Současný stav pražského sekundárního vzdělávání představuje vyústění dekád trvajícího selhání exekutivního plánování, které ignorovalo dynamiku metropolitního rozvoje ve prospěch rigidního administrativního formalismu. Krize kapacit, jíž jsme svědky, není anomálií způsobenou nepředvídatelným demografickým výkyvem, ale logickým důsledkem absence poptávky výkonné moci po aplikaci dostupných dat do strategických investic.
