Jitka Polanská: Jsou tu velké problémy, ale naší povinností je naděje. S eko-pedagogem o environmentálním žalu a indoktrinaci ve školách

O přírodu se začal zajímat jako malý kluk, ovlivnilo ho Hnutí Brontosaurus, postupně se z něj stal jeden z nejznámějších vzdělavatelů na poli environmentální výchovy. Za svou činnost dostal Jiří Kulich před lety prestižní cenu Josefa Vavrouška. „Environmentálním žalem netrpím, spíš se přikláním k naději,“ říká.

Jan Markovič: Hledám učitele, kteří chtějí být osobnostmi

Před pěti šesti lety neměla Základní a mateřská škola Svatoplukova v olomouckém Řepčíně příliš dobrou pověst. Podle jejího současného ředitele Jiřího Vymětala byla dokonce na pokraji zániku. "Dnes si rodiče mění trvalé bydliště, aby sem mohly jejich děti chodit. Každý rok musíme navyšovat kapacitu," říká pedagog a manažer v jednom, který mimo jiné podporuje školní divadlo, kapelu či environmentální výchovu. Chce ale přitom zachovat komunitní ráz a rodinnou atmosféru školy.

Michal Večeřa: Pomáháme vytvářet vzdělávání, které lidé potřebují

Pandemie nemoci covid-19 přinesla českým školám zcela novou situaci. Nejen celé vzdělávací infrastruktuře, ale také pedagogickým pracovníkům a především žákům a studentům. Náhle se ocitli izolovaní od kolektivu, odkázáni na distanční výuku a mnohdy bez potřebného vybavení.

Martina Kopecká: Ředitelka – Musíme si přiznat problémy a nelhat si

Měly jsme domluvenou online schůzku v den, kdy se na druhém stupni zavedly roušky. „Vypadá to, že jedna třída půjde do karantény. Musím to přesunout,“ říká mi chvatně ředitelka Základní školy Zruč nad Sázavou Ivana Stará a za pár minut mi její ředitelna zmizí z obrazovky. Její škola patří mezi další na Kutnohorsku, které se zapojily do unikátního projektu Eduzměny, jež má ambici změnit vzdělávací systém v Česku.

Miroslav Hřebecký: Desatero ředitele školy v době krize

Internet se hemží radami a doporučeními pro žáky, rodiče, učitele. Připomínáme něco speciálně pro vás, ředitele, oblíbenou formou desatera, třeba vám něco z toho přijde vhod.

Kimberly Feltes Taylor, Eric Braun: Chyba není konec světa

Když uděláme chybu, cítíme se děsně a zdá se nám, že se blíží konec světa. V téhle knize zjistíš, že z chyb se nestřílí a naučíš se, jak s nimi pracovat. Říká se, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí, a něco na tom opravdu je.

Když totiž nebudeš dělat nic, sice nikdy nezachybuješ, ale – jak to jen říct – prostě nic neuděláš. A to je vlastně otrava. Zkus se s námi podívat na chyby jako na součást života. Zjistíš, že chyby nedělají jen děti, ale – kupodivu – i ctění dospělí. Přijdeš také na to, že když budeš zkoušet dělat všechno na jedničku, zabere ti to spoustu energie a nakonec to možná stejně nebude ono. Nikdo není perfektní, ani ty nemusíš.

V knize najdeš různé vtipné úkoly, hádanky a testy, které ti pomohou zjistit, jak moc se bojíš chyb a co můžeš udělat pro to, aby to bylo jinak. Také zjistíš, že když chybuješ schválně, třeba lžeš, vymýšlíš si, nebo dokonce někoho urážíš, rozhodně to není v pořádku a nijak si tím nepomůžeš.

Kimberly Feltes Taylor napsala více než patnáct knih pro děti, které jim pomáhají s různými náročnými situacemi.
Eric Braun píše knihy pro čtenáře všeho věku. Jeho knihy získaly řadu prestižních ocenění.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Za chybu žáky netrestejte, pracujte s ní a odhalujte její příčiny

Jednou ze zásad formativního hodnocení je předávat žákům více odpovědnosti za vlastní učení. A to například i ve chvíli, kdy od učitele či od spolužáka obdrží hodnocení své práce. Angažovanost žáků a práce s chybou jsou oblasti, kterými se mimo jiné zabývá osmnáct skupin formativního hodnocení na devíti základních školách ve čtyřech krajích České republiky.

 

Zdroj: tisková zpráva 16. 9. 2020

 

Skupiny fungují v rámci projektu Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř.

 

Formativní zpětnou vazbu žáci dostávají v okamžiku, kdy se ještě učí a mají tedy také možnost na získaná doporučení reagovat. Když učitel poskytne žákovi hodnocení s cílem pomoci mu v dalším učení, vždy by mu měl umožnit, aby rady či návodné otázky využil. Jednak se tím u žáků buduje pozitivní vztah ke zpětné vazbě, protože díky ní mohou být žáci úspěšnější, a oslabuje se důležitost známky, která dává pouze informaci o tom, do jaké míry si žák osvojil ověřované učivo.

 

Také si na základě žákovy reakce může učitel ověřit, že rady, které poskytl, podpořily žáka tak, jak zamýšlel. Formulace zpětné vazby není jednoduchá a učitel by měl vždy zjišťovat, zda čas a energie investované do formulace vhodných doporučení měly kýžený efekt.

 

„Nad zpětnou vazbou by měl více času trávit příjemce než ten, kdo ji poskytuje. Pokud žákům vrátíme písemnou práci s tím, že jim opravíme všechny chyby, příliš je to neposune a naučí tím se pramálo,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.

 

Postupů, jak zvýšit zapojení žáků do práce s vlastními chybami, je celá řada. Můžeme například rozdělit žáky do skupin, v těchto skupinách jim předat jejich dříve odevzdané práce a také hodnocení těchto prací, která jsou na zvláštních papírech. Úlohou žáků ve skupině je spojit práci s konkrétním hodnocením a svou volbu obhájit.

 

Žák také může sám nebo s podporou formulovat, jakými postupy by mohl svou práci vylepšit. Zde se žák dostává až na úroveň metakognice, neboť přemýšlí nad vlastním myšlením a učením a vybírá pro sebe nejvýhodnější strategie. Vymyslet postup, který práci v budoucnu zlepší, může být u některých aktivit důležitější, a ve vztahu k učení žáka přínosnější než samotná realizace.

 

Další z technik práce s chybou je označování chybné oblasti bez bližší specifikace konkrétní chyby. Například označení řádku, ve kterém se chyba vyskytla, tečkou. Dvě tečky značí dvě chyby a podobně. Úlohou žáka je chybu najít a opravit.

 

Může se stát, že žák ani po označení chybné oblasti není schopen chybu odhalit. Učitel má pak další možnosti, jak žákovi pomoci, aby ho přímo na chybu upozornil. Může zúžit oblast hledání, nebo umožnit žákovi porovnat svou práci s prací spolužáka, která je správně. Může také naznačit o jaký typ chyby se jedná, nebo v jakém je slovním druhu.

 

Tato technika samozřejmě není využitelná vždy. Například v případě, že bude v diktátu padesát chyb, zvolíme jiný postup, jak s chybami žáka pracovat. Důležité je, aby učitel vždy zvažoval, zda je vybraný nástroj či technika nejvhodnější ve vztahu k učení jeho žáků.

 

_______________________

 

 Formativní hodnocení: Hodnocení, které žákům poskytuje relevantní informace pro jejich pokroky v učení na základě konstruktivní zpětné vazby.

 

Projekt je financován z Operačního programu Evropského sociálního fondu – Výzkum, vývoj a vzdělávání řízeného MŠMT. Od ledna 2019 jej realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř.

 

Více o projektu na www.formativne.cz

 

.

 

Zuzana Keményová: Pandemie mění školství. Část výuky může být trvale on-line

Měsíc a půl po začátku školního roku se žáci a studenti škol musí učit pouze distančně. Od středy 14. 10. se zavřely všechny školy s výjimkou mateřských a speciálních. Na školách je zakázána i prezenční praktická výuka, na vysokých školách se mohou konat pouze zkoušky s účastí do 10 osob. Výjimku mají studenti lékařských oborů, kteří se účastní klinické a praktické výuky, a ti, kteří vykonávají pedagogickou praxi ve školách. V základních uměleckých školách je zrušena i individuální výuka. Na kolejích mohou být ubytováni pouze studenti, kteří nemají jiné bydliště v Česku.

Online výuka očima učitelů

Přechod na online výuku – velmi skloňované téma, které v současné době řeší ředitelé českých základních a především středních škol. Jak jej ale vnímají učitelé?

Jan Jambora: Online výuka podle českých středních škol: Studentům látku učitelé nevysvětlí, posílají jen úkoly

Studentům často chybí při online výuce výklad učiva, nejčastěji od svých vyučujících dostávají jen zadané úkoly. Ukázal to průzkum společnosti Education.cz ve spolupráci s Českou středoškolskou unií a Střední pedagogickou školou Futurum.

Tomáš Doseděl: Vysoké školy se perou s online výukou. Úřady jim hodily klacky pod nohy

S blížícím se začátkem semestru se začaly české vysoké školy připravovat k přechodu na online výuku. To jim obratem zhatil Národní akreditační úřad, který pohrozil odebíráním akreditací. Epidemiologická situace ale přítomnost studentů na výuce neumožňuje. Jak z toho ven?

Co je to JakseRychleNaucit.cz?

Jmenuji se Honza Kohut a jsem normální student jako většina z vás. Ještě před několika lety jsem se s učením trápil. Proto jsem se začal zajímat o efektivní metody učení, četl jsem, zkoušel nejrůznější techniky a během 3 let jsem si vybudoval strategie učení, které ohromně zlepšily mé výsledky a zkrátily dobu učení.

Zuzana Hronová: Restart českého školství se ztrácí v džungli tisíců zřizovatelů škol. Kanada ví, jak udělat z džungle systém

Můžeme tomu říkat ontarijský recept na lepší školství. A z kanadské provincie, kde obstál, se šíří do dalších zemí světa. Rovněž Česko se jím chce nechat inspirovat. Takzvaný střední článek zjednodušuje komunikaci mezi ministerstvem školství a regiony. Zajišťují ho kvalifikovaní prostředníci, kteří pomáhají pedagogům metodicky a školy zbavují zbytečné byrokracie. Střední článek se pak stává spíš centrem dění, či dokonce jeho srdcem.

Tajný učitel: Distanční frustrace

Jarní distanční výuka mě – po dvoudenním záseku a přeorientování se, hodně bavila. Připadalo mi to logické vzhledem k situaci a se smyslem vzhledem ke škole. Ale je teď situace stejná? Posunuli jsme se?

Strategie 2030+: Po dvou letech příprav ji schválila vláda

Vláda schválila 19. 10. klíčový dokument formulující cíle pro vzdělávací systém na další dekádu i náznaky cest k jejich dosažení. Projednaný dokument vychází z doporučení expertní skupiny pod vedením profesora Arnošta Veselého, která vloni v prosinci představila své Hlavní směry vzdělávací politiky 2030+. Dokument obsahuje řadu smysluplných cílů a opatření, má ale i svá rizika, například zavedení testování ve vybraných uzlových bodech

Robert Kostner: Jak přežít (a užít si) distanční výuku

Epidemie je tu, do školy se nesmí a tak na nás valí výuka na dálku, samostudium, distanční výuka, jak tomu kdo říká. Najednou se odpovědnost přesunula z učitelů na studenty – a poraďte si! Jak tedy na to?

Psycholožka: Při distanční výuce je potřeba pravidelný režim

Udržovat pravidelný režim a neklást na sebe a dítě přehnané nároky, jsou podle ostravské dětské psycholožky Ludmily Mrkvicové hlavní věci při přechodu prvňáčků na dálkovou výuky. Základní školy, včetně prvního stupně, jsou podle nařízení vlády od 14. října do 2. listopadu uzavřeny kvůli šíření koronaviru.

Monika Ginterová: On-line výuka se znovu hlásí. Učit po síti má však svá úskalí

Vláda zavádí kvůli epidemii opatření, která se dotýkají i výuky. Web ČT24 zjišťoval u expertů, jaké jsou dosavadní zkušenosti s on-line třídami, nakolik jsou školy lépe připravené na druhou vlnu distanční výuky a také jak lekce nejlépe vést.

Kristina Scharmacher-Schreiber, Stephanie Marian: Jak se vyznat v klimatu

Je opravdu stále tepleji? Pocítí vůbec člověk rozdíl jednoho stupně? Děti si prostřednictvím knihy osvojí základní poznatky o klimatu i způsoby, jakými chránit své životní prostředí.

Ivana Blašková: Věříme, že dětská hra je nejlepší formou učení

S ředitelkou komunitní základní školy Starhill Ivanou Blaškovou jsme si povídaly o tom, co už spolu s dětmi stihli a zažili za jeden celý a jeden načatý a přerušený rok, jaké jim škola přináší radosti a starosti, co je překvapilo a co potěšilo.

Zdroj: Eva Hajdušková, magazín Perpetuum 17.8.2020

V září 2018 založili tři nadšenci v Kroclově u Českých Budějovic komunitní základní školu doslova na zelené louce. Ve Starhillu se první rok sešlo 12 dětí, v září 2019 nastoupilo do této školy 19 dětí ve věku 5–9 let. V režimu individuálního vzdělávání je tu tři různorodí průvodci provázejí světem vnějším i vnitřním. Starhill zároveň funguje jako klub s nabídkou odpoledních volnočasových aktivit.

Tuto komunitní svobodnou školu jsem navštívila po nucené koronavirové přestávce a strávila s dětmi i průvodci dva dny, během kterých jsem zažila každodenní cestu do školy vlakem i lesem, stavění bunkru z větví, nebo třeba návštěvu ornitologů z Jihočeské univerzity, kteří dětem ukázali odchyt ptáků a ochotně zodpověděli všechny jejich všetečné otázky. Účastnila jsem se také takzvaného řešícího kruhu, kde se setkávají děti a průvodci, diskutují o fungování školy, stanovují si pravidla vzájemného soužití, společně vymýšlejí řešení problémů, které se na jejich společné cestě vyskytnou, a hlasují o všem možném, třeba o tom, co bude k snídani, až budou společně přespávat v jurtě (na což se všichni moc těší), nebo co bude náplní nadcházejících dní.

Pracujete s Montessori prvky i s waldorfskou pedagogikou. Jaké prvky si vybíráte ze kterého směru a proč?

Způsoby, jak nabízet dětem informace a aktivity, vybíráme hlavně podle osobnosti dítěte. Některé děti více potřebují systém. Takové děti si často vybírají Montessori aktivity. S Montessori přístupem se shodujeme také v tom, že v naší škole děti tvoří věkově různorodou skupinu a učí a inspirují se tak navzájem.

Na obou zmíněných přístupech se nám líbí úzké propojení s praktickým životem. V případě Waldorfu nás oslovuje také práce s celky. Děti často samy vytvoří nějaký projekt, kterému se věnují delší čas, rozvíjejí ho a zdokonalují. Stejně jako ve Waldorfu i my klademe velký důraz na vlastní tvorbu dětí. Věříme, že děti nepotřebují ke svému rozvoji jen kognitivní podněty, ale potřebují si také věci samy zkoušet, dotýkat se jich, mít dostatek pohybu… To všechno koresponduje se třemi pilíři, které jsme si zvolili pro naši cestu. Jsou to: péče o vztahy, pobyt venku, sebeřízené vzdělávání.

Věříte v sílu sebeřízeného vzdělávání. Jak to funguje a jaké máte s tímto přístupem zatím zkušenosti?

Perfektně! Každý se učí tempem, jaké mu vyhovuje, a hlavně se učí to, co ho zajímá. Motivuje ho tedy vlastní zvídavost, což je nejsilnější motor. Je to už takové klišé, když se říká, že české školství se moc nezměnilo od dob Marie Terezie, ale je to pravda. A svět se od té doby naopak změnil radikálně. Funguje hodně vertikálně, bez složitějších struktur. Když pomineme velké korporáty, státní správu a podobně, tak stále přibývá oblastí, kde vám nadřízený neřekne, co máte dělat. Musíte sami zjistit, co vám jde, co vás baví a co chcete dělat, musíte si to odprezentovat, přesvědčit lidi, že je to dobré a že vás za to chtějí platit. Věříme, že u nás děti získají zdravé sebevědomí, schopnost se samy vzdělávat a uplatnit se v rychle se měnícím světě, kde jedinou jistotou je, že v budoucnu bude všechno jinak. U nás děti o věcech diskutují, učí se formulovat své myšlenky. V klasické škole dítě třeba za celý den nepromluví souvislou větu, jen poslouchá výklad učitele.

Ve věkově smíšeném kolektivu se děti také učí od sebe navzájem. Na dušičky jsme třeba s dětmi šli kolem hřbitova a vyslechli jejich debatu o smrti. Děti si povídaly o tom, jak jim umřel domácí mazlíček, větší děti vysvětlovaly menším, že když někdo umře, už ho nikdy neuvidí. Děti mezi sebou mluví svým jazykem, kterému někdy rozumějí lépe, než kdyby se jim snažil danou věc vysvětlit dospělý. V takových situacích je i pro nás nesmírně obohacující pozorovat, jak děti uvažují, jak se rozvíjejí.

Jsem psycholožka a hodně se zajímám o to, jak funguje dětský mozek. Co je to motivace a za jakých okolností se učíme. Důležité je opravdu nechat děti se učit to, co chtějí ony. Ne je jen tak trochu nechat a pak jim stejně nařídit se učit to, co si myslíme my, že je pro ně důležité. Tím to celé přestane fungovat, protože děti už nemají samy zodpovědnost za své učení.

Jak vypadá typický den ve Starhillu?

Většina dětí se setká s průvodci v osm hodin na vlakové zastávce v Českých Budějovicích. Společně pak dojedou vlakem do Vrábče a vydají se pěšky do školy. Cesta vede přes louky a les. Máme svoje místo v lese, kde se zastavíme, přivítáme a řekneme si, co je ten den v plánu. Děti si v lese hrají, uděláme si malý piknik, abychom se posilnili na další cestu, během níž je čekají hlavně různé aktivity z oblasti lesní pedagogiky. Děti by mohly do školy přijet autobusem, ale samy si cestu lesem do školy vybraly a chodí pěšky za každého počasí. Takovýto aktivní začátek dne se nám velmi osvědčil, protože děti se vybijí a po příchodu do školy se pak lépe soustředí. Ve škole společně poobědváme a po obědě máme pro děti připraveny různé aktivity, kterých se mohou a nemusejí účastnit. Nikdo je nenutí a mohou si třeba „jen“ tak hrát. Věříme totiž, že dětská hra je nejlepší formou učení.

Kdo aktivity pro děti připravuje?

Ve Starhillu máme tři průvodce, kteří se střídají. Každý den pracují s dětmi dva z nich. Jsou to dvě ženy a jeden muž. Tvoříme pestrý tým – máme různé záliby, a tak každý předává dětem něco jiného a odlišným způsobem. Hlavní průvodkyně Jana studovala estetiku a humanitní studia a pracovala v demokratické škole s prvky lesní pedagogiky v Bavorsku. Andrea je původní profesí švadlena, ale již delší čas pracuje s dětmi. Pro nás je zásadní, jak průvodce souzní s konceptem svobodné školy, jak zapadne do týmu, jak na něj reagují děti. Spoustu věcí, které jsou pro naši školu důležité, absolventi pedagogických fakult stejně díky studiu nezískají, např. respektující přístup. Jsme rádi, že máme mezi sebou i Kryštofa, který vnáší do aktivit s dětmi mužskou energii. Baví ho zeměpis, matematika, působí také jako skautský vedoucí, takže je zvyklý trávit s dětmi hodně času v přírodě.

Kromě průvodců máme ještě několik externích lektorů, kteří vedou odpolední kroužky. Máme angličtinu s rodilým mluvčím, děti si mohou hravou formou zacvičit jógu, nebo vyrábět v rámci tvořivé dílny. V přírodovědném kroužku lektorka dětem připravuje aktivity související s tématy, se kterými samy přijdou, nejčastěji inspirovány tím, co vidí v okolní přírodě. Všechny aktivity vycházejí z iniciativy dětí a reagují na jejich momentální potřeby a záliby a samozřejmě je také provozujeme na čerstvém vzduchu v přírodě, pokud je to jen trochu možné.

Často nás také navštěvují různí zajímaví hosté, kteří dětem také otvírají nové obzory. Chodíme také do muzeí, galerií, divadel nebo knihoven. Poznáváme i okolí školy: objevujeme řeku, pískárny a statky, které jsou v blízkosti.

Nesetkáváte se někdy s nedůvěrou, jestli děti, které projdou vaší školou, budou opravdu umět všechno, co umějí děti z klasické školy?

Někdy ano. Ale k nám chodí rodiče čím dál víc poučení. Mnohem více o vzdělání svých dětí přemýšlejí. Už to není tak, že rodiče chtějí pro své děti jen „něco jiného“, jen nějakou alternativu ke státní škole, kterou sami prošli. Mají poměrně jasnou představu.

Podle mě se obecně dost přeceňuje, co klasická škola děti naučí. Děti zdaleka neopouštějí školu se znalostmi všeho, co probraly v rámci osnov „normální“ základní školy. Většinu informací si nezapamatují, protože jim nedávají smysl. A to je přitom hlavní předpoklad pro to, aby si člověk informace uložil do dlouhodobé paměti. Děti ve škole tráví neadekvátně moc času vzhledem k tomu, co se ve skutečnosti naučí. Informace buď nepřicházejí v pro ně správném čase, nebo si je děti nepropojí kvůli tomu, že jsou předměty vyučovány izolovaně. Čas strávený ve škole tak není vůbec efektivní.

Důležitá je také forma, jakou děti informace dostávají. Existují totiž různé typy inteligence. Klasická škola tím, že předává informace především slovem, upřednostňuje auditivní typy. Vizuální typ člověka si ale nejlépe zapamatuje to, co vidí, takže pro něj bude mnohem přínosnější si k danému tématu pustit třeba video na YouTube. Někdo je sociálně zdatný, někdo je pohybově nadaný… a je skvělé, když škola dokáže zaujmout různé typy…


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.