Další dva fejetony o situaci, které vznikla vstupem AI do škol, stvořil v konverzaci s námi ChatGPT tak, jak by je ‒ podle něj ‒ napsali známí autoři píšící anglicky. Nabízíme vám znovu možnost trochu pátrat po tom, kteří dva to byli. A abyste to neměli tak snadné, nabízíme vám tři kandidáty. Jsou to George Orwell, Bertrand Russell a Alfie Kohn. Jistě si o nich dokážete sami najít informace, které vám v pátrání pomůžou.
Možná se vám bude zdát, že se točíme dokola.
Snažíme se ale pokrýt problematiku AI v dnešní škole z různých hledisek. S
dnešními dvěma fejetony to jsou:
AI jako dokonalý opisovač. Školní filatelie
Domácí úkol jako státní zakázka. Co vlastně znamená „učit se“
Příště se s tématem AI ve škole rozloučíme fejetonem
kladoucím si otázku Do jaké školy by děti chodily, i kdyby nemusely?
Domácí úkol jako státní zakázka
„Je tenhle úkol na známky?“
Tuhle otázku žáci kladou s takovou pravidelností, že by si zasloužila
zařazení do osnov. Nejde o drzost ani lenost. Je to rozumný dotaz člověka,
který pochopil, jak škola funguje. Pokud domácí úkol na známky není, není důvod
se snažit. V opačném případě je třeba dodat výsledek. Jakým způsobem vznikne,
to už je vedlejší.
Tímto jediným dotazem se z domácího úkolu vytrácí učení.
Domácí úkol dnes většinou neslouží k přemýšlení, ale ke kontrole. Kolik
řádků. Do kdy. V jaké podobě. A hlavně: zda je hotovo. Ne zda žák něco
pochopil, ale zda odevzdal. Splnění se pozná snadno. Porozumění nikoli. A co se
špatně poznává, to se nehodnotí.
Domácí úkol vlastně funguje přesně jako státní zakázka. Dokonce i na
soukromých školách. Je zadán, má termín a jasná pravidla. Kdo dodá přesně to,
co se žádá, projde. Kdo ne, má problém. Není podstatné, zda výsledek vznikl
přemýšlením, opisem nebo kliknutím. Důležité je, že odpovídá zadání.
Tím se z učení vytrácí to hlavní: snaha porozumět. Přemýšlení je pomalé,
nejisté a často vede do slepých uliček nebo dokonce k chybám. Bloudění a chyby
se ale špatně známkují. A tak se jimi systém raději nezabývá. Místo toho
oceňuje hotové, uhlazené výstupy. Čisté kusy, které lze rychle zkontrolovat.
Zde se filatelistická logika uzavírá. Nezáleží na tom, co si žák odnesl
v hlavě. Záleží na tom, co odevzdal. Kdo má splněno, je úspěšný. Kdo přemýšlel,
ale nedodal, selhal.
A do takového prostředí nyní vstoupí umělá inteligence, tedy nástroj,
který dokáže domácí úkol vyrobit rychle, správně a bez námahy. A nastane
rozruch. Přitom se nestalo nic jiného, než že se pravidla hry dále dodržují,
začala se však naplňovat „až na hranu“.
Pokud je domácí úkol na známky, je logické udělat ho co nejefektivněji.
Pokud na známky není, je logické ho odbýt. Škola sama naučila žáky rozlišovat,
co má cenu, a co ne. Proč teď se diví, že to berou vážně?
Domácí úkol jako státní zakázka učí jednu věc velmi spolehlivě: že
smyslem práce není pochopit, ale odevzdat. A že skutečné učení je cosi navíc, k
čemu dojít může, ale nemusí – a na výsledku to často nic nemění.
A pak se ptáme, proč děti říkají: „Když to není na známky, proč bych se
snažil?“
Ta otázka je nepříjemná. Není ale hloupá. Je jen poctivá.
Co vlastně znamená „učit se“
Kdybychom se dospělých zeptali, co znamená „učit se“, většina by
odpověděla bez zaváhání. Odpovědi by se lišily v detailech, panovala by ale
shoda, že jde o cosi důležitého, žádoucího a zásadního. Mnohem obtížnější by
však byla jiná otázka: jak poznáme, že se někdo skutečně učí.
Škola na tuto otázku odpověděla už dávno. A odpověděla způsobem, který
je praktický, srozumitelný a uklidňující. Učení se pozná podle toho, co je
vidět. Podle sešitů, testů, domácích úkolů, prezentací a známek. To vše má
jednu velkou výhodu: lze to spočítat, porovnat a zapsat. A především – lze to
kontrolovat.
Skutečné učení však probíhá v hlavě žáka, do níž učitelé často vůbec
nevidí. A proto škola zaměňuje učení s tím, co vidět je.
Porozumění nebývá hlučné. Často se projeví až se zpožděním. Někdy se
dokonce tváří jako nejistota, pochybnost nebo dočasný zmatek. Člověk, který se
opravdu učí, si nebývá jistý, zda chápe správně. Klade otázky, které zdržují.
Dělá chyby, které vypadají jako krok zpět. Zvenčí může působit méně úspěšně než
ten, kdo bez váhání odevzdává správné odpovědi.
Jenže právě tyto stavy – váhání, nejistota, omyly – jsou pro učení
podstatné. Bez nich se člověk nic nového nenaučí. Problém je, že se velmi
špatně hodnotí.
Škola se proto chová pochopitelně. Nahrazuje to, co je obtížné poznat,
tím, co je snadné změřit. Místo porozumění sleduje výkon. Místo myšlenkového
posunu hotový výstup. Místo procesu výsledek. Ne proto, že by pohrdala
myšlením, ale proto, že ním neumí pracovat jinak.
Tím však dochází k tiché, ale zásadní záměně. To, co má být prostředkem,
se stává cílem. Žáci se neučí proto, aby rozuměli, ale proto, aby obstáli v
systému důkazů, který má učení nahradit. Postupně se naučí velmi přesně
odhadovat, co je po nich žádáno – a co je zbytečné.
V tomto světle není překvapivé, že nástroj, který dokáže dodat správné
odpovědi rychle a bez chyb, působí tak přitažlivě. Pokud je učení posuzováno
podle vnějších znaků, pak je zcela racionální soustředit se právě na ně. Není
to selhání žáků. Je to logický důsledek pravidel, která jim dospělí nastavili.
Skutečný problém tedy nespočívá v tom, že by se děti nechtěly učit.
Spočívá v tom, že jsme si zvykli považovat viditelné náhražky učení za učení
samo. A že nás znepokojuje všechno, co tuto záměnu odhaluje.
Možná bychom si proto měli položit jinou otázku. Ne
jak zabránit tomu, aby žáci používali nové nástroje. Ale zda bychom ještě
dokázali poznat skutečné učení, kdyby k němu opravdu docházelo.
0 komentářů:
Okomentovat