Jitka Polanská: Nevychovávejte úspěšné děti, ale vstřícné děti. Budou díky tomu úspěšnější! Nevěříte? Dokazují to průzkumy

úterý 3. března 2020 ·


Děti dobře poznají, co jako rodiče skutečně chceme, a co jen říkáme, že chceme. A podle toho se zařídí. A co chtějí dnešní rodiče především? Aby jejich dítě obstálo v dravém světě. Výchova k ohleduplnosti se tak dostala na druhou kolej, tomuto cíli totiž zdánlivě nepomáhá. To je ale velký omyl, cesta k úspěchu pro vaše děti vede právě tímto směrem, tvrdí rodičům americký psycholog Adam Grant. Argumenty podložené výzkumy přináší ve svém článku Přestaňte vychovávat úspěšné děti, začněte vychovávat hodné děti, který napsal pro americký magazín The Atlantic.

Zdroj: Rodiče vítáni 30. 12. 2019


Devadesát procent amerických rodičů prohlašuje, že chce, aby se jejich děti staraly o druhé. Jejich ratolesti jim to ale nevěří. „Když se pak zeptáte dětí, osmdesát jedna procent říká, že rodiče nejvíc zajímají jejich výsledky a spokojenost. Nikoli to, jestli jsou hodné a obětavé,“ cituje americký psycholog Adam Grant z respektované Pensylvánské univerzity jeden zajímavý průzkum. A děti, jak známo, mají své maminky a tatínky přečtené. Mezi tím, co dnešní – nejen američtí – rodiče deklarují jako správné (co je podle nich hezké si myslet), a tím, na čem jim ve skutečnosti záleží, je zkrátka velký rozdíl.

Znakem dnešní doby je rodičovská snaha podpořit své dítě za každou cenu. V některých rodičovských kruzích, uvádí Grant jako příklad, se ujal trend nezasahovat, pokud se jejich předškolák na hřišti chová bezohledně. A je za tím jasná úvaha: raději chceme vychovat sobce než slabocha, který si nebude umět vydobýt své místo na slunci.


Honba za úspěchem – úprk špatným směrem?

Tohle přesvědčení trvá už nějaký ten pátek a nese svoje hořké plody. Zkoumání postojů amerických vysokoškoláků ukázalo, že míra jejich empatie a schopnosti zvažovat i jinou než vlastní perspektivu mezi lety 1979 a 2009 výrazně klesla. Dnešní studenti jsou daleko méně než jejich předchůdci zasaženi tím, když se někomu jinému děje bezpráví, a méně se zaobírají problémy druhých lidí.

Myslet si, že sobectví zajistí úspěch spíše než štědrost a respekt, je ale velký omyl, říká Adam Grant. Je to právě naopak. „Naučit děti zájmu a starosti o druhé může být nejlepším způsobem, jak je dobře připravit pro naplněný a úspěšný život,“ tvrdí. A opět jako důkaz předkládá výzkumy.

Podle nich z chlapců, kteří jako předškolní děti pomáhali ostatním dětem (byli tak vnímáni svými učitelkami), vyrostli muži, kteří vydělávají průměrně více, nikoli méně než ti, kteří se tak neprojevovali. Středoškoláci, kteří jsou vstřícní vůči spolužákům a rádi spolupracují, mají lepší hodnocení v testech než ti méně ochotní. A druhostupňové děti, které si myslí, že jejich rodiče staví laskavost, respekt a ochotu pomoci nad studijní úspěch a kariéru, dosahují ve skutečnosti lepších studijních výsledků než ti, kteří to neuvádějí.

Ve světle těchto výzkumů a úvah se zdá jasnější, proč inovativní školy tolik dbají na rozvoj spolupráce a týmovosti a proč se tolik mluví o vztazích ve třídě, školním klimatu a jejich budování. Evidentně to není ztráta času.

Nakonec to i dává smysl. Zájem a starost o druhé lidi vytváří pevný základ pro dobré vztahy, a ty zase podporují dobrou psychickou kondici, pro úspěšný život tak důležitou. To za prvé. Za druhé, altruistický postoj člověka spíš přivede k nějaké užitečné a smysluplné práci. A když lidé věří ve smysl toho, co dělají, a připadají si užiteční, snáze v životě překonávají překážky a jsou šťastnější.


Kdo dává, dostane

V USA, zemi milující průzkumy, nějak dokázali i to, že štědří lidé mají obecně vyšší příjmy než ti, kteří se od nich liší právě v tomto rysu. Interpretuje se to tak, že snaha pomoci druhým je motivuje v učení, jsou pak díky tomu i kreativnější a produktivnější. Kdo dává, tomu se jeho štědrost vrací – nyní to potvrzuje i věda.

Z dalších pozorování vyplývá, že lidské bytosti jsou ke štědrosti přímo naprogramované. V jednom experimentu dali batolatům něco dobrého k snědku a některé z nich vyzvali, aby se podělily s loutkou, která si na nabídnutém mlsu viditelně „pochutnala“ a řekla „mňam“. Vědci pozorovali reakce dětí a zjistili, že jim spokojenost jedlíka, kterému daly ze svého, dělá velkou radost. Dokonce větší, než když samy něco dostaly. Neurovědci zjistili, že štědrost aktivuje centra v mozku, která v nás vzbuzují libé pocity.


Čemu věnujete pozornost, to se posiluje…

Sečteno a podtrženo: rodiče, které učí děti obětavosti a zájmu o druhé, jim nezadělávají na problémy, ale na úspěch. Kdyby tedy někdo chtěl změnit svou výchovnou strategii, jak na to? „Uvědomili jsme si jako rodiče, že abychom dětem ukázali, že starost o druhé je pro nás zásadní hodnota, musíme jí věnovat náležitou pozornost,“ říká Adam Grant. U Grantů tak začaly padat trochu jiné otázky. Rodiče se začali potomků ptát, komu ten den pomohli. Nejdřív byly odpovědi neurčité, ale pak se děti rozpovídaly: rozdělil jsem se o svačinu, vysvětlila jsem spolužačce otázku, na které pohořela v testu… A pak děti takové příležitosti k pomoci začaly samy vyhledávat.

„Také jsme s nimi sdíleli své zážitky, které se nějak týkaly pomoci druhým, včetně našich selhání,“ píše Grant. Vyprávění o situaci, kdy jako dítě nechal svůj tým ve štychu, může podle něj děti motivovat k tomu, aby lépe promýšlely svou zodpovědnost vůči ostatním.

Rodiče by ale neměli do laskavosti a ohleduplnosti své děti nutit ani vmanévrovávat, upozorňuje autor. Je důležité, aby měly pocit, že to je jejich volba. I na to existují průzkumy. Když je dětem ponechána možnost se rozhodnout, zda se o něco chtějí podělit, nebo ne, jsou později dvakrát tak štědré než ty, kterým to bylo nařízeno. Dobrovolnost se počítá.

0 komentářů: