Kristýna Matějková: Sociální sítě i helikoptérová výchova. Děti jsou citlivější, dnešní prostředí by ale udělalo vločku i z boomera, říká dětský psychiatr

Uzavření škol za covidu spustilo vlnu duševních problémů nezletilých. Podle uznávaného dětského psychiatra Michala Goetze se ale jen naplno projevilo něco, co v populaci bujelo už předchozí dekádu. Například nárůstu sebepoškozování a sebevražedných pokusů mladých lidí si odborníci všímali roky. Roste ale také počet případů agresivity žáků ve školách.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 27. 1. 2026

 

„Policie má vyšší procento výjezdů do škol, kdy třeba žák řekne, že to tam vystřílí, vyhodí školu do povětří nebo si začne sepisovat seznamy osob, které hodlá zlikvidovat. Když jsem tohle viděl v roce 2010 na stáži v Americe, říkal jsem si, že to by se u nás nestalo,“ popisuje v rozhovoru s HN Goetz, který vede pátým rokem Dětskou psychiatrickou nemocnici Opařany. A vysvětluje, kde má vyšší míra násilnosti i celkové zhoršení duševního zdraví mladistvých původ. Ale také co by měly rodiny i stát dělat, aby se situace zlepšila.

 

Dlouhodobě mluvíte o tom, že je duševní zdraví dětí a mladistvých pod tlakem, jen vás až donedávna nikdo neposlouchal. Co se dnes změnilo?

 

Je v tom osobní zájem. Každý už dnes má ve svém okolí, nebo dokonce své rodině, někoho, kdo potřebuje dětskou psychiatrickou péči, ke které je ohromně těžké se dostat. A ta zkušenost je napříč všemi sociálními vrstvami a politickým spektrem. Tahle blízkost dává do pohybu emoce, které potom zase oživují odborné argumenty a to naše volání po změně, které trvá už přes 20 let.

 

Jak je to možné?

 

Od 90. let, kdy jsem začínal, tak do roku 2007, byla dětská psychiatrie vnímaná jako okrajový obor, který se stará především řekněme o hodně zlobivé děti. Jistě, léčili jsme těžké pacientky s anorexií nebo pacienty s psychotickou poruchou. Ale dětské duševní zdraví se nepovažovalo za žádný větší problém. A vlastně se nás ptali, jestli máme jako dětští psychiatři vůbec nějakou práci. 

 

Pak se ale situace zlomila a už kolem roku 2010 jsme viděli sebepoškozování a sebevražedné pokusy adolescentů. Mezi dětskými psychiatry byl vývoj do budoucna celkem jasný – věděli jsme, že máme vysoký věkový průměr, že máme nízko nastavené úhrady a že je dětská psychiatrie oproti té dospělé finančně znevýhodněná. Věděli jsme, že ve srovnání se světem náš systém zaostává, ať už jde o materiálně-technickou úroveň nebo naplněnost službami, jako jsou stacionáře, ambulance, krizová centra, různé druhy lůžkových oddělení. Naše vstupy do médií či apely na odborných fórech byly však takové marné volání po změně.

 

Takže v už tak stigmatizovaném oboru, jako je duševní zdraví, existovalo ještě větší tabu směrem k dětské psychiatrii?

 

Myslím, že ano. Nebyl to obor těch „velkých duševních nemocí“, které plní oddělení pro dospělé a často znamenají dlouhodobou ústavní péči. Dětská psychiatrie byl zkrátka pro mnohé obor, který se medicínskými prostředky stará o děti, kterým by – přece – „stačilo dát za uši“. Padaly věty, jako že „kdyby anorektičky poznaly skutečnou bídu, tak…“. Škoda mluvit. Ale teď jsme zcela jinde. Každý někoho zná a potřebuje pomoct. A vidíte, že jsou to často běžné rodiny. A že se v nich nemusí dít vůbec nic strašlivého, a přesto může vzniknout závažný problém, se kterým si ta rodina i přes všechnu snahu neumí poradit. A bohužel jsou také případy, kdy je rodina strašná a traumatizující… To je jasné a není jich málo.

 

Ale těch faktorů, které dnes na děti mimo rodiče mají vliv, je velké množství. Když dnes někde řeknu, že jsem dětský psychiatr, zazní už naopak univerzální věta: je vás málo a máte strašně moc práce. Počet pokusů o sebevraždu narůstal delší dobu, ale v roce 2023 je poprvé za předchozích asi 20 let registrovaný nárůst dokonaných sebevražd u adolescentů. A je tu ještě jeden velký trend, který bude jen přibývat, a to jsou závažné případy dětské a adolescentní agresivity. 

 

Co jsou ty hlavní faktory mimo výchovu, které to způsobily?

 

Současná změna v kvalitě duševního zdraví je výsledkem interakce celospolečenských změn. Ty začaly být markantnější od konce 60. let, kdy odporová hnutí jako hippies kladla důraz na vymezení se vůči společenským normám a razila život tady a teď, autenticky. Změnil se celkový postoj společnosti od určitého důrazu na sebekontrolu k důrazu na spontaneitu. A potom je zásadní vstup a tím je otevření Pandořiny skříňky digitálních vlivů.

 

Sociální sítě?

 

Ano. Máme k dispozici nástroje rychlého propojení, ale zároveň je tam silný faktor srovnávání. Algoritmy vám zobrazují ty nejlepší momenty ostatních, je to sebeprezentace. Ačkoliv racionálně víme, že to není realita. Ale podobně jako u filmu víme, že je to film, ale i tak prožíváme příběh. Zároveň je to nástroj sociální kontroly, kvantifikace popularity, oblíbenosti, nemilosrdné sociální hierarchizace. A na rozdíl od klasické šikany máte u té internetové pocit, že to vědí úplně všichni, a je to silný stresor.

Máte tam také obrovské množství kontaktů, které jsou ale iluzorní a povrchní, a náš mozek vyhodnocuje kvalitu a kvantitu sociálních kontaktů zároveň. A když je tam nepoměr, vzniká pocit frustrace a neuspokojení a vlastně i zmatku. To je silný faktor pro prožívání emocí. Ale čas u obrazovky sám o sobě ovlivňuje vývoj mozku. 

 

Takže mozek vidí, že mám hodně kamarádů, ale necítí skutečný vřelý kontakt?

 

Je to tak. A navíc nám tyto kontakty nepomáhají v tom, čemu říkáme socioemoční zrání. Sociálními kontakty se od dětství učíme. Čteme emoce druhých a učíme se chápat své vlastní. Učíte se také chápat rozdíl mezi tím, co se řekne a co se myslí. A poznat, kdy něco říct nebo neříct nahlas. Proto se v anonymním kontaktu odehrává daleko větší surovost než v osobním kontaktu. Když nejste psychopat, regulujete své emoce podle projevu toho druhého, protože trochu prožíváte to, co prožívá ten druhý. Ale na sociálních sítích či anonymních internetových debatách nás to s nadsázkou psychopatizuje všechny. Nemáme před sebou tvář a chybí čitelná emoce, aby nás zastavila v tom, co chceme říct.

 

Co jsou ty další faktory prostředí?

 

Souvisí to s těmi změnami viditelnými ve druhé polovině 20. století, kdy se upustilo od sebekontroly. Je jasně patrný posun od adorace odolnosti k adoraci zranitelnosti. Pro generace formované hospodářskou krizí a světovými válkami bylo přirozené nést utrpení mlčky a přetavit ho v charakter. Utrpení bylo zdrojem růstu a odolnosti. Pak ale v 60. a 70. letech dochází k psychologizaci každodenního života, rozvoji psychoterapie a konceptů, jako jsou trauma, stres a zranitelnost. Legitimizuje se sdílení křehkosti namísto jejího skrývání. Zranitelnost se chápe jako univerzální lidský základ, který se podporuje a pojí se s ním péče.

 

A je pro nás sebekontrola přirozená?

 

Je a není. Sebekontrolu musíte rozvíjet, aby byla efektivní. To se dostáváme k další důležité změně, a to je ta ve výchově dětí. Rodiče jsou dnes stále více dohlížející a více se snaží zvyšovat bezpečí dětí. Říká se tomu helikoptérové rodičovství. Rodič chce o dítěti pořád všechno vědět a mít téměř stálý přehled o tom, kde se dítě pohybuje, co dělá. Je to tedy spíše v Americe, ale existují i aplikace, kde si rodiče vzájemně sdílí, jakmile se v nějaké ulici vyskytne nebezpečný člověk. A to všechno přirozeně zvyšuje úzkostlivost a pocit, že je svět nebezpečný. Když tohle všechno vím, je to dnes i pro mě jako rodiče těžké. Protože to tak dělají všichni, a kdybyste to tak nedělali, říkali byste si, že asi nejste normální.

 

Jaký to má vliv na dítě?

 

Je to špatný přístup. Odolnost získáváme od dětství jednak na základě vztahu s rodiči, který by měl být jistý a bezpečný, ale pak také volnou hrou. Tam si hledáme své hranice, učíme se přijímat prohru a včlenit se do nějaké skupiny. Hra není jen zábava, ale je to prostředek, který vás připravuje na situace, které už hrou nebudou. Hrají si mláďata všech savců, třeba šelmy se perou nebo šimpanzi po sobě něco hází a honí se po větvích. Protože to se jim bude jednou hodit. A jestliže nemáme příležitost k takové volné hře, nedostáváme vývojový prostředek, který potřebujeme.

 

A ještě k těm rodičům. Vidíme menší tendenci vést děti k odložení odměny.

 

Co to znamená?

 

Děti si dnes jednoduše najdou tu okamžitou odměnu, třeba sledují jedno video na sociálních sítích za druhým nebo hrají hru. Přitom je na odložení odměny založen úspěch západní společnosti. Učíte se teď, protože víte, že za to budete mít volné prázdniny, nebo teď hodně pracujete, abyste jednou nemuseli. To je odložená odměna.

 

Existuje celkem známý Stanford marshmallow experiment, v němž dostaly čtyřleté děti na výběr sníst jeden bonbon hned, nebo počkat a mít dva. Vědci pak ty děti v rámci experimentu sledovali dlouhodobě a porovnali, jak na tom byly ve 22 letech ve srovnávacích testech SAT, podle kterých se v Americe rozřazuje na univerzity. A schopnost odložit odměnu, tedy že si děti počkaly na ty dva bonbony, predikovala, jak úspěšní budou za 18 let. Ty, co dokázaly odložit odměnu, se pak lépe uměly učit. A překonat to nepříjemné teď pro hodnotnější později.

 

Takže kvůli sociálním sítím a dostupným odměnám ztrácíme schopnost disciplíny?

 

Nejde jen o disciplínu k výkonu. V marshmallow experimentu byli ti, kteří v dětství lépe dokázali odložit odměnu, v dospělosti také celkově spokojenější, méně nepřátelští a méně závistiví. To znamená, že odložená odměna ovlivňuje i to, jak prožíváte sami sebe a jak dokážete regulovat své touhy a zklamání. Máte už přednastavený jistý filtr. 

 

A dá se s tím pracovat?

 

Jasně. Začíná to ale právě už od dětství. Nedáš si bonbon hned, ale až po večeři. Teď se učíme a pak si můžeš pustit hru nebo internet, ale jen na určitou dobu. A když si uděláš úkoly, můžeš tam být o 10 minut déle. Učí se to ale i při hraní deskovek nebo sportovních hrách. Jsou na tom postaveni bobříci u Foglara, ale samozřejmě i metody tréninku ve sportu a tak dále.

 

Jak se projevuje nárůst agresivity mladistvých, který jste zmínil?

 

Pozorujeme výhrůžky fyzickým násilím a vyšší agresi. Policie má vyšší procento výjezdů do škol, kdy třeba žák řekne, že to tam vystřílí, vyhodí školu do povětří nebo si začne sepisovat seznamy osob, které hodlá zlikvidovat. Což je velká změna. Pamatuji si, že když jsem byl v roce 2010 na stáži v Americe, úplně jsem koukal, že do škol volali k zásahům proti žákům policii. Říkal jsem si, že to by se u nás nestalo, aby policisté pacifikovali školní dítě a použili na něj pouta. 

 

Střelba na Filozofické fakultě UK měla katalyzující účinek, ale byla výrazem jevu, který už nějakou dobu probíhal. Když se v globalizovaném světě dozvídáte informace o podobných aktivitách ze zahraničí, slýcháte je často a popsané do detailů, je návodnost vcelku zřejmá. Pak přišel útok dívky v Domažlicích a další události následují. 

 

Tady je nutné dovysvětlit, proč jsou k tomu všemu, o čem se zde bavíme, výrazně náchylnější právě adolescenti.

 

Proč?

 

Puberta a adolescence je obdobím přirozené nestability, kdy si dosud děti začínají procházet velkou hormonální změnou. Sítě v centrálním nervovém systému, které podporují plánování, kontrolu impulzů, regulaci chování vzhledem k normám a tak podobně dozrávají až o roky později než ty aktivační, zprostředkující naši emocionalitu. Proto jsou potřeby v adolescenci naléhavější, je větší touha po novosti a nálady i jejich změny jsou silnější. Jsme přirozeně citlivější a více podráždění.

 

Dnes se zpětně divím, jak jsem se mohl v adolescenci někdy chovat jako pitomec, ale v tu chvíli mi to zkrátka přišlo jako skvělý nápad. Mozek je v tom období tak postavený. Sebekontrola dozrává až kolem 25. roku věku. A navíc je dnes období adolescence oproti minulosti delší, protože puberta začíná dříve a dospělost nastupuje později. Hovoříme o odložené nebo také vynořující se dospělosti. 

 

Čím to je? 

Faktorů je mnoho. Jsou jak biologické, tak sociální povahy. Mezi ty biologické patří například strava, objem tělesného tuku, chemické látky v prostředí ovlivňující hormonální metabolismus a další.

 

No a adolescenti jsou zároveň v opozici a také málo sebejistí. Srovnávají se a jsou velmi citliví na výsledek toho srovnávání. Bývají radikálnější a špatně rozlišují stupně šedi, mají tendenci vnímat svět bipolárně. Chtějí se proti něčemu vymezovat, ale zároveň někam patřit. Takže hledají určité sociální mikrosvěty na sítích. Myslí v menším kontextu a mají větší tendenci k impulzivním reakcím. Je u nich také silná ambivalentnost emocí.

 

Dokážou být téměř zároveň smutní i radostní, chtít i odmítat a podobně. A zatím jim život leckdy připadá nekonečný. Až později si s každým z nás život už pohraje a na jeho křehkost a konečnost si citelně sáhneme.

 

Zpátky k tomu nárůstu agrese. Co za ním tedy je?

 

Myslím, že společenská normalizace extrémního násilí. Kdo by před 20 lety řekl, že pro nás bude normální dívat se na to, jak jeden druhého umlátí do krve. Na datech vidíme nárůst vysílacího času MMA z roku 2014, kdy to bylo 12–18 hodin ročně, na 1800 hodin ročně v roce 2025. V USA paradoxně mnohé osobnosti, které kdeco a kdekoho kritizují za nekorektní chování, mají v těchto sportech vysoké investice. Otevřete si zpravodajské servery a je tam jeden bijec vedle druhého. Považuje se za normální fandit někomu, kdo někoho jiného mlátí do krve a přiškrtí ho. A nepovažujeme to za odsouzeníhodné. Další věc je změna v detektivním žánru, kde je daleko více násilí než dříve a obecně je fokus na interpersonální konflikty, ne na zápletku.

Jak k tomu přispívá ta určitá celebritizace jednak těch zápasníků, ale i reálných vrahů, o kterých se točí detektivní seriály?

 

To je další věc. Podle mě je to známka úpadku. Náš mozek má tendenci více reagovat na negativní události. A příště pak bude vyhledávat podobné informace. A víme zároveň, že dlouhodobé vystavení se násilnému obsahu zjednodušeně řečeno vede ke snížení emoční reaktivity. To znamená, že k dosažení stejného emocionálního zážitku budete příště potřebovat silnější podnět. A může to ovlivnit naši schopnost empatie. 

 

Další faktor stresu je pak zahlcování negativními zprávami, které se nám více zapisují do paměti. To vše ovlivňuje váš pohled na budoucnost a dnešní mladá generace má vyšší míru pesimismu a skepse.

 

Jak vnímáte argument o sněhových vločkách a přecitlivělé mladé generaci?

 

Věřím, že pokud bychom my, jako starší generace, podstoupili pubertu v těch samých digitálních a sociálních podmínkách, mělo by to na nás taky značný dopad. Ty působící faktory jsou tak silné, že nemusíte být zrovna sněhová vločka, aby to s vámi pořádně zatřáslo. Tím nepopírám zároveň vyšší senzitivitu současné mladé generace. 

 

Všechny ty faktory, co jste vyjmenoval, souvisí s regulací emocí, která se některým dnešním mladým lidem nedaří. Není tedy to vyšší procento sebevražednosti způsob, jak si vzít zpět sebekontrolu?

 

Ano, sebepoškozování je pro mnohé nouzová metoda zvládání silných emočních prožitků nebo pocitů hluboké prázdnoty. Adolescenti v naší studii uvedli jako důvod ve 30 procentech případů, že se tím snaží v sobě zvládnout nenávist, nahromaděné emoce, extrémní emoční zmatek. Jiní uvádějí, že se chtějí potrestat nebo vyhovět silnému nutkání vlivem návyku. 

 

Může to být ale i zážitek, který vás odkloní od toho, co aktuálně prožíváte. Když si kousnete do chilli papričky namísto řezání, taky to něco udělá. Ale teď je časté sebepoškozování pořezáním, je tam určitá sociální nákaza. Lidé, kteří s tím neměli zkušenost, to vidí ve svém okolí a zaexperimentují s tím. Což je v adolescenci běžné, experimentujete s oblečením, chováním, návykovými látkami, ale i sebepoškozováním. A tím se adolescenti dostávají do rizikové skupiny. A pokud tam působí další vlivy, můžou to dělat opakovaně a výsledkem může být, že se stanou našimi pacienty.

 

Vaše nemocnice pracuje s moderními metodami, zejména takzvanou dialektickou behaviorální terapií (DBT). Tam učíte pacienty a pacientky regulovat emoce jinak – například se namísto sebepoškozování štípat do zápěstí gumičkou na vlasy.

 

Ano, vedle validace prožívání je v DBT důraz na změnu – ukázat jim, že můžou tenzi zvládat i jinak. DBT je velmi přímočarou cestou k lepší regulaci emocí, zvládání vztahů a sebepřijetí. Součástí nácviku v této terapeutické metodě je i mindfulness, vycházející z jedné buddhistické metody meditace, která vás učí pozorovat obsahy své mysli a uvědomit si, že nejste to samé, co vaše myšlenky a pocity. Že je tu prostor svobody a úlevy. 

 

Zapojujete ale do léčby aktivně i rodiče. Je častým pocitem rodičů, že je to, co se děje jejich dítěti, jejich vina?

Ano, součástí jsou i rodičovské skupiny, kde se učí podobné věci. A snad i pochopí, čím si jejich dítě prochází. A že vlastně možná neměli moc způsobů, jak to ovlivnit. 

 

Co může pro zlepšení situace udělat stát?

 

Základem musí být podpora rodin, zejména trávení volného času, které bude prospěšné pro vývoj dětí a adolescentů. Umělecké a sportovní aktivity mají prokazatelně stimulační vliv na rozvoj mozku a jsou protektivní pro duševní zdraví. Rozvíjíte koordinaci a spoustu charakterových vlastností i regulaci emocí, ale také netrávíte tolik času v rizikovém digitálním prostředí. Vidíme tendenci některých zemí omezovat přístup dětí k sociálním sítím a třeba sbírat ve školách mobily do košíků. Bez toho to také úplně nepůjde, dokud se digitální prostředí nepromění.

 

Ten chlívek, kterým dnes internet a sociální sítě jsou, se také rozmohl na bázi touhy po zisku, vyniknutí. A ona Pandořina skříňka se otevřela, když začaly klesat ceny smartphonů a mobilních dat a začalo to být finančně dostupné i pro rodiny, které si nemůžou dovolit dávat své děti na kroužky a sporty a plně se jim věnovat. 

 

Dále je nutné dostat podporu duševního zdraví do škol. Kromě opravdu systémové podpory školních psychologů, čímž myslím financování jejich vzdělávání a supervize ze strany klinických psychologů, jsou již odpilotované programy zvyšování gramotnosti v oblasti duševního zdraví a metod psychohygieny, které je třeba systémově implementovat. 

 

Očekáváte v tom posun od nové vlády?

 

Duševní zdraví dětí a dospívajících se nezlepší, pokud to nebude vládní priorita od úrovně premiéra. Proto jsem rád, že se pod novou vládou ustavuje Rada pro duševní zdraví spadající přímo do gesce předsedy vlády. Vnímám, že to téma je pro premiéra Andreje Babiše důležité. Musím však dodat, že to musí být stejně důležité a závazné i pro ministryni financí. Pokud nebude, pak jsem ve stejné situaci jako za minulé vlády. Chci věřit, že vstupujeme do nové etapy a zájem premiéra se odrazí ve viditelných změnách. 

 

Dětská psychiatrie potřebuje hlavně zásadní investice, abychom se z hlediska podoby našich zařízení vůbec přiblížili Západu. Čas není na naší straně. Každý měsíc zpoždění znamená, že další desítky dětí a mladých lidí získávají zkušenost psychiatrické hospitalizace v zastaralém prostředí. Ale musí se posunout i celkový přístup společnosti k duševnímu zdraví. Jestliže chceme zvládnout epidemii, pak každý musí něco změnit. 

 

 

 

 

_______________________________

 

Michal Goetz (53) je přední český dětský a dorostový psychiatr. Od 90. let se věnoval klinickému výzkumu, mimo jiné zaměřenému na potomky rodičů s bipolární poruchou, ADHD a předčasně narozených dětí.

Absolvoval stáže v Bostonské dětské nemocnici a v Massachusettské všeobecné nemocnici na Harvardově lékařské fakultě. V roce 2016 působil jako hostující profesor na katedře psychiatrie na univerzitě v Calgary. 

Aktuálně působí jako místopředseda Sekce dětské a dorostové psychiatrie České lékařské společnosti JEP. Vede také pracovní skupinu zaměřenou na tuto oblast psychiatrie při ministerstvu zdravotnictví.