý. Jenom asi sto měst podle něj zřizuje pět a více škol. „Tato města mají větší kapacitu pro to, aby se školstvím trvaleji zabývala,“ podotýká Veselý. Podle zmíněné analýzy výzev vzdělávání nemá zřizovatele, který by se v oblasti vzdělávání adekvátně orientoval, šedesát procent ředitelů základních škol. „Pokud je zřizovatelem větší město a zřizuje více škol, má i větší zkušenosti a kapacity podporovat školy a ředitele. Tuto podporu ale nemají školy v menších obcích a tím se zase zvyšují rozdíly mezi školami,“ upozorňuje sociolog Dvořák.«

Zdroj: Michaela Endrštová: Přílišná samostatnost může školám škodit. Školství chybí pomocný článek mezi řediteli a státem. Chytré Česko, souběžně i Hospodářské noviny 31. 10. 2019, str. 11)


Pomoc zřizovatelům a MAPům


Konference Lepší škola v každém místě byla již třetí v pořadí. Je to součást projektu Města vzdělávání, ve kterém se informační centrum EDUin věnuje zřizovatelům už od roku 2017. Nabízí celou řadu podpůrných a vzdělávacích služeb a také Klub zřizovatelů. Zpětné vazby jsou velmi pozitivní – pro členy klubu je to důležité místo setkávání lidí s podobnými úkoly a problémy. V poslední době zájem zřizovatelů o téma vzdělávání významně roste. Podobné služby poskytuje EDUin i pro Místní akční plány (MAP) při budování podpůrných lokálních sítí pro školy a vzdělávání.

Je velmi záslužné, že se někdo této problematice soustavně věnuje. Doufejme, že do Strategie 2030+ systematickou pomoc zařadí i stát.


Dagmar Sieglová: Konec školní nudy. Didaktické metody pro 21. století

sobota 2. listopadu 2019 · 0 komentářů

Učitelé všech úrovní vzdělávání i oborů získávají v této knize nástroj, pomocí kterého aktivně zapojí své žáky a studenty do vyučování, a to prostřednictvím interaktivních technik a na ně navazujících metod zaměřených na rozvoj klíčových dovedností.

Jedná se například o metody brainstormingové a evokační, kognitivní a vizualizační, kinestetické, komunikační, dramatizační a kompoziční.

Cílem knihy je podpořit pedagogickou praxi v současné době globalizace, informačního boomu a sociálních médií, kdy dosavadní metody výuky pozbývají na účinnosti.

Každá metoda obsahuje krátký popis a účel, postup při realizaci a doporučení, jak ji prezentovat studentům. Na to navazují odkazy propojující danou techniku s dalšími kapitolami napříč knihy. To umožní pedagogům zkonstruovat lekci od začátku do konce, včetně volby vhodné interaktivní formy práce pro vybranou metodu.

Kniha také nabízí ukázkové lekce a přehled kombinace interaktivních technik a výukových metod v souborné tabulce. Veškeré techniky a metody obsažené v publikaci jsou výsledkem mnohaleté praxe autorky na všech úrovních vzdělávání i v rámci bohatého spektra výukových situací.

Mgr. Dagmar Sieglová, MSEd., Ph.D., je odbornou asistentkou na Škoda Auto Vysoké škole v Mladé Boleslavi. Učí obchodní angličtinu a současně marketing. Specializuje se na témata ekonomické angličtiny, zvládání diverzity a PR. Zaměřuje se na uplatňování moderních metod vedoucích k rozvoji klíčových dovedností...

Více informací a obsah knihy najdete ZDE.

Autista, nebo talentované dítě? Ono se to vzájemně vůbec nemusí vylučovat, tvrdí psycholožka

pátek 1. listopadu 2019 · 0 komentářů

Společnost pro talent a nadání dětí se snaží vyhledávat a pak i pomáhat těm, „co jsou jiní“. Podle psycholožky Evy Vondrákové je problém nadání dítěte rozeznat a pak i podporovat. Úplně nejhorší je, pokud se rodiče za nadání svého potomka stydí, nebo dokonce samo dítě v pubertě nechce vyčnívat – a tak se stane obyčejným průměrem.

Zdroj: David Šťáhlavský, Věra Luptáková, www.plus.rozhlas.cz 28. 9. 2019

„Měla jsem v pedagogicko-psychologické poradně chlapečka s mírnou poruchou učení a četl opravdu nerad. Přitom měl rodiče knihomoly. Zároveň byl pohybově nadaný a strašně chtěl hrát fotbal. Ale protože se rodiče o sport vůbec nezajímali, tak ho v tom ani nepodporovali,“ říká v pořadu Hovory psycholožka Eva Vondráková.

Každý člověk je nějak zaměřený, něco se mu líbí a něco ne. „V tomto případě to neřešila ani škola, když to ani rodina nijak nepodporovala. Spíš všichni řešili, co s tím, že dítě ve škole moc neprospívá.“ Ve své praxi už viděla tisíce dětí, „a často se stává, že to, které na první pohled vypadá neúspěšně, taky může mít nějaké skryté nadání, které ale někdo musí objevit.“ Často se říká, že rozlišit mimořádný talent a autismus (nebo jinou poruchu) je docela problém.

„Ono se to nemusí vzájemně vylučovat,“ vysvětluje psycholožka. Nadání je záležitost intelektu, kdežto autismus je spíš o specifických osobnostních rysech. Lidé s intelektovým nadáním jsou častěji introvertní, nedávají své pocity najevo a nevidíte do nich. Kdežto většina lidí je spíš extrovertní (někdo víc, někdo míň a nikdo stejně).


Autista, nebo génius?

„Setkala jsem se s dítětem, kterému lékaři a další odborníci zaměření na psychopatologie tvrdili, že bude nevzdělatelné. Nemluvilo, mělo hysterické záchvaty a obtížně se s ním i komunikovalo. Když se najde obětavá rodina, hlavně maminka, a vydrží, tak dítě pak i s vyznamenání absolvovalo střední nebo vysokou školu. Pak to bývají odborníci, velmi často ajťáci. Pokud tam ten potenciál opravdu je, což samozřejmě není vždy.“

Nejsnáze si okolí uvědomí nadání v oblasti hudby nebo sportu. Horší to je v oblasti intelektu. To, co dnes uznává okolí dítěte a širší společnost, to je pak taky podporováno, ale když má dítě jiné nadání, než je zrovna v kurzu, tak si toho všimne málokdo, a ještě menší množina je těch, co ho v tom chce dál podporovat.

Vedle rodičů by tady prim měla hrát škola, kde by vždy měli najít odborníka, který nadání rozpozná a dokáže mu i připravit podmínky k dalšímu rozvoji. Na prvním místě ale vždy stojí rodina. „Děti by si měli pořizovat jen ti, kteří se jim opravdu chtějí věnovat, všímat si jich a vědět, kde mají silné a slabé stránky,“ myslí si.

Na stesky kantorů, kteří mají plné třídy dětí a nemohou každého sledovat individuálně, psycholožka přitaká. „Je to bohužel pravda, ale ráda vám ocituji právem obdivované finské školství. Oni, světe div se, dokážou tyto slabé a silné stránky dítěte opravdu najít a dál podporovat.“

Psycholožka si všimla i další věci, a to podpory státu. „Když jsou tady socialistické vlády, tak jsou víc rovnostářské a chtějí spíš průměr, a tak se talenty dvakrát nepodporují. Naopak pravicové vlády jsou otevřenější k výjimečnosti jedinců.“

„V rámci inkluze sice vidíme snahu podpory, je ale jen zdánlivá. Přestože máme přímo ve vyhlášce o inkluzi řečeno, že jde o děti se specifickými vzdělávacími potřebami, takže děti s nějakým handicapem, ale taky s nadáním... Za handicapovanými dětmi pak jdou peníze, za nadanými prakticky ne. Přitom přece každé dítě má nárok, aby se v rámci svých schopností a možností dál rozvíjelo.“


Proč rodiče nadání dítěte tají?

Mimořádně nadaných najdete v populaci tak dvě až tři procenta. „Ve skutečnosti těch, co by mohli vyniknout, pokud by měli dobré podmínky rozvoje, je 20–30 %.“

Dokonce se najdou rodiny, které před okolím tají, že mají doma nějak nadané dítě. „Než se mi to potvrdilo, tak jsem si říkala, že to snad ani není možné, ale je. Může za to systém hodnot ve společnosti, která běžně neuznává, nebo jí přímo vadí výjimečnost, a tak ji vyčlení.“ Jen aby se na ně sousedé nedívali jako na nějaké exoty.

Další zlom je pak v samotné dítěti, které se se vstupem na druhý stupeň základní školy dostává do předpubertálního a pubertálního vývoje, ale i do závislosti na mínění vrstevníků.

„Protože být v akademické oblasti úspěšný není zrovna populární. Takže aby neztratili svou popularitu, nadání maskují, raději spadnou do průměru a tam už zůstanou… Živější, dominantnější jedinci, kteří mají neustálou potřebu předvádět se (nebo nějak jinak uplatnit svůj nevyužitý potenciál), se dostávají do negace. Zlobí. A taky si myslím, že pár nadaných najdeme i v kriminálech,“ uzavírá Eva Vondráková.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se David Šťáhlavský.

Jak připravit děti na skutečný život? Jděte jim příkladem a hrajte si s nimi

čtvrtek 31. října 2019 · 0 komentářů

Vychovat z malého človíčka psychicky vyrovnanou, zdravě sebevědomou a v životě úspěšnou dospělou bytost dá rodičům někdy pěkně zabrat. Kolikrát jste před spaním, po celodenním koloběhu rodičovských povinností a výchovných zásahů přemítali: „Dělám to vůbec dobře, připravuji své milované dítě na reálný život správně?“

Zdroj: Magazín Perpetuum 6. 4. 2019

Tyto otázky budou zodpovědné rodiče nejspíše pronásledovat neustále. Inspiraci a podněty k zamyšlení přinášejí naše tipy, jak děti na životní realitu připravit, aby se dokázaly vyrovnat s prohrami, poučit se z chyb a našly si ve společnosti své místo.


Rodina jako vzor

Nejlepším vkladem do života je vyrůstat v láskyplném prostředí, kde se dítě „samozřejmé“ věci učí nápodobou od svých rodičů. Proto bychom měli vytvářet takové vzorce chování – a sami se jimi řídit – podle nichž by se naše dítě mělo chovat v dospělosti. Je velmi důležité dětem naslouchat a jejich potřeby brát s respektem. Vnímat dítě jako rovnocenného partnera, dát mu možnost sdělit svůj názor a v případě konfliktu nebýt líný a vysvětlovat, vysvětlovat a zase vysvětlovat, proč se rodič rozhodl jednat právě takto. Ne nadarmo existuje přísloví Verba docent, exempla trahunt neboli Slova učí, příklady táhnou. Rodina je první skupina se základními typy mezilidských vztahů, se kterými se dítě bude v životě setkávat. Zde se naučí vytvářet své postoje ke společnosti a druhým lidem.


Co a jak se učit

Pro děti je největší motivací k vzdělávání mít z učení radost. Ideální je propojit probírané učivo s reálným životem. Dnešní výuka se o toto již v mnoha aspektech snaží, pokud ale není pro vaše dítě předmět stále dostatečně zajímavý, zkuste se do aplikace na reálný život zapojit i v rodině. Pro dítě je stěžejní, aby rozumělo smyslu toho, co se učí, aby vědělo, proč se to učí, to zvyšuje jeho vnitřní motivaci. Z mnoha studií a výzkumů vyplývá, že děti se přirozeně chtějí učit a do školy se těší, jenže bohužel o své nadšení přijdou v důsledku dlouhého sezení v lavicích, nezáživně podávaného učiva či obavy z přísného známkování.


Vyzkoušej vše

Na reálný život připraví dítě i to, že si vyzkouší široké spektrum aktivit. Kromě rozšíření obzorů si dokáže vybrat podle vlastních preferencí, co ho v životě baví a v čem může vyniknout. Zároveň pozná i neúspěch a naučí se s ním vyrovnat. Nevydávejte se tou cestou, že vy jste jako malí například nesnášeli plavání, proto ani své dítě na kurz nepřihlásíte. Třeba to bude zrovna pro něj to pravé, najde zde podobně naladěné kamarády a oblíbenou celoživotní pohybovou aktivitu. To vše platí i o studijním zaměření a jiných volnočasových aktivitách. Nakonec nikdy nevíte, zda nemáte v rodině budoucího olympijského šampiona či nositele Nobelovy ceny. Jakákoliv aktivita, která rozvíjí schopnosti a reálné sociální dovednosti dítěte a bude mu smysluplně vyplňovat volný čas a dokáže je zvednout od telefonu či tabletu, je přínosná. Ale pozor, nepřetěžovat a nebýt příliš ambiciózní rodič! Platí to tedy i opačně. Ačkoliv jste sami vášniví hráči tenisu, nenuťte své dítě trávit všechna odpoledne na kurtu, umožněte mu volbu.


Škola hrou

Co děti vhodně připraví na reálný život, jsou i hry. Minimálně se naučí prohrávat, strategicky myslet a vyjednávat se spoluhráči. Ať už zvolíte klasické deskové hry, nebo vzdělávací, určitě přinesou situace, které simulují problémy z reálného života. U těch vzdělávacích je i bonus, že znalosti získá dítě právě hrou, a je tedy větší šance, že si je v hlavě udrží déle než z klasického biflování. Pro dítě je důležité, aby si mohlo hrát i se svými vrstevníky. Dnes je již na výběr z tolika variant her, že uspokojí všechny od fanoušků sci-fi a fantasy, přes hráče strategií až po milovníky zvířat. Kromě klasických her zkuste s dětmi také programovací hry, více v našem článku 15 programovacích her, které každé dítě pohltí. Určitě nejsou přežitkem dětské lyžařské kurzy a tábory, kde vždy probíhá celotáborová hra. Významným bonusem je tady jistá míra nepohodlí, se kterým se potomek musí vyrovnat. Netřeba dodávat, že takové akce vedou k samostatnosti a ta se prostě v životě hodí!


Dopřejte dítěti společné vzdělávání se všemi, neurčujte mu sociální bublinu

Ať už máte na inkluzi jakýkoliv názor, minimálně dítěti může ukázat, že ne všichni mají stejné startovací podmínky a že jsou i handicapovaní se speciálními potřebami, které nelze ze společnosti vyčleňovat. Naopak je nutné a pro celou společnost výhodné pomáhat jim vytvořit takové podmínky, aby se dokázali plnohodnotně začlenit. Nakonec, v reálném životě budou děti muset komunikovat s různými typy lidí a dokázat s nimi vyjít je určitě výhra. Podobnou otázkou je, zda mají nadané děti odcházet po páté třídě na víceletá gymnázia. Není škoda, že například automechanik a lékař se spolu setkají naposledy právě na prvním stupni základní školy? Pro život je totiž extrémně důležitá síť neformálních kontaktů, mít kamarády různých profesí a napříč sociálním spektrem. Lidé se vzájemně obohacují a vytváří se tak bezpředsudková atmosféra v celé společnosti.


Sebevědomí a přijímání odpovědnosti jdou ruku v ruce

Důležitou rolí rodiče je pomoci dítěti budovat zdravé sebevědomí. To se formuje především díky uspokojení potřeby dítěte po sebeuplatnění. Jinými slovy, rodič by měl dávat dítěti možnost realizovat se v konkrétní činnosti a prožít radost z úspěchu, přínosnosti práce a také z vlastní důležitosti, kterou lze podpořit pochvalou a uznáním. Pro pocit sebedůvěry je důležité dát dítěti také možnost volit z více možností a podílet se na rozhodování o společných věcech. Tímto zapojením do chodu domácnosti získá i závazek v podobě odpovědnosti za svá rozhodnutí. Odpovědnosti se dá naučit jen kladením takových nároků a povinností, které jsou přiměřené (například nám z dětství dobře známé drobné domácí práce). Určitě neuspějete s trestáním ani s hrozbami. Z výzkumů vyplývá, že pro sebevědomé dítě je vhodná demokratická a otevřená výchova s dostatečným prostorem pro vyjádření názoru, která však zároveň určuje pevné hranice. Příliš shovívaví rodiče mohou dle výzkumů nejen za nízké sebevědomí, ale i za nejistotu a závislost svého dítěte.

Zuzana Hronová: Své čtyři děti učila doma. Jsou to báječné prázdniny i velká zodpovědnost, říká

středa 30. října 2019 · 1 komentářů

První myšlenka na domácí školu ji napadla, když jako malá četla knihu Julesa Vernea Dva roky prázdnin. Podruhé, již seriózněji, se začala tímto konceptem zaobírat, když šlo její nejstarší dítě do školy a ona měla ještě jedno čtyřleté a novorozená dvojčata. Každý den pro ni znamenal velkou honičku, kterou negativně odnášeli všichni. Sociální antropoložka Irena Kašparová nakonec doma učila všechny.

Zdroj: Aktuálně.cz 2. 10. 2019

„Vzbudit se, nakojit dvakrát, přebalit dvakrát, probudit starší dvě děti, udělat snídani, svačinu do školy, nastrkat dvojčata do kočáru, doběhnout na zastávku, stihnout nacpaný ranní autobus, dostat tam dvě děti a další dvě mimina ve dvojčecím kočáru, pak je zase všechny vyložit, odevzdat školáka a pomalu jít domů, aby to celé za hodinu a půl mohlo začít znovu," líčila na diskusním fóru TEDexPragueED věnovaném vzdělávání.

Irena Kašparová je sociální antropoložka, přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a krom toho je také velkou propagátorkou domácí školy a autorkou odborné publikace Průvodce domácím vzděláváním v České republice.

Hektické tempo její rodiny ji trápilo, zašla proto za ředitelkou školy a seznámila ji se svým snem o domácím vzdělávání. Jenže ředitelka byla podle jejích slov žena s třicetiletou praxí a dvěma lety do důchodu, takže o takovýchto novátorských metodách nechtěla ani slyšet.

Navíc, domácí vzdělávání, od roku 2005 ukotvené v zákoně, přestalo být krátce po svém legalizování v kurzu. Na přelomu let 2007 a 2008 totiž vrcholila tzv. kuřimská kauza, případ domácího týrání dvou chlapců jejich matkou, tetou a dalšími lidmi. Jeden z hochů měl domácí školu a nahrálo to tomu, že odstup od této nové formy vzdělávání se stal součástí snahy státu zamezit dalším podobným kauzám.

Jak ale Kašparová upozorňuje ve své knize Průvodce domácím vzděláváním v České republice, domácí škola není žádná inovace, nýbrž spíše návrat ke kořenům - dříve se děti vzdělávaly výhradně doma, aby mohly být k ruce rodičům při práci na poli či se zvířaty.

Zmiňuje také, že k tomuto prastarému modelu se nyní vrací tzv. unschooling („odškolnění") - na rozdíl od klasického domácího vyučování děti nesedí nad studijními materiály a neučí se předepsané penzum informací, ale přirozeně následují své rodiče v jejich pracovních činnostech. Popřípadě s nimi nebo prarodiči prozkoumávají zahrady, okolní lesy, louky a učí se z toho, co vyplyne z přirozeného denního chodu, samozřejmě opět s přihlédnutím k povinné látce, jejíž zvládnutí budou muset prokázat při postupových zkouškách.

Někteří rodiče nicméně berou unschooling tak, že děti vyvážou z povinné školní docházky a nechají je celé dny „lítat venku". Podpoře takovéto metody nepochopením jejích základních principů prokazují „medvědí službu".


S ostatními se děti setkávaly na kroužcích

Vystudovaná sociální antropoložka se svým prvním pokusem tedy narazila, takže její první potomek navštěvoval první a druhou třídu klasické školy. „Stále jsem pro někoho běhala, někoho někam vodila a přiváděla," vzpomíná.

Za další dva roky proto zkusila svou žádost znovu, vlastní výuku dětí si na škole nakonec spíše vybojovala. „Paní ředitelka si nás prolustrovala, zjistila, že u nás kuřimská kauza nehrozí, a nám konečně začaly vysněné prázdniny," vzpomíná. Nejstaršího syna provedla doma od třetí až do deváté třídy, postupně se přidávali další sourozenci, občas se učili i navzájem.

Odpadlo brzké vstávání, které její děti, svým spánkovým režimem spíše sovy, těžko zvládaly. Vstávaly v osm hodin, snídaně plynule přešla do výuky. „Nejdřív jsme se snažili pokrýt to, na co se děti nejméně těšily - někdy to byla vyjmenovaná slova, někdy násobilka, jindy anglická slovíčka. A hledali jsme pro každého jeho cestu, aby je to otravovalo co nejméně." Po přizpůsobeném budíčku další výhoda vzdělávání doma.

Odpoledne děti trávily na zájmových kroužcích a ona učila na Masarykově univerzitě v Brně a spolu se studenty se domácímu vzdělávání věnovala i akademicky. Tím ani jedna strana nestrádala ani po sociální stránce, ani matka ani její potomci nebyli izolováni od společnosti.


Nevýhody musí každý dobře zvážit

Celý tento systém má i své nevýhody, které musí každý dobře zvážit. Jak říká Kašparová, „domácí škola je pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče". Dle jejích slov totiž razantně zasáhne do zaměstnání i do rodinného života, není ji možné provozovat bez vstřícné školy, kam je dítě zapsané, ani bez partnera, jenž mu nebude nakloněn. A je také celkem finančně náročná, nejen kvůli vybavení, ale také proto, že oba manželé nemohou pracovat na plný úvazek.

Irena Kašparová jako hlavní důvody, proč se tuto cestu rozhodla podstoupit, uvádí náročnou logistiku se čtyřmi dětmi, touhu být více spolu a také přesvědčení, že za vzdělávání dítěte by měl být odpovědný rodič, ne stát.

„Dětství uběhne velmi rychle a v této etapě toho můžete vy jako rodič dítěti hodně moc předat a je to krásné dobrodružství pro obě strany. Tak proč se toho dobrovolně vzdávat a přenechat vše státu?" ptá se. Dalším impulzem pak byly zkušenosti z dvou let vzdělávání prvního syna na běžné „základce". „Velmi brzy zjistil, co je to minimum, které mu zaručí samé jedničky i pochvaly paní učitelky, jít dál ho nic nemotivovalo, jakýkoliv hlad po vědění chyběl," líčí.

Existují však i další důvody, proč se rodiče rozhodnou pro domácí školu. Některým nevyhovuje každodenní docházka proto, že se nevejde do jejich životního režimu. Tráví čas na cestách a své děti berou s sebou, vychovávají malého talentovaného sportovce či umělce, nebo bydlí na samotě a dojíždění je problematické.

Další mají jiné představy o způsobu a průběhu vzdělávání, chtějí to dělat jinak, po svém, více individuálně, nebo se starají o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, o mimořádně nadaného jedince, jemuž nevyhovuje tempo základní školy, popřípadě jejich syn či dcera zažili vážnou formu šikany a vstoupit ještě někdy do jakékoliv třídy je pro ně noční můrou.

A některým nevyhovuje klasická škola z „ideologických" důvodů - vyznávají alternativní způsob života, či jsou silně věřící a v jejich okolí se nenachází církevní škola, která by jejich děti vychovávala ve víře. Ostatně právě křesťanské rodiny patřily k prvním, kteří po roce 1989 po domácím vzdělávání volali a v roce 1998 se účastnili prvních experimentálních pokusů ještě před řádným ukotvením v legislativě.

K tomu ještě vedla dlouhá a náročná cesta, poslanci nejprve neměli pro tuto alternativu pochopení. Až v roce 2005 byla uzákoněna možnost domácího vzdělávání dětí na 1. stupni ZŠ, dalších deset let trvalo, než uzákonili tuto možnost i pro 2. stupeň.

Nejčastěji podle Ireny Kašparové argumentovali nedostatečnou socializací, sociálním vyloučením či tzv. „dítětem ve skleníku". S tím však tato odbornice zásadně nesouhlasí. Připomíná, že naopak rodina je pro dítě tím přirozeným prostředím, kde se naučí sociálním vztahům mnohem lépe než v umělém homogenním prostředí vrstevníků a v umělém prostředí, kde se neodvíjí skutečný život, spíše hra na něj. A jak také zazní v jejím Průvodci domácím vzděláváním, „někdy je milující babička bez maturity lepší učitel než promovaný doktor".

Navíc se tzv. „domškoláci" mohou po dohodě se školou, kde jsou zapsáni a vykonávají postupové zkoušky, účastnit školních akcí, s vrstevníky se vidí i odpoledne na kroužcích. Kašparová ve své knize naznačuje, že za proklamovanou péčí zákonodárců o blaho dítěte může být spíše obava státu, aby neztratil ideologické působení na své členy - nechce ho proto přenechat jiným, byť by to měli být vlastní rodiče. Cituje i někdejšího ministra školství Marcela Chládka, jenž domácí vzdělávání označil za „líheň extremismu".


Asi 2500 domškoláků

Ačkoliv je tato forma legální již 14 let, momentálně ji využívá jen kolem dvou a půl tisíc žáků a pro společnost je to stále do značné míry tabu. Dle zkušeností Ireny Kašparové se jí nejedna maminka domškoláka svěří, že když nedávají své dítě do školy, okolí je považuje za divné.

„Domácí vzdělávání nepřichází z Marsu, jen se probouzí z delší hibernace. Přináší s sebou rozšířenou svobodu, ale i větší zodpovědnost za sebe sama," uzavírá sociální antropoložka a metodička domácích škol.

Celý text a Podmínky nutné pro domácí vzdělávání si můžete přečíst ZDE.


Svobodný listopad

úterý 29. října 2019 · 0 komentářů

Ve dnech 13.-17. listopadu realizuje Centrum spolků, studentů a absolventů Karlovy univerzity celou řadu zajímavých akcí k 30. výročí listopadových událostí.

Začíná 13. 11. vzpomínkovým shromážděním k uctění památky Jana Opletala na lékařské fakultě a Nocí fakulty s bohatým programem přednášek a debat na fakultě právnické.

14. 11. se v Karolinu uskuteční konference s mezinárodní účastí pro širokou veřejnost „Československý disent a jeho společenský přesah“. Na ni bude navazovat koncert v Kampusu Hybernská, kde zahrají mimo jiné i Plastic Peaple of the Universe. Téhož dne bude v Karolinu vernisáž výstavy nejlepších fotografií ze soutěže „Náš Listopad 89“.

15. 11. organizují na VŠE studenti VŠE a UK konferenci pro širokou veřejnost „Ekonomická transformace ČR a SR: od sametové revoluce po budoucnost“. Na večer připravili studenti katedry Hv PedF UK a Konzervatoře J. Ježka ve Velké aule Karolina premiéru autorského muzikálu Neznámý vojín inspirovaného životním příběhem Karla Kryla.

16. 11. se ve Vlasteneckém sále Karolinu koná mezinárodní konference „Evropa a mezinárodní den studentstva“ (jednacím jazykem bude angličtina). V předvečer 17. listopadu je na Albertově připraven bohatý kulturní program.

17. 11. se od rána koná již 4. ročník „Svobodného Listopadu na Albertově“, který připravili studenti pro širokou veřejnost, včetně diskuse „Občanské fórum aneb motor Sametové revoluce“. Odpoledne bude zahájena historická rekonstrukce průvodu studentů na Národní třídu. Večer vyvrcholí slavnostním koncertem v historickém Karolinu.

19. 11. bude v Poslanecké sněmovně PČR uspořádána mezinárodní konference „Od ostnatého drátu k Schengenu“.

Součástí připomínek 30. výročí je také průzkum „Generace svobody“, vydání knihy rozhovorů „17 fakult 17. listopadu“ a mobilní aplikace „Festival svobody“ se sekcí Listopadová místa, která má formu interaktivní bojové hry.

Prezentace akcí ZDE.

Generace svobody

pondělí 28. října 2019 · 0 komentářů

Průzkum mapuje názory a postoje mladých Čechů narozených po roce 1989. Mají starost o životní prostředí, zajímá je, odkud pochází informace v médiích, čtyři pětiny z nich považují za důležitou účast ve volbách a oproti svým rodičům jsou tolerantnější k přistěhovalcům. Jde o první generaci, která dospěla ve světě neomezených možností.

Zdroj.

Sběr dat byl realizován agenturou Median, s.r.o. v časovém rozmezí od 15. do 30. srpna 2019 na vzorku 1007 respondentů ve věku 18 až 30 let. Dotazování proběhlo prostřednictvím online panelu a vzorek respondentů je reprezentativní podle základních sociodemografických proměnných.

Průzkum zjišťoval, jaká je generace, pro kterou naši rodiče a prarodiče vybojovali před 30 lety svobodu, a v čem se od těch předchozích liší. – Chtěli jsme zjistit, jaká je naše generace doopravdy. Často se o ní mluví v médiích, ve společnosti panují předsudky, které ale možná nejsou úplně pravdivé. Výročí 30 let po Sametové revoluci navíc představuje vhodný moment ke zmapování názorů a hodnot celé generace, o které se tolik mluví, ale tak málo ví.

Pro většinu (87 %) mladých lidí ve věku 18–30 let je klíčová možnost svobodně cestovat do zahraničí. Pouze minimum to nevidí jako důležité. Pracovní nabídka by byla motivací pro přestěhování do zahraničí pro 45 % mladých respondentů. Důležitost možnosti vycestovat vnímají více lidé s vyšším vzděláním, ochotu přestěhovat se kvůli pracovní nabídce do zahraničí deklarují ve větší míře mladší lidé (18–24 let), pravděpodobně proto, že v tomto věku ještě nemívají závazky, které by je v tomto ohledu omezovaly.

Více občanem světa než občanem konkrétního státu se cítí přibližně čtvrtina (26 %) dotázaných. Naopak 42 % s tím nesouhlasí a spíše se vztahují k příslušnému státu. Pocit světoobčanství, spíše než identifikace s konkrétním státem, je bližší mužům a mladším respondentů ve věku 18–24 let, kteří ještě studují. Při srovnání s mladou generací 18–30 let z jiných evropských zemí vidíme, že názorové rozdělení české generace je ve velké míře podobné. Stejně tak při srovnání názorového rozložení s celkovou populací ČR vidíme, že se tato generace zásadněji neliší.

V názorech na otázku přistěhovalectví není mladá generace příliš jednotná. Přistěhovalce jako ekonomickou hrozbu vnímá 38 % dotázaných, kteří se obávají, že tito cizinci berou práci lidem z ČR. Naopak 39 % je jako hrozbu v pracovní oblasti nevnímá. Názorově rozdělení jsou mladí i v případě umožnění trvalého pobytu v ČR lidem z jiných zemí. Zatímco 36 % by dlouhodobý pobyt umožnilo, třetina je proti. Protiimigrační postoje (nesouhlas s výrokem „Lidem z jiných zemí by mělo být umožněno přijít a trvale žít v naší zemi, pokud chtějí.“ a souhlas s výrokem „Přistěhovalci berou práci lidem, kteří se narodili v České republice.“) zastávají častěji ženy a lidé s nižším vzděláním. Z hlediska volebních preferencí jsou to hlavně voliči SPD, naopak otevřenější jsou voliči TOP 09, Pirátů nebo Zelených.

Pokud bychom názory na to, zda jsou přistěhovalci ohrožením pro pracovní uplatnění obyvatel ČR porovnali, vidíme, že celková populace ČR je v tomto ohledu daleko více vyhraněná, než je tomu u mladé generace 18–30 let jak v ČR, tak v jiných zemích Evropy (69 % populace ČR ku 38 % generace 18–30 let).

Prezentaci výzkumu najdete ZDE.

Zuzana Pospíšilová: Štěpánův podivuhodný stroj

sobota 26. října 2019 · 0 komentářů

Štěpán je neobyčejně zvídavý kluk. Všechno ho zajímá, všemu chce přijít na kloub. Jakmile je v jeho dosahu nějaký přístroj, hned zkoumá, jak funguje a jak by se ho dalo využít. Na otázku, čím by chtěl být, bez váhání odpoví: „Budu vynálezcem!“

Co se stane, když se takový kluk ocitne sám v noci s velkými starožitnými hodinami? Jak fungují? A jaké tajemství se skrývá u prarodičů na půdě? Vezměte si šroubovák, hodinářské kukátko a probuďte ve svých dětech vynálezce.

Kniha je určena pro předškolní děti nebo pro čerstvé školáky, kteří mají rádi stroje a přístroje a rádi si čtou s rodiči. Mimo jiné příběh o Štěpánovi dětem nenásilně a hravou formou osvětluje základní terminologii spojenou s určováním času (malá a velká ručička a jaký časový úsek ukazuje, celá hodina, časové úseky ciferníku atd.).

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka a autorka řady knih pro děti. V Portále vyšly například její knihy Hádanky pro školáky (2017), Hádám, hádáš, hádáme (2007), Školní strašidlo (2009), Školní detektiv (2010).

Více informací a ukázky z knihy najdete ZDE.