Stanislav Biler: Ve Vápenné by chtěl do školy chodit každý

úterý 21. února 2023 ·

Série reportáží Vzděláváním k neúspěchu se věnuje školství v severním výběžku Jesenicka a Osoblažsku. Ve třetím dílu zavítáme do Vápenné a Bílé Vody.


zdroj: Alarm 10. 2. 2023

 

Sedím sám v rozlehlé jídelně penzionu ve Vápenné. Piju kávu. Jdu se projít. Podle mapy jsou kousek nade mnou dva opuštěné lomy. Ve vstupu mi brání roztrhaná páska vlající ve větvích. Jsou uzavřené od sedmdesátých let. Rozlehlá rovina vytěženého lomu zarůstá břízami a naráží do kolmých skal. O kus dál propad o pár desítek metrů níže na další patro. Tady by mohla být třeba Foglarova chata v Jezerní kotlině. Není tady sice jezero, ani mi už není dvanáct, ale bohužel nežijeme v ideálním světě.

 

K ideálu měl daleko i místní život. Názvy obcí Žulová a Vápenná odkazují ke zdejší masivní těžbě žuly a vápence, která na některých místech kraje stále pokračuje. Těžké pracovní podmínky v minulosti vedly k mnoha střetům, z nichž jeden vstoupil do dějin dělnického hnutí. Na začátku listopadu 1931 se podařilo dělníkům z kamenolomů v Žulové stávkou zvrátit snižování mezd. To inspirovalo. Na konci listopadu vyrazil z Vápenné se stejným cílem pochod dělníků, čímž začala takzvaná Frývaldovská stávka. Dělníci, uprostřed hospodářské krize trpící chudobou, směřovali do tehdejšího Frývaldova, dnešního Jeseníku. U Lipové je zastavili četníci a osm jich zastřelili. Nejmladší obětí byla čtrnáctiletá dívka.

 

Od té doby se tady leccos změnilo. Dnes se ve Vápenné netěží nic, z vápenek jsou technické památky, z lomů zarůstající kulisy manuální práce nebo zatopené lomy ke koupání. Někdo méně příčetný by použil obrat „vodní radovánky“, ale za to by se mělo dávat dvacet let v kamenolomu. Děti už naštěstí nemusí dřít v lomech, ani po nich nestřílejí policajti. Zrovna zde pak netrpí ani ve škole. Vápenná se totiž lecčím vymyká a možná ukazuje cestu ostatním částem země, co vše je na takzvaných periferiích možné. Ostatně malá Vápenná se stala inspirací i pro sousední Jeseník.

 

Vápenná má třináct set obyvatel, což je zhruba o dva tisíce méně než před odsunem Němců. V té době byla velká jako dnešní Javorník. Má jednu základní devítiletou školu, která na rozdíl od ostatních v tomto výběžku nemá spádové oblasti mimo samotnou obec. Ještě před deseti lety ji navštěvovalo okolo stovky žáků a žákyň a kvůli jejich nízkému počtu musela škola dostávat výjimku od svého zřizovatele, aby mohla fungovat. Budoucnost školy vzhledem ke klesajícímu počtu obyvatel i dětí byla nejasná. Dnes je škola v jiné budově, protože do původní by se nevešla. Navštěvuje jí skoro 250 dětí, z nichž zhruba 150 jich dojíždí z celého Jesenicka a ranní autobusy jsou narvány k prasknutí. Co se to tady stalo?



Možné je úplně všechno


Ve Vápenné a okolí se našlo pár rodičů, kteří chtěli od školy pro své děti něco jiného než frontální výuku, známky a domácí úkoly. Zrodil se nápad na základní školu Montessori, což vzal za své tehdejší, již zesnulý ředitel Bořivoj Kubíček, který byl tahounem dění nejen ve Vápenné. Nápad se líbil také starostovi Leoši Hannigovi, který je na svém místě dodnes. První třída se otevřela v roce 2016. Kubíčka pak nahradil v roce 2018 současný ředitel Zdeněk Hořava, který jako učitel začínal kdysi v Javorníku.


