Svend Brinkmann: Umění uměřenosti. Cesta ke spokojenosti v nespokojené době

Do mnoha jazyků přeložená kniha známého dánského psychologa pojednává o výhodách skromnějšího, uměřeného, nikoli na spotřebu zaměřeného života, který není založen na individualismu zahleděném do sebe a chrání jedince před manipulací agresivního trhu.

Autor poukazuje na nereálnost nutkavé honby za štěstím, typické pro pozitivní myšlení prezentované v mnoha příručkách pro osobní růst, dokládá svou teorii množstvím zajímavých myšlenek moderních i starších filozofů, psychologů a sociologů a neotřelých termínů.

Argumentuje z hlediska politického ve smyslu demokratické odpovědnosti za dění ve společnosti (jsme poháněni ke štěstí ve smyslu nekončícího množství možností, ale taková podoba štěstí je spíše zátěží), existenciálního (jsme posedlí touhou prožít toho co nejvíc, ale definuje nás nejen to, co děláme, ale i to, co neděláme), etického (žijeme v etickém zmatku, stále nové vjemy vedou k věčné nespokojenosti a mohou být i spouštěčem současné epidemie deprese), psychologického (brát si méně, než nám přísluší, má svou cenu) a estetického (hodnota spočívající v tom, že se dobrovolně vzdáme některých požitků).

Svend Brinkmann je profesorem psychologie na Katedře psychologie a komunikace v dánském Aalborgu. Zabývá se zejména filozofickými, morálními, etickými a kulturně kritickými tématy, o nichž napsal téměř dvacet knih.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Markéta Popelářová: Co bychom si přáli vědět, než jsme se postavili za katedru

Propocené šaty, (ne)vlídní kolegové nebo úžasné přijetí od dětí. Začínající učitelé sdílejí své dojmy z prvních týdnů strávených za katedrou. Co z jejich podnětů může být užitečné i pro budoucí učitele?

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 21. 7. 2019

Pět let teoretického studia na pedagogické fakultě, pár desítek odučených hodin v rámci praxe a státní zkoušky. Přibližně tak vypadá profesní příprava učitelů v Česku. Poté přijde významný střih, a čerstvě dostudovaní učitelé se ocitnou před reálnou školní třídou, mnohapočetnou skupinou dětí s odlišnými schopnostmi a očekáváními. Uvažují, z jakého konce vlastně hodinu uchopit, jak dětem předmět předvést v tom nejlepším světle a jak je získat na svou stranu. Vzpomínají přitom na svá vlastní studentská léta a jejich vnitřní hlas jim připomíná, aby hlavně neopakovali chyby, které zažili u svých vlastních učitelů.

Vstup do každé profese není nikterak jednoduchý, vstup do učitelského světa je však v mnoha ohledech specifický. Škola je prostředí, které přece všichni velmi důvěrně známe – vždyť jsme v něm všichni strávili tolik let! Jenže se zdá, že mladí učitelé nejsou dostatečně připraveni na přechod na druhou stranu pomyslné barikády. Mohli bychom hned zkraje zmínit alarmující statistiky týkající se brzkého odchodu učitelů ze školství nebo o rychle stárnoucí učitelské populaci, pojďme se však na problém podívat z té druhé, optimističtější strany.

Žijeme pravděpodobně v jedné z nejvhodnějších dob na to, splnit si přání a stát se učitelem. Starší generace učitelů pomalu, ale jistě odchází do důchodu, polovina absolventů pedagogických fakult se nikdy učiteli nestane, takže učitelé (kvalifikovaní učitelé) jsou potřeba jako sůl. Nepotřebujeme ale jen zaplnit místa v kabinetech, ale především do škol dostat ambiciózní jedince, kteří budou vědět, jak dětem zprostředkovat kvalitní vzdělání. A ano, samozřejmě je tu i druhá stránka věci, finanční stránka, která naši idylku poněkud kazí.

Pokud však učitele momentálně nemůžeme podpořit finančními prostředky, měli bychom jim pomoci jinými způsoby. Co třeba jim poskytnout kvalitní podporu během nástupu do zaměstnání, nabídnout jim uvádějícího učitele a platformu, na které by mohli bezpečně sdílet své dojmy a vyměňovat si zkušenosti?


Devět učitelů a devět různých pohledů na věc

Na začátek učitelské kariéry jsme se zeptali devíti učitelů z různých typů škol (kteří se momentálně nacházejí v odlišných fázích své kariéry). Ve kterých oblastech ve svých začátcích cítili největší nedostatky? „V papírování. Na fakultě vás nikdo nenaučí, co kam napsat. Já proto ze začátku dost panikařila, protože jsem každou chvíli zapomněla něco někam odevzdat a pak to honila všude možně. To vnímám jako absolutně nedostačující v rámci přípravy,“ odpovídá Nikol G., učitelka základní školy, která do školství přišla před dvěma a půl lety. Dodává také, že jí během studia chyběly praktické a užitečné rady, které by učitelům usnadnily přechod do praxe. Stejně tak se podle ní fakulta nijak nevěnuje problematice rodičů dětí.

„Byl jsem příliš naivní v přístupu k dětem, začal jsem své pedagogické působení příliš uvolněně, kamarádsky a nedůsledně,“ popisuje své učitelské začátky učitel Tobiáš B., „možná jsme se učili, jak učit, ale už jsme se neučili, že všechny postupy fungují jen do určité míry, neučili jsme se vyrovnat se s konkrétními neúspěchy a zádrhely,“ vysvětluje možnou příčinu problémů teprve rok působící učitel. „Nebyla jsem připravená na to, že ve třídě sedí děti. V tom smyslu, že jsem si ne vždy šikovně poradila s různými situacemi, jako je vyrušování při hodinách nebo nepracování,“ popisuje svoje začátky Veronika M.


Jak byste ve třech slovech popsali svůj první den za katedrou?

„Skok do vody,“ říká Daniel P., který sice začal učit již před osmi lety, ale jak sám svou situaci popisuje, „tenhle rok byl první, který jsem doklepal až do konce.“ Jiní svůj první den popisují slovy ‚natěšenost, nervozita, nadšení‘, ‚neskutečně propocené šaty‘ nebo ‚naprosto skvělé děti‘. Je to dřina, zdá se podle výpovědí. Poté už záleží jen na vás, jak si s náloží takového množství nových vjemů a žáků poradíte.

Ne všechno se ovšem musí točit kolem prvního dne. Možná ve svých zcela propocených šatech neuděláte tak skvělý dojem, ale školní týden má pět dní a vy se se svými novými svěřenci budete setkávat natolik pravidelně, že dostanete ještě mnoho příležitostí svůj první dojem vylepšit.

Který moment si učitelé nejvíce pamatují z prvního měsíce za katedrou? „Když si se mnou děti chtěly povídat i o přestávkách, začaly se mnou sdílet své zážitky z prostředí mimo školu, jedna dívka mi dokonce přinesla levandule,“ odpověděla na otázku rok působící učitelka osmiletého gymnázia Veronika M.

Vícero učitelů se také shodlo, že právě během prvního roku došli k důležitému uvědomění si, že je potřeba nastavit jasná pravidla a ta pak dodržovat po celý rok. Učitelku Květu C., která momentálně učí dva a půl roku, zase nejvíce zaskočilo, že byla vhozená do vody a měla se „naučit se učit“. „V mém případě sice nebylo moc času se něco učit, protože jsem nastupovala do rozjetého vlaku někdy na přelomu února nebo března, protože původní vyučující opouštěla místo, ale i tak mě to dost zaskočilo.“ Z prvního měsíce učení jí pak v hlavě nejvíce utkvělo upřímné přijetí od dětí.

Velké rozčarování u více učitelů přišlo v momentě, kdy se setkali se svými staršími kolegy. Pro některé z nich byli kolegové nevyčerpatelným zdrojem důležitých informací a rad, jak s dětmi vycházet, pro druhé však byli překážkou, která jim nedovolovala realizovat jejich myšlenky a plány. „Byla jsem překvapená, že některé postarší kolegyně nechtějí přijímat nové metody. Není to nic divného, ale jdou zkrátka tou nejjednodušší cestou, aby nemusely vydávat tolik úsilí. Ve školství chybí více aktivních učitelů. Pak je těžké být iniciativní i jako začínající učitel, protože od ostatních kolegů zkrátka nepřichází tolik podpory,“ popisuje situaci Denisa J. ze speciální základní školy zaměřující se na děti se specifickými poruchami učení. „Překvapila mě zkostnatělost učitelů. Prostě to, jak jsou někteří neschopní jiného pohledu,“ sdílí stejnou myšlenku i další z dotazovaných učitelů.

Nejsou to však jen starší kolegové, kteří mohou začínajícím učitelům (a nejen těm) způsobovat problémy. „Nečekala jsem, že rodiče mohou dnes do všeho mluvit. Kde bude dítě sedět, s kým, kam se pojede na výlet, jestli se pojede na výlet, zda se pojede na školu v přírodě, jestli bude angličtinu učit rodilý mluvčí, anebo ne. A nejlepší rodiče jsou ti, kteří vám do školy chodí radit, jak to máte dělat a jak učit. Z téhle ztráty respektu z učitelské profese jsem zklamaná,“ říká Nikol G.


9 rad nad zlato

Jakou radu byste s odstupem času předali svému minulému já, začínajícímu učiteli?

– „Buď důsledný. Neustupuj! Nevěř tomu, že všechno jde zvládnout jen s pozitivní motivací.“
– „Nebuď nervózní, není to tak hrozné, je to radost.“
– „Hlavně s nadhledem. Nelze vyhovět vždy a všem.“
– „Buď aktivní, ale nedotýkej se svou aktivitou starších kolegů. Tím, že mají už odslouženo a mají získanou praxi, ztrácejí motivaci ke změně výuky, a tak přijímají tu nejsnazší ozkoušenou metodu tak, aby to co nejrychleji fungovalo. To, že přijdeš s novými nápady, je jen zastraší, že bude více práce. Jsou ale i aktivní učitelé, kteří se rádi zapojí a pomohou.“
– „Kup si víc čokolády a místo hraní na počítači čti další inspirativní literaturu.“
– „S úsměvem jde všechno líp!“
– „Nestresuj se tolik s přípravou, beztak stihneš jen první dva body.“
– „Co nejvíce příprav udělej o prázdninách, aby ti zbylo více času na sebe v průběhu roku.“
– „Buď hlavně přirozená.“


Všechno nemůže šlapat, jak si naplánujete

Probuzení ze snu do reality se u mnoha učitelů odehrávalo také ve spojitosti s managementem třídy nebo přípravou na další hodiny. Někteří brzy zjistili, že opravování a příprava písemek zaberou daleko více času, než který si pro ně původně vyhradili, jiní měli ze začátku také problém dodržovat 45 minut trvající vyučovací hodinu. „Buď jsem byla připravená málo, nebo moc, což se sice nikdy nedá předvídat, ale postupem času se můj časový odhad zlepšil, což závisí samozřejmě i na poznání dané třídy a na tom, jakým tempem žáci pracují,“ popisuje počátky své kariéry učitelka Květa. Nyní, s odstupem času by se přípravou tolik nestresoval ani učitel Petr, který nad přípravou jednotlivých hodin zprvu trávil mraky času. „Beztak stihneš jen první dva body a ze 45 minut budeš reálně učit 35. A trénink improvizace je přece také důležitý.“


Celý text článku si můžete dočíst ZDE.

Robert Čapek: Na návštěvě v Montessori 1. Rozdíly

Jakmile se ocitnu v nějaké škole, nasávám vše zajímavé, co by mně mohlo přinést inspiraci. Ale být v Montessori programu v ZŠ Na Beránku, to jsou doslova vlny námětů, které učitel může nabírat po kýblech, ba celých bazénech. O to více, že v tomto případě nejde o školu, kterou založily dvě maminky a s pěti žáky si hrají na Montessori.

Zdroj: blog autora 11. 5. 2019 s fotografiemi

Píši o velké škole, s třídami o 250 žácích v 9 ročnících a 10 třídách, která funguje už mnoho let a kvůli velkému zájmu musí své nové žáky mezi zájemci losovat. Poznatky, které jsem tu nasbíral, nejde popsat najednou, takže je rozdělím do několika částí. V první se zaměřím na některé rozdíly, které plácnou do oka každého návštěvníka a které se výrazně liší od běžné školy. Protože jsem byl už v několika Montessori školách, troufám si říci, že některé zmíněné věci jsou pro tento typ školy typické.

Ve škole se učí v trojročích, žáci jsou rozděleni ve třídách 1-3, 4-6, 7-9, přičemž deváťáci mají svůj speciální režim. Rozvrhy jsou volitelné, tedy učitelé nabízejí svá témata a žáci si vyberou to, které chtějí. Pokud se jim nezamlouvá, klidně ho v průběhu činnosti opustí a jdou dělat něco jiného. Ve třídách je běžně vidět, že se žáci sami, ve dvojicích, trojicích, skupinkách (s učitelem i bez něj) věnují různé činnosti, nezávislé na ostatních. Probíhá tu vzájemné učení ve své nejryzejší podobě, neboť často je spontánní. Pokud se žák u nějakého problému zasekne, můžete se vsadit, že za chvíli se u něho někdo se spolužáků zastaví a poradí. Učitelky, které se většinou věnují se skupinkou žáků jedné činnosti, ale po třídě nevtíravým způsobem tancují a mají práci svých žáků „na radarech“. V každé třídě je hned několik počítačů a za celý den jsem neviděl (přestože jsem dával velký pozor), že by tam někdo dělal něco jiného, než řešil nějaký výukový problém. Často se stává, že jeden nebo dva žáci se svou prací odejdou na chodbu a tam si sednou ke stolečku, kde se mohou na svůj úkol soustředit.

A propos: chodba! Alternativní školy poznáte na první pohled podle toho, jak šikovně využívají svoje chodby. Zde jsou přímo přeplněny regály s pomůckami, ale obsahují i různé stolečky a podobná pracoviště, kam se žáci mohou uchýlit. Probíhá v nich ale také výuka, respektive konzultace s učiteli. Je pravda, že podobný styl výuky vyžaduje velkorysejší prostory, právě pro podobnou samostatnou práci žáků. Ale zase je často vidět, že si žák s knihou nebo sešitem prostě jen sedne na zem a za chvíli neví o světě. To, co si všimnete okamžitě, je klid v celé škole. Ačkoliv ve třídě najednou komunikuje hned několik žáků, není zde hluk a ani žáci, kteří pracují samostatně, nejsou nijak výrazně rušeni. Učitelé často ve třídě mluví tím nejtišším hlasem za všech. Přesně jak píše Montessori: „Vychováváme-li děti v mírumilovném prostředí, v němž průvodci klid žijí a ctí, z dětí se stanou mírumilovní dospělí, kteří pak vytvoří mírumilovný svět.“ A právě to jsem viděl na vlastní oči a uši. Jaká změna oproti obvyklému překřikujícímu hlasu učitele při výkladu a nespokojenému šumu ve třídě ve státní škole! Když jsem zmínil prostorové dispozice: každá místnost slouží k mnoha věcem a je žáky plně využívána. To platí i pro malou sborovnu, kde žáci sedí u počítače, tisknou a pracují s fóliovačem.

Zajímavým prvkem je tu kuchyně, neboť žáci nejstaršího trojročí vaří oběd. Ano, pětice žáků (+ učitelka) se střídá ve službě a má za úkol vařit od pondělí do pátku pro všechny žáky i učitele daného trojročí obědy – což je 60 lidí. Vždy je nějaká příloha, maso a mnoho zeleniny jako doplňky. Pak i zákusek nebo polévka. Žáci nejen vaří, ale i vydávají, nakupují a starají se o nádobí. Týden v kuchyni na ně vychází jednou za čtvrt roku. Není asi třeba říkat, co všechno se naučí, spíše chci každého ujistit, že jídlo bylo vynikající! Učil jsem kdysi i na středním odborném učilišti, kde byl obor kuchař (a kde jsem také občas cosi ochutnal) a mohu říci, že žáci Montessori programu za nimi v ničem nezaostávali. Naopak! Měl jsem rýži s dvěma druhy omáčky, kuřecím masem, nakládanými houbami a množstvím zeleniny: zdravé, chutné a výživné. Nejeden žák nebo učitel (včetně mě) si šel pro přídavek!

Další věc, která není úplně zvykem v běžné škole, je vzájemný respekt. Je jasné, že věkové míchání u činností zlepšuje vzájemné vztahy a klima školy. Děti se oslovují velmi slušně, zdraví a děkují. S učiteli si tykají a oslovují je křestními jmény. Neviděl jsem, že by nějaký z učitelů kdykoliv zvýšil hlas nebo mluvil v rozčilení nebo s hněvem. Naopak: učitelé se často smějí – žáci samozřejmě také a problémy jsou řešeny domluvou a apelováním na dodržení pravidel. Raději hned na začátku svého Montessori seriálu ještě uvedu, že žáci v této škole nejsou žádní výběroví géniové, spíše je tu ještě větší procento inkludovaných žáků než jinde. V tomto prostředí ale vzkvétají. Mluvil jsem například se žákem, který si sám u počítače připravoval své téma, spisovatele Julese Vernea. Bavili jsme se o Phileasi Foggovi, kapitánu Nemovi a dalších hrdinech, vymýšleli, jak zapojí při své prezentaci třídu a podobně. Byl chytrý, sečtělý (alespoň co se Vernea týká), měl nápady, hovořil bez bázně a s vtipem. Ač jsem působil nějaký čas jako školní psycholog, nepoznal jsem v něm autistu, nenapadlo by mě to ani na vteřinu.

To, co si člověk uvědomuje každou minutu, je příznivé a přátelské prostředí, podporující klima. Každý by tu chtěl mít dítě, každý by to chtěl být žákem nebo učitelem. Tedy ne úplně každý. Chodí sem i budoucí učitelky z pedagogické fakulty, které tu zírají, jakoby spadly ze švestky naznak, odmítavě kroutí hlavou, krčí své nosíky a při společném rozboru jsou šokovány, že zdejší učitelky „neučí“. Jedna nebo dvě z patnácti jsou však okouzleny – a to je myslím dobrá ilustrace toho, jak kvalitní je příprava na pedagogických fakultách. Jenom jedna z patnácti pozná vzdělávací ráj na Zemi. (Teď jsem se ale asi nechal kapku unést, i zde jsem viděl nějaké ty malé rezervy. Dokonalost je ovšem nudná, ne? )


Rozhodně nekončíme pesimisticky, čeká nás ještě mnoho zajímavého: kapitoly 2) výuka, 3) zahrada, a 4) aktualita.

Tajný učitel: Jak se správně učit

Když o tom trochu popřemýšlím, tak v českých školách je krom dalších věcí jedna strašně divná záležitost, která se mi zdá opomíjená – chceme, aby žáci uměli látku, ale snad nikdy v průběhu vzdělávacího systému jim nepovíme, jak se vlastně mají správně učit.

Zdroj: blog autora 13. 9. 2017

Co znamená „správně“ v tomto případě? Efektivně. A efektivně se něco naučit znamená, že si onu znalost klidně i s větší namáhou vybavíme po delší době, než je jeden den.

A mně se zrovna v hlavě a na stole sešly tři „věci“ – novým šesťákům musím představit předmět SPV a prvních šest týdnů si je jen tak „zkouším“ a to tím, že si povídáme o vzdělání, školství, škole a učení.

Za druhé, moje třída je už v devátém ročníku a já chci, aby uspěli u přijímacího řízení na střední školy, a pochopitelně bych jim k tomu rád pomohl. A k tomu všemu jsem si objednal a pochopitelně hned přečetl knihu „Nauč se to“.

Samozřejmě následující principy a metody by měly pomoci studentům, ale i lektorům a různým školitelům. A učitelé by se jim měli přizpůsobit a výuku organizovat podle nich.

Než začnu popisovat, jak se správně učit, nejdřív je nutné začít u chyb. Co většina z nás dělá špatně při procesu učení, to asi všichni tušíme…

Samozřejmě jde o biflování. V tomto případě definujme biflování jako proces, kdy si jednoduše čteme text pořád dokola, dokud si nemyslíme, že ho umíme dostatečně, abychom napsali test. Učíme se jen proto, abychom napsali úspěšně test; nikoliv proto, abychom něco uměli. Tím, že text čteme pořád dokola, podléháme iluzi, že už něco umíme. Celý problém je pochopitelně v tom, že metoda biflování nám nepomůže dlouhodobě něco si pamatovat.

Jaké jsou správné metody pro dlouhodobé efektivní naučení čehokoliv? Nutno podotknout, že se jedná o metody lehké na provedení, ale složité v tom, že se jim právě kvůli jednoduchosti těžko důvěřuje. A mnohem větší problém je, že výsledky nejsou okamžité a člověk si nemyslí, že úspěchu dosáhl díky těmto metodám (což vyplývá z mnoha výzkumů provedených autory knihy).


Vybavování

Zapomeňte na čtení textu, jeho zapomenutí a jeho opětovné čtení. To je chyba. Místo toho doporučuje kniha „Nauč se to“ jednoduchý princip – přečíst kratší část textu a hned sám sebe vyzkoušet, o čem text byl. Zopakovat svými slovy klíčovou myšlenku. Pokud to nejde, bolí to, zkusit vydržet a bojovat. Základ je v tom, že čím těžší je vybavování, tím hlouběji bude text uložen v mozku a my si ho zapamatujeme delší dobu.

Pro učitele je aplikace strašně jednoduchá – po nové látce hned krátký test (který nebude mít velkou váhu, ale zároveň musí mít váhu nějakou) nebo jen prázdný papírek pro žáky a „tři minuty pište, co si z dnešní hodiny pamatujete“. Ukazuje se, že takový test je mnohem efektivnější, než znovu opakovat výklad nebo číst si text, protože vzpomínání na látku vlastně přerušuje moment, kdy látku zapomínáme.

Nejjednodušší metodou pro osobní učení je jakákoliv práce s kartičkami a pojmy na nich. Následně není složité se z nich zkoušet. Svým žákům a jejich rodičům na schůzkách budu doporučovat princip, kdy si žáci napíší pojmy na kartičky a pak se z nich zkouší. Trik je ale až v další části – v použití čtyř krabiček. Například do krabice číslo jedna odložím kartičky, které jsem věděl bez váhání a jsou pro mě jednoduché. Do krabičky číslo dvě dám kartičku s pojmem, kterou jsem odpověděl, ale váhal jsem. Princip asi už chápete – ve čtvrté budou kartičky, na které jsem nedokázal odpovědět. Co teď? Potřebuji se naučit kartičky z boxu číslo čtyři, tam mám nejmenší znalosti – proto si každý den projdu kartičky ze čtyřky. Pokud odpovím správně, vezmu kartičku a dám ji do schránky číslo tři a stejným způsobem ji posílám dál, pokud možno až do krabice číslo jedna. Do schránky číslo tři se nekoukám každý den jako do čtyřky, ale například jednou za dva dny. Pokud odpovím správně kartičku z trojky, přeřadím ji do dvojky. Z kartičky ze dvojky se zkouším například jednou za čtyři dny. Do krabice číslo jedna se podívám jednou za týden, například v neděli. Leitnerův box, tak se jmenuje tato metoda, která má v sobě i další důležitý princip pro efektivní učení – rozložení.

Z vlastních zkušeností můžu potvrdit, že je velký rozdíl, pokud hodinu před testem ve třídě proběhne „vybavování“ v jakékoliv formě a nebo naopak pokud neproběhne. Několikrát jsem si udělal matematiku a výsledkem bylo, že pokud proběhlo opakování v hodině a následující hodinu jsme psali text, a zároveň byli žáci v hlavní roli, známky byly v průměru o více jak jeden stupeň lepší (jednalo se o osmý a devátý ročník, mezi 90 a 100 žáky), než v případě, že vybavování neproběhlo.


Rozložení

Tohle říkám žákům pořád – učte se půl hodiny, potom se koukněte na jeden díl Big Bang Theory, pak se na chvíli ještě vraťte k učení. Nemá smysl se učit hodiny v kuse, efektivní je učení tehdy, pokud je rozdělené na části. Lze i střídat předměty. Hlavně do sebe necpat to samé několik hodin, mozek nejdřív musí „založit“ a spojit nové spoje, což pravděpodobně nějakou dobu trvá.

Rozložení jde podle mě nejvíc proti našim zvykům, učivo do hlavy samozřejmě leze pomalu, protože se i pomalu učíme. Ale to je právě důvod, proč tam zůstane dlouhodobě.

Představte si, že se učíte tři předměty, z kterých v pondělí píšete testy – zeměpis, dějepis a matematiku. Já jsem vždy postupoval tak, že jsem se zaměřil na jeden, pak na druhý a pak na třetí. A pak jsem si to zopakoval. Před hodinou jsem nic neuměl, tak jsem se učil a potil o přestávce.

Z nejnovějších výzkumů ale vyplývá, že nejlepší metoda je učivo proložit a například se naučit čtvrtinu látky z dějepisu a přejít na pětinu matematiky. To samozřejmě každého nezkušeného člověka bude stresovat, protože bude cítit, že se učí tři předměty, ale neumí vlastně nic. Nevidí pokrok. Ale v neděli večer to přijde a vše se propojí. A vydrží to v hlavě déle, než kdybychom si učivo nerozložili do částí.


Generování

Opět jednoduchý princip, který snad používá velké množství učitelů. Ještě než je látka vyložena nebo přečtena, zeptáme se na ní. Nebo dáme žákům úkol, problém k řešení. Pokud žák sám přijde na to, jak se Hitler dostal k moci, příště si na to s extrémně vysokou pravděpodobností vzpomene a tím se znalost upevní.


Další tipy

Překvapivě z nových výzkumů vychází test. Je to hrdina efektivního učení. Test v tomto případě není důležitý jako prostředek k známce, ale jako nástroj pro vybavování. Tím, jak se loví známé věci z mozku, tím více si tyto znalosti upevňujeme. Musí ale jít o „bolestivé“ vybavování, ne o přeříkání básničky naučené zpaměti (v tom chybí skutečná aktivita mozku). A pokud testování proběhne například okamžitě po přečtení textu, poté opět po x hodinách a nakonec za týden a vždy se zpětnou vazbou, je hotovo (nejde tedy jen o princip vybavení, ale i rozložení).

Myslím, že známá věc je to, že při učení pomáhá pochopit základní princip, schopnost analyzovat a vytáhnout z konkrétního problému obecnou znalost. Tím pochopíme danou věc, což nám opět pomůže k hlubšímu zapamatování.

Důležitá je reflexe. Z pohledu učitele se například jedná o možnost dát žákům na konci týdne deset minut s tím, že mají napsat vše, co se naučili tento týden. Uvědomí si tím, co jim jde, co se musí doučit a co například vůbec nechápou nebo neumí.


Zdroj informací v textu

název knihy: Nauč se to! Jak se pomocí vědy efektivně učit a více si pamatovat
autoři: Peter C. Brown, Henry L. Roediger III, Mark A. McDaniel
nakladatelství: Jan Melvil Publishing

Nečekané události? Ředitelé škol vítají pomoc konzultantů

Na spoustu situací se můžete připravit, ale daleko víc je těch, které vás zaskočí. V takovou chvíli je víc než vítaná pomoc zkušeného člověka, který něco podobného zažil a ví si s tím rady. I takto může z pohledu ředitelů škol vypadat účinná metodická podpora.

Zdroj: Kateřina Perknerová, Deník.cz 15. 8. 2019

„V ředitelně pořád řešíte něco neočekávaného. Třeba když školu vykradou, nebo dojde ke konfliktu s rodiči. Je-li po ruce někdo kompetentní, kdo vás podrží a nasměruje, je to velká úleva,“ chválí přítomnost konzultanta rozvoje školy Martina Hrubá, ředitelka MŠ a ZŠ Desná.

Pomohl jí také při přípravě strategického a akčního plánu školy i při koučování. Nejen její chvála míří na Národní institut pro další vzdělávání (NIDV), který před třemi lety spustil projekt Strategické řízení a plánování ve školách a v územích.


Dvouletá podpora

Od září roku 2017 jsou jeho vlajkovou lodí právě konzultanti, kteří ředitelům pomáhají s efektivním vedením škol. V současnosti jich je 60, v novém školním roce přibude dalších deset. Na zapojené škole působí dva roky a na svou roli se pečlivě připravují, většinou mají za sebou ředitelskou kariéru a odborně zaměřený kurz v délce 100 hodin.

„Dvouletá podpora škol je rozdělena do čtyř fází, které zhruba odpovídají školním pololetím. V prvním pololetí stanoví ředitelé ve spolupráci s konzultanty a pedagogy oblasti, ve kterých se škola potřebuje nebo chce rozvíjet. Následuje sestavení priorit a cílů. Ve druhém školním roce pak školy svůj akční plán realizují a vyhodnocují,“ uvádí Petr Valenta, projektový manažer NIDV.

František Tomášek byl ředitelem ZŠ v Brandýse nad Labem 17 let a nyní pomáhá dvěma pražským ZŠ a jedné MŠ. Projekt NIDV ho oslovil i proto, že ředitelé ZŠ jsou podle něj první na ráně.


Ochranný val

„Trefuje se do nich zřizovatel, inspekce, hygiena, stavební úřad, rodiče. Chránit je mohou jen jejich znalosti a kompetentnost,“ řekl dlouholetý praktik Deníku.

Dodal, že největší slabinou ředitelů je přenesení jejich vizí do dlouhodobé koncepce rozvoje školy, v denním provozu pak schopnost delegovat úkoly. „Proto jim radím sepsat si sloupečky s nadpisy Co musím, Co mohu, Co nemusím a Co nevím. S tím se pak lépe pracuje,“ popisuje svůj přístup Tomášek.

Ředitelé, kteří jsou zahlceni množstvím povinností, by podle Valenty podporu konzultanta potřebovali trvale. Díky jeho přítomnosti se totiž zlepšuje školní klima, komunikace mezi učiteli a vedením, spolupráce se zřizovatelem.

„Naším cílem je prosadit konzultanta rozvoje školy jako specializovanou roli do zákona o pedagogických pracovnících a akreditovat funkční studium zaměřené do oblasti strategického řízení a plánování i pedagogického leadershipu,“ přeje si Valenta.

3 věci, které by si učitelé měli připomenout se začátkem školního roku

Nápisy „Zpátky do školy“ neplatí jen pro školáky a studenty. S příchodem září se do školních budov vracejí i učitelé. Které tři věci stojí za připomenutí před tím, než se školní rok plně rozběhne?

Zdroj: Markéta Popelářová, Perpetuum 10. 9. 2018


Učení je založené na mezilidských vztazích

Informace máme v dnešním světě moderních technologií přímo před sebou na svém chytrém telefonu nebo na počítači. Naše úsilí dostat se k nim proto nemusí být zásadním faktorem ve vzdělávacím procesu. Pro konkrétní informaci již nemusíme chodit do knihovny ani za znalým profesorem, stačí si jen otevřít internetový prohlížeč.

Dostáváme se tedy k další překážce: Kde hledat motivaci k vlastnímu učení? Jak se rozhodnout, které informace by nám mohly být užitečné a které můžeme hned na místě odsunout do složky „Na později“?

Na řadu v tomto případě přicházejí učitelé a jejich prozatím (věřme, že se situace v dohledné době nezmění) nenahraditelné místo ve škole. Žáci potřebují mentora, který jim svět vědomostí trochu zpřehlední a zpřístupní, ale hlavně potřebují učitele, který sám o sobě bude člověkem, s emocemi, dobrými a špatnými vlastnostmi. Člověka, který nebude jen předávat informace, ale který studentům ukáže, že stojí za to si vědomosti osvojit a pro kterého budou jeho studenti důležití a jedineční.

„Neplatí mě, abych měla ráda děti. Platí mě za odučení kapitoly. Já to mám odučit, děcka se to mají naučit. A šmytec,“ může zaznít z úst některých učitelů. Jenže, učí se děti od někoho, koho nemají rády? Jen těžko.

„Nebudete mít rád všechny své studenty. Je to propojení. Jsou to vztahy. Ale i když nikdy nebudete mít rádi všechny, hlavní je, aby to nikdy, nikdy nepoznali. Učitelé se stávají skvělými herci a herečkami. Chodíme do práce, i když nám není nejlíp, řídíme se předpisy, které mnohdy nedávají smysl, ale stejně učíme. Učíme, protože to je to, co děláme,“ popsala bravurně učitelské povolání Rita Pierson ve své TED přednášce.


Umění podnítit zvědavost je důležitější, než si myslíte

Představte si školní třídu jako publikum, jako hlediště divadla, do kterého každé ráno přijde kolem dvaceti až třiceti žáků. Každý z nich se to ráno jinak vyspal, každý z nich včera řešil jiné osobní problémy, někdo se zamiloval, někdo zase pohádal. Můžete hned po zazvonění zvonku začít vykládat geografii Jižní Ameriky, ale jsem si jistá, že velkého ohlasu se vaše představení nedočká.

Zkuste si teď představit třídu ne jako divadelní hlediště, ve kterém musí být všichni naprosto zticha, ale jako místo, ve kterém se setkává skupina mladých lidí, kteří toho mají mnoho společného. Nejsou to jen jednotlivci, je to také sociální skupina s různými vnitřními i vnějšími propletenými vztahy. Nejdříve je potřeba, aby si všichni plně uvědomili, že jsou ve škole, na místě, kde dochází k učení, na místě, ze kterého si mohou odnést mnoho zajímavých informací jak ze strany učitele, tak díky skupinové spolupráci s ostatními studenty. A k předání informací a ke komunikaci se studenty je zapotřebí jejich pozornost a také probuzení jejich zvědavosti.

Na toto téma se skvěle vyjádřil Chrisopher Emdin: „Proč je při vzdělávání budoucích učitelů přednášena jen teorie a všechny možné normy a další věci, které nemají nic společného se základními schopnostmi jako je umění zaujmout a zapojit žáky do vyučování? Navrhuji, aby se vzdělání učitelů reformovalo tak, abychom se mohli zaměřit na vyučovací látku a teorii, ale nejen na ně. Látka a teorie bez umění zaujmout studenty je učitelům k ničemu.“ Zapojit do vyučování třicet různých osobností je těžké, není to však nezvladatelné.


Vaše povolání má nenahraditelnou hodnotu

Když se na chvíli zamyslíte, možná zjistíte, že důvod, proč jste si jako své poslání vybrali povolání učitele, spočívá v setkání s vaším vlastním učitelem. Nemusel to být nutně váš třídní, možná je to člověk, který vaši třídu převzal třeba jen na pár hodin na záskok za svého kolegu. Setkání s osobností, která své studenty nebere jako prázdné nádoby, do kterých je třeba nalít vědomosti, ale jako plnohodnotné bytosti, které mají své silné a slabé stránky, je nenahraditelným momentem. Vlastně ani tolik nezáleží na předmětu, který je v hodině vyučován, jako spíše na osobnosti, která k vám promlouvá a která vám dosud skrytý svět představuje. A která vás pro něj také dokáže nadchnout.

Učitelé jsou a budou (minimálně ještě nějakou chvíli) potřeba. Moderní technologie se sice rozšiřují rychle a Google vaše vědomosti pravděpodobně také předčí, ovšem porozumění, vstřícnost a empatii můžete nabídnout jen vy.

Před pár dny se do školních lavic vrátili ti, kteří je na konci června opustili. Usadili se tam ovšem také i ti, kteří v lavicích ještě nikdy předtím neseděli. S novými žáky se otevírají nové možnosti a příležitosti. V jakém stylu vykročíte do nového školního roku vy?

Tereza Valkounová, Petr Daniš: Nejlepší hry z lesních školek

Kniha pro rodiče, průvodce a učitele předškolních dětí přináší výběr her, které se osvědčily v lesních školkách. Některé jsou známé a rozšířené, jiné originální a neobvyklé. Všechny jsou ale vyzkoušené.

Buďte s dětmi venku a naučte je objevovat svět. Vybírali jsme takové hry a činnosti, které lze provozovat při různém počtu dětí a nezávisejí pouze na velké skupině. Ukážeme vám, jak hry s dětmi rozehrát, jak vytvořit vhodné prostředí, zajistit potřebné pomůcky a nastolit dobrou atmosféru. Navrhneme, jak můžete s dětmi v těchto situacích mluvit, zmíníme, na co si dát pozor, a představíme přínosy, které jednotlivé hry znamenají pro rozvoj dětí.

Tato knížka je terénním průvodcem pro rodiče a vzdělavatele, který vám ukáže, jak děti zvednout, dostat ven a rozhýbat k aktivitě. Zakládá se na odvěkých hrách, které odpradávna fascinovaly děti po celém světě – na stavění skrýší, cestách za dobrodružstvím, popouštění uzdy fantazie – a nabízí praktické, vyzkoušené a jednoduše použitelné tipy a návody, jak si hrát a prozkoumávat přírodní prostředí s dětmi.

Udělejte si s dětmi poutní hůl, postavte s nimi domky pro víly, skákejte hop a skok přes potok – a další nápady brzy začnou přinášet děti samy. Tato kniha, plná krásných her a nápadů z českých lesních školek, budiž vstupenkou k vašemu zotavení a posílení při hře venku s dětmi.

David Sobel, autor knihy Childhood and nature

Další informace ZDE.

1. třída? V pohodě!

Nástup do první třídy je pro děti i rodiče poměrně náročná záležitost. Nové prostředí, noví cizí lidé, nové povinnosti, noví kamarádi. Není divu, že se takový šestiletý kluk nebo holka může cítit poněkud vyděšeně. Co všechno mít na paměti, pokud vaše dítě právě nastupuje do první třídy?

Zdroj: Ivana Ašenbrenerová, Měsíčník Zdraví – srpen 2019

Máte-li doma nějaké starší dítě, které do školy už chodí, pak možná víte, jak na to. Nebo to máte aspoň trošku snadnější. Buďte však připraveni na to, že s nástupem do školy vás čeká něco úplně jiného, než na co jste byli zvyklí ve školce. Dítě bude unavenější, možná bude dokonce po návratu z družiny spát, nebo bude naopak zlobivější a bude dovádět, protože ve škole to samozřejmě nejde tak, jako to šlo ve škole na zahradě. „Když šel náš Honzík do první třídy, první týden spal téměř pokaždé, když jsme přišli domů. Byl zvyklý na odpolední spánek i ve školce a jeho tělo to prostě vyžadovalo. Pak se to začalo upravovat, ale když chtěl, tak jsem ho samozřejmě nechala,“ vypráví pětatřicetiletá Dagmar.


Usnadněte to dětem co nejvíc (i sami sobě)

Pokud to jde, už na konci prázdnin pomalu nastavujte režim, aby to pro děti nebyl takový šok. Pozvolna se přibližuje školnímu režimu, nenechávejte děti ponocovat a učte je dřív vstávat a vymýšlet nějaké aktivity už na dopolední hodiny. Podle psycholožky Terezy Beníškové je také vhodné nastavit denní limity pro čas strávený na elektronice (počítače, tablety, chytré telefony). „Hlavně dítě ale pozitivně nalaďte, aby se nebálo jít do školy. Hledejte to pozitivní, třeba to, že tam bude chodit i jeho kamarád ze školky nebo že tam budou dobře vařit ve školní jídelně.“

Vstup do školy je velká změna ve fungování celé rodiny. S příchodem září se začnou objevovat otázky typu, kdo bude dítě vyzvedávat ze školy, kdo mu bude pomáhat s přípravou do školy nebo kdo bude připravovat svačinu. V případě svačin je dobré připravit ji už večer do krabičky a dát do ledničky. Ráno pak ušetříte spoustu času a zbavíte se jedné stresující situace. Mnohem lépe se vám všem bude fungovat, když nastavíte nějaká jasná pravidla a režim. Povídejte si s dětmi po návratu, jak to tam vypadalo, mluvte o tom, co je jinak než ve školce, a snažte se dítě pozitivně naladit, aby se do školy druhý den zase těšilo.


Návod na pohodové ráno

Pokud zažíváte se starším dítětem dost adrenalinu zvláště po ránu, pak je téměř jisté, že i s prvňáčkem vám to hrozí. Zkuste na to jít jinak. Štěpánka Štrougalová, matka čtyř dětí a majitelka dětského centra Baby Clubu Juklík, radí: Méně příkazů a více odpovědnosti nechat na dětech. „Příkazy, zákazy a doporučení – v napětí jsou pak děti i rodiče. To ale není nejlepší start do nového dne. Přitom to jde i jinak, jen je třeba trošku rezignovat na vlastní pocit důležitosti a dopřát dětem více pravomocí. Naučí se tak samostatnosti, zodpovědnosti a školní rána budou pro všechny příjemnější,“ říká Štěpánka Štrougalová.

Buďte příjemní, struční a jasní. Nechte si od dětí říct už večer, co by chtěly ke svačině, místo kontroly nabídněte spolupráci (samozřejmě, že prvňáčkům ještě aktovku kontrolovat musíte, ale zkuste nechat kus odpovědnosti na nich samých). „Velmi se mi taky osvědčilo rozhodnutí méně zakazovat. Ono to i ošklivě zní. Nedělej to, nelez tam, nekřič. Mnohem lépe se poslouchá: pojď, zkusíme to spolu. Za ruku to půjde lépe. Mluv trochu tišeji. Místo toho, abyste řekli: Neber si do školy to auto, ztratíš ho, je lepší říct: Opravdu už tě to autíčko omrzelo, takže riskneš, že se ti ve škole ztratí? A rozhodnutí nechám na dětech,“ říká Štěpánka Štrougalová.


Noví kamarádi v nové škole

Pro spoustu dětí je vstup do první třídy i náročný kvůli novým tvářím, které tam budou potkávat. Některé děti jsou extroverti a nemají s tím problém. Jiné, spíše uzavřené, už to jako velký problém mohou brát. Každá změna kolektivu je náročná, a to nejen pro děti. Problém to bývá často i pro dospělé. Jako rodiče se tedy musíme snažit dětem to usnadnit. Umožněte jim, aby si pozvaly například spolužáky k sobě domů, dovolte jim, aby šly ony na návštěvu k nim. Vysvětlujte jim, že to někdy nějaký čas trvá, než si dítě zvykne a než se s někým novým skamarádí. Určitě ale není namístě mazat jim med kolem pusy, takže je také jemně připravte na to, že v každé třídě může být někdo, kdo nebude jeho krevní skupina a kdo mu třeba nepadne vůbec do oka.


text: Ivana Ašenbrenerová, odborná spolupráce: Mgr. Tereza Beníšková
kniha První třídou bez pláče, Grada 2007
Typologie osobnosti u dětí, Šárka Miková, Jiřina Stang, Portál 2015

Tipy navíc najdete zde: https://www.mesicnikzdravi.cz/index.htm
Co dělat ještě před nástupem do první třídy?
Jak pracovat s prvňáčkem podle typu osobnosti?

Konec prázdnin se blíží! Chystejte nástěnky – jak jinak než on-line

Už jste si nachystali informační nástěnku pro nový školní rok? Že ne? Dobře děláte, klasické nástěnky v dnešním světě virtuálního pokroku ztrácejí váhu a informace si rodiče i uchazeči o kroužky a sportovní lekce hledají on-line. Investujte čas do kreativní prezentace, která se neztratí a bude vždy po ruce. Jde to i zdarma a s profesionálními úpravami, které zvládnete vytvořit sami a snadno odkudkoliv.

Stejně, jako vy – vedoucí či lektor – vytváříte obsah pro informační nástěnky ve svém volnu, i sami jejich čtenáři uvítají, když mohou tyto informace vyhledávat především tehdy, kdy jim to časově napnutý start i průběh školního roku dovolí. Zprostředkujte jim proto aktuální informace pohodlně a prezentujte svůj kroužek, lekce nebo klub s nápadem a především s jistotou, že bude vše na svém místě, viditelné, a neodletí papírek s aktualitami. Díky vlastním webovým stránkám, které si na webnode.cz můžete zřídit jednoduše a zdarma, bude vypadat informační stránka, chcete-li nástěnka, profesionálně a efektivně.


Vzhled a struktura

Informativní nástěnka ve virtuálním světě může vypadat téměř totožně s visací nástěnkou na chodbách školy nebo ve volnočasových prostorách. Výhoda vlastních webových stránek je především ta, že nástěnka může být uspořádána přehledněji, aby čtenáři nebyli na první pohled zahlceni informacemi, které nepotřebují vidět v první okamžik. Zároveň lze doplnit spoustu dalších informací a vzpomínky, které si rádi připomenete. Připravte proto hlavní stránku přehledně a jednoduše tak, aby vynikly aktuální, nejdůležitější informace a ostatní rubriky seřaďte podle důležitosti. Z profesionálně vytvořených šablon si můžete vybrat tu, která vám pro dané zaměření nejvíce sedne.

Další rubriky, resp. jejich náhledy či odkazy na ně můžete umístit pod úvodní stránku aktualit s viditelnými prokliky na tyto rubriky. Anebo je můžete umístit například do lišty nad nebo po straně statické strany. Rubriky rozčleňte podle zaměření vašeho klubu nebo zájmového kroužku. Do každého z příspěvků a rubrik můžete jednoduše vložit i mapy, které vám šablona ve svém výběru nabídne. Spravovat můžete i galerie, kde si zaznamenáte důležité okamžiky atd. Každý prvek na stránce si můžete upravit podle svých představ.


Aktualizace a zabezpečení

Všechny příspěvky i rubriky můžete vždy po přihlášení na Webnode aktualizovat, mazat i přidávat. Stejně tak je možné smazat webovou stránku. Pro zabezpečení stránky a přístup pouze konkrétním uživatelům lze nastavit přihlášení prostřednictvím formuláře.


Prémiové služby

Se stránkami vytvořenými na platformě Webnode můžete začít v bezplatné verzi. Pokud plánujete na stránkách více pracovat, mít vlastní doménu a vkládat více obsahu, můžete si zakoupit balíček MINI za 1.499 Kč ročně, který prostor pro vaše stránky zvýší na 500 MB. Také získáte poukaz na registraci domény na jeden rok zdarma.

Výhodou této platformy je lokální česká podpora, která pomáhá řešit případné problémy s tvorbou stránek. Co uživatelé dále ocení, je spousta profesionálních šablon, které lze dále upravovat, a jednoduché ovládání uživatelského systému.

Více informací najdete na www.webnode.cz.

Tajný učitel: Pět největších chyb, které jsem dělal

Pravděpodobně při jedné z mých etap velkých pochyb o tom, co to vlastně dělám a proč to sakra dělám, jsem si zapsal do poznámek, že musím napsat text plný mých chyb. Chyb, které jsem udělal a dělával na základní škole, po nástupu do první práce rovnou z údajné přípravky na vysoké škole. O chybách na gymplu bude článek za pár let, pokud budu ještě učitelem.

Zdroj: blog autora 2. 5. 2019


(R)evoluce

Učitel, který už někdy zkoušel nové metody, projekty a celé koncepty, tak to asi zná. Třída na to prostě není připravená. Já jsem byl ale plný nadšení, jak to bude super, ale realita za mým snem a iniciativou hodně pokulhávala. Pokud se takové síly protnou, je z toho debakl. Samozřejmě jsem se v podobných situacích neocitl hned v září. Proč? Protože jsem nic neuměl. Ale postupně jsem zkoušel různé nápady. A několikrát jsem to zabalil hned během vysvětlování nebo hned při prvních námitkách po mé otázce, jestli tomu všichni rozumí.

Jde vlastně o jednoduchou věc, kterou se snažím vysvětlit. Nemohu přijít do nové třídy a zavádět hned nové pořádky, které tehdy děti na základní škole neznaly a nebyly na ně zvyklé. Mohou to být skvělá cvičení, já mohu být nejlepší didaktik, ale stejně se objeví problémy, nespokojenost a kecy. Probírat půl roku otroctví na různých příkladech z historie a projet na jednom fenoménu celé dějiny je strašně „cool“, pokud o tom čtu článek, ale v praxi je to naprostá blbost, kde se jen ukáže nedostatek sebereflexe učitele. Stejně tak vzít holocaust, probírat ho celé pololetí s tím, že na tom ukážu fungování moderního světa.

Jednoduché poučení. Nezačínat něčím, co je pro mě největší „bomba“, nezačínat projektem a velkou skupinovou prací, ale nejdřív si zjistit, kdo co zvládá, kolik toho stihneme a jak to ve třídě funguje. Malé kroky dopředu. Přemýšlet o tom.


(Ne)vysvětlovat

Spojeno s první chybou popsanou výše. Měl jsem připravená skvělá cvičení, která můžu teď používat bez problémů, ale nevěnoval jsem čas pořádnému vysvětlení a pozornost tomu, jestli mi žáci rozumí. Pak z toho byla špatně vyplněná cvičení v lepším případě, v horším „stávka“ a moje rozčilování.

Opět jednoduchý závěr – nestačí jen krásně rovně nastříhat papírky, ale i se zamyslet nad tím, proč něco dělám, jaký je cíl a jak to vysvětlím. Musí to dávat smysl ze všech stran.


Netrpělivost a rozčilování

Bod, který je pochopitelně jen důsledkem předchozích dvou mých chyb. Já jsem nadšený, žáci to se mnou nesdílí, to vyvolá vztek, který nedokážu skrýt. A to trvalo dva roky. Pamatuji si naprostou hloupost – chtěl jsem hrát kufr, žáci mi otráveně sdělili, že kufr dnes už jednou hráli a já naštvaně odešel ze třídy, kam jsem se už nevrátil. Jak jsem psal, neuvěřitelná hloupost, ale byl to můj první rok. Dnes už bych to samozřejmě neudělal, i když se pořád dokážu naštvat, tak je to už vždy právem. Pak je mi to líto, ale už to není bezdůvodně.


(Ne)sbírání válečných historek

Při praxi během studia na vysoké škole jsem měl jediný problém – za dvacet minut jsem všechno vysvětlil a pak najednou „co mám jako teď dělat?“. Je zajímavý, že mi někdo během studia neřekl, že bych mohl vymyslet nějaké cvičení, opakování. To je vážně vtipný, protože tehdy mě to ještě vážně nenapadlo. Jo, vím, omezenec. (A další zajímavost, na kterou teď vzpomínám, je, že mi už tehdy všichni říkali „pane profesore“, ačkoli jsem ještě neměl ukončené ani magisterské studium). Na závěr jsem do svého sebehodnocení zapsal, že bych měl sbírat „válečné historky“, abych měl co vyprávět. Tím myslím příklady z praxe, srovnání, skok do jiné země nebo jiné doby, prostě cokoliv, co se nemusí zapisovat, je to relativně zajímavé a patří k tématu.

Dnes samozřejmě stačí sledovat sociální sítě. Ale tehdy jsem si neuvědomoval, že cokoli čtu a vidím, můžu následně použít ve výuce. Pak jsem si za x měsíců vzpomněl, že jsem o tom někde četl, ale už jsem nevěděl, kde to mám najít. Proto dnes vše zaškrtávám, dávám do záložek a píšu si k tomu, jak a kdy to použiji.


Neházet křídu po dětech

To jsem se stále neodnaučil. Ale pracuji na tom a házím čím dál tím méně.

Zdeněk Brom, Miloš Novotný: Vytvořeno učiteli, ověřeno v praxi

Možná vám to před prázdninami uteklo – proto připomínáme zajímavý článek našich kolegů.

Zdroj: Česká škola 20. 6. 2019


Zdeněk Brom

„Reaguji na článek na serveru Česká škola Daniela Münicha, že „ve školství je práce jako na kostele, ale víceméně se o tom stále jen přemítá“. Domnívám se, že ve školství se toho děje mnohem více, jen se o tom neví. S kolegou jsme sedli a napsali text, který je v příloze. Snad se ozvou i další a vznikne debata s konkrétními příklady,“ napsal České škole učitel základní školy Zdeněk Brom. Přinášíme text o tom, co vše se na školách děje například v oblasti přípravy učebních materiálů a jejich ověřování.

Malá základní škola kdesi v České republice. Začátek školního roku. První třída.
Situace v hodině, kterou mnozí z praxe znají.

Klárka je bystrá a rychlá: „Pane učiteli. Já už to mám. Co mám dělat?“
„Moment, jen pomůžu Vašíkovi a jsem u tebe,“ odpovídám.
„Já tomu nerozumím. Co mám dělat?“ ozývá se Jana.

Poletuji jako čmelák mezi květinami, kterých je na třídní louce 29. Potřeboval bych být najednou u všech – u talentovaných, u těch, kteří potřebují pomoc …

Přemýšlím o učebnicích. Ty jsou mnohdy dobré, ale chybí mi v nich to nejdůležitější – vzájemné propojení s dalšími předměty a větší možnost individualizace práce žáka. Jak to udělat? Tohle je výzva.

„No, tak si je udělám sám,“ napadá mě.
Začínám tedy improvizovat – tvořím si, jako řada jiných učitelů, vlastní pracovní listy a další materiály. Zkouším je ve třídě se střídavým úspěchem. K mé velké radosti je výuka stále efektivnější.

Nacházím kolegy, kteří se zabývají podobnými problémy. I oni řeší, jak učit efektivně, jak pracovat s talentovanými žáky, jak zařídit, aby žáci se specifickými potřebami mohli pracovat se stejnou učebnicí nebo pracovním sešitem jako jiní žáci, …

Kladou si základní otázku: Jak připravit učební materiály od první třídy takovým způsobem, aby tyto materiály – český jazyk – matematika – prvouka – byly propojené, aby se v nich žáci mohli sami orientovat, i když ještě neumí číst?


Miloš Novotný: Dáváme hlavy dohromady, probíráme svoje zkušenosti z praxe a ujasňujeme si první hypotézy 

– Materiály musí být koncipovány tak, aby umožňovaly vzdělávání všem žákům celého spektra nadání.
– Materiály musí vést k vnitřní motivaci žáků při výuce českého jazyka, matematiky a prvouky.
– Materiály musí vyučujícímu poskytovat dostatečný základ pro kvalitní přípravu a usnadňovat mu ji. Vyučující tak může věnovat více času didaktickým záležitostem a uplatňovat dynamickou diagnostiku v praxi.
– Vzdělávací materiály by měly vytvářet základ pro zavádění formativního hodnocení, které se uskutečňuje v době učení a přináší žákům užitečnou informaci přímo v průběhu vzdělávacího procesu. Podstatné je, že jsou do něj zapojeni i žáci sami.

To se snadno napíše, ale složitěji udělá. Než jsme se od prvotní koncepce dostali k novému hotovému slabikáři, vylepšení učebnic matematiky a nové učebnici prvouky, uplynulo více než 5 let.

Abychom nepodlehli mámení o tom, že víme, co je pro učitele a žáky nejlepší, přistoupili jsme k dosud ojedinělému kroku. Ačkoli se na tvorbě materiálů podíleli pedagogové, zkušení autoři i redaktoři, místo toho, aby byly materiály po dokončení vydány, byly ještě ověřovány pilotním vyučováním. Při pilotní výuce se mnoho našich hypotéz potvrdilo a výuka zároveň přinesla řadu námětů k vylepšení materiálů, na které bychom bez ověření v praxi jednoduše nemohli přijít. Připomínky pilotních vyučujících mohly být průběžně zapracovávány a učitelé, kteří se pak podle prvních vydání rozhodli vyučovat, dostali již výukou prověřené materiály.

Při závěrečném pilotním ověřování prvouky jsme využili toho, že materiály pro český jazyk a matematiku byly již hotové, a provedli jsme ověření výuky ve třídách, kde používali celý soubor materiálů.

Při tom se ukázalo, že společná koncepce, která tyto materiály spojuje, přináší žákům i učitelům mnoho výhod:
– Jednotná grafika zlepšuje a zrychluje orientaci žáků v učebních materiálech a poskytuje přehledné a srozumitelné prostředí.
– Piktografická zadání zvyšují samostatnost žáků při práci s učebními materiály. Tím je posilováno vzdělávací sebevědomí žáků. V praxi se následně rychle ukázalo, že jsou žáci schopni samostatně pracovat. Navíc mohli respektovat své individuální tempo.
– Dvojí stránkování přispělo k lepší orientaci v učebních materiálech, což také posiluje žákovo vzdělávací sebevědomí. Vyučující, kteří využívali oboje stránkování, nemuseli chodit a hledat žákům stránku. To zvládli žáci sami.
– Těsné propojení s výukou má pozitivní vliv na chápání a řešení úloh v matematice a prvouce. Žáci četli na úrovni přiměřené jejich nadání. Nadaní četli a řešili slovní úlohy zcela samostatně. Další ve spolupráci s vyučujícím. Obě skupinky se vzájemně mohly doplňovat, ale nezdržovaly se.
– Zařazení práce s myšlenkovými mapami usnadňuje realizaci všech částí vzdělávacího procesu na úrovni 1. ročníku, tedy jak navození látky, tak i učení a opakování. Myšlenková mapa samozřejmě není samospásná, ale je efektivním pomocníkem při vzdělávání.

V době pilotáže se ukázala i další podstatná záležitost – vzdělávací materiály umožňovaly, aby vedle standardní úlohy učitele mohl vyučující přejít i k roli mentora a kouče vzdělávacího procesu.

Při tvoření učebnic a učebních materiálů a při pilotním ověřování v praxi postupně vznikají i další podpůrné materiály rozšiřující základní soubor, které může vyučující využít k větší efektivitě, názornosti nebo obohacení výuky:
– MIUč+ neboli multimediální interaktivní učebnice, která žákům poskytuje jasnou vizuální podporu a přispívá k efektivnosti výukového procesu.
– Magnetické dopočítadlo, které poskytuje v 1. ročníku jasnou vizuální oporu pro vysvětlení a pochopení matematických operací.
– Stavebnice umožňující žákům sestavovat velká tiskací písmenka spojováním dílků pomocí plastových šroubků a matic. Žáci tak rozvíjejí nejenom znalost těchto písmen, ale i jemnou motoriku. • V praxi byly ověřeny jednoduché pokusy vhodné do výuky prvouky v 1. třídě a jsou metodicky zpracovány.
– Vznikla výuková videa, která jsou podporou pro výuku přímo v hodinách, ale mohou pomoci i žákům, kteří jsou např. nemocní, neztratit kontakt s probíraným učivem.

Pro 1. třídu jsou učebnice a učební materiály připravené k využití ve školách. Pokud bychom měli napsat nějaký „reklamní slogan“, pak by to asi bylo: „Vytvořeno učiteli a ověřeno v praxi.“

Vzdělávací materiály AMOS: www.nns.cz/amos
Čteme a píšeme s Agátou: www.nns.cz/agata
Matýskova matematika: www.matyskova-matematika.cz – najdete tu i reference

„Ředitel naživo“ školství zatím systémově nezmění, má ale potenciál přispět ke zlepšení zapojených škol

Organizace Učitel naživo po úspěšném zavedení programu, který školí učitele základních a středních škol, spouští nový projekt zaměřený na rozvoj ředitelů. Cílem je skrze dvouletý interaktivní a praktický program rozvinout pedagogickou vizi dvojic z vedení škol. Ačkoli program čelí problémům s financováním výcviku i s chybějícím zapojením méně iniciativních ředitelů, díky holistickému přístupu má Ředitel naživo potenciál velmi pozitivně přispět k rozvoji jednotlivých škol.

Zdroj: Magazín Perpetuum 14. 7. 2019

Program Učitel naživo již od roku 2016 úspěšně školí budoucí učitele základních a středních škol. Jak již napovídá samotný název, na rozdíl od klasického pedagogického minima je v tomto programu, který je taktéž plně akreditován Ministerstvem školství, kladen důraz na praktický výcvik.

Program lze navíc absolvovat za jeden až dva roky (dle intenzity výcviku), a to pouze po dokončení magisterského studia. Zájemcům o učitelství je tak umožněno vstoupit do profese skrze tuto alternativní cestu. V srpnu Učitel naživo navíc zahájí pilotní ročník nového programu Ředitel naživo. Jedná se o dvouletý program pro dvojice z vedení škol – pro ředitele v tandemu nejčastěji s jejich zástupci, kteří skrze zlepšení svých znalostí a dovedností mají zájem rozvíjet své školy.


Aby se žáci učili „naplno a s radostí“

Program Učitel naživo usiluje o rozsáhlý dopad na kvalitu českého školství, proto je pochopitelné, že po úspěšném založení programu věnujícímu se učitelům následovala další myšlenka, tentokrát zaměřená na vedení škol. Účastníci programu Učitel naživo do učitelské praxe nastupují motivovaní a připravení: „Učíme se jen to podstatné a vše si můžeme vyzkoušet přímo v praxi. Přitom máme dostatek volnosti a podpory pro rozvoj vlastního osobitého přístupu,“ vyjadřuje se ke studijnímu plánu studentka Helena C., která si také pochvaluje sebejistotu v učení, kterou si během výcviku vybudovala.

Ačkoli kvalitní a efektivní vzdělávání učitelů je nadmíru důležité, podpora ředitelů má z důvodu jejich vůdčí pozice ještě větší potenciál pozitivně ovlivnit kvalitu škol. Ředitel je totiž hlavní osobou, která určuje směřování školy: mimo jiné nabírá učitele, kontroluje kvalitu jejich práce a odpovídá za určování a plnění vzdělávacího plánu. „Jak rozsáhlé zahraniční studie, tak běžná praxe ukazuje, že ať už se učitelé snaží zlepšit školu ve vztahu k učení dětí sebevíc, tak bez dobrého pedagogického vedení to nejde,“ vysvětluje Libor Pospíšil, koordinátor programu Ředitel naživo.

Cílem je, aby z projektu vycházeli ředitelé, kteří „trvale zařizují, že se v jejich škole každé dítě učí naplno a s radostí.“ Organizace se tedy snaží o rozvoj školy na té nejelementárnější úrovni, na úrovni osobního a studijního růstu každého žáka. Toho má být nepřímo dosaženo skrze průpravu učitelů a nyní i skrze rozvoj schopnosti ředitelů formulovat jasnou a efektivní vizi směřování školy a monitorovat dopad své práce na vzdělávání všech studentů, jednotlivě i kolektivně.


Reflexe, diskuse a sdílení zkušeností

Program Ředitel naživo zatím není akreditován Ministerstvem školství, ale o jeho schválení budou organizátoři usilovat v průběhu konání pilotního ročníku. Povinný studijní program pro ředitele škol, jehož studium je (dle zákona o pedagogických pracovnících) ředitel povinen zahájit dva roky od nástupu do funkce, tzv. Studium pro vedoucí pedagogické pracovníky, je z velké části zaměřen na ovládnutí praktických administrativních kompetencí skrze studium oborů jako jsou Ekonomika a finanční management nebo Základy práva.

Ředitel naživo je naopak zaměřen primárně na rozvoj pedagogického smýšlení: nabízí možnost úvahy nad všeobecným směřováním školy a intenzivního sdílení zkušeností. Pospíšil uvádí, že hlavním cílem programu je „rozvinout v účastnících pedagogické lídry.“ Program tedy není zamýšlen jako náhrada zavedeného Studia pro vedoucí pedagogické pracovníky, ale jako komplementární program pro ředitele a jejich zástupce, kteří si přejí dále rozvíjet sebe i svou školu.

Studijní program je koncipován na základě konzultace s několika zahraničními institucemi, jako jsou NYC Leadership Academy, která zřizuje obdobný program, nebo NYC Department of Education, vládní oddělení pro školství státu New York. Tato spolupráce byla nadále doplněna o poznatky z mnoha českých i zahraničních studií. Realizační tým projektu byl navíc podporován expertní radou, která se během přípravy programu scházela jednou měsíčně po dobu půl roku a jejíž členy jsou zkušení ředitelé, zástupci nevládních a neziskových organizací i odborníci z akademické sféry.

Výsledkem tohoto úsilí je velmi různorodý studijní plán, který budou účastníci během dvou let absolvovat. „Ve 14 vzdělávacích blocích bude prostor pro učení se novým věcem, ale i pro praktické řešení výzev, před kterými jejich škola stojí,“ přibližuje kurikulum Pospíšil.

350 hodin studia se skládá jak ze vzdělávacích bloků a exkurzí, tak z mnoha hodin individuální mentoringové podpory a participace ve svépomocných skupinách, ve kterých budou účastníci navzájem sdílet své postřehy. Studijní plán tedy usiluje o vyváženou kombinaci výuky účastníků a kolektivního sdílení vlastních zkušeností. I proto se do programu mohou hlásit zástupci vedení bez ohledu na školu, region nebo délku praxe – organizátoři programu očekávají, že právě různorodost profilů a zkušeností účastníků toto sdílení učiní co nejpřínosnějším.


Zlepšení školy ano, systému však zatím ne

Zatímco koncepce programu se zdá být propracovaná a vyvážená, projekt v praxi ve své snaze systémově zlepšovat vzdělávací systém čelí řadě překážek. Cena programu, 33 000 Kč za rok studia pro jednoho účastníka, může být překážkou pro školy a zřizovatele škol v chudších regionech. „Jsme si vědomi toho, že někteří ředitelé budou stát před velmi složitým úkolem. Mnozí budou před Sofiinou volbou – použijí finance na vzdělávání kolegů, nebo na to vlastní?“ doznává Pospíšil a dodává, že organizátoři proto rádi zájemcům poskytnou rady a podporu při hledání zdrojů financování.

I samotná iniciativa a ochota se do programu zapojit nicméně nevyhnutelně přijde v první řadě od již aktivních a angažovaných ředitelů. Tato autoselekce tak zamezí tomu, aby se z Ředitele naživo stal katalyzátor systémové změny ve vzdělávání, a poukazuje na nutnost nejen podpory, ale i iniciativy ze strany Ministerstva školství v úsilí o jakoukoli změnu na národní úrovni. Odborná rada programu se bude nicméně i nadále scházet, aby program rozšiřovala a propojovala se státním vzdělávacím systémem. Můžeme tedy očekávat další vývoj koncepce programu, který bude mít v budoucnosti za následek třeba i znatelné změny v celém systému.

Více informací: www.reditelnazivo.cz

Jeff Goins: Jít vlastní cestou

Tuhle otázku si kladl či klade občas asi každý z nás. Kdysi si ji položil i tehdy třicetiletý ředitel marketingu Jeff Goins a vědomě se rozhodl stát se spisovatelem, vyslyšet volání, kterým byl ke své vlastní cestě lákán a směrován. Ať už tomu budete říkat smysl života, životní cesta či náplň, podle Jeffa Goinse to má v sobě každý člověk. Ale jen někteří se to rozhodnou v sobě objevit, vydají se na dlouhou a nesnadnou cestu do hlubin vlastního já a zkusí svou vlastní cestu nejen nalézt, ale také se po ní vydat a vytrvale kráčet.

Autor knihy Jít vlastní cestou věří tomu, že jen v takovém případě prožijeme svůj život naplno a uspokojivě. Jen soulad toho, co děláme, s tím, v co věříme, je podle něj tou správnou životní cestou. Celý proces hledání, nacházení a prošlapávání vlastní cesty má podle něj vždy sedm shodných rysů, sedm etap, které nalezneme také v každém jednotlivém příběhu, který nám v knize předkládá. Začíná nasloucháním vlastnímu životu, hledáním jeho důležitých okamžiků a snahou je rozklíčovat a najít v nich základní směr, kterým by se člověk měl ubírat. Následuje fáze učednická, kdy se člověk snaží svou cestu poznat detailněji, jako se kdysi učedníci učili od svých mistrů – proniká do tajů řemesla a učí se po té cestě kráčet. A postupně se sám stává mistrem, který může svůj odkaz předat dál.

Autor v knize věnuje každé z fází jednu kapitolu a na reálném příběhu ze života ukazuje, jakým způsobem se dá přemýšlet, jak dál postupovat, čeho si všímat a na co klást důraz. Ukazuje různé cesty za úspěšně prožitým životem, od nechtěného těhotenství k založení organizace porodních asistentek nebo od záliby v malování k úspěšné firmě na vytváření webových stránek. ač může za některými jednotlivými kroky stát náhoda, zejména v počáteční fázi je to prý docela časté, celý proces už by pak měl být vědomým konáním a úmyslnou cestou za osobním úspěchem, štěstím a spokojeností.

Kniha Jít vlastní cestou chce být průvodcem i mapou na této pouti, ale větší část informací si do nich budete muset obstarat a zakreslit sami. Je to přece vaše vlastní cesta.


Ukázka: Život není sen

Před chvílí jsem zavolal svému příteli Jonathanovi, abych ho požádal o radu. Založil nakladatelství, což byl několik let jeho sen, a chtěl jsem se dovědět víc to tom, jak se to stalo. Co přivedlo Jonathana k tomu, že změnil perspektivu a ze snílka se stal mužem činu? Nejprve se trochu zdráhal, ale naléhal jsem, dokud nepolevil. Nakonec řekl, že zásadní změnu vyvolala jedna jednoduchá věta. Po ní se všechno začalo měnit, a to vše díky drobnému, ale významnému posunu ve významu slov.

Každý týden se Jonathan scházel se svými přáteli na večeři, scházeli se u kuchyňského stolu, aby si povídali o svých nadějích a snech a o tom, co by jednou chtěli v životě dělat.

„Jednou večer,“ vzpomíná, „jsme všichni seděli kolem mého stolu v kuchyni a povídali si jako obvykle. Přemýšleli jsme o tom, jaký by náš život byl, kdyby se naše sny splnily, kdyby byly podmínky jiné, chápeš? A pak někdo promluvil a řekl: Co kdybychom přestali říkat, co kdybychom to udělali, a začali říkat pojďme to tak udělat?“

To na Jonathana zapůsobilo. To byla výzva, kterou potřeboval, aby začal svůj sen realizovat. Místo, aby si říkal, „co kdyby“, začal konat. Zanechal snění a stal se mužem činu. Když jsem s ním mluvil po telefonu, cítil jsem, že se něco změnilo: byl nový člověk. Byla to malá změna – malý obrat, ale rozdíl byl obrovský.

Lekce je zřejmá. Můžeme strávit své dni sněním o lepším životě, nebo se pustit do chaotického údělu a začít hned dnes. Nečekáte jen vy, až budete povoláni, ale vaše poslání čeká na vás. A můžete otálet, hrát si až do vyčerpání s představami, „co by, kdyby“, nebo si můžete říct těch pár slůvek, které všechno mění: Pojďme na to. Ve španělské hře, kterou napsal Pedro Calderón de la Barca, Život je sen, tráví hlavní postava Segismundo téměř celý svůj život zamčený ve věži a vede monolog, v němž popisuje život jako pouhý sen. Říká:
„Co je život? – Přelud, klam. / Co je život? Hrozně vratký / stín, dech dechu jinovatky. / Vše velké je malé jen. / Dnes už vím: život je sen, / i ty sny jsou z jeho látky.“

Je to hluboký a poetický monolog, nejznámější z celé hry, je však také trochu depresivní. Segismundo tím říká, že sám život je fantazie a to, co si myslíme, že víme, je pouhá iluze. Tak bohužel mnoho lidí žije svůj život. Přemýšlejí o poslání pouze jako o nenaplněném snu, promarní svou vášeň a oloupí svět o cenný dar – své činy. Na konci života, jak jejich příběh bledne a stává se součástí věčnosti, si říkají: Stálo to za to? Udělal jsem všechno, co jsem udělat měl? Nebo jsem byl příliš opatrný?

Na svých smrtelných postelích spatříme věci nejjasněji, jak jsme je kdy viděli. Každý z nás bude nucen čelit tomu, jak jsme skutečně vedli svůj život, zvlášť pokud jsme měli příležitost a nechopili se jí. Při představě toho dne se nejvíc děsím toho, jak budu rekapitulovat všechny ty chvíle, kdy jsem nedostál svému potenciálu, proč jsem se více neponořil do svého poslání. A co je příčinou? Můj strach!

Strach. Všichni ho cítíme. Je to síla, která postihuje i ty nejodvážnější z nás. Co s ním tedy uděláme? Opřeme se do toho s vědomím, že neúspěch je nevyhnutelný, ale současně to není legitimní překážka. Můžeme jít dál, i když někdy jiným směrem.

Právě tehdy začíná na vašem příběhu záležet, tedy když začnete využívat své nadání a dovednosti, které jste získali. Tehdy, když se potkají myšlenky a činy, když přestáváme snít a začínáme žít. Když jednáme, roste napětí a riziko je nevyhnutelné. Ale odměna je obrovská. Jak s tímto okamžikem naložíme, přetrvá věčnost. Jaký odkaz zanecháte svým potomkům, není rozhodnutí, které učiníte na smrtelné posteli. Je to volba, kterou děláte právě teď se zdroji, které máte k dispozici právě v tomto okamžiku.

Je tu samozřejmě i jiná možnost. Můžeme to vzdát, zahořknout. Můžeme věřit, že následovat svou vášeň je fraška. Stejně jako Segismundo se dokonce můžeme natolik ztrácet ve svém snovém světě, že nedokážeme rozlišit, co je skutečné. Tato možnost tu určitě je. Problém však je, že ideály ještě nikoho nezměnily, sen ničím nezalomcuje. A svět zůstává stejný bez ohledu na velikosti vašich myšlenek. Skutečná proměna může nastat, až když lidé začnou jednat. Abyste mě správně pochopili, sny mají velkou moc. Jsou hybatelem změny. Ale samy o sobě nic nezmůžou. Posedávat po kavárnách a mluvit o tom, že jednoho dne se stanete spisovatelem nebo aktivistou či podnikatelem, je asi to nejhorší, co můžete dělat. Máte pocit, že pracujete, ale ve skutečnosti ničíte skutečnou práci vedoucí k naplnění svého snu.

Co tedy s tím? Přestaňte mluvit a začněte konat. Nesněte o tom, že budete spisovatelem – začněte psát. Nesněte o tom, že budete aktivistou – pusťte se do něčeho. Nesněte o tom, že budete podnikatelem – spusťte nějaký projekt.

Nedávno jsem se spojil s Jonathanem. To nakladatelství založil a řídil ho několik let, ale jak šel život dál, jeho zanícení se upřelo jiným směrem. Firmu tedy zavřel a začal něco jiného, a jak se ukázalo, nakladatelství bylo na jeho cestě jen jedním krokem. Kdyby s ním nezačal, nebyl by dnes tam, kde je. Nešlo o to, aby uspěl. Sám by řekl, že se mu to nepodařilo, aspoň co se týče nakladatelství. Jde o to, že to zkusil. Nezůstal u samotného snění, ale začal jednat. Cokoli jiného než takovýto aktivní přístup je lacinou nápodobou života, který vám bylo určeno žít. Je to otálení. Místo abyste uvízli ve vyjetých kolejích, proč nezkusit to, co udělal Jonathan, a učinit obrat novým směrem? Možná budete překvapeni, jaké příležitosti vám přijdou do cesty.

Více informací a další ukázky najdete ZDE.

Jak začít podnikat? Středoškoláci se to mohou naučit formou soutěže

Středoškoláci ve věku od 16 do 21 let mají příležitost přihlásit se do 4. ročníku Soutěž a Podnikej. Dvouměsíční program, jehož cílem je umožnit studentům pracovat na svém nápadu a rozvinout své podnikatelské myšlení v praxi, chce navázat na úspěchy z předchozích let. Soutěžící si pod vedením zkušených mentorů z bysnysového prostředí vytvoří svůj podnikatelský záměr aplikovatelný do praxe. Na vítěze soutěže čeká desetidenní obchodní cesta do Chicaga.

Zdroj: Tisková zpráva 26. 6. 2019

Soutěž a Podnikej vznikla jako myšlenka dvojice podnikatelů Martina Vítka a Davida Friedla, kteří sami začali podnikat už během studia střední školy. Třech uplynulých ročníků programu se zúčastnilo 304 studentů a úspěšnost soutěžících se rok od roku zvyšuje. „Dáváme středoškolákům šanci reálně si vyzkoušet podnikání za téměř nulového rizika. Provádíme je celým procesem od rešerše trhu až po tvorbu business plánu a vstup na trh,” popisuje proces spoluzakladatel Soutěž a Podnikej David Friedl.


Osobnosti z praxe a řešení, která mají reálný dopad

Soutěž je určena všem studentům středních škol ve věku od 16 do 21 let, kteří chtějí získat praktické zkušenosti, příležitosti a kontakty. V průběhu celého programu má každý soutěžící k dispozici svého mentora z řad zkušených podnikatelů nebo vrcholového managementu firem a propracovanou metodiku provázející je všemi úkoly. Nově také může využít konzultací expertů pro jednotlivé sekce.

Nápady studentů zasahují do různorodých odvětví od módního designu až po technologická řešení. Vítěz loňského ročníku, Ondřej Gonzor, se přihlásil s vizí aplikace, která poskytuje zpětnou vazbu učitelům, a tak snižuje riziko jejich vyhoření. V současnosti Ondřej se svým týmem testuje aplikaci Pochopim.to na pěti školách a na podzim se chystají spustit první oficiální verzi.

Studenti se mohou přihlašovat do 2. října na stránkách www.soutezapodnikej.cz. Soutěž organizovaná Nadačním fondem vzdělávání a podnikání vyvrcholí celorepublikovým finále v lednu 2020, kde se proti sobě utkají vítězové z regionů. Hodnotit je bude nezávislá porota skládající se z expertů z oblastí produktových řešení, služeb, investic a marketingu.


__________________

O “Soutěž a Podnikej”

Soutěž a Podnikej je mimoškolní program určený pro studenty středních škol z celé České republiky. Smyslem projektu Soutěž a Podnikej je umožnit studentům zrealizovat ve spolupráci s odborným mentorem svůj sen a rozvinout své podnikatelské myšlení. Nápady soutěžících zasahují do širokého spektra oborů, od školství, pojišťovnictví, IoT až po deskové hry a módní produkty. Soutěž a Podnikej se pod záštitou MŠMT a dalších institucí podílí na tom, aby v České republice vyrostla generace motivovaných, samostatných lidí. Soutěž a Podnikej je organizována Nadačním fondem vzdělávání a podnikání.

Více informací je k nalezení na webových stránkách.


Koordinátor soutěže: anna.vesela@soutezapodnikej.cz

Lídr působí na celé klima v systému

Druhá část rozhovoru s prof. Arnoštem Veselým, vedoucím expertního týmu, který připravuje hlavní směry Strategie 2030+.

První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 18. 8. 2019

…Když se připravuje strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ a důležitou roli v tom má ministerstvo školství, jak klíčová proměnná je z vašeho pohledu osoba ministra školství? Když se vezme minulých dvacet, třicet let a kdo všechno se v čele rezortu vystřídal, a teď si člověk představí, že tam zase může přijít leckdo, je to opravdu tak zásadní věc, která domeček strategií může rozbourat? Anebo ten systém má určitou rezistenci vůči tomu, že se ministrem školství stane někdo, kdo skutečně nebude úplně ideální?

Dvě věci, které jdou částečně proti sobě. Zaprvé: ten systém je hrozně decentralizovaný, a i strategie bude mířit na to, aby vznikaly kapacity a schopnosti hlavně v konkrétních územích. Taková strategie je pak poměrně rezistentní vůči jakémukoliv ministru. Na druhé straně musíme posílit také kapacity ministerstva, protože ministerstvo je v tomto ohledu trošku chudák, který je často kritizován za to, že neplní nějakou roli.

Přitom kompetencí, co může dělat, má ve skutečnosti strašně málo, protože reálně tu politiku můžou zlepšovat hlavně zřizovatelé, případně aktéři, kteří jsou přímo v těch územích, ale ministerstvo na ně, na tu jednotlivou školu těžko dosáhne, takže je spíš jenom nepřímo ovlivňuje prostřednictvím financí.

Možnosti ministerstva jsou tedy relativně malé v dobrém i ve špatném slova smyslu. A my bychom chtěli, aby se do jisté míry především posílily kapacity území, aby skutečně na úrovni dřívějších okresů vznikaly podpory ředitelů, učitelů. V tom případě by ministr takovou roli neměl a strategie by mohla fungovat relativně nezávisle na změně v čele rezortu.

Máte však pravdu, pokud jde o ministra školství, stejně jako například ve škole či v jakémkoli úřadě, lídr hraje strašně důležitou roli z hlediska atmosféry, která tam je, a v tomto ohledu i v celém sektoru.

Ministr rozhoduje o tom, nakolik je otevřený, transparentní, komunikativní, nakolik sdílí vize. Je strašně důležité, nakolik lidi podporuje, neháže jim klacky pod nohy, neříká, že dělají všechno špatně atd. Může tak velmi ovlivnit klima, ve kterém působí.

Samozřejmě, že může činit i velmi konkrétní kroky. Je možné přijímat zákony, změnit naprosto zásadní věci v systému – například způsob testování atd. Může dělat i velmi konkrétní technické kroky, kterými nabourá systém. Ale na druhou stranu si myslím, že jeho hlavní role je spíš z hlediska lídra, nakolik je pozitivní, nakolik dává určitou vizi, nakolik podporuje učitele a plní své sliby. To je také strašně důležitá věc, že něco řekne, a potom to skutečně vykoná a stojí si za tím, nakolik je schopný věci implementovat, realizovat.

To potom působí na celé klima v systému, které teď je, řekl bych, z hlediska historické perspektivy hodně pozitivní oproti některým minulým ministrům. Je velmi důležité, jak se člověk cítí, když jde do nějakého systému. Všichni víme, že když je společnost špatně řízená, má šéfa, kterému nedůvěřuje, o kterém si myslíte, že vás nevede dobrým směrem, samozřejmě se hůř pracuje a celá atmosféra se mnohem zhorší. Takže na jednu stranu ty možnosti jsou reálně omezené, na druhé straně z hlediska atmosféry a klimatu je ta role důležitá.

Celý text druhé části rozhovoru najdete ZDE.

Děti mají větší znalosti než před dvaceti pěti lety. Rozdíly se projevují hlavně v testech z angličtiny

Čeští školáci mají dnes větší znalosti než děti před čtvrt stoletím. Vyplývá to z dat organizace Kalibro, která 25 let připravuje testy pro děti na základních a středních školách. V angličtině toho dokonce znají kluci víc než dívky. „U jiných jazyků jsou většinou lepší děvčata, protože mají větší trpělivost na učení slovíček a jsou pečlivější. Tady je ale chlapci dohnali a v posledních letech předehnali,“ vysvětluje ředitel Kalibra David Souček.

Zdroj: Pavla Lioliasová, www.irozhlas.cz 13. 7. 2019

Které dvojice jsou tvořené slovy z protikladným významem? Které věty jsou bez gramatické chyby? I na to se ptají v některých úlohách v testu z angličtiny, který připravuje organizace Kalibro. Děti testuje nejen v cizích jazycích, ale i v češtině nebo matematice. Právě v angličtině jsou ale rozdíly ve znalostech největší, říká ředitel Kalibra David Souček.

„Ta angličtina je takovou výjimkou v tom, že se děti zlepšují ve všech typech úloh. Ať jsou zaměřeny na porozumění textu nebo na vlastní psané projevy.“ Podle Davida Součka ale za zlepšením dětských znalostí angličtiny není jen školní výuka.

„Na rozdíl od jiných jazyků se zlepšují více chlapci než dívky. Odpovídá to tomu, že kluci více hrají hry po internetu nebo se zabývají například dabováním či titulkováním cizích filmů,“ doplňuje.

V ostatních předmětech se české děti zlepšily jen mírně. „Když těm dětem dáme úlohy, které jsme jim zadávali jako komplexní text před dvaceti pěti lety, tak dojdeme k závěru, že s malými odchylkami umí zhruba stejně.“


Redukce množství učiva

Souček ale upozorňuje, že v posledních letech narostlo množství učiva, které mají školáci znát. „Nedaří se nám naučit děti spolehlivě to, co jsme chtěli. Podle mého názoru bychom měli ten obsah opravdu velmi zredukovat a soustředit se na to, aby to, co tam zůstane, bylo důležité a pochopitelné,“ myslí si. „A aby tyto zásadní věci pochopily všechny děti ve třídě dokonale a mohly na nich stavět,“ dodává.

Že jsou takzvané rámcové vzdělávací programy předimenzované, upozornila už dřív taky Česká školní inspekce. Ministerstvo školství začalo na úpravách okruhů, podle kterých se ve školách učí, pracovat.

Šéf úřadu Robert Plaga z hnutí ANO ale celý proces pozastavil kvůli přípravě vzdělávací politiky s názvem Strategie 2030+. Podle mluvčí úřadu Anety Lednové se ale na revizích i tak dál pracuje.

„Pozastaveny byly zásadní revize, které budou navazovat na strategické cíle, které jsou formulovány v aktuálně připravované strategie vzdělávací politiky 2030+. Národní ústav pro vzdělávání v současné době tedy pracuje na analytických studiích a dalších podkladech. Dílčí revize tedy pokračují dál,“ vysvětluje mluvčí. „Odhadem by zásadní práce na revizích měly pokračovat v roce 2020,“ doplňuje.

Přípravu revizí má na starosti hlavně Národní ústav pro vzdělávání. Plaga ale nedávno rozhodl o jeho sloučení s Národním institutem pro další vzdělávání. Podle Lednové je jedním z důvodů i redukce míst. Přípravy nových rámcových vzdělávacích programů se ale změny nedotknou.

„Cílem chystané změny, tedy sloučení, je především odstranění překryvů a duplicit v činnosti dotčených organizací. Tím chceme docílit lepšího řízení a kvality činnosti ostatních organizací,“ popsala.

Národní ústav pro vzdělávání dal za přípravu podkladů pro změny v rámcových programech jen minulý rok 6 milionů korun.

Průzkum ukázal, že o angličtinu jde rodičům především

Ačkoliv jsme aktuálně svědky obrovského rozvoje technologií a elektroniky, není informatika rodiči považována při studiu za klíčový předmět. Rodiče vidí jako nejdůležitější předmět ve škole angličtinu. Potvrzují to výsledky průzkumu, který pro školu Beehive zpracovala společnost Rondo Data.

Zdroj: Protext 28. 6. 2019

Z výsledků průzkumu pro Beehive International School vyplynulo, že právě znalost světového jazyka je podle veřejnosti pro život stěžejní a na kvalitu výuky by měl být kladen zvláštní důraz. V průzkumu na reprezentativním vzorku 2500 respondentů byla dotazovanými jako stěžejní předmět nejčastěji označená angličtina. Po anglickém jazyce pak následovala čeština a matematika. Výuku angličtiny považuje za důležitou přes 85 % dotázaných, přes 70 % dokonce jako velmi důležitou. To jen potvrzuje, že lidé si uvědomují, že angličtina v současnosti představuje nezbytné vybavení člověka pro budoucí úspěchy a rozvoj kariéry.

Jak jsme na tom s kvalitou vzdělávání? Zde jsou názory rozpolcené. Dle výsledků průzkumu považuje kvalitu výuky angličtiny jako dostatečnou zhruba 51 % respondentů, zbytek si myslí opak. „Děti na českých školách obvykle jen biflují slovíčka a nesmyslně těžkou gramatiku. Při prvním setkání s jazykem v praxi se však nedokážou zeptat ani na cestu,“ říká ředitelka bilingvní školy Beehive Martina Přenosilová.

Častým problémem je, že dítě s jazykem začíná příliš pozdě. Pokud má jedinec dosáhnout v druhém (vedle mateřského) jazyce vysoké úrovně, je podle odborníků nutné, aby s výukou začal do šesti let. Tento názor sdílí i více jak polovina dotázaných. Ideální je proto konfrontovat dítě s angličtinou již v mateřské škole. „Názor že by učení cizích jazyků kazilo dětem dětství je absolutní nesmysl. U nás ve školce se děti učí angličtinu tak přirozeně, jak jen to jde. A ano, má to velký smysl. V době, kdy se děti, které jsou teď na základních školách, dostanou na pracovní trh, bude angličtina naprosto samozřejmým pracovním nástrojem všech,“ dodává Martina Přenosilová.

Češi se dle mezinárodních srovnávacích testů ve znalosti angličtiny zlepšují nejvíce z celé Evropy, stále ale nestačí například na sousední Německo či Rakousko. Úroveň jazyka na pokročilé úrovni ovládá v dnešní době více jak 60 % mladých Čechů. Za progres mohou implementace anglického jazyka do základního vzdělávání již od první třídy, zvýšená kvalita učebních materiálů, praktické využívání jazyka v každodenním životě (filmy, hry, práce na počítači) a především nezbytnost využívání angličtiny jako komunikačního prostředku v zaměstnání. Znalost angličtiny je dnes požadovaná u dvou třetin nabízených pracovních pozic.

Vzpomínka na pana Vojmíra Srdečného

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského ve své tiskové zprávě z 20. 8. 2019 píše: Ve věku nedožitých 100 let zemřel PhDr. Vojmír Srdečný, jeden z posledních pamětníků nacistické perzekuce českých vysokoškolských studentů po listopadu 1939.

Pan Srdečný spolupracoval s NPMK mj. na výstavě Nesmíme zapomenout. Jan Opletal a další oběti listopadu 1939 a na stejnojmenné knize. Byl členem historické skupiny 17. listopad 1939 a mezinárodního výboru Sachsenhausen. V roce 2016 převzal medaili Ministerstva školství za vynikající práci.

Vojmír Srdečný se narodil 6. října 1919 v Albrechticích nad Orlicí v rodině zaměstnance pojišťovny a zakladatele tamního Sokola. Na podzim roku 1939 nastoupil ke studiu na Ústav pro vzdělání profesorů tělesné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze. Zúčastnil se protinacistické demonstrace 28. října 1939 a 15. listopadu tryzny za Jana Opletala. Po pěti týdnech studia byl 17. listopadu 1939 zatčen na Švehlově koleji (ve Slavíkově ulici na Žižkově) Gestapem a spolu s dalšími studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn do 20. prosince 1940.

Po válce dostudoval, v září 1947 nastoupil do nově vybudovaného rehabilitačního ústavu Kladruby, kde se věnoval zdravotní tělesné výchově. Právě tam se setkal s pacienty s hendikepy. Uvědomil si, že by jim prospěl sport, a tak se sportem tělesně postižených začal. Už 15. dubna 1948 se díky jeho iniciativě konaly 1. Kladrubské hry, které se pořádají dodnes. Tehdy měly celosvětové prvenství. Sport tělesně postižených se ale nesetkal s podporou vyšších míst, v roce 1949 musel Vojmíra Srdečný Kladruby opustit. Dalších 10 let pracoval na oddělení dětské obrny státních lázních Velké Losiny. Zařízení nespadalo pod ministerstvo zdravotnictví, a tak mohl pokračovat v pohybových aktivitách tělesně postižených. V roce 1959 se situace v Kladrubech uklidnila a Vojmír Srdečný se tam na čas vrátil.

Zasloužil se také o účast hendikepovaných sportovců na paralympiádě. Prosazoval účast Čechoslováků už v roce 1960, podařilo se to ale až v 70. letech. Na hry v nizozemském Arnhemu v roce 1980 odjel jako vedoucí výpravy. Od roku 1964 působil jako odborný asistent na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové, od roku 1990 na VOŠ a Vysoké škole tělovýchovy a sportu Palestra.

V roce 2005 navštívil Památník Sachsenhausen. Už v letech 1945–1947 vypracoval evidenci studentů deportovaných 17. listopadu 1939. Tento seznam 1216 studentů za pomoci NPMK rozesílal na vysoké školy a dalším vědeckým institucím.

Čest jeho památce!

Renata Klánová: Prázdninové čtení o školní participaci

Téma participativního rozpočtu může na první pohled vypadat jako záležitost pouze pro dospělé. Opak je ale pravdou! Nezapomínáme ani na názory dětí. Pomocí Pébéčka je učíme se aktivně zapojovat do rozhodování v jejich školách. Na jaře letošního roku jsme realizovali pilotní projekt Pébéčka na střední škole v Hlinsku a rozšířili tak naše portfolio o nabídku pro střední školy. Jak školní participativní rozpočet probíhá? Na to jsme se zeptali Mgr. Helgy Hrabincové, která projekty zajišťuje.

Zdroj: Participace 21, 23. 7. 2019

Jak se liší školní participativní rozpočet od městského?

Princip participativního rozpočtu je stejný. Je vyčleněna určitá finanční částka, o které se rozhoduje, za co ji obyvatelé města a nebo – v našem případě žáci či studenti – utratí. Návrhy nejprve schválí vedení školy (jde o jejich realizovatelnost) a pak o nich celá škola hlasuje. Na rozdíl od města jsme proces ve školách zjednodušili a projekt se tím pádem odehrává rychleji, třeba během 3 týdnů.

Jak takové Pébéčko probíhá?

Proces Pébéčka má sedm fází. V první fázi jsou stanovena pravidla, podle kterých bude Pébéčko na dané škole probíhat. Pravidla určuje vedení školy. Na základních školách má celý proces na starosti pedagog, kterému říkáme koordinátor. Na středních školách se do realizace zapojují mnohem více studenti a pedagog je spíše záštitou a průvodcem celým procesem. V druhé fázi žáci a studenti navrhují své projekty, nejprve za třídy, pak za celou školu. Vedení školy nejlepší navržené projekty zhodnotí po stránce realizovatelnosti a vytvoří seznam projektů, o kterých se bude hlasovat. Tato fáze se jmenuje Schvalování. Následně mají žáci a studenti příležitost své projekty propagovat v rámci kampaně. Ta patří k nejživějším a nejoblíbenějším částem procesu. Po skončení kampaně proběhne hlasování, vyhlášení výsledků a poslední fází je vítězné projekty zrealizovat. Žáci a studenti tak vidí v reálném čase výsledky své aktivity.

Jak se liší Pébéčko na středních a základních školách?

Proces Pébéčka se neliší, co se týče jednotlivých fází a průběhu. Základní rozdíl je v tom, že na středních školách funguje tříčlenný organizační tým, který Pébéčko realizuje. Na základních školách to má na starosti vybraný pedagog. Zároveň proces navrhování projektů i jejich prezentace je na středních školách sofistikovanější a studenti mají možnost se naučit víc. Pébéčko je na každé škole jedinečné. Podstatné je, že si žáci i studenti prožijí celý proces na vlastní kůži a díky tomu pochopí, že svou aktivní účastí mohou život a prostředí okolo sebe ovlivnit. Získají dovednosti, které mohou využít v životě i ve svém budoucím zaměstnání.

Jaké návrhy žáci a studenti obhajují?

Návrhy se ve své podstatě příliš neliší. Obvykle řeší nejpalčivější problémy, které se na škole z pohledu žáků a studentů vyskytují. Může to být neexistence relaxační a odpočinkové zóny, zlepšení prostředí na školních toaletách, nové sportovní vybavení nebo vylepšení odborných učeben. Důležité je, že vedení školy tak vlastně získá zajímavou a důležitou zpětnou vazbu. Dospělí si často myslí, že je potřeba řešit úplně jiné věci, než děti potřebují.

Jak pomáhá Pébéčko ve školách a co si o něm myslí školní koordinátoři?

Na tuto otázku odpovídají koordinátoři podobně: Zapojení žáků do chodu školy zlepšuje celkovou atmosféru ve škole, rozšiřuje dovednosti žáků a studentů o prezentační a argumentační schopnosti a v neposlední řadě je učí základy finanční gramotnosti.

Na co se Váš tým připravuje v nadcházejícím školním roce 2019/2020?

Budeme pokračovat v šíření participativních rozpočtů na základních i středních školách. Naším snem je, aby se do Pébéček zapojily všechny školy v ČR a čekají nás nové zajímavé projekty. V nich budeme kombinovat klasické i upravené participativní rozpočtování a hlasování různými metodami, které jsme si vyzkoušeli v celorepublikovém školním hlasování “Moje škola – Můj hlas”). Rozvíjíme spolupráci s dalšími vzdělávacími programy a organizacemi, komunikujeme se zřizovateli škol, s učiteli nebo studenty, kteří se na nás přímo obracejí.

Učitelé si spíš než na platy stěžují na únavu, upozorňuje Arnošt Veselý

Často se diskutuje o velkých změnách, ale pokud se nezmění to, jak učíme v jednotlivých školách, jak přistupujeme ke studentům a jak je vzděláváme, tak se samozřejmě nezmění nic, říká v rozhovoru pro Tiscali.cz profesor Arnošt Veselý. V současnosti vede expertní skupinu ustavenou ministrem školství, která připravuje výchozí dokument ke Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 13. 8. 2019

Z obsáhlého rozhovoru vyjímáme:


…Hodně velká různost názorů na vzdělávací politiku

Už teď absolvujete řadu debat a diskuzí s různými dalšími aktéry. Pozorujete i tam větší otevřenost ke změnám, nebo jak ke kterým změnám? Jak vnímáte atmosféru v terénu?

Zabývám se vzdělávací politikou dvacet let, takže mnoho věcí pro mě není překvapivých. Člověk to ví a zná, ale přece jenom, když je úplně v centru dění, některé věci ho opravdu překvapí svojí intenzitou, a to, co člověka zaskočí, je skutečně velká rozmanitost názorů, jakými směry by se vzdělávací politika měla rozvíjet. Neshoda mezi různými aktéry v mnoha ohledech je poměrně vysoká.

Na jedné straně máme relativně progresivní křídlo, které by školství navrhovalo velmi radikálním způsobem změnit, ale pak máme i relativně konzervativní proudy, které by se rády vrátily k tomu, jak to bylo dříve. Takže bych řekl, že obecná shoda tady je nebo se pomalu rodí, zároveň však míra neshody a různost názorů je hodně velká. Ono to vyplývá ještě z jedné věci. Není to jenom otázka hodnot a přesvědčení o tom, co by bylo správné, ale jde také o to, že jednotliví aktéři mají naprosto odlišné zkušenosti.

Díky tomu, že naše vzdělávací soustava je hodně heterogenní, máme například školy, které opravdu bojují o každého studenta a které potřebují studenty. A máme školy, kde je obrovský převis poptávky po studiu, a samozřejmě tyhle školy, jejich ředitelé nebo učitelé mají úplně odlišný pohled na vzdělávání, mají odlišné zkušenosti prostě proto, že něco jiného je učit v nějaké, řekněme, elitní škole, kde je studentů dostatek, a v jiné škole, kde bojujete o každého studenta.

A této různorodosti se podle vás ta strategie musí nějak přizpůsobit?

Je to přesně tak. Dám jiný příklad té různorodosti. Je to třeba role zřizovatelů. Je jich obrovské množství, více než dva a půl tisíce, a každý zřizovatel přistupuje ke svému zřizování úplně odlišným způsobem. Máme tady zřizovatele, kteří se opravdu o své školy velmi pečlivě starají a snaží se.

Jeden zřizovatel například pomáhá ředitelům škol, které zřizuje, třeba při výběru učitelů. Najme si vlastní personální agenturu a hledá jim učitele. Je tam finanční podpora, podpora nepedagogických činností atd. A pak máme samozřejmě celou řadu zřizovatelů, kteří neposkytují vůbec žádnou podporu, naopak školám v podstatě nepomáhají.

Není ambicí strategie také nastavit různorodosti určité mantinely?

Ta tam samozřejmě musí být, musíme se pokusit nastavit základní parametry, mantinely tak, abychom dosáhli určité úrovně jednotnosti, a to hlavně ve výstupech, ani ne v procesech a vstupech. Protože pokud je to pořád garantováno státem, musí tam být garantováno, že každý žák dostává aspoň nějakou úroveň v kvalitě vzdělání, na to, myslím, nemůžeme rezignovat. Ale nastavit například role zřizovatelů je někdy velmi obtížné, protože to opravdu funguje různým způsobem.

Někde hrají velmi významnou roli obce s rozšířenou působností, někde ji třeba tak silnou nehrají. Někde by ředitelé například uvítali, kdyby byli zbaveni některých kompetencí a povinností, a jiným ředitelům to zase velmi vyhovuje. Tím chci říci, že mají odlišnou zkušenost, nejenom odlišné hodnoty.

Dávat do různorodosti systému určitá pravidla vždycky znamená, že když se to pokusíme příliš unifikovat, příliš sjednotit, hrozí, že některým případům, které fungují dobře, ale odlišně od většinového módu, bychom mohli uškodit. Takže bych byl opatrný s příliš velkým sjednocováním, s velkou ambicí říct, že to bude jednotný způsob, jak to budeme dělat všude.

Na druhou stranu nejde nevidět, že rozdíly mezi školami, mezi regiony se pořád zvyšují, a to je věc, na kterou musí vzdělávací politika určitě reagovat. Není možné, abychom měli 14 vzdělávacích systémů, když máme 13 krajů a Prahu. Ty systémy se od sebe začínají velmi vzdalovat…


…Kultura zlepšování v každé jednotlivé škole

Do jaké míry vnímáte mezi učiteli určitou zaběhanost v tom, jakým způsobem učí, a důraz na zachování statu quo? I v souvislosti s tím, jak učitelský sbor stárne, je tam logická větší setrvačnost lidí, kteří už mají dlouhou profesní zkušenost a jsou zvyklí si to dělat po svém.

Je to nesmírně různorodé, až se trošku bojím to zobecňovat, protože bezesporu v tom systému je neskutečné množství opravdu úžasných učitelů, kteří učí dobře a ještě neustále přemýšlejí o tom, jak učit lépe. Ale nemůžeme nevidět, že tam je také celá řada učitelů, kteří skutečně svým žákům nepomáhají, když to řeknu takhle skoro eufemisticky, a pak je tady celá řada učitelů, která je někde mezi a potřebuje podporu.

Záleží na konkrétním typu škol, konkrétním regionu, konkrétní škole, takže zobecnění je pak velmi obtížné. To jediné, co můžeme říci, je, že samozřejmě, jak jste připomněl, je teď velmi velký problém s nedostatkem lidí ve všech oborech a týká se to také učitelů. I ředitelé vnímají, že sehnat dobrého učitele nebo skoro jakéhokoli učitele je problém. Takže to, co víme jistě, je, že musíme udělat maximum pro to, aby učitelé, kteří ve školách jsou, v nich zůstali a učili co nejlépe.

Zároveň to znamená, že pokud někdo věří ve velkou obměnu učitelů, tak to není úplně realistické. Je potřeba změnit pedagogické fakulty, aby učily stále lépe, aby připravovaly lépe, ale musíme pracovat s učiteli, které teď minimálně z velké většiny ve školách máme. A jak jste správně naznačil, nejde to změnit ze dne na den. A třeba to není tak zcela nezbytně nutné, možná jsme až příliš pesimističtí ohledně způsobů výuky.

Možná jde také o to, že učitelé nemají podporu, nevěří si. To rovněž víme z některých výzkumů, že nemají pocit, že svoji práci dělají dobře, protože jsou neustále kritizováni, stále nejsou dostatečně finančně ohodnoceni, také v tom máme velký deficit. Takže je to otázka i přístupu. Když je budeme neustále kritizovat a říkat, co všechno dělají špatně a jak špatně učí, rozhodně to není ta správná cesta.

Dnes učitelé snadno mohou nabýt dojmu, že každý je expert na vzdělávání, všichni hovoří o změnách a reformách, vzdělávání je velké téma a učitelé to pak můžou vnímat i jako velký tlak na sebe.

Ano, a potom to hlavně berou tak, že oni ty věci dávno dělají. Rozhodně bych byl rád, aby to byla spolupráce, aby to bylo vzájemné pochopení. Strategie nemůže říkat a nebude říkat 'učíte špatně, učte jinak'. Takhle to není, protože to by byla opravdu velká dehonestace lidí, kteří učí dobře a kteří se snaží, a to by bylo opravdu velmi špatné takhle to vnímat. Takže spíš je to o podpoře, pomoci a vzájemné diskuzi o tom, jak učit lépe, a to zejména na úrovni učitel–učitel.

Co nám rovněž vyplývá z rozhovorů a vůbec ze setkání, které máme, a dalších výzkumů, je – vídám to sám na vysoké škole, taky učím dvacet let – že je strašně málo prostoru pro komunikaci na úrovni učitelů, na sdílení poznatků, zkušeností nad jednotlivými žáky, nad konkrétními výukovými postupy, jak zlepšit výuku konkrétního předmětu.

Myslím si, že je tam velký prostor pro zlepšení a systém by měl podporovat to, když se učitelé spolu baví, že mají uvádějícího učitele. Že když učitel nastupuje, je za to někdo odpovědný, že tady máme metodické kabinety, předmětové komise, které mají nějak fungovat, že tady je kultura zlepšování v každé jednotlivé škole. To jsou věci, které jsou nejzásadnější, ta kultura. To se nedá změnit zákonem nebo strategií, to, že je běžné, že učitelé uvažují, jak učí a jak učit lépe.

Takže myslíte, že to není problém financování nebo jen zčásti, ale je třeba víc myslet na to a podporovat to, že se to může dělat takhle?

Finance je podmínka nutná, nikoliv postačující. Myslím si, že deficit ve financování je obrovský a důsledky jsou evidentní, protože prestiž toho povolání šla dolů. Lidé si to vybírali z jiných důvodů, které byly různé, například to byli opravdu velcí nadšenci. Takže určitě musíme zajistit, aby to bylo dostatečně finančně ohodnoceno, ale když se teď bavíme s učiteli, tak to není ten úplně nejzásadnější problém.

Mnoho učitelů třeba vyjadřuje názor, že s tím počítali, že to do jisté míry je součástí jejich volby. Ostatně, když jde člověk na akademickou půdu, také nepočítá s tím, že bude milionář nebo že si tím vydělá, dělá to z jiných pohnutek, chce dělat něco užitečného, smysluplného.

A samozřejmě, nechce mít pocit, že dělá práci úplně zadarmo a že je využíván, musí mít dostatečný příjem. Ale to, co třeba nyní učitelé říkají, je, že je trápí spíš jiné věci. Opět názory jsou různé, ovšem typicky, když se jich zeptáte, je to na prvním místě únava.

Únava z toho, že je zde jiný typ žáků, je potřeba se připravovat individuálně na jednotlivé hodiny a měnit výukové postupy. Pokud to myslí vážně s výukou, musí přistupovat ke studentům jinak, než to dělali dřív. Stojí to novou přípravu, znamená to celou řadu dalších školení, debaty v rámci kolektivu a pak samozřejmě diskuze s rodiči.

A dá se s tím vůbec něco dělat?

Celá řada problémů, které jsou ve školství, leží mimo školství. To je další věc. Nemůžeme vyřešit problémy, které leží mimo školství, typicky například sociální nerovnosti. Ty jsou z velké části generovány mimo vzdělávací systém a nemůžeme očekávat, že školy všechno vyřeší. Podobně, pokud nám bují byrokracie v celém státě, a obecně si myslím, že administrativní nároky rostou ve všech oblastech, školství není výjimkou.

Když si učitelé, ředitelé stěžují na byrokracii, administrativu, mnoho věcí leží mimo systém. Je to vykazování, které není v rámci rezortu školství, například bezpečnost práce, GDPR atd. Ty nevznikly v rámci rezortu školství, týkají se všech oblastí našeho života, a my z toho nemůžeme vyskočit.

Ředitelé nám říkají, dělejte s tím něco, ale to zcela nejde. Proto jsem realista v tom, co můžeme dokázat, proto nemá cenu slibovat nesmyslné cíle a vize, které budou jenom frustrující. Podle mě je potřeba klást si náročné, avšak realistické cíle, kterých jsme schopni dosáhnout v určitém časovém horizontu.


Druhou část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.