Michaela Endrštová: Učitelům chybí vize školství. Překotné změny jejich práci škodí

úterý 19. listopadu 2019 · 0 komentářů

Plány, jak změnit vzdělávání žáků sice existují, ale už roky zůstávají jen na papíře.

Zdroj: Hospodářské noviny 24. 10. 2019


Neustálé změny negativně ovlivňují práci učitelů i ředitelů

Máloco v současném školství budí u veřejnosti, pedagogů i u odborníků takové vášně jako inkluze. Když začala před třemi roky platit novela školského zákona, která zavedla pravidla pro společné vzdělávání dětí s různými potřebami, našlo se mnoho lidí, kteří myšlenku podporovali. Na druhou stranu zde byla i celá řada těch, kteří proti inkluzi hlasitě protestovali.

Zásadní chybou, která inkluzi poznamenává dodnes, byla nedostatečná komunikace, kvůli níž školy nevěděly, na co přesně se mají připravit. Podobných nekoncepčních kroků, které učitelé a ředitelé neočekávají a najednou se na ně „přiženou“, je ale daleko víc. Českému školství chybí vize. Vyplývá to z různých průzkumů, často to zmiňují učitelé i ředitelé.

Na problém upozorňuje také například Analýza výzev vzdělávání v České republice autorů Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka. „U všech významných aktérů ve školství je hlavním obecným pociťovaným problémem neexistence koncepce rozvoje českého školství,“ píše se v analýze. V minulosti podle sociologa Daniela Prokopa přicházely poměrně rychlé změny, které nebyly zohledněny v rámci dlouhodobé strategie, jako bylo posilování víceletých gymnázií nebo měnící se podoba maturit. „Do toho přibývají nekoncepční kroky, jako je zavedení dílen ve školách, a některé tyto věci se opakovaně pozměňují bez vyhodnocení jejich účinku,“ míní sociolog.

Vyvozuje z toho, že neustálé změny i malá obecná shoda na tom, kam by mělo české školství směřovat, negativně ovlivňují práci učitelů i ředitelů. Obtížně se jim kvůli tomu plánuje obsah výuky. Nikdy totiž nevědí, jaký důraz bude současná politická reprezentace klást třeba na využití moderních technologií ve výuce nebo jaký postoj bude mít k jejím alternativním přístupům.

Hlavní problém je, že se pořád nedokážeme shodnout na cílech vzdělávání. Společnost je rozdělená. Někteří lidé říkají, ať se nic nemění, chtějí, aby školství zůstalo takové, jaké ho zažili sami. Druhá skupina říká, že se doba změnila, společnost je někde úplně jinde, děti jsou jiné, a proto by se měl změnit i způsob vzdělávání. (Miroslav Hřebecký, programový ředitel vzdělávací společnosti EDUin)

Strategie vzdělávání, které říkají, kam by školství mělo směřovat, přitom v Česku vznikají. Problém je v tom, že zůstávají na papíře. Začalo to se vznikem prvního oficiálního strategického dokumentu zvaného Bílá kniha, která byla vydána v roce 2001. Na jejím vzniku tenkrát spolupracovala například dlouhodobá šéfredaktorka Učitelských listů Jana Hrubá. „Byla to týmová práce na komplexním dokumentu, který měl nasměrovat vzdělávání a představit vizi českého školství. Dokument vznikl, jenže měla následovat implementace a to se už nestalo. Bílá kniha byla sice často citována, ale nikdy se nedostala ke skutečné realizaci,“ říká Hrubá.

Podobně to dopadlo i s další strategií, která měla určit směr vzdělávání do roku 2020. „Tato strategie byla sice dobře udělaná, ale nikdo s ní v praxi moc nepracoval. Svým způsobem byla vytvořená z donucení, protože bez této strategie jsme nemohli čerpat peníze z evropských fondů,“ uvedl ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška.


Ministryní na dvanáct dní


Žádnou vizi se podle Hrubé nedaří naplňovat hlavně kvůli častému střídání ministrů, kvůli čemuž chybí kontinuita i souvislá vzdělávací politika. Od roku 1993, kdy vznikl samostatný český stát, se v čele ministerstva školství vystřídalo již sedmnáct lidí. Současný ministr Robert Plaga (ANO) je ve funkci necelé dva roky, čímž překonal řadu svých předchůdců. Rekordmankou v tomto ohledu byla Michaela Marksová-Tominová (ČSSD), která byla pověřena vedením úřadu v roce 2015 pouze na dvanáct dní.

Ministři, kteří nastoupí do čela úřadu, často nesouhlasí s kroky těch předcházejících. A první, co udělají, je, že se je pokusí změnit. „Priority se vždy mění podle toho, kdo přijde na ministerstvo a jakou má politickou příslušnost. Nový ministr často zruší to, co někdo zavedl před ním, a to je katastrofa. Lidé, kteří pracují ve školství, nikdy nemají jistotu, co zase přijde a co si kdo vymyslí,“ říká Hrubá.

Příkladem toho, že se nemůžeme shodnout na společných cílech vzdělávání, je podle Hřebeckého již zmíněná inkluze. „Základy myšlenky společného vzdělávání vznikly již za ministryně Petry Buzkové v roce 2005. S principy současné inkluze přišel ministr Ondřej Liška (v čele úřadu stál v letech 2007–2009, pozn. red.). Nápad však nestihl dotáhnout do konce,“ popisuje Hřebecký.

Další ministři o myšlenku inkluze nejevili zájem, snad s výjimkou nynějšího šéfa ODS Petra Fialy. Reforma společného vzdělávání v podobě nárokových peněz na podpůrná opatření byla spuštěna až za ministryně Kateřiny Valachové (ČSSD) a jejího náměstka Stanislava Štecha, který se posléze stal ministrem a náběh inkluze pojistil. „Následovala antivlna veřejného mínění a tažení bulvárních médií proti inkluzi. Do úřadu nastoupil Robert Plaga (ANO), který konstatoval, že proces společného vzdělávání stojí moc peněz a je potřeba na něm ušetřit. Přišel proto s novelou vyhlášky, která osekala asistenty pedagoga a omezila podpůrná opatření vydávaná v pedagogicko-psychologických poradnách,“ uvedl Hřebecký.

Přestože se už delší dobu vědělo, že společné vzdělávání bude postupně pronikat do škol, k učitelům se informace podle Václava Zemana ze vzdělávací organizace Škola můj projekt dostávaly na poslední chvíli.

Inkluze mohla mít hladší nástup, kdyby měli učitelé čas se na ni nachystat. Když na ně spadla, nebyli proto všichni připraveni tak, jak mohli být, kdyby byl přístup zavádění více koncepční. (Václav Zeman, vzdělávací organizace Škola můj projekt)

Zamezit dalším nekoncepčním krokům a překotným změnám by podle Zemana do budoucna mohl silný strategický dokument, který by říkal, kam má české školství směřovat a jakým způsobem tyto vize naplňovat. „Dokument by sloužil k tomu, aby byly dodržovány hlavní body vzdělávací strategie, a neotřáslo by tím ani střídání ministrů či rozdílné směřování vlád,“ uvedl Zeman.


Nová strategie dává naději


Určitou naději v tomto ohledu podle Zemana představuje rodící se strategie vzdělávání do roku 2030, na které v současné době pracuje osm odborníků na vzdělávání. Její finální verze má být hotová na jaře příštího roku. „Týmu, který na strategii pracuje, se daří zapojovat do přípravy dokumentu mnohem víc odborníků než kdy dřív. Díky tomu, že se na strategii bude ve výsledku podílet tolik lidí, je velká šance, že některým z nich bude záležet na tom, zda se s dokumentem něco děje, a budou sledovat, zda dochází k naplňování jeho cílů,“ dodal Zeman.

Podobně hovoří i sociolog Prokop. „O strategii 2030 se zajímá řada aktérů ve školství i v neziskovém sektoru. Probíhaly diskuse se stovkami zástupců z těchto oblastí a je vidět, že na některých prioritách a problémech se rozhodně shodnou,“ říká Prokop.

Aby vize nezůstala na papíře, mělo by podle Hřebeckého na ministerstvu školství vzniknout oddělení zabývající se analýzou a koncepcí vzdělávání, které by mimo jiné dohlíželo na to, zda se strategie skutečně naplňuje. „Centrální úřad by měl být schopen vygenerovat vizi ověřenou za pomoci robustních dat, porovnání různých modelů a vyhodnocení dopadů. Měl by to být jeden z nejdůležitějších orgánů, který by měl mít čas a peníze na to, jezdit se dívat, jak se školství dělá v úspěšných státech, následně to analyzovat a navrhovat funkční modely přenositelné do naší soustavy,“ dodal Hřebecký.

„Důležité je, aby vznikl implementační plán, který bude obsahovat konkrétní kroky včetně jejich finančního nacenění a proveditelnosti. Díky tomu, jak je poskládán tým odborníků, kteří na strategii pracují, vím, že píší dokument, který je proveditelný. Školství je ale oblastí, kde je největší zpoždění implementace. Trvá, než se jednotlivé věci objeví ve vzdělávací soustavě. Bude řada kroků, které nemusí čekat a mohou být rovnou realizovány, a pak takové, které přinesou efekt v horizontu pěti deseti let,“ uvedl ministr školství Robert Plaga na dotaz HN, jak chce zajistit, aby další vize nezůstala na papíře.

Celý text najdete ZDE.

Vít Valeš: Slučování Národního ústavu pro vzdělávání a NIDV

pondělí 18. listopadu 2019 · 0 komentářů

O protichůdných informacích k této fúzi na kulatém stole SKAV jsme již psali. Ministr Plaga vystoupil s informací na parlamentním školském výboru 13. 11. 2019. Nyní přinášíme informaci od druhé ze stran. Autor rovněž dostal možnost vystoupit na uvedeném jednání výboru. Přes pokus poslankyně Valachové, aby výbor zastavil slučování, se poslanci usnesli vzít záležitost pouze na vědomí. Většina vidí fúzi jako pravomoc (i odpovědnost) manažera – ministra školství. Možná mu ale měli položit podobné otázky, na které SKAV nedostal odpověď.

