Petra Jaroměřská: Týrané, zneužívané a zanedbávané děti. Šéfka OSPOD reaguje na kauzu zabité holčičky

Česko od loňska zrušilo kojenecké ústavy. A připravuje se i na zrušení ústavní péče pro děti do sedmi let. Do toho stát slibuje zásadní změny v ochraně ohrožených dětí. Důvodem má být tragický případ malé Viktorky, kterou loni na podzim soud na doporučení Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) svěřil do péče biologického otce, který holčičku po pěti měsících zavraždil.

 

Zdroj: Zprávy.aktuálně.cz, 11. 5. 2026

 

Deník Aktuálně.cz přináší rozhovor se ženou, která v oblasti sociálně-právní ochrany dětí pracuje 26 let „Zlehčují se závislosti, neléčená psychická onemocnění a nekompetence rodičů se o děti starat,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Blanka Vildová, šéfka jednoho z odborů sociální péče.

 

Popisuje, jak státní péče o ohrožené děti funguje, a varuje před systémem, který stojí na extrémním tlaku, aby se děti vracely do biologických rodin. A to i v případech, kdy se v rodinách běžně užívají drogy nebo v nich dochází k týrání dětí.

 

Jak se díváte na kauzu malé Viktorky?

 

Vnímám to jako velkou tragédii. A považuji ji za důsledek současného nastavení systému, který přehnaně akcentuje práva biologických rodičů. A částečně také jako rezignaci státu na bezpečí dětí v rodinách.

V čem konkrétně stát rezignuje na bezpečí dětí?

Významně se posunulo vnímání normality toho, co je pro děti ještě únosné. Velmi se podceňují rizikové faktory, zlehčují se závislosti, neléčená psychická onemocnění a nekompetence rodičů se o děti starat. To všechno způsobilo, že jsme posunuli to, co je normální, někam, kam vůbec nechceme.

 

„Je to zločin,“ míní expertka

 

Proč se to děje?

 

Vysvětluji si to nastavením systému. Sedmnáct let se tady řešilo pouze to, kolik je dětí v dětských domovech. A zakázalo se umísťování dětí do pobytových zařízení. Od ledna 2028 má začít platit zákaz dokonce i pro děti od sedmi let, což já osobně považuji za úplný zločin.

 

Máme tady případ dítěte, které se muselo vrátit z dlouhodobé pěstounské péče, kde prospívalo, do péče vysoce rizikových rodičů. Paní soudkyně, která rozhodla o zrušení pěstounské péče a svěření Viktorky biologickým rodičům, ovšem měla pravdu v tom, že se ty děti skutečně často vracejí do ještě horších rodin.

 

Nemohl tam působit i tlak na to, aby se uvolnila pěstounská rodina, kterých je málo?

 

To si nemyslím. Podle mě jde o nastavení vnímání toho, co je ještě pro děti normální. Že se v rodinách fetuje, pije alkohol, že se děti zanedbávají vážným způsobem – to všechno je zlehčováno.

 

A teď nemyslím zlehčováno sociálními pracovnicemi OSPODu, ale nastavením systému. Stát si dal do národní strategie, že primární odpovědnost za výchovu dětí mají rodiče. Ale bezpodmínečně by měla platit podmínka bezpečí dětí. A to z té strategie úplně vypadlo.

 

Co by se muselo změnit, aby se podobné případy neopakovaly?

 

Měla by se víc akcentovat trvalá náhradní péče – dlouhodobá pěstounská péče a adopce. Zrušit zákazy umísťování dětí do pobytových zařízení a místo toho stanovit přednost náhradní rodinné péče. Protože když máte zákazy umísťování dětí, ale pak nemáte to dítě do čtyř let kam dát, postrádá to smysl. A připomínám, že brzy to budou i děti do sedmi let, proto je nutné si klást otázku, kde by ty děti měly být, když pěstounů je nedostatek.

 

Malé děti se skutečně nechávají v patologických rodinách anebo se do nich musejí vracet, protože je zkrátka není kam jinam dát. To vytváří celý ten tlak, aby děti šly do „svých“ rodin, bez ohledu na to, jakých.

 

Recept je podle vás jednoznačný, i ministr práce a sociálních věcí v důsledku kauzy malé Viktorky slibuje změny v systému péče o ohrožené děti, nicméně asi nebude jednoduché něco rychle prosadit.

 

Musíme upustit od nesmyslného zákazu umísťování dětí do pobytových zařízení. Máme tady krátkodobé pěstouny. Jenže těch, kteří by byli ochotni přijmout jakékoli dítě a kdykoli, těch zase tolik není. A dlouhodobých pěstounů je ještě méně.

 

Máme tady systém založený na pěstounské péči na přechodnou dobu, ale některé děti pak stejně není kam dát. A právě tím se významně posunulo to, co je normální, jaké rodiny jsou únosné pro tyto děti. To je výsledek toho posunu, který nastal. Zpátky by se ten systém musel nastavit tak, že by se stanovily limity sanace, tedy napravování té rizikové rodiny. Tedy kdy přesně a za jakých podmínek je rodina pro nás přípustná, abychom jí svěřili dítě.

 

Musíme zakotvit bezpečí dětí do národní strategie ochrany dětí, místo zákazů stanovit, že náhradní rodinná péče má přednost před ústavní péčí – tak, jak to bylo dříve.

 

Lidí ochotných poskytovat dlouhodobou pěstounskou péči je málo a kapacit pobytových zařízení pro ohrožené dětí také.

 

Určitě by se měly posílit kapacity pobytových zařízení rodinného dlouhodobého typu, protože ty děti v některých případech není kam dát. A nikdo se neptá, kde ty děti jsou.

 

Máme zhruba 200 volných dlouhodobých pěstounů, kteří ale nejsou vždy s dětmi vhodnými do pěstounské péče kompatibilní. Navíc dlouhodobí pěstouni berou od státu výrazně méně na rozdíl od těch přechodných. Ti pobírají peníze, i když zrovna žádné dítě nemají, měli by být ale připraveni okamžitě dítě přijmout.

 

Každý rok je zachyceno jenom malých dětí do tří let kolem1500, které jsou zanedbávané, ohrožované násilím, týrané, zneužívané. A tak je třeba se ptát, kam ty dětí půjdou, když máme 200 dlouhodobých pěstounů. A kapacity zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc se omezily a dočasné pěstounská péče trvá jeden rok. Tak kde ty děti budou, když máme zákaz dětí do čtyř let a má být do sedmi. Na to je potřeba se ptát, ty děti jsou pak v patologických rodinách a vrací se do nich. Do adopcí se z přechodné pěstounské péče dostává jenom malá část dětí.

 

A případ malé Viktorky to podle vás ukázal v plném světle?

 

Odhalil nastavení systému, kde se řeší jenom to, abychom neměli děti v dětských domovech a úplně se zapomnělo na ty děti, jak se jim v těch rodinách daří. Mluvilo se o tom, že se rodiny mají podporovat, ale je potřeba se také ptát, jestli je možné úspěšně sanovat nebo napravit všechny rodiny. A kde jsou ty limity toho, co se v té rodině děje, aby se do ní děti mohly vrátit.

 

Pomohlo by, kdyby sociální pracovníci anebo i pěstouni měli od státu větší finanční podporu? Byť v případě pěstounů to asi nemůže být ta jediná motivace. Ale nebylo by jich pak víc?

 

Pomohlo by zvýšení prestiže sociální práce. OSPODy řeší v celé Česku ročně přes sto tisíc případů. Ale když se něco stane, buď domnělé, nebo i skutečné pochybení, shodí to práci úplně všech lidí z OSPOD. Nikdo se jich nezastane, takže je to i o té prestiži.

 

Pěstounství to dlouhodobé by mělo být posíleno a ten význam by mu měl být vrácen. Teď systém stojí na tom, že dítě je u pěstounů dočasně, mezi tím se pracuje s rodinou, a dítě se pak do ní vrací.

 

A nepočítá se s tím, že se třeba i velkou část těch rodin nepodaří napravit.

 

Ano, takové je nastavení, že si ty rodiny musí dát dohromady, proto se na to tlačí. A i když jsou ty děti v dlouhodobé péči, je velký tlak, aby se rodina dala dohromady. A i když se pak například nějaký otec, takový jako v případu Viktorky projeví zájem, tak se mu to dítě dá.

 

I když tam prokazatelně byly předpoklady k násilí, drogám a alkoholu.

 

Ano a to se musí změnit. Musíme si připustit, že zkrátka není možné každou rodinu sanovat tak, aby se dítě mohlo do rodiny vrátit. Taková rodina může s dítětem být jen například v omezeném kontaktu. Ale ne že se to dítě do té rodiny vrátí, komu to pomohlo? Ve finále dítě přijde o život a zničí se i rodiče. Systém pak nepomáhá nikomu. Navíc tím přístupem se i adopce se velmi zkomplikovaly, tudíž i adopcí je méně.

 

Můžete to popsat?

 

Zkomplikoval se celý proces adopce právě tím akcentem na práva biologických rodičů, kdy se znovu oslovují biologické rodiny i v případech, kdy už před tím dali souhlas s adopcí. A pořád se řeší, jestli by to dítě nemělo být raději v té biologické rodině. Na jednu stranu je to pochopitelné, ale v případě těch patologických rodin je pro dítě lepší, když je v trvalé náhradní rodinné péči.

 

Když se vrátíme k případu malé Viktorky, dokážete si představit, že byste doporučila svěřit holčičku do péče biologických rodičů, ne zcela vyléčených ze závislosti, otec se sklony k násilí a s diagnózou paranoidní schizofrenie?

 

Nikdy bych to nedoporučila. Bojovala bych za to, aby dítě mohlo být v dlouhodobé pěstounské péči nebo náhradní rodině. Vůbec to nechápu, ale dovedu si představit, že nemáte jinou volbu. V tomto případě se ale Viktorka nemusela vracet. A to že ta normalita se posunula jiným směrem a že někdo už ani nevnímá, že je to špatně, to je podle mě pochopitelné právě v kontextu toho, co se jsem popsala.

 

Dětí s podobným osudem jako Viktorka je víc?

 

Od roku 2009 do roku 2024 bylo v rodinách utýráno 107 dětí. A nikdo to neřešil. A já se ptám proč. Poukazujeme na to soustavně. A řeší se to až teď, když pěstounka Viktorky zveřejnila, že se dítě vrátilo z dlouhodobé pěstounské péče do takové rodiny. Děti doplácely na to, jak je systém nastaven, už dříve. Vždycky byly případy, kdy se toto dělo, nedá se to zcela eliminovat, ale je potřeba se tomu začít pořádně věnovat a nesledovat jen to, kolik máme dětí v dětských domovech. Stát si musí klást otázku, jak se těm dětem v rodinách daří.

 

Nese odpovědnost stát?

 

Posledních patnáct let se to bagatelizovalo. Často se mluvilo o tom, že se zbytečně odebírají děti, to ale podle mě není pravda. Působím v sociálně právní ochraně dětí přes dvacet pět let a nezažila jsem, že by se dítě odebralo zbytečně.

 

V případě malé Viktorky soudkyně rozhodla o umístění holčičky na základě doporučení OSPODu.

 

Neumím si to vysvětli, spis jsem neviděla. Ale znám případy, kdy jsme byly nadřízenými orgány tlačeni k tomu, aby se ty děti nechávaly i v horších rodinách. Nemůžu o případech mluvit konkrétně. Ale stačilo by se podívat i do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tam některé případy končí.

 

Před lety jsme měli případ, kdy otec, násilník, zavraždil ženu. OSPOD nicméně situaci vyhodnotil tak, že dítě raději umístil do dlouhodobé pěstounské péče. A nakonec to dopadlo tak, že případ skončil u evropského soudu, pro porušení práv dítěte na biologickou rodinu. A OSPOD stál před soudem za to, že se nedostatečně snažil zkompetentnit otce a že se měl víc snažit, aby se tomuto otci poskytla odborná pomoc za účelem svěření dítěte do jeho péče.

 

Takže to vnímání, že některé kolegyně to mají jako normu, je-li to tak, to je v kontextu toho, jak ten systém funguje. Bohužel se musela stát až tahle tragédie a upozornit na to musela až pěstounka, že se vracejí děti takovýmto rodičům.

 

Může se v dohledné době něco změnit? Přeci jen je to roky zajetý systém.

 

Doufám, že se to začne měnit. Systém nikdy nebyl dokonalý, ale mohl se zlepšovat. Obrátili jsme všechno vzhůru nohama a výsledek je ten, že možná máme méně dětí v dětských domovech nebo se nám ty malé děti podařilo dostat do pěstounské péče na přechodnou dobu, ale dál už nevíme, co s nimi. A vypadávají nám z toho ještě některé děti, které na pěstounskou péči nedosáhnou, například děti zdravotně postižené, nebo sourozenecké skupiny. Jsou i velmi obětavé pěstounské rodiny, které jsou ochotné takové děti přijmout, ale je jich málo. Těch dětí, které potřebují pěstounskou péči, těch je opravdu hodně.

 

Pěstouni často berou i minimální mzdu, jak jsou na tom výdělky těch, co pracují pro OSPOD?

 

Sociální pracovníci jsou odměňování podle tabulek, jsou v jedenácté platové třídě. Pak mají nějaké osobní ohodnocení, zvláštní příspěvek, ten je maximálně 5 tisíc. A když jsou ti sociální pracovníci na OSPOD prakticky celý život zaměstnaní, tak mohou dosáhnout i na průměrnou mzdu, ale nástupní platy jsou velmi nízké.

 

Co byste potřebovali, aby se změnilo?

 

Je to i nástrojích sociální práce. Pakliže nám zákonodárci vzali nástroje, omezí se nebo zakáže umístit dítě a poskytnout azyl pro děti vyžadující okamžitou pomoc, to je špatně. Těch míst je žalostně málo.

 

My pak ty děti vozíme po celé republice a obvoláváme ta místa. Není kam ty děti dát. Na to politici úplně zapomněli. A když se podíváte do plánu krajských úřadů, že by někdo počítal s tím, že se budou budovat nějaká zařízení rodinného typu, těch plánů je jako šafránu.

 

My tady máme dva dočasné instituty, pěstounskou péči na přechodnou dobu a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kde ale mohou ty děti do čtyř let být jen na dva měsíce. Může se to o něco prodloužit, ale to je strašně málo.

 

A teď si chceme zakázat umísťovat i děti do sedmi let a nikdo se neptá, co s těmi dětmi bude. Předpokládá se, že ty děti se tedy budou do těch rodin vracet, skutečně se předpokládá, že se ty rodiny opraví? A že všechny rodiny budou fungovat, když si s nimi popovídáme, nebo nasadíme sociální aktivizační službu? Rodiny, kde jsou vážné patologie, kde jsou vážné závislosti, a opravdu jich není málo, tam tahle sanace nestačí.

 

Jaká jsou podle vás rizika, když se připadná změna celého systému neudělá dobře?

 

Limity sanace biologické rodiny neznamenají rezignaci na včasnou podporu dětí v biologických rodinách a odbornou pomoc rodičům, ale naopak. V opačném případě hrozí český "Barnevernet". Včasná pomoc zahrnuje i to, že se věnuje dostatek pozornosti výchově budoucí generace a nenechá se napospas. Následkem toho pak je, že se víc dělá sociálně-právní ochrana rodičů, kteří sami bez řádné výchovy vyrostli, než jejich dětí, které z tohoto důvodu nedokáží vychovávat. Je to pak začarovaný kruh.