Fabulace do objasňování minulosti nepatří

Události, které výrazně poznamenaly životy nás starších, jsou pro mladou generaci už historií. Je však potřeba jít při studiu historie k autentickým pramenům. V každé rodině je jistě dostatek příběhů, které ji mohou pomoci osvětlit, a historické dokumenty jsou už konečně také (většinou) dostupné. Ptát se pamětníků a dokumentovat fakta, odstraňovat nánosy ideologie – to je úkol nové generace historiků (a také učitelů).

Zdroj: FFabula Spolek studentů historie FF UK 21. 7. 2020

„Spolek studentů historie na FF UK se ohrazuje proti mediálním útokům na děkana, doc. Michala Pullmanna. Jako studenti historie protestujeme proti delegitimizaci historické vědy prostřednictvím osobních útoků, které připomínají praktiky kádrování, vytváření seznamu nepřátel a umlčování opozice pro rozdílné názory tak, jak je známe z nechvalně proslulých období 20. století.

Ohrazujeme se taktéž proti zaměňování prezentace závěrů odborné práce s obhajobou minulého režimu. Skandalizování výsledku dlouholetého výzkumu doc. Pullmanna, který nedemokratický režim před rokem 1989 nijak neobhajuje – naopak přichází s tezemi, které se snaží objasnit jeho životnost a dynamiku, svědčí podle nás o naprostém nepochopení smyslu historické vědy.

Je nezbytné připomenout, že svoboda akademického bádání a svoboda diskuze patří k základním principům fungování vysokých škol v demokratickém systému. Volání po cenzuře této diskuze, i kdyby bylo vedeno obavou ze zlehčování zločinů komunistických režimů, považujeme za značně znepokojivé.

Domníváme se, že právě usilování o objasnění naši minulosti v celé její komplexitě je s to významně pomoci porozumět i naší přítomnosti a problémům, kterým můžeme čelit v budoucnosti. Je nediskutovatelné, že žijeme v době, která podobnou reflexi potřebuje. Nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuze. V opačném případě skutečně hrozí, že se historická věda promění v nástroj populistů a ideologů.

Výbor
Spolek studentů historie FF UK


Otevřený dopis Michala Klímy členům Spolku studentů historie FF UK

Zdroj: www.forum24.cz 22. 7. 2020

Novinář Michal Klíma reaguje formou otevřeného dopisu na Spolek studentů historie FF UK, který se ohradil proti „mediálním útokům“ na děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. Klíma Pullmannovi napsal v reakci na jeho rozhovor v týdeníku Echo, kde zazněla slova o tom, že pohled na totalitní režim v Československu může být různý, a Pullmann v něm taktéž uvedl, že ne každý chtěl cestovat a režim pociťoval jako nesvobodný. Klímův dopis členům studentského spolku přinesl deník FORUM 24.

Milí studenti,

je skvělé, že jste se ozvali na ochranu svého děkana. Je vidět, že sledujete i aktuální diskusi, a to je dobře. Souhlasím s vámi, že je nepřijatelné někoho kádrovat, vytvářet seznamy nepřátel a umlčovat opozici pro rozdílné názory. Jsou to, jak píšete, metody nechvalně proslulých období 20. století.

Vstoupil jsem do diskuse s vaším děkanem a snažil jsem se o věcný tón, což na sociálních sítích řada lidí ocenila. Někteří mi ale vytýkali, že jsem uvedl, že s doc. Pullmannem máme každý jiné životní zkušenosti vzhledem k prostředí, z něhož vycházíme. Podotýkám, že jsem tak reagoval na to, co o svém mládí řekl pan děkan ve svém rozhovoru. Jinak bych to sám nevěděl. Nepochybně jste zaznamenali, že jsem v žádném případě nezpochybňoval jeho právo zveřejňovat své názory, naopak jsem okamžitě přijal nabídku na diskusi s ním kdekoliv včetně vaší fakulty.

Souhlasím s vámi i v tom, že názory na fungování minulého režimu, a to samozřejmě včetně těch, které považuji za mylné, nejsou obhajobou toho režimu. Ve své kritice jsem mluvil o relativizaci zločinů. Té se ale člověk může dopustit i z pozice kritika. Toho se podle mého názoru dopouští doc. Pullmann.

Odsoudil bych každé volání po cenzuře, a mrzí mne, že to tu vůbec musím opakovat. Téměř celý život jsem věnoval obhajobě svobody slova – za minulého režimu i po jeho pádu. Nezaznamenal jsem ale, že by někdo volal po tom, že by pan docent nebo kdokoliv jiný neměl mít právo cokoliv zveřejňovat. Zajímalo by mne, kde jste takové „volání po cenzuře“, které zmiňujete, četli nebo slyšeli.

A konečně souhlasím naprosto i se závěrem vašeho stanoviska, že usilování o objasnění naší minulosti pomůže porozumění naší přítomnosti a možným budoucím problémům. Píšete naprosto správně, že nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuse. S vaším děkanem jsem byl rozhlase i v internetové televizi a myslím, že z obou stran diskuse probíhala kultivovaně.

Zdá se, že se shodujeme v principech. V čem je tedy problém? Já jsem ve Fóru 24 a pak i v rozhovoru s ním na ČRo a v DVTV věcně kritizoval to, co váš děkan řekl v rozhovoru pro Echo 24, a označil jsem jeho závěry za chybné. Myslím, že jsem dostatečně vysvětlil proč, a nemá smysl, abych to tu opakoval. Doc. Pullmann opakovaně uvedl, že se ve svých závěrech opírá o zahraniční historiky. Uvedl, pokud se nemýlím, dva americké. Přiznám se vám, že to nechápu. Od sedmdesátých let, kdy jsem ještě chodil do školy, mám doma knihu Potlačená zpráva. Jde o Zprávu komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu z let 1949–1968.

Knihu vydal v Itálii v roce 1970 čelný představitel levicového exilu Jiří Pelikán. Jde o unikátní, v Československu v té době zakázaný originální text zprávy tzv. Pillerovy komise, oficiální komise pověřené v polovině šedesátých let ústředním výborem KSČ vyšetřit a zhodnotit politické procesy v Československu a prostředí, v němž se konaly. Její zveřejnění v Československu nebylo možné, protože mu zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sám Jan Piller se přidal k Husákovu normalizačnímu vedení a od zprávy, kterou sám podepsal, se později distancoval. Taková změna názorů, resp. stanovisek byla ovšem v té době u vysokých komunistických představitelů běžná.

Vážení studenti, vřele vám doporučuji seznámit se s tímto dokumentem. Má víc než 300 hustě psaných stran a velmi detailně popisuje podmínky a okolnosti procesů, odpovědnost za ně a další souvislosti. Vzhledem k tomu, že jedním z bodů mé polemiky s doc. Pullmannem byla údajná neinscenovanost některých protestů pracujících, ocituji zde jen krátké pasáže, které se právě toho týkají.

„Mechanismus výroby politických procesů byl výrazným obrazem manipulace vedoucí politické skupiny s celou společností. Šlo o manipulaci všeobecnou. Bezpečnost manipulovala se zatčenými, ale i s justicí a politickými funkcionáři; s bezpečností manipulovalo politické vedení a rovněž naopak, rovněž s justicí i se zatčenými. A všichni – politické vedení, bezpečnost i justice – manipulovali s obyvatelstvem.

Vynakládali mnoho energie, využívali všech prostředků masového působení – tisku, knih, schůzí, konferencí, rozhlasu, své autority – aby přesvědčili o správnosti procesu, aby usměrnili myšlení obyvatel, aby je získali pro aktivní podporu svých činů, vyzývali je k udávání, k ‚odhalování nepřátel‘. Tento tlak byl tak soustředěný a silný, tato atmosféra a ‚špionománie‘ působila natolik, že většina obyvatelstva uvěřila. V důsledku toho se v jejich vědomí změnila lež v pravdu.“

„Porušování zákonnosti, které dosáhlo masových rozměrů, vyvolalo právní nejistotu u velké části obyvatelstva. Zákonná ochrana občana byla rozrušena, ústava ztratila společenskou prestiž. Porušování zákonů státními a stranickými orgány a funkcionáři mělo řetězovou reakci, rozrůstalo se a hranice jejího působení se posunovaly. Z tohoto stavu (podhoubí) vyrůstaly nezákonné procesy a zpětně tento stav udržovaly a prohlubovaly. Občan ztratil možnost bránit svoje právo, prosadit uplatnění zákona ve zdánlivě malých případech porušování práva, ale později tuto možnost ztratil i občan v procesech, kde se jednalo o jeho životě. Nezákonnost si nevybírala, postihovala nejen ty bez funkcí a ‚bezvýznamné‘, ale také vysoké a nejvyšší funkcionáře.“

To jsou jen dva krátké výňatky z děsivého popisu atmosféry padesátých let u nás. O kousek dál autoři popisují, jak se někteří komunističtí umělci podíleli na „tvorbě dusivé atmosféry a na utváření souhlasu obyvatel s politickými procesy“.

Zdůrazňuji, že jde o vnitřní materiál komunistické strany. Tedy nikoliv jejích nepřátel, které by snad bylo možno podezírat z přehánění. Naopak, můžeme se oprávněně domnívat, že ve skutečnosti byla situace mnohem horší. Když například materiál mluví o tom, že režim vyzýval k udávání a k odhalování nepřátel, nelze si to představit jen jako nějaké všeobecné apely, ale jako tvrdý tlak spojený s všemožným vydíráním.

A nyní, i kdybyste o té době věděli jen to, co jsem právě citoval, byste mohli říci, že souhlas lidí s procesy nebyl zinscenovaný?

Velmi bych si přál, abyste opravdu přispěli k pochopení minulosti přesně z důvodů, o nichž píšete. Ale k tomu je třeba znát primární dokumenty, jako ten, ze kterého cituji. Archívy jsou otevřené. Vy se nepotřebujete dozvídat o stalinismu od historiků ať už z Pensylvánie nebo z Francie. Vy byste sami měli být arbitry děl těchto historiků, odborníky na naši českou a československou historii, kteří znají fakta, protože se s nimi do hloubky seznámili.

Přeji vám, aby se vám to podařilo, a těším se na výsledky vaší práce.

Michal Klíma


Tyto dva příspěvky jsou jedny z prvních v bohaté diskusi o komunismu, která se kolem problému odvinula ZDE.

Holger Dambeck: Vedle nul je jednička velké číslo. Matematické triky pro každý den

Dá se kus dortu rozdělit na přesné třetiny? Jak namalovat vejce a ovál? A existují tkaničky, které se opravdu nerozvážou? Ať chceme, nebo ne, s matematikou se v každodenním životě setkáváme neustále.

Avšak to, co jsme se naučili ve škole, nám často nepomáhá nebo jsme to už dávno zapomněli. U absurdně nepraktických věcí, jako je teorie množin, je to dobře. Ovšem v jiných případech se může matematika skvěle hodit.

V této knize osvědčený autor Holger Dambeck prozrazuje praktické matematické tipy a triky pro rozličné situace, ať už jde o stání ve frontě, parkování, učení se telefonních čísel nazpaměť, mocnění čísla 65 na druhou, vázání kravaty, nebo umělecké kousky s pravítkem a kruhem. A žádný strach: Nikdo se nemusí biflovat vzorce nebo debatovat o křivkách. Pro autora totiž matematika znamená zábavné přemýšlení a nalézání geniálních řešení.

Holger Dambeck vystudoval fyziku a pracuje jako redaktor ve Spiegel Online, kde píše dva pravidelné matematické sloupky. Je nositelem ceny Německé matematické společnosti. V Portále vyšla jeho úspěšná kniha Přijdou tři logici do baru…

Další informace a ukázky najdete ZDE.

Josef Mačí: První vysoká škola v Česku chce učit už jen online. Plány uspíšil koronavirus

České vysoké školy chystají i kvůli koronaviru změny ve výuce, a to už od příštího akademického roku. Žádná ale nejde tak daleko jako soukromá Unicorn University. V roce 2021 chce totiž vyučovat kompletně online.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz, 7. 6. 2020

Byl to šok. Ze dne na den se kvůli pandemii covid-19 uzavřely nejen vysoké, ale všechny školy. A pro velkou část studentů se neotevřely minimálně dva měsíce. Uzavření zasáhlo nejen do vyučování v semestru, ale třeba i do státnic. Ty musely fakulty okamžitě odkládat nebo rušit.

Vysoké školy tak přešly na dálkovou výuku. Od nového akademického roku se ale chtějí vrátit ke starému známému prezenčnímu vyučování. Ne tak soukromá vysoká škola Unicorn University. Ta jako první v Česku minulý týden požádala u Národního akreditačního úřadu o akreditaci bakalářských programů v plně distanční formě. Student by tedy mohl absolvovat a získat titul bez toho, aniž by jednou jedinkrát vstoupil do kampusu školy.

„Pokud všechno půjde, chtěli bychom přespříští akademický rok 2021/22 poskytnout plně online studium,“ říká výkonný ředitel Unicorn University Marek Beránek. Do budoucna chtějí tímto způsobem nabízet všechny obory, nejen ty bakalářské, ale i programy v anglickém jazyce, aby je mohli ve virtuálním prostoru navštěvovat studenti z celého světa. V aktuálním akademickém roce studuje ve dvou bakalářských a dvou magisterských programech na Unicorn University celkem 444 studentů z 18 zemí.

Stejný krok už v polovině května oznámila Cambridgeská univerzita. Ta ale zůstane u online výuky a zkoušení už od nového akademického roku. Stejně jako například Manchesterská univerzita nebo podle zatím známých plánů i Kalifornská státní univerzita.


Úřad: Ani dálková výuka nemá být bezkontaktní

Na rozdíl od zahraničí ale není v Česku tak jednoduché přepnout výuku do online režimu. Bezprecedentní situace kolem koronaviru je pouze výjimkou potvrzující pravidlo. Zákonný a akreditační rámec je totiž neúprosný.

V zákoně o vysokých školách se distanční formě věnuje jediná věta a v podstatě říká jen to, že taková forma studia existuje. Bude tedy jen na názoru akreditačního úřadu, jestli vyhodnotí, že je studium pouze ve virtuálním prostoru v českém vzdělávacím systému možné.

„Současná legislativa dává pro distanční vzdělávání dostatečnou oporu. Distanční vzdělávání však nesmíme zaměňovat s nejrůznějšími dálkovými kurzy celoživotního vzdělávání. I pro distanční vysokoškolské vzdělání je nenahraditelný osobní kontakt studenta s vyučujícím, stejně tak v řadě studijních programů nelze ničím nahradit například přímou laboratorní nebo praktickou výuku,“ říká Jiří Smrčka z Národního akreditačního úřadu.

To ale není případ Unicorn University, která vyučuje v oborech softwarový vývoj, business management nebo softwarové inženýrství a big data. Tedy už z podstaty programy, u nichž není přítomnost studentů tak nezbytná, jako třeba v případě studentů medicíny.

„Národní akreditační úřad tolik nezajímá obsah vzdělávání jako spíše formální náležitosti. O čem se povede asi nejdelší diskuze, bude otázka, jak my ověříme, že tím studentem jste skutečně vy. Když si ale můžete založit bankovní účet bez toho, aniž byste vkročil do banky, tak proč nemůžeme použít stejné technologie, abychom ověřili, že na konkrétní zkoušku jste přišel opravdu vy,“ ptá se Beránek.


Čas na debatu o virtuálních univerzitách

Během nejtvrdších omezení kvůli pandemii koronaviru se ale vysoké školy musely výhradně dálkové výuce přizpůsobit. Ministerstvo školství proto přijalo novelu zákona o vysokých školách, která v tomto roce umožnila, aby školy využívaly plně distanční formu výuky, tedy nejen v rámci přednášek, ale třeba i zkoušek nebo státnic. Tenhle režim chce nyní převzít i v „mírových“ časech Unicorn University.

Dá se ale očekávat, že se nejprve bude muset vyjasnit řada otazníků. Některé z nich se objevily už při letošních přijímacích zkouškách od společnosti Scio, které v rámci přijímacího řízení využívají desítky fakult v Česku a na Slovensku. Na konci května totiž proběhly pouze v online formě a studenti museli k ověření totožnosti a kontrole toho, že nepodvádí, umožnit sledovací aplikaci přístup ke kameře, mikrofonu, a dokonce celému disku počítače. Naskenovat navíc museli i místnost, kde test psali. Debatovat se tak bude nejen o spolehlivosti ověřování totožnosti, ale i o zásazích do soukromí a bezpečnosti dat.

„Víme už, že technologie jsou tu k dispozici a můžeme se o ně opřít v případě nouze i jindy. Ale víme stále málo o skutečném distančním vzdělávání, které je významným fenoménem v celoživotním vzdělávání na celém světě,“ hodnotí aktuální stav Lucie Rohlíková z oddělení Celoživotního a distančního vzdělávání Západočeské univerzity.

Podle ředitele Unicorn University ale převládají přínosy nad negativy. Navíc student bude mít vždy možnost si vybrat, jestli je pro něj vhodnější online forma studia, nebo prezenční výuka.

„Teď je ideální čas na to otevřít diskuzi, jak upravit v České republice fungování vysokých škol tak, aby mohly být více online. V tomhle jsme pionýři. Budeme dělat všechno proto, abychom nabídli studium online, a vlastně tak dali lidem na výběr,“ dodává Beránek z Unicorn University.

Žádná z českých veřejných vysokých škol se sice tak dramatickou cestou jako Cambridgeská univerzita nebo Unicorn University nevydala, i jejich fakulty ale počítají se změnami ve výuce.

„Většina našich oborů je technicky zaměřených, některé jsou umělecky zaměřené a jak praktická výuka, tak experimenty budou i nadále jejich součástí. Porozumět lesnictví, zahradnictví nebo zemědělství jen při pohledu do počítače samozřejmě možné nikdy nebude. Získané zkušenosti ale určitě využijeme pro lepší podporu kombinované formy studia a budeme připravovat některé kurzy k realizaci online,“ plánuje prorektor pro vzdělávací činnost Mendelovy univerzity v Brně Radim Farana.

Na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci se připravují nejen na to, že se podobná situace může opakovat, ale mění i plány do budoucna.

„Zkušenosti z uplynulých měsíců aktualizují plány UP do budoucna a promítají se do příprav Strategického záměru UP na období 2021–2031, do budování virtuálního e-campu UP, který bude probíhat souběžně. UP se připravuje i na variantu, že s ohledem na další vývoj situace může případně také akademický rok 2020/21 probíhat dál v režimu online nebo v hybridním módu,“ říká mluvčí UP Gabriela Sýkorová Dvorníková.

České veřejné školy se tak sice chystají na případné další omezení výuky v novém akademickém roce, znamená to ale v jejich podání hlavně to, že zdokonalují už zavedené digitální nástroje, aby byly případně připravené na další nucenou přestávku v prezenční výuce. K žádným razantním krokům se ale v zásadě nechystají.

„Na UK jsme využívali online formy výuky do určité míry i před covid-19 krizí a po krizi budeme v tomto směru pokračovat a podporovat rozvoj v této oblasti. Nicméně naším hlavním cílem je mít kvalitu vzdělávací činnosti a toto se samozřejmě týká i online forem vzdělávání. Kvalita pro nás bude podstatnější než kvantita online vzdělávacích počinů,“ shrnuje většinový pohled vysokých škol v Česku Petr Podzimek z odboru vnějších vztahů Univerzity Karlovy.

Celý text najdete ZDE.

Scio od září spustí plnohodnotnou online výuku

Zatímco ve veřejné debatě se řeší, jak se nově nabyté zkušenosti s vynucenou jarní online výukou promítnou do další podoby vzdělávání, Scio se rozhodlo jednat a od září spouští Expediční ScioŠkolu – kombinovanou výuku s důrazem na online vzdělávání.

Zdroj: tisková zpráva SCIO 20. 7. 2020

Svět se změnil, takže vzniká otázka, proč by měla být škola stejná jako v době Marie Terezie? Společnost Scio proto zakládá školu, která v České republice dosud nemá obdoby. V Expediční ScioŠkole se budou děti tři týdny v měsíci učit z domova, čtvrtý týden stráví společně na takzvané expedici. Do klasické školní budovy kvůli výuce už nezamíří.

Expediční Scioškola je určena pro žáky 4. až 9. tříd, od září 2021 bude rozšířena i o středoškolskou výuku. Zatímco výuka z domova bude probíhat prostřednictvím online nástrojů a videohovorů, a to ve spolupráci s průvodci ScioŠkol i rodiči, každoměsíční expedice představuje offline výuku vždy v nějakém zajímavém prostředí. Všichni žáci společně spolu s průvodci opustí na týden online svět a odjedou pryč – do přírody, do hor nebo třeba na farmu a stráví čas činnostmi, které z principu nelze dělat online. „Chceme, aby děti poznaly svět mimo města, mimo obrazovky. Je to příležitost navázat přátelství, zažít dobrodružství, poznat svět a přírodu, nebo zjistit, jaké je to pracovat rukama.

Cestujeme pěšky nebo veřejnou dopravou, spíme ve stanech, venku, v tábořištích. Žádné luxusní hotely ani soukromé autobusy. Děti tak prožijí týden bez internetu, bez rodičů s praktickou výukou mimo dosah obrazovky,“ vysvětluje Jon Šotola, vedoucí projektu Expediční ScioŠkola. Po návratu do „domácích lavic“ pak žáci reflektují, co na expedici zažili, a připravují se na další.

Pokud nejsou žáci na expedici, učí se z domova. Prostřednictvím online nástrojů jsou s průvodci a spolužáky v kontaktu přes internet. V jedné virtuální třídě se tak potkají žáci z celé republiky. Komunikace je postavená především na v praxi již osvědčených platformách Google Meet a Classroom, jakožto i ostatních nástrojích GSuite a dalších. Pro sledování učebního pokroku dětí pak Scio disponuje vlastní aplikaci EduMap.

„Přijde nám zbytečné, aby děti seděly od rána do večera ve třídě. Nechceme je trápit ranním vstáváním a dlouhým dojížděním. Učíme děti, aby se vždy učily to, co budou v nevyzpytatelné budoucnosti potřebovat. Rozvíjíme jejich motivaci poznávat, schopnost zdolávat výzvy a dovednost porozumět sám sobě i druhým. Inovativně, vstřícně a s respektem k jedinečnosti každého z nich,“ popisuje přístup Expediční Scio školy Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio a dodává: „Expediční školu stavíme na fungujícím konceptu ScioŠkol, které navštěvuje už přes 1000 dětí. Máme stejné hodnoty i pedagogické zásady jako ostatní ScioŠkoly. Jsme také zapsaní ve školském rejstříku. Od druhého pololetí se chystá ministerstvo zahájit pokusné ověřování distanční výuky, do té doby děti povedeme jako žáky v domácím vzdělávání.“ Expediční ScioŠkola tak představuje plnohodnotnou alternativu k jakékoliv jiné formě základního vzdělávání.

EDUin: Zavádět nové uzlové body je krok do minulosti

Na konci června představovalo ministerstvo školství takzvané implementační karty ke Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+, které popisují priority pro školství pro příští dekádu. Jedním z bodů, kolem kterých se při prezentaci ministerského návrhu právem strhla bouřlivá diskuse, bylo zavedení tzv. uzlových bodů ve 3., 5., 7. a 9. ročníku a s nimi spojené ověřování “znalostí a dovedností” žáků.

Zdroj: tisková zpráva 9. 9. 2020

Nyní končí připomínkové řízení a ministerstvo připravuje finální verzi, kterou předloží ke schválení vládě. Pokud v ní uzlové body zůstanou, nebude to krok do budoucnosti, ale do minulosti. Proč?

Z návrhu není jasné, jaké znalosti a dovednosti chce ministerstvo ověřovat, ani jak má toto ověřování vypadat. I když má mít ověřování v nově zamýšlených uzlových bodech ve 3. a 7. ročníku autoevaluační charakter, už jen definování “obsahu” testování v uzlových bodech omezí svobodu nejen pedagogicky progresivních škol, ale všech škol hlavního proudu, které si na základě svých školních vzdělávacích plánů vytvořily vlastní kurikulum. “Jakmile budou uzlové body definovány, s dalším ministrem bude velmi jednoduché pouze změnit způsob ověřování na jednotné testování a jsme tam, odkud bude jen těžko návratu,” upozorňuje programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Efekt může být podobný jako po zavedení jednotné přijímací zkoušky, kdy se školy v 9. třídě místo svého školního vzdělávacího programu řídí tím, co se u nich testuje, a kurikulum se zužuje na obsah testů. “Učitelé se stejně jako u přijímacích testů mohou bát, že podle výsledků budou hodnoceni ředitelem, ředitelé se budou bát žebříčků škol a srovnávání zřizovatelem,” upozorňuje Miroslav Hřebecký.

Vedlejším efektem bude snaha některých škol zbavit se žáků, kteří jim “kazí průměr”, protože testování uzlových bodů povede k sumativnímu srovnávání a “žebříčkování”, které nezohlední výchozí stav, osobní podmínky dítěte ani přidanou hodnotu školy. S tím je spojené riziko, že nadále porostou nerovnosti, které jsou v českém vzdělávacím systému již tak vysoké. Přitom jedním z cílů Strategie 2030+ je tyto nerovnosti snižovat.

Argument, že zavedení uzlových bodů zajistí, aby děti, které se přestěhovaly, byly na srovnatelné úrovni jako jejich noví spolužáci, je mylný. “Předpokládat, že nové nastavení kurikula automaticky zaručí, že se děti naučí totéž, je naivní. Rozdíly mezi dětmi s odlišným rodinným zázemím a osobními podmínkami v jedné třídě mohou být větší než u dítěte, které se přistěhovalo. Individualizace výuky jim přinese více než glajchšaltování všech do jedné řady,” dodává Miroslav Hřebecký.

Petra Boháčková: Možná se někdo z žáků stane drtičem digitálních dat

Jak dnešní děti obstojí na trhu práce? Co jim při hledání zaměstnání v rychle se měnícím světě pomůže? Nejen o tom jsme si povídali s Petrou Boháčkovou ze ZŠ Dr. Edvarda Beneše v Čakovicích.

Zdroj: tisková zpráva Nadace O2 1. 9. 2020

Digitální gramotnost, analytické a kritické myšlení jsou pro dnešní žáky klíčové. O prohloubení znalostí v těchto disciplínách se snaží v Čakovicích díky grantovým programům O2 Chytrá škola. Do nich se zapojili hned dvakrát – v letech 2019 a 2020.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Nadací O2?

Už před pár lety jsme se s IT nadšenci ze sdružení Slow Tech Institute dohodli, že by bylo skvělé připravit geolokační hru přímo pro naši školu. Vytvořili jsme tehdy hru „Duch Čakovic“. Její hlavní hrdinkou byla malá holčička, která chodila po Čakovicích – například po místním náměstí 25. března. Naši žáci spolu s ní zjišťovali, co se tehdy na místě událo. Vypátrali, že náměstí se tak jmenuje kvůli datu bombardování z konce druhé světové války.

To muselo žáky moc bavit. Ale to ještě nebyl grant od Nadace O2…

To ne, ale když se objevila možnost grantu v rámci programu O2 Chytrá škola, neváhali jsme. Domluvili jsme se, že by se tentokrát mělo jednat o téma bezpečnosti na internetu. Tomu byl věnován první grant O2 Chytré školy, se kterým nám kromě lidí z Nadace O2 pomáhali i IT odborníci ze Slow Tech Institute.

O co konkrétně v grantu z roku 2019 šlo?

Každá škola měla dvouhodinový seminář, který byl vedený zážitkovou formou. Část byla věnována například multitaskingu. Pokládali jsme dětem otázky tipu: „Víš, co je multitasking?“ nebo „Jsi schopný ho dělat?“, „Proč ho děláš?“. Poté následovalo praktické cvičení.

Ten multitasking mě zajímá. Jak to vypadalo v praxi?

Žáci si sedli do dvojic. Jeden z nich měl stopky a druhý nahlas říkal čísla o jedné do deseti. Pak se vyměnili. Druhý žák ale stopoval, za jak dlouho ten první vysloví deset prvních písmen abecedy. Následně měl jeden z nich vyslovovat čísla a zároveň písmena – 1a, 2b atd. A to ve výsledku samozřejmě trvá mnohem déle. Děti si tak uvědomily, že je dobré se věnovat jedné činnosti a až ji dokončím, začít s další. Vychází z toho, že pokud budou dvě věci dělat zároveň, žádný čas si rozhodně neušetří.

Co následovalo?

Žáci měli například týden, kdy dostávali každý den e-mailem krátký úkol. Například měli jet MHD bez jakéhokoliv sledování chytrého telefonu. Měli si naistalovat aplikaci, která jim měřila čas strávený před displejem mobilu. To vše rodiče kvitovali s povděkem. Celou druhou část zaměřenou mimo jiné na digitální závislosti, chronický multitasking či deprese a úzkosti, jsme museli kvůli koronavirové krizi přesunout do e-learningu.

Jak přesunutí do e-learningu vypadalo?

Natočili jsme krátká informační videa, připravili různé online dotazníky a kvízy, kde si žáci mohli ověřit, jak sledovanou problematiku zvládli.

Jak jste si na tuto formu výuky zvykli? Co vám přinesla?

Spíš bych řekla, že jsme se prostě museli s nastalou situací (zavření škol) nějak vypořádat, a proto jsme využili tuto formu e-learningu. Přinesla rozhodně mnoho výzev. Například ve formě prostředí, kam e-learningový kurz umístit. Některá videa nám dala dost zabrat. Jejich natočení probíhalo na mnoho pokusů. Klobouk dolů před těmi, kdo se natáčením živí. Raději bychom si na tuhle formu úplně nezvykali.

Letos jste ale v rámci grantu O2 Chytré školy oprášili téma geolokačních her…

Ano. Shodli jsme se na tom, že když už děti tráví tolik času na mobilu, bylo by fajn, pokud by se u toho začaly trochu hýbat. Geolokační hra byla jasná volba. Nechceme využít služeb externího programátora, ale celé si to vytvořit sami. Existují totiž různé platformy, které můžete naplnit vlastním obsahem a geolokační hra se v podstatě vytvoří sama.

V čem je to pro žáky dobré?

Tvorba geolokačních her je ukázkou projektové práce. Děti musí vymyslet téma hry. Musí si také rozdělit role. Když jedna skupina neudělá svou práci, tak ta druhá nemá na čem pracovat. Je to výuka dovedností pro jednadvacáté století jak vyšitá.

V podstatě dnes nikdo neví, jaká povolání budou v jejich dospělosti existovat a jak se promění ta stávající. Kdo by před pár lety tušil, že bude nějaký vývojář mobilních aplikací…

Myslím si, že děti, které projdou tímto způsobem práce, nebudou mít potíž pracovat právě v zaměstnáních, kde se postupuje projektovým způsobem. Pomůže jim to v rozvoji analytického myšlení. Vývoj je překotný. Děláme si s dětmi legraci, že někdo už nebude chtít být jen lékařem či právníkem, ale třeba drtičem digitálních dat.

S tím souvisí i téma celoživotního vzdělávání…

Všichni se musíme připravit na to, že to nebude jako u našich otců a dědečků. Ti celý život vykonávali jedno zaměstnání a stačily jim znalosti získané ve škole. Ten, kdo si bude umět zorganizovat život a pracovat v týmu, se neztratí.

Hodně jste se toho o schopnostech žáků museli dozvědět během online výuky v rámci karantény…

Ano, během koronavirové krize se ukázalo hodně problémů. Děti si neumí zorganizovat čas, nechávají všechno na poslední chvíli. Nerozvrhnou si úkoly, cítí se přehlcené. S tím vším jim může právě geolokační hra pomoct…

V jakých předmětech se geolokační hra bude využívat?

Částečně to budou třídnické hodiny, ale i předměty, jako je informatika, zeměpis, dějepis. Vyberou si téma, vytvoří obsah hry a vše následně „nalijí“ do systému. Částečně to bude i fyzika. Před použitím musí nejprve pochopit, jak taková mobilní aplikace funguje.

Je vidět, že na digitální gramotnost žáků kladete velký důraz…

Jsme velmi dobře vybaveni. Máme desítky tabletů, které si učitelé půjčují do hodin. Máme tu i různé druhy robotů, které využíváme v hodinách informatiky a dalších předmětech. Musím říct, že spolupráce s lidmi z Nadace O2 je skvělá a grantové výzvy nám pomáhají k dalšímu rozšiřování povědomí o digitální gramotnosti mezi našimi žáky.


Více zajímavých informací: portál pro školy a učitele Učíme se na dálku

Bohuslav Hora: Technologie ano, ale smysluplně. A také možnost volby

Digitální technologie významně ovlivňují celou společnost a logicky by měly mít vliv také na podobu moderního vzdělávání.m K jejich implementaci do výuky je však nutné přistupovat odpovědně a s respektem k jedinečnosti výukového procesu.

Zdroj: Ondřej Katz, E15 speciál 21. 8. 2020, str. 2–5

Jakkoliv je nutné vzdělávací systém modernizovat a v rámci toho jej obohacovat o moderní prvky výuky, podle slov oceňovaného pedagoga a lektora moderních výukových metod Bohuslava Hory je také stále nutné pedagogům ponechat učitelům při volbě výukových metod možnost svobodného rozhodování.

Využívají se na českých školách dostatečně moderní, technologiemi podporované formy vzdělávání?

Nerad bych házel všechny školy a jejich pedagogy do jednoho pytle, odpověď je tedy složitější. Některé školy si zvolily cestu digitalizace a pedagogové tedy přemýšlejí o využitelnosti a smysluplném nasazení technologií ve výuce. Uvědomují si limity v jejich využívání, přemýšlejí o bezpečnosti nasazení jednotlivých aplikací či programů, ale raději hledají odpovědi na otázku, jak to udělat, než by vymýšleli odpovědi na otázku, proč to nejde.

Další skupinou jsou školy, kde technologie moc nepřijímají, ale ony se jim přesto tlačí do školy všemi možnými způsoby. Vymýšlejí tedy zákazy, de facto odmítají život před branami školy a ve výuce jim stačí tabule a křída, možná tak dataprojektor, interaktivní tabule a počítač maximálně pro učitele. Nemají rádi rychlé změny, neradi se s technologiemi kamarádí, protože jim nerozumějí, možná u nich zvítězily obavy a strach z možného zneužití. A potom existují učitelé, kteří nedbají omezení a technologie do svých tříd pašují třeba i přes zákazy. A samozřejmě to existuje i opačně.

Těch přístupů, jak už jsem řekla, je tu více, a tak to vypadá, že je třeba hledat východisko v podobě nějakého sjednocení. Osobně by se mi ale líbila politika svobodného rozhodnutí každého pedagoga. On je přece zodpovědný za použité metody – i podle školského zákona. Upozorňuji, že i učitel, který technologie příliš nevyužívá, může být dobrým učitelem. A stejně tak může učitel technologie nadužívat nebo je používat nevhodným způsobem, takže se někdy může chovat i nebezpečně. Záleží totiž především na tom, jak si s dětmi rozumíme, jestli je máme rádi a dokážeme je získat pro učení…

Celý text zajímavého rozhovoru najdete ZDE.

Anna Brzobohatá: Zastaralá technika, běžné aplikace. Distanční výuka ukázala bolesti školství

Koronavirová krize a rychlé zavedení dálkové výuky na školách poukázalo na nedostatky českého školství. Tomu pro podobné případy chybí vybavení výpočetní technikou. Počítače a dostatečné internetové připojení ale nemají ani někteří žáci, část z nich se do výuky z domu nezapojila. Podle novely školského zákona má být ale takové vzdělávání povinné, stejně jako je současná docházka do škol. Stát se chystá pomoci s počítačovou výbavou.

Zdroj: www.idnes.cz 26. 8. 2020

„Dva roky zpátky jsme s kolegyní z Národní pedagogického institutu Danielou Růžičkovou dělali hrubý propočet, kde jsme došli k číslu 2 miliardy ročně, za které by bylo možné pro ZŠ a SŠ obnovovat počítače, platit školní správce IT a připojení k internetu,“ říká lektor Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání. Dodává ale, že jde o expertní odhad a bylo by potřeba to doložit odbornou studií.

Nedostatečné vybavení je problém napříč školami i republikou. Ministerstvo školství chce do října školám poskytnout dotace.

Kromě využívání sociálních sítí a malému zapojení školních platforem se během pandemie ukázalo, jaké jsou rozdíly mezi kraji i školami. Do distanční výuky se zapojila drtivá většina gymnazistů, na nematuritních oborech se ale nezapojila celá pětina žáků. Spoustě škol i žákům chybělo odpovídající vybavení, nedostatečné pokrytí internetem nebo ztráta motivace u dětí se vůbec na dálku učit.


Běžné aplikace v dálkové výuce vládly

Digitální vzdělávání v českém školství je stále výzvou. Při distanční výuce dominovaly na obou stupních základních škol komunikační platformy typu WhatsApp, Skype nebo Facebook. Školní informační systém Bakaláři, který byl čtvrtý nejvyužívanější, je určený hlavně na správu školy jako jsou rozvrhy, hodnocení či suplování.

„Jde o to, že s nejvyužívanějšími platformami standardně pracují žáci i učitelé v běžném životě. Jsou tak na ně zvyklí, umí s nimi pracovat a jsou do značné míry nedílnou součástí komunikace v jejich životě. Bakaláři samozřejmě rovněž disponují některými funkcemi, které lze při distančních aktivitách vhodně využívat, ale přece jen jde primárně o systém pro správu školních agend,“ upřesňuje náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Hlavní výhody e-learningových nástrojů určených pro školy je jednoduchost a intuitivnost. Programy jako Google Classroom, Teams nebo Moodle se využívaly nejen na základních a středních školách, ale řadu z nich používají i univerzity po celém světě. Další důležitou výhodou je také jejich bezpečnost.

„Jedná se o ‚bezpečnější‘ území než jsou různé sociální sítě a komunikátory. Ale i tady hrozí nebezpečí při nevhodném používání. Velkou výhodou je celistvost programů, ale i možnost vkládat digitální nástroje jiných systémů nebo uživatelů. Dalo by se to přirovnat ke stavebnici. Nemusím z ní využívat všechny dílky, ale postupně se je učím používat, stejně tak žáci. Často i oni přijdou na nějaké skvělé použití,“ říká učitel ZŠ a MŠ Chraštická Bohuslav Hora, který je také lektor pro Apple a Google nástroje.


Vybavení i zájem pokračovat

Kolik učitelů se k využívání nástrojů vrátí v běžném vyučování či případnému dalšímu uzavření škol, je těžké odhadovat. Jak výuka na dálku u škol probíhala totiž souvisí také s postojem školy k technologiím obecně. Někde jsou zakázané telefony nebo není ani připojení na wifi.

„Školy mají také zastaralé vybavení, standardně počítače ve třídách nabíhají pomalu. Když se snažíte o něco inovativního a neustále vám to padá, přestane vás to bavit a vrátíte se k výuce analogově. Není to vždy chyba či rozhodnutí učitelů. Ti si k výuce z domu často kupovali vybavení ze svého jako sluchátka či lepší počítače,“ říká učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka.

Na začátku uzavření škol se dalo těžko odhadovat, že to bude na dva měsíce. Známé aplikace tak šetřily čas. Distanční a online výuka ale v praxi neznamená, že děti dostanou zadání s listy v učebnici e-mailem.

Před pandemií se digitální technologie při výuce využívaly jen na necelé pětině základních a středních škol. Nový typ koronaviru tak může do škol přinést aspoň z řad učitelů větší snahu zapojit digitální technologie do hodin.

„Nejde o to, že učitel promítá přes dataprojektor prezentace a s jejím využitím vede výuku. Jde o to, jestli jsou digitální technologie na základě pokynu učitele systematicky využívány ze strany žáků jako součást výuky a jako běžný nástroj například pro vyhledávání informací či zpracovávání úkolů během výuky v daném předmětu,“ dodává náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Celý text s grafy najdete ZDE.

Rob Eastaway, David Wells: 100 mozkocvičných hádanek. Logické úkoly, matematické hádanky a slovní hříčky

Jestli nechcete, aby se vám prášilo na mozkové závity a aby vaše neurony usychaly nudou, pořiďte si tuto knihu.

Stovka vtipných hádanek, které se nikdy neochodí a jež navíc napnou vaše synapse až k prasknutí. S touto knihou se nikdy nebudete nudit!

Rob Eastaway je spisovatel, řečník a konzultant. Žije v Londýně a je vášnivým hráčem kriketu a golfu.

David Wells se v roce 1961 stal britským šampionem v šachu v kategorii do 21 let a řadu let působil jako editor časopisu s hádankami a logickými hříčkami.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Kateřina Hlaváčková, Zuzana Zavadilová: Žáci mohou být nepozorní a hůř spát. Je potřeba dát jim řád a čas, říká psycholožka

Rodiče by měli s dětmi do nového školního roku vstoupit postupně a s větší trpělivostí. Podle dětské psycholožky Lenky Čadové je pravděpodobné, že budou mít školáci zhoršenou pozornost, méně kvalitní spánek či pomalejší adaptaci na změnu. Takovou situaci ale podle ní rodiny zvládnou. Je však třeba dětem vytvořit před návratem do školních lavic řád, pravidelný rytmus a připravit je na povinnosti.

Zdroj: Zprávy Aktuálně.cz 25. 8. 2020

Jak by měli rodiče děti na návrat do školy připravit?

Hlavně u menších dětí by měl být přechod pozvolný. Rodiče by se neměli z dovolených a pobytů na chatách vracet na poslední chvíli, ale děti naopak postupně nachystat na změnu režimu, denního rytmu a na to, že budou mít opět povinnosti. Neměli bychom děti nijak strašit, ale spíše je vědomě připravovat.

To znamená, že by rodiče měli dávat menší děti dřív spát, ráno je zase dřív budit a vymyslet jim program třeba s babičkou a dědou. Aby už jejich následující dny připomínaly běžný školní rok. Děti by také měly mít jistotu, že mají nakoupené pomůcky a brzy se sejdou s kamarády. Změna by tedy měla být co nejvolnější a být pro děti pozitivní vyhlídkou.

Měly by tedy rodiny zkoušet s dětmi dosavadní vědomosti opakovat?

To je velmi individuální. Vzhledem k situaci by to ale určitě mělo být tak, že pokud rodiče vnímají u dětí nějaké nedostatky, měli by s nimi adekvátní formou daná témata opakovat. Aby pak přechod nebyl dramatický a děti věděly, že pořád umí číst a počítat.

To, co zažijí školáci 1. září, tu generace nebylo. Vrátí se po téměř půl roce výpadku. Jaké dopady mohou rodiče u dětí očekávat?

Je určitě možné, že děti budou mít horší pozornost. A také že hůře spí, pomaleji si zvykají a režim ne zcela dobře přijímají. Přece jen téhle situaci předcházela na jaře koronavirová krize, což pro ně byla nečekaná změna.

Jak mají potom rodiče postupovat, pokud dítě zlobí, nesoustřeďuje se a odmítá se učit?

Nespěchat, mluvit o tom s nimi a dát jim řád. Je třeba jim pomoct a vědět, že se jedná o přechodné období. Totiž že se nic neděje a dítě se časem vrátí do starých kolejí.

Jak by měli rodiče poznat, kdy mají dítěti nechat vlastní prostor pro učení, aby na ně nevyvíjeli přílišný tlak?

To je náročná a komplexní otázka. Záleží samozřejmě na dítěti a jeho schopnostech. Ale samozřejmě, vše, co se vymyká běžnému způsobu chování a reakcím dítěte, se dá považovat za potenciální zdroj problémů. Třeba že dítě delší dobu přemýšlí, hůř čte, učení ho nebaví a netěší. V takovém případě může mít s návratem do školy opravdu větší problém.

Měla by se v takových případech rodina obracet na psychologa, nebo situaci zkusit sama vyřešit?

Myslím si, že jsou takové chvíle běžné a že je z velké části každá rodina ustojí. Rodiče totiž dítě znají nejlépe a vědí, jak reaguje. Samozřejmě, pokud mají děti příznaky, jako je zvýšená nesoustředěnost, neklid, nespavost, ranní zvracení, nevolnosti a nechutenství, tak by rodiče určitě měli vyhledat buď psychologa, nebo pediatra.

Jak děti pauza od učení ovlivní ve vztazích ve třídním kolektivu?

Protože návratu do školy předcházelo dlouhé období nekolektivní výchovy, je to velmi náročná situace na adaptaci. Učitelé často vnímají, že musí začít se socializací nebo s procesem zvládání skupin. A musí tomu dát čas, protože děti teď byly hodně izolované.

Dá se tedy předvídat, že ve třídách bude více napětí a hádek?

Spíš bude návrat doprovázen neklidem a hravější formou. Děti už se do školy těší na své kamarády a na to, až budou ve skupině. Očekávat se tedy dají spíše projevy jako zlobení a občasné nerespektování skupinových pravidel.

Čeho by si měli rodiče u dětí více všímat během školního roku?

Jestli se chování dítěte něčím nevymyká a je standardní. Zda není plačtivé, nemění se mu často nálada. Rodiče by měli samozřejmě dítěti naslouchat. Jaké téma rozvíjí a zda se vůbec o něčem baví. Zkrátka udržet normální přístup rodinné komunikace.

Jak se pak liší přístup k dětem podle věku? Například asi bude jiný u sedmiletého kluka a školáka v sedmé třídě…

Mladší děti potřebují větší pomoc, kontrolu a zpětnou vazbu. Děti, které se už zvládají samostatně připravovat, by rodiče měli pouze dozorovat. Zbytečně jim do toho nezasahovat a vést je k samostatnosti.

Pokud případně na podzim zůstane dítě opět doma, jak by mu měli rodiče s učením pomáhat?

Neměli by zapomínat, že jsou děti odtrženy od svých kamarádů. Hlavní úkol školní výuky je zařadit se do skupiny. Pokud bude mít distanční výuku, ale bude se moct stýkat s dětmi, je potřeba naučit se žít ve skupině dětí, tedy svých vrstevníků. A přijmout skupinová pravidla, což distanční výuka neumožňuje. Jedna věc je totiž výuka a druhá sociální psychologická oblast, která při této možnosti chybí. Na to by měli rodiče myslet. Ideální jsou tedy kroužky a stýkání se s kamarády.

A co v případě, že budou v karanténě a nebude to možné?

Je vhodné, aby si děti s kamarády volaly třeba přes Skype či využívaly jiná média. Osobní kontakt je však nezastupitelný.

Zuzana Hronová: Zahoďte učebnice, rozvíjejte osobnost. Výuka 21. století potřebuje tvůrčí prostředí

Klimatické změny, moderní technologie, polarizace společnosti, relativizace hodnot. Vyznat se ve světě bude bez kritického myšlení stále obtížnější. Kdo nedokáže správně analyzovat kvanta informací dostupných jedním kliknutím, neuspěje. V tom je možná nejpalčivější problém českého vzdělávání. Školy musí přestat učit postaru, aby mohly do praxe posílat absolventy schopné řešit mezioborové úkoly.

Zdroj: Aktuálně.cz 20. 8. 2020

Psal se rok 2001 a ministerstvo školství vydalo Národní program rozvoje vzdělávání v České republice nazvaný Bílá kniha. Ta konstatovala, že společnost prochází rozsáhlými a rychlými změnami založenými na rozvoji vědy a techniky, které na občany kladou velké nároky. Prudký rozvoj informačních a komunikačních technologií mění charakter lidské činnosti ve všech odvětvích. A snadná dosažitelnost, až záplava informací vyžaduje kritické myšlení a schopnost vlastního úsudku.

Podle Bílé knihy znamenají tyto změny nový pohled na tradiční školní vzdělávání. Nositeli změn by proto měli být pedagogové. Při zkvalitnění a modernizaci základního školství se má co nejvíce uplatnit individualizovaná a diferencovaná výuka, která by vnitřně motivovala žáky. Děti by se ve zvýšené míře měly účastnit už předškolního vzdělávání.


Naučit učitele učit. Ale moderně

Jaká je skutečnost po dvaceti letech? Jako kdyby Bílá kniha snad ani neexistovala. Ve školách stále převládá frontální výuka a předávání velké a nezrevidované sumy znalostí. O individualizované a diferencované výuce stále spíše jen mluvíme, ale nikdy pro ni nebyly vytvořeny podmínky – tedy méně žáků ve třídě, tandemová výuka či asistenti pedagoga s vysokoškolským vzděláním.

Koronavirová pandemie pak odhalila technologickou nevyspělost části učitelů. Ač měli být podle Bílé knihy nositeli změn, mnozí uvízli na úrovni e-mailů, zatímco jejich žáci zdatně komunikují na on-line platformách.

"Kam mají cíle výuky směřovat, víme relativně dlouho. Pro změny ve vyučování je ale potřebný pestřejší mix podpory, který učitelům pomůže zavádět výzkumná zjištění do práce s dětmi," říká Ondřej Neumajer, konzultant vzdělávání, lektor, didaktik a popularizátor účelného využívání informačních a komunikačních technologií, který v roce 2013 napsal studii Inovativní výukové aktivity pro rozvoj dovedností 21. století.

Přitom existují programy, které změny ve výuce podporují. Třeba vzdělávací projekt pro učitele a ředitele veřejných základních škol Pomáháme školám k úspěchu, jehož vznik iniciovala v roce 2010 nadace The Kellner Family Foundation a od té doby ho finančně podporuje. Projekt zaštiťuje ministerstvo školství a má pomoci školám, aby se zaměřily na úspěch každého žáka.

Předpokládá to ovšem, jak uvádí nadace, že děti pochopí smysl výuky a ztotožní se s ním, budou klást otázky a učit se samostatně řídit a vyhodnocovat svou práci. Pak dosáhnou uspokojení i radosti z poznávání.

Učitelům nabízí projekt pětileté kurzy, v nichž se jim věnují mentoři a konzultanti, kteří podporují sdílení zkušeností mezi pedagogy či tandemovou výuku s dalším učitelem.

Z jiného směru na to jde program Učitel naživo, který realizuje stejnojmenný zapsaný ústav spolu s pražskou Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů. Dvouletý akreditovaný program umožní budoucím pedagogům, kteří na vysokých školách nevystudovali učitelství, ale jiné obory, získat takzvané pedagogické minimum. Teoretickou "nalejvárnu" tu nahrazují praktické tréninky ve školách, nácvik tandemové výuky a diskuse. Podstatou programu je, aby učitel našel správnou cestu k dětem.

Ústav loni zahájil také dvouletý vzdělávací program Ředitel naživo. Ředitele, jejich zástupce, popřípadě další členy týmu, kteří se zabývají kvalitou výuky ve škole, učí, jak postupovat, aby škola měla vizi, v jejímž centru stojí dítě, jeho učení a rozvoj. A také se zde dozvědí, jak pro tuto vizi získat pedagogický sbor.

Jedním z lektorů je také Ondřej Neumajer. S frekventanty kurzu pracuje přímo ve třídách při vyučování. "Jde o časově i finančně nákladnou individuální činnost," říká s tím, že v Česku stále chybí dostatek kvalitních pedagogických konzultantů, takže podporu inovativního učení lze těžko aplikovat v celé republice.

Řešením by bylo, kdyby se inovativně učilo přímo na pedagogických fakultách a pedagogických oborech dalších fakult a učitelé by pak nové trendy nemuseli zpětně dohánět.

Zatuhlé poměry se přesto daly do pohybu díky iniciativě studentů pedagogických fakult, kterým vadilo, že škola je nepřipravuje na práci s dětmi odpovídající požadavkům nového století. Založili iniciativu Otevřeno a sepsali 21 vizí vzdělávání pro 21. století. Symbolicky na Den učitelů 28. března 2017 je pak po vzoru reformátora Martina Luthera, který roku 1517 přitloukl na vrata kostela ve Wittenbergu 95 tezí proti zneužívání odpustků, upevnili na dveře pedagogických fakult v Praze, Brně, Olomouci a Ústí nad Labem. Oznámili tím, že vzdělávání pedagogů potřebuje změnu a že o ni budou usilovat.

Iniciativa od té doby sdílí příklady dobré praxe napříč fakultami po celé republice a inspiruje k nápodobě. A staré pořádky se skutečně mění. Například předseda akademického senátu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Antonín Jančařík říká, že jeho škola seznamuje studenty s různými formami výuky včetně skupinové či projektové práce, které nahrazují frontální výuku. Fakulta nabízí také předměty zaměřené na rozvoj praktických dovedností a osobnostní rozvoj.

Jenže na školách působí tisíce učitelů s mnohaletou praxí, kteří mají úplně jinou průpravu. "Od odborníků na vzdělávací obsah lze jen obtížně očekávat přílišné pochopení pro změnu směru, aby se přeškolili na odborníky na děti. Ale právě takové ve školách potřebujeme," říká Ondřej Neumajer.


Méně znalostí, více dovedností

Ve svém dokumentu Inovativní výukové aktivity pro rozvoj dovedností 21. století Neumajer píše, že nutným předpokladem pro rozvoj žákovských dovedností je redukce množství učiva.

Jenže pro učitele je předávání znalostí mnohem rychlejší způsob výuky než rozvoj dovedností žáků jejich vzájemnou spoluprací a komunikací, samostatným řešením problému, prezentací či pěstováním kritického myšlení.

Tento rychlejší způsob je podle Neumajera jedním z důvodů, proč se tolik učitelů drží starého modelu školy coby předavatele informací, ačkoliv ty už řadu let máme na dosah jedním kliknutím myší.

Ministerstvo školství přitom udělalo ohledně přeplněnosti osnov zásadní krok zákonem z roku 2004. Tehdy zavedlo rámcové vzdělávací programy, které nepožadují, aby pedagog odučil danou sumu látky. Důležitější jsou cíle, ke kterým má výuka dospět. Školy si tak mohou sestavovat vlastní vzdělávací programy. Jenže právě tyto školní programy bývají postaru přeplněné nadbytečnými informacemi. Mnoho pedagogů má stále pocit, že musí odvykládat určitou sumu učiva, například celou učebnici. Jiní se bez ní zcela obejdou a soustřeďují se na rozvoj žáků a jejich dovedností, případně na to, aby ke klíčovým znalostem dospěli pod jejich vedením sami.

Dělá to tak například mladý učitel biologie a chemie na pražské Základní škole Brigádníků Václav Fiala. Učebnice nechává zavřené ve skříňce a s žáky spíš bádá. Nepředává jim hotové znalosti, ale pomocí názorných ukázek, jak fungují biologické či chemické zákonitosti, doprovází děti na cestě k poznání.

Jeho rada kolegům je jednoduchá – učitel by si měl uvědomit, proč svůj předmět miluje, a vykreslit jej tak, aby si ho zamilovali i žáci. Volba mezi důrazem na znalosti a na dovednosti je podle něj jasná. Pro společnost 21. století i pro děti samotné bude užitečnější, když po absolvování školy dovedou jeden s druhým spolupracovat, dospět ke kompromisu, když budou umět prezentovat vlastní práci, stát si za svým názorem a zároveň respektovat názor druhého.

"Takové dovednosti jsou přenositelné do jakékoliv oblasti života. To chemický vzoreček rozhodně není," říká. Václav Fiala šíří tento inovativní badatelský přístup ve svém Badatelském deníku, který sepsal i pro inspiraci ostatních učitelů.


Napodobovat a prožívat

Když Ondřej Neumajer jmenuje další dovednosti potřebné pro 21. století, které ve školní výuce postrádá, zmiňuje kreativitu, sociální a emoční inteligenci, vnitřní disciplínu, ale také vědomí udržitelnosti životního prostředí. Za příklad dává skautské oddíly, které právě s těmito dovednostmi pracují a spoléhají na nápodobu, prožitek a osobní příklad. Skauti již se školami spolupracují v projektu Skauting pro školy, který nabízí zkušenosti z více než stoleté tradice hnutí.

Podobné dovednosti se snaží v dětech aktivovat lesní školky založené na pobytu venku a na učení se pomocí zkušeností a udržitelném soužití s přírodou. "Děti zažijí, že zdroje jako pitná voda nebo teplo nejsou samozřejmé – dospělí se o ně musí postarat. Věta ,šetři vodou‘ dává větší smysl u barelu s dovezenou pitnou vodou než u vodovodu, kde dítě nevidí, že by vody někde ubývalo," vysvětluje předsedkyně Asociace lesních mateřských škol Tereza Valkounová.


Tajuplná zkratka STEAM

Národní ústav pro vzdělávání, dnes přejmenovaný na Národní pedagogický institut ČR, už v roce 2014 upozorňoval na nedostatek multidisciplinárních přístupů a naopak na příliš silný důraz na konkrétní disciplíny. Na svých stránkách uvádí, že podle zprávy Evropské unie bude právě multidisciplinarita hrát ústřední roli v evropském hospodářství. Institut také apeluje, že je potřeba v dětech podněcovat tvůrčí schopnosti a dovednosti související s uměním.

To koresponduje s výukou napříč předměty – v USA hojně využívaný přístup STEM (Science, Technology, Engineering, Mathematics), který učí dohromady přírodní vědy, technologie, techniku a matematiku. V poslední době se přidává také Art – umění, tedy tvorba, což pozměňuje název metody na STEAM.

V Česku by proto podle Ondřeje Neumajera prospěla změna systému aprobací, jak k tomu vybízí už rámcový vzdělávací program z roku 2005. Pedagogické fakulty by nevzdělávaly "oboráře" jako doposud – tedy zvlášť matematiky, fyziky, dějepisáře a podobně –, ale specialisty na rozvoj dovedností.

Fakulty by opouštěli odborníci například na přírodu, v jejichž vzdělání by se spojovaly vědomosti z fyziky, chemie, přírodopisu a zeměpisu, nebo na společnost, kdy by vzdělání zahrnovalo dějepis, výchovu k občanství a etiku.

Stírání hranic mezi jednotlivými předměty a řešení problému napříč obory může český školák často zažít jen v rámci jednorázového projektového dne. Prvního září se však v pražských Satalicích otevírá 1. IT gymnázium, které se zaměří na vzdělávání v širším kontextu. Rozvrh nebude zahrnovat klasické předměty, ale třeba informatiku, humanities, science, sport a zdraví plus dva cizí jazyky. Anglicky by se mělo mluvit také v hodinách nejazykových předmětů.

Ředitelka nového gymnázia Markéta Fibigerová vysvětluje, že rámcový vzdělávací program pro gymnázia je poměrně volný a vybízí k propojení vzdělávacích oblastí a k zařazení inovativního učiva. Jsou v něm kapitoly jako Člověk a příroda nebo Člověk a společnost, které naznačují průnik vzdělávacích oblastí.

"Záleží tedy jen na školách, jak rámcový program realizují. A pokud někdo tvrdí, že nemůže učit projektově, není to pravda, spíš se mu nechce měnit zajetý systém," dodává.

IT gymnázium ho měnit chce. Proto v prvním ročníku nezačne výuka antikou či prvoky, ale moderními dějinami, současnou literaturou a třeba biologií propojenou se zdravovědou – tím, co je pro člověka 21. století nejdůležitější. Ostatně hlavní téma předmětu humanities je "člověk dnes a tady ve 21. století".


Děvčata, nebojte se technologií

Česká školní inspekce v dokumentu Rozvoj informační gramotnosti na středních školách ve školním roce 2018/2019 konstatuje, že 70 procent škol, které navštívila, disponuje informačními a komunikačními technologiemi. Jenže toto materiální vybavení se v digitalizaci výuky či inovacích ve vzdělávání příliš neprojevilo.

Inspektoři například zjistili, že pouze na 15 procentech škol se používaly aplikace, které umožňují on-line komunikaci, elektronickou žákovskou knížku, třídnici či nástěnku, diskusní fórum, chat, virtuální tabuli nebo učební materiály přístupné on-line. Pouze čtvrtina pedagogů navštívených škol se považovala v práci s technologiemi za sebejisté a metodicky velmi zdatné.

Jenže také pouze čtvrtina učitelů středních škol uvedla, že se v posledních dvou letech zúčastnila akreditovaného kurzu dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřeného na informační technologie.

Jako velkou slabinu českého školství to odhalila také koronavirová epidemie. A zároveň urychlila změny. Dnes už by čísla nejspíš vypadala pozitivněji, nová data ale zatím nejsou k dispozici.

Jak to však české školství myslí vážně s přípravou žáků a studentů na výzvy 21. století, ukazuje mimo jiné přetrvávající fakt, že informatice bývá věnována pouhá hodina týdně. Jedním z důvodů je fakt, že na středních školách aprobovaní učitelé informatiky dlouhodobě chybí. Ukázalo to šetření České školní inspekce.

A když už někde založí střední školu zaměřenou na informační a komunikační technologie, nedaří se přilákat dívky. Přitom tyto technologie pronikly do většiny oborů lidské činnosti a hrozí, že mezi chlapci a dívkami bude narůstat mezera ve vzdělání i v možnosti kvalitního uplatnění na pracovním trhu.

Problém je to rovněž pro technologické firmy. Mužský kolektiv "nešlape" správně a nedaří se v něm vyvíjet technologie tak, aby vyhovovaly také zbývajícím padesáti procentům zákazníků – ženám. Vyvíjí-li technologie muž, automaticky do nich promítá mužské představy a způsob využití.

Osvícenější vedení technologicky zaměřených škol se snaží dívky nalákat. Když ale potenciální studentky přijdou na den otevřených dveří a vidí ve třídách samé chlapce, usoudí, že to nebude obor pro ně. Takový "scénář" popsal ředitel Smíchovské střední průmyslové školy v Praze Radko Sáblík, propagátor inovací ve vzdělávání a spoluautor dokumentu Strategie 2030+.

Inovátorka, lektorka robotiky a učitelka matematiky a informatiky v Sušici Štěpánka Baierlová dokázala otevřít dívkám dveře do světa techniky, když v Centru robotiky v Plzni založila kroužek Robotika pro děvčata. Okamžitě byl plný, což podle Baierlové vyvrátilo domněnku, že technologické obory dívky nelákají.

Odrazují je však přetrvávající společenské stereotypy a absence ženských vzorů. Ale zacílením kroužku přímo na dívky a také tím, že ho vede žena, odbourala Baierlová nedůvěru zájemkyň i jejich rodičů.

Na dívky cílí také pražské 1. IT gymnázium. Na svých stránkách jim vzkazuje, že IT neznamená jen programování nebo ryze technické činnosti a dávno není výsostně mužskou doménou – v IT jsou nejvíc potřeba lidé schopní přicházet s řešením, schopní myslet komplexně a ženy mají k tomu přirozené organizační schopnosti i tendenci budovat dobré vztahy.

Nalákat by dívky mělo i čistě ženské vedení gymnázia. Po přijímacích zkouškách do historicky prvního ročníku nastoupí do dvou tříd po patnácti studentech dohromady pět dívek. Není jich mnoho, ale podle ředitelky je to lepší skóre než v IT firmách.


Zodpovědnost za vlastní vzdělání

Na loňské přehlídce nových trendů ve vzdělávání Prague Education Festival si tehdejší ředitelka korporátní komunikace Vodafone Czech Republic Adriana Dergam povzdechla, že absolventi škol, kteří nastupují k nim do firmy, jsou nepřipraveni na samostatné tvůrčí řešení problémů. Neumějí dotáhnout úkol do konce, nést za něj zodpovědnost a prezentovat výsledky. Mladé zaměstnance musí firma za nemalé finanční prostředky dovzdělat sama.

Na řadě středních průmyslových škol se už nicméně studenti věnují samostatné práci na ročním, či dokonce několikaletém projektu. Za jeho realizaci nesou odpovědnost a výsledek projektu ovlivní úspěch studenta u maturity.

Obor inovativní podnikání inspirovaný finským vzorem takzvané týmové akademie (Tiimiakatemia) jde ještě dál. Od loňského října ho zavedla Provozně ekonomická fakulta České zemědělské univerzity v pražském Suchdole.

Na svých stránkách fakulta slibuje: "Žádné vyučování, ale vzdělávání se. Žádné sezení v lavicích, ale vlastní aktivita. Žádní studenti, ale týmoví podnikatelé. Žádné učebny, ale sdílené kanceláře. Žádné simulace, ale skutečné zkušenosti. Žádná kontrola, ale sebeřízení."

Rozvrh studentů je značně "děravý", povinných mají jen několik hodin týdně. Přesto tady v moderně upravených prostorách plných boxů a relaxačních zón tráví většinu času. Na začátku svého studia zde založili skutečnou firmu, vybrali si obor podnikání, vyvíjejí reálnou činnost, přijímají opravdové zákazníky. Skripta nepotřebují, k poznatkům docházejí zkušenostmi.

Musí také číst odbornou literaturu a psát o ní eseje. Sami jsou zodpovědní za to, aby je rozvolněný rozvrh nevedl k prokrastinaci, ale k seberozvoji.

Jejich dva učitelé, či spíše koučové, jsou jim průvodci na cestě k umění podnikat. "Neučím, spíše moderuji diskuse studentů a usměrňuji jejich kroky," vysvětluje kouč Václav Švec. "Nejtěžší pro mě je uhlídat se, abych studentům neřekl nějakou hotovou znalost, ale počkal, až si k ní dojdou sami."

Učení se pomocí zkušeností přináší někdy i tvrdé lekce. "Například když studenti jednali se svým prvním klientem, mluvili s ním příliš arogantně a v podstatě mu řekli, že tak, jak to dělá teď, je to úplná blbost," usmívá se koučka Jana Křečková. "Jeho reakce a rychlý odchod pro ně znamenaly cennou zkušenost."

Na rozdíl od běžných vysokoškoláků tu místo přednášek mají "dialogy" – diskuse studentů pouze lehce moderované pedagogy, kterým studenti tykají a oslovují je Vašku a Jančo. Na respektu a autoritě to učitelům neubírá.


Lidi to chtěj. Opravdu?

Jak jsou tedy české školy daleko s přizpůsobením výuky potřebám 21. století? Ondřej Neumajer zaznamenal za posledních deset let pokrok: mnohem víc škol změněné požadavky alespoň reflektuje. Mnohé však prý stále setrvávají na svých pozicích, vyhloubených před desítkami let. A nemohou za to jen konzervativní učitelé či zkostnatělé metody některých pedagogických oborů. Kantoři v tom mohou být utvrzováni i rodiči, kteří požadují, aby vedli jejich děti k "tradičním znalostem" tak, jak to sami pamatují ze svých školních let.

Každoroční průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění to potvrzuje. Nadpoloviční většina Čechů bývá obvykle se stavem zdejšího školství spokojena. Vždyť i oni "postaru" vystudovali a v práci se uplatnili, tak nač něco měnit. V Česku proto neexistuje jednoznačná poptávka po kvalitnějším a inovativnějším vzdělávání.

Také v nejnovějším šetření z loňského září autoři průzkumu konstatují, že hodnocení úrovně vzdělávání na různých typech škol je trvale příznivé a kladné hodnocení výrazně převažuje nad záporným.

Podle Centra pro výzkum veřejného mínění dlouhodobě převažuje názor, že vzdělání lidem poskytlo vhodnou průpravu a zejména kvalifikaci v oboru i všeobecný přehled. Téměř tři čtvrtiny občanů mají za to, že v Česku může každý dosáhnout vzdělání, které odpovídá jeho schopnostem.

Poprvé před žáky. Příručka pro začínající učitele

Druhá (zveřejněná) část příručky. Opět prosím především o zpětnou vazbu, vaše zkušenosti a dotazy, cokoliv, co by bylo vhodné doplnit do konečné podoby Příručky.

Zdroj: Tajný učitel – blog autora 31. 8. 2020


Nástup před žáky

Ano, rozhodně budete nervózní. Je to přirozené, normální a důležité. Jaká na vás bude reakce a jestli „zapadnete“ – to je ta velká otázka s nejistou odpovědí. Uklidnit vás můžu dvěma příklady. Když mě moji první deváťáci pozvali na konci června na rozlučku, mluvili i o tom, jak jsem byl první hodinu nervózní, třásl se mi hlas i ruce. Strašný. Důležité ale je, a to bych chtěl zdůraznit, že jedna hodina vám nezkazí dojem u třídy. Je to dlouhodobá práce. Druhý příklad: když jsem byl na praxi na gymnáziu, kam jsem mimochodem nosil šedivé tričko za devadesát korun, starší černé kalhoty a obyčejné kecky, a kde můj výkon vážně nebyl pozitivní, tak jsem u studentů obstál víc než sebejistý a pohledný muž na praxi rok předešlý, který nosil tílko, aby byly vidět jeho svaly. Studentům (skoro dospělým) strašně vadilo jeho vysoké sebevědomí. Co když vám dokonalost v oblékání, stylu, líčení a perfektní sebevědomé vystupování první hodinu naopak ublíží?


Oblečení

Co mi naopak deváťáci na rozlučce vytkli, to bylo „špinavé“ oblečení. Ať už se nám to líbí nebo naopak, učitel ve škole reprezentuje. Samozřejmě občas máme nehodu (dost učitelek má ve školách náhradní oblečení pro případ nouze), já se často špiním od křídy, to se snad dá pochopit. Problém samozřejmě je, pokud neupravenost a problémy s oblečením přetrvávají.

Ve školách je k vidění vše, od pánů v šortkách s pantoflemi k pánům v oblecích, od slečen v roztrhaných džínách s konverskami na nohou až po dámy v elegantních šatičkách, takže není potřeba se příliš strachovat a stresovat. Můžete zůstat sami sebou. Existuje pouze jedna výjimka – pokud jste pán, který v létě chodí v centru města bez trička.

V posledních letech několikrát vypukly diskusní války právě na téma oblečení. Zformovaly se dvě skupiny. První tvrdí, že učitel je určitým vzorem, měl by chodit slušně oblečen a stanovovat standard. Druhá skupina pochopitelně odmítá názor první skupiny a tvrdí, že důležité je, aby učitel vyzařoval pohodu, klid, a tím to přenášel na své žáky a studenty. Hlavně, aby se cítil dobře kantor a mohl kvalitně učit. Kde je „pravda“, to vám nesdělím, ale jak už to tak bývá, pravděpodobně nebude na pólu jednoho z předložených názorů, ale někde uprostřed. Pohoda a zároveň slušné oblečení, které vám vyhovuje.

Tetování? Ano. Nezažil jsem, že by to byl problém, naopak jsem zažil poměrně velká tetování, ve větším množství a zřetelně viditelná.

Líčení? Záleží na vás. Některé paní učitelky se líčily pravidelně, některé se zas nelíčily. Je to vaše volba.

Co bych doporučil k zamyšlení a zároveň jediná věc týkající se oblečení, kde se objevil problém během mého léta učitelování, byly nevhodné nápisy nebo potisky na tričku. Můj učitel didaktiky na pedagogické fakultě nás zároveň upozorňoval na nošení značkového oblečení. To je ale opět jen bod k zamyšlení, ne návod, – může učitel být chodící reklamou a propagovat určitou značku?

Z mých zkušeností u mužů nejčastěji převládají džíny s košilí, u učitelek jsou časté šaty nebo kalhoty a halenka.


Tykat? Usmát se až po Velikonocích?

Obvyklé je studentům tykat a nechat si vykat. Na začátku působení v obou školách jsem si nebyl jistý, myslel jsem si, že to může být problémová záležitost a dost mě to „pálilo“, ale zeptal jsem se přímo studentů a nikdo s tím při přímé otázce neměl problém a obecně to žádné velké problémy to nepůsobí. Doporučuji zeptat se kolegů, jak to u nich na škole chodí, jaké jsou zvyklosti, pak se klidně zeptat studentů.

Jeden můj bývalý kolega žákům druhého stupně základní školy vykal a sám si samozřejmě taky nechal vykat. Pro žáky to byl dost bizár a měli z toho srandu. Takto na papíře to působí jako rovnost, v praxi to působí podle mě neautenticky, nepřirozeně.

Jeden kolega zkusit i tykání, „čau“ mu mohli říkat žáci na konci prvního stupně. Ale když už jsem nastoupil na školu, tak zrovna radši odcházel. Pokud není na škole zvykem tykat a vy to zkusíte, naprosto zničíte všechen řád na škole a to není dobrý začátek. Pokud dovolíte studentům tykat, je velká pravděpodobnost, že to budou vyžadovat i v hodinách jiných učitelů. Nakonec se to tedy může dost vymstít právě vám, i když to myslíte dobře. Rozbořit řád školy je dobré moderní výukou, projekty a neobvyklými metodami výuky.

Samozřejmě pokud je ve škole zvykem tykání, vykání by bylo na škodu.

Velkou otázkou samozřejmě je, jak se chovat, jak vystupovat, jak být přísný či jestli být „kamarád“. A zároveň tato část je nejtěžší na vytvoření. Jedno je jasné, pokud je učitel diktátor, jeho metody vždy vzbudí odpor a část studentů půjde do boje. Diktátor bude muset přitvrdit a to vzbudí další vlnu odboje. Takhle pořád dokola s tím, že represe se budou muset pořád zvyšovat. Odboj vždy vyhraje. Nemá smysl to zkoušet, nemá smysl učit přes strach. Nikomu tím nepomůžete a sami sebe zničíte, protože budete chtít autoritu, kterou ale nikdy nebudete mít právě kvůli používání „násilí“.

Jak se tedy chovat „správně“? Určitě neexistuje jeden návod. Možností je zjistit, jaký je ideální učitel. Cest je několik – vědět to od studentů, sledovat odborné studie nebo zeptat se lidí, protože s učiteli má zkušenost každý.


Ideální učitel

Tohle snad ani nechcete číst. Proč? Protože ať už hledáte výsledky odborných studií, zeptáte se studentů nebo lidí mimo školu, vždy vám vyjde, že správný a ideální učitel je dokonalý tvor schopný zvládnout cokoliv kdykoliv a to vše snad i díky schopnosti cestovat v čase.

Prakticky v každé studii vám vyjde to samé. „Ideální učitel musí být spravedlivý, kamarádský, ale zároveň přísný.“ Není to nepravda. Hodně odpovědí je vždy ambivalentních, „přísný, ale hodný“. A vy to musíte vybalancovat. To je nejdůležitější.

Starší výzkumy vyzdvihují odbornost, respekt, organizaci a přímost.

Zajímavá a relativně nová studie proběhla na sociální síti Reddit, kde je většina uživatelů anonymních, výzkumnící tedy počítali s tím, že pokud budou analyzovat zmínky o učitelích a škole, odpovědi budou „více pravdivé“, více autentické. Zmínky o učitelích a učitelkách rozdělili do tří kategorií – osobnost a profesionální kvality, co se studenti naučí a poslední kategorie byla vztah učitele a studenta. Pokud bylo hodnocení kladné, byly jeho součástí nejčastěji: inteligence, angažovanost (zapojení; „engaging“), zanícenost (nadšení, „dedicated“), přísnost a spravedlnost, pohodářský („easygoing“).

Opět ona ambivalence – přísný pohodář. Jste to vy? Jako nejhorší možné „kvality“ byly zmíněny lenost, nespravedlnost, nekompetentnost, zaujatost (neobjektivnost), neschopnost správně posoudit situace („lacking judgement“). V rámci osobnosti se pod nejlepšími kvalitami podle studentů skrývaly: jedinečnost, vtipnost, žití v realitě (pevně zasazený v realitě; nejsem si jistý, jak to správně přeložit –„down to earth“) a atraktivnost. Na opačné straně byly: jedinečnost v negativním ohledu, povýšenost, neatraktivnost a věčně špatná nálada. Muži učitelé měli na Redditu mnohem více kvalit spojených se slovem „best“, ženy naopak převládaly u „worst“. Studie se nazývá „Teaching and Teacher Education“, provedli ji Chang-Kredl a Daniela Colanino.

Musíme si uvědomit, že každý máme jiné hodnoty, studenti mají také jiné hodnoty, tím pádem každému studentovi bude vyhovovat jiný styl výuky a jiný přístup. Všichni studenti nemohou být spokojeni s jedním učitelem, ne všem se tedy můžete zavděčit.

Když jsem se zeptal „lidu“, tedy na Twitteru položil otázku, jaký by měl být ideální učitel, dostal jsem se k následujícímu závěru: „big five“ učitele by měla ideálně tvořit empatie (vstřícnost, laskavost, snaha o pochopení studenta), humor, respekt k žákům, otevřenost (progresivnost – neustále na sobě maká, vzdělává se, zajímá se o současný svět a přijímá technologické novinky) a samozřejmě umí učivo, dokáže ho vysvětlit a to především na příkladech. Poměrně dost se objevovalo i „umí přiznat chybu“ a sebereflexe. Samozřejmě i trpělivost, nadšení pro věc, pomáhá slabším a je fér. Vše shrnuje i mou zkušenost a co já cítím jako určitý trend – učitel a student jsou partneři, protože jim jde o stejný cíl, ke kterému učitel studentovi pomáhá směřovat.

Co se mi ukazovalo roky a já si to přes to neuvědomoval, dokud mi to nebylo napsáno přímo ve zpětné vazbě, je, že studentům hodně záleží na systému, na vaší organizovanosti. Neskákejte z tématu na další téma, musí to mít smysl. Zopakujte minulou hodinu, zopakujte, kde vlastně jste v učivu. Studenti nesnáší, když na sebe hodiny nenavazují, nevědí, kde vlastně jsou, z čeho bude test, co dělají a proč to dělají. Testy opravujte včas, nenechte studenty čekat dva týdny. Pokud se píše zápis, dejte pozor, ať je jasné, co kam patří, co je nadpis „vyšší“ a co je nadpis „nižší“ a kdy už začínáte nové téma. Všechno má mít jasná pravidla – testy, zkoušení (pokud už musíte zkoušet…), opakování. Pokud děláte cvičení, vysvětlete pořádně, co se má dělat. Pokud soutěžíte, vysvětlete pravidla do detailů. Všechno musí být jasné, zřetelné. Buďte předvídatelní do určité míry, ať studenti vědí, co očekávat. Zkuste být co možná nejvíce stabilní (samozřejmě to nejde vždy, nikdo z nás to nevydrží a stejně jako studenti i učitel má právo být smutný, naštvaný nebo naopak být veselý a energický).


Obsah první hodiny

Na první hodině se hodí sdělit studentům to, o čem jsem psal v minulém díle a posledním odstavci – všechny pravidla vaší výuky, upozornit na to, co se bude dít. Pokud máte nějaký systém, tak vysvětlit ho. Jak se žáci dostanou k známkám? Jak budete oznamovat testy? A žáci jsou zvyklí nadepsat si sešity (na základní škole jsou většinou připravené ve skříňce hromady sešitů a váš úkol je sdělit službě, jaký přesně sešit hodláte používat) a bude je zajímat i odpověď na otázku, jestli mají nosit učebnice.

Jedna z největších ostud mezi učiteli, tam bych zařadil, když se učitel ani nesnaží zapamatovat si jména svých studentů. Podle sociálních sítí to někteří „profesoři“ nejsou schopni zvládnout ani za čtyři roky. Ani nemusím rozebírat, jak na to budou reagovat studenti. Vyplatí se tomu věnovat čas – plánování, v hodině a pak i učení se. Skokem může jít o 200 žáků, proto to chce systém. Začínal jsem klasickým ústním představováním, tedy neměl jsem systém, ale po první zkušenosti jsem přestal, už jen kvůli tomu, že si ústní představení studentů nevezmete domů a nemůžete se na to kdykoliv podívat a učit se jména. Proto doporučuji něco „trvanlivého“, papír s nejvyšší pravděpodobností (fotit si studenty nebo natáčet videa, kde vám prozrazují osobní údaje, může být TROCHU pochybné). A pokud máte víc jak dvě třídy, bude lepší udělat s každou jiné cvičení pro potřeby představení, pro lepší asociace. Studenti mohou tvořit myšlenkové mapy o sobě, psát x slov atd. Osobně používám cvičení, ve kterém studenti přeloží papír vždy dvakrát na polovinu, po rozložení vzniknou čtyři části – prostor pro (1.) základní informace, (2.) zájmy, (3.) budoucí obavy a (4.) zvláštnosti, speciální dovednost a divné věci o sobě („dosáhnu si jazykem na nos“). Poslední částí je ještě doprostřed připravit kruh a nakreslit své logo.

Abych to shrnul, tak osobně jsem po x letech došel k systému, kdy první hodinu se lehce představím já, následně představím svůj systém výuky a pravidla, a na druhou polovinu hodiny rozdám papíry, na které se prostřednictvím zadaného cvičení představí noví žáci.

EDUin: Jak změnila karanténa názory rodičů na české školství?

Představujeme výsledky výzkumu, který porovnává změny v postojích rodičů ke školnímu vzdělávání mezi prosincem 2019 a červnem 2020. Výzkum reflektuje uzavření škol z důvodů koronavirové pandemie. Rodiče chtějí, aby škola naučila jejich děti učit se. V každé třetí rodině během karantény přibylo konfliktů mezi rodiči a dětmi.

Zdroj: tisková zpráva 31. 8. 2020

Již dřívější výsledky výzkumu ukázaly, jak distanční výuka může ovlivňovat nerovnosti ve vzdělávání. Až 8 % rodin v něm reportovalo, že možnosti jejich dětí, jak se učit na dálku, byly omezeny kvůli nedostatku počítačů či horšímu připojení v domácnosti. Rodičům s nižším vzděláním také dělalo větší problémy a zabíralo více času připravovat doma děti.

Výzkum také ukazuje, že v době pandemie se snížil počet rodičů, kteří chtějí, aby jejich dítě určitě dosáhlo vysokoškolského vzdělání. „Jde zejména o rodiče s maturitou a vyšším vzděláním, kteří se až v době distančního vzdělávání lépe seznámili se školním životem svého dítěte. Tento vývoj může poukazovat na to, že aspirace rodičů, které v českém vzdělávání silně ovlivňují výsledky, v některých případech reflektují spíše jejich společenské postavení než preference a kompetence dětí. Zkušenost s distančním vzděláváním je dovedla k tomu, že své aspirace přehodnotili,” říká sociolog Daniel Prokop.

Data z června 2020 ukázala, že koronavirová karanténa v řadě oblastí ještě urychlila změny v postojích, které výzkum zaznamenává dlouhodobě. Již před karanténou například považovali rodiče za klíčové, aby škola naučila jejich děti pracovat s informacemi, vytvářet si vlastní názor a samostatně se učit. Do června 2020 tento trend ještě posílil. Po zkušenosti s distanční výukou ale vystoupila do popředí ještě jedna věc – rodiče začali klást důraz na to, jak s nimi škola komunikuje, zatímco řada ostatních aspektů z jejich představ o tom, jak by měla vypadat ideální škola, šla stranou.

Řada závěrů ale ukazuje i na specifické dopady koronavirové krize. V každé třetí rodině podle výsledků výzkumu během karantény například docházelo častěji ke konfliktům, ty ovlivňovaly psychickou pohodu zejména v rodinách, které vychovávají dítě na 1. stupni základní školy. To poukazuje na nutnost zabývat se v době mimořádných opatření také duševním zdravím a pohodou dětí, které se často přenášejí do výsledků vzdělávání.

Na výzkumném projektu se podílí iniciativa IDEA antiCovid-19, společnost PAQ Research, společnost EDUin, data sbírá agentura STEM/MARK. Projekt financuje Nadace České spořitelny.

Report z longitudálního výzkumu Proměny názorů rodičů na vzdělávání je k dispozici ZDE.


Co se také dočtete v přiložené zprávě z výzkumu

64 % rodičů říká, že zkušenost s uzavřením škol změnila jejich názor na to, jak by mělo vypadat vzdělávání jejich dětí.

83 % rodičů je přesvědčeno, že fyzická přítomnost dětí ve škole je nenahraditelná.

Až ve 30 % rodin docházelo během karantény častěji ke konfliktům, a to mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci. Častěji se to týkalo rodin s dětmi na 1. stupni základní školy.

53 % rodičů zařadilo v červnu 2020 mezi pět nejdůležitějších cílů vzdělávání “naučit děti soustředěně se učit a systematicky poznávat nové věci”, v prosinci 2019 to považovalo za prioritu 45 % rodičů. Mezi nejdůležitější cíle vzdělávání dále rodiče už před karanténou řadili schopnost pracovat s informacemi nebo utvářet si vlastní názor, zkušenost s výukou na dálku důraz na tyto kompetence ještě dále posílila.

30 % rodičů si v červnu 2020 přálo, aby jejich dítě dosáhlo alespoň vysokoškolského vzdělání. To je výrazný pokles ve srovnání s prosincem 2019 i dubnem 2020, kdy tuto aspiraci mělo 38 % rodičů dětí na základní škole.

Když popisují ideální školu, 72 % rodičů považuje za nejdůležitější, aby jejich dítě mělo spravedlivého učitele, 67 % jich mezi charakteristiky ideální školy řadí lidské kvality a osobnost učitele, pro 66 % z nich je důležitá jeho odbornost. Role učitele je v jejich představách o tom, jak by se mělo jejich dítě vzdělávat, zcela klíčová.

Lucie Kocurová: Prvňáčka, který už čte, píše a počítá, slabikář unudí k smrti. Co udělat pro to, aby neztratil chuť do učení?

Máte doma budoucího prvňáka, který je v některých dovednostech napřed, a nevíte, jak s tím naložit? Možná máte i pocit, že je vaše dítě nadané, a bojíte se, aby ho školní systém neutloukl? Je lepší mlčet a počkat, až si paní učitelka všimne, nebo se za něj zasadit raději rovnou? A měli bychom dítě raději preventivně objednat do poradny, třeba ještě teď o prázdninách?

Zdroj: www.eduzin.cz 6. 8. 2020

Když autorka tohoto textu nastupovala do první třídy, měla už přečtené komplet všechny knihy o Neználkovi (mimo jiné), a velmi se těšila na to, jaké zajímavé knihy ji čekají ve škole. Psal se nicméně rok 1986 a srážka s realitou byla drsná: přišel absolutní zákaz čtení pod lavicí a nekonečné hodiny, kdy spolužáci válčili s Eminou mísou masa. Škola se tak brzy stala místem, kde se dělají lumpárny, vykládá se spolužákům a smysl tam mají jenom přestávky.

Možná jste něco takového taky zažili, a teď svého čtoucího, píšícího a počítajícího předškoláka sledujete se směsicí pýchy a obav. Jak se mu bude dařit v první třídě? Dokáže ho paní učitelka zabavit? Nezchladne jeho vášeň pro učení a objevování ještě dřív, než se stihla rozhořet?

„To, jak se dítěti, které je v některých dovednostech napřed, bude dařit ve škole, je do značné míry závislé na osobnosti učitele a jeho schopnosti pedagogické diagnostiky,“ vysvětluje Petra Novotná, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí. „Dítě, které je výrazně napřed, bezpochyby představuje pro učitele značnou zátěž, ale zároveň může práce s ním být i zdrojem velké radosti. Hlavním smyslem školy a vzdělávání je, aby se v dětech rozvinula touha po vzdělání a vědění. Takže učitel by měl takové dítě vidět jako velkou šanci a svého spojence ve třídě,“ dodává. Navíc – jak připomíná ředitelka Novotná – žádná země na světě si nemůže dovolit plýtvat potenciálem svých obyvatel. Pokud je dítě kreativní, ať už v jazyce, v konstrukčních úlohách nebo třeba v počítání, je to doslova hřích, pokud by se mu nemělo dostat podpory.


Co by měl udělat učitel? Připravovat různorodou práci

Pokud učitel zjistí, že má ve třídě prvňáka, který učivo už dávno zvládl, měl by to vzít v úvahu, když mu zadává práci. U těchto dětí stačí, aby procvičování učiva věnovaly v hodinách například jen 20 procent času a ve zbytku se rozvíjely v tom, co jim jde. Jednoduše řečeno: není třeba mu zadávat víc práce, ale jinou práci; další nekonečné sloupečky sčítání a odčítání asi nebudou to pravé. Skvělá věc pro různorodý kolektiv jsou gradované úlohy, kdy se obtížnost s každým dalším úkolem zvyšuje. Všichni mají co dělat; každý dojde tam, kam zvládne, a ti rychlejší se můžou zakousnout do šťavnatějších úkolů.

„Když vidím, že Maruška hezky čte, můžu ji jako učitel někdy posadit k Aničce, které to naopak moc nejde, a nechat ji, aby kamarádce pomáhala,“ uvádí Petra Novotná další příklad, jak může učitel s takovým dítětem ve třídě pracovat. Dítě může spolužákům také vyprávět o knihách, které přečetlo, čímž je může motivovat ke čtení. Pokud umí psát a vládne dobře slovem, může psát příběhy nebo třeba tvořit komiks. I bez vyplňování dalších a dalších pracovních listů se rychlejší dítě bohatě naučí, co se naučit má, a k tomu ještě něco navíc – a přitom se nebude nudit.


Co by měla udělat škola? Mít plán, jak rozvíjet rychlejší děti

Jako by měla každá škola mít připravený plán, jak zacházet se znevýhodněnými dětmi, měla by být připravená i na děti nadané.

„Díky reformě financování škol si dnes školy mohou dovolit děti na některé předměty dělit. Je tedy možné a legitimní udělat třeba na češtinu a matematiku skupiny rychlejších a pomalejších žáků; je možné je dokonce vytvářet napříč třídami v ročníku,“ popisuje Petra Novotná. Ve školách, kde se už o toto dělení pokusili, se pak ale často stává, že se děti samy začnou vnímat jako „chytré“ a „hloupé“. To není žádoucí kvůli klimatu ve třídě a sebevědomí těch „horších“; může se tak pěstovat i podhoubí pro šikanu, proto je třeba, aby se na naukové předměty a výchovy děti zase sešly v jedné třídě. Někteří učitelé systematicky nabízejí třeba tvůrčí psaní, čtenářské dílny a podobné aktivity. Jsou i školy, které dětem umožňují, aby na některé předměty docházely do vyšších ročníků.


Co by měli udělat rodiče? Navázat vztah s učitelem svého dítěte

Pokud máte doma šikovného budoucího prvňáka, promluvte si o něm s budoucím třídním učitelem. A jak doporučuje Petra Novotná, obětujte trochu času a pohodlí a vydejte se za učitelem (třeba v přípravném týdnu na konci srpna) osobně, namísto toho, abyste se spoléhali na e-mail. „Rodiče by měli usilovat o to, aby s učitelem svého dítěte vytvořili sladěný tandem, kterému společně jde o dobro dítěte, a to se po e-mailu dělá těžko,“ říká Petra Novotná.

Učitel je profesionál a měl by pochopit, že se nejdete vychloubat nebo mu radit, jak má svou práci dělat; rodič by zase na druhou stranu neměl na pedagoga už mezi dveřmi navalit spoustu požadavků. Při schůzce se můžete domluvit na tom, jak budete společně komunikovat, předávat si informace o tom, co vaše dítě baví a zajímá a co mu naopak tolik nejde. „Osobní komunikace je plastičtější a díky ní se lépe předejde případným nedorozuměním. Navíc pokud máte pocit, že vaše dítě potřebuje trochu speciální zacházení, je lepší s učitelem rovnou navázat vztah,“ dodává Novotná.

Měl by rodič ve chvíli, kdy má podezření, že je jeho dítě nadané, kontaktovat poradnu a chtít individuální vzdělávací plán? Podle Petry Novotné to není hned třeba – to, že je dítě šikovné a napřed, ještě nutné neznamená, že jde o dítě nadané, které potřebuje zásadní úpravu školního režimu. Často jde o děti z velmi podnětného prostředí, s nimiž rodiče hodně mluví, používají hezkou češtinu, a děti to „odkoukají“; nebo mají starší sourozence, od nichž se také ledacos přiučí.

“Pokud si rodič nebo učitelky ve školce ale všimnou, že se dítě opravdu v nějaké oblasti silně vymyká, je vhodné zajít do poradny a nechat dítě diagnostikovat. Pokud třeba pětileté dítě vykazuje silný zájem o šachy, vesmír, chemii nebo jazyky, případně pokud už ve školce suverénně násobí a dělí, pravděpodobně se bude jednat o dítě velmi nadané. To pak ale mívá potíže zapadnout mezi spolužáky, nebo si třeba ještě ve třetí třídě nezaváže pořádně tkaničky, a tato takzvaná dvojí výjimečnost už vyžaduje spolupráci školy, rodiny a poradenského pracoviště,” vysvětluje Petra Novotná.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Violet Oaklander: Třinácté komnaty dětské duše. Tvořivá psychoterapie v duchu gestalt terapie

Slavná kniha Třinácté komnaty dětské duše americké psycholožky Violet Oaklander vyšla poprvé sice již v roce 1978, ale od té doby neztratila nic ze své přitažlivosti. Nabízí poutavý pohled do vnitřního světa dítěte a dospívajícího a hledá cesty, jak podpořit rozvoj samostatných a jedinečných lidských bytostí.

Proniknout do dětské duše, natož to jejích „třináctých komnat“, není vůbec jednoduché, ani pro psychoterapeuty. Americká psycholožka Violet Oaklander, sama matka tří dětí, ale ve své slavné knize, přeložené již do 15 jazyků, podává inspiraci a návod, jak pomocí gestalt terapie aktivovat dětskou fantazii a tvořivost, která jim pomůže se vyjádřit a stane se tak klíčem k jejich nitru. Využívá k tomu mnoha kreativních technik: malování, vyprávění příběhů, práci s hlínou, hudbu nebo dramatizaci či práci s loutkami. Samostatná kapitola je pak věnována práci s dětmi s poruchami chování.

Kniha, která obsahuje velké množství konkrétních případů z autorčiny praxe, je psána velice přístupně a čtivě a může tak sloužit nejen terapeutům či učitelům, ale všem, kdo se zajímají o vnitřní život dětí a možná sami hledají cestu ke své ztracené dětské duši.

Violet Oaklander vystudovala klinickou psychologii, manželské a rodinné poradenství a speciální pedagogiku. Pracuje jako psycholožka a psychoterapeutka zaměřená na děti a dospívající. Vede výcvikové semináře o svém přístupu, který kombinuje gestalt terapii s řadou expresivních technik.

Více informací, ukázky a recenze najdete ZDE.

Bořivoj Brdička: Hybridní modely vzdělávání pro podzim 2020

Náznak možných řešení případných nutných opatření při očekávaném omezení docházky žáků do školy během koronavirové krize prostřednictvím hybridní výuky (s využitím technologií). Tento model se nakonec tak jako tak stane základem běžných výukových postupů.

Zdroj: http://spomocnik.rvp.cz 24. 8. 2020

Koronavirová krize zásadním způsobem ovlivnila vnímání role technologií ve vzdělávání. Doposud se většina výukových aktivit odehrávala prezenčně ve škole. Pokud byla nějaká část z nich realizována online, vždy to mělo přímou souvislost s děním ve škole. A pak jsme byli nuceni skokem přejít na čistě distanční vzdělávání. Je celkem logické, že většina učitelů, kteří měli k dispozici žákům dostupné online prostředí, se v první fázi pokoušela svou praxí vyzkoušenou metodiku prezenční výuky do tohoto prostředí přenést.

To se typicky projevuje nejčastěji snahou využívat videokonferenční nástroje při zachování rozvrhu. Učitel přednáší látku online, dělá docházku a zadává (v rámci školou používaného systému řízení výuky) domácí úkoly podobně, jako kdyby seděli všichni společně ve třídě. Ti nejlepší již dokáží vytvářet pro své žáky testy v takové podobě, že se vyhodnocují (alespoň částečně) automaticky. Ostatní padají pod tíhou nahromaděných úkolů, které je třeba opravit ručně. Dost často raději na ověřování dosažených výsledků rezignují.

Čím více se učitelé seznamují s problematikou využití technologií, tím více si uvědomují, že převést prezenční výuku do distanční podoby není jednoduše možné dokonce i tehdy, mají-li všichni žáci dostatečné technické vybavení a podporu rodiny. Dosažení některých výukových cílů je v online prostředí mnohem těžší (kompetence). Je mnohem nesnadnější vyvolat pro učení nezbytnou smysluplnou interaktivitu. Je mnohem obtížnější zjistit, zda žáci dávají pozor a tomu, co říká učitel, rozumějí. Proto jsou tak oblíbené různé online nástroje zpětné vazby (např. Kahoot), které dovolují položit v reálném čase (tzv. synchronní mód) kontrolní otázku a okamžitě získat od každého odezvu.

Existují i takové online činnosti, které příliš velkou asistenci učitele nevyžadují. Typicky jsou to aktivity využívající algoritmem řízené programované aplikace realizující znalostní učení (dril), které jsou provozovány v asynchronním módu (dle vlastních časových možností žáka). Potíž je v tom, že do práce s nimi je třeba většinu žáků nutit prostřednictvím vnější motivace.

Nejcennější je, podaří-li se vyvolat zájem žáků, a ti se pustí do práce samostatně či ve skupinách. To platí sice i pro prezenční výuku, pro distanční (virtuální) ještě mnohem více. Podaří-li se to, není třeba žáky příliš kontrolovat a výsledky jsou mnohem hodnotnější. Metodicky to znamená nasadit projektově či badatelsky orientovanou výuku s jasně definovanými cíli a sdílenými výstupy (viz tvořivé myšlení). Je to pochopitelně velmi náročné. Realizovat to lze snáze u starších, lépe připravených a motivovaných žáků…

…Je velmi pravděpodobné, že vrátit se k tradiční výuce s 30 najednou v jedné třídě přítomnými žáky, která se obejde bez technologií, zkrátka nebude vůbec možné. Zdá se, že díky značným nevýhodám (např. chybějící sociální kontakt, nutnost hlídání ad.) zvláště u mladších žáků nebude příliš využíván ani model čistě online školy (virtual), i když je z pohledu šíření virové nákazy nejbezpečnější.

Nejvhodnější cestou je zůstat někde uprostřed a pokusit se využívat více různých postupů tak, aby se všechny vzájemně doplňovaly. Dosud jsme podobné optimální modely vzdělávání (pro 21. st.) nazývali kombinovanými. Vše nasvědčuje tomu, že stojíme před další změnou v běžné používané terminologii. Označení výukových metod jako „kombinované“ totiž vyvolává nesprávný dojem, že se jedná o postupy, které jsou na sobě nezávislé, a používají se střídavě, chvíli ten, později zase druhý. Ten, kdo sleduje teoretické základy kombinovaných forem vzdělávání (blended learning) si je jistě vědom toho, že obě tyto metody ve skutečnosti nelze oddělit. Bylo by tedy vhodné do budoucna označovat nově s podporou technologií koncipovanou výuku přiléhavěji. Nabízí se název „hybridní výuka“, který jasně naznačuje provázanost a neoddělitelnost prezenční a online složky.

To, jak konkrétně ta která škola hybridní výuku nastaví, záleží především na místních podmínkách. Do jaké míry je schopna využívat některé výukové online prostředí (primární orientace buď na Google nebo na Microsoft), zda má k dispozici vhodný systém řízení výuky (např. Moodle, Teams nebo Google Classroom), jaká je vybavenost (nejlépe 1:1) a konektivita žáků i učitelů (která bude asi jinak vypadat ve velkém městě a na venkově).

V případě, že lze alespoň část výuky přesunout do online prostředí, otevírá se celá řada možností pro nastavení hybridního modelu. Základem bude typicky asi některá z již dříve definovaných forem kombinované výuky (Teoretické možnosti kombinovaných forem vzdělávání) – v našem případě asi nejčastěji převrácená třída. Jakmile není nutně třeba, aby všichni žáci byli pořád ve škole, lze uvažovat o různých variantách rozdělení žáků a snížení hustoty jejich fyzické přítomnosti ve škole. Hooker popisuje 3 modely: Staggered (polovina dopoledne, druhá odpoledne), Alternating (střídání po dni nebo po týdnu), Gapped (PO, ÚT první skupina, ST dezinfekce, ČT, PÁ druhá skupina). Možností je samozřejmě mnohem více. Zajímavou variantou z VŠ prostředí je třeba také HyFlex (možnost dle vlastního rozhodnutí výuku absolvovat prezenčně, synchronně či asynchronně ze záznamu).

Závěrem je důležité si uvědomit, že se jedná o zásadní změnu ve fungování škol, která se nemůže obejít bez důkladné přípravy. Vzhledem ke skutečnosti, že s technologiemi se učí jinak, musí součástí být též masivní vzdělávání učitelů…

Celý text si můžete přečíst ZDE.