V současné době dochází ke slučování dvou ústavů – přímo řízených organizací MŠMT, které zajišťují dvě poměrně rozsáhlé a pro dobře fungující školství nezbytné organizace. Jedná se o Národní institut dalšího vzdělávání a Národní ústav pro vzdělávání. Smyslem první organizace je zajišťovat tzv. další vzdělávání pedagogických pracovníků, které je předpokladem pro rozšiřování inovativních metodických postupů v práci škol. Druhý ústav je především ústavem kurikulárním, vytváří pro školy základní pedagogické dokumenty, ve kterých stanovuje obsahy vzdělávání. Problémem není slučování ústavů jako takových, problémem je podstatná redukce úvazků, kterou MŠMT naplní z více jak jedné poloviny požadavek snížení zaměstnanců ve státní správě.

Bohužel navzdory prohlášením zástupců ministerstva školství na zasedáních školského výboru poslanecké sněmovny nebo v tisku dochází k faktické likvidaci a paralyzování obou těchto institucí a především pak Národního ústavu pro vzdělávání.

Ministerstvo se neustále zaštiťuje tvrzeními o vytváření silné organizace na bázi finského modelu a odstraněním duplicitních agend (které však reálně neexistují), ale ve skutečnosti je vedeno pouze snahou vyhovět požadavku ministerstva financí na zredukování počtu úvazků v rezortu. Toto provádí v rozporu s původním záměrem ministerstva financí primárně seškrtáním úvazků právě v Národním ústavu pro vzdělávání – škrty se dotýkají pouze kmenové činnosti (o jejímž posilování neustále hovoří zástupci ministerstva), kde dojde k faktické redukci ze 106,65 úvazku na 50,725; což je pouze necelá polovina nynějšího počtu. Z těchto 55,925 rušených úvazků je celých 41 fyzických osob odbornými pracovníky, což je více jak třetina nynějšího počtu. Ministerstvo nepravdivě argumentuje tím, že snížení počtu úvazků vycházelo z požadavků vedení NÚV, toto není pravda – vedení NÚV bylo postaveno před hotovou věc a snížený počet úvazku jim byl nadiktován bez možnosti ho nějak ovlivnit a bez ohledu na fatální dopady na fungování budoucí organizace.

Již v současné době jsou naše agendy personálně podhodnoceny (od podobné reformy pana ministra Dobeše), v polovičním počtu již není reálné zvládnout náročné úkoly, které má naše instituce na starosti (tvorba a revize 280 rámcových vzdělávacích programů a na ně navazující metodická podpora, metodické řízení poradenského systému, zajišťování metodické podpory pro jednotlivé školy, zajišťování Národní soustavy kvalifikací, pedagogicko-psychologického a speciálně pedagogického poradenství atd.). Činnosti pro příští rok zůstanou téměř ve stejném rozsahu, jako byly v roce letošním, ale na jejich plnění nám bude chybět 50 % pracovních sil. Například útvar pedagogicko-psychologického a speciálně pedagogického poradenství je víceméně personálně zrušen i přesto, že jeho činnost má pokračovat v nezměněné podobě. Některé další agendy mají být oficiálně zrušeny včetně úvazků, ale reálně úkoly s nimi spojené zůstanou v plánu úkolů dále, již však bez úvazkového personálního zajištění. Činnosti, které nebude možné pokrýt vlastními zaměstnanci, mají být outsourcovány a hrozí tak de facto privatizace vzdělávacího systému.

Krom propouštění dojde i k dramatickému snížení příjmů zbývajících kmenových pracovníků, protože na základě požadavku ministerstva nebude možné, aby zaměstnanec pracoval v kmenové a projektové činnosti na 1,2 úvazku, jak to bylo doposud, čímž mu klesne finanční ohodnocení o cca 25 %. Kvůli tomuto poklesu, který má být pouze symbolicky kompenzován (0-4.000 Kč) hrozí odchod zbývajících odborníků, které ale nebude možné nikým nahradit, protože nabídka trhu práce je v tomto segmentu značně omezená. Navíc jsou naši zaměstnanci hodnoceni dle tabulek pro nepedagogické pracovníky školství a již nyní je velmi obtížné získat pro práci v ústavu zkušené učitele ze škol – ústav jim může totiž nabídnout pouze omezenou dovolenou (8 týdnů učitel × 5 týdnů v ústavu) a snížení platu. Po zaslouženém navýšení platů učitelů bude získání zkušeného pedagogického pracovníka téměř nemožné.

Celá transformace navíc probíhá v naprostém chaosu a nesystémově – ještě týden před 31. 10. t. r., kdy měly být rozdány výpovědi, nebylo kompletně rozhodnuto, kterých pracovníků se budou škrty týkat. Pracovníkům, kteří mají v budoucí instituci zůstat, nebylo a prý ani nebude do ledna příštího roku sděleno, za jakých podmínek budou pracovat (plat, pracovní náplň, adresa budoucího pracoviště) – v obou institucích vládne atmosféra existenční nejistoty a strachu a někteří odborníci již sami dávají výpovědi a odcházejí jinam. Podklady k reformě (počty úvazků, požadavky na propouštění), které od ministerstva naše vedení dostává (první obdrželo až v druhé polovině září), jsou nedostatečné; procesní a právní chyby, které obsahují, jsou napravovány až po upozornění našich právníků a to opět neúplně a často v rozporu se zákoníkem práce. Ze strany úředníků ministerstva byl navíc vyvíjen tlak na vedení NÚV, aby v zájmu rozdání výpovědí do stanoveného termínu porušilo zákonné lhůty vyplývající ze zákoníku práce i za cenu hrozící pokuty.

Opatření ministra školství, na jehož základě má být oněch 55 úvazků zrušeno, je dle posouzení odborových právníků (které jsme si nechali zpracovat) nelegitimní a ministerstvo nemá žádné oprávnění ho vydat. Výpovědi na základě tohoto opatření vydané budou dle právního výkladu soudně napadnutelné a naši zaměstnanci jsou již odhodláni se soudní cestou bránit. Opatření navíc obsahuje i řadu dalších pochybení proti zákoníku práce.

Tento nešťastný experiment může svými dopady ohrozit vzdělávací systém České republiky na mnoho let.

Mgr. Vít Valeš
předseda odborové organizace NÚV
Tel.: 724 652 236
E-mail: vit.vales@seznam.cz

NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

neděle 17. listopadu 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: listopad a prosinec 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na listopad ZDE, na prosinec ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Milan Grygar: 2019

Veletržní palác, velká dvorana, do 5. ledna

„Zvuk je prostorem času.“ (Milan Grygar)

Výstava Milana Grygara (*1926) ve Velké dvoraně Veletržního paláce v ucelené instalaci shrnuje tvorbu tohoto nejdůležitějšího českého umělce v oblasti propojení zvuku, obrazu a tělesného gesta.

Již v polovině šedesátých let minulého století Grygar unikátně a pravděpodobně poprvé v historii propojil vizuální výsledek, kresbu na papíře, s nahrávkou jeho vzniku – dotykem předmětu o povrch papíru. Tím také podtrhl časový rozměr kresby, její začátek a konec v čase, gradaci a rytmus, a otevřel tak cestu k půl století soustavného výzkumu uměleckého díla jako audiovizuální události.

Výstava prezentuje video-dokumentace zásadních akcí a kreseb se zvukovými nahrávkami jejich vzniku. Nechybí ani pozdější návrat k malbě jako výtvarnému zpodobnění dynamiky zvuku a světla a série prostorových partitur, sochařských realizací původních papírových návrhů. Celek doplňuje rozsáhlá série současných obrazů z posledních dvou let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Josef Bolf: Tušení stínu

Veletržní palác, do 5. ledna

Základ výstavy Tušení stínu tvoří obrazy vytvořené v období posledního roku. Tvoří společně kompaktní celek, a to jak svou formou, tak svým obsahem. Jsou jakousi syntézou řady motivů a témat, kterým se Josef Bolf věnoval již dříve a která nikdy zcela neopustil.

V nových dílech se vrací k technice škrábaných obrazů, kterou víceméně opustil před téměř deseti lety. Na první pohled se však jedná o odlišné práce. Zcela zásadně do formy vstoupila nedávná malířská zkušenost, jakási „čistá malba“, kterou představil na samostatné výstavě ve Špálově galerii. Z odstupu se tato etapa zdá pro následný vývoj zcela zásadní.

Přes zřejmou odlišnost však Bolf rozvíjí i témata, která se u něj objevovala již dříve, dochází ale k jejich prolínání do ostatních možných světů. Pro naznačení těchto vazeb a odkazů jsou do souboru vystavených děl zařazeny i některé starší práce, včetně řady dosud nevystavených obrazů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Bydlení v umění. Výzdoba pražských obytných staveb 19. a počátku 20. století

Veletržní palác, do 2. února

»Výstava, zahájená společně s otevřením nové expozice umění 19. století ve Veletržním paláci, představuje téma architektonické výzdoby obytných staveb. Především v Praze, na níž se výstava zaměřuje, byla zdobnost architektury tradičně zvlášť bohatá. Kulminovala v době stavebního boomu na přelomu 19. a 20. století a její projevy jsou nepostradatelnou součástí vizuálního charakteru české metropole.

Výstava se zabývá malířskou, sochařskou a sochařsko-štukatérskou výzdobou exteriérů i interiérů nájemních domů, ale také podnikatelských paláců a vil. Toto téma bylo zřídka kdy předmětem výstav, a to právě proto, že příslušná díla jsou pevně vázána na architekturu. K výzdobě staveb se však zachovaly návrhy ve formě kreseb a akvarelů, dále rozměrné prováděcí kartony v měřítku 1:1 a vzácně i sádrové modely a plastiky.

Výstava zahrnuje také málo známé obrazové ceníky dekoratérských firem, dobové fotografie i ukázky hotových děl, tj. maleb a plastik, přímo určených pro architekturu. Představeny jsou jak práce slavných umělců (Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Viktor Barvitius, Josef Mánes), tak díla méně známých výtvarníků i dekoratérských firem, které se rovněž zásadní měrou podílely na podobě současné Prahy a její výtvarné rozmanitosti.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Linie, světlo, stín. Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století

Schwarzenberský palác, do 10. února

»Ve znovuotevřeném Schwarzenberském paláci byly Sbírce grafiky a kresby vyhrazeny nové prostory pro výstavy z oblasti starého umění. Nahradily dosavadní Grafický kabinet ve druhém patře paláce, ve kterém byla po deset let představována umělecká díla na papíře v monograficky i tematicky koncipovaných výstavách.

Sbírka grafiky a kresby spravuje nejobsáhlejší fond Národní galerie Praha, který čítá více než 400 tisíc grafických listů, kreseb, alb, ilustrovaných knih atd. Z oblasti starého umění patří k pilířům sbírky německá a nizozemská grafika 16. století, rytiny a kresby rudolfínského manýrismu a mimořádná kolekce díla Václava Hollara. Některými pozoruhodnými pracemi je zastoupena italská renesanční kresba, cenný je také soubor italské grafiky 17. a 18. století. Sbírka samozřejmě opatruje jedinečná bohemika a významný je rovněž fond německé a rakouské kresby a grafiky 17. a 18. století.

Zahajovací výstava představí ve dvou etapách mistrovská umělecká díla renesance, manýrismu, baroka a klasicismu. V první etapě budou prezentovány mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda; z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Jitka Hanzlová: Tišiny

Veletržní palác, do 16. února

»Výstava Jitky Hanzlové je vůbec první komplexní prezentací díla této umělkyně v její rodné zemi. Představí tři desetiletí autorčiny umělecké praxe včetně nového cyklu fotografií, který vytvořila speciálně pro výstavu v Národní galerii Praha.

„Cesta, po které jdu, je cestou zpět, cestou, ze které hledím do budoucnosti,“ charakterizuje Jitka Hanzlová svůj umělecký přístup a způsob, jakým chápe čas a minulost. Narodila se v roce 1958 v Náchodě a vyrostla v Rokytníku ve východních Čechách. V roce 1982 opustila tehdejší Československo a odstěhovala se do německého Essenu, kde studovala fotografii na katedře vizuální komunikace essenské univerzity.

Její fotografická tvorba se rozvíjela mezi dvěma kulturami a dvěma politickými systémy. Vzniklo tak dílo zároveň pravdivé i poetické, jež reflektuje dějinné zvraty posledních desetiletí a pracuje s formováním identity budoucího osvobozeného subjektu ve světě po konci studené války.

Od Rokytníku (1990–1994, stopa paměti, časová schránka) po Water (2013–2019, zdroj a plynutí, chvála života), přes Bewohner (1994–1996, svědectví, důkaz přítomnosti) a Vanitas (2008–2012, běh času a mizení) se Hanzlové alchymie ticha potýká se světem hluboké intimity, který staví do popředí společenský, kulturní a politický pocit sounáležitosti zobrazeného subjektu. Tvorba Jitky Hanzlové je nositelem ticha; ticho jako by vyzařovalo ze všech obrazů. Její tvorba přináší klid – ne nehybnost fotografického média, neboť její fotografie jsou okamžiky uvedené do pohybu; sledujeme je, necháme se jimi vést, krok za krokem, rám za rámem, místo za místem.

Přehlídka tváří a gest se rozvíjí od člověka k člověku v téměř filmovém sledu pohledů plných očekávání a znehybnělých těl. Oči se střetávají s očima, tiše, vyčkávavě.

Ticho je tu vždy v množném čísle, je to ticho ve společnosti ticha ve zvlněném sledu přítomnosti a nepřítomnosti. Mám v sobě propasti ticha, Hanzlová jde ve šlépějích pozvolného vývoje postavy Clarice Lispector, Ticho není prázdnota, ticho je úplnost. Její tišiny jsou spojenci, zesilovače, obrazy pulzují a nadechují se, šeptají si ticho a nekonečně je zrcadlí; těmto obrazům je třeba opakovaně, znovu a znovu naslouchat.

Rokytník je tichým dialogem umělkyně s místem, odkud pochází a kam patří, kdežto Bewohner vypráví o střetu s nadcházejícím novým a rozdílným životem. Samota a ochota ke spolužití, nostalgie a vábení neznámého místa se vzájemně vyvažují v symbiotickém stavu.

Tonga (1993) a Brixton (2002) zachycují Jiné skrze optiku Jiného. Female (1997–2000) je pokračováním zobrazování rozpoznané, byť nikoli odhalené zranitelnosti na cestě za emancipací a soběstačností. Fotografie Jitky Hanzlové se k sobě vzájemně vztahují; vytvářejí strukturu výměny, nepřerušenou cestu, která umožňuje pohroužení portrétovaného subjektu do jeho pozadí a naopak, stejně jako jedné fotografie do druhé v cyklu fotografických gest a zdání.

Hier (1998–2010) mapuje vrstvy identity v psychologické závrati míst a osob, ročních dob a zeměpisných poloh. Rozlišování a opakování, zkoušení role, svědectví o přítomnosti – tak vypadá neustálé pátrání v soukromém životopisu umělkyně v novém světě.

Forest (2000–2012) je krajinou klidu, tajemstvím přírody, vlastním tichým já. Noční obrazy skrývají i odhalují, zachovávají napětí prazvláštního snění. V moři poklidu je vše přírodou; člověk, květina, kůň, širé pole, stavební parcela, ryba. Ale přírodě mají blízko i paměť, dějiny, čas a přítomnost, jsou jí podmíněné a jsou s ní spjaté v němé, nevyhnutelné konspiraci.

Horse (2007–2014) je oslavou přírody; obrazovou laboratoří intimity, vrcholným poetickým deliriem zbožňovaného námětu. Vanitas a There Is something I do not know (2007–2013) jsou portrétem věčnosti a nesmrtelnosti.

Tišina je pro Hanzlovou přechodovým rituálem. Vyplňuje zarámovaný prostor, zatímco shlížíme do propasti času a uvažujeme o pomíjivosti a ustavičném opakování. Diskurz ticha a plynutí času u Hanzlové rámuje dominantní narativ života a smrti. Její úsilí v tomto smyslu korunuje zatím poslední cyklus Water, který dosavadní hledání zavádí na abstraktní území reprezentace a k aktuální úvaze o stavu lidstva. Z pohledu její celkové dosavadní tvorby představuje Water vrchol a (symbolické) dokončení cesty za porozuměním podstaty přírody, lidské i nelidské: oblak coby součást viditelného světa, nejednoznačná, prchavá a pomíjivá antihmota, věčně se proměňující zrcadlo, které odráží da Vinciho „univerzální vazbu“ a „směs a ustavičnou permutaci živlů“ a které nám – snad tiše, formou rekapitulace – pomáhá pochopit, proč je naším životním prostředím a pramenem života právě tento – a ne jiný – svět.

Výstava Jitka Hanzlová. Tišiny je první zásadní přehlídkou díla této umělkyně v její rodné zemi, jež pokrývá více než tři desetiletí její bohaté tvorby. Architektka výstavy Pavla Melková výstižně shrnuje její poselství slovy: „nosným motivem architektonického řešení výstavy je symbolika cesty. Návštěvník prochází mezi zastaveními na cestě – mezi jednotlivými cykly autorčiných fotografií, a nachází se permanentně v situaci ‚mezi‘ – na rozhraní dvou světů, dvou časů, uvnitř – vně.“ „‚Mezi‘ je pro mou práci snad nejvýznamnějším slovem,“ dodává Jitka Hanzlová.

Jitka Hanzlová žije a pracuje v Essenu. V roce 1993 získala cenu Otto Steinerta, v roce 1995 stipendium DG BANK Frankfurt, 2003 cenu Grand Prix-Projekt Grant v Arles a 2007 cenu Paris Photo Prize za současnou fotografii. Byla dvakrát nominována na The Citibank Photography Prize v Lodýně. Vystavovala po celém světě na mnoha skupinových výstavách, z jejích samostatných výstav stojí za zmínku také ty, které se konaly v Kunstvereinu ve Frankfurtu, v Deichtorhallen v Hamburku, ve Stedelijlk Museum v Amsterodamu, ve Fotomuseum Winthertur, v Museum Folkwang v Essenu, ve Fundación MAPFRE v Madridu a v National Gallery v Edinburghu. V roce 2005 byla pozvána jako hostující profesorka do Akademie der Künste v Hamburku, kde působila do roku 2007. V roce 2012 následovalo pozvání od ZhdK v Zürichu, kde působila do roku 2016.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1989

Veletržní palác, do 16. února

»Jak ve svých dílech zachytili čeští fotografové a umělci rok 1989? Výstava ve Veletržním paláci si klade za cíl připomenout třicáté výročí Sametové revoluce. Současně se chce s odstupem prozkoumat v lecčems přelomový rok 1989, který byl zlomový nejen pro českou společnost, ale také pro fotografii. Rok 1989 byl výjimečný nejen s ohledem na politické události, ale také pro médium, které tyto události zaznamenávalo, tedy fotografii. Několika výstavami a publikacemi bylo tehdy připomínáno 150leté výročí oficiálního ohlášení vynálezu fotografie. Nikdo ještě netušil, že se po blízké revoluci ve světě nakrátko vzedme vlna zájmu o umění střední Evropy a českou fotografii ve světě představí několik výstav.

Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici. Česká dokumentární fotografie měla v osmdesátých letech mimořádné postavení. V opozici k oficiálnímu umění, které přálo dekorativismu a povrchnosti, si nesla téměř aureolu pravdy a morálního hrdinství. Dokumentarismus byl možností, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a nalézt své místo ve světě. Přirozenou součástí takového projevu byl vzdor a nonkonformita, ale také nepřízeň mocných. Jen málokdy se jim podařilo uspořádat výstavu, fotografické knižní publikace dokumentárního charakteru se vydávaly jen zcela výjimečně. Přesto řada autorů fotografovala symboly režimu (Lubomír Kotek), výkladní skříně vypovídající o tehdejší neutěšené hospodářské i politické situaci (Iren Stehli), kriticky reflektovali oficiální svátky (Vladimír Birgus, Jaroslav Bárta, Dana Kyndrová), aktivity undergroundu (Bohdan Holomíček, Tomki Němec) i jednotlivé protirežimní demonstrace (Radovan Boček, Karel Cudlín, Jan Jindra, Jaroslav Kučera, Pavel Štecha, Jiří Všetečka atd.) nebo fotografovali společenský rozklad na vesnici (Jindřich Štreit).

Cílem výstavy je z odstupu tří desetiletí kriticky zhodnotit obrazový materiál, který vznikl v průběhu roku 1989 a najít ty nejlepší fotografické záběry, které události z této doby připomínají. Důraz je proto kladen na tehdy nejvýznamnější fotografické osobnosti a prezentace bude volena tak, aby se odlišil jejich jednotlivý způsob vidění a rukopis. Vizualitu tehdejších událostí dnes vnímáme přes fotografie, které byly vybrány a publikovány, hromadně šířeny nebo i vystavovány bezprostředně po jejich vzniku. Chtěli bychom ve spolupráci s autory projít jejich archivy a s odstupem kriticky vybrat ty nejvýraznější fotografie, které obstojí i s odstupem tří desetiletí a jsou srozumitelné i v dnešním kontextu a pro generace, které dobu bezprostředně nezažily.

Lze očekávat, že velká část předpokládaných návštěvníků výstavy dobu před rokem 1989 nezažila. Fotografie z protirežimních demonstrací budou provázeny fotografiemi, které vznikly rovněž v průběhu roku 1989, ale zachycovaly každodenní život nebo reflektovaly společenské problémy a politické změny. Fotografie tak mimo jiné budou reflektovat společnost v této době a představí tehdejší společenskou atmosféru.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces

Veletržní palác, do 5. dubna

»Výstava představuje osobnost významného českého sochaře přelomu 19. a 20. století, v jehož vrstevnaté tvorbě se prolínají interakce regionu a metropole, přechod od tradic 19. století směrem k moderně i postupná recepce progresivních evropských stylů domácím uměleckým prostředím.

Suchardův život a dílo jsou členěny do tematických celků věnovaných formativnímu prostředí rodinné novopacké dílny, tvůrčím počátkům, působení v čele Spolku výtvarných umělců Mánes, architektonické skulptuře, portrétní, pomníkové, sepulkrální a medailérské tvorbě. Ve všech těchto oblastech je dobře patrný vývoj umělcova formálního projevu od raného myslbekovského realismu přes rodinovskou impresi až k ryze modernímu výrazu.

Sucharda se rozhodující měrou zasloužil o rozvoj českého moderního medailérství; sám za své plakety a medaile obdržel řadu mezinárodních ocenění. Aktivní sokolství podpořilo jeho fascinaci idealizovaným světem slovanského pohanství, vznik originálního ikonografického repertoáru a značně nekonvenčních pomníkových návrhů.

Tato vůbec první souhrnná prezentace vesměs neznámého Suchardova díla je výstupem společného projektu Stopy tvorby. Dědictví velkých sochařů první poloviny 20. století. Restaurování a péče o sochařské památky ze sádry (NAKI, DG16P02B052) Fakulty restaurování Univerzity Pardubice a Ústavu dějin umění AV ČR, v jehož průběhu byla zpracovávána umělcova unikátní pozůstalost. Čerstvě restaurované sádrové modely, kresebné studie i bohatá fotografická dokumentace umožňují komplexní vhled do vlastního tvůrčího procesu, počínajícího spontánní autorskou črtou a vrcholícího mnohdy odosobněným převodem do finálního materiálu.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.



Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Staří mistři

Schwarzenberský palác

Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).

Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.

V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům.

Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1796–1918: umění dlouhého století

Veletržní palác

Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Hans Sohni: Sourozenecká dynamika

sobota 16. listopadu 2019 · 0 komentářů

Se sourozenci si člověk spojuje představu hlubokého spojenectví i rivality. V překvapivém kontrastu s každodenními zkušenostmi se však v psychoanalýze tomuto tématu věnovala až do osmdesátých let minulého století mizivá pozornost a i dnes k tématu existuje jen málo odborných publikací.

Vztah se sourozenci však v lidském životě bývá ten nejdelší a v celém svém trvání je zdrojem mnoha vztahových zkušeností. Autor tak kromě vertikálního rozměru rodinných vztahů (s rodiči) navrhuje všímat si i horizontální roviny (se sourozenci) a dokládá existenci tzv. horizontálního přenosu.

Popisuje, jak je téma sourozenců pojímáno v individuální, rodinné i skupinové psychoterapii dětí i dospělých. Odhaluje, jak nedostatky na rodičovské a párové rovině vedou k destrukci vztahů mezi sourozenci, a naopak jak osvobozování od rodičovských projekcí ve středním věku může být spojeno s rostoucí sourozeneckou blízkostí.

Kniha obsahuje příklady z každodenního života i četné kazuistiky a navrhuje, jak by měla vypadat dobrá psychoterapeutická praxe zahrnující sourozeneckou dynamiku.

Hans Sohni je německý psychiatr a psychoterapeut, který se zaměřuje na děti a dospívající. Vyučuje, superviduje a má vlastní praxi. Vedl výcvikový institut pro párovou a rodinnou terapii.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Pět jednoduchých pravidel pro lepší atmosféru ve školce

pátek 15. listopadu 2019 · 0 komentářů

Kurikulum Dobrý začátek je novou pomocí pro učitele mateřských škol, jak děti ve třídě snáz socializovat a podpořit adaptaci nových dětí ve školce.

Kurikulum Dobrý začátek dává praktické návody pro témata, jako jsou podpora pozitivního chování, práce s emocemi, pěstování klimatu sociální pohody ve třídě, ale pracuje také s nevhodnými návyky chování, zvládání vzteku nebo agresivity u dětí,“ popisuje ředitelka organizace ScholaEmpirica Egle Havrdová, která manuál vydala.

Klíčem je vytvořit příjemné a přátelské klima ve třídě pro učitele i pro děti. Když budou děti vědět, jak se mají chovat, vytvoří jim to zároveň prostor, kde s budou cítit bezpečně a jistě. Metodika Dobrý začátek, kterou vytvořila nezisková organizace Scholaempirica, připravila princip pěti pravidel pro mateřské školy.

Metodika doporučuje u dětí začít s pěti základními body, které se dají ukázat i na pět prstech jedné ruky:
– Pozorně posloucháme toho, kdo právě mluví.
– V místnosti mluvíme tichým hlasem.
– Díváme se na paní učitelku, když hovoří.
– Ruce ponecháváme v klidu
– V místnosti chodíme pomalu.

Ideální je formulovat pravidla pozitivně, ne jako zákazy, aby pedagog neupozorňoval na nežádoucí chování. Pravidla by měl pedagog formulovat společně s dětmi, doporučuje se představit jedno pravidlo týdně a pak se k nim pravidelně vracet. Při podpoře pozitivního chování je důležitou součástí pochvala, nicméně pochvala konstruktivní, detailní a popisná. Chválit by učitel měl dítě za každou snahu, tedy, že se usmálo na kamaráda, že jde pozvolna ve třídě, že pozorně poslouchá. Pochvala by měla být konkrétní, tedy „jsem ráda, že jdeš ve třídě pomalu“. Pedagog by měl detailně popsat, co se dítěti povedlo a dát mu tak konkrétní zpětnou vazbu. Nejde přitom jen o výsledky, ale také o snahu. Tomu metodika říká také věnování pozitivní pozornosti.

O co více si všímáme pozitivních věcí, o to méně sledujeme negativní chování. Metodika tedy pracuje dále s principem „vědomého přehlížení“, kdy učitel sice sleduje nežádoucí chování dítěte, nijak na to však neupozorňuje a dítě nekritizuje. Naopak dítě pochválí, až když se začne chovat žádoucím způsobem. Cílem je ukázat, že dítě dostane pozornost dospělého, pokud se bude chovat podle pravidel, a ne naopak.

Ideální je si pravidly vyzdobit třeba i třídu. Děti mohou připravit piktogramy či obrázky, které budou ve třídě vystaveny. Když nějaké dítě pravidlo poruší, nemusí učitel dítě kárat, ale stačí upozornit a ukázat na obrázek. Děti mají pravidla tak stále na očích a lépe si je zapamatují.


Oddychový čas

Metoda oddychového času se používá, pokud nelze situaci zvládnout jinak. Místo kritizování a tím i zesměšňování dítěte před ostatní nabídneme dítěti možnost si několik minut odpočinout mimo dění. Dítě si může na chvíli sednout na židličku a v klidu si odpočinout. Nemělo by to trvat déle než pět minut. Po návratu by měl učitel najít co nejdříve příležitost k pochvale dítěte. S metodou oddychového času je také nutné seznámit rodiče předem na třídních schůzkách a případně během školního roku připomenout.

Kurikulum nabízí nejen teoretický základ, ale především konkrétní návody pro práci s dětmi. Učitelé si mohou objednat materiály zdarma na adrese info@scholaempirica.org.

Kurikulum vydává nezisková organizace ScholaEmpirica.

Ivo Minařík: Víme, jak děti naučit programovat, ale veřejnost stále nevnímá, že to je důležité

čtvrtek 14. listopadu 2019 · 0 komentářů

To, že si někdo zvládne na mobilní telefon nainstalovat novou aplikaci, opravdu neznamená, že je digitálně gramotný. České školství ale v informatickém vzdělávání systémově selhává, a proto tuto klíčovou oblast rozvíjejí především nestátní iniciativy. Jedné z nich – makeITtoday – oslovil technologický gigant Google a nabídl jí vedení workshopu v Cambridge na největším evropském setkání pro učitele programování.

Zdroj: www.svetchytre.cz 1. 10. 2019

To, že si někdo zvládne na mobilní telefon nainstalovat novou aplikaci, opravdu neznamená, že je digitálně gramotný. České školství ale v informatickém vzdělávání systémově selhává, a proto tuto klíčovou oblast rozvíjejí především nestátní iniciativy. Jedné z nich – makeITtoday – oslovil technologický gigant Google a nabídl jí vedení workshopu v Cambridge na největším evropském setkání pro učitele programování.

„Odnesli jsme si inspiraci, ale přenos know-how do Česka není tím hlavním tématem. Víme, jak děti naučit programovat, ale je třeba, aby i široká veřejnost a především rodiče začali digitální dovednosti dětí a studentů vnímat jako skutečně důležité. Generace dnešních dětí se bez nich už totiž neobejde,“ shrnuje účast na největším evropském setkání učitelů a lektorů programovacího jazyka Scratch Martina Bláhová, provozní ředitelka makeITtoday.

Za dva roky od svého vzniku je makeITtoday v IT vzdělávání etablovanou značkou. Vychází z toho, že už dnes se bez znalosti digitálních technologií obejde jen minimum profesí, a v budoucnosti bude digitálních povolání jen přibývat. Bez ohledu na to, co budou dnešní studenti za pár let dělat, jsou digitální dovednosti klíčem k tomu, aby mohli plně využít potenciál současného světa.

O tom, že programování překračuje hranice jednotlivých předmětů, ostatně svědčí i příklad přímo z Cambridge: „Bylo skvělé vidět, jak chytře a zároveň jednoduše jde programování zapojit do výuky. Příkladem může být brazilská učitelka, která šikovně využila Scratch v hodině přírodovědy, když s žáky probírala vývojová stádia motýla,“ říká Martina Bláhová. „Děti nejdříve pozorovaly různé druhy motýlů v přírodě, aby pak na základě toho nakreslily a naprogramovaly krátkou animaci ve Scratchi. V hodině výtvarné výchovy nakonec vytvořily například potisky na trička nebo jiné grafické prvky.“

Kurzy makeITtoday prošlo zatím pět stovek absolventů, přičemž 85 procent z nich pokračuje v navazujících kurzech. Během letošních prázdnin navíc tato iniciativa pro děti organizovala i příměstské tábory Letos své kurzy požádá na dvou místech v Praze. Účastni se jich mohou děti od osmi let. V nabídce jsou jak zcela začátečnické lekce, tak i kurzy jako Vývoj mobilních aplikací, nebo Hry a herní design. V nové nabídce jsou také speciální kurzy pro děti v domácím vzdělávání.

Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Projekt SYPO přináší všem školám ICT podporu

středa 13. listopadu 2019 · 0 komentářů

Projekt Systém podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů (SYPO) pokračuje v aktivní podpoře všech učitelů a ředitelů MŠ, ZŠ, SŠ, SOŠ a ZUŠ. Všem školám poskytuje zdarma ICT podporu, která je podle vyjádření škol potřebná v 78,5 % z nich. Na ICT metodiky SYPO se s prosbou o pomoc zatím obrátilo více než sto škol, některé z nich opakovaně. Projekt SYPO je realizován Národním institutem pro další vzdělávání (NIDV) a je spolufinancován EU.

„Podle tematické zprávy České školní inspekce týkající se rozvoje informační gramotnosti na ZŠ a SŠ (1) si jen méně než polovina učitelů uvědomuje vliv informačních technologií na proměnu výuky daného předmětu,“ říká Mgr. Jiří Nekola, projektový manažer SYPO, a dodává: „Podle našich šetření by školy do výuky rády zaváděly více digitálních technologií, mnohdy však neví, kde začít.“ Pomoc v oblasti digitálního vzdělávání by podle šetření SYPO (2) uvítalo téměř 80 % škol.

Mezi nejčastější překážky zavedení ICT do výuky patří podle zástupců škol obavy pedagogů z problémů s technikou (22,1 %), nedostatečné znalosti s obsluhou ICT techniky (16,3 %), negativní postoj učitelů (5,5 %) nebo jejich špatné zkušenosti (3,6 %). Mezi další překážky patří například nedostatečné vybavení školy (12 %) nebo problémy s organizací výuky (8,5 %).

V každodenním kontaktu se školami je 14 krajských ICT metodiků projektu SYPO. Ti jsou školám k dispozici v oblasti zavádění digitálních technologií do vzdělávání a řízení. Podpora je školám nabízena zdarma a školy mohou volit takovou formu, jaká jim nejvíce vyhovuje, konzultace, online či telefonické dotazy nebo metodická setkání. „Digitální gramotnost je směr, který se bude čím dál víc prolínat životem každého člověka, a proto je potřeba na toto žáky připravovat již od útlého věku. Problém začíná ve školách ve chvíli, kde jsou učitelé, kteří tato zařízení nepoužívají v běžném životě, proto nenacházejí výhody při používání ani v edukačním procesu,“ říká Ing. Irena Vajen, krajský ICT metodik v Jihomoravském kraji, a dodává: „Se školami jsem již řešila mnoho praktických problémů z nejrůznějších oblastí, ať už se týkaly hardwaru, cloudových uložišť nebo metodické pomoci při využití tabletů a mobilů.“ Níže najdete tři příklady z praxe.


Příklad č. 1

Mateřská škola požádala krajského ICT metodika SYPO o radu při nákupu interaktivní techniky, konkrétně se jednalo o interaktivní tabule. Krajský ICT metodik s ředitelkou probral výhody a nevýhody vybrané tabule, představil také další typy interaktivní techniky, jako jsou např. dotykové obrazovkya další příslušenství. Ředitelka ocenila pomoc s vysvětlením funkčnosti různých typu zařízení a zejména nezávislost poradenství krajského ICT metodika. Školy jsou často kontaktovány zástupci konkrétních firem a mnohdy nemají srovnání, jestli je nabízené zařízení pro jejich školu objektivně vhodné.


Příklad č. 2

Krajský ICT metodik navštívil školu, která byla vybavena tablety. Nikdo z pedagogického sboru však nevěděl, jak je metodicky zapojit do výuky. Krajský ICT metodik momentálně připravuje didaktický materiál, který bude obsahovat doporučení k využití tabletu napříč obory RVP. V praxi se krajští ICT metodici často setkávají se školami, které mají technické vybavení, ale neví, jak s ní pracovat.


Příklad č. 3

Škola chtěla využívat Office 365 a požádala krajského ICT metodika SYPO o pomoc při registraci a konzultaci, jakým způsobem postupovat při vytvoření zaměstnaneckých a žákovských účtů. Hned v prvním kroku krajský ICT metodik SYPO zjistil, že škola je již registrovaná předchozím ICT správcem školy, nezná však přihlašovací údaje.Registrace se nedá zrušit a při nové registraci by škola musela měnit doménu, což by způsobilo problémy se všemi ostatními subjekty, které se školou komunikují. Krajský ICT metodik SYPO kontaktoval pracovníky Microsoftu, díky čemuž se podařilo identifikovat registrační účet. Další nastavení krajská ICT metodik dále řeší.

Co školy nejvíce zajímalo při komunikaci s krajskými ICT metodiky:
– výběr cloudových řešení pro celou školu,
– záležitosti nastavení účtů v systému Office365,
– využití interaktivní techniky v MŠ,
– online zdroje pro výběr aplikací pro iPad a další zdroje
– aplikací pro výuku,
– řešení potíží s informačními systémy,
– elektronické žákovské knížky,
– evaluace učitelů v oblasti využívání ICT,
– výběr vhodného kancelářského balíčku a mnoho dalších témat.


O projektu Systém podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů (SYPO)

Projekt SYPO nabízí pedagogickým pracovníkům – učitelům a ředitelům škol v České republice – možnost rozvoje v každé fázi jejich kariéry: od začínajících po zkušené, s ohledem na jejich potřeby. SYPO je řešením současného stavu, kdy neexistuje žádný ucelený systém profesní podpory pedagogických pracovníků. Další vzdělávání učitelů a ředitelů je v současné době až na výjimky nesystematické a nekoncepční, stávající systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků je podle některých učitelů zastaralý a v některých ohledech nevyhovující. Proto chce SYPO  komplexně podpořit odborný růst s důrazem na kvalitu, a to za pomoci těchto nástrojů: 
– metodické kabinety na národní, krajské a vybrané oblastní úrovni;
– komplexní a systematická podpora digitálního rozvoje škol,
– Stálá konference ředitelů (kabinet vedení);
– podpora začínajících učitelů;
– transformace systému DVPP.

SYPO byl zahájen 1. 1. 2018 a je realizován za podpory Národního institutu pro další vzdělávání (NIDV). Na spolufinancování projektu SYPO se podílí MŠMT a EU. Projekt SYPO je pětiletý, ukončen bude k 31. 10. 2022.

Více informací naleznete na webových stránkách: www.projektsypo.cz


Kontakty:
Petr Štěpánek
týmový manažer klíčové aktivity Veřejnost
Systém podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů – SYPO

Národní institut pro další vzdělávání, Centrální pracoviště
Senovážné náměstí 25
110 00 Praha 1
tel.: +420 770 190 593
E-mail: stepanek.p@nidv.cz



______________________

(1) ČŠI, 2018 [online]: https://www.csicr.cz/getattachment/09b94780-4fce-4acc-9fd1-178ab4c5eefd/TZ-Rozvoj-informacni-gramotnosti-2016-2017.pdf

(2) Informace o šetření projektu SYPO: Cílem šetření bylo zmapovat postoj škol k digitálnímu vzdělávání a zajistit efektivní zacílení podpory implementace digitálních technologií do vzdělávání a chodu školy. Výsledky byly získány v rámci vstupních konzultací krajských ICT metodiků. Konzultační šetření probíhalo v období od listopadu 2018 do března 2019 v náhodně vybraných mateřských, základních a středních školách. Celkem bylo vyhodnoceno 424 relevantních dotazníků.

Iva Málková: Školství se změnit nemůže

úterý 12. listopadu 2019 · 0 komentářů

Je, jaké je. Odráží stav naší společnosti. Závisí na jednotlivých lidech. Oni jsou ti, kdo každodenním přístupem tvoří jeho kvalitu a buď se změnám brání, nebo je uskutečňují.

V každé škole je pedagogický anděl i ďábel. Jsou ve vedení i mezi učiteli. Tyto dva aspekty jsou pochopitelně i ve všech pracovnících, dětech i rodičích. A málokdy jsou v rovnováze. Někteří tu ďábelskou část popírají, u jiných převažuje, aniž by si jí všimli. Jiní jsou si jí vědomi a učí se s ní zacházet, aby to bylo pro ně i ostatní bezpečné.

Jsou školky a školy, do kterých se děti těší, kde je pro ně emocionálně bezpečno, kde mohou být samy sebou a dospělí jsou jim doprovodem v procesu. A jsou školy, kde to vypadá, že se čas zastavil – děti jsou ponižovány, srovnávány mezi sebou, trestány a zostuzovány.

Jsou vyučující, kteří sami sebe denně zkoumají: „Jak jsem to, co se dělo, mohl/a projít jinak? Proč mne toto dítě tak vytáčí? Co mám dělat, aby...“ A jsou tací, kteří netuší, že je možné se rozvíjet a měnit nebo na sebe nahlížet. Žijí v robinsonovské ulitě bez kontaktu s vnějším světem.

Jsou děti, které mají hluboké vhledy. Dokáží najít způsob, jak se přizpůsobit a v bezpečí v systému přežít nebo vyčuhovat a být výzvou. A jsou děti, které si se sebou neví rady, ztracené, vykořeněné, nešťastné, zoufalé a nemilované.

Jsou rodiče, kterých se vyučující bojí a ti, kteří se nezajímají. Jsou rodiče, se kterými je možné vést věcné a přínosné rozhovory.

Jsou ředitelé vizionáři a skvělí organizátoři, kteří dokážou zajistit cokoliv od vynikajícího týmu až po náhradní finanční zdroje. A jsou ředitelé, kteří změnám brání, zpochybňují je a zdůvodňují, proč to nejde.

Ztrácíme čas hledáním cesty, jak naše školství změnit. Teoretizujeme o krocích, které by se měly učinit, čerpáme na to dotace, tvoříme akční skupiny, zakládáme různá společenství. Probíhají různorodé centrálně nařízené pokusy dílčích rozhodnutí, která jsou zaváděna bez znalosti praxe a souvislostí, které z toho vyplývají. Jejich nefunkčnost zviditelňuje stávající zkostnatělost a ztrátu vzájemného propojení.

Nálepkujeme děti diagnózami, zařazujeme je do škatulek, ve kterých nemají možnost objevit a rozvíjet své dary ani zažít úspěch. Žijeme v přesvědčení, že víme, co se děti potřebují naučit a jak mají těch povinných devět let trávit. Udržujeme sebe i je v domněnkách, že známky jsou důležité a otvírají cestu k úspěšné životní cestě. Hledáme formy, „jak je připravit na život“ místo abychom ho s nimi žili a ukazovali jim jeho pestrost a ctili ji.

Každý den, každou vyučovací hodinu, každý podvečer při psaní domácích úkolů, každou myšlenkou můžeme ovlivnit, co se děje. Jediné řešení je hledat způsob, jak měnit nebo opouštět stávající postoje, zvyky a systémy přesvědčení. Osobním příkladem, zájmem o děti a spolupracovníky, empatií, laskavostí, smyslem pro humor, důvěrou, odvahou, vášní, tvořivostí…

Možné je cokoliv od černé až po bílou. Proces probíhá ve formě přílivu a odlivu. Chyba je nepostradatelná životní učitelka. Všichni jsme jedinečné lidské bytosti, máme svoji hodnotu a moudrost. Buďme odvážní, propojme naše hemisféry a dovolme jim vyváženě spolupracovat. Jen tak se mohou pootevřít zamrzlá srdce a bude možné dostat se společně k podstatě.

Zdroj.

Jan Jandourek: Andrej Babiš kontra učitelé. Kdo má v tomto sporu pravdu?

pondělí 11. listopadu 2019 · 0 komentářů

Andrej Babiš cítí křivdu, že učitelé stávkují, ačkoliv jim (tedy jeho vláda) přidává peníze. Učitelé tvrdí, že neplní své sliby. Na čí straně je v tomto boji, který se vede přestřelkami za pomoci číselných údajů, vlastně pravda? A proč mají ředitelé škol na stávku učitelů jiný názor než školské odbory?

Zdroj.

Když to shrneme do jedné věty a poněkud zjednodušíme, tak Babiš (vláda) učitelům opravdu přidává, ale je to méně, než slíbil. Kromě toho z onoho zvýšení o deset procent je ve skutečnosti pro učitele jistých jen osm procent, protože zbývající dvě procenta mohou ředitelé škol rozhodit podle své úvahy jako odměny. Takové odměny mohou pak cílit na učitele oborů (třeba IT), které ředitelé zoufale potřebují a kteří mohou odejít za lepším mimo školství (IT). Rozdělení odměn pak nemusí zohledňovat to, jak se ostatní nadřou, nebo jak dlouho ve školství jsou, a tedy jak byli celé roky mizerně placeni. Odbory požadují minimálně desetiprocentní růst tarifní složky mzdy. Tedy stručně řečeno: Neplníte průběžně sliby a není důvod věřit, že je nakonec splníte. A čísla, která uvádíte, veřejnost jen matou.

Debata je také zabarvena laickými názory části veřejnosti. Někteří lidé mají dojem, že učitelé mají stejně dva měsíce prázdnin a učí „jako za starých časů“, a pokud se jim něco nelíbí, mohou jít pracovat jinam. Rodiče se také mohou cítit jako rukojmí, protože někteří z nich se budou muset mimo plán postarat o děti, a to právě v týdnu poté, co skočily prázdniny a různá ředitelská volna. (Tím se také poněkud potvrzuje jedna zamlčovaná funkce školy, totiž že kromě vzdělání je to také místo, kam se děti svěřují na hlídání, protože rodiče jsou v práci a moderní nukleární rodina bez opory v širším příbuzenstvu se o ně v pracovní den neumí moc postarat.) Učitelé jsou na tom pak stejně jako lékaři, protože jejich stávka může bolet lidi, kteří mají dojem, že jsou trestání kvůli boji za cizí zájmy.

Názor ředitelů reprezentuje nejspíš prezident Asociace ředitelů základních škol Michal Černý, který v rozhovoru pro Radiožurnál řekl: „Nesouhlasíme s tím proto, že snížení celkového objemu nebo navýšení mezd, že to nebude těch 15 procent, které slíbil pan premiér… a že to bude méně, to už se rozhodlo dávno a odbory mlčely, neudělaly vůbec nic. Nebo možná jednaly, nevím, ale rozhodně nestávkovaly, nebouřily se. A teď, kdy jde už jenom o to, jak se ta částka rozdělí, jestli půjde celá do tarifů, anebo jestli část půjde do tarifů a část bude ponechána ředitelům v rámci jejich pravomoci na variabilní složky platu, tak jestliže stávka je jen za tohle, tak jako ředitelé bychom byli sami proti sobě, kdybychom takovou stávku podpořili.

Jinak souhlasíme s tím, že obecně ohodnocení učitelů je nízké a mělo by být vyšší. To jednoznačně podporujeme. Ale nepodporujeme tuhle stávku.“

Učitelé samozřejmě mohou namítnout, že stávkou vyhrožují průběžně každý rok.

Andrej Babiš (ANO) ve středu po zasedání vlády oznámil, že se platy učitelů budou zvedat o osm procent v tarifní složce a o dvě procenta v pohyblivé na odměny. Ještě na počátku roku sliboval, že zvedne platy učitelů o 15 procent, z čehož polovinu měla tvořit ta pohyblivá složka. Na začátku letošního roku byla učitelská mzda v průměru 36 224 korun měsíčně, což je asi 112 procent průměrného výdělku. Jenže většina učitelů takto vysoký plat nemá.

Jaroslav Faltýnek (ANO) samozřejmě soudí, že není třeba stávkovat, když vláda slibuje, že se do roku 2021 zvedne průměrná mzda učitelů na 45 tisíc korun. Kritici ovšem připomínají, že když už teď má vláda v plnění slibu skluz, proč by jí měl někdo věřit, co naslibovala na rok 2021. Pořád ještě máme ekonomický růst, a už teď je problém sliby dodržet. Proč jsou tedy průběžně ta čísla nižší, než se říkalo, když se má nakonec všechno zaplatit podle plánu?

Vedení školského odborového svazu je ve svém pondělním prohlášení nekompromisní: „Z původních ‚závazných slibů‘ učitelé na výplatní pásce uvidí o dost méně a zůstávají mezi nejhůře placenými vysokoškolskými profesemi. Vkládali jsme naděje v současnou vládu, která se jako jediná ve svém programovém prohlášení přihlásila k prioritě školství. Letošní vyjednávání o platech ale skončilo jako ministrova hra s čísly.“

Předseda ODS Petr Fiala na stránkách své strany říká, že si Babiš za učitelský neklid může sám: „Připomínám předsedovi vlády, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Tu rozséval premiér tak snaživě, že si zaslouží tajfun. Tuto bouři vyvolal premiér svými sliby, které slyšela celá Česká republika: že přidá učitelům 15 procent. Chápu, že nyní učitelé chtějí předsedovi vlády připomenout, co jim slíbil. Mají právo mu hlasitě připomenout, že je podvedl. Sliby našeho premiéra připomínají slavný výrok jednoho socialistického středoevropského předsedy vlády: lhali jsme ráno, lhali jsme v poledne, lhali jsme večer.“

Tím Fiala naráží na výrok z projevu premiéra Ference Gyurcsányho, jak zazněl v květnu 2006 na zasedání Maďarské socialistické strany a dostal se pak na veřejnost, což vyvolalo v Maďarsku značné pozdvižení.

Spíše komicky působí postoj šéfa ČSSD (a vicepremiéra) Jana Hamáčka. Hamáček nějak pozbyl někdejší sociálně demokratické revoluční naléhavosti a přišel s názorem, že by se měl stanovit kompromis v podobě devíti procent. Tím nenadchne nejspíš nikoho.

Poslanec Petr Gazdík (STAN) volí na adresu Andreje Babiše ostrá slova, protože slib z letošního ledna o navýšení platů učitelů pro rok 2020 o 15 procent nedodržel: „Premiér si udělal z huby popelník a my ho proto vyzýváme, aby spolu s ministrem školství vystoupili a upřesnili, jaká má být skutečná výše průměrného platu učitele v roce 2021. Ale upřesnili i výpočet toho průměru bez jakýchkoli hrátek s čísly, na které jsme od této vlády zvyklí.“ vyzval předsedu vlády Gazdík.

Když to shrneme, Babiš se cítí ukřivděn, protože přece učitelům přidává. Učitelé jsou nespokojeni, protože přidává méně, než nasliboval, a nemají důvěru, že své sliby nakonec splní, zvlášť když je zřejmé, že peníze nějak docházejí vládě už teď. Lépe už nejspíš bylo. Šermuje se čísly, která dohromady míchají různé složky výsledného platu a průměry, které mohou ohromit část veřejnosti, ale neodrážejí realitu odměňování velké části učitelů.

Občanstvo si poměry ve školách odvozuje od své někdejší zkušenosti s vlastní školní docházkou za normalizace a panuje dojem, že učitel pracuje pět hodin denně a na výletech se školáky vlastně relaxuje. Odborníci na školství více či méně nahlas konstatují, že absolventi pedagogických škol nemají úroveň, jakou by měli mít, přičemž se do školství sotva budou hrnout ambiciózní jedinci, když uchazeči o vysokoškolské studium vědí, že je tam žádné velké blaho nečeká.

Za momentální nepokoj tedy nese bezprostřední odpovědnost Babiš, kterému se už chod slibotechny začíná vymykat z rukou. Z dlouhodobého hlediska jde o problémy našeho školství, na jejichž zvládnutí nestačí jen heslo, že to „prostě vyřešíme“.

Jen na okraj. Pokrytí stávky v Lidových novinách (Babiš na ně prý nemá žádný vliv) vypadalo v úterý, den před stávkou, takto: Sloupek Martina Zvěřiny: „Ano, skutečně se nestávkuje za větší platy, ale především za ,smrádek, ale teploučko‘“. Ondřej Šteffl: „Malicherná stávka“. Titulní strana: „Zítřejší stávku učitelů provází zmatky“. Strana 3: „Stávka bude, ale ne ve všech školách“. Radka Kvačková: „…učitelé, pokud je známo, nepociťují nějakou konkrétní újmu“.

A je to.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za září 2019

sobota 9. listopadu 2019 · 0 komentářů

Dnes najdete v přehledu novinek Pedagogické knihovny J. A. Komenského celou řadu tipů pro různě zaměřené čtenáře.


Novinky za září 2019


Knižní novinky (hlavní fond):

pedagogika
psychologie
učebnice
ostatní


Ukázky

Ředitel školy jako základní faktor pedagogického vedení = Head teacher as an essential factor of educational leadership / Václav Trojan
Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2019, 167 stran
ISBN 978-80-7603-032-9
Ředitel školy a jeho obecné vymezení. Funkce školy. Autonomie školy a vzdělávací programy. Kritéria kvalitní školy pro základní vzdělávání. Vývoj pojetí ředitele školy. Legislativní rámec. Vybrané oblasti činnosti pedagogického vedení. Příprava a vzdělávání ředitelů školy.

Asistent pedagoga – profese utvářená v dialogu / Vanda Hájková a kol., 1. vydání
Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2018, 117 stran
ISBN 978-80-7603-009-1
Klíčové charakteristiky profese a dovednosti asistentů. Práce a spolupráce asistentů pedagoga s učiteli. Rozdělení rolí mezí učitelem a asistentem. Metodická podpora asistentů pedagoga. Vnímání profese asistenta pedagoga veřejností.

Čtení s porozuměním jako předpoklad úspěšné strategie řešení slovních úloh v matematice / Alena Sigmundová
Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2019, 267 stran
ISBN 978-80-7603-047-3
Čtení s porozuměním a slovní úlohy – přehled souvisejících výzkumu. Typologie slovních úloh. Obtíže žáků při řešení slovních úloh. Reformulace slovních úloh. Explicitnost vyjádření. Lingvistická analýza slovních úloh. Shrnutí výsledku výzkumu.

Didaktické přístupy k přírodovědnému vzdělávání předškolních dětí a mladších žáků / Kateřina Jančaříková. Druhé, rozšířené vydání
[Praha]: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2019, 260 stran
ISBN 978-80-7603-051-0
Přírodovědné vzdělání včera a dnes. Přírodovědná gramotnost v předškolním věku a na prvním stupni ZŠ. Enviromentální vzdělávání. Didaktické teorie a jejich vliv na přírodovědné vzdělávání.

Prevence rizikového chování: praktická příručka pro práci se třídou / Michaela Titmanová
Praha: Univerzita Karlova, 2019, 232 stran
ISBN 978-80-7603-034-3
Metody v prevenci rizikového chování. Důležitost správně vedených třídnických hodin. Praktické zkušenosti s vedením skupinové práce. Aktivizační techniky. Podpora zdravého kolektivu.

Hrajeme si, nezlobíme, o světě pak leccos víme: aktivity pro celý rok / Miroslava Baxová ; ilustrace Patricie Koubská. Vydání první
Praha: Portál, 2019, 159 stran
ISBN 978-80-262-1518-9
Výukové projekty v mateřské škole na celý rok. Aktivity vycházejí z prožitkového učení, pohádek, básniček, písniček i běžných situací, které v mateřské škole nastávají.

Mentální mapování / Tony Buzan ; [z anglického originálu ... přeložil Jiří Foltýn]. Vyd. 2.
Praha: Portál, 2014, 165 stran
ISBN 978-80-262-0520-3
Revoluční systém tvorby poznámek. Vynikající nástroj našeho mozku. Sedm kroků k vytvoření mentální mapy. Tvořivost a myšlení. Mentální mapy pro každodenní úspěchy.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):

seznam novinek


Články:

z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Ohrožení předškolních pedagogů / Táňa Pikartová. In: Týdeník školství, ISSN 1210-8316. Roč. 27, č. 22 (2019), s. 3.
Dle výzkumu Katedry psychologie Pedagogické fakulty UK a vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř je citovým a mentálním vyčerpáním způsobeným dlouhodobým stresem z práce ohroženo 61% předškolních pedagogů. U těchto učitelek a učitelů je vysoké riziko, že u nich dojde k plnému rozvinutí syndromu vyhoření. Téměř pětina pedagogů vykazuje střední až závažné projevy vyhoření a byla by u nich vhodná individuální odborná pomoc. Výzkum také odhalil, že vyučující zatěžuje práce s dvouletými dětmi více než práce s dětmi s výraznějším mentálním opožděním či s dětmi s odlišným mateřským jazykem.

Zklidněte si hlavu! / Tomáš Rychnovský, Milan Studnička ; [Autor interview] Matyáš Zrno. In: Psychologie dnes, ISSN 1212-9607. Roč. 25, č. 7–8 (červenec–srpen) (2019), s. 8–13.
Dětství ovlivňuje dospělost a to, jak se chováme, ovlivňuje náš zdravotní stav. Tyto myšlenky vyplývají z rozhovoru s Tomášem Rychnovským (fyzioterapeut) a Milanem Studničkou (psycholog a lektor), kteří společně vedou projekt Dovychovat. Učí rodiče, jak vnímat děti, upozorňují na rozdíly mezi chlapci a děvčaty, ale také jak si zachovat radostné naladění a udržet tělo v pohodě a bez bolesti. Na základě svých vlastních životních zkušeností také napsali společně knihu Každá bolest má svou příčinu. V rozhovoru se také zmiňují o vztazích mezi mužem a ženou, o tom, jaké jsou největší stresory u dospělých a jak komunikovat s dětmi v pubertě.

V kurzu je těsnější vazba na podniky: odborné školy ale poukazují na zrádná úskalí duálního systému / Petr Husník. In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy, ISSN 0139-5718. Roč. 122, č. 26 (2019), s. 4–6.
Článek je věnován duálnímu systému. Většina středních odborných škol spolupracuje s firmami. Od roku 2017 je profesní příprava s prvky duálního systému daná zákonem. Praktickou přípravu vede instruktor, který však není zmiňován v zákonu o pedagogických pracovnících. Menší firmy nemají personální zajištění k proškolování instruktorů, tak si je část škol proškoluje sama. V rámci duálního vzdělávání by měly firmy zodpovědnost za praktickou výuku učňů. V současné době není jasné, do jaké míry budou prvky duálního systému využity. Stejně jako na Slovensku by mohl fungovat na principu dobrovolnosti.

Jitka Mašatová: 3 zásady, jak vyjít s pubertálním potomkem

pátek 8. listopadu 2019 · 0 komentářů

Pubertu prý příroda zařídila proto, abyste dostali šanci se od potomka odpoutat. Protože odpoutat se od protivného, věčně držkujícího puberťáka jde nesrovnatelně snáz než od roztomilého batolete nebo spolupracujícího malého školáčka. Separace je každopádně zdravá a potřebná, otázkou pouze je, nakolik nepříjemná musí být pro obě strany.

Zdroj: Magazín Perpetuum 5. 7. 2019

Dnes pro vás máme 3 zásady, které považujeme za důležité. Netvrdíme, že pokud se jimi budete řídit, bude vše úplně snadné. Ale snadnější jistě.


1. Nehroťte kraviny

Jinak se v očích vašeho puberťáka zbytečně diskreditujete, přestane vás brát vážně. Za trapnou matku/otce asi budete občas i tak, ale to berte jen jako jeho řečnické cvičení, on si prostě nemůže pomoct a vymezit se musí. Abyste byli schopni takové „rebelie“ rozdýchat, často pomůže úplně jednoduchá mantra typu „to ne on, to hormony“. Můžete si samozřejmě vymyslet svoji vlastní, fantazii se meze nekladou. Kromě toho je dobré si osvojit nějaké meditační techniky, to když na vás váš puberťák začne zkoušet záměrné provokace. A boj si schovávejte jen na opravdu podstatné věci.

Chcete pár klasických příkladů? Ofina dlouhá tak, že jste přesvědčeni, že potom jistojistě začne šilhat. Oblečení, které potomkovi dle vašeho názoru ani trochu nesluší. Jasně, u holky bývá celkem těžké, když se z růžové barvy s volánky a flitry překlopí do komplet černé, aby zapadla, protože identifikace se skupinou je pro každého puberťáka klíčová. A vy můžete mít zaprděné kecy, že jí v krátkých tričenkách jistě nastydnou ledviny, nebo se včas zarazíte a necháte rozhodování na ní.

A ještě jedno všeobecně platné pozorování – nejvíce v pubertě zpravidla blbnou ty děti, které mají nejpřísnější výchovu. Mají se totiž proti čemu bouřit.


2. Hlídejte si své hranice

Nemusíte strpět každý puberťákův rozmar, jen aby byl doma klid. Máte právo se jasně vymezit, pokud se problém týká vás osobně, mladších sourozenců nebo společného soužití.

Pokud vám vadí nepořádek, klidně vykažte puberťáka do jeho pokoje. Tam ať si hospodaří, jak umí, ale ve společných prostorech prostě nepořádek, poházené ponožky či nedojedené svačiny mít nechcete. Takový požadavek je legitimní, i když puberťák bude mít pravděpodobně tendence ho neustále porušovat a hranice zkoušet. Pokud navíc dokážete svůj požadavek pronést asertivním, nikoli agresivním nebo manipulativním způsobem, máte velkou naději na úspěch.


3. Mějte (budoucí) vztah s puberťákem na prvním místě

I když nejde o kraviny podle bodu jedna, může se stát, že při některých tématech na sebe budete s puberťákem zásadně narážet. Ne s každým, někteří náctiletí bývají poměrně v pohodě, nicméně třeba zrovna vy máte doma ten problematičtější exemplář. Klasikou bývá školní disciplína. Pokud se tedy vaše konverzace smrskne na vyhrocené diskuse o jediném tématu, např. o známkách ve škole, na víc není místo a taková situace trvá delší dobu, je na čase zpozornět.

Protože stojíte před volbou – na školní disciplíně a známkách trvat s rizikem, že si vztah nenávratně poškodíte, neboť se téma školy stane jediným (a výlučně konfliktním) tématem, které spolu řešíte. Anebo vyhodnotíte, že riziko poškození vztahu je natolik velké, že vám nestojí za to a že vztah je prostě důležitější. Pak můžete zodpovědnost komplet přenést na něj a jen doufat, že to, co jste do něj až doteď vložili, se nějakým způsobem projeví a on se sám od sebe vzpamatuje. Což se v takových případech často opravdu stane. Kromě toho je puberťák už prakticky dospělý, proto byste se k němu jako k dospělému měli chovat.

A až puberta přejde, navážete zase vztah, kvalitativně úplně jiný. Vztah dvou dospělých lidí. Pokud se budete držet našich rad, bude váš vztah (snad) bez předchozí hořkosti. I přesto vám (jen tak pro jistotu) přejeme hodně štěstí. Které zásady se osvědčily vám? Podělte se o ně v komentářích.

Hana Vaverková: S pubertou do Tater

čtvrtek 7. listopadu 2019 · 0 komentářů

Znáte to. Z krásných, hodných a roztomilých dětí se stanou holomci k pohledání. Pokud na vás vůbec promluví, tak ječí nebo bručí. Pokud na vás vůbec pohlédnou, tak jen proto, aby vám alespoň pohledem dali najevo, jak nemožnými rodiči jste.

Nic jim není po chuti, nic se jim nechce dělat. Jsou líní, drzí, nesnesitelní. Nechtějí s vámi nikam chodit, nejlíp je jim bez vás. Jste naštvaní a je vám to líto. Jsou to přece vaše děti! A pak přijdou prázdniny a vy si řeknete – ještě jednou, letos naposled to zkusíme. A zaplatíte rodinnou dovolenou. A oni?

Kupodivu se nijak necukali. Chvílemi to vypadalo, že se do Tater docela těší. Už cestou vlakem se Petr (15) a Martin (14) měnili přímo zázračně snad každým kilometrem. Někde u Makova z nich byli docela příjemní hoši a my s mužem se přestávali stydět, co si to vezeme za nevychovance. Když jsme v Popradu opouštěli rychlík, měli jsme po dlouhé době pocit, že s těmi poďobanými kluky patříme k sobě.

Dokud bylo hezky, chodili jsme do hor a po večerech jsme si četli nebo hráli karty. Spolu jsme stanuli na Rysech, spolu jsme zmokli na Popradském plese, společně jsme se po desetihodinovém stoupání a klesání vraceli do chaty k smrti unaveni. Taky jsme si pěkně lezli na nervy a tu a tam se pohádali – každý s každým.

Ráno v den odjezdu ještě byla pohodička. Čím blíž jsme ale byli domovu, tím míň jsme se spolu bavili. Nikdo už se o nic nesnažil, pohár vzájemné dovolenkové tolerance byl naplněn až po okraj. Jako bychom si na Rysech nikdy neplácali uznale na ramena. Jako bychom k sobě vůbec nepatřili.

Do Tater jsme jeli s obavami, jak spolu vysoko v horách v jednom pokoji vůbec vydržíme, aniž bychom se vzájemně povraždili. A zatím se z našich synů vyklubali milí a vtipní společníci. Těch pár dní jsme se k sobě chovali líp, než kdykoliv předtím. Myšleno posledními roky, kdy nás přepadla puberta. Kluci mluvili méně sprostě, skoro se nehádali, byli k nám slušnější a ohleduplnější. Zničehonic nás začali oslovovat tatínku a maminko, několikrát i poprosili a poděkovali. To nejkrásnější bylo, že o nás stáli, že chtěli být s námi. Moje naděje a představy o společné dovolené se naplnily. Aspoň týden jsme byli se svými syny kamarádi. Aspoň jeden týden v roce.

Máte-li snad doma taky pubertu, zkuste ji vyvézt. Třeba do Tater.


Deset rad pro rodiče pubertálních dítek

1. Pijte střídmě, leč pravidelně. Tak lze přežít.
2. Mluví-li s vámi, naslouchejte. Nemluví-li s vámi, nedorážejte.
3. Chvalte je. Neříkejte, že není zač, něco se vždycky najde. Hledejte!
4. Odpusťte si řeči o tom, jací jste byli vy, když jste byli mladší. Byli-li jste lepší, co je komu do toho. Byli-li jste stejní, tak vidíte!
5. Buďte s nimi, stojí-li o to. Stojí-li o to, nestojíte si zase tak špatně.
6. Dopřejte jim soukromí!
7. Tu a tam se poohlédněte, kde je máte. Co když po pátém rumu nemohou trefit domů.
8. Mějte je přese všechno rádi.
9. Vězte, že každá trampota má svou mez a i ta „vaše“ puberta jednou skončí.
10. Nezabíjejte je!


Dvacet pět let poté…

Těm puberťákům je dnes 40. Jsou prima synové a tátové. Měli jsme je přese všechno rádi. Nezabili jsme je. Jejich děti, naši vnuci, za chvilku dorostou do pubertálních let. Vím, co poradit. Vezměte je do Tater!

Vojtěch Ripka: Každý žák může zažít dějepis jako smysluplně strávený čas

středa 6. listopadu 2019 · 0 komentářů

Mgr. Vojtěch Ripka, Ph.D., se v Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje vzdělávací činnosti od roku 2008, naplno pak v čele oddělení vzdělávání od roku 2014. Předtím v neziskovém sektoru pracoval s mladými lidmi a veřejností a analyzoval školskou politiku. Vystudoval srovnávací politologii a srovnávací sociální politiku.

Zdroj: Sylvie Pýchová, www.rizeniskoly.cz 4. 10. 2019

O jaké změny ve vzdělávání vám v Ústavu pro studium totalitních režimů jde?

Svoji misi v oddělení vzdělávání v ústavu pojímáme šířeji než jako předpokládané zaměření na dějiny nacistické okupace a komunistického Československa. Od počátku se snažíme pomoci školám a zejména učitelům k poměrně zásadní změně od orientace na obsah a vyprávění k aktivní a vlastní roli žáka a jeho vtažení do dějepisu jako zásadního hráče. Jsme přesvědčeni, že dějiny 20. století a zejména nesvobodných období v Československu a ve světě jsou k tomu zvlášť vhodné. Naší ambicí je připravit žáky na vlastní kritické zacházení s otisky historie ve veřejném prostoru. Soukromý prostor se k tomu dá pochopitelně přidat, protože rodinná, případně místní paměť je jeden ze zdrojů představ o minulosti a identitě lidí. My usilujeme o to, aby se ve škole věnovala výuka nejenom zjednodušené akademické historii, ale také kritickému posouzení zdrojů vlastní identity z rodiny a okolí a z nejvlivnějšího zdroje, jímž je otisk historie v populární kultuře…

…Jak probíhá vaše práce se školami?

Nějakým základním předpokladem našeho působení je znalost terénu. Máme v týmu mnoho zkušených a částečně dále učících lidí, jsme trvale ve styku s velkým množstvím učitelů na seminářích. Používáme semináře jako zpětnou vazbu a způsob, jak se učíme i my sami z terénu. Ale vzhledem k tomu, že chceme pomoci i nepříliš aktivním učitelům s malou vůlí ke změnám ve výuce, mapujeme terén formou vlastního výzkumu sami a ve spolupráci např. se společností Kalibro. Důležitým zdrojem poznání, jak to v terénu v současnosti funguje a jak vypadá poptávka ze strany učitelů, je také poměrně rigorózní testování všech pomůcek, které vyvíjíme.

Nejhlubší vývoj spojený s častým testováním se týká webového vzdělávacího prostředí HistoryLab.cz, které již čtyři roky dohromady na více než 60 školách zkoušejí učitelé, a my nejen pozorujeme jejich práci s touto elektronickou aplikací ve třídě, ale sbíráme také údaje o chování uživatelů v ní, učitelé nám sdělují své dojmy a postoje k výuce prostřednictvím dotazníků a uspořádali jsme k tématu již osm fokusových skupin. Tato data se týkají nejen samotného HistoryLabu, ale také toho, jak děti historicky myslí, jak pracují s historickými prameny a jak postupují při řešení záhad minulosti. Jde o pátrání žáků jako detektivů, kteří zohledňují změť různých důkazů a sami si pokládají otázky, jejichž řešení je principem, který stavíme nad detailní znalost letopočtů.

Pracujeme s druhým stupněm základních škol a se středními školami a zvláště se zaměřujeme na školy odborné. Zvláštní pozornost věnovaná odborným školám má dva důvody, jeden je idealistický a druhý pragmatický. Humanitní předměty na odborných školách mají velmi omezený prostor a bývají často pod značným tlakem ze strany dominantních odborných předmětů. Zatímco pomoc a zdroje pro střední školy gymnaziálního typu jsou ze strany odborné veřejnosti poměrně široké, učitelům dějepisu, základů společenských věd, popř. literatury na odborných školách se věnuje menší pozornost. Zjistili jsme také, že tlak, který ústí v jednu nebo dvě hodiny dějepisu a základů společenských věd dohromady po jeden či dva roky, vede k tomu, že jsou učitelé nuceni se mnohem hlouběji zamyslet nad tím, co je cílem jejich výuky, a to často nad nějaké obsahové cíle. Vzhledem k tomu, že všechny naše aktivity jsou vedeny snahou nejprve vymezovat cíle jakékoliv vzdělávací jednotky a pak teprve obsahu pro dosažení tohoto cíle, s učiteli z odborných škol se nám často pracuje výrazně lépe, protože nacházíme společnou řeč. Svoje zkušenosti však zúročujeme i na množství vysokých škol…

…Od počátku se na prvním místě zaměřujeme na učitele, a proto je páteří naší činnosti série seminářů pro učitele. Pro školy produkujeme řadu pomůcek, např. v komiksové řadě Dějepisné sešity. Komiksový způsob vyprávění používáme jako jakýsi věšák, na který zavěšujeme historické prameny. Schopnost žáků „přečíst“ komiksové vyprávění a základně se zorientovat v půdorysu nějaké historické scény využíváme k tomu, abychom žáky strukturovaným způsobem přivedli k analýze a interpretaci dobových pramenů. Dějepisné sešity mají být pomůckou komplexní, protože jsme přesvědčeni, že příkladně první díl o příběhu pátera Toufara má výrazné přesahy do všech důležitých epoch druhé poloviny 20. století. Děti se proto nezabývají pouze příběhem represe 50. let z dnešní odborné perspektivy, ale zkoumají i otisky tohoto příběhu v 2. polovině 60. let, v 90. letech i v současnosti. Toufarův příběh je zároveň vhodnou metaforou z podstaty neuzavřeného historického výzkumu, který nikdy nemůže nalézt definitivní, nepřekonatelnou odpověď na závažnou otázku po minulosti. Hranice lidského poznání se zde rýsuje ve dvou rovinách: v různých pohledech na Toufarův příběh, měnících se podle sociálních skupin i v čase, výsostně ale v základní otázce pokládané často studenty: „Byl to zázrak, nebo to nebyl zázrak?“ Pokoušíme se přinést dostatečně podnětný materiál k tomu, aby si na tuto otázku byli schopni žáci odpovídat sami…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.