Petr Horký: Se smetánkou je to jednodušší

čtvrtek 24. března 2022 ·

S výzkumnicí Janou Strakovou o tom, proč jsou mezi českými školami propastné rozdíly.


Zdroj: Respekt 30. 1. 2022


Existují data o tom, kolik rodičů před zápisem naoko mění trvalé bydliště svých dětí kvůli tomu, aby mohly chodit do jiné než spádové, tedy státem určené základní školy?


Taková data nemáme a získat je asi ani není možné. Podle mě má spíše cenu zabývat se kontextem. Proč se to děje? Co je to za fenomén?


Některé školy otevřeně mluví o tom, že rostoucí část jejich žáků je v místě školy přihlášena pouze v době zápisu, ačkoli reálně bydlí někde jinde. Například pražská základní škola Londýnská je tím známá. Kdyby to řekly všechny, tak by se to dalo spočítat…


Londýnská je výjimečná v tom, že její ředitel je otevřený, ale řada ředitelů o tom nebude chtít mluvit a budou se tvářit, že o tom nevědí. Stejně tak i zřizovatelé, tedy obce, jsou rádi, že rodiče, kteří mají potřebu pro děti získat kvalitní vzdělání, si to nějak zařídí a nebudou je obtěžovat tím podstatným. Tedy že by kladli nároky na zlepšení všech škol.


Podle ředitelů pražských škol se zdá, že fenomén sílí. Zatímco před pěti lety se na nějakou oblíbenou školu falešně přihlásilo za rok třeba jedno dítě, dnes je jich deset, jinde je to ještě výraznější nárůst.


Kupování falešné adresy kvůli vysoce žádané škole je jen extrémní projev širšího trendu, který sledujeme už delší dobu. Jde o rostoucí potřebu rodičů vybírat si pro své děti základní školu. V letech 2009 a 2014 jsme dělali výzkum, v němž jsme pokládali rodičům otázku, zda pro své dítě základní školu vybírají, a byl tam nárůst z asi 45 procent rodičů na 65 procent. Od té doby jsme podobný výzkum nedělali, ale z rozhovorů s rodiči víme, že stále více jich základní školu pečlivě vybírá.


Proč se to děje?


Je otázka, nakolik je to způsobené stavem škol, nebo tím, že v rodičovské komunitě narůstá potřeba své dobré rodičovství projevovat tím, že si budu vybírat školu. Když se blíže podíváme, jak si rodiče vybírají, vidíme, že si nedokážou vybrat úplně dobře. Mají nějaké představy o tom, jak dobrá škola vypadá, ale nakonec se často neřídí podle svých kritérií, nýbrž podle pocitu, který ze školy mají, nebo tím, co jim řeknou kamarádi. Pověst školy v rodičovské komunitě je hrozně důležitá. Rodiče mají přitom často poměrně zmatené představy o dobré škole. Na jednu stranu nechtějí, aby byla jako ta, kam chodili oni, protože mají vzpomínky na přísné učitelky, chtějí víc přizpůsobení dětem, respektování jejich individuality a přání. Také však chtějí, aby se děti naučily to, co se naučili oni. Dají dítě do školy, kterou doporučili kamarádi, a pak zjistí, že děti neumějí moc dobře číst a počítat a že jim to vadí.


Důvody rodičů pro výběr školy jsou ale často i racionálně zdůvodněné. Když Česká školní inspekce nedávno srovnávala znalosti žáků základních škol v matematice, češtině i dalších předmětech, vyšly jí velké rozdíly mezi kraji, například Praha je na tom mnohem lépe než třeba Středočeský kraj. Z tohoto pohledu se jeví jako logické, že rodič žijící za hranicí Prahy dá své dítě do libovolné školy ve městě, protože prostě bude lepší než ta spádová venkovská.


Rozdíly mezi školami jsou samozřejmě velké, a to nejen mezi regiony, na které upozorňuje inspekce, ale i mezi školami v jednotlivých lokalitách. Podnikavé školy se snaží přilákat ty více motivované rodiče a nabízejí jim specializované služby, jako třeba lepší výuku jazyků, třídu pro nadané děti nebo pestré mimoškolní kroužky. Sem se pak stahují rodiče, kteří mají potřebu se o děti dobře postarat. Vy jste mluvil o výsledcích ve srovnávacích testech, ale pro rodiče jsou při prvotním výběru méně důležité, než jestli se škola chová vlídně a zda nabízí různé speciální služby.



Nevybízet k výběru


Existuje nějaké srovnání základních škol, podle něhož by se mohli rodiče při svém výběru orientovat?


Jestli myslíte nějaké žebříčky, tak ty nejsou k dispozici. Máme srovnání se zahraničím, které ukazuje, že v Česku jsou velké rozdíly mezi školami z hlediska jejich výsledků a složení žáků. To je opakem toho, o co se snaží rovnostářské státy, kde jsou naopak rozdíly mezi všemi školami malé, ale jsou velké rozdíly mezi žáky uvnitř jednotlivých škol.


Proč o rozdílech mezi školami nemáme přesnější data?


Když poukážeme na to, že Ústecký a Karlovarský kraj jsou znevýhodněné a žáci tam dosahují horších výsledků, tak je to něco, co každý ví. Ale když se začneme zabývat rozdíly v rámci lokalit, je to pro obce citlivé téma. Kdyby měly jako zřizovatelé škol na mysli primárně kvalitní službu pro každého, musely by se snažit pracovat na tom, aby všechny školy byly stejně dobré. Ale to ony zpravidla nedělají, protože potřebují uspokojit rodiče, kteří se domáhají kvalitních služeb. To se snadno udělá tak, že tam je škola poskytující nadstandardní služby, často za příplatek, a tam se dostanou děti náročných rodičů. Děti ostatních rodičů, kteří se ve vzdělávacím systému tak neorientují nebo mají nižší nároky, na tohle dojíždějí. Často je to jenom tím, že ředitel je šikovný, umí udělat propagaci a jdou mu tam rodiče a pak tam má motivované děti a celkově dobrou školu.


Nedělá však dobrou školu právě i to, že má šikovného ředitele?


Vy na to koukáte z pohledu rodiče, což je legitimní. Já bych si ale z pohledu systému přála, aby se všem dětem dostalo kvalitního vzdělání bez ohledu na to, jak šikovné mají rodiče. Proto si představuji dobrého ředitele tak, že je schopný zajistit kvalitní vzdělání pro všechny děti ze své oblasti, že zvládne přirozený mix, ne že svou strategii napře na to, aby si vybral smetánku. Se smetánkou je totiž jednoduchá práce. Rodiče zajistí kroužky, děti se rozvíjejí a jsou úspěšné, i když škola nedělá nic. Šikovný ředitel umí přitáhnout vzdělané rodiče šikovných dětí, kteří pak školu chválí, takže zřizovatel je s ní spokojený. A pak jsou ty školy, kam chodí děti těch ostatních. Ale v základním vzdělání by to takhle být nemělo.


Proč ne?


Když je systém diferencovaný, vždy na to doplácejí děti, jejichž rodiče nejsou schopní jim zajistit nadstandardní studijní dráhy. Ten fenomén je špatný také proto, že když jsou děti odmalička rozdělovány, tak se nenaučí žít spolu a to je ve vyspělých zemích vnímáno jako problém z hlediska soudržnosti společnosti. Můžeme se na to dívat z pohledu spravedlnosti, tedy že i v ústavě máme zaručeno kvalitní vzdělání pro každé dítě. Anebo pragmaticky, tedy že je to pro společnost nevýhodné.


Jaké to má řešení?


Z mého pohledu by zřizovatel neměl zajišťovat nadstandardní vzdělání a mhouřit oko nad tím, že se mu rozjíždí spádová turistika, ale dbát o to, aby všechny školy byly stejně dobré a nebylo to potřeba.


To zní jako utopie.


Ano, zní, ale problém je, že my ten záměr ani nedeklarujeme. My jsme se smířili s tím, jak to je. Vycházíme z toho, že školy mají velmi různou kvalitu a rodič si musí dobře vybrat. Já myslím, že by to mělo být tak, že zřizovatelé se budou pyšnit tím, že všechny školy jsou stejně dobré a že nezáleží na tom, kam rodič dítě dá. A nebudou rodiče vyzývat k vybírání.


Co by mohl být první krok, který zřizovatel udělá na cestě k vyrovnání kvality škol?


Berte to prosím jako můj názor, ale podle mě by zřizovatelé neměli podporovat, aby některé školy byly lepší a poskytovaly specializované služby, a už vůbec ne za úplatu, ale naopak by tomu měli bránit.


Říkáte, že u nás se o tom nemluví, v ministerské vzdělávací strategii 2030 však cíl snížit vnější diferenciaci škol je…


My když mluvíme o snižování nerovností, často máme na mysli to, že poskytneme více peněz pro znevýhodněné školy, že se zaměříme na pomoc karlovarskému a ústeckému regionu. To je úplně v pořádku, ale tím se zaměřujeme na pomoc spodnímu konci rozdělení spektra a ponecháváme otevřený ten horní konec. Na jednu stranu se snažíme v rámci inkluze dostat znevýhodněné děti do hlavního proudu, ale zároveň dětem z motivovaných rodin umožňujeme z toho proudu odcházet. To se mi zdá pokrytecké. Také tím znesnadňujeme situaci učitelům, kterým zbývají jen děti, s nimiž je obtížné pracovat a chybí jim ve třídách nadaní tahouni. Myslíme tedy společným vzděláváním to, že některým dětem poskytneme v rámci systému veřejného vzdělávání lepší servis než jiným? Vzhledem k tomu, že tyhle děti mají větší štěstí celkově, mi jejich další zvýhodňování přijde na pováženou. Měli bychom o tom minimálně mluvit, přiznat si to.



Akcent na rovnost


Liší se česká situace od ostatních evropských zemí?


Fenomén výběrových tříd je třeba i ve Finsku, které bývá z hlediska vzdělávání dáváno za příklad. Například v Helsinkách jsou v některých školách třídy, které učí čínštinu a všichni rodiče vědí, že tam se scházejí ti, kdo chtějí dětem poskytnout kvalitní vzdělání. V Německu jsou to zase třídy s rozšířenou výukou hudební výchovy. Fenomén je to po celé Evropě, ale vyspělé země se snaží tomu bránit a diferenciace tam začíná později, třeba až na druhém stupni. V rozvinutých státech je akcent na rovnost a spravedlivost větší. U nás to naopak začíná velmi brzy, často už výběrem mateřské školy. Vývoj je tu zcela živelný, nejsou tady na to statistiky ani vůle ten směr změnit.


Proč to tak je?


Zdejší společnost nepřijala princip, že by školy měly být stejně dobré, a věří tomu, že by se děti měly rozdělit. Věří tomu rodiče, ale i pedagogická obec, což je taky unikátní. Učitelé v některých vyspělých zemích mají víc zakořeněné vnímání té služby pro všechny děti.


Proč u nás dělení škol na dobré a špatné podporují i učitelé?


Je to dáno tím, jaké hodnoty jsou jim dlouhodobě vštěpovány. Vnímají jako svou povinnost předat dětem vědomosti, vždy měli za úkol oddělovat zrno od plev, jedny poslat na učiliště a druhé na gymnázium. Daleko méně vnímají svoji společenskou úlohu ve vztahu k dětem jako osobnostem. Když mluvíme s učiteli z jiných zemí, mají víc zakořeněnou představu, že musí pomoci každému dítěti. U nás se často vymlouváme, že když rodina nefunguje, nedá se nic dělat. Já myslím, že doba se změnila a bylo by vhodné definovat učitelům úlohu jinak. V některých oblastech je odbřemenit a naopak jim stanovit trošku jiné vnímání jejich úlohy, která by třeba víc spočívala v tom, že jejich povinností je pomoci každému dítěti bez ohledu na rodinu. Protože některým dětem může pomoci jen učitel a v životě dítěte se tak může stát velmi významným člověkem.




_______________________


Jana Straková působí jako badatelka v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání a přednáší na Pedagogické fakultě UK..


1 komentářů:

Zdeněk Bělecký řekl(a)...
26. března 2022 8:20  

"Na jednu stranu se snažíme v rámci inkluze dostat znevýhodněné děti do hlavního proudu, ale zároveň dětem z motivovaných rodin umožňujeme z toho proudu odcházet. To se mi zdá pokrytecké."
Díky, Jano, mluvím o tom 15 let. Dodávám, že toto pokrytectví často podporují jedni a titíž lidé, aniž by si připouštěli vlastní protimluv.