Vědomostně napřed, sociálně často mimo. Qiido hledá nadané děti

Kampaň „Hledá se MiND“ spustil na internetu a sociálních médiích v uplynulých dnech nadační fond Qiido. Tou by chtěl oslovit rodiče a učitele základních škol a pomoct nalézt děti s mimořádným intelektovým nadáním (tzv. MiND děti). Cílem je objevit jich co nejvíce a zvýšit povědomí veřejnosti o této problematice.

Zuzana Hronová : Škola by měla být zase hrou. Díky nové informatice může s výukou pomáhat i robot

Zatímco informační a komunikační technologie prostupují většinou odvětví lidské činnosti a raketově se vyvíjejí, jejich výuka v Česku zamrzla před 15 lety. Právě z roku 2005 pocházejí dosud platné vzdělávací programy, jimiž se školy stále řídí. Řešení je však na obzoru. Ministerstvo školství do roka chystá inovaci vzdělávacích programů. Informatika tak pronikne do mnoha školních předmětů.

Martina Kopecká: Jsem zvyklý, že dělám věci, kterým na začátku lidé nerozumějí, říká vizionář v oblasti vzdělávání, Zdeněk Slejška

Přečtěte si rozhovor Martiny Kopecké se Zdeňkem Slejškou, zakladatelem EDUin a současným ředitelem Nadačního fondu Eduzměna. Jak vzpomíná na školu a jak si představuje systémovou změnu v oblasti vzdělávání a svou roli v ní? Text vyšel na webu Nadačního fondu Eduzměna.

Zdroj: EDUin 10. 9. 2020

Aby si něco zapamatoval, musel to prožít. Postupně pochopil, že škola nenabízí to, co většina dětí potřebuje. Prožitek. A tak začal přemýšlet, jak může změnit systém. Nejprve pomáhal v rozvoji učitelům, potom postavil informační centrum EDUin, které veřejnosti ukazuje realitu českého vzdělávacího systému. Po pár letech si Zdeněk Slejška uvědomil, že musí jít ještě dál. Jako jeden z mála Čechů byl vybrán mezinárodní organizací Ashoka, jež uděluje stipendia a podporuje sociální inovátory po celém světě. Postavil tým – Eduzměnu, která v unikátním a velmi ambiciozním projektu, usiluje o výraznou změnu celého vzdělávacího systému v Česku. A začíná na Kutnohorsku.

Jak vám to šlo ve škole?

Byl jsem dvojkař, trojkař. Nebyl jsem žádný jedničkář. Využíval jsem toho, že mám určitou sociální empatii, takže jsem dokázal vycítit, co je pro učitele přijatelné a co chce. A s tím jsem dokázal systémem proplout. Byly předměty, které pro mě byly úplně šílené, třeba matematika a chemie.

Bavila vás škola?

Moc ne. Vždycky mě trápilo, proč se učíme to, co se učíme. Vyhovuje mi věci zažívat, je to pro mě ideální způsob, jak vědomosti získávat a využívat. Když mám jen něco poslouchat, a pak si to zapamatovat, je to pro mě strašně problematické. Později jsem zjistil, že tento auditivní přístup vyhovuje pouze třiceti procentům a zbytek potřebuje zcela něco jiného. Jenže, co je tu ve škole pro děti, které to potřebují jinak? Tělocvik, výtvarná výchova a hudební výchova, když jsou dělané dobře,…

Pracovní činnosti?

Ano, a to je všechno. Jinak to je často způsob poslechni – předej. Tak mě to zavedlo na pedagogickou fakultu, kde mě to ale vůbec neuspokojilo. Souběžně s vysokou školou jsem byl hodně pod vlivem Prázdninové školy Lipnice, což je Mekka zážitkové pedagogiky. Tam jsem jednak pochopil, jak lze učit jinak a jak silné to může být, a také, jak úžasná může být práce v týmu. Začal jsem působit jako lektor. To mě dovedlo k tomu, že jsem hodně přemýšlel o tom, jak ovlivnit celý systém. Po vzdělávání pedagogů jsem vzal nabídku vést národní projekt pro ministerstvo školství, kdy jsme postavili portál, jenž sloužil učitelům k výměně zkušeností. Podařilo se to, je to největší portál svého druhu, byť dnes už trochu za zenitem. Pro mě to bylo zajímavé období, protože jsem měl příležitost pracovat ve státním sektoru a pochopit, jak funguje. Po pěti letech jsem úplně odpadl, už jsem nedokázal pokračovat. A pak se mi dostal do ruky jeden výzkum.

Jaký?

Dalo by se říci, že jsem do té doby věřil, že cesta změny systému vede skrze učitele a jejich proměnu. Z toho průzkumu však vyšlo, že 70 procent lidí je se vzdělávacím systémem spokojeno. A to posunulo mé vnímání. Řekl jsem si: Aha, tak jestliže je tady společnost, která je spokojená se systémem vzdělávání, tak se na školách nic nestane, politici nic dělat nebudou. A to byla cesta k založení EDUinu a k tomu, jak ovlivnit veřejnost. (EDUin – informační centrum o vzdělávání).

A to se podařilo, ne?

Nebyla to jen práce EDUinu, ale souhra více věcí. Ministerstvo nevedli vždy dobří ministři a také dorostla generace rodičů, kteří za sebou měli větší část života ve svobodné společnosti a neměli zájem posílat své děti do stejného systému, ve kterém sami vyrostli. Takže se strhla vlna iniciativ, které zakládaly komunitní školy. A skládáním těchto věcí se podařilo téma vzdělávání posunout i směrem k politikům.

Co je na českém vzdělávacím systému podle vás nejhorší?

Špatné je to, že systém nepřipravuje děti na to, co je v životě skutečně čeká. Škola otupuje a znepříjemňuje přirozený způsob hledání a učení se. Je to vidět i na statistikách, Česká republika je, z hlediska celoživotního vzdělávání, na chvostu. A určitý kořen toho je právě ve vzdělávacím systému. Škola znechucuje učení a děti nebaví, to je zřejmé z průzkumů.

To je vaše heslo: „Chceme, aby děti škola bavila.“ Proč si myslíte, že je škola nebaví?

Středoškoláci to pojmenovávají přesně, učení jim nedává smysl. Potvrzovalo se mi to, když jsme pracovali na programu Extra třída, kde se děti podílely na skutečných projektech, byly zdravotními klauny, tvořily bylinkové zahrádky, naučné stezky. A ty děti úplně zářily, říkaly, kolik se toho naučily, a zůstalo za nimi něco, co mělo smysl. A to je to, co se vytratilo ze školy. Děti nemají jak použít v praxi své znalosti. Je skvělé, že znají Pythagorovu větu, je skvělé, když umí dobře psát, ale v okamžiku, kdy to neumí použít, kdy neumí udělat živou prezentaci pro veřejnost, aby zjistily, jestli jim je rozumět, aby si vyzkoušely vytvořit něco rukama, tak to není dobré. Propojitelnost a přemýšlení v souvislostech je klíčová dovednost, která se vůbec nerozvíjí.

Jak toho docílit, aby se více škola věnovala praxi?

Jedna věc je osekat osnovy, a to zase souvisí se změnou systému přijímacích zkoušek, která bude muset nastat.

V zahraničí se už propojují firmy a školy, dokonce i ty základní. Vidíte v tom cestu?

Ano. Organizace, kterou založil Tomáš Baťa, Junior Achievement, spustila programy od mateřské školy po vysokou školu. Přesně jde o to, že se propojuje škola s okolním světem. Malé děti se učí na modelu obce, aby si uvědomily, co musí daná komunita dělat, aby mohla fungovat. Program pak pokračuje na středních školách, kde se děti ve fiktivních firmách snaží reálně vydělat peníze. A jsou i takoví, kteří ukončí střední školu a pak pokračují v tomto byznysu. Mám za to, že toto je cesta.

Představujete si něco takového i v rámci projektu na Kutnohorsku?

Ano, určitě. Jen projekt je specifický v tom, že nediktuje školám: Tohle udělejte. Ale přináší menu, ukázku, co je možné. A záleží na škole, učitelích, dětech a rodičích, aby si řekli: Tohle chceme, tohle nás zajímá, tímto směrem se chceme vydat. Není to o tom, že bychom jim naordinovali, které projekty mají využít. Byť by mi to přišlo velmi sympatické, kdyby se touto cestou vydali.

Chcete nejprve proměnit všechny školy na Kutnohorsku. O co přesně jde?

My máme v tuto chvíli pojmenované, co všechno funguje špatně. Víme, že děti nemají motivaci, nebaví je to, mají pocit, že to, co se učí, je zbytečné. Na straně učitelů víme, že jsou zahlceni jinými věcmi než učením. A nemají podporu. Na straně ředitelů víme, že většinu času tráví jinými věcmi než tím, že by pracovali s pedagogickým sborem. Jsou zavaleni byrokracií. O zřizovatelích víme, že se koukají jen na ekonomickou stránku. O rodičích víme, že jsou brzdou, protože chtějí, aby jejich Anička měla jedničky a ve třetí třídě uměla vyjmenovaná slova, protože oni už je také uměli.

A víme také to, že jsou školy, kde to funguje jinak. Jsou tam děti, které se těší do školy, učitelé hledají nové způsoby, chtějí vědět, co dělají špatně, chtějí se zlepšovat. Ředitelé, kteří umějí podporovat své učitele. Ale to jsou jednotlivé školy. Nám jde o to, aby toto nebyla výsada jen jednotlivých škol, aby rodiče nemuseli přemýšlet, do které školy své dítě dají, protože kvalita bude všude dobrá. Chceme přijít na klíč, jak to udělat, aby se všechny školy začaly rozvíjet. K tomu je potřeba pracovat se všemi, přesvědčit je, že to má smysl, motivovat je a dostat tam potřebnou energii, v podobě peněz, ale i nadšení, a lidi, kteří to postupně rozhýbají. To je to, co chceme způsobit. Všechno se to vtěluje do něčeho, čemu říkám Centrum regionální podpory vzdělávání, což je v tuto chvíli instituce, která bude mít několik lidí, kteří budou podporovat školy v tom, aby rostly. A bude to podpora nejen organizační, ale i expertní. Po pětileté etapě chceme mít popsané, která opatření fungují, kolik to stojí a nabídnout dál k šíření do celé České republiky.

Jak vás tohle napadlo?

To byl proces zrání a skládaní střípků toho, co tady některé organizace už dělají, a mezinárodních zkušeností, které říkají, že úspěšné reformy ve vzdělávacích systémech nevycházejí svrchu, ani zespoda, ale říká se, že se tvoří ze středu. To znamená, že člověk není utopený v každodenní práci s dětmi, ani není na vrcholu řízení, protože pak je daleko. Ve středu máme přehled o daném území, schopnost porovnávání, které dokáže z daného území vytahovat zajímavé příklady.

Jak to přijali lidé na Kutnohorsku, když jste tam s tak ambiciozním projektem vstoupili?

My jsme nyní ve fázi seznamování. Když jsme do regionu přijížděli na začátku, tak jsme říkali, že máme rande, abychom zjistili, jestli spolu chceme chodit. A teď jsme ve fázi seznamování. A nemohu teď říct, že by to bylo přijaté s nadšením. Jsou tam školy, které jsou nadšené, co jsme jim během těch dvou až tří měsíců nabídli. A jsou školy rezervované, které vyčkávají.

Když jste použil vztahovou paralelu, to může být trochu podobná situace, jako když stojí žena před mužem a říká: Potřebuji změnu, myslím, že máme problém. A muž stále opakuje, že on žádný problém nemá. Není to stejné?

Myslím, že ano. Proto musí být nejprve člověk schopen identifikovat problém. Kdybychom v tuto chvíli nerespektovali fázi, ve které se takoví lidé nacházejí, tak se to celé mine, bude to ztracená energie. Individuálně budeme muset pracovat na tom, aby pokročili v tom, co je potřeba udělat.

Nemáte strach, že limit každého člověka bude nastavený tak, že změna systému nebude tak velká, jak si představujete?

Nemám. Je možné, že to nebude tak velká změna, jakou očekáváme. Ale já věřím na efekt sněhové koule, kdy se to celé rozběhne s těmi, kdo problém vidí a kteří ukáží řešení ostatním, pro které se to stane zajímavé. Takže určitě do toho nehodláme jít tlakem, to nefunguje dobře. Studoval jsem teď nějaké materiály ohledně motivace a je velmi důležité, kdy se použije systém odměny. Z testů se jasně ukazuje, že princip odměny je neudržitelný z hlediska dlouhodobého fungování.

Ale na tom je postavený celý systém školství.

Nejen školství, celý byznys je na tom postavený. To je přerod, který se děje v celé společnosti.

Co je motivace ve vašem pojetí?

Já jsem přesvědčený o tom, že pro většinu učitelů jsou největší motivací rozzářené oči dětí. A naopak největší frustraci podle mě zažívají, když tuto rozzářenost nevidí. A jsem přesvědčen o tom, že pokud se nám podaří, že bude víc těch rozzářených očí a toho, že i starší děti budou nadšenější, i když tam samozřejmě ten prvek puberty a určitého vzdoru vždycky bude, máme vyhráno. Osobně jsem viděl děti v osmé a deváté třídě, které úplně rozkvetly. Z outsiderů se stali lídři. A učitelé byli překvapeni, co v těch dětech je, protože to za celou dobu nezjistili. A myslím si