A mám se to vůbec učit – co když mě pak moji milí, rodina, kamarádi a vůbec lidi okolo nebudou mít rádi?! Nebo jim budu připadat jako nafoukaná nána?! A navíc – je to „takový blbý“, oni pak lidi divně koukají!
Inu, to je pravda – oni opravdu divně koukají. Protože jste jasně řekli, co chcete a co ne a na to nejsme v našich zeměpisných šířkách příliš zvyklí. Jenže odmítnutí nějakého požadavku neznamená, že odmítám člověka!
Tak jestli vám dělá starosti, jak se s vaším „NE“ druhá strana vypořádá, řekněte rovnou, že to „NE“ patří tomu, co po vás chce, ne jemu/jí!
A jestli vás trápí, jak říkat „NE“, tady jsou 4 tipy, jak to udělat.
1. Částečné odmítnutí
To je taková diplomatická cesta. Dáváte druhé straně najevo, že chcete pomoct, ale stanovujete si pro sebe přijatelné podmínky, za kterých pomoc poskytnete.
Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Můžu ti půjčit auto, ale jen do dvanácti, pak musím odjet do Brna. Tak jestli chceš, do dvanácti je tvoje.“
2. Odmítnutí s návrhem jiného řešení
Příjemné alternativní řešení. Jste aktivní, pomáháte, spoluřešíte. Ale použijte jenom tehdy, když si můžete dovolit nabízet řešení.
Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Já auto potřebuju taky. Ale vydrž, zavolám Markovi a požádám ho, aby ti půjčil svoje, vím, že ho tu dneska má. A Marek mi vyhoví, jsme kámoši.“
3. Empatické odmítnutí
Tady říkáte jasné „NE“, ale vstřícně, citlivě, emotivně. Je to milé, ale zřetelné odmítnutí. Druhá osoba se bude pravděpodobně pídit, proč nepomůžete nebo nepůjčíte.
Hlavně nezačněte vysvětlovat a zdůvodňovat! Tím se zbytečně zamotáte. Vyplatí se neoblíbená, ale tady užitečná asertivní „obehraná deska“.
Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Mrzí mě, že ti nemůžu pomoct. Je mi líto, ale nepůjčím.“
Kolega: „Co se stalo? Já tě nějak naštval?“
Vy: „Ne, nenaštval. To se tě nijak netýká, já prostě auto nepůjčuju.“
Kolega: „Ale to by byla jenom chvilka! A víš, že dobře řídím!“
Vy: „Já vím, že jsi dobrý řidič. Promiň, ale ne.“
4. Prosté odmítnutí
To je přímé, stručné, nediplomatické „NE“, ale šetří čas. Když vážně nemáte čas nebo chuť věc nějak řešit.
Kolega: „Prosím tě, půjč mi auto, fakt ho hrozně potřebuju – musím odvézt babičku do špitálu!“
Vy: „Ne, nepůjčím.“
Kolega: „Co se stalo? Já tě nějak naštval?“
Vy: „Ne, nenaštval. Auto nepůjčuju.“
Kolega: „Ale to by byla jenom chvilka! A víš, že dobře řídím!“
Vy: „Auto nepůjčuju.“
Odmítání je dovednost. Chráníme tím svoje hranice, pečujeme o sebe, o svoje zdroje.
Na druhé straně je třeba vyvažovat – když dnes odmítnu, protože nemám čas, sílu, peníze, energii…, je dobré jindy pomoc nabídnout. Až na to budu mít.
Protože napřed musím zachránit sebe a až potom celý svět.
Více: www.olga-ebooky.cz
Olga Medlíková: Jak se naučit říkat „ne“ aneb 4 tipy pro zdravé odmítání
Téměř každé šesté dítě sdílí své intimní fotografie a videa. Nezdráhají se ani videochatů nebo osobních schůzek s cizími lidmi.
České děti se pohybují po internetu prakticky bez dozoru rodičů. Veřejně pak sdílí osobní údaje od telefonního čísla až po adresu bydliště. Rychle rostoucím fenoménem je mezi teenagery sexting.
– 74 % dětí považuje sexting za rizikový
– 15 % dětí má přitom s erotickými zprávami nebo sdílením intimních fotek a videí přímou zkušenost – až třetina dětí by se při zneužití takových materiálů zdráhala komukoliv svěřit
– každé druhé dítě chatuje s cizími lidmi, pětina by neodmítla osobní schůzku
Tyto výsledky přinesl nový výzkum Sexting a rizikové seznamování českých dětí v kyberprostoru realizovaný Centrem prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a společností O2 Czech Republic. Do výzkumu se zapojilo 4878 dětí z celého území ČR s průměrným věkem 14 let.
Více než polovina českých dětí (60 %) nemá svými rodiči nijak limitovaný čas strávený na počítači a internetu. Téměř stejné množství dětí má navíc počítač ve svém vlastním pokojíčku, který nesdílí ani se sourozencem. "Prevence i edukace dětí a ve zdravé míře také dohled rodičů jsou přitom nejdůležitějšími kroky, jak zabránit jejich rizikovému chování na internetu. Na 80 % dětí však nemá nějak omezen přístup na nevhodné internetové stránky, i když k tomu v dnešní době existují jednoduché nástroje," říká Tomáš Minka, odborník na internetovou bezpečnost O2.
Zaslat erotické video nebo fotku? Pro děti žádný problém
Že je rizikové chování rostoucím problémem, ukazuje i letošní ročník výzkumu tentokrát zaměřený na sexting (sdílení vlastních intimních materiálů) a rizika spojená s online seznamováním (např. s návazností na tzv. kybergrooming – manipulaci dítěte dospělou osobou s cílem přimět dítě k osobní schůzce). " Své intimní materiály po internetu s cizími lidmi sdílí až 16 procent českých dětí, dominují především fotografie nad videem. Za pět let se toto číslo zvýšilo téměř o polovinu, což samozřejmě vede i k rostoucímu počtu případů úniků nebo zneužití takových materiálů," vysvětluje dr. Kamil Kopecký, vedoucí výzkumného týmu a zároveň vedoucí Centra PRVoK PdF Univerzity Palackého v Olomouci.
Ke klidu rodičů rozhodně nepřispívá, že v případě úniku takových materiálů by jim o tom řekly jen čtyři z deseti dětí, celá třetina by se navíc nesvěřila vůbec nikomu. Zbytek by se situaci snažil řešit pomocí kamarádů.
Proč to děti dělají? Nejčastěji jde o "dárek" pro přítelkyni či přítele (39 %), flirt (36 %) či odpověď na již zaslaný intimní materiál. Ne vždy ale jde o dobrovolnou aktivitu. "Alarmující je, že 7 % dětí bylo k provozování sextingu donuceno někým jiným," varuje dr. René Szotkowski z Centra PRVoK PdF Univerzity Palackého v Olomouci. Čtyři z deseti dětí navíc zažily obnažování na video chatu.
Na osobní schůzku s cizím člověkem by vyrazil každý pátý
Kromě sdílení intimního obsahu se české děti na rozdíl od offline života vůbec nezdráhají v online prostředí komunikovat s cizími lidmi. Dnes tomu napomáhají především sociální sítě – zhruba třetina dětí (31 %) by si na Facebooku přidala nového kamaráda opačného pohlaví jen na základě přitažlivé fotografie a bez ověřování identity.
"Sociální sítě zcela odbourávají bariéry v komunikaci a děti často ztrácí zábrany. Dívka si přidá na Facebook hezkého kluka, chatuje s ním před webkamerou, sdílí intimní fotografie. A to je jen začátek. Až pětina dětí nemá problém s internetovým kamarádem nebo se zcela cizím člověkem vyrazit na osobní schůzku,"upozorňuje Kopecký.
Stále více dětí žádá o pomoc
V souvislosti s riziky na internetu se stále více dětí obrací se žádostí o pomoc na odborníky nebo neziskové organizace. "Na jedné straně stojí edukace, která dětem pomáhá rozlišit, co již není standardní chování. Stejně důležité ale je, aby se měly na koho obrátit, pokud se jim cokoliv závažného děje, ať v reálném světě nebo na internetu. Proto dlouhodobě v O2 podporujeme projekty, jako je Linka bezpečí a E-Bezpečí, které vedle vzdělávacích aktivit provozuje také online poradnu. Aktuální výzkum ukazuje, že rizikové chování dětí na internetu bohužel v čase narůstá. Věříme, že jeho alarmující výsledky pomohou tento trend zvrátit a děti i jejich rodiče si začnou možná rizika a důsledky svého chování na internetu více uvědomovat," říká Marie Mališková, CSR manažerka společnosti.
A právě statistiky Linky bezpečí ukazují, že online trable se dostávají do popředí. Zatímco v roce 2008 se na ni obrátilo s prosbou o pomoc v souvislosti s internetem jen 40 dětí, loni to bylo již téměř 600 případů, což jsou skoro dvě děti každý den. Nejčastěji řeší potíže s kyberstalkingem (24 %), kyberšikanou (20 %) nebo zneužitím osobních dat (6 %).
Detailní informace jsou k dispozici ve výzkumné zprávě umístěné na www.e-bezpeci.cz.
Většina lidí nepracuje v oboru, který vystudovali. Do velké míry je to dáno i vývojem pracovního trhu
Majorita lidí nepracuje v oboru, který vystudovali – dokazují to průzkumy i výsledky nejnovější ankety na stránkách Profesia.cz. Je to dobře nebo špatně? Prostá interpretace statistických dat v tomto případě může vést ke zkreslujícím závěrům. Z nich se totiž nedozvíme, jak úzce je definovaný obor studia nebo zda se daný obor zcela neproměnil v průběhu doby, po kterou v něm člověk pracuje.
Více než polovina vysokoškoláků údajně pracuje v jiném oboru, než vystudovali, stejně jsou na tom tři pětiny středoškoláků. Také pro učební obory i střední odborné školy s maturitou platí, že značná část absolventů odchází hned po ukončení studia pracovat do jiného oboru a odliv z vystudovaného oboru pokračuje i v následujících letech. Několik let od ukončení studia tak působí asi 40 % absolventů středních odborných škol mimo vystudovaný obor.
„Mnoho lidí pracuje mimo obor, který vystudovali – to je dáno jednak nepřipraveností lidí na prahu dospělosti zvolit povolání na celý život, jednak tím, že pracovní trh se poměrně výrazně mění a bude se měnit i nadále,“ říká Zuzana Lincová, ředitelka pracovního portálu Profesia.cz. „Vzpomeňme si jen, kolik nových zaměstnání se objevilo s nástupem a rozvojem informačních technologií, které v současné době nějak zasahují do pracovní náplně většiny lidí. Zavádění automatizace a robotizace přinese další výraznou proměnu nabídky pracovních míst.“
Proč tolik lidí nepracuje ve „svém“ oboru?
Jde o přirozenou záležitost – ekonomika se rychle mění, lidé si hledají obory, kde mohou získat lepší nebo zajímavější práci. Je také mnohem častější, že během své pracovní kariéry změní zaměření. A samozřejmě přispívají i další důvody – například obor studia, ve kterém absolvent nenajde uplatnění nebo se jím nechce zabývat a vývoj profesí jako takových.
Jak dopadla nejnovější anketa na stránkách Profesia.cz?
Z prostého pohledu čísel odpovídá tomu, že většina lidí pracuje mimo obor, který vystudovali – svému zaměření zůstalo věrných 41 % respondentů. Dalších 12 % lidí ale uvedlo, že pracují v oboru blízkém vystudovanému. Lidé mění směřování své kariéry často proto, že nenajdou ve vystudovaném oboru uplatnění, což napsalo 21 % respondentů. Někdo školu „dotáhne“, ale pak se rozhodne, že se oboru nechce věnovat – to přiznalo 18 % odpovídajících. Mnozí si doplní kvalifikaci v průběhu pracovního života a získají tak práci, ke které dlouhodobě směřovali – tuto možnost uvedlo 8 % respondentů.
Graf – výsledky ankety „Pracujete v oboru, který jste vystudoval/a?“ na stránkách Profesia.cz
Zajímavé je podívat se na věrnost lidí vystudovanému oboru z pohledu profesí. Obecně lze říci, že nejstálejší jsou ti, na které jsou kladeny vysoké nároky z pohledu vzdělávání – mimo obor nejméně končí lékaři (pouze 8 % z nich), kteří po dokončení školy ještě musí zvládnout odborné atestace, farmaceuti, ale i lidé ve specializovaných technických profesích nebo pedagogové, zejména ti z vyšších stupňů škol. Naopak mimo obor končívají nejčastěji absolventi filosofických oborů, nebo polovina ekonomů či strojařů.
„Volba oboru studia je bezesporu důležitá, často pro celý život. Trendem posledních let přesto bylo vyhnout se složitějším, zejména technickým oborům, a hlavně získat vysokoškolský titul. Právě v těchto oborech ale lidé v současné době hledají práci snadno, a pokud jsou odborně zdatní, obvykle získávají nadstandardní podmínky,“ říká Zuzana Lincová a dodává: „Budoucnost rozhodně mají profese, které vyžadují vysokoškolské vzdělání a kreativitu, neboť tam stroje ještě minimálně nějaký čas lidské uvažování nenahradí.“
Učení klíčem k úspěchu
Rose Lucking ve Sněmovně Lordů představila před komisí zabývající se budoucností pracovního trhu ¬učení jako základní předpoklad k úspěchu v současné technologické revoluci. Svá východiska objasnila na blogu IOE.
Zdroj: Scio 17. 3. 2017
Její základní tezí je, že celá společnost bude prosperovat, pokud vzdělávání bude držet tempo s inovacemi a rozvojem technologií. Pokud vzdělávání zaostává, pracovníci nezvládají své povinnosti, odpadají z trhu práce a společnost se rozděluje. Např. finská ministryně školství nedávno uvedla, že chce, aby se její země stále učila a lidé měli silné a přenositelné dovednosti a mohli se do vzdělávání vrátit, kdykoli to potřebují.
Británie potřebuje pracovní sílu, která se bude umět přizpůsobit rychle se měnícímu světu. Lidé samozřejmě musí mít určité znalosti, rozumět svému jazyku, matematice, zeměpisu apod., zároveň ale musí disponovat tzv. dovednostmi dvacátého prvního století. Jako nejdůležitější vidí Lucking sebedůvěru, podloženou a oprávněnou důvěru ve schopnost uspět ve specifických situacích a plnit úkoly samostatně i v týmu.
Sebedůvěra ovlivňuje nastavení našich cílů a způsob, jakým řešíme problémy a výzvy individuálně i v týmu. Je to dovednost, která se dá naučit, vyžaduje ale velkou míru sebepoznání. Jedinec musí velmi dobře vědět, co zná a co nezná, v čem je dobrý a v čem ne, v čem potřebuje pomoc a jak ji může získat.
Pokud přijmeme sebedůvěru jako klíč k úspěchu, měla by se začít pěstovat na školách, čemuž musí být přizpůsobené osnovy. Slavná Bloomova studie už před časem prokázala, že pokud se učí student v poměru jeden na jednoho, dosahuje lepších výsledků než v celé třídě. Slabé výsledky tak nejsou selháním studenta, ale přístupu, a je úkolem školství najít způsob, jak vyučovat každého studenta podle jeho potřeb.
K uzpůsobení výuky na míru má pomoci právě umělá inteligence, která novou industriální revoluci začala. Technologie mohou o studentech získávat potřebná data a měřit, jak se zlepšují inteligenčně, emočně i metakognitivně jejich vědomosti, tedy jak se rozvíjí jejich dovednost rozumět svým myšlenkovým procesům a regulovat je.
Žáci se zároveň potřebují učit s technologiemi, což nutně neznamená naučit všechny programovat. Důležité bude umět užívat technologie pro práci, volný čas i pro život jako takový – potřeba je např. vědět, jak je ve virtuálním prostoru nakládáno s daty.
Pokud chceme ve školství držet krok s technologickou revolucí, nesmíme podle Lucking:
1) zanedbat důležitost sebedůvěry tím, že budeme měřit jen oborové znalosti,
2) kvůli strachu z online bezpečnosti neprozkoumat možnosti, které nám technologie dává,
3) a nenaučit nadcházející generaci dostatečně technologie ovládat, aby mohla v budoucnu kvalifikovaně rozhodovat o tom, co by technologie pro společnost mohly a nemohly, měly a neměly a co budou a nebudou dělat.
Původní zdroj.
Kristýna Dlasková: V továrnách zůstanou jen dělníci schopní se učit novým věcem
Šéfka poradenské společnosti ManpowerGroup Jaroslava Rezlerová říká, že s roboty přijdou nové pracovní pozice, které ještě dnes neumíme pojmenovat. Manuální práci zcela převezmou stroje. Budou ale vyžadovat lidskou správu, podporu a údržbu.
Podle Jaroslavy Rezlerové, šéfky české pobočky personální agentury ManpowerGroup, ve výrobních fabrikách zůstanou jen pracovníci schopní se učit novým věcem. Učenlivost bude v budoucnu klíčový předpoklad úspěchu napříč profesemi. V Česku podle Rezlerové nikdo neřeší, co se stane s manuálními pracovníky, kteří přijdou o práci.
Nástup nových technologií nejvíce ohrožuje pracovníky, kteří na změny spojené s robotizací, automatizací či digitalizací nejsou připraveni, říká šéfka poradenské agentury ManpowerGroup Jaroslava Rezlerová. Jedná se především o málo kvalifikované nebo pomalu se učící zaměstnance a ženy. Ty jsou více zastoupené v administrativě, financích či prodeji.
V těchto oblastech se nové technologie budou prosazovat stále více. Pokud bude trend modernizace postupovat i nadále, ženy mohou postupně ztratit až tři miliony pracovních míst. Pro zaměstnance v průmyslové výrobě bude podle Rezlerové výzvou se v obtížné situaci zorientovat a vyhodnotit, jakou novou práci by měli zastávat.
HN: Jak se mění nároky podniků na dělníky?
To je dobrá otázka. Z dělníků jsou dnes kvalifikovaní operátoři výroby. Jsou to lidé, kteří musí umět používat hlavu, musí být schopní naučit se jasně stanovené operace a postupy. Ty nejsou úplně jednoduché. Když dělník montuje automobilové součástky, vyžaduje se od něj přesnost skoro jako od stroje. Uchazeči o tyto pozice musí procházet poměrně obtížným výběrovým řízením, společnosti se zaměřují na jejich zručnost a další schopnosti. Podniky testují, zda uchazeči umí koordinovat své myšlení a pohyby. Po nástupu do továrny následuje dlouhodobý trénink, někde může trvat týden, často je to i delší doba. Zapracovat člověka do výroby je poměrně složité a vyžaduje to přípravu v tréninkovém centru.
HN: Byly v minulosti požadavky firem na dělnické pozice mírnější?
Před deseti lety byly přístup a požadavky firem jiné. Dělníkovi před deseti lety stačila chuť pracovat a vydělat si nějaké peníze. Firma ho naučila vyrábět, a to stačilo. Jediné změny se odehrávaly v přeskupení směn nebo nabrání více dělníků, aby výroba zrychlila. V současnosti má dělník jasně stanovený proces, za který je odpovědný, naučí ho, jak nejlépe pracovat, a když se osvědčí, může se ve firmě posunout na sofistikovanější úkol. V současné výrobě panuje jasné rozlišení úkolů a přemýšlí se o tom, jak pracovníky na pozicích prostřídat, aby se dlouho nevěnovali jen jednomu úkonu. To platí napříč průmyslovými odvětvími.
HN: Co zažívají lidé, kteří musí firmu kvůli novým technologiím opustit?
Když se během krátké doby zautomatizuje výroba v podniku, mají lidé s nepříliš specializovanými kvalifikacemi problém. Je to pro ně obtížná situace, nebyli zvyklí ani vedení k tomu, aby dělali změny. Podobou situaci zažívali pracovníci v dolech a slévárnách, když se začaly zavírat. Lidé se obtížně přizpůsobovali a trvalo jim, než začali pracovat v jiných oborech. To je něco podobného. Až dosáhneme nějakého vrcholu v automatizaci, digitalizaci a robotizaci, určitě se tu objeví skupina lidí z výrobního sektoru, která bude najednou zmatená. Jejich místa zaniknou a oni si nebudou vědět rady, kde by se měli dopátrat nového uplatnění.
HN: Budou moci někteří z nich v továrnách zůstat?
Ve firmách budou moci zůstat jen ti, kteří budou pro podniky perspektivní. Takoví lidé musí být schopní se naučit jiným věcem. Nikdo po nich nebude chtít, aby byli IT vývojáři, ale budou muset umět pracovat s technologiemi. Nějaká část z nich bude mít chvíli problém, ale myslím si, že to bude jen krátkodobé.
HN: Kde by dělníci z výrobních firem mohli najít uplatnění, až jejich pozice zaniknou?
Otázkou jsou spíš jejich schopnosti zorientovat se v nové situaci a zhodnotit, co jiného by mohli dělat. Bojím se, že největší problém českého pracovního trhu je to, že dnes ještě nikdo nepřemýšlí o tomto dopadu průmyslové revoluce. Nikdo tu nezačíná uvažovat o programech, které by za několik let pomohly lidem v obtížné situaci.
HN: Vzniknou vlivem technologií nové pracovní pozice?
Ano, manuální rutinní práce bude ustupovat, objeví se ale práce v jiných oborech. Stroje budou vyžadovat správu, podporu a údržbu. To bude pořád role lidí v průmyslu. Další pozice vzniknou ve službách. Většina administrativní práce, která se dříve dělala ručním "datlováním" do počítačů, se dnes odehrává v softwaru a lidé figurují jen na vstupu a na výstupu. Jedná se o účetní operace nebo zákaznickou podporu. Vše se centralizuje a digitalizuje, aby lidé dělali už jen lepší, sofistikovanější práci, kde mohou uplatnit svoji kreativitu a schopnosti. Firmy potřebují mnohem méně úzce specializovaných mzdových účetních, naopak potřebují mít lidi v administrátorských centrech, kde se do softwaru zadávají data. Na konci stačí jen nějaký velmi kvalifikovaný pracovník, který výsledky už jen zkontroluje. Vše se bude systematizovat, firmy budou mnohem míň potřebovat lidskou sílu.
HN: Budou roboti spolupracovat s lidmi?
To je právě výzva do budoucnosti, lidé nebudou nahrazeni roboty, budou je v práci doplňovat. Roboti budou vytvářet nové pozice, které ale dnes ještě neznáme.
HN: Jací lidé budou pro tyto profese potřeba?
Kromě toho, že nové pozice zatím neumíme pojmenovat, neumíme ani určit, jaké dovednosti budou pro uplatnitelnost na pracovním trhu klíčové. Přitom nemluvíme o vzdálené budoucnosti, tyto zatím nepojmenované profese vzniknou do roku 2020. Je jisté, že nové pozice společnostem přinesou potřebu učenlivých a přizpůsobivých lidí.
HN: Jakou roli v tom bude hrát vzdělávání?
Systém českého školství neodpovídá rychlosti změn na pracovním trhu. Ve školách se děti na pracovní život nepřipravují. Absolventi se důležité "měkké" dovednosti, jako je třeba kritické myšlení, musí doučit sami. Dnes už firmy nedělají příliš rozdíl mezi maturitou a vysokoškolským diplomem. Důležité je, zda lidé firmě něco přinesou. Potřebné dovednosti se budou neustále měnit, podniky si své pracovníky budou školit tak, jak zrovna potřebují. Ohled budou brát taky na to, v čem by jednotliví zaměstnanci mohli být dobří.
Celý text si můžete přečíst ZDE.
Jak české školy rozvíjejí potenciál dětí? Výsledky průzkumu
Jak učitelé mateřských a základních škol rozvíjejí dovednosti a nadání dětí? Co školám chybí, aby byly schopny vytvářet otevřené a inkluzivní prostředí? A jak hodnotí spolupráci se školami samotní rodiče?
Na tyto a řadu dalších otázek jsme se zeptali učitelů a ředitelů českých mateřských a základních škol a zároveň jsme zpětnou vazbu získali také od rodičů. Celkový počet respondentů činil 333 osob. Zastoupeny byly školy z 9 krajů. Totožné šetření prováděli také partneři mezinárodního projektu „Strategie pro rozvoj nadání a talentu dětí“, v rámci kterého byl průzkum v ČR, Německu, Itálii a Turecku realizován.
A jak dopadly výsledky průzkumu v České republice?
Kvalitu výuky, její individualizaci a přizpůsobování zájmům, schopnostem a nadání žáků hodnotili jak učitelé, tak i ředitelé a rodiče. Jejich pohled na rozvoj dětí v mateřských a základních školách se často odlišuje a v některých ohledech je názorový rozdíl poměrně znatelný. Shrnutí nejzajímavějších výsledků přinášíme níže.
Pohled učitelů
60 % učitelů MŠ i ZŠ neabsolvovalo žádný vzdělávací kurz zaměřený na rozvíjení nadání dětí. Pokud ano, pak se převážně jednalo o jednorázové či krátkodobé kurzy. I přes chybějící znalosti specifických přístupů k rozvoji nadání dětí se učitelé často až velmi často snaží o individualizaci výuky, aktivní zapojování dětí do vyučovacího procesu a více než 80 % učitelů MŠ i ZŠ zařazuje do své výuky prvky tvořivosti. Rovněž čtyři pětiny učitelů MŠ (a 70 % učitelů ZŠ) často vědomě formuje pozitivní postoje dětí k toleranci a vzájemnému respektu k odlišnostem.
65 % učitelů MŠ vnímá svou schopnost identifikovat nadání dětí za velmi rozvinutou. Pouze 5 % z nich nedokáže identifikovat různá nadání či talent dětí.
Z pohledu učitelů probíhá mezi nimi a rodiči častá až velmi častá individuální komunikace o pokroku a možnostech dalšího rozvoje dětí v 78 % případů (MŠ) a 63 % případů (ZŠ).
Pohled rodičů
Pohled rodičů na přizpůsobování výuky individuálním zájmům, schopnostem a talentům dětí a na frekvenci komunikace a spolupráce se školou se vyznačuje větší kritičností ve srovnání s pohledem učitelů.
Zatímco učitelé MŠ se o přizpůsobování výuky individualitě žáků snaží dle jejich názoru často až velmi často v 70 % případů, s tímto tvrzením souhlasí pouze 43 % rodičů. V případě učitelů ZŠ a rodičů žáků se tato čísla liší ještě významněji, a to o více než 50 procentních bodů (pouze 16 % rodičů dětí na ZŠ souhlasí, že učitelé často až velmi často přizpůsobují výuku individuálním zájmům a schopnostem dětí).
Častá až velmi častá komunikace s učiteli probíhá u 25 % rodičů dětí MŠ, v případě rodičů dětí ZŠ se jedná pouze o 16 % rodičů. V případě pochybností o pokroku svých dětí však mají téměř čtyři pětiny rodičů možnost často až velmi často promluvit si s učitelem či učitelkou svých dětí. V případě, že si chtějí promluvit se specialistou (výchovným poradcem/psychologem), tuto možnost má často až velmi často pouze 17 % rodičů dětí v MŠ, zatímco v případě rodičů dětí v ZŠ se jedná o 43 % rodičů. Za zmínku stojí také skutečnost, že 28 % rodičů dětí MŠ (18 % rodičů dětí ZŠ) vůbec neví, zda jsou výchovní poradci ve škole k dispozici.
Ačkoliv rodiče žáků ZŠ často uváděli, že postrádají více individuálního přístupu ze strany pedagogů, mnozí uznávají, že v běžném provozu škol s vysokým počtem dětí ve třídě toto není jednoduše realizovatelné.
Pohled ředitelů
Pohled ředitelů MŠ na kvalitu a různorodost rozvojové a vzdělávací nabídky v jejich školce byl velmi pozitivní v případě 80 % z nich. Ředitelé ZŠ vyjádřili rezervovanější názor a 50–60 % z nich bylo nadprůměrně spokojeno s podnětností prostředí ve škole, materiálním zázemím a zařazováním doplňkových aktivit zaměřených na rozvoj individuálních dovedností dětí.
Jak ředitelé MŠ, tak i ředitelé ZŠ se shodují na klíčových potřebách, jejichž naplnění by jim umožnilo lépe rozvíjet dovednosti a nadání dětí. K nim patří především snížení počtu dětí ve třídě, lepší a systematičtější spolupráce s pedagogicko-psychologickými poradnami/psychology, konzultace s odborníky, personální a finanční posílení. Uvítali by také více možností vzdělávat učitele a příležitost sdílet zkušenosti s ostatními školami v oblasti rozvoje nadání a talentu dětí.
Pokud vás výsledky šetření zaujaly, jejich podrobnější rozbor najdete ZDE.
Pro více informací o šetření i možnostech dalšího vzdělávání učitelů v oblasti rozvoje nadání žáků nás neváhejte kontaktovat.
Kontakt:
www.educentrum.eu
https://www.facebook.com/educentrum2011/
+420 210 215 364
Autorka:
Ing. PhDr. Zdeňka Havrlíková, zdenka.havrlikova@educentrum.eu
__________________________
EDUcentrum je nezisková organizace, která podporuje netradiční formy vzdělávání a ověřuje nové metody a přístupy k rozvoji schopností, dovedností a talentu dětí, mládeže, ale i dospělých. Od roku 2011 se zabýváme přenosem inovací ze zahraničí a v současné době spolupracujeme s několika desítkami zahraničních organizací (školy, výzkumné instituce, neziskovky, evropské sítě, zájmová sdružení ad.)
Podporu cílíme především na učitele a žáky ZŠ a MŠ a pracovníky s mládeží a mladé lidi. V rámci programu ERASMUS+ realizujeme projekty strategického partnerství nejen v oblasti podpory rozvoje nadání a talentu dětí. Pro učitele a pracovníky s mládeží pořádáme vzdělávací workshopy jak v ČR, tak i v zahraničí.
Naší vizí je vytvářet příležitosti pro další vzdělávání napříč všemi věkovými i sociálními spektry a pomáhat lidem být aktivními tvůrci svého profesního i osobního života.
Fredrik Backman sděluje synovi, co by měl vědět o světě
V srpnu vychází v nakladatelství Host již čtvrtá kniha švédského spisovatele Fredrika Backmana, v níž autor vtipně stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století.
Kniha Co by měl můj syn vědět o světě je plná upřímných obav a nepodmíněných vyznání lásky a oblíbí si ji také vyznavači knih drobných textů Roberta Fulghuma (např. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce).
Fredrik Backman je českým čtenářům více než dobře znám především prostřednictvím románu Muž jménem Ove (2014), ale v nakladatelství Host vyšly i další Backmanovy romány Babička pozdravuje a omlouvá se (2015) a Tady byla Britt-Marie (2016). Další autorova kniha Medvědín vyjde česky na podzim tohoto roku.
V České republice se prodalo více než 15 000 výtisků autorových knih. Populární jsou i jejich audio verze, které vycházejí ve vydavatelství OneHotBook. Muž jménem Ove v podání Jana Vlasáka se stal dokonce absolutním vítězem prestižní ankety Audiokniha roku 2014 a nominován byl hned ve dvou kategoriích: Nejlepší audiokniha – četba a Nejlepší interpret.
Knihy Fredrika Backmana vycházejí ve třiačtyřiceti zemích a prodalo se jich přes sedm a půl milionu. Anglický překlad románu Muž jménem Ove se drží na předních příčkách žebříčku bestsellerů deníku The New York Times už přes rok, stejně jako německé vydání v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel.
Velkolepého ohlasu se dočkala i filmová verze této knihy – tu zhlédlo jen ve švédských kinech více než jeden a půl milionu diváků a film se tak stal nejnavštěvovanějším švédským filmem od roku 1984 a třetím nejpopulárnějším švédským filmem v historii vůbec. Získal nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film a od podzimu 2016 film promítají i česká kina.
Více najdete ZDE.
Je dobré používat na děti fyzické tresty? Největší studie před tím varuje
Děti potřebují disciplínu, řád a jejich život vyžaduje pevnou strukturu – na tom se shodnou všichni dětští psychologové. Je ale potřeba pro dosažení těchto cílů používat vůči dětem fyzických trestů? A jaké jsou důsledky takových trestů?
Plácání definují pro potřeby své studie jako „trestání dětí pomocí otevřené dlaně na zadní část těla“. Z výsledků této studie vyplývá, že fyzické tresty se rodičům nevyplatí – jde o značně neefektivní způsob výchovy. „Čím více jsou děti bity, tím více odporují svým rodičům a tím více se u nich projevuje protispolečenské chování, agresivita, problémy s duševním zdravím a poruchy učení,“ uvádí závěr práce.
Studie vyšla v odborném časopise Journal of Family Psychology a zkoumala převážně data ze Spojených států. Hlavní autorka práce Elizabeth Gershoffová uvedla, že plácání nevykazuje příliš pozitivních výsledků: „Zjistili jsme, že naplácání je spojené s neúmyslnými škodlivými následky a naopak není spojené ani s krátkodobým ani dlouhodobým zvýšením poslušnosti – což je cíl toho, když rodiče tento způsob trestu používají.“
Autorský tým našel silnou souvislost mezi plácáním dětí a 13 ze 17 možných negativních důsledků. Spoluautor práce Andrew Grogan-Kaylor popsal, co z výzkumu plyne: „Z naší práce vyplývá, že obyčejné plácání zvyšuje pravděpodobnost výskytu širokého spektra nežádoucích změn u dětí. Způsobuje přesný opak toho, co si od jeho použití rodiče slibují.“
Díky tomu, že studie probíhala tak dlouho, mohli její autoři testovat i dlouhodobé dopady těchto tělesných trestů, a to až do dospělosti. Našli v tom přímou úměru: čím častější a silnější bylo u dětí používání plácání jako trestu, tím častěji se u nich ještě v dospělém věku objevovaly nějaké prvky anti-sociálního chování nebo duševních problémů.
Podařilo se také prokázat, že pokud byli jedinci hodně biti v mládí, tím častěji sami v rodičovské roli používali naplácání jako trest vůči vlastním dětem. Vyplývá z toho, že postoje vůči tělesným trestům se přenáší v rámci rodiny.
Gershoffová uvádí, že výsledky její studie se shodují se zprávou vydanou americkým Centrem pro prevenci a kontrolu nemocí, která volá po „intenzivnějším zapojení veřejnosti, vzdělávacích kampaních a legislativních změnách, které by omezovaly fyzické trestání“. Autorka nevolá po tom, aby rodiče okamžitě přestali děti fyzicky trestat, spíše by si měli uvědomit, že tímto způsobem mohou spíše uškodit než pomoci. „Doufáme, že naše studie pomůže vzdělat rodiče o možných negativních následcích plácání přes zadek a podnítí je k pozitivním, nerepresivním způsobům výchovy.“
Celý text si můžete přečíst ZDE.
SCIO: O domácím vzdělávání pohledem Veroniky Vieweghové
Poslední červnová Káva a vzdělávání ve SCIu měla jako téma domácí vzdělávání. Můžete se podívat i vy. Kávu a koblihu si k tomu připravte předem, abyste si navodili správnou atmosféru.
Rodič má vždy zodpovědnost za vzdělání svého potomka, i když dítě chodí do školy. Naštěstí máme možnost výběru. Buď se rozhodneme pro školu státní či soukromou, nebo zvolíme domácí vzdělávání.
„Domácí vzdělávání je legitimní možnost, jak děti vzdělávat,“ říká Veronika Vieweghová, která nás tématem provede.
– Proč jsme se rozhodli pro domácí vzdělávání.
– Jaké byly naše zkušenosti s domácím vzděláváním dvou dcer.
– Jak dcery zvládly přechod na další školy.
– Plusy a mínusy domácího vzdělávaní.
Záznam vystoupení najdete ZDE.
Minulá témata a záznamy z Kávy a vzdělávání najdete na webu kava.scio.cz.
Olga Medlíková: Vážně potřebujeme být tým?
O týmu se mluví, jezdí se na teambuildingy (ať už si pod tím představujete cokoliv), podporuje se týmový život a neformální týmové akce… Znamená to, že cokoliv jiného je špatně?
Rozhodně není. Ale tým má svoje výhody. Proto je užitečné uvědomit si, jak váš kolektiv vypadá, jak pracuje a čím by se dal vylepšit. Třeba už týmem je, možná, že zažívá porodní bolesti přerodu ze skupiny do týmu nebo ve vaší organizaci funguje vedle sebe několik malých týmů. Proč ne.
Co u nás vlastně máme?
Zkuste si to identifikovat sami – zde je několik bodů, které v ideální podobě charakterizují skupinu a tým.
skupina / tým
sdělený cíl / přijatý cíl
spíše řízená / spíše vedený
náhodný výběr členů / cílený výběr členů
minimální nebo žádná zpětná vazba / vyžadovaná zpětná vazba atd.
– a mohli bychom pokračovat dalším výčtem rozdílností.
Když teď uvažujete o svém pracovním kolektivu, možná zjišťujete, že má rysy skupiny i týmu zároveň. Což je dosti běžné, zejména když skupina přerůstá do týmové podoby, ale ještě není „čistokrevným“ týmem. Žádná chyba, jenom důkaz toho, že kolektiv žije, pracuje a vyvíjí se.
Takže se nedá říct, co je dobře – jestli skupina nebo tým. Můžete mít velmi dobře fungující skupinu a také tým, který se bohužel nepovedl – sice se jako tým označuje, ale tím to taky končí.
Kudy do týmu?
Tým se může postupně vyvinout ze skupiny spolupracujících lidí nebo ho můžete cíleně sestavit. Jednou z pomůcek pro výběr lidí do týmu i pro správné zařazení lidí na správné místo je dnes asi nejvíce používaný nástroj – Belbinova typologie týmových rolí, vzniklá na základě výzkumu autora na AdministrativeStaffCollege v Henley.
M. Belbin určil osm rolí potřebných pro život týmu:
“shánil”(RI-resourseinvestator): oblíbený, družný, uvolněný, nadšený, ale rychle ztrácí zájem. Snadno navazuje kontakty. Je obchodník, diplomat, styčný důstojník;
“rejža”(SH-shaper): dává týmovému dění řád, snaží se z nápadů vytvořit konkrétní program. Není tolerantní. Žádá přesnost, ukázněnost, systém;
“rejpal”(ME-monitor-evaluator): není příliš tvořivý, je především kritikem, ale objektivním. Je poctivý a spolehlivý. Je schopen strávit, analyzovat a interpretovat spoustu myšlenek;
“chrlič”(PL-plant): je zdrojem originálních a často radikálních myšlenek. Jeho základní charakteristikou je tvořivost;
“předseda”(CH-chairman): koordinuje snažení týmu za účelem dosažení vnějších cílů. Objektivní, cílevědomý. Nebývá příliš tvořivý, je však inteligentní. Mívá přirozenou autoritu;
“tahoun”(CW-companyworker): stabilní, ukázněný. Praktik a organizátor. Plány převádí do uskutečnitelné podoby. Je spolehlivý, upřímný, pozorný;
„hasič“(TW-team worker): kontaktní, pohodový, hlavní přínos v oblasti vztahů v týmu. Navozuje pohodu, dobrou náladu, tlumí střety;
“dotahovač”(F-finisher): věci chce osobně prověřit, má obavy o vše, co se může zhatit. Šíří v týmu pocit povinnosti. Potřebuje řád, úzkostlivě dodržuje harmonogram a termíny.
Ale i sebelepší typologie má svoje mouchy. Člověka musíme vidět z mnoha stran, a hlavně v akci, kde se projeví nejvíc. Proto jsou pro výběr lidí do týmu hodně užitečná tzv. accessment centra, kde lidé procházejí více koly různých pohovorů, diagnostik, plnění případových studií, týmových aktivit atd.
Potřebujeme tým?
Inu, kdoví.
Co vám tým přinese?
1. více nápadů a podnětů k činnosti
2. vyšší motivaci pracovníků
3. zdravější vnitřní atmosféru
4. snadnější komunikaci lidí mezi sebou
5. lepší image firmy nebo organizace
Budovat tým se vyplácí. Lidi v něm rostou rychleji profesně a většinou i lidsky a také líp mluví o organizaci – protože jsou v ní spokojení.
Co nás to bude stát?
Čas – chvíli to trvá, než skutečně máte dobrý tým. Skupina vznikne spontánně, týmu to chvíli trvá, než spatří světlo světa.
Výběr – podkladem dobrého týmu je dobrý výběr lidí. A dobré nastavení rolí.
Vedení – vedení týmu vypadá jinak než vedení skupiny. Potřebuje profesní i lidský vzor.
Energii – zejména na vstupech – aby byl tým funkční, musí si vytvořit kvalitní pravidla, což je práce a stojí to hodně sil. Ovšem vyplatí se.
Zadání – jasnou vizi, „smart“ cíle.
Lidé pracující v dobrém týmu spolu dobře lidsky vycházejí, dokážou se podpořit i vynadat si tak, aby to nenarušilo dlouhodobé vztahy.
Tohle všechno ale nepřichází hned.
Kvalitní tým potřebuje ke svému zrání čas.
Takže ano, záleží na tom, jaký máme v práci kolektiv!
www.olga-ebooky.cz
V ČR startuje cílený systém podpory ředitelů škol
Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), organizace přímo řízená MŠMT, připravuje nový systém podpory ředitelů a vedení škol. Jeho cílem je vytvořit a ověřit model, který vedoucím pracovníkům škol umožní rozvinout kompetence v oblasti strategického řízení školy a plánování jejího rozvoje.
Experti projektu Strategické řízení a plánování ve školách a v územích (SRP), Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), organizace přímo řízená MŠMT, připravuje nový systém podpory ředitelů a vedení škol. Jeho cílem je vytvořit a ověřit model, který vedoucím pracovníkům škol umožní rozvinout kompetence v oblasti strategického řízení školy a plánování jejího rozvoje. Experti projektu Strategické řízení a plánování ve školách a v územích (SRP), reg. č.: CZ.02.3.68/0.0/0.0/15_001/0000283, financovaného z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV), počítají s komplexní vzdělávací, poradenskou a metodickou pomocí pro ředitele a širší vedení škol.
Snaha zavést strategické řízení a plánování do českého školství vychází z důkladné analýzy současné situace. Vědecké studie ukazují, že z důvodu vysoké administrativní zátěže a zaměření na provozní záležitosti školy věnují čeští ředitelé pouze 20 % pracovního času řízení kvality vzdělávání, tedy hodnocení práce pedagogů a jejich dalšímu profesnímu rozvoji.
Z dlouhodobého pohledu má přitom promyšlený přístup k rozvoji školy jednoznačně pozitivní dopad na efektivitu celého vzdělávacího systému. Školy, které cíleně pracují na svém rozvoji, vytvářejí lepší podmínky nejen pro práci učitelů, ale také pro vzdělávání žáků. Je dále třeba, aby při stanovování strategických cílů a zavádění konkrétních opatření se školami odborně spolupracovali také zřizovatelé nebo organizace zabývající se dalším vzděláváním pedagogických pracovníků na krajské úrovni.
Odborní pracovníci projektu SRP směrují podporu k ředitelům, kteří mají strategickou vizi rozvoje školy a uvítají systematickou a dlouhodobou spolupráci při jejím rozvoji. Se školami spolupracují také dlouholetí ředitelé, kteří jsou připraveni předávat své znalosti a zkušenosti ostatním kolegům. Nechybí ani tzv. specialisté individuálních forem rozvoje pedagogů, jako jsou koučové, mentoři a supervizoři.
Další experti rozpracují související témata, mezi něž patří řízení změny ve školách, budování kultury školy podporující rozvoj každého žáka, plánování profesního rozvoje pedagogů, legislativa, vedení školské dokumentace či komunikace se zřizovateli, rodiči a dalšími lidmi, kteří přicházejí se školou do kontaktu.
Pracovníci projektu připravují pro vedení škol vzdělávací programy, metodiky a manuály. Zcela novým prvkem v projektu je to, že se školy budou od sebe vzájemně učit prostřednictvím sítě tzv. benchlearningu (učení se na základě příkladů dobré praxe jiných institucí). Model, který úspěšně funguje v soukromé sféře, ověří experti projektu SRP na 80 vybraných školách a po ukončení projektu v roce 2021 jej nabídnou k využití zájemcům z vedení mateřských, základních, středních i vyšších odborných škol.
Škola, která se zapojí do ověřování modelu intenzivní podpory, získá pomoc ze strany tzv. konzultanta rozvoje školy. Ten provede její vedení celým cyklem strategického řízení a plánování. Konzultant bude škole mimo jiné pomáhat určovat směr jejího rozvoje a stanovovat strategické cíle. Důležitou součástí bude také hodnocení zlepšení, kterých se podporované škole podařilo dosáhnout. Kromě toho poskytnou konzultanti vedení škol doporučení, z jakých zdrojů by bylo možné plánované kroky financovat (hlavně zmíněný OP VVV, ale i jiné operační programy či granty).
Každá škola může počítat s podporou po dobu dvou školních roků. Ani poté však školy nezůstanou bez pomoci, protože budou moci využívat odborníky v tzv. centrech podpory, která na krajských pracovištích NIDV vznikla už během loňského roku. Veškerá podpora je financována z prostředků Evropského sociálního fondu a je pro účastníky zdarma.
V České republice má tato cílená a svým způsobem jedinečná podpora škol nesporně velký význam. Společná diskuse vedení škol a pedagogů o představách a potřebách v oblasti řízení nezřídka ukáže potřebu změnit stávající zaběhnuté postupy. Každá změna se více či méně dotýká všech lidí, kteří na škole působí. Právě proto je velmi důležité, aby měli všichni možnost se k návrhům vyjádřit, aby měla výsledná strategie širokou podporu, a tedy i velmi vysokou šanci na uskutečnění.
ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese www.protext.cz.
Jindřich Kitzberger: O čem si může povídat alternativní ředitel s tradičním ředitelem?
V českém základním školství se stále více začíná zabydlovat segment tzv. alternativních škol a roste zájem rodičů o vzdělávání dětí v těchto školách. Ve velké většině jde o školy soukromé, někdy i o skupiny rodičů v režimu tzv. domácího vzdělávání. Spíše výjimečně se jedná o školy veřejné (a v jejich případě jde nejčastěji o vytvoření alternativního programu v rámci jinak tradiční školy). Zvláště, jsou-li dva v jednom…
Zdroj: Řízení školy 7–8/2017, 14. 6. 2017
Ponechme teď stranou složitost definice pojmů „alternativní škola“ a „tradiční škola“ a zbavme se jakýchkoli klišé souvisejících s představami, že co je alternativní, musí být lepší či kvalitnější. To, že se ale počet alternativních škol poměrně velkou rychlostí zvyšuje (zatím spíše v největších městech, ale stále více i mimo ně), s sebou přináší některé důležité otázky.
Kromě stěžejních otázek, proč se tak děje a jaké vlastně jsou nové alternativní školy, se pozornost nás, kteří se zabýváme teorií i praxí školského managementu, nutně musí obracet i k tématu řízení takových škol. Jistě jste se již setkali s pojmem „alternativní učitel“ (ten samozřejmě nemusí působit jen v alternativní škole). Ale máme co do činění také s „alternativním ředitelem“ nebo s „alternativním řízením“? Výzkumů a objektivních poznatků na toto téma u nás bohužel mnoho nenajdeme, můžeme se tedy zatím pouze dohadovat a přemýšlet, zda stále širší a častější praxe alternativních škol přináší i nové zkušenosti a vhledy do témat souvisejících s managementem školy. A pokud ano, dokáže být taková praxe inspirativní pro tradiční školský management?
Srovnání školství s jinými obory bývají ošidná, ale v prázdninovém čase si mohu dovolit trochu „lehkého pera“. Zamysleme se nad tím, jaký zvuk má dnes tzv. „alternativní medicína“. Možná zde uvozovky ani nejsou namístě, protože pojem alternativní medicíny je stejně hojný jako samozřejmý. Zatímco lékařská věda se s alternativními metodami potýká po svém, pacienti je nezřídka využívají, a to v závislosti na tom, jak silně jim věří. Jejich víra je někdy, ale nepříliš zhusta podpořena i exaktními výzkumy, které se většinou týkají oblasti psychosomatické. Jedno je ale nesporné – tradiční „západní“ medicína již alternativní cesty tak úplně neignoruje, a dokonce si z nich v mnoha případech bere poučení.
Je to vlastně logická cesta – věda zaměřuje svou pozornost na nové jevy, na odlišnosti, které se zvláště zpočátku jeví sice jako podivné, nicméně nelze přehlédnout jejich pozitiva a přínosy. A stejné by to mělo být v pedagogice a školství, protože i zde se stále více šíří neotřelé a alternativní přístupy, které se nám někdy sice mohou zdát z pohledu tradic jako destruktivní nebo nefunkční, ale ignorovat je by nemuselo být tou nejlepší strategií.
Ředitel nově vznikající alternativní školy má jednu nespornou a velkou výhodu – součástí jeho školy se totiž stávají rodiče, děti a učitelé, kteří si tuto cestu dobrovolně vybrali, bývají podobného smýšlení, zastávají podobné hodnoty a mají podobné názory na to, jak má vzdělávání vypadat. Ředitel školy, která dosud pluje vodami tradičními, je v tomto ohledu podstatně znevýhodněn, pokud uvažuje o zásadnějších inovacích. I kdyby se jednoho kalného rána probudil s představou významně odlišné školy, s neodbytným nutkáním transformace školy na alternativní program, stojí takřka jistě proti obrovské přesile těch, kteří tímto prozřením neprošli, případně prošli zcela odlišným, a jejichž představy se proto téměř s jistotou významně liší od představ „alternativního“ ředitele. Je tedy ředitel již zavedené veřejné školy odsouzen k „plavbě středem“? K všeobecně přijatelnému, leč nikoli významně inovativnímu proudu? Ke konzervativní cestě, která sice může být kvalitní vzdělávací cestou, avšak zásadně vzdálenou tomu, co stále více rodičů hledá právě v alternativách?
Příklady zatím spíše výjimečných škol ukazují, že tomu tak být nemusí. Nechci se v tomto textu zabývat teorií změny a postupem při inovacích, o nich pojednává dostatečně rozsáhlá odborná literatura. Zajímavý je trochu jiný aspekt věci: Jak moc jsou vůbec „tradiční“ a „alternativní“ světy kompatibilní? Jak moc lze přecházet z jednoho do druhého a je to vůbec smysluplné? Do jaké míry se mohou vzájemně obohacovat? Na příkladu medicíny jsem poukazoval na to, že v ní ke vzájemnému obohacování dochází. A ve školství? Nabízejí se řediteli tradiční školy možnosti, jak využít zkušenosti alternativ? A má se vůbec těmito úvahami zaobírat, nebo je lépe zůstat v přesvědčení o oddělenosti obou světů? I tady nabízím paralelu s medicínou: Když lékaři registrují, kolika pacientům alternativní medicína pomáhá, zatímco tradiční selhává, není to samozřejmě důvod k úprku od tradičních metod, zato je namístě zkoumat příčiny a okolnosti a případně přebírat to cenné, co se přebírat dá – například přístup k pacientovi. Není to ve vzdělávání stejné?
Výše uvedené otázky bychom samozřejmě mohli klást i učiteli, ale v prostoru našeho časopisu je samozřejmé přemýšlet o zásadní roli a odpovědnosti ředitele školy. Někdy samozřejmě dochází k tomu, že jsou inovace a změny inspirovány a vyvolávány (někdy bohužel i řízeny) pedagogickým sborem, případně rodiči. I když jsem výše poukázal na možnost situace náhlého „prozření“, ředitel školy logicky většinou reaguje na nějakou objednávku – může naslouchat učitelům, rodičům nebo zřizovateli, případně může být osloven nějakou celostátní či lokální vzdělávací strategií. Vždy je to pro něj ale svým způsobem „politický“ úkol, tedy ve smyslu vnitřní školní politiky, protože o jakýchkoli změnách a jejich užitečnosti musí přesvědčit všechny partnery. Pokud by například chtěl aplikovat princip „neznámkování“, který je společný většině alternativních škol, velmi často jeho záměr ztroskotá na odlišném přesvědčení většiny rodičů, pro které je známka zásadním ukazatelem, o který nechtějí přijít.
Existují tedy alternativy také v přístupech k řízení školy? Jsou ředitelé alternativních škol v něčem jiní, používají jiné metody řízení, jiné nástroje? Možná jinak přemýšlejí o vzdělávání a o tom, co je pro učení důležitější…
Nabízím zde řediteli školy následující myšlenkový experiment:
1. Zaznamenejte si 10 nejdůležitějších nástrojů, které pro řízení vaší školy používáte (mělo by to být něco konkrétního, například způsob komunikace, organizace, plánování, kontroly apod.).
2. Vezměte jeden tento nástroj za druhým a položte si u každého základní otázky:
a) Jaký smysl v tom vidím? Čeho tímto postupem dosahuji?
b) Co by se stalo, kdybych tento nástroj (postup, metodu…) zrušil?
c) Představte si, že máte zcela volnou ruku (bez jakýchkoli omezení). Vymyslíte něco, co by tento nástroj (postup, metodu…) mohlo nahradit?
3. A pokud vás k bodu c) napadne něco nového, udělejte si následující test:
a) Je to dobré pro děti?
b) Je to v souladu s vaším pedagogickým a manažerským paradigmatem?
c) Je to v souladu s právními předpisy?
Chápu, že procházet takovým martyriem otázek a odpovědí během školního roku, kdy stále více podklesáváte v kolenou pod tíhou provozních starostí, se jednomu příliš nechce. Ostatně k čemu by to bylo? Možná ale, když jsou prázdniny…
Celý text článku si můžete přečíst ZDE.
Pracovní příležitost pro knihovnici / knihovníka na ZŠ Kunratice
Máte knihovnické vzdělání, nebo zkušenost z práce ve veřejné knihovně? Pak je tato nabídka pro vás.
Ředitel ZŠ Kunratice, Praha – Fakultní škola a pilotní škola projektu "Pomáháme školám k úspěchu" ve spolupráci s radnicí MČ Praha Kunratice hledá na plný pracovní úvazek
knihovnici / knihovníka pro veřejnou knihovnu, která bude v dohledné době umístěna ve škole a spojena se školní knihovnou.
Zkušenost z knihoven zařazených do sítě Městských knihoven a knihovnické vzdělání výhodou.
Životopis s fotografií zašlete: vit.beran@zskunratice.cz. Nebo volejte na telefon: 724 370 813.
Hledáme motivované kolegy, která práce s dětmi baví. Nástup od září 2017 nebo podle dohody.
Odkaz na webu školy: www.zskunratice.cz/skola/uredni-deska/volna-mista-v-zs-kunratice-197
Zajímavé pozice v nadaci Depositum Bonum a nadaci České spořitelny
Nadace Depositum Bonum a nadace České spořitelny dělají skvělé věci ve vzdělávání a k dalšímu rozvoji potřebují obsadit tři pozice. Pokud by vás to zajímalo nebo víte o někom, koho by to zajímat mělo, hlaste se, posílejte tipy, šiřte.
1. Manažer vzdělávacího programu
S Martinem Kozlem předáváme nadační štafetu, abychom se mohli plně věnovat rozvoji Učitele naživo. Pokud je vzdělávání vaše téma a leží vám na srdci, jak vypadá učitelská profese v Česku, tak tohle je pozice pro vás – budete v nadaci pečovat o Učitele naživo, Hejného metodu, Elixír do škol a další skvělé věci z jejího porftolia.
2. Finanční a provozní srdcař
Cituji ředitele nadací Ondřeje Zapletala: hledám k sobě do vedení nadace České spořitelny a nadace Depositum Bonum provozního a finančního ředitele. Je to obrovská příležitost – máme skvělé lidi v týmu, skvělé lidi ve správní radě, skvělá témata (vzdělávání a rozvoj učitelské profese, rozvoj podnikavosti občanské společnosti), silnou autonomii, v nadačních jměních a ostatním kapitále více než 2 miliardy Kč a na české prostředí novátorské přístupy podnikavé filantropie (venture philanthropy).
3. PR manažer na 0,5 úvazku do Učitele naživo
Učitel naživo má za sebou velmi úspěšný první rok – spoustu zkušeností, velkou spokojenost prvních 16 absolventů a v září se těšíme na 28 nových studentů. A teď už jen potřebujeme, aby se o tom všem pořádně vědělo!:-).
Jan Straka, Ondřej Zapletal, Martin Kozel
Co dělat, když se sourozenci hádají
Tento týden jsme mohli vidět velice pěkný webinář Katky Králové o sourozeneckých hádkách. Na blogu Nevýchovy se v souvislosti s tím objevil článek.
Vzpomínáte ještě, když bylo druhé miminko ještě v bříšku, jak jste se těšili, až budou dva? „To je dobře, že náš kluk nezůstane sám,“ říkali jste si možná. „Budou si spolu hrát a naučí se, že se všecko netočí jen kolem nich.“
Jo, jenže – uběhlo pár měsíců či let a celé se to trochu vymklo z ruky. Z hádek a výkřiků „Auuu, mamíí, on mě kopnul“ a „Nené, to není pravda, on si začal,“ vám občas pěkně drnčí hlava.
Jasně, mají i hezké momenty.
Když večer blbnou ve vaně a dávají si na hlavu čepice z pěny.
Když se starší mladšího zastane na hřišti.
Když se předhánějí, kdo na kaluži udělá větší kola.
Ale pak zas přijde den, kdy se bráchové a ségry střídavě perou, nemluví spolu, nebo žalují a čekají, až je máma nebo táta rozsoudí.
„Proč se prostě nemáte rádi?” zoufá si máma v kuchyni, kam šla napočítat do deseti, aby nevypěnila. Všechno je nějak jinak, než si s tátou malovali…
Jestli tohle všechno znáte, chceme vám dodat naději:
Mírové řešení bitek mezi sourozenci existuje
Znají ho Nevýchovní rodiče z kurzu. A jedna z nich, máma Bára, svolila, že vám prozradí, jak to bylo u nich. Když vyzkoušela dvě jednoduché věci, ulevilo se jí až o 80 %, jak sama odhadla :). Tahanice a pošťuchování teď má doma méně často a nejsou tak drastické.
Koukejte, jak to Bára s klukama dokázala
Napsala rodičům, co jsou ze sourozeneckých hádek zoufalí, tenhle vzkaz:
Moji kluci se taky perou. Mladší Kryštůfek (4 roky) provokuje staršího Tomáška (6 let) tak moc, jak to jen umí, do extrému. Baví ho to. A starší mu to samozřejmě nedaruje. Nedivím se mu, že mu občas jednu šlehne, spíš si říkám, kolik toho vydrží…
Přišel den, kdy se kluci zase strkali a prali o auta, jak dva divocí psi. A já už jsem toho měla dost. Nebavilo mě jejich spory věčně řešit a prostě jsem kapitulovala. Už jsem to nechtěla urovnávat. A tu mě napadlo – tak to neřeš!
A řekla jsem si, že to zkusím, nechat to jen na nich. Ať si svoje spory řeší sami. Protože mě už z toho málem vybouchla hlava.
Řekla jsem jim jen: „Tomášku, Kryšťo, víte, mě už nebaví být váš soudce. Fakt mě děsně mrzí a bolí, když se hádáte a perete, a chtěla bych to jinak, ale nevím, jak na to. Už to vzdávám. Napadlo mě, že když se hádáte, mohli byste to zkusit vyřešit sami. Myslím, že byste to mohli zvládnout. Co vy na to, kluci?“
Řekli, že jo. Že to zkusíme. Tak jsem od toho dne všechno jen tiše pozorovala – a byla připravená zasáhnout, jenom kdyby šli na krev a hrozilo vážné zranění.
První týden se hádali a prali úplně stejně. A já jsem se držela, abych k jejich sporům neřekla ani slovíčko. Jenže uvnitř hlavy mi to jelo! Nevyřčené obavy, strachy, že si ublíží…
Během měsíce jsem postupně prožila všechno:
První týden bez máminých zásahů: Prožívám děsný strach, že když nezasáhnu, budou do sebe strkat tak šíleně, že jeden spadne hlavou na roh stolu, na futra dveří, na radiátor.
Druhý týden: Nic vážného se jim doteď nestalo. Párkrát se bouchli o nábytek, jako vždycky. Vypadá to, že i kdybych jim říkala: „Pozor, ať ho neshodíš,“ tak ve výsledku je počet bebíček stejný, jako když jsem úplně zticha. Mydlí se ale skoro každý den.
Mně samotné už začíná zezadu v hlavě cinkat pochybovačný hlásek: „Když s tím nebudeš nic dělat, bude to ještě horší… co když ti z nich vyrostou pěkní grázlíci?“ A tak se občas neudržím a zasáhnu.
Třetí týden: Děti jsou zmatené. Tak jak to teda je? Máme si to řešit sami, anebo je máma pořád v pohotovosti? Děti se ošívají a já jsem taky nespokojená. Znovu se nadechuju a odhodlávám se, že je nechám opravdu být. Nechám jim opravdovou zodpovědnost za to, co druhému říkají a jak se k sobě chovají.
Čtvrtý týden: Kluci se zkoušejí dohadovat, asi takhle: „Tak co kdybych si půjčil to auto jako první, než bude ručička dole na šestce, a ty by sis ho půjčil potom? Souhlasíš?“ Začíná to vypadat nadějně…
Až mě jejich strkanice dostrkaly k velkému objevu
Pak jednou večer starší do mladšího zase strčil, ten udělal krok dozadu – a šlápnul na plastovou dopravní značku, kterou měl starší brácha postavenou na svojí „silnici“. Byl na tu stavbu maximálně pyšný – ale nezačal ječet, místo toho honem utíkal k mladšímu bráchovi.
Začal plakat a volat mě: „Mamkooo, mamkooo, Kryšťáčkovi teče krev! Já jsem ho strčil, on upadnul na značku, mamkooo, pojď sem!“ Než jsem stačila doběhnout, tak slyším starostlivé: „Neboj, brácho, to bude dobrý, budu tady s tebou. Neboj, jsem tady. Mamka ti to ošetří a za pár dní už to bude pryč. Maminko, že to nic není, řekni, že není, já mám o něj strašný strach!“
Nic vážného to nebylo a noha se zahojila rychle. Ale tuhle nehodu si teda budu pamatovat do konce života. Díky ní jsem zjistila obrovskou věc: že jejich kočkování vadilo hlavně mně. Že to, že se spolu perou, nemusí nutně znamenat, že se nemají rádi a že o sebe nepečují.
Možná jsem v hlavě měla představu, že sourozenci se musejí mít rádi za každou cenu.
Nesmí na sebe být ani za mák oškliví a musí spolu držet v dobrém i ve zlém jako Mirek Dušín a Červenáček. A že každá odchylka od tohohle ideálu je špatně. A pak mě to mrzelo, když jsem místo dvou andílků od sebe v kuchyni odtrhovala dva rozzuřené divochy :)
Ale po našem měsíčním experimentu jsem zjistila, že jejich potyčky – i když se stále objevují – mívají od té události s rozraženou patou mnohem mírnější průběh. Bitkují se pořád, ale po minutě jsou zase spolu, smějí se, nic jim není.
A došlo mi to. Oni se tak pomalu učí spolu komunikovat. Protože jsem jim dala šanci,
aby se v bezpečném prostředí domova naučili řešit neshody i bez toho, aby na ně někdo seshora dělal ty-ty-ty. A říkal jim, co je dobře a co je špatně.
První věc – nezasahování – u nás zabralo i dlouhodobě
I po pár měsících je hádek tak o 80 % méně, jsou kratší a daleko méně surové. Nezasahuju, ale pozoruju je. A každému z kluků k tomu navrch dávám obrovskou porci pozornosti. A lásky.
Všimla jsem si totiž při tom ještě jedné důležité věci – že nezáleží na tom, aby ten čas, který jim věnuju každému zvlášť, byl přesně fifty-fifty. Často jsem se snažila dělit svůj čas mezi kluky spravedlivě. Ale zjistila jsem, že tím někdy nosím hladovému vodu.
Pak dávám lásku synovi, který ji v tu chvíli „nepotřebuje“, a naopak opomíjím syna, který by rád pomazlení. Znamená to i třeba to, že většinu dne se tulím jen s jedním synem, protože to v tu chvíli potřebuje. A trvalo mi, než jsem přišla na tajemství toho správného balancu: každé dítě považuje za lásku něco jiného.
Druhá věc: vysondovala jsem, co dítě považuje za projev lásky
Všeobecně jsem měla zato, že projevem lásky u dětí je hlavně fyzický kontakt, objetí, pusinka, mazlení. Jenže – můj starší Tomášek není až tak mazlivý jako mladší. Zato miluje, když sleduju jeho činnosti, když u něj třeba sedím a koukám, jak si hraje, bez toho, abych se zapojovala (to už je moc, rád si to řídí sám, jen někdy mě vyzve).
To mu dává ten pocit, že máma ho má ráda. Úplně září. Zatímco když ho obejmu, dám mu pusu, tak mě moc nevnímá, občas mi jen nevrle řekne: „No, mamí, už né!“ (Přesto to občas dělám, protože to chci já a jemu to zas tolik nevadí. V té době, kdy jsem divákem jeho her :))
Zato mladší Kryštůfek fyzický kontakt se mnou miluje. A tak když jim chci projevit lásku, dělám u každého to, co mu rozzáří očička.
A víte, co je na tom nejúžasnější? Když jsem konečně našla plus minus ten správný balanc, najednou bitek mezi klukama ještě ubylo!
Oni se sourozenci často mlátí hlavně proto, že na sebe žárlí. Že mají pocit – nemám od mámy dost pozornosti sám pro sebe. A když mi došlo, že pro každého z nich znamená pozornost něco jiného, dávám jim takovou, jakou fakt potřebují.
Večer se každému zvlášť půl hodinky věnuju. Ukládám Kryšťu, zatímco Tom hraje hru na počítači. Kryštůfek si v posteli rád čte. Zatímco Tomášek místo pohádky miluje, když mu vyprávím o povodních 2002 v Praze, neúnavně, pořád dokola :)
A spokojení jsme všichni tři.
S úctou a láskou,
Bára
Jo, jenže není to vždycky takhle růžové
I když se rodič snaží lví silou to všechno urovnat a na žádnou dušičku ráno ani večer nezapomenout, tak to mezi bráchama a ségrama může být stejně pěkně na kordy. Když obden musí máma s tátou řešit uječenou scénu, kdy se jeden sápe na druhého, a pátrat, kdo koho praštil, tak je rodinná pohoda v tahu.
Aby se máma s tátou nehroutili, potřebujou pořádně pevnou půdu pod nohama
Máma Bára to s kluky zvládla. Bylo to ale taky proto, že se jí podařilo ještě předtím změnit celou vzájemnou komunikaci. I to řešíme v celém kurzu Nevýchovy. A sourozeneckým vztahům a komunikaci se v kurzu věnujeme celý jeden týden z pěti. Spousta videí, úkolů a prožitkových cvičení vám pomůže prokouknout, v čem je u vás doma zakopaný pes. A jak ho vykopat a vyhnat z domu jednou provždy :)
Celý text a diskusi si můžete přečíst ZDE.
Děti nemají v oblibě dlouhé cestování. Tipy na hry, které je zabaví
Jak zaujmout děti při cestě na dovolenou? Hry v angličtině nejen zkrátí dlouhou chvíli, ale navíc i přispějí k procvičení slovní zásoby či gramatiky.
Při hraní je vhodné dodržovat několik zásad. Pokud je hra pro dítě nová, musí si na ni postupně zvyknout a bude potřebovat podporu dospělých. Dále platí, že ne všechny děti jsou soutěživé. „Mohou být frustrované z toho, že prohrávají, proto je dobré občas zařadit takovou hru, u které není smyslem není zvítězit, ale jen se dobře pobavit,“ radí Lucie Bechná, Centre Exams Manager pro Helen Doron English v České republice.
Tipy na hry pro menší děti
Slovní fotbal: Trénuje se slovní zásoba a v podstatě i abeceda (stačí hra na poslední písmeno slova).
Procvičení barev: Jednoduchá hra, kdy jeden hráč řekne barvu (například blue) a ostatní se musejí dotknout něčeho modrého ve svém okolí.
Trénink paměti, slovní zásoby a větné vazby: První hráč začne například větou: I went to the supermarket and I bought an apple. Další hráč zopakuje celou větu a přidá další slovo, například „and a banana“. Třetí pak zopakuje opět celou větu včetně „an apple and a banana“ a přidá své slovo. Takto se pokračuje dál a přidávají se další a další slova, dokud jsou hráči schopni si vše zapamatovat.
Protiklady: Hráči jmenují protiklady. Jeden hráč řekne „big“ a další musí jmenovat protiklad tedy „little“. Nebo „happy and sad“. Při hře opět děti procvičují slovní zásobu a paměť.
Písničky: Děti zpívají tematicky zaměřené písničky. Hráči se domluví, že budou zpívat písničky, ve kterých je například jmenováno nějaké zvíře. Posádka auta se rozdělí do dvou skupin a zatímco jedna zpívá, druhá vymýšlí, jakou píseň předvedou, až přijdou na řadu.
Tipy na hry pro větší děti
Příběhy: Hráči se domluví na dvou až pěti slovech, které má příběh obsahovat a pak postupně celý příběh zformulují. Jedná se o něco na způsob her ze známého televizního pořadu Partička. Buď jeden hráč sám vymyslí příběh, kde budou slova použita, nebo každý hráč tvoří jednu větu. Během hry účastníci trénují kromě slovní zásoby také větné vazby a pracuje se se slohovým útvarem/textem.
Hádanky: Vybraný hráč si vymyslí, kým nebo čím je, a ostatní to musí uhodnout. Hlavní postava například říká: What am I? A napovídá: I live on the farm and I like to eat carrot. Správný tip: Rabbit. Nebo se hráči dopředu domluví na tématickém okruhu slov – například co je v domě. Vybraný hráč si v duchu vybere například ledničku. Ostatní se pak ptají a otázkami zjišťují, co za objekt onen hráč vybral. Důležité je, že otázky musí být formulovány tak, aby hráč mohl odpovědět jen Yes nebo No. Např. Is it in the bathroom? Is it big? Is it red? Is it on the wall? Hrou děti upevňují větnou vazbu a slovosled v otázce.
Lukáš Masopust: Když se řekne tandem
Jaké vlastnosti jsou pro výuku ve dvou nutné? Empatie, znalost látky – značná část se musí překrývat a schopnost a chuť se domluvit se, zkoušet nové věci.
Můj tandemový kolega je zkušený a klidný, já jsem živel, potřebuji někoho příčetného vedle mne.
Když jsem nastoupil na SPŠE Ječná, byl jsem přidělen k jednomu kolegovi a začali jsme spolu ve dvojici učit programování. Toto jsem velmi uvítal, neb přestože jsem měl dlouholeté zkušenosti s učením programování (a nejen toho), neznal jsem nepsaná pravidla ve škole a neznal jsem třídu, kterou jsme společně učili. Kolega je učil minulý rok a tak mně dal jistý vhled to do této třídy.
Postupem času jsme se začali ve výkladu střídat a doplňovat. Každý jsme jiný, já rád zkouším nové věci a přístupy, on má zkušenosti a nadhled. Také získáte „hodného” Kritika.
Jak nás vnímají žáci?
Učení v tandemu žáci rozhodně nevnímají nějak rušivě a myslím, že to pro něj není matoucí. Výhodou toho přístupu oproti tomu, kdy se třída dělí na dvě skupiny, je tom, že všichni žáci znají oba své učitele a nenastává příliš velký rozdíl ve výuce ani v úrovni požadavků na žáky. A to i tehdy, když učitelé mají rozdílný způsob výuky. S kolegou se vždy musíme dohodnout na postupu, obsahu učebních plánů. Další výhodou je dvojí kontrola příprav. Jeden z nás něco připraví, odzkouší, předá druhému, který si to také zkusí a případně připomínkuje.
Po prvním pololetí známe dobře své žáky a můžeme si je rozdělit dle jejich zájmu. Jeden z nás může vést hlavní linii výkladu a druhý těm žákům, kteří mají zájem, přidat zajímavější úlohy.
Důležité je, aby oba učitelé byli schopni táhnout za jeden provaz a dohodli se jak učit a vést žáky ke společným cílům. Je možné, že tandemová výuka u nás nefunguje, protože to někteří učitelé často vnímají jako možnost, kdy jeden učí a druhý má volno, což je chyba.
Zdroj.
Učíte se během roku cizí jazyky? Odborníci radí: prázdniny si v tomto případě nedávejte
Celý rok poctivě procvičujete angličtinu a pilujete slovíčka a fráze, pak přijdou letní prázdniny a veškerá vaše snaha se na dva měsíce úplně zmrazí.
Nabyté znalosti si osvěžíte nanejvýš na krátké dovolené, možná ani to ne. Než se nadějete, vypadnete z rytmu a v září, kdy výuka zase začne, se vám bude obtížně navazovat na pracně získané znalosti.
Výuku ale přes léto přerušovat nemusíte. James Cook Languages, přední poskytovatel jazykových služeb, má pro vás hned několik tipů.
Pokračujte v pravidelné výuce
Umožňuje vám zaměstnavatel navštěvovat pravidelný kurz během školního roku? Přesvědčte jej o tom, že má smysl v něm pokračovat i během léta. Důvody jsou pádné. Mnozí zaměstnanci nechtějí trávit léto nicneděláním, chtějí na sobě pracovat a rozvíjet se dál. Často se oprávněně bojí, aby nevypadli z kontextu a za dlouhé dva měsíce většinu z toho, co se naučili, nezapomněli.
Nejjednodušší variantou, jak zamezit znehodnocování pokroků, je výuku nepřerušovat. Díky její kontinuitě odpadají starosti s organizací náhradní výuky a jejím rozjezdem, který přes léto komplikují dovolené zaměstnanců. Pokud by na skupinové výuce mělo chybět několik studentů naráz, není problém dohodnout se s lektorem na zrušení a náhradě lekce.
Letní konverzační kurzy
Pokud zaměstnavatel přeci jen uzná, že by na hodinách přes léto chybělo tolik studentů, že by se výuka nevyplatila, a proto ji přeruší, existují další varianty, jak zajistit kontinuitu.Vyberte si z široké nabídky letních skupinových kurzů s rodilým mluvčím, kde si jazyk procvičíte.
Kdo je zvyklý na individuální kurzy, zjistí, zda by mu lépe nevyhovovala skupinová výuka a kdo se učí s českým lektorem, může porovnat, do jaké míry se výuka liší s rodilým mluvčím. Tato zkušenost výborně poslouží pro srovnání s běžnou výukou. Lépe si uvědomíte, jestli je vaše výuka během roku nastavena správně, nebo by ji bylo možné ještě zefektivnit.
Jednodenní odborné kurzy
Pro ty, kdo ještě neví, jak na tom budou v létě s časem, případně kdy si vezmou dovolenou, se nabízí možnost intenzivního celodenního kurzu. Kurz je nastavený tak, abyste si procvičili odbornou terminologii a dovednosti. Díky intenzitě kurzu si osvojíte široké spektrum specifických znalostí během krátké doby, aniž byste museli absolvovat pravidelnou výuku. Kurzy jsou otevřené a setkáte se na nich se zaměstnanci z různých firem, což je skvělou příležitostí k navázání nových kontaktů.
Dovednostní kurzy na míru (in-house)
Pokud se nemůžete účastnit pravidelné výuky, nechcete docházet mimo firmu, nebo se bojíte, že nezvládnete úroveň jiného kurzu, než na kterou jste zvyklí, můžete si nastavit výuku na míru. „Kurzy se dají nastavit tak, aby naprosto přesně odpovídaly potřebám zaměstnanců, včetně zaměření, úrovně, místa a času konání, jeho délky a intenzity,“ říká Jakub Štefeček, zakladatel jazykové školy James Cook Languages.
Pobyty v zahraničí
Jazykové studium můžete také obohatit o jazykový pobyt v České republice či zahraničí, doplněný o zážitky nebo relax. Spojíte příjemné s užitečným, zopakujete si již naučenou látku a intenzivní forma výuky vás rozmluví a zbaví ostychu.
Aplikace v mobilu
Dalším výborným řešením, jak přes prázdniny nenechat mozek zakrnět, jsou mobilní jazykové aplikace. Chcete efektivně využít čas strávený ve vlaku, tramvaji nebo se jen chcete zabavit něčím smysluplným během polehávání na pláži? Udělejte něco pro sebe a stáhněte si aplikaci na váš smartphone. Aplikace jsou snadno dostupné a vy tak můžete nenásilnou a zábavnou formou zdokonalovat své jazykové znalosti.
Mezi nejznámější aplikace patří DUOLINGO, které je zaměřeno na celou řadu cizích jazyků. Dalšími oblíbenými jsou například BUSUU, MEMERISE nebo aplikace DRILL, kde si sami nastavíte, co se potřebujete momentálně učit. Stačí pár minut denně a vzdělávat se můžete kdekoliv. Přiznejme si to – stejně mnozí z nás nedají mobil z ruky ani na dovolené.
Jsme civilizace posedlá komunikací
Dříve bylo normální poslat dítě na 14 dní na tábor a vyměnit si s ním jen pár pohledů. Dnes mají rodiče problém nechat dítě na táboře bez mobilu. Podle průzkumu České rady dětí a mládeže jen na pětině táborů děti mobil vůbec nepoužívají, stejný počet je naopak dětem dovoluje bez omezení. Na šedesáti procentech táborů mohou děti mobil používat jen v předem stanovenou dobu.
V rámci průzkum bylo osloveno celkem 131 spolků a 288 DDM a SVČ. Komerčních pořadatelů bylo osloveno 31 v kombinaci těch největších, středních i menších.
Celkově tak šetřený vzorek zahrnuje údaje o 3.675 táborech, kterých se zúčastnilo 118.937 účastníků. Kvalifikovaným odhadem lze počet všech realizovaných táborů na našem území určit na 4.500 až 5.000 táborů. Zkoumaný vzorek tak představuje 70–80 % všech realizovaných táborů, což zajišťuje jeho vysokou reprezentativnost.
U mladších dětí časté hovory s rodiči vyvolávají stesk po rodičích, u starších způsobují, že věčně „visí" na Facebooku a od digitálního světa si neodpočinou ani pár týdnů v roce. Způsobuje to ale i zbytečné komunikační problémy. „Představte si, že dítě je večer smutné a v rámci splínu zavolá rodičům a svou bujnou fantazií, podporovanou svitem měsíce a zvuky lesa, popíše rodičům, že jídlo není dobré, kamarádi mu ubližují a že se celkově cítí špatně,“ popisuje typickou situaci Aleš Sedláček, předseda České rady dětí a mládeže.
„S rozbřeskem slunce se nálada mění a malý táborník vstupuje do slunečného dne natěšený na další program i skvělé kamarády. Vše jde jako po másle do té doby, než se do tábora vřítí rodiče s balíkem jídla na záchranu a s rozhodnutím dítě odvézt a důrazně si došlápnout na vedoucí,“ dodává Sedláček. „Možnost zavolat vedoucímu, poslat mu textovou zprávu s dotazem či e-mail je naprosto dostačující. Nesnažte se o přímé spojení s dítětem, ať už prostřednictvím pod polštářem ukrytého či u vedoucího uloženého mobilu či tabletu. V důsledku to znamená pro dítě jen stesk po domově a vykolejení z táborového života plného zábavy, ale i povinností,“ dodává Aleš Sedláček.
O trochu snazší situaci mají tábory, které pořádají skauti a další oddíly, kam děti chodí celý rok, a rodiče se tak s vedoucími dobře znají. Zákaz mobilů jich podle průzkumu využívá čtvrtina.
Dětská závislost na mobilech roste, a navíc i věková hranice se posouvá – níž
Ve srovnání se světem to v Česku ještě není tak špatné – ještě tu nemáme extrém v podobě takzvaných dětských mobilo-detoxikačních táborů. Ale dokdy, když pro včasnou nápravu neuděláme nic? A včas, to znamená nejlépe hned!
Právě teď v čase prázdnin je ideální prostor začít. Dopřát dítěti tábor bez mobilů, opravdu ho tam nepotřebuje. Pohltí ho přirozený svět her, zábavy, dobrodružství, a hlavně autentických – tedy živých, a nikoli virtuálních kamarádů.
Koneckonců, děti nepotřebují mobil ani při pobytu u babičky a dědy. Není potřeba dítě kontrolovat každou hodinu – je tam přece v dobrých rukou.
Dejte si digitální detox, děti jen kopírují dospělé, říká kouč
O zamyšlení na téma jak je možné pomoci nejen dětem, ale hlavně nám, kteří „za to všechno vlastně můžeme“, jsme požádali předního českého kouče a terapeuta Aleše Vavřince:
Vytvořili jsme si technologické vymoženosti, aby nám sloužily. Aby nám dělaly život jednodušší a zároveň bohatší. Aby nás osvobodily. Ono se ale něco zvrtlo, není-liž pravda…? Možná jedete v MHD stejně jako já, když nad tímto sloupkem přemýšlím… Zvedněte hlavu a podívejte se kolem sebe, kolik lidí celou cestu zírá do obrazovky. Netuší, kde jsou a s kým tam jsou. Jsme civilizace, která je nejvíc „osvícená“, jen trochu jinak, než zmiňují staré moudré texty. Naše „osvícení“ neosvobozuje, nýbrž zamyká do vězení.
Jsme civilizace posedlá komunikací. Toužíme být ostatním dostupní 24 hodin denně. Podle poslední americké studie 9% lidí kontroluje svůj chytrý telefon i při milostných hrátkách. Snažíme se být v neustálém kontaktu s celým světem, až pomalu ztrácíme kontakt sami se sebou a s tím nejdůležitějším v životě – s našimi nejbližšími. Jsme tak ponoření do světa virtuálního, že nám uniká to nejpodstatnější – skutečný fyzický kontakt. K čemu je dobré, že si můžeme psát s kolegou z Indie, když se tak málo věnujeme partnerům, rodičům nebo dětem?
Právě děti jsou nejvíce ohroženi povrchními lákadly a naším bezkontaktním světem. Do tohoto prostředí přicházejí jako čisté a „prázdné“ bytosti plné touhy nasát do sebe vše, co jim nabízíme. A že svět tam v „onlinu“ umí nabídnout mnohé kratochvíle. Barevné. Zářící. Akční. Dynamické. Nekonečné.
Divíme se, že děti tráví více a více času se svým mobilem nebo tabletem. Divíme se, že moc nechodí ven a nejvíce času s kamarády netráví na hřišti, ale na Facebooku. Divíme se, že děti dělají to, co umí nejlépe – učí se a přizpůsobují se daným podmínkám. Vytvořili jsme svět, ve kterém jsme odsunuli vztahy na druhou kolej a naší pozorností plýtváme dennodenně zíráním do zářících obrazovek, kde se marně snažíme ukojit naši touhu po blízkosti a hlubším kontaktu.
Nemůžeme být poté udiveni, že nás děti kopírují. Jejich bystré hlavičky lační po neustálém přísunu nových zážitků, zkušeností a informací. Lidské mozky jsou tak nastavené – neustále se rozvíjet a nasávat další a další informace. Je tedy naší povinností tuto potřebu dětem naplnit a pečovat o mozky své i jejich. Nadužívání moderních technologií má na mozky prokazatelně negativní vliv. Epidemie digitální demence klepe na dveře.
Dopřejte si každý den digitální detox
Musíme naše děti ochránit od nadměrného vlivu svítící obrazovky. My jsme ti moudří a zralí dospělí, kteří máme našim dětem nastavit jasné hranice – a s láskou, avšak pevně na nich trvat. Musíme sobě i dětem pravidelně dopřávat digitální detox – tedy období, kdy nebudeme používat žádné mobily, notebooky ani tablety. Kdy budeme jen teď a tady. Plně se věnovat svojí rodině, svým blízkým a hlavně sami sobě.
Prozkoumejte, kolik času trávíte s displejem a kolik pozornosti věnujete důležitému – vztahům, které máte, a sami sobě. Když jste s partnerem, dětmi nebo přáteli, věnujte se jim na 100%. Vztahy jsou to nejcennější, co máte. Rozbitý mobil vyměníte za pár minut, rozbitý vztah nikoli. Po cestě do práce nechte mobil v kapse a jen buďte. Pozorujte svoje myšlenky. Vnímejte svoje tělo a pocity. Teď a tady.
Doporučuji to dělat každý den. Vypněte svoje chytré miláčky a směřujte pozornost tam, kde to má opravdový smysl. Buďte kreativní, zkuste trochu potrápit svoje mozkové závity. Jste šikovnější a schopnější, než si myslíte. Věřím, že si všichni dokážeme vytvořit mnohem lepší zábavu a dobrodružství, než nám nabízí iluzorní svět za obrazovkou.
Buďte aktivní, vezměte děti ven a ukazujte jim svět v jeho plných barvách a chutích. Ukazujte jim knihy, hry a radost z pohybu. Učte je, že dotek je důležitější než tisíc „lajků“. Jděte jim příkladem. Ostatně, co je hodina dopisování proti vášnivému polibku? Co je den strávený s milovanou osobou na Skypu proti láskyplnému objetí a pohlazení? Nic.
Děti jsou nejzvídavější tvorové ve známém vesmíru. Jen potřebují aktivní a zapálené průvodce, kteří jim ukážou, že ten „offline“ svět je v mnoha ohledech lepší než povrchní svět bílé obrazovky.
ScioŠkola na Praze 4 je zapsána do rejstříku škol MŠMT
Téměř přesně před měsícem jsme informovali o tom, že Praha 6 získala souhlas MŠMT. Od té doby jsme s napětím očekávali, jak dopadne situace na Praze 4. Denně jsme odpovídali na dotazy rodičů, kteří čekali na tento poslední krok, aby zapsali své děti. ScioŠkola Praha 4 je konečně zapsaná do Restříku škol MŠMT, a to jako další místo poskytování vzdělávání ScioŠkoly Praha 11.
ScioŠkola Praha 4 se otvírá na adrese Svatoslavova 4 v Nuslích. „I přesto, že jsme neměli zatím souhlas, museli jsme pracovat na přípravě školy. Vybírali jsme nový tým, probíhaly zápisy a práce na budově tak, aby škola mohla začít 4. září 2017 fungovat. Nyní pracujeme s týmem na obsahu výuky a dalších věcech, které jsou potřeba k chodu školy,“ říká Jan Zmij, ředitel ScioŠkoly Praha 4. Hlavní ambicí škol je připravit děti na život v současném světě, dát jim takovou „výbavu“, aby byli připraveni na mnoho změn, které současná doba obnáší. Zápisy probíhaly intenzivně už před souhlasem MŠMT, mnoho rodičů věřilo, že škola vznikne. V současné době je stále možné podávat přihlášky, škola má ještě několik volných míst.
Ve vedení školy bude pracovat Jan Zmij na pozici ředitele. Ten polovinu svého pracovního života pomáhá lidem rozvíjet se skrze koučink. „Každopádně je to jedna z věcí, které mě přivedly do ScioŠkoly: pomoct dětem dělat věci, které je baví a ve kterých jsou dobří, pomoct jim najít sebe,“ říká. Jeho zástupkyní je Lucie Břízová. „Chci vytvořit vlastní „svět“, který bude přátelský, otevřený všem nápadům a ve kterém se děti budou moci svobodně rozhodovat a jednat. Přeji si, aby naše děti nepřestaly snít a zároveň obstály v rychle se měnící společnosti,“ přibližuje svou představu o škole, jakou si přeje vybudovat.
Tým školy můžete nyní poznat na akci, kterou připravila, aby rodinám s dětmi zpříjemnila léto v Praze, ale také provázala chod školy s děním na Praze 4. Ve středu 9. srpna 2017 od 14 do 20 hodin se u divadla v Parku Jezerka koná Dobrodružná cesta do hlubin Jezerky, kde se můžete potkat s týmem školy při zábavných aktivitách, které ale také vzdělávají. V plánu jsou chemické pokusy, výroba zmrzliny, výtvarné a pohybové aktivity.
ScioŠkola Praha 4 bude stejně jako ostatní školy stát na hodnotách, kterými jsou svoboda, morálka, aktivita, optimismus, odvaha, otevřenost. Přitom vychází z poznatků moderních věd, jako je pedagogika nebo psychologie a vzdělává podle mnoha nových metod. Cílem ScioŠkol je nejen příprava na dnešní svět, ale také spokojené děti, které se těší do školy a ke kterým se přistupuje individuálně. Stranou jdou nabiflované znalosti. Důležitější je, aby dítě chápalo věci do větší hloubky, umělo se efektivně učit (rozvíjelo tzv. studijní autonomii), rozvíjelo komunikační dovednosti, kreativitu, emoční inteligenci a další tzv. měkké dovednosti. Školy se také snaží vychovávat děti, které budou chtít měnit svět k lepšímu.
Přihlášku do ScioŠkoly Praha 4 najdete ZDE.
Kontakty pro více informací o ScioŠkole Praha 4:
Lucie Macášková Hejbalová
komunikace projektu ScioŠkol
mob.: +420 725 567 708
e-mail: lmacaskova@scio.cz
Jan Zmij
ředitel školy
tel.: 739 544 174
e-mail: jan.zmij@scioskola.cz
Lucie Břízová
zástupkyně ředitele
tel.: 603 526 594
e-mail. lucie.brizova@scioskola.cz
