Oldřich Botlík: Umělá inteligence odmaturovala na jedničku. Co na to české školství? – komentář

Česká vzdělávací politika se opájí „objektivitou“ dat naměřených stejným metrem na všechny. Každý rok můžeme porovnávat úspěšnost škol s přesností na desetiny. Jenže – měříme to podstatné?

 

Zdroj: Seznam.Zprávy.cz 23. 3. 2026

 

Maturitní test z češtiny měří ze všeho nejlépe schopnost zvládat maturitní test z češtiny. Umělá inteligence zvládne 50 bodů z 50. Přijímací testy jsou jeho klony pro mladší žáky. Mělo by nás to znepokojovat? Proč? A co s tím?

 

Rozhodně by nás to znepokojovat mělo. Po „vynálezu knihtisku“ naše školy dál připravují žáky na ruční opisování starých textů. A do těch škol, o něž je největší zájem, stát vybírá děti s nejhezčím rukopisem.

 

Odpověď na třetí otázku si zatím musí hledat pro sebe a pro své děti každý sám. Ministr školství na konci února oznámil, že odložil o rok účinnost revidovaných vzdělávacích programů – je třeba je dopracovat. Tentokrát doufejme, že oficiální důvody jsou jen zástěrkou pro naprosté selhání státu.

 

Cermat, státní administrátor zkoušek, za překotný vývoj modelů umělé inteligence samozřejmě nemůže. Loni na jaře řešilo jeho maturitní test z češtiny 77 tisíc žáků. Test obsahuje převážně zaškrtávací úlohy vyhodnocované strojově. Živí lidé posuzují jen kratičké odpovědi, které tvoří sami maturanti – dohromady za nejvýše 12 bodů z 50.

 

Maturitní testy po dlouhých patnáct let zpětně formují obsah učebnic a příruček, cíle výuky i motivaci žáků. Pomáhají udržovat iluzi, že nejdůležitější je nácvik právě těch dovedností, které stát testuje. I ten, kdo tento omyl nikdy nesdílel, si ještě před třemi lety nedokázal představit, že testované dovednosti jednou vytáhne žák z kapsy spolu s mobilem.

 

Například najít čtyři pravopisné chyby nebo určit pády podstatných jmen. Stačí vyfotit zadání a výsledek máte vmžiku. Může jít o dovednosti užitečné. Kvůli jejich neustálému nacvičování ale nezbývá čas na ty opravdu zásadní.

 

Už ovšem nejde jen o jednotlivé izolované úlohy. Ukázal to můj nedávný pokus. Placená verze běžného chatbota vyřešila celý maturitní test z češtiny na plný počet bodů. Jeden takový výsledek nemusí být průkazný – výmluvné je však už to, že stroj uspěl. I bez vlastního postoje a bez odpovědnosti za něj.

 

Totéž se odehrálo v případě zkoušky z matematiky, jak píšu v jiném svém komentáři. AI se navíc vyvíjí stále rychleji a je jen otázkou času, kdy zvládne tyto testy i verze neplacená. Také je zřejmě už brzy dokáže sama vytvářet. Namísto Cermatu, kvalitněji a levněji.

 

Co ale vlastně bodový zisk žáka v takovém testu vypovídá o jeho skutečných schopnostech?

 

Složení testu nezaručuje jazykovou vyspělost maturanta. Kvůli meziročním výkyvům obtížnosti testu nelze spolehlivě tvrdit ani to, že nesložení dokazuje přítomnost závažného nedostatku. Maturitní test z češtiny měří ze všeho nejvíc schopnost zvládat maturitní testy z češtiny.

Proč tedy zatěžujeme testováním školy i žáky? Začněme jeho odsunutím na vedlejší kolej: ať je nepovinné. Anebo je rovnou zrušme, abychom se mohli pohnout z místa a konečně směřovat k výchově jazykově a myšlenkově vyspělých občanů.

 

Vážíte doma myšlenky na kila?

 

Česká vzdělávací politika se opájí „objektivitou“ dat naměřených stejným metrem na všechny. Každý rok můžeme porovnávat úspěšnost škol s přesností na desetiny. Jenže – měříme to podstatné?

 

Je to podobné, jako kdybychom srovnávali kvalitu knih podle hmotnosti. Změříme ji snadno, ale o hloubce myšlenek, síle argumentu nebo kvalitě a kráse jazyka neřekne hodnota 287 gramů vůbec nic. Totéž však děláme u maturity.

 

Testové úlohy většinou vyžadují formalizovatelné činnosti s jednoznačným výsledkem. V umělých situacích. Namísto praktického výcviku ve srozumitelné a přesvědčivé komunikaci se žáci učí hlavně o ní. Zaměření testu navíc prokazatelně ovlivňuje, co se ve škole vyučuje a jak.

 

Rozdíl mezi „výcvikem v něčem“ a „učením se o něčem“ je přitom propastný. To druhé však mnohé žáky, zvláště na středních odborných školách, příliš nezajímá.

 

 

Panika ve sborovnách a pravidla hry

 

Sborovnami se už nějakou dobu šíří neklid: „Dám jim úkol a oni ho mají hned hotový. Udělá jim ho umělá inteligence!“ Žáci však jen pochopili pravidla hry a jejich dodržování dotáhli k dokonalosti. Našli nejpohodlnější způsob, jak vyhovět.

 

Učitelům záleží, nebo by mělo záležet, na vzdělávání – žákům jde o efektivní průchod systémem. Umělé inteligenci to za vinu nedávejme. Poprvé v dějinách mají žáci k dispozici zdroj, který působí téměř neomylně. Ne proto, že by se nemýlil. Ale proto, že dokonce i jeho omyly vypadají lépe než mnohé lidské texty.

 

AI se vyjadřuje srozumitelně a odpovědi přehledně strukturuje. Jsou připravené k odevzdání. Přesně v té podobě, kterou škola po desetiletí vyžadovala. Školní systém cvičil žáky celé roky k tomu, že cílem není rozumět, ale včas dodat správnou odpověď. V požadované kvalitě. Teď to dělají bez zbytečných oklik. Systém dostal, co chtěl.

 

 

Od strážce kánonu k průvodci krajinou významů

 

Nejvážnější překážkou na cestě k účinnější výuce češtiny jsme my sami a naše lpění na myšlení o jazyce – ne na myšlení v jazyce. Je to pohodlné a bezpečné pole. Ale ruku na srdce: Opravdu víme, že pro budoucího tesaře či ajťáka je tahle cesta nejlepší? Že mu pomůže kvalitně žít a bude mu oporou, když bude chtít popsat vlastní výrobek, vysvětlit, jak vznikal, a také ho „prodat“? Možná si to jen namlouváme.

 

Maturita by se měla stát integrovanou zkouškou, kde žák obhájí svůj produkt – textový, fyzický, digitální či jiný – a prokáže tím schopnost použít svou mateřštinu v praxi. Jazyk není jen formálně správný, ale také obsahově zavazující: Žák musí být schopen zaujmout vlastní postoj, odůvodnit ho a stát za ním.

 

Školní čeština by se tak stala skutečnou výbavou do života, nikoli pouhým předmětem. Pro všechny žáky.

 

Proměna vyžaduje učitele v nové roli – ze strážce jazykového kánonu se musí stát průvodcem krajinou významů. V době, kdy je kulturní prostředí vytvářeno také digitálním smogem videí, podcastů a memů, musí učitel pomáhat žákům tento proud filtrovat.

 

Učit je rozeznat hloubku od zdání a argument od manipulace.

 

 

Ekonomický propad v přímém přenosu?

 

Odklon od lidské opravdovosti k mechanické rutině není jen školským omylem – má také ekonomické následky. Mrháme časem žáků.

 

Stroje už dávno převzaly fyzickou dřinu. Nyní přebírají i část dřiny intelektuální. Klesá cena těch úkonů, které jim lze svěřit. Na trhu práce vyniknou dobří architekti zadání a kurátoři výsledků. Lidé, kteří dokážou formulovat přesné instrukce, kriticky vyhodnotit výstupy a rozhodnout, co dál. A také ti, jejichž práce je řemeslně mistrná a vyžaduje osobní přítomnost.

 

Schopnost provádět sledy instrukcí sluší především strojům. Nevyužít jejich schopnosti by bylo plýtváním. Stroje ať dělají, co umějí lépe. Co umějí hůře, se musíme naučit dělat pořádně my.

 

Proto na sebe musíme být náročnější. Pěstujme schopnost vést konstruktivní diskuzi a odvahu nést důsledky vlastních slov. Tedy hodnoty, které jsme z mnoha učeben vytěsnili výměnou za jednoznačnost.

 

Vývoj umělé inteligence se nezpomalí, i kdybychom si to přáli. Pravidla se rychle mění i během hry a my kvůli tomu můžeme prohrát. Ne proto, že stroje jsou rychlejší. Ale proto, že budeme dál připravovat žáky především na takové součásti lidské práce, jejichž hodnota se kvůli AI propadá.

 

Česká společnost se pak může rozdělit: Jedni v nových technologiích najdou cestu k tvorbě, jiní kvůli nim ztratí uplatnění. Ti druzí budou potřebovat podporu a pomoc. Tlak na sociální systémy nejspíš poroste a konflikt mezi produktivní schopností a nároky na solidaritu může být jedním z určujících napětí budoucnosti.

 

Král je nahý. Jeho maturitní záznamový arch je vyplněný k dokonalosti, ale přesto prázdný.