Zuzana Hronová: Unikát kousek od Prahy. V Chýni jsou rodiče partnerem školy a fungují jako komunita

pondělí 2. března 2020 ·

Většina rodičů se do školy dostane obvykle jen dvakrát ročně – na třídní schůzky, kde podepíšou potřebné dokumenty, dozvědí se, jak prospívá jejich dítě, případně co rozbilo a kolik peněz bude stát oprava. Když se snaží aktivně přispět nějakým nápadem, učitel to často bere jako vměšování do jeho práce a nemístné poučování, které jen zdržuje. Jsou ale i školy, kde to funguje úplně jinak – jedna taková je v Chýni u Prahy.

Zdroj: Chytré Česko 7. 2. 2020

Devětatřicetiletá Tereza Čápová je asistentkou aktivit v International School of Prague. Před čtrnácti lety se přestěhovala do obce Chýně v okrese Praha-západ. Tehdy šlo o klasickou vesnici se šesti sty obyvateli a starou malotřídní školou zhruba pro padesát žáků prvního stupně. Jenže pak se začalo stavět, a to tak mohutně, že v roce 2013 šlo o nejrychleji rostoucí obec v Česku. Stěhují se sem zejména rodiny s malými dětmi, popřípadě budoucí rodiny.

Chýně se proto stala i jednou z deseti obcí s nejnižším věkovým průměrem v Česku. Lidi sem táhne její ideální umístění v klidu a přírodě, přesto téměř na okraji Prahy. Ostatně na pražském Zličíně je odsud člověk za necelou čtvrthodinu. Tereze se také líbí, že nejde o běžný satelit „hozený v poli u dálnice“, ale jádrem je původní vesnice. Dnes má Chýně zhruba 3500 obyvatel, až se dokončí rozestavěné projekty, bude jich tu žít kolem 5000.

Na takový růst musela s předstihem reagovat i škola a její zřizovatel. Rozhodlo se o výstavbě nové velké budovy s kapacitou 450 žáků pro devítiletou základní školu. A hlavně, mělo jít i o komunitní centrum obce, která jiné místo setkávání dosud neměla. Součástí areálu je proto i velká hala, která slouží pro sportovní aktivity či plesy. Místo staré stopadesátileté vesnické malotřídky zavítaly děti poprvé v září 2017 do rozlehlého moderního areálu.

Školu stavěli „Chýňští sobě“ a její komunitní ráz se projevuje v Česku unikátním úzkým partnerským vztahem mezi jejím vedením a rodiči. Ti mají ve škole velmi silný hlas, ostatně Tereza Čápová, maminka dvou zdejších žáků, je tu už šest let předsedkyní školské rady. Ta bok po boku spolupracuje s ředitelem školy Jaroslavem Novákem, mladým vizionářem, jenž do výuky zavádí spoustu moderních a inovativních metod od Hejného matematiky přes aktivní žákovskou participaci, blokovou výuku až po používání digitálních aplikací. Také se tu nezvoní, škola začíná v 8:15 a přestala známkovat. Místo toho používá slovní hodnocení. Ač se vesnice i škola téměř zdesetinásobily, komunitní charakter se zachoval.

Kde se vzalo silné partnerství rodičů a školy?

I přes rychlý růst obce se tu pořád ještě známe, mnozí učitelé jsou naši známí, kamarádi, sousedi. Když bylo potřeba vypomoci při pořádání větších školních akcí nebo výletů, vždy se našli nějací aktivní rodiče, kteří nabídli svou pomoc. Tak vzniklo původní jádro a neformální spolek rodičů. Byli jsme i součástí interiérové komise, a když se škola dostavovala, po večerech jsme seděli doma u počítačů a každý navrhoval jednu z budoucích učeben – jak by mohla vypadat, jak by mohla být vybavena, jakou barvu budou mít stěny. Takže i my na ní máme svůj podíl, dá se říct, že jsme ji pomáhali „stavět“ pro naše děti. A po dostavbě jsme vlastnoručně stěhovali spolu s učiteli vybavení ze staré školy do nové.

Tohle bude znít mnohým rodičům jako sci-fi. Jsou zvyklí, že si je škola dvakrát ročně pozve na třídní schůzky, a nahlásí-li se na nějakou konzultaci s učitelem nebo dokonce s ředitelem, už jsou trošku podezřelí. Jak se rodiče dostali až takto blízko k vedení školy, že mohou navrhovat vybavení učeben či jejich vzhled?

Nejen škola, ale i obec je v tomto velmi otevřená, a kdo se chce angažovat, tomu dveře nezavře. Mnoho rodičů bylo aktivních a angažovaných, už když se výstavba nové školy řešila. Chodili na jednání zastupitelstva a zajímali se o budoucí podobu školy a její uspořádání. Obec je brala jako velký bonus a zapojila je. Jelikož mělo jít o komunitní centrum určené všem, je dobré, když se na něm občané sami podílejí, mají pak k tomu úplně jiný vztah. Je to zkrátka naše škola.

To, že se nám chýňským rodičům podařilo nastavit takovéto fungující partnerství, je do značné míry souhra těch nejpříznivějších okolností, že se v danou dobu na daném místě sešlo tolik aktivních a tvůrčích lidí, kterým není jedno, jak vypadá škola jejich dětí. Ale je za tím také dlouhodobá, intenzivní a tvrdá práce, často po večerech po zaměstnání.

A jak se stane, že vy jako maminka dvou žáků a vzápětí předsedkyně školní rady jste takto respektovaným partnerem pro vedení školy?

Aktivní jsem již od nástupu mé dcerky do školy, tedy sedm let. Tehdy mi nabídli kandidaturu do školské rady, rodiče mě do ní zvolili a po roce jsem se stala předsedkyní. V době, kdy padala zásadní rozhodnutí o nové škole, došlo k výměně ve vedení školy. Byl vyhlášen konkurz na nového ředitele a z něj vyšel vítězně se svou koncepcí náš současný ředitel.

Neměl manažerské zkušenosti, ale měl vizi, nápady, odvahu a nadšení. Byl tady nový, začínal od nuly, navíc měl před sebou transformaci z malotřídní do velké školy. Já jsem na rozdíl od něj lépe znala zdejší prostředí, tak jsem mu nabídla pomoc svou i školské rady a on ji přijal. Díky tomu jsme se postupem času stali platným a důležitým mezičlánkem mezi ním a rodiči a mezi rodiči a zřizovatelem. Tlumočíme názory obou stran a zkoušíme zlepšit, když něco drhne a vázne.

Také činnost vaší školské rady je hodně odlišná od těch typických, které se sejdou dvakrát ročně, panu řediteli formálně odsouhlasí výroční zprávu, školní řád a rozpočet. Vy se scházíte osmkrát ročně a máte reálný vliv na chod školy. Jak to funguje?

Funguje to na bázi důvěry, ale taky odpovědnosti. Je to náš společný závazek. Pan ředitel nás bere jako partnera a my tohoto výsadního postavení nezneužíváme. Pustí nás do své „kuchyně“, nechá si „koukat pod ruce“, ale odsud posud. On je velmi silná osobnost, umí stanovit hranice, za které už bychom neměli jít a co musí rozhodnout on sám, protože on je za rozhodnutí školy zodpovědný. Tyto hranice respektujeme, i jeho rozhodnutí. My rodiče máme silný hlas, ale prosazujeme ho jemně, opatrně.

Podílíme se i na strategickém plánu školy. Ne že ho formálně schvalujeme, ale skutečně ho společně tvoříme. Proto se také scházíme tak často. Pan ředitel je stálým hostem naší školské rady a trpělivě odpovídá na naše dotazy. Na druhé straně ví, že se na nás může spolehnout. Když byl třeba výpadek uklízeček, nemáme problém uklidit chodbu. Ve školské radě jsme tým, souzníme s koncepcí školy, naše směřování koresponduje s tím školním. Chceme být součástí, mít možnost věci ovlivnit, někdy je to o nalezení kompromisu.

Mnoho ředitelů či učitelů nicméně bere rodičovskou angažovanost jako „vměšování se“, nepříjemnou kontrolu. Přijít s nějakým nápadem znamená „poučovat“ a „plést se do něčeho“.

Ta hranice je někdy velmi tenká. Mnozí rodiče mají skutečně pocit, že mohou rozhodovat úplně o všem, ovlivnit a změnit vše, že mohou přijít až ke dveřím ředitelny a zaťukat, kdy se jim zlíbí. Takhle to my v Chýni neděláme, snažíme se to tak nedělat. Naše spolupráce má jasně dané mantinely a ty respektujeme. Tento tenký led je založen na vzájemné důvěře, otevřenosti a loajalitě. Je to partnerský vztah jako jakýkoliv jiný a je třeba na něm pracovat a starat se o něj.

Co to vyžaduje od rodičů?

I rodiče se mají chovat profesionálně, a ne se za něčím hrnout, i třeba původně s dobrým úmyslem, a válcovat vše kolem sebe a být až příliš emočně zapálení. Musí mít respekt k tomu, že školu řídí ředitel. Jenže pakliže se škola zcela uzavře před rodiči, vzniká prostor pro domněnky, vede to k neskutečným fámám, které začnou obíhat obec či město a jsou jich plné sociální sítě a je velmi těžké je zastavit. Také se pak stane, že mnohé problémy dané školy nejprve oběhnou málem celou republiku, někde se dostanou až na Českou školní inspekci a pak teprve přistanou na stole zodpovědné osoby v této škole, kde by správně měl rodič začít.

Funguje váš komunitní styl školy i po přílivu nových rodičů?

Myslím, že ano. I noví rodiče říkají, že jsou spokojení s tím, jak naše škola funguje, že nemají důvod něco zásadně měnit. Tudíž se pak ale ani moc neangažují. Mají v nás, školskou radu, důvěru. Vědí, že máme ve škole nějaké slovo a že zastupujeme i je, že tlumočíme jejich hlas. Vnímají také, že nezametáme problémy pod koberec nebo kolem nich jen opatrně nenašlapujeme.

Proč je podle vás dobré zatahovat rodiče do školního života a nedržet si je raději od těla?

Držet si rodiče trochu od těla je vždycky pro vedení školy potřeba, už jen pro zachování duševního zdraví. Jinak by nedělali nic jiného, než by odpovídali na neustálé dotazy a připomínky, a na podstatu práce, tedy řízení školy, by jim nezbýval čas. Ale je třeba pochopit, že rodiče jsou partnerem školy a nejde tvrdit, že to tak není. Škola je instituce, která vzdělává děti, ale ty děti patří k nám, rodičům, a my je škole svěřujeme. Dítě stejně spoluvytváří škola jako rodina. A k tomu je potřeba vzájemná spolupráce.

Čili máme tady společný cíl, a tudíž je dobré sladit naše kroky?

Když se staráme společně o nějakého malého tvora, aby z něj něco vyrostlo, musíme být partneři a nemůžeme to dělat diametrálně odlišně nebo jeden druhému házet klacky pod nohy. K tomu, abychom mohli působit společně, musíme znát podmínky a vědět, co se od nás navzájem čeká. Když škola zavře rodičům dveře a smí pouze ráno vpustit dítě a odpoledne si ho přede dveřmi vyzvednout a do školy se dostanou jen dvakrát ročně na třídní schůzky, nemůže čekat, že rodič pochopí, co se ve škole děje a o co jí jde, že bude rozumět tomu, co jim dítě doma říká. Protože to je někdy od dětí velmi barvité líčení a půlku škol už by museli zavřít, kdyby to všechno byla pravda.

Jaký mají vaše rodiče přístup do školy? Mnohé školní budovy jsou totiž kvůli bezpečnosti nedostupné pevnosti.

I tohle bylo tématem na školské radě, najít kompromis ve vymezení přístupu do školy. Naši rodiče mají rodičovské karty a na ně mohou vstoupit, převážně odpoledne přes pana vrátného. Ráno vstupují s dětmi do ranní družiny, později už ne, protože je tady hlava na hlavě, do školy proudí davy dětí, učitelé potřebují prostor na přípravu před výukou. Během vyučování to zase není vhodné kvůli rušení klidu. Ale odpoledne mohou rodiče přijít a pobýt tu s dětmi, zahrát si třeba stolní fotbálek na chodbě nebo si popovídat s dalšími rodiči. Mohou i oslovit učitele, zeptat se, domluvit si rovnou schůzku. Naši učitelé se neotáčí k rodičům zády, pokud je oslovují mimo vymezené konzultační hodiny. Ty vlastně tuším ani nemáme.

Jaké další akce pořádáte, aby rodiče mohli okusit školní prostředí?

Někdy organizujeme společné přespávání s dětmi a učiteli, třeba Noc s Andersenem, popřípadě v hale nějaké sportovní klání. Teď jsme například my rodiče hráli proti učitelům korfbal. Také máme akci Loučeň, což je slavnostní loučení se školním rokem, taková velká letní party. Letos to bude ještě slavnostnější, neboť se budeme loučit s prvními deváťáky. Uvažujeme i o rodičovské kavárně na konkrétní téma a při té příležitosti bychom mohli prodiskutovat, co se daří a nedaří. Naše škola je rodičům otevřená a jsou tu vítáni, ale v mezích nastavených pravidel.

Proč jsou podle vás důležitá i neformální setkávání mezi školou a rodiči?
Je dobré poznat, že i pan ředitel je jenom člověk. Byť je velký, má kolem sebe silnou „auru“ a přirozenou autoritu, je to normální člověk se svými radostmi, starostmi a chybami. A stejně tak učitelé. Je dobré s nimi něco prožít, popovídat si o normálních věcech, hodně je to pak polidšťuje. Jinak mohou na rodiče působit chladně a odtažitě. Pamatuji si ze svého dětství, že učitel nebo ředitel školy byl pro řadu rodičů téměř nadčlověk. Když nás pojí vzájemně prožité chvíle, pak se z rodičů, učitelů a vedení stane jedna posádka na jedné lodi, která ctí jednu společnou vizi. Při našem korfbalovém utkání jsme zažili společný adrenalin, společnou radost a den poté i společnou bolest. To nás spojuje, ten zážitek.

Jak přitáhnout takovou tu mlčící většinu? Mám zkušenosti, že se většinou angažují stále ti stejní rodiče.

To tak je i u nás. Nechceme nikomu nic nařizovat. Zavádět povinná členství ve spolku nebo SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy, pozn. red.). Když někdo nemá chuť, čas a vůli, tak to nemá smysl. Děláme nábor na třídních schůzkách nebo školních akcích. Tam se někdy přidají další lidé, když je akce nadchne. Nicméně i v Chýni máme se získáváním dalších aktivních rodičů problém a hledáme cesty, jak se s tím vypořádat. Myšlenkově se nám je daří přitáhnout, jsme z velké části na stejné vlně, ale účast a aktivita na akcích už je další věc.

Co s rodičem potížistou, který je sice angažovaný, ale většinou jen hlasitě kritizuje i úplné malichernosti? Ostatně leckdy právě kvůli těmto lidem se vedení školy po špatné zkušenosti raději opevní na svých pozicích a omezí komunikaci s rodiči na minimum.

Mám pocit, že síla stejné myšlenky a toho, že většina z nás jde stejnou cestou, tohle přemůže. Když potížistu v jeho negacích nepodporujete a není posílen dalšími potížisty a nepřilévá se olej do ohně, tak to utlumíte. Zkoušíme mu ukázat, že sklenice je poloplná, ne poloprázdná. Jeden zlý hlas dokáže strhnout lavinu, ale mně se osvědčilo, že i dobrý hlas má úplně stejnou sílu. Neříkáme, že je vše růžové a sluncem zalité, opačný názor respektujeme a vyslechneme. Na druhé straně ale nehledáme nedostatky za každou cenu.

Když jste na vzdělávacím festivalu PREF se svou kolegyní Miluší Janotovou představovaly chýňský spolek rodičů a rodiče obecně, říkala jste, že jste kritičtí, ale zároveň loajální. Nejde to proti sobě?

Zdravá kritika a zpětná vazba posouvá dopředu. My se nebojíme říct, že se něco nepovedlo. Ale i když jsme si vědomi toho, že tato škola má svoje nedostatky a chyby, ostatně jako každá, tak za ní stále stojíme, mluvíme o ní pěkně a doporučujeme ji svým známým. Když někdo zkritizuje, že jeden den nebyla vytřená chodba, ještě to neznamená, že vezme děti a dá je na jinou školu. I tady je potřeba mít jasnou mysl a otevřené srdce, jak to máme v mottu školy. Poslechnout zdravý selský rozum.

Co byste vzkázala rodičům, kteří si jdou splnit své povinnosti ke škole dvakrát ročně na třídních schůzkách, tam podepíšou pár dokumentů, které jim dá učitelka, tváří se kysele na rodiče, kteří mají nějaký dotaz, protože to berou jako zdržování, a zase jdou domů?

Pokud tito rodiče mají školu, jejíž vedení je nakloněno k otevřenosti, ale oni to nereflektují, tak je to pro mne velmi zvláštní přístup. Jde přece o moje dítě a zajímá mě, jak se ve škole má, co dělá. Chodila bych na „koukandu“, pokud je možnost zjistit, v jakém prostředí se dítě vzdělává. Jinak s dětmi nemáte takovou šanci něco společně zažít v místě, kde tráví tolik času, někdy až polovinu svého dne, a které je pro ně jedinečné. Když se zeptáte dítěte, co bylo ve škole, většinou řekne „dobrý“ a to je všechno. Těžko si s ním budu moci vyprávět o tom, jak si na okně laboratoře pěstuje vlastní fazoli, když ani netuším, že škola nějakou laboratoř má. Je to pak nesmírně sterilní vztah.

A pokud rodiče tu možnost nemají a škola se jim neotevírá? Co byste jim poradila?

Nevzdat to, nepřijmout to. Jeden zapálený a nadšený člověk, když bude vytrvalý a najde pár dalších nadšenců, má šanci to změnit postupnými malými kroky. Nejde říct: Pojďme změnit školu od základu! To nebude fungovat. Spíš nabízet. Zeptat se, s čím je možné pomoci, nabídnout pomoc třeba při úklidu zahrady nebo při opravě ventilace. Nebo nabídnout brainstorming na nápady, co by šlo třeba dělat odpoledne ve školním klubu. Důležité je, aby to vedení školy nevnímalo jako vměšování a poukazování na chyby. Je dobré přesvědčit ho, že jde o nezištnou a upřímnou pomoc. Jde o to vybudovat si vztah a důvěru - ta začíná na maličkostech a trvá to.

Nejsilnější pohnutkou pro růst důvěry je, když vám na lidech záleží. My jsme s panem ředitelem začínali na tom, že jsme mu jako nováčkovi pomáhali například procházet šanony, zorientovat se v dokumentech nebo hlídat termíny. Dnes spolu děláme strategický plán školy a vedeme úvahy o možné druhé školní budově. Protože už je nám škola znovu malá, protože tehdy už při dané dotaci nešla postavit větší.

A co byste vzkázala ředitelům, kterým naopak minimální zájem rodičů vyhovuje, protože mají pověstný „klid na práci“?

Tito ředitelé by si měli položit otázku, zda takovéto nastavení vyhovuje jen jim, nebo skutečně i většině rodičů a jejich dětem. Pokud ano, zamyslela bych se nad tím, proč. Protože mi takový vztah nepřijde zdravý. Ano, mohou přicházet stěžovači, ťukači na dveře, ale mezi těmi zástupy dalších jsou dost možná lidé, kteří mohou být škole velmi nápomocni svými nápady, prací, inspirací, rukama ochotnýma pomoci. Tím, že je k sobě škola nepustí, se ochuzuje o tento obrovský, avšak skrytý potenciál. A to je velká škoda.


Celý text s fotografiemi najdete ZDE.

0 komentářů: