Jindřiška Bláhová: Vary 4. Místo hraní shyby. Základní otázka je, nakolik má rodič právo nalinkovat dítěti život

čtvrtek 26. srpna 2021 ·

S režisérkou Erikou Hníkovou o filmu mapujícím svébytný způsob výchovy, který soutěží jako první dokument v hlavní sekci ve Varech.


Zdroj: Respekt 24. 8. 2021


Dá se z dítěte vychovat sportovní šampion? Třeba hokejista NHL? Manželé Michal a Lenka Hanuliakovi jsou přesvědčení, že ano. Pokud se svému synovi Miškovi budou intenzivně v prvních letech jeho života věnovat a každý moment jeho života zaplní sportovními aktivitami, klavírem nebo učením cizích jazyků. Když splní vytyčené milníky, jako je určitý počet shybů nebo zapamatování sady anglických slovíček, dostane odměnu. Kamarádi a hraní „jen tak“ nemá v precizně sestaveném každodenním plánu místo. Přesně jako to radí metoda Kamevéda – komplexní multirozvojová výchova dětí, na jejímž konci by měl být „kvalitní člověk“.


Svébytné rodičovství zachycuje nový snímek Eriky Hníkové Každá minuta života, který měl – jako vůbec první dokumentární film – premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu a od 26. srpna bude k vidění v kinech. „Jasně jsem jim řekla, že vůbec nevím, co si o nich mám myslet, že na mě působí na jednu stranu jako psychopatičtí blázni, ale na druhou mě fascinují, protože já bych se takhle pro dítě obětovat nedokázala,“ popisuje v rozhovoru dokumentaristka.


Každá minuta života je plná otázek a témat: od dítěte jako projektu přes vizi správného rodiče až po to, jak měřit, jestli je člověk „kvalitní“. Jaké otázky zajímaly nejvíc vás?


Kde rodiče berou tu vnitřní jistotu, že tohle je pro Miška nejlepší a že mu do jeho individuality nezasahují příliš. Pak téma svobody a rodičovství v tom smyslu, nakolik může člověk vstoupit do bytí entitě, která se narodí, a nějak jí to nalinkovat. Vnímám, že děti se už rodí s nějakým charakterem, a rodič se jen snaží to moc nepokazit. I když na tohle Hanuliakovi vždy odpovídali, že jejich dítě si může vybrat, co chce dělat. Že mu nabízejí paletu aktivit a nic mu nenutí. Teď, když mu je sedm, neřeknou, že se rozhodli, že z něj bude hokejista, ale že Miško si ze všeho vybral právě hokej, a proto se na něj specializují. A ještě jedno téma mě zajímalo, ale nepouštěla jsem se do něj. Měla jsem pocit, že jejich vztah je možná vyhořelý za cenu věnování se dítěti. Že zapomínají na sebe, na partnerský život.


A tušíte po natáčení, kde berou tu jistotu?


To by mě taky zajímalo. Když jsem s nimi debatovala o tom, proč to dělají, nebyli schopní jasně odpovědět. Prostě se tak rozhodli, ještě než se Miško narodil. Proto ani film na tuto otázku neodpovídá. Na diskusi po projekci se do otce Michala Hanuliaka pustila část publika, že Miškovi ubližuje. Jedna paní řekla, že je psychoterapeutka a že absolutně nesouhlasí s výchovou něco za něco. Že má v péči desítky klientů, kteří byli takhle vychovaní: mají problém s navazováním vztahů a neumí dávat najevo lásku, když láska byla dávaná jen jim. Kdyby mi tohle někdo řekl, asi to se mnou zamává a začnu své jednání přehodnocovat, ale pan Hanuliak je vnitřně přesvědčen, že je to takhle správně. Přitom to neznamená, že by neposlouchal druhé. Že by si jel stoprocentně po svém a kosil okolí. Všechny si vyslechne. I za tou paní psychoterapeutkou po diskusi přišel, že by ho zajímalo, co říkala, a jestli by si mohli vyměnit pár e-mailů. Negativní ohlasy na jeho rodičovství ho zajímají. Otázka je, jestli pak něco změní. Ale kde se bere jejich jistota, to nedokážu říct.


Takže nijak nereflektovali, proč svého syna vychovávají zrovna takhle?


Ne. Tohle bylo celkem složité režijní rozhodnutí. Když jsem se snažila do pana Hanuliaka rýpat, jestli to nedělá třeba proto, že prožil rané dětství bez otce, a rozhodl se tak věnovat stoprocentně svému dítěti, začal se smát a říkal, že takhle by to opravdu neřekl. Prý měl šťastné dětství, kdy se mu věnovaly máma s babičkou. Když mu bylo šest, máma potkala pana Mirka, kterému říká otcino a který ho přijal za vlastního. Mají spolu hrozně pěkný tatínkovsko-synovský vztah. Lenka reflektovala to, že by to nezvládla bez Michala, že by se asi zhroutila. Což se pak v průběhu natáčení téměř stalo. Když musel odejít a ona zůstala s dítětem sama, bylo vidět, že je unavená a moc to nedává. Ale u onoho chybějícího otce jsem měla pocit, že pokud bych to rozváděla, bude to už moje interpretace reality. Zároveň jsem ve filmu chtěla trochu tajemství: když divák uvidí, že oba jeho rodiče jsou bílí a on je mulat, tak to pravděpodobně nebude jeho biologický otec.


Hanuliakovi syna vychovávají podle Kamevédy Pavla Zachy, který takhle vychoval ze svého syna hokejistu působícího v NHL. Celá jeho metoda i knihy tak jsou o výchově sportovního šampiona. Vypadá to, že chtějí ze syna od začátku mít právě úspěšného sportovce po vzoru Jaromíra Jágra, který bude hodně vydělávat.


Je to tak. Je to právě hokej, ke kterému jej od malička nejvíc vedli. Ale ukazují mu i všechny ostatní sporty. Pan Hanuliak mi řekl, že chtějí, aby byl buď basketbalista, nebo hokejista, protože tam se točí peníze. Myslím si, že v důsledku je jim vlastně jedno, čím bude – ale musí to dělat na špičkové úrovni a musí mu to nést peníze.


Sama jste matkou syna. Nevyhnutelně se ve vás u natáčení musela prát Erika Hníková–režisérka, která má zajímavé téma, a Erika Hníková–matka, které točí něco, s čím možná nesouhlasí. Jak jste se s tím vyrovnávala?


Obě Eriky se ve mně praly dost. Jasně jsem rodičům řekla, že vůbec nevím, co si o nich mám myslet. Že na mě působí na jednu stranu jako psychopatičtí blázni – tomu se smáli, protože si to o nich prý myslí hodně lidí a na sociálních sítích čtou nenávistné komentáře. Na druhou mě ale fascinují, i když s řadou věcí nesouhlasím. Třeba s metodou „něco za něco“, což je jeden z principů jejich výchovy. Říkala jsem jim, že tohle bych svému dítěti neudělala. Zároveň jsem ale říkala i to, že jsou neuvěřitelní, že já bych nedokázala celý den strávit s dítětem. Potřebuji koníčky, kamarády, práci. Jenom dítě by mě nenaplňovalo, ale obdivuji je za to, že jsou s ním tady a teď.


Ale tohle „rozpolcení“ ve filmu nezazní…


Po diskusích s nimi jsem se rozhodla, že tam vlastně nechci své názory prosazovat, protože na mnoho věcí u téhle rodiny mám nejednoznačnou odpověď. Nikdo nevíme, jak to s našimi dětmi dopadne. Všichni se snažíme, děláme pro své děti to nejlepší – a já skutečně nevím, která cesta je ta správná. Jinak v rozdělování rolí „matka–režisérka“ sehrál taky roli čas. Když se natáčení a práce na filmu odehrává rychle a musí se rychle stříhat, je to jiné, než když byl projekt rozprostřený v čase i kvůli covidu. Mohla jsem se k filmu po roce vrátit a domýšlet ho. Vymyslela jsem třeba svatební úvod, který v původní verzi nebyl, a další dvě změny. Vracet se už bez kontaktu s Hanuliakovými film také ovlivnilo.


Je přes to všechno něco, co jste si z jejich výchovy vzala pro sebe?


Víc jsem se začala věnovat svému synovi stylem „tady a teď“. Je mu osm a v tomhle věku děti poznají, když s nimi člověk duchem není, myslí na jiné věci. Na druhou stranu jsme si uvědomila, že nejsem typ rodiče na takhle intenzivní výchovu a můj syn není typ dítěte, který by takovouto výchovu snesl. Hanuliakovi mají obrovské štěstí, že Miško je submisivní a milý. Můj syn je „výrazná osobnost neurotického typu“ a tohle by mi netoleroval. Včera jsem se shodou okolností bavila s panem Zachou, který má dva vnuky a nehne s nimi. Říkal, že měl u svého syna štěstí na charakter dítěte, že jeho vnuci s ním prostě cvičení dělat nechtějí, že ho neposlechnou. Děti podle mě mají mít hranice a mají rádi nalajnovaný program, ale jen do určité míry. Osobně chci, aby si syn vybíral program sám. Jsou pak logicky i chvíle, kdy se nudí – což u Hanuliakových není. Pro jejich syna volno znamená sportování, které zná od narození.


Dostala jste se k nim blízko. Pustili si vás do života, do bytu, na dovolenou. Jaký byl vlastně váš vztah?


Přátelský – teď jsme spolu byli na obědě v Karlových Varech, kam přijeli na premiéru filmu. Otevřeně jsme se o věcech vždy bavili a vstupoval do toho i štáb. Ale čím víc natáčení pokračovalo, tím víc jsem si kladla otázku, jestli jimi nejsem příliš ovlivněná. Jestli mě nějak nesežrali. Ve střižně jsem se pak relativně dlouho snažila vyvážit polohu – aby to nebyla fascinace ani odsudek. Aby to bylo něco mezi tím a mělo to strukturu, v níž bude divák moci nad tématy přemýšlet…


Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE. 

0 komentářů: