Marshall B. Rosenberg: Nenásilná komunikace a moc. V institucích, společnosti i rodině

sobota 23. února 2019 · 1 komentářů

Nenásilná komunikace zná dva koncepty moci: moc nad někým a moc s někým. Moc nad někým má ten, kdo druhé kritizuje, obviňuje, zahanbuje, odměňuje či trestá a podobně. Moc s někým má člověk, který zná a uznává svoje hodnoty a potřeby i hodnoty a potřeby druhých lidí, a ti mu v důsledku toho přisuzují pozici moci, protože věří, že jim pomůže v naplňování jejich potřeb.

Základem knihy je seminář, který měl v Itálii před lety tvůrce metody Marshall Rosenberg ve spolupráci s Vilmou Costetti, jež byla první trenérkou nenásilné komunikace v Itálii. Formou rozhovoru s účastníky semináře Rosenberg rozebírá různé kontexty moci, např. politiku, podnikání, školu nebo rodinu. Zabývá se i mocí empatie a jejím vlivem na lidské zdraví. Kniha nám jednoduchým jazykem ukazuje, jakým způsobem si teoreticky i prakticky osvojit moc, jejíž síla spočívá v tom, že jednáme v souladu a společně s druhými.

Marshall Rosenberg byl americký psycholog, mediátor, autor a učitel, který vytvořil metodu nenásilné komunikace, tj. proces, který podporuje partnerství a pomáhá řešit konflikty mezi lidmi, ve vztazích, a v komunitách. V Portále vyšly jeho knihy Nenásilná komunikace a Co řeknete, změní váš svět.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Jan Čápek: Co chybí našemu školství z pohledu učitele

pátek 22. února 2019 · 0 komentářů

Naše dnešní školství řeší spoustu problémů, kterými je zahlcen celý internet, ulice, kluby matek, obchody, hospody a já nevím, co ještě. Problém se známkováním, používáním mobilních telefonů, nedostatkem učitelů, inkluzí, nevychovanými dětmi, nadanými dětmi, dyslexiemi a já nevím, čím ještě.

Zdroj: Svoboda učení 10. 2. 2019

Všichni vidí chybu někde jinde. Rodiče si stěžují na špatné učitele. Učitelé si stěžují na špatné žáky a jejich rodiče. Učitelé vyvíjejí tlak na žáky a rodiče, naopak rodiče a děti vyvíjejí tlak na učitele. Takže všichni tlačí proti sobě a z toho věčného tlačení,…to může dopadnout všelijak, jen ne dobře. Možná někde uprostřed těch proti sobě působících sil stojí holčička s hlavou v dlaních prosící o aspoň trošku klidu.

Naše školství musí vyřešit spoustu problémů, ale podle mého jeden z nich převyšuje všechny ostatní. Je to nedostatek jakéhokoliv Ducha a Srdce, které naše ústavy postrádají. Lidský přístup v řešení problémů se na mnoha školách vytratil. Učitelé vyzbrojení školními řády, které drží v ruce jako pomyslný štít, a svou někdy až neúprosně bránící autoritou ve spojení s egem, jež používají jako meč, se snaží utnout hlavu všem kolem sebe a hlavně rodičům. Rodiče se samozřejmě brání svými zbraněmi – školní inspekcí, agresivitou, apatií, nespoluprací, sabotážemi, sebráním dítěte a vzetím do domácího vzdělávání.

Učím dvacet let a nemám patent na nic. Neustále pochybuji a zároveň si dokazuji, že to, co dělám, je správné. Za ta léta se ve mně vytvořila jistá paradigmata, se kterými nic neudělám a ani udělat nechci. Zákony, které se ve mně zvnitřnily, opírá se o ně celý můj učitelský svět. Jednou z těchto myšlenek je, že jsem tady pro děti. Děti jsou na prvním místě. Děti jsou to jediné, co ve škole stojí za řeč.

Děti mají rodiče. Rodiče své děti milují, jsou na jejich straně, snaží se pro ně udělat to nejlepší, budou za ně bojovat proti celému světu, nenechají jim ubližovat atd. Rodič je zásadním elementem mé učitelské práce hned po dětech. Pokud vám rodič věří, máte velkého spolupracovníka a partnera. Můžete ho požádat téměř o nemožné a on vám s velkou ochotou vyhoví. Pokud rodič cítí, že jste za každých okolností na straně jejich dítěte, mnohem lépe komunikuje a spolupracuje. Dokonce přichází i s novými a přínosnými nápady. Rodič spoluvytváří celkovou atmosféru ve třídě. Rodiče zásadním způsobem ovlivňují to, jak je škola brána navenek. Rodiče spoluvytváří Ducha školy.

Mám s rodiči skvělé vztahy. Za dvacet let jsem neřešil jediný problém nebo konflikt. Proč? Protože jsem na jejich straně, na straně jejich dětí. Komunikuji s nimi vždy s respektujícím přístupem, vždy si vyslechnu jejich názor, dokážu připustit, že se mýlím a oni mají pravdu. Jednám s nimi na rovinu, ne jako učitel, ale především jako člověk. Vždy si představuji, jak bych chtěl, aby se ke mně chovala učitelka mého syna. Beru je jako partnery. Možná proto jsem vymyslel, i když nejsem v této zemi sám, projekt, který jsem nazval „Pojď si zaučit.“. Na třídní schůzce jsem se rodičů svých druháčků zeptal, jestli by si nechtěli vyzkoušet stát se na chvíli učiteli svých dětí. Jestli by nechtěli okusit a přičichnout k tomu pocitu postavit se před třídu plnou dětí a mluvit, konat, pracovat s tématem, který je zajímá, je jejich koníčkem, prací. Dal jsem jim čas na rozmyšlenou a požádal je, aby se mi v případě zájmu ozvali na skupinový mail, na kterém téměř denně řešíme různé, většinou příjemné, záležitosti naší třídy.

Hned druhý den se mi jedna maminka opravdu ozvala. Projevila zájem, že by si ráda vyzkoušela učit v hodině prvouky o lidském těle. Protože je profesí lékařka, nebyl lepší adept na první „amatérskou“ učitelku. Domluvili jsme se, že jí dám k dispozici celou hodinu s tím, že jí budu samozřejmě nápomocen duševně i fyzicky. Za týden mi přišel další mail s už konkrétními činnostmi a velice důkladnou přípravou – seznámení a zopakování částí lidského těla, poslouchání srdce stetoskopem, skupinová práce (1. obkreslení žákovy postavy a přikládání rentgenových snímků na její části, 2. dřevěné puzzle s částmi těla, orgány, cévami, 3. 3D stavebnice lidské kostry v životní velikosti, 4. skládání částí lidského těla na magnetické tabuli). Do toho se mi přihlásila jedna maminka (profesionální fotografka), jestli nechci celou hodinu zdokumentovat (všimněte si, že si o aktivitě rodičů nevymýšlím). Všichni jsme se moc těšili – děti, já, paní učitelka i rodiče, kteří byli o této aktivitě informováni. Najednou jsem zkoprněl. Jediný, kdo o tom ještě nevěděl, bylo vedení školy. Zašel jsem za paní zástupkyní, kde mi bylo vše posvěceno. V době, kdy jsou naše školy před rodiči leckdy neprodyšně uzavřeny, není tato vstřícnost samozřejmostí. Už jsem se mezitím setkal s tím, že tato aktivita byla učiteli zakázána, protože z bezpečnostních důvodů nelze. A tak nebránilo nic tomu akci spustit.

Hodinu máme zdárně za sebou. Paní doktorka byla skvělá, děti i rodiče nadšené a já nikdy nezapomenu na ten výraz v dětských tvářích a úsměv, který se jim na tvářích objevil, když poprvé uslyšely své srdíčko. Na ten moment asi nikdy nezapomenu a někteří z nich možná také ne. Další v řadě amatérských učitelů je maminka, která bude učit o základech stolování, druhá o divadle a tatínek o strojírenství a robotech.

Možná, že tuhle aktivitu znáte, možná vám nepřipadá nijak světoborná, ale podle mého hlubokého přesvědčení je to jeden z možných kroků, jak přiblížit naše školy realitě, naše rodiče skamarádit se školou a navázat tak spojení, které našemu školství často chybí. Dostat do našich škol aspoň trochu ducha spolupráce, otevřenosti, něčeho nového. Takovou energii vědomí a vědění, která sálá z některých posvátných míst, knih, myšlenek, osobností. Ale o tom třeba zase někdy jindy….

Jan Čápek, učitel 2. třídy, Blansko

Lukáš Masopust: Čerstvá krev do škol

čtvrtek 21. února 2019 · 0 komentářů

Nedávno jsem byl opět svědkem, jak starší kolega (kolegyně) vysvětluje nováčkovi u nás, že je „hloupý”, že chce být učitelem. Nutno poznamenat, že tento nováček, říkejme mu třeba Jenda, udělal na ostatní velmi dobrý dojem a bude cennou posilou našeho sboru, tedy pokud u nás zůstane.

Zdroj: blog autora 17. 2. 2019

Jendovi se věnuji coby uvádějící učitel. Pochopitelně zadarmo, neb kariérní řád nebyl schválen a tedy nemám nárok na odměny. Ti, co se postarali o jeho nepřijetí, mě už připravili o dost peněz, jen tak mimochodem. Ale zpět k Jendovi. Na naší nedávné schůzce se ho ptám a bedlivě poslouchám, jak se mu u nás učí. Také jsem se ptal, co mu říká jeho okolí na to, že chce učit. Asi vás nepřekvapí, že i jeho okolí – kamarádi ho od této kariéry odrazují. Je mu naznačováno, že neoplývá přílišnou prozíravostí. Ještě poznámečka: Jenda je z učitelské rodiny a od malička chtěl být učitelem. Ptám se, co to říká o naší společnosti? O co tu komu jde? Naštěstí Jenda ví, co chce a jde si tvrdě za tím, nedbaje na odrazování a antipatie či snad posměšky.

Musím však říct, že mne to velmi rozlítilo, obzvláště v době, kdy přemýšlíme v této zemi, kde brát nové učitele. Zajímalo by mne, co budou říkat tito odrazovači, až nebudou spokojeni s učiteli pro své děti či se nedostanou na školu, která by jim vyhovovala? Často těmto odpuzovačům pokládám otázku: „Pakliže jste nespokojeni, co jste udělali, aby vaše děti měly lepší učitele?”. Zatím jsem se nedočkal odpovědi.

Shrňme si tedy příkoří mladého učitele. Nejprve musí, a to opakovaně, odolat přemlouvání, ať to nedělá. Promyslet si či doufat, že se mu podaří mít příjmy, aby to na uživení rodiny stačilo, či mít finančně dobře situovaného partnera. Vydělat si může Třeba i tím, že umí více věcí, což by učitel měl, nebo že bude učit na více školách. A jak jsem několikrát psal, potenciální partnerky spíše mladého učitele litují, než aby o něm uvažovali jako o životním partnerovi.

Co se týče peněz, takový LIDL na pozici manažera prodejny nabízí nástup 56 000 Kč a k tomu auto. Viz zde. Tuto práci by jistě aspirant na učitele zvládl. K tomu už nemám, co dodat.

Pak započne své studium po střední škole na pedagogické fakultě – nějaké. Ta na UK má značný převis uchazečů, ale jinde to tak být nemusí. Tento převis je na učitele cizích jazyků. Nabízí se otázka, proč tam někdo jde studovat, že? A tím začne další kolo uzurpace. Zjistí, že někteří učitelé nejsou nejlepšími příklady toho, jak správně učit, může narazit na předměty, jejichž užitečnost pro budoucí povolání je přinejmenším nevysvětlená (či nevysvětlitelná – např. sociální pedagogika) a po tomto všem (obvykle už během studia) se pokusí začít někde učit, aby měl praxi, aby věděl, do čeho jde.

Pokud má pro učení „cit”, tak přirozeně odvodí, co a jak dělat a jako již zmíněný Jenda má úspěch. Ale to neznamená, že mu nechybí nějaké znalosti například z didaktiky, které by mu pomohly. Ano, to se na fakultě učí, ale později. Struktura je taková, že v bakalářském studiu se učí svůj obor (např. matematiku), didaktika je až v magisterském studiu. Naštěstí toto se také už mění. Například iniciativa „Učitel na živo“ je postavena zejména na praxi od začátku studia.

Studium učitele je postaveno na několika základních předmětech: psychologie, pedagogika a didaktika. Případně můžeme přidat sociologii, biologii… Důležité je, že didaktika, které obsahuje právě výukové metody, je až na konci. Opravdu je nutné to učit v tomto pořadí? Já říkám, proč by měla například sociální pedagogika předcházet biologii, psychologii či didaktice? Rád bych od těch, kteří toto učí, slyšel přínos jejich předmětu. K čemu je, jak budoucího učitele posune jako člověka a pedagoga dále? Nemyslím si, že učitel je profese, která se dá naučit jen praxí. Chce to vlohy, dobré i špatné vzory a možnost se přirozeně rozvíjet za pomocí mentoringu od zkušenějšího kolegy či kolegů. A mnoho dalšího.

Také jsem si u Jendy všiml, že se bojí někomu z kolegů psát, aby je svým dotazem neobtěžoval. Dotaz se může týkat třeba jen sladění obsahu výuky s kolegou, co stejný předmět učí jinde. Toto jsme vyrobili? Člověka, co se “bojí” zeptat z přílišné slušnosti? Perfektní!

Mladý učitel se také setkává s kolegy, kteří jsou nešťastni, že musí učit, neb nemají jinou možnost, jak se uživit nebo jsou přemlouvání, aby zůstali. Sami žáci to poznají a je to vůči nim značně nefér. Jistě by nám všem prospělo, kdyby učitelé měli svou práci veskrze rádi. Já mám. Když jsem byl na jednání o spolupráci v jedné firmě a řekl jsem, že mám svou práci rád, tak to majitele firmy spíše překvapilo, byť příjemně. Zdá se, že on sám to příliš nezažil.

Podle výzkumu mladí učitelé v 90% případů nemají problém s dětmi. Většinou je odradí systém jako takový, kolegové, či nemožnost se seberealizovat. Ptal jsem se Jendy, jak mu šly první hodiny, a sám mi odvětil, že si je vědom toho, že je jen o pár let starší a nemůže se k nim chovat jako starší učitelé. Nechť si každý dopídí, co tím myslel. Nejen, že mi to připomnělo mé začátky, ale ukazuje to něco o našich školách. O rovnosti mezi žákem a učitelem byla napsaná kniha od doktorky Nováčkové. A zde se právě píše o tom, že má-li někdo větší znalosti, neznamená to, že by se k žákovi měl chovat nějak nadřazeně. Pochopitelně je tu problém, že učitel za žáky ručí.

Mladší učitelé si asi tolika neberou, když je někdo v hodinách neposlouchá, dělá něco jiného. Ale někteří starší učitelé toto berou jako velkou neúctu a to možná vysvětluje mezigenerační rozkol v dnešních školách. Neříkám, že to tak je vždy a všude. Přesto si myslím, že myšlenka lidské rovnosti funguje a má být základním kamenem vztahu mezi lidmi. Známe to ostatně ze života, třeba i pracovního. Nechci tím tvrdit, že to vždy jde s každou skupinou lidí jen „po dobrém”, ale položme si otázku, nakolik je to dáno tím, odkud přicházejí, jaké mají či měli vzory, a nakolik za to může škola, třeba i předchozí stupeň vzdělávání. Válčit se žáky se tedy nemá.

Přidám ještě bonbónek na závěr. Dostal jsem již po několikáté od výchovné poradkyně seznam opatření pro nějakého žáka. Velmi často se v něm objevují věci jako:
– navýšení časové dotace o 25 % (na písemné práce, slohy, zápisky),
– tolerovat mírné chyby z nepozornosti,
– zohlednění grafické podoby písma i rýsování,
– zápisky, slohy psát na PC (vlastní),
– alternativní způsoby zápisu – rozumějte na PC,
– podpora motivace a posílení sebedůvěry.

Sám jsem se nad tím podivil. Jedna, dvě věci mi dávají smysl, ale o ostatním nevím, proč tam musí být. Bylo mi to vysvětleno tak, že někteří vyučující zkrátka v žácích jejich nadšení a sebevědomí, buďme vlídní, nebudují. Nesnesou použití notebooku v hodinách, když je žák chvílemi nesleduje apod… Většina opatření je na návrh pedagogicko psychologické poradny (PPP). Říkám si, že je to síla. Znamená to, že toto se děje na mnoha školách u nás. Ostatně některé analýzy ČŠI to dokazují.

Toto však bez nových lidí nezměníme. Ti totiž netrpí pocity zhrzenosti, když je žák chvilku zaujatě nesleduje. Prosím, nepleťme si učení s kázáním. Kladu si otázku, zda se jen starší učitelé nebojí o ztrátu zaměstnání. Nevím.

Shrňme si to ještě jednou. Mladí jdou učit, chtějí učit. Ano, je jich dost málo a někdy to mají v plánu jen na 1–3 roky. Není jich tedy tolik, kolik bychom si přáli. Zažijí spoustu problémů, obvykle mají i další práci či učí při studiu. Učí se za pochodu a mnohdy čelí různým ústrkům či opovržením. Viz třeba zde.

Výtečná práce! To jsme to zase někam dopracovali.

Kvalita mladých učitelů v Česku je značně nevyrovnaná, tvrdí studie

středa 20. února 2019 · 0 komentářů

Mezi učiteli z mladší generace jsou v ČR výrazné rozdíly. Ukázala to nová studie institutu IDEA, která vycházela z mezinárodních šetření. Mezi mladými učiteli je velký podíl těch, jejichž čtenářská gramotnost je pod průměrem jejich vrstevníků. V jiných zemích tak velké rozdíly u mladých pedagogů nejsou a i starší generace českých kantorů je vyrovnanější. Důsledkem je dle autorů studie prohlubující se rozdíl mezi kvalitou vzdělání v různých školách či regionech.

Zdroj: Novinky.cz 4. 9. 2018

Pražský Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) funguje při Národohospodářském ústavu Akademie věd, tvoří součást společného pracoviště AV ČR a Univerzity Karlovy CERGE-EI. Autoři Daniel Münich a Jana Krajčová se zaměřili na tři okruhy dovedností: čtenářskou gramotnost, matematické dovednosti a používání digitálních technologií (ICT).

Zkoumali jejich úroveň u celé populace a dále u učitelů do 45 let věku a od 45 do 60 let. Zatímco průměrná úroveň dovedností českých učitelů je srovnatelná se stavem v zahraničí, při bližším pohledu na věkové skupiny našli výzkumníci zásadní rozdíl.


Problém čtenářské gramotnosti

„Heterogenita (různorodost – pozn. red.) dovedností mezi českými učiteli je na průměrné mezinárodní úrovni, ale skrývá velmi dynamický nárůst heterogenity čtenářských a ICT dovedností u mladší generace učitelů. Nárůst je mimořádně vysoký a nesrovnatelný s tím, co pozorujeme v ostatních zemích,” uvedli autoři.

Nejvíce patrné jsou rozdíly mezi mladými učiteli v ČR u čtenářské gramotnosti. „Česko vykazuje vysoký podíl mladých učitelů s nízkou úrovní čtenářských gramotností, která je výrazně pod průměrem celé mladší dospělé populace,” zmínila studie.

Podle autorů to naznačuje, že když se někteří mladší učitelé v minulosti rozhodovali o své profesi, čtenářská gramotnost v tom nehrála roli. „Z grafů vyplývá, že je řada učitelů, kteří jsou vysoce nadprůměrně čtenářsky gramotní, ale zároveň i těch, kteří jsou pod úrovní běžné populace, což jsou často lidé se středním vzděláním,” řekl ekonom Münich.

Podle něj to ukazuje současnou krizi, kdy o učitelskou profesi není dost velký zájem. „Systém je vděčný za každého člověka, který je ochoten tuto profesi dělat, a přivírá obě oči nad tím, nakolik je schopen se vyjádřit či pochopit texty,” poznamenal.


Rozdíly se stále zvětšují

Münich zároveň vyjádřil názor, že rozdílnosti v kvalitě mladých učitelů od sběru dat v roce 2012 dodnes ještě narostly. Bude podle něj potřebný podrobnější národní výzkum, který by přinesl aktuální informace o užších věkových skupinách či regionech.

Velká rozrůzněnost vede podle autorů studie k tomu, že úroveň vzdělání kolísá podle regionů, škol i tříd. Rozdíly s generační výměnou učitelů ještě porostou, zejména poté, co klesne podíl učitelů, kteří do této profese nastoupili před rokem 1989.

Tito učitelé tvoří skupinu, jejíž členové mají velmi podobnou úroveň dovedností. Dle výzkumníků je to způsobeno i tím, že dřívější proces výběru učitelů příliš velkou heterogenitu ani neumožňoval.

Z výsledků plyne také to, že na českých školách je více žen než v jiných státech, konkrétně 75,6 procenta. Průměr pro zkoumané země je 70,6 procenta, nejmenší podíl žen ve školství má Dánsko: 62,4 %. Průměrný věk pedagogů v Česku je 46 let, průměr v zahraničí je 44,2 roku.

Ze statistik z loňského roku vyplynulo, že je učitelská profese v ČR spojena s finančním ohodnocením, které je nejhorší mezi zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Poukázala na to loňská studie od IDEA. Následně OECD učitelské platy v ČR kritizovala.

Ty se mají nadále zvyšovat, byť se mnohým ani trochu nezamlouvá, že nakonec až od začátku příštího roku, nikoli už nyní od září.

E-kniha pro vás: Chtějí zůstat nebo odejít? Začínající učitelé v českých základních školách

úterý 19. února 2019 · 0 komentářů

Jedním z faktorů ovlivňujících kvalitu vzdělávání je nedostatek učitelů, k němuž přispívá i tzv. drop-out, tedy odchody kvalifikovaných učitelů ze školy či ze školství. Nejohroženější profesní skupinou jsou přitom začínající učitelé.

Kniha přináší výsledky výzkumného šetření na českých základních školách, které se zaměřilo na procesy socializace začínajících učitelů a jejich objektivních determinant, které byly identifikovány na rovině interaktivní (žáci, třída), institucionální (škola, kolegové, vedení školy) i na rovině kulturní (komunita blízká škole včetně rodičů, širší kulturní, společenský a politický kontext). Autoři formulovali řadu doporučení pro vzdělávací politiku, vzdělavatele učitelů i pro vedení škol.

Knihu si můžete stáhnout ZDE.

Výzkum: Začínající učitele netrápí jen platy. Chybí jim i podpora systému

pondělí 18. února 2019 · 0 komentářů

Výsledky výzkumu zaměřeného na odchody začínajících učitelů ze škol v Česku představili koncem loňského roku odborníci z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Plyne z nich, že na své stávající škole plánuje zůstat jen 70 procent z nich a zbytek uvažuje o odchodu ze školy nebo ze školství jako celku. Demotivuje je nejen neatraktivní finanční ohodnocení, ale i neexistence systému podpory a dalšího vzdělávání.

Zdroj: www.muni.cz 14. 11. 2018

Odborníci z pedagogické fakulty oslovili pro účast ve výzkumu všechny základní školy v šesti krajích České republiky. Zajímali se o začínající pedagogy, kteří mají do 40 měsíců praxe. Na dotazníky jich odpovědělo 380. „Ukázalo se, že 30 procent z nich uvažuje o změně, což naznačuje, že Česko může patřit k zemím s vysokou mírou odchodů začínajících učitelů. Za přirozené je považováno, odejde-li ze škol asi pět procent začínajících učitelů,“ uvedla Světlana Hanušová, hlavní autorka výzkumu, s dovětkem, že je nutné brát v potaz, že se zatím jedná o plány pedagogů.

Výsledky jsou podle ní alarmující i proto, že se udává, že v tuzemsku do škol nenastupuje asi polovina absolventů pedagogických fakult. Pokud už tedy absolventi do praxe nastoupí, bývají na počátku své profesní dráhy velmi motivovaní. „Z našich dat ale plyne, že jejich nadšení se v praxi často ztrácí,“ doplnila Hanušová.

Ačkoliv se většinou mluví o tom, že motivem nespokojenosti učitelů je nízké finanční ohodnocení nebo že mají čím dál větší problémy s chováním dětí, výpovědi účastníků výzkumu to zcela nepotvrzují. 90 procent z nich hodnotí své vztahy s žáky pozitivně a cítí se ve třídě dobře. Žáci jsou tak spíš důvod, proč učitelé na škole setrvat chtějí. V oblasti platového ohodnocení se sice shodují na tom, že by mělo být vyšší a že poměr náročnosti povolání a jeho ohodnocení není odpovídající, začínající učitele ale víc trápí pocit, že jim nikdo nepomáhá v náročném přechodu z fakulty do každodenní práce. Jen asi desetina respondentů výzkumu souhlasí s tím, že na jejich škole existuje funkční systém uvádění začínajících učitelů do praxe.

„Odměňování učitelů a také podpora těch začínajících byla součástí nedávno diskutovaného kariérního řádu, který ale nakonec poslaneckou sněmovnou neprošel. Znamená to, že v pedagogické profesi chybí perspektiva kariéry a spolu s ní i plán podpory. Stát navíc data o nastupujících učitelích ani nesbírá, ačkoliv v zahraničí je to běžnou praxí,“ podotknul Tomáš Janík, proděkan Pedagogické fakulty MUNI pro výzkum a akademické záležitosti.

Právě proto fakulta organizuje setkání zástupců škol, ředitelů, učitelů, odborníků na oblast školství i školní inspekce, kteří společně hledají vhodné nástroje, jež by mladým pedagogům mohly pomoct. Patří mezi ně například pozice uvádějících učitelů, kteří mladé kolegy podporují, nebo systém dalšího vzdělávání. Cílem by podle odborníků mělo být zavedení plošně fungujícího systému, který by podobu uvádění do praxe neponechával pouze na jednotlivých školách, jak je tomu dosud.

Jana Bílková: Cvičení mentální kondice. 365 úkolů na celý rok

sobota 16. února 2019 · 0 komentářů

Víte, že kromě tělesných rozcviček existují i ty mentální? Tato kniha vám jich nabízí přesně 365, aby ani jediný den nezůstal němý.

Můžete je řešit postupně, ale na druhé straně není nutné omezovat se na jediné cvičení denně. Různé typy úkolů jsou záměrně promíchány, někdy vyžadují chvíli zkoušení a hledání. Kniha je určena pro všechny, kdo rádi luští, pracují na své mentální kondici a flexibilitě, kdo rádi přemýšlejí a hrají si s písmeny, slovy a jazykem.

PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jana Bílková, Ph.D., je psycholožka, překladatelka a tlumočnice. Učí na univerzitách a akademiích třetího věku, vede přednášky v knihovnách a v aktivizačních programech pro seniory. V Portále vydala úspěšnou knihu Trénink mentální kondice (2017).

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Web k mediální výchově

pátek 15. února 2019 · 1 komentářů

Nedostatek kvalitních podkladů je jedním z důvodů nízké úrovně mediální výchovy na školách. S řešením přišel Michal Kaderka z pražského Gymnázia Na Zatlance. Web je kromě učitelů určený i veřejnosti a novinářům. Najdou zde otevřenou učebnici mediální výchovy i veškerá dostupná data o mediální gramotnosti české společnosti.

Zdroj: tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 18. 12. 2018

Podle výzkumu společnosti Median pro Jeden svět na školách pouze 30 % učitelů používá k mediální výchově učebnici. Zbytek hledá zdroje na internetu. Problémy se týkají i vzdělávání: pro tři čtvrtiny učitelů je těžké si najít o kurzu k mediální výchově nějaké informace a 63 % učitelů neví, kde kurzy vyhledat. Proto vyučující mediální výchovy pražského Gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka spustil web www.svetmedii.info, kde učitelé najdou všechny důležité zdroje k mediální výchově včetně kalendáře vzdělávacích příležitostí s akreditovanými kurzy pro učitele.

“Web neslouží jen učitelům, ale i veřejnosti. Ti, co se bojí, že mediální výchova je nástroj propagandy, zde najdou základní informace, co je mediální výchova a co se v ní učí. Jsem přesvědčený, že když si každý odpůrce mediální výchovy zjistí, co se v mediální výchově učí, bude ji naopak pro své děti okamžitě požadovat,” sdělil Michal Kaderka.

Michal Kaderka na webu zveřejňuje po jednotlivých kapitolách otevřenou učebnici mediální výchovy Svět médií. “I přestože se jedná o velmi náročný proces, přibývá každý měsíc jedna kapitola i s pracovními listy a s metodikami pro učitele,” dodává Michal Kaderka.

“Web www.svetmedii.info je učebnicí o mediální výchově, najdete zde úplně všechno. Nejen zdroje do výuky, kalendář či autorovu otevřenou učebnici, ale i detailní popis, jak Michal Kaderka učí mediální výchovu ve své třídě, jak naplňuje principy otevřeného vzdělávání ve výuce a jak zapojuje digitální technologie. A to vše je zveřejněno pod veřejnou licencí Creative Commons, takže si každý učitel může materiály stáhnout, upravit a pak klidně dále legálně šířit. To je kultura sdílení, kterou se zvyšuje kvalita vzdělávání a zároveň snižuje nerovnost v přístupu ke vzdělávacím zdrojům” doplňuje Tamara Kováčová z EDUinu, kde má na starosti projekt Otevřené vzdělávání.

Michal Kaderka je absolventem pražské pedagogické fakulty a od roku 2010 učí mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Zároveň učí občanskou nauku na Karlínské obchodní akademii a VOŠE a je spoluzakladatelem Aliance pro otevřené vzdělávání.

Kontakt:
Michal Kaderka, učitel mediální výchovy a koordinátor Aliance pro otevřené vzdělávání
e-mail: info@svetmedii.info
tel.: 777 879 481

Šárka Jarská: Příběhy pamětníků ve výuce – moderní dějiny prostřednictvím osobních svědectví a za využití moderních technologií

čtvrtek 14. února 2019 · 0 komentářů

Osmdesát let po vypuknutí druhé světové války pomalu končí období, kdy můžeme žákům a studentům nabídnout osobní setkání s bezprostředními svědky těchto událostí. Jakými způsoby můžeme – alespoň částečně – nahradit přítomnost pamětníka ve výuce?

Nabízí se využití memoárů a osobních svědectví ve formě audio a videozáznamů. Jak ale tento vysoce subjektivní pramen vhodně zařadit mezi ostatní historické prameny, jak přistupovat k jeho interpretaci a jak jej využít ve školní výuce? Touto otázkou se dlouhodobě zabývali tvůrci online výukové platformy „Nucená práce 1939–1945. Příběhy pamětníků ve výuce“, která je od roku 2016 k dispozici učitelům, žákům i veřejnosti.


Co nabízí online výuková platforma?

Výuková platforma je jedinečné výukové prostředí dostupné online. V sedmi filmových svědectvích a jednom informačním filmu přibližuje životní osudy přeživších nacistické perzekuce, nabízí odborné texty, archivní materiály a dobové fotografie. Umožňuje efektivně pracovat s prameny orální historie a přistupovat k nim kriticky. Online platforma doplňuje výuku dějepisu založenou na výkladu faktů o osobní pohled na dějiny, ukazuje vliv „velkých dějin“ na životní osudy jednotlivce ve druhé polovině 20. století a zároveň nabízí smysluplné využití moderních technologií ve výuce.

Toto výukové prostředí přináší vzpomínky pamětníků na období druhé světové války, s tematickým zaměřením na nucenou a tzv. otrockou práci, s přesahem do předválečného i poválečného období, především do roku 1968, kdy někteří pamětníci reflektují události související s okupací tehdejšího Československa armádami Varšavské smlouvy a následující období tzv. normalizace. Platforma má dvě základní roviny – „Pamětníci“ a „Historie“.


„Pamětníci“

Základem výukových materiálů je sedm filmových svědectví pamětníků, kteří reprezentují hlavní skupiny obětí nucené práce v českých zemích v letech 1939–1945 (jak civilní nuceně nasazené, tak vězně koncentračních táborů, pracovně-výchovných a internačních táborů). Rozhovory s pamětníky byly natočeny podle zásad orální historie a sestříhány do krátkých životopisných filmů v rozsahu cca 25 minut. K filmům jsme připojili přepis mluveného slova s možností vyhledávání.

Všechny filmové příběhy doplňuje životopis pamětníka s interaktivní mapou. V sekci „Materiály“ najdete k jednotlivým rozhovorům velké množství různorodých podkladů – archivní dokumenty, dobové a současné fotografie, literární ukázky, kresby, tabulky, ukázky z dobového tisku, metodické tipy nebo tematická videa, např. se vzpomínkami na koncentrační tábor pro Romy v Hodoníně u Kunštátu. K dispozici jsou rovněž odborné informační texty, lexikon a podrobná časová osa událostí k tématu nucené práce.

Ke každému filmovému svědectví jsme připravili sérii úkolů pro žáky. Jejich účelem je zasadit vzpomínky pamětníka do historického kontextu a nabídnout učiteli širokou škálu námětů pro práci s těmito svědectvími. Jednotlivé úkoly mají různé úrovně obtížnosti, aby byly využitelné jak pro žáky základních škol, tak pro střední školy a gymnázia. Jednotlivé úkoly rozvíjejí klíčové kompetence žáků podle požadavků rámcových vzdělávacích programů pro výuku dějepisu a společenských věd.

Pro pedagogy nabízí platforma didaktické komentáře, tematický vyhledávač, možnost zapisování vlastních komentářů k jednotlivým úkolům, zadávání vlastních úkolů pro žáky a sledování výsledků jejich práce.Učitelé si mohou vybírat úkoly podle své volby tak, aby vyhovovaly záměrům a cílům výuky pro danou skupinu žáků.


„Historie“

V rovině „Historie“ mohou učitelé využít informační film (35 min.) o nucené práci a jejím odškodnění, který žákům usnadní zasazení osobních příběhů do historického kontextu a celoevropských souvislostí. V sekci „Materiály“ najdete zajímavé texty, statistiky, dobové plakáty, ukázku filmového týdeníku z roku 1943 a tři krátké tematické filmy (8–10 minut) seznamující s osudy nuceně nasazených z východní i západní Evropy – z Francie, Polska a Ruska. Ukázky mapují různorodé zkušenosti nuceně nasazených a dokládají rozdílné zacházení s jednotlivými národnostmi podle kritérií nacistické rasové ideologie.


Pro koho je platforma určena?

Cílovou skupinou jsou žáci vyšších ročníků druhého stupně základních škol, středních škol a gymnázií, stejně jako studenti pedagogických škol a pedagogických fakult na univerzitách. Platformu ale může využívat každý, kdo má zájem o moderní dějiny, stačí se pouze registrovat.


Využití platformy ve výuce

Výuková platforma najde díky širokému záběru témat, která pamětníci v rozhovorech zmiňují, a přiloženým materiálům, využití nejen ve výuce dějepisu, ale také v dalších předmětech jako základy společenských věd, literatura, etika, občanská nauka a výchova nebo anglický jazyk. Jeden z rozhovorů je veden v angličtině (Peter Demetz), rovněž část doprovodných materiálů je anglicky. Tyto podklady jsou připraveny pro učitele, kteří chtějí propojit výuku anglického jazyka s tématem moderních dějin. Platforma je využitelná jak v běžné výuce, tak v projektovém vyučování a dějepisných i společenskovědních seminářích. Vyprávění pamětníků obsáhnou dobu před 2. světovou válkou i po ní, zejména rok 1968,a tak mohou učitelé platformu využívat i pro přiblížení dalších historických událostí po roce 1945.


Technické řešení výukové platformy

Online platforma je dostupná zdarma po registraci a přihlášení prostřednictvím uživatelského jména a přístupového hesla na webových stránkách www.nucenaprace.cz. Podmínkou je připojení k internetu a moderní webový prohlížeč (např.Google Chrome, Mozilla Firefox, Safari, Opera, internet explorer verze 9 a vyšší nebo edge). S platformou můžete pracovat na PC, notebooku, tabletech i smartphonech. Ve výuce můžete využít dataprojektor nebo interaktivní tabuli. Uživatelské prostředí je intuitivní, se snadnou orientací v obsahu, s logickým uspořádáním a přehledným, jednoduchým designem.

Registraci můžete provést pro profil žáka nebo učitele. Pokud se registrujete jako pedagog, máte v platformě k dispozici několik funkcí navíc (graficky jsou označeny zeleně). Učitelé mohou zakládat účty pro své žáky, vytvářet studijní skupiny a sledovat výsledky práce žáků přímo pod svým profilem. Mohou také zadávat žákům své vlastní úkoly do online prostředí. Všichni uživatelé mohou zpracovávat připravené úkoly v příslušném editoru, psát texty, vkládat fotografie a dokumenty, kopírovat úryvky z transkripce rozhovoru, vkládat filmové ukázky. Zpracované úkoly jsou pod každým profilem trvale uložené, je možné je stáhnout ve formátu PDF nebo prezentovat přímo v rámci online prostředí (např. ve výuce prostřednictvím interaktivní tabule).

Pro učitele je připravena přehledná tištěná publikace Příručka pro učitele k online výukovému prostředí. Je možné si ji kdykoli stáhnout v elektronické podobě na stránkách výukové platformy nebo ZDE.


Ke vzniku platformy

Online výukovou platformu „Nucená práce 1939–1945. Příběhy pamětníků ve výuce“ připravila Živá paměť, o. p. s., ve spolupráci s historiky, didaktiky dějepisu, učiteli a žáky. Platforma vznikla díky mezinárodní spolupráci s Centrem pro digitální systémy Svobodné univerzity Berlín (CeDiS FU Berlin), které připravilo technické řešení platformy. Projekt byl realizován za finanční podpory berlínské nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ (EVZ).


Akreditované semináře pro učitele

I v letošním roce nabízíme uspořádání celodenních akreditovaných seminářů k využití online výukové platformy pro učitele dějepisu a společenských věd. V minulých letech prošlo našimi semináři více než 180 účastníků. Jejich pozitivní reakce nás vedly k tomu, že semináře budeme nabízet i v dalších letech. Pro skupiny 6 a více zájemců můžeme akci uspořádat „na klíč“ ve vašem regionu. Podrobnosti vám rádi sdělíme na e-mailu: jarska@zivapamet.cz.


Jazykové verze platformy

Kromě české verze online výukové platformy mohou učitelé využívat verzi německou, ruskou a od května 2019 také polskou. Jednotlivé jazykové mutace využívají stejné elektronické prostředí, nejsou ale pouhým překladem – zohledňují paměťovou kulturu jednotlivých zemí, rozdílné didaktické přístupy a liší se i výběrem pamětníků.


Odkazy

Česká výuková platforma: https://nucenaprace.cz

Ruská výuková platforma: https://obuchenie-na-osnove-intervyu.org
Německá výuková platforma: https://lernen-mit-interviews.de

Webová stránka v českém jazyce k tématu nucené práce a online archiv téměř 600 rozhovorů v plném znění: https://nucenaprace-archiv.cz / https://zwangsarbeit-archiv.de

Příručka pro učitele k online výukovému prostředí

Osnovy, maturita a moderní dějiny

středa 13. února 2019 · 0 komentářů

Na základní škole jsem tradičně dával žákům na konci školního roku papíry, ať zhodnotí naši společnou výuku. Co se jim líbí a nelíbí. Co by změnili, pokud něco chtějí měnit nebo čeho mám přidat, pokud jim nějaká metoda vyhovuje.

Zdroj: Tajný učitel 31. 1. 2019

Na gymplu jsem stejný úkol některým studentům (těm, které mám nejčastěji) zadal už v pololetí. Ale o tom tento článek úplně není. Ale připomínky v jedné třídě, v prvním ročníku střední školy, typu „nepřipravíte nás k maturitě“ a „víc učení, míň hraní“, mě motivovaly k tomu, abych se podíval na RVP, ŠVP a další dokumenty podstatné pro školu a výuku. A to je svým způsobem téma následujících řádků.

Důležitá věc na začátek. Osnovy neexistují. Žádné. Vůbec. Slovo „osnovy“ používají v současnosti jak média, tak inteligentní lidé s přehledem na sociálních sítích. A je to hodně symbolické. Systém se měl změnit po roce 2004, ale nepovedlo se ho překlopit a aktualizovat. Změny zůstaly jen na papíře. Přechodem z osnov (jasně dané, co se musí odučit – ano, odučit; a malé procento svobody) na Rámcový vzdělávací plán (státem určené minimum; svoboda škol vypracovat si detaily a určit, čemu se chce věnovat = Školní vzdělávací program) se modernizovalo školství z 19. století na 21. století. Nyní se nemají učit znalosti, ale dovednosti. V praxi to znamená, že učivo samozřejmě probírat budeme, ale zároveň by mělo být podstatné, jak to budeme probírat a s jakým cílem. Cílem by mělo být spíš učit se učit, než naučit se něco zpaměti. Chammurapiho zákoník je pořád důležitý, ale už ne jako samostatná „událost“, ale svým významem pro civilizaci a pro nás v roce 2019. Kontext. Příčiny. Důsledky.

Zní dobře. Ale poslední měsíce mám pocit, že jsme se modernizovali vážně jen na papíře a že se za posledních patnáct let snad nic nezměnilo. Jak by taky mohlo? Změnit se měl přístup a hlavy učitelů. A přání změny zde nestačí. Existují na sto procent učitelé, kteří prostě nic nezměnili. Přepsalo se pár papírů, ale v hodině se pořád jede dál to stejné, co učitel říkal předchozích třicet let. Pořád ten a ten panovník, co udělal, kam jel na výlet a jaký byl zrovna rok. Ve svém vzdělávacím plánu mají školy napsáno, že používají x metod, ale používají je místní učitelé nebo jen ředitel při psaná školního vzdělávacího programu? Na papíře je, že učitelé nebudou studenty přetěžovat informacemi, ale je taková realita?

Zrovna nedávno jsem se bavil s tátou jednoho z mých studentů. Začal mi vyprávět o Zlaté bule sicilské. A jak ví, že to bylo v roce 1212. A jak už neví nic dalšího. Je důležitý rok 1212 nebo význam dokumentu? Máte v zápiscích několik významů Zlaté buly sicilské pro tehdejší český stát?

Co mě zarazilo asi nejvíc jsou maturitní otázky z dějepisu. Klasicky jich je třicet. Máme čtyři roky dějepisu, poslední o několik týdnů zkrácený kvůli maturitě. Logicky by maturitní otázky měly být rozloženy stejnou měrou do jednotlivých ročníků, to znamená například sedm otázek z učiva prvního ročníku, sedm z druhého ročníku atd. Ale ne! My jsme se modernizovali, protože se vytvořil tlak na výuku moderních dějin a proto se seznam maturitních otázek skládá rovnou ze čtrnácti otázek z dvacátého století. To je super. Problém je, že jsme se zase modernizovali jen na papíře. Na maturitní otázky se může podívat každý, jsou na stránkách školy veřejně k dispozici. Výsledek? Vypadá to dobře. Jsme moderní škola.

Problém pak ale nastává, když vezmete reálnou třídu, vzdělávací plán a zjistíme, že v prvním ročníku probíráte rok tři maturitní otázky a v posledním ročníku zkráceném o dlouhé týdny probíráte čtrnáct otázek. Není přece možné probírat detaily z Řecka a Říma čtyři měsíce, pokud je to jen jedna maturitní otázka. Je to zbytečné plýtvání času.

Ve skutečnosti samozřejmě nejde o maturitní otázky, to je jen zvolená jednotka času, na kterou jsem se rozhodl přepočítat výuku. Téměř polovina maturitních otázek je z dvacátého století. Věnujeme skoro polovinu času ve výuce dějepisu dvacátému století? To je klíčová otázka. A pokud přibereme i novověk, zabere to dvacet dva maturitních otázek. To jsou tři čtvrtiny. Zase musí padnout podobná otázka jako před chvíli. Věnujeme tři čtvrtiny výuky novověku a moderním dějinám? Celý rok v nastaveném systému chybí. A nebo naopak. Máme v systému rok učiva navíc. Co z předchozích dvou pohledů na jednu chybu lze jednodušším způsobem změnit?

Na papíře tedy modernizované školství máme, ale problém je jakési uzavření celé věci a přenesení moderních dokumentů do reálné výuky. Osekat učivo, končit ve třeťáku koncem druhé světové války a poslední ročník začínat dějinami po roce 1945. Osm měsíců na Studenou válku a dějiny komunistického Československa je dostačující čas a zbude čas i na devadesátá léta, září 2001 a pravděpodobně i současnost.

Jakou autoritu dítě potřebuje, aby vás chtělo poslouchat?

úterý 12. února 2019 · 0 komentářů

Má Nevýchovný rodič u dětí autoritu? A opravdu může být dítě rovnocenným partnerem? Neuškodí mu to? Nebude mít problémy ve škole? Tady najdete odpovědi.

Zdroj: www.nevychova.cz 30. 8. 2018

Všude dneska slyšíte o Nevýchově. Něco vám na tom ladí, něco ne, a přemýšlíte, jak vlastně ty parťácké děti dopadnou? Budou nezvladatelné a budou mít jednou problémy ve škole? Nebo se z nich stanou předčasně dospělí, když je rodič bere jako sobě rovné? A je to vůbec reálné?

Rozhodně nejste jediní, kdo si tyhle otázky pokládá, milí rodiče. Tak ať vám tenhle rozhovor s Katkou Královou přinese odpovědi a pomůže vám se rozhodnout, jestli je Nevýchovné parťáctví vhodné i pro vás a vaši rodinu. Na konci najdete i ukázku partnerského přístupu ve 3 konkrétních situacích s dětmi a sami ucítíte, jestli tohle je cesta, kterou se chcete se svým dítětem vydat.

Teď už první otázka na Katku:

Název Nevýchova může vzbudit dojem, že jde o liberální výchovu bez jakýchkoli hranic a pravidel. Je to tak?

Ne, není. Nevýchova není liberální výchova, ale partnerská. V případě liberální výchovy se svět často nekriticky točí kolem dětí. Děti můžou všechno, nikdo by je neměl příliš omezovat. Co se ale často nebere příliš v potaz, jsou potřeby a hranice rodiče. Takže je tu nakonec nezvladatelné dítě, které má spoustu vrtochů, a rodič vůbec neví, co s nimi. Partnerská výchova naproti tomu neříká jen A – respektujte dítě, ale přináší i B, tzn. respekt k sobě jako rodiči.

Úplně jednoduše by se dalo říct, že nejde o to, aby bylo spokojené jen dítě a rodič tiše skřípal zubama. Pokud jsou máma, táta a děti parťáci, mají být spokojení všichni. Možná ne v každé situaci, ale tak nějak celkově ano. Je to něco, co je v českém prostředí revoluční myšlenka: myslet i na sebe a komunikovat, co potřebuju. My to rodiče učíme a myslím, že je to právě jeden z důvodů tak velké oblíbenosti Nevýchovy u současných rodičů.

Můžete stručně popsat princip Nevýchovy?

To je jako, kdybyste se mě zeptala, jestli můžu stručně popsat evoluci lidstva :D Můžu, ale bude to jen spousta prázdných slov, z nichž si čtenáři nebudou moct nic vzít. Protože žádný teoretický popis vám nezařídí prožitek toho, jak Nevýchova funguje.

Řeknu vám raději příběh, jak to vypadá, když se Nevýchova v rodině opravdu žije: Žehlím v kuchyni a kluci (8 let a 3 rokyr) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začínal často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká: „Plomiň, já se tobě omlouvám, to nebylo schválně.“ A starší na to: „Já tě chápu, ale bolí to, víš.“ A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě. (Zuzana Sopuchová Šimíková)

Opravdu může být dítě rovnocenným partnerem rodiče, když nemá tolik zkušeností a teprve se učí, co je správné a co ne? Nedělá se tak z dítěte předčasně dospělý?

Chápu, že se rodiče bojí, jestli toho na dítě není moc, když je odteď můj parťák a já mu říkám mnohem víc než do téhle chvíle a zvu ho k řešení společných problémů. Je ale potřeba vědět dvě věci. První je, že děti stejně cítí to, co prožíváme a řešíme, bez ohledu na to, jestli jim to říkáme nebo ne.

Určitě si taky pamatujete, když jste byla malá, maminka utírala oči do kapesníku, vypadalo to, že pláče, a když jste se jí zeptala, řekla jen: „Ne, broučku, nic mi není, jen mi něco vlítlo do oka, běž si hrát, utíkej.“ Děti jsou s námi tak svázané, že si nejde myslet, že nevnímají, co prožíváme. A protože se kolem mnoha věcí dělají zbytečné tajnosti, bojí se často mnohem víc, než kdybychom jim otevřeně řekli, co se děje a co potřebujeme.

No a druhá věc, partnerství vůbec neznamená, že tě zahltím přemrštěnou zodpovědností a úkoly. Proto je to partnerství. Citlivě vnímám, co už svedeš, kde už mě nepotřebuješ, a pořád tě zvu, aby ses do toho pustil sám. A když řekneš: „Ne, ještě to nedokážu, mami,“ je to úplně v pořádku, třeba příště. Mám skvělou kamarádku, jejíž čtyřletá holčička si umí říct, co zvládne a co ještě ne. A když doroste do toho, že už má odvahu, přijde a řekne mámě: „Mami, tady už tě nepotřebuju, tohle už zvládnu sama.“ Prostě nádhera. Jen je potřeba dát dítěti důvěru, že umí vnímat samo sebe.

No a co se týká toho, že rodič má víc zkušeností a dítě mu tím pádem nemůže být parťák. To podle mě neplatí. Partnerství není o stejnosti, ale o respektu a rovnocennosti. Rodič samozřejmě má víc zkušeností, ví, jak to ve světě chodí, dítě se od něj učí. Na druhou stranu dítě má mnohem víc citlivosti, empatie, spontánnosti, je otevřenější. A i my dospělí se od něj můžeme spoustu věcí naučit, pokud se budeme dobře dívat. Partnerství se nepoměřuje stejnou silou, stejným věkem nebo stejnými zkušenostmi.

Je to stejné, jako kdybyste řekla, že nemůžu mít rovnocenný, partnerský vztah s babičkou, protože už je na vozíku a nevyzná se ve světě moderních technologií. Jasně, nevyzná, ale to neznamená, že ji nemůžu respektovat, učit se od ní, naslouchat jejím potřebám a vyjadřovat ty svoje, a třeba naslouchat její životní moudrosti, která mně zatím chybí.

Partnerství je přístup k člověku, založený na vzájemné úctě, důvěře, naslouchání, učení se jeden od druhého. Není to snaha narvat dítě předčasně do dospěláckého světa. Vlastně je to naopak, je to obrovská příležitost porozumět světu dítěte.

Má v Nevýchově, resp. partnerské výchově rodič autoritu?

Ano. Řekla bych, že tu nejlepší, jakou si může osvícený rodič přát. Tu přirozenou. Vynucená, vyřvaná, vymlácená autorita totiž není autorita, ale pouhý strach. Strach, že se máma bude zlobit, že bude táta smutný, že mě nebudou mít rádi, že dostanu na zadek, že mě nepustí ven. Dítě se bojí, a proto dělá to, co rodič chce.

Jenže strachem nejde vybudovat zdravé sebevědomí, kritické myšlení, citlivost k druhému, prostě zdravou dětskou osobnost. My v Nevýchově vnímáme autoritu mnohem šířeji. Ne tak, že dítě poslechne, nebude odmlouvat a bude se +/- chovat, jak si rodiče přejí. Chápeme ji jako rodičovskou zralost, kdy rodič zná svoje potřeby, svoje hranice a umí je komunikovat otevřeně, pevně, ale i laskavě. A to bych podtrhla :) Skutečná autorita nehrozí a nevynucuje si poslušnost, nepotřebuje to. Dítě ji z nás cítí a přirozeně ji následuje.

Takže by se dalo říct, že pokud rodič autoritu nemá, je to práce především pro něj :) Stát se člověkem, kterému stojí za to naslouchat. Nevýchovní rodiče z toho těží především v pubertě, kdy už jednoduše nejde zařvat a čekat, že se dítě lekne a svěsí uši.

Takže ano, v partnerském přístupu hraje autorita velikou roli. A je krásné sledovat rodiče a děti, kteří ji k sobě opravdově cítí, jak se k sobě navzájem chovají.

A nemají děti z Nevýchovy problémy ve škole, kde s nimi nikdo nebude dlouze diskutovat?

S Nevýchovnými dětmi nikdo dlouze nediskutuje. To je jen zkreslená představa lidí, kteří v partnerství nežijí, že těmhle dětem musíte všechno do bezvědomí vysvětlovat a neustále s nimi o všem diskutovat. Vůbec ne. Naopak. Z vlastního pozorování bych řekla, že klasická výchova tráví dohadováním a řešením vzniklých výchovných problémů mnohonásobně víc času než výchova partnerská. Chvíli to samozřejmě trvá, než si rodiče a děti na nový styl komunikace zvyknou, pak už to ale jde fik, fik a žádné sáhodlouhé debaty se nekonají.

Ale ta otázka asi mířila spíš k tomu, jestli můžou mít Nevýchovné děti ve škole problémy. Samozřejmě můžou. Stejně jako jiné děti, které přicházejí z různých rodin s různými hodnotami a přístupy. Často jsou to hodnoty téměř neslučitelné s českým školstvím. Takže myslím, že kdybychom se teď mohli zeptat všech maminek a tatínků, co rozhovor čtou, jestli měly jejich děti někdy ve škole problémy, většina by řekla, že ano. A to tipuju, že většina z nich nejsou Nevýchovní rodiče.

Nicméně největší problém, který můžou Nevýchovné děti ve škole mít, je ten, že se nebojí ozvat. Chtějí vědět proč, chtějí rozumět, chtějí se podílet, umí diskutovat. A pak je to na zralosti učitele, jestli bude mít potřebu jejich chování označit jako nežádoucí a zatrhnout ho, nebo jim pomůže dál růst a rozvíjet se.

Jen víte, a teď se prosím neurazte, tahle otázka mi vlastně přijde trochu postavená na hlavu. Protože přece skutečnost, že je moje dítě zralejší, otevřenější, víc přemýšlející a diskutující, než jakékoli školství potřebuje a umí přijmout, tahle skutečnost přece nemůže být důvodem, abych ho raději víc sekala, nenechala ho ptát se a říkala mu: „Hele, nediskutuj, tvůj názor nikoho nezajímá, prostě to udělej a hotovo.“

Školství má dětem pomoct rozkvést v citlivého dospělého člověka s vlastním názorem. A asi každý z nás si musí položit otázku, jestli to opravdu dělá. Bojím se, že v odpovědi je zakopaný pes celé téhle obavy, aby dítě nemělo ve škole problémy…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.


Přes 30 tisíc vysokoškoláků do 50 let bez pedagogického vzdělání vážně zvažuje kariéru učitele

pondělí 11. února 2019 · 0 komentářů

Zhruba 3 % vysokoškoláků do 50 let bez pedagogického vzdělání vážně zvažují kariéru pedagoga, dalších přibližně 8 % o učitelství uvažuje. Motivací pro vstup do učitelské profese je pro ně chuť předávat své znalosti a zkušenosti. Obávají se hlavně psychické náročnosti profese a nízkého finančního ohodnocení. Vyřešit některé obavy spojené se vstupem do profese může unikátní výcvik.

Zdroj: Tisková zpráva Učitele naživo 29. 1. 2019

Pro zájemce o učitelství otevírá Učitel naživo další ročník akreditovaného výcviku. Hlásit se do něj je možné až do 28. února.

Z výzkumu realizovaného ústavem STEM pro Učitele naživo, vyplývá, že mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi do 50 let bez pedagogického vzdělání, jsou v Česku asi 3 % vážných zájemců o profesi učitele. To dle expertního odhadu odpovídá zhruba počtu 30 tisíc lidí. Dalších 80 tisíc o možnosti jít učit uvažuje. Nejčastějším motivem bývá chuť předávat své znalosti a zkušenosti a smysluplnost práce s dětmi vidí.

„Mnozí vysokoškoláci uvažující o změně profese vnímají učitelství jako smysluplnou a zajímavou cestu. Často se ale setkáváme s tím, že se lidé obávají psychické náročnosti povolání a toho, že před třídou zkrátka neobstojí,” říká Martin Kozel, spoluředitel organizace Učitel naživo. „Proto je náš učitelský výcvik založený na kombinaci výuky s intenzivní praxí přímo ve škole. Budoucí učitelé si všechno zažijí na vlastní kůži,” dodává.

„Největší hodnotou výcviku je pro mě jeho efektivita. Učíme se jen to podstatné a vše můžeme vyzkoušet přímo v praxi. Přitom máme dostatek volnosti a podpory pro rozvoj vlastního osobitého přístupu,“ uvádí jedna ze studentek 2. ročníku programu Učitel naživo Helena Cuřínová. Organizace spolupracuje se sítí tréninkových škol v Praze a okolí, na nichž studenti absolvují celoroční praxi.

„Studenti programu Učitel naživo na praxi nejsou sami. K dispozici je jim zkušený provázející učitel, se kterým diskutují, co ve třídě prožívají a reflektují s ním průběh výuky, co fungovalo a co by například mohli udělat jinak,“ říká druhý ze spoluředitelů Učitele naživo Jan Straka a upozorňuje na učitelskou komunitu jako nedílnou součást výcviku: „Společně s výcvikem budujeme komunitu zapálených učitelů, kteří spolu sdílí a reflektují své zkušenosti. Díky tomu je mnohem snazší hledat způsoby výuky, které sedí jim i dětem ve třídě. Součástí výcviku Učitele naživo je tedy i následná příležitost pro profesní a osobnostní růst. Učící se komunitu vnímají naši studenti jako velkou přidanou hodnotu.“


Pedagogické minimum: 370 hodin výcviku a 380 hodin praxe

Program Učitel naživo nabízí jednoletý nebo dvouletý výcvik v rozsahu 750 hodin, který kombinuje výuku a praxi na školách v poměru 1:1. Z toho 380 hodin reflektované praxe, 370 hodin intenzivního výcviku v podobě tematických seminářů a přípravy, 5 celodenních exkurzí do českých škol a výhodné podmínky pro účast na zahraniční exkurzi. Výcvik je určen absolventům nepedagogických oborů vysokých škol, kteří chtějí učit děti na druhém stupni základní školy nebo na střední škole. Absolvováním programu studenti získávají Osvědčení o učitelské způsobilosti –֪ takzvané pedagogické minimum.

Program společně realizují Učitel naživo, z. ú. a Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha. Zájemci o účast v programu Učitele naživo najdou veškeré podrobnosti o přihlášení ZDE.


Zažijte hodinu s naším provázejícím učitelem

Pro zájemce o studium připravil Učitel naživo ochutnávky výcviku, kde je kromě získání všech potřebných informací, možné zažít i ukázku výcviku na vlastní kůži a seznámit se se zástupci týmu, studentů, absolventů i provázejících učitelů. Více informací ZDE.

Učitel naživo, z. ú. vytváří a šíří programy na přípravu a rozvoj učitelů a ředitelů škol. Věříme, že jedině kvalitně připravení a motivovaní učitelé a ředitelé mohou naplno rozvinout potenciál dětí. Výcvik Učitel naživo proto umožňuje absolventům jakéhokoliv magisterského programu získat kvalifikaci – pedagogické minimum – prostřednictvím intenzivní praxe a podpory.

V srpnu 2019 odstartuje výcvik pro ředitele a vedení škol Ředitel naživo. Na přípravě a realizaci našich programů spolupracujeme s řadou škol, neziskových organizací, veřejných institucí a vysokých škol.

Sdělení Pedagogické knihovny J. A. Komenského

sobota 9. února 2019 · 0 komentářů

K 31. lednu 2019 byly spuštěny nové webové stránky Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.

Jejich adresa je totožná s adresou původních stránek: www.npmk.cz, www.npmk.cz/knihovna, došlo však ke změně umístění jednotlivých seznamů novinek.

Novinky za leden 2019 již mají nové funkční odkazy, ale odkazy ve starších novinkách, tj. za prosinec 2018 a starší (s výjimkou odkazů na konkrétní vybrané publikace) již bohužel nebudou fungovat.

Přístup k archivu novinek z fondů a databází PK je i nadále možný z nové webové stránky Pedagogické knihovny – rubrika Novinky a publikace: www.npmk.cz/knihovna/novinky-publikace.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: únor a březen 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na únor si můžete stáhnout ZDE, na březen ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Bonjour, monsieur Gauguin. Čeští umělci v Bretani 1850–1950

Palác Kinských, do 17. března

Bretaň odjakživa přitahovala výtvarné umělce a na přelomu století se díky pontavenské škole stala významným uměleckým centrem moderního umění, kam se sjížděli nejprogresivnější malíři tehdejší doby. Pravidelně do Bretaně jezdili i umělci českého původ, několik málo z nich se tam i na čas usadilo.

Výstava zmapuje přítomnost českých umělců v Bretani v letech 1850–1950 a zhodnotí, jakým způsobem zachycovali její drsnou krajinu či tradiční bretonské motivy, vliv pontavenské školy na jejich tvorbu či naopak její jedinečnost.

Díla českých autorů (např. Jaroslav Čermák, Antonín Chitussi, Alfons Mucha, Josef Čapek, František Kupka, Jan Zrzavý, Alén Diviš, Toyen, Jan Křížek) budou doplněna o srovnání s obrazy zahraničních tvůrců jako Paul Gauguin, Paul Sérusier a Émil Bernard.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 31. března

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 31. března

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Jana Cihelková: Nadané dítě ve škole. Náměty do výuky pro celou třídu

· 0 komentářů

Co je nadání? Jak poznat nadané dítě? Je nadání výhoda, nebo spíše handicap? Co nadané děti ve výuce potřebují a jak jim to poskytnout? Metodika v knize Nadané dítě ve škole odpovídá na tyto otázky stručně, přehledně se zaměřením na praxi.

Nabízí učitelům návod, jak nadané dítě rozpoznat, protože to nemusí být vždy úplně jednoduché, a jak s ním ve výuce pracovat. Rodičům nadaných dětí se může stát vodítkem při výběru školy.

V knize najdete návrhy systémových strategií k zajištění adekvátního přístupu k nadaným dětem, které škola může začlenit do svého vzdělávacího programu, a také zásobník v praxi ověřených aktivizujících učebních metod upravených pro potřeby nadaných žáků, který je určený jednotlivým učitelům k využití v přímé výuce.

Autorka se zaměřuje na rozvoj dovedností učitelů individualizovat výuku pomocí aktivizujících učebních metod. Individualizace výuky je přitom jediným způsobem, jak v praxi realizovat inkluzivní vzdělávání. Proto může být – přestože cílí především na nadané děti – využívána k práci s celým třídním kolektivem.

Jana Cihelková je zakladatelkou a ředitelkou školy Métis – základní škola s. r. o, zabývající se výukou nadaných dětí.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Naše účast na kurzech pro učitele? Za Gymnázium Broumov pouze samé superlativy

pátek 8. února 2019 · 0 komentářů

Čtyři vyučující anglického jazyka z Gymnázia Broumov měli jedinečnou příležitost v rámci dvouletého projektu programu Erasmus Plus, KA1 (2017-1-CZ01-KA101-034539) absolvovat vzdělávací kurzy ve Velké Británii a na Maltě.

Během šesti dvoutýdenních mobilit se účastníci kurzů zaměřili na využití informačních technologií, aplikování kreativních metod a metody CLIL a rozšíření svých didaktických znalostí v oblasti nejnovějších výukových přístupů.

Po našem -cetiletém působení středoškolských učitelek bylo velice zajímavé usednout na druhé straně, tedy v roli studentů a zažít si na vlastní kůži, jak náročné je delší dobu se soustředit na složitý text, psát úkoly, hrát role, vymýšlet příběhy, a jak osvěžující pak jsou herní aktivity. V našich „třídách“ bylo maximálně šest učitelů rozdílného věku, z různých koutů Evropy. Jedno jsme měli ale společné – z kurzů v přátelské atmosféře jsme si chtěli odnést co nejvíce. Shodli jsme se na tom, že obsah všech kurzů byl perfektně vypracován. Naši vyučující byli nadšení odborníci s letitými zkušenostmi, kteří ve výuce používali a doporučovali osvědčené metody a materiály. Zároveň dokázali efektivně reagovat na naše individuální požadavky. Obvykle se vyučující střídali, takže jsme si mohli zažít různé styly výuky a vytěžit z nich maximum.

Hlavní devizou prezenčních kurzů bylo, že nešlo pouze o přijímání informací, seznámení se s teorií různých metod nebo třeba souhrn užitečných odkazů pro výuku angličtiny, ale hlavně jsme měli každodenní prostor k tomu, abychom si vše vyzkoušeli, ´osahali´, vytvořili, a odvezli si to, co pro nás a naše studenty je užitečné, zajímavé a zároveň zábavné.

Ze strukturovaných kurzů v akreditovaných jazykových školách v Yorku, Exeteru, Manchesteru, Broadstairs, Edinburghu a maltském St. Paul´s Bay jsme získali neocenitelné zkušenosti a přivezli si nové dovednosti a aktuální informace pro naši výuku. Také jsme se seznámili s kolegy z jiných zemí, s kterými jsme měli příležitost vyměnit si své pracovní poznatky nebo si jen tak popovídat o běžných záležitostech. S některými účastníky jsme stále v kontaktu a kdo ví, možná se opět setkáme na nějakém kurzu.

Mgr. Martina Salašová, Gymnázium Broumov

Jana Hrubá: Jak učit pro budoucnost?

čtvrtek 7. února 2019 · 0 komentářů

Kromě jiných četných problémů kolem učitelské profese se v poslední době zřetelně vynořuje dlouhodobě přítomný, ale dlouho odsouvaný problém: Jak vlastně učit jinak pro změněný svět? Tedy problém didaktický. Na pedagogických fakultách je bohužel didaktika většinou popelkou.

Nechci teď rozebírat příčiny – např. že na didaktice se nedá stavět vysokoškolská kariéra, že učitelé pedagogických fakult jsou nuceni věnovat se především vědě a projektům, že mnozí z nich sami nikdy neprošli reálnou učitelskou praxí a tak dále.

Chci jen zachytit fenomén, který se objevuje na sociálních sítích: Mnozí mladí učitelé by rádi změnili způsob výuky, ale při svých pokusech narážejí na nepochopení kolegů, vedení škol či rodičů, někdy i samotných žáků a studentů. Některé to odradí a přizpůsobí se tradici, jiní profesi opouštějí a další jsou dokonce propouštěni. Jako by učitelů byl nadbytek. Dobrých učitelů.

Kde je zakopán pes?

V učitelském hnutí byla od 90. let snaha hledat nové formy a metody výuky a vzájemně se učit . I přesto někteří „pokusníci“ ztroskotali – zjistili, že snaha jednoho učitele ke skutečným změnám nevede. Lépe se dařilo těm, kteří měli štěstí na probudilé vedení. Tam se vytvořilo klima „učící se školy“. Takových škol je ale bohužel stále menšina, stačí změna ve vedení a všechno je jinak. Inspekční zprávy jsou toho dokladem.

Co chybí nejvíc, je systém. Systematické vedení začínajících učitelů na škole. Systematické další vzdělávání učitelů – ne náhodná školení v rámci různých projektů v různých právě módních trendech. Systematické setkávání a vzájemné návštěvy škol. Kolegiální učení přímo na škole. Společné přemýšlení o obsahu, o tom, jaké formy a metody vedou k jednotlivým kompetencím a gramotnostem, výměna zkušeností. Systematická osvěta rodičů a veřejnosti. Určitě by stálo za to obnovit systém pokusných škol a dát těm schopným mladým (a samozřejmě i těm zkušenějším) učitelům, kteří něco tvoří, kteří se o změnu snaží, ocenění, podporu a status „pokusníků“. Aby nevypadali jako partyzáni, kteří to „osvědčené“ lehkomyslně boří.

Pokusů na školách je dost, ale nemají dostatečnou podporu – od kolegů, rodičů, vedení, zřizovatele, státu. Systém nefunguje a nikdo se o něj v celé šíři ani nepokusil. Jen některé alternativní směry či ojedinělé dlouhodobější projekty. Chybí systematická a srozumitelná didaktická podpora od vysokoškolských odborníků, aby nový systém výuky vůbec vznikl. Aby každý učitel věděl, proč co dělá a k čemu to vede. Aby věděl, jak individualizovat a diferencovat a budit zájem dětí a studentů o učení. (Ovšem to by museli požadovat nejen didaktici, ale i inspekce, poučení ředitelé, tvůrci priorit vzdělávací politiky – a hlavně učitelé sami.)

Protože schopnost a chuť stále se učit je ta hlavní výbava mladých lidí do jejich budoucnosti (a také učitelů do jejich povolání).