„České školství potřebuje data, ne alibismus!“ Škola, kde se bojíte odpovědět, protože odpovědi končí u inspektora!
Nové
šetření České školní inspekce (ČŠI) má ambiciózní cíl: měřit přidanou hodnotu
škol. Teorie je krásná; školy, které posouvají žáky i z náročných
poměrů, by měly být odměněny, zatímco školy se silným rodinným zázemím by
neměly být chváleny jen za startovní čáru.
Realita
je ale v troskách a školní chodby ovládla panika. V mém
komentáři rozkrývám, proč se úřednický absolutismus a neschopnost státu
transparentně komunikovat mění v totalitu (ne) dat.
Proč se
všichni hrozí takových dotazníků? Co nutí rodiče, kterých se nikdo neptal na
souhlas, k nepříčetnému vzteku?
A proč
se ředitelé hroutí pod tlakem byrokracie a strachu z DPIA, zatímco
stát si s informační povinností neláme hlavu? Proč i ty nejlepší
vzdělávací úmysly krachují na neschopnosti centrálních institucí garantovat
bezpečí a důvěru.