Ve Vápenné dnes funguje pod jednou střechou klasická základní škola i škola Montessori, a rodiče si tak mohou zvolit, kam své dítě umístí. Většina místních dětí chodí do „klasiky“, dojíždějící do tříd Montessori. Ale nejen do nich. Základní škola získala dobrou pověst jako celek, a tak děti dojíždějí i do její klasické části, kterou celkově navštěvuje zhruba 150 žáků.

 

„Několikrát jsem zažil, že se sem někdo chtěl stěhovat z Prahy a volal mi, jestli jeho dítě přijmeme k nám. Takže máme zvuk i za hranicemi okresu,“ říká mi u kávy ve své kanceláři s výhledem na železniční trať usměvavý ředitel se svou zástupkyní Petrou Böserovou. „Myslím si, že na Jesenicku je větší zájem o alternativní vzdělávání, protože se sem stěhují lidé, kteří alternativně přemýšlí. Tady žijí lidé, kteří mají rádi přírodou a mají jiné hodnoty,“ dodává a jeho slova potvrzuje starosta obce i ti, o kterých se mluví, vzdělané náplavy z velkých měst. Nicméně jak už jsem zmínil jinde, odsud není nikdo, tak jaképak náplavy. Nakonec i místní krajinu sem naplavil před půl milionem let skandinávský ledovec, který se zarazil až o hřebeny Jeseníků.

 

Škola sem láká nejen děti: „Hlásí se sem žáci i učitelé, takže dostáváme průběžně nabídky na místa. S tím problém také nemáme. Fluktuaci učitelů také nemáme. Před tím zde bylo 13 učitelů a dnes jich máme 24,“ vysvětluje mi ředitel. K otázce zvyšování platů pak dodává, že především stabilizovaly situaci, takže už učitelé tak jako kdysi nepřemýšlí, že by odešli pracovat jinam, protože si učení nemohou dovolit. Škole pak pomáhá i poloha – Vápenná je nedaleko Jeseníku a současně jí projíždí prakticky každý z výběžku, kdo tam míří.

 

Systém Montessori, který se zasloužil o rozvoj této školy, má více než sto let trvající tradici a je postaven na vnímání dětí coby rovnocenných partnerů, které učitel doprovází na jejich cestě za poznáním. Respektuje svobodné postavení dětí a současně disponuje rozsáhlým metodickým materiálem a pomůckami pro výuku. Děti nejsou v klasických třídách dle svého věku, ale spolupracují spolu napříč věkem. Nicméně celý popis tohoto přístupu je mimo rámec tohoto textu.

 

Právě odlišný přístup k dětem i učení přivedl k pedagogice jednu z dnešních učitelek, Evu Glabazňovou, která zde učí angličtinu. S původně vystudovanou ekonomkou se setkávám v jesenické kavárně Enea, což je epicentrum jesenického kulturního a společenského dění, vedené charismatickou patriotkou Eleni Akritidu. Eva se k Montessori dostala oklikou, když nejprve vyráběla coby projektová manažerka ve volném čase učební pomůcky, časem si dodělala pedagogické minimum, začala zde učit a školu dnes navštěvují také její děti. Zmiňuje také další rodiče, kteří se sem přistěhovali právě kvůli škole. Ve škole má zhruba čtvrtina dětí nějaké podpůrné opatření a podle ředitele si s inkluzí poradili dobře, o čemž opět svědčí rodiče, kteří mají snahu sem dostat dítě, pokud má nějakou specifickou potřebu. Podle ředitele věří, že se jim zde dostane potřebné péče.

 

Škola pozvedla pověst celé obce a současně je místem, kde se přirozeně potkávají podobně smýšlející rodiče z okresu. Je ukázkou, že je věci možné dělat jinak a uspět. Montessori část má za sebou první třídu končících deváťáků, z nichž pět z šesti odešlo na maturitní obory.



Takové malé Rakousko


Zda je tento příklad univerzální, říct jednoznačně přeci jen nelze. Motivovaní rodiče našli svou školu, což znamená, že stahují své děti ze spádových škol, kde pak chybějí, a výsledek deváťáků lze číst jako úspěch školy, stejně jako důsledek motivovaného rodinného zázemí. Pro děti z rodin, které vzdělávání neřeší, tak pokračuje ruleta, kdy o kvalitě jejich spádové školy rozhoduje shoda náhod a umístění na mapě, což je důsledek nezájmu státu o výsledky základních škol.

 

Každopádně komu padne Vápenná, vyhrál. Vápenná ostatně inspirovala okresní Jeseník, kde po jejím vzoru rovněž otevřeli třídy Montessori. Škola by se nemohla rozvinout bez podpory zřizovatele, což je obec vedená starostou. A tak opouštím školu, za niž by v Praze rodiče platili patnáct tisíc měsíčně a ještě byli rádi, že jejich dítě vůbec vezmou, a mířím ke starostovi Leoši Hannigovi, který stojí v čele obce skoro dvacet let. A vyhořelým dojmem rozhodně nepůsobí.

 

Tak jako jiní starostové vnímá jako klíčové školu v obci udržet, protože se zapojuje do kulturního a sportovního dění a vytváří tak život v obci. „Bořek Kubíček přišel tehdy s myšlenkou Montessori, což se nám velmi líbilo, takže se na tom začalo pracovat a teď sklízíme benefity. Netušili jsme samozřejmě, jaké problémy to přinese, ale to se daří průběžně řešit. Stojí nás to samozřejmě peníze, ale v rámci života obce se to zaplatí. Teď připravujeme novou jídelnu, protože už se nevaří sto, ale tři sta jídel,“ vysvětluje mi starosta s tím, že obědy nejsou jen pro školáky, ale i pro seniory.

 

Podobně jako jinde vidí coby řešení odlivu lidí výstavbu a stavební pozemky a podobně jako jinde si nemyslí, že by kraj spasil turismus, který přináší spíše jednotky pracovních míst. Starosta popisuje, že v minulost postavili v místní části Polka několik sociálních domů převážně pro rodiny s dětmi, a je si jistý, že kdyby existoval zákon o sociálním bydlení a dostupné financování, stavěly by všechny obce v okolí: „Kdybych měl padesát bytů, tak je obsadím,“ říká mi ve své pracovně. Pohrává si také s myšlenkou mít v obci jednou dům pro seniory kombinovaný se školkou, což viděl v Rakousku.



Dá se tady žít? Ale jistě


Vedle úřadu se nachází velkoryse dimenzované dětské hřiště a naproti přes cestu zase dráhy pro kola. I v zimě je hřiště obsypáno dětmi. Na vše shlíží z kopce kostel obklopený hřbitovem. Idylu kazí o pár set metrů dál oprýskaná zavřená hospoda a devadesátkové administrativní budovy okolo hlavní cesty.

 

Jestli turismus Javornicko může spasit, nevím, ale rozhodně je tady co dělat. Celá oblast je poseta zatopenými lomy, mezi kterými lze v létě přejíždět na kole terénem, který zvládne i astmatik. Pro lačnící po adrenalinu už pár let v Černé Vodě fungují Rychlebské stezky pro sjezdy na horských kolech, které v obci doplnila síť penzionů, pekárna, kavárna nebo cukrárna. Na chodce pak čekají hřebeny a údolí Rychlebských hor.

 

Skvělou kavárnu najdete také v Žulové, byť otevřenou jen část týdnu, a v samotné Žulové nelze nejít na Boží horu, což je kamenný poutní kostel na kopci, který za dobrých podmínek nabízí impozantní výhledy na celý kraj. V tom trumfne jiné populární místo, Borůvkovou horu, kde se kdysi tajně scházeli čeští a polští disidenti: Šabatová, Michnik, Havel, Uhl a další.

 

Pátrat také můžete po zaniklých obcích, jejichž polohu a historii najdete ZDE. Cestou vás bude doprovázet množství božích muk a jiných artefaktů v polích, které povětšinou nechátrají, ale jsou pečlivě udržovány, a některé dokonce nově vznikají, třeba Sudetská křížová cesta okolo Bílé vody, kterou vytvořila místní umělkyně Zdeňka Morávková, na jejíž intervence v krajině narazíte vícekrát. Donedávna se starala o kulturní program secesní Tančírny, což je stále nejpozoruhodnější místo kraje. Tančírnu jsem viděl poprvé v roce 2008, kdy to byla hnijící ruina s vymlácenými okny a propadlou střechou. Dnes je to zrenovované a fungující kulturní centrum. Jako před sto lety.



Bílá Voda


Pokud je Vápenná začátkem výběžku, Bílá Voda je jeho koncem. Malá obec byla za minulého režimu nuceným domovem řeholnic z celého Československa a jejich příběh nedávno zpopularizoval stejnojmenný román Kateřiny Tučkové. V obci žije přes tři sta obyvatel a obří klášter s přilehlým kostelem dominuje celé obci. Pozoruhodné je, že počet obyvatel zde stoupá.

 

Záhadu mi objasňuje starosta Miroslav Kocián, který stojí v čele obce skoro třicet let. V devadesátých letech sestry odešly a nahradili je rumunští uprchlíci, jejichž početné rodiny se postaraly o kladný demografický vývoj. Domy si zde staví také sousední Poláci, jejichž stát leží všude okolo.

 

Když se Kocián zamýšlí nad dekádami v čele místní administrativy, nevidí směřování státu úplně optimisticky. Elektronizace státní správy je podle něj pořád jen slibem a teorií, a když chtěl třeba před lety dotaci na pokrytí Bílé Vody a dalších obcí internetem, dozvěděl se pouze, že to na nic nepotřebují. Na internet coby místní bolest vzpomínala také starostka Javorníku. Část obcí se ke světu nemá jak připojit. Navzdory předraženým tarifům čeští operátoři místní prostě ignorují a pevné linky v Travné či Zálesí pravidelně strhávají padající stromy. Česko, země budoucnosti, pokud nefouká vítr.

 

Aby se na konci světa žilo snadněji, pořádá tam starosta Kocián již více než deset let Brosmannův festival duchovní hudby. Místní také dává dohromady pomocí komunitních projektů: „Je za tím myšlenka, že nemůžeme nic čekat od státu a musíme si pomoci sami. Nikoho nenutíme, ale každý se může zapojit. A protože si myslím, že jídlo spojuje nejlépe, tak máme věci jako chlebová pec, udírna a podobně. A funguje to. Cílem je vytvořit místo, kde budeme chtít žít, kde se nám bude žít dobře. To je smysl života. Já myslím, že nikdo na smrtelné posteli nelituje toho, že nevěnoval více času zaměstnání a vyplňování formulářů.“

 

Dávám mu za pravdu, loučím se a mířím okolo kláštera na hřbitov plný úhledných hrobů řádových sester, který sousedí se standardně nevkusným domem z jedné strany a telefonním vysílačem z druhé. Hřbitov je signálem pokrytý výborně. Na návrší nad obcí míjím Psychiatrickou nemocnici Marianny Oranžské, sídlící v malém zámku, která se specializuje na léčbu závislostí. Pokračuju kolem rybníku náhodnými stezkami, až dojdu okolo zarostlého lomu k vyhlídce na polský Złoty Stok. Konec jednoho státu. Začátek úplně jiných problémů.

 

Z lesa se ozývá vzdálený řev motorové pily. Když neřve pila, řve ticho sevřených kopců, jimiž se po křížové cestě vracím zpátky. V plicích mě hladí mrazivý vzduch. Sundám si boty a vlezu do potoka. Zdroje utrpení i radosti leží velmi blízko a nějak souvisí s intenzitou života. Pokračuju. Nepotkám nikde vůbec nikoho. Samota je místním nevyčerpatelným bohatstvím. Ještě že je to sem odevšad tak zatraceně daleko.

 

 

Projekt Vzděláváním k neúspěchu vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

 


0 komentářů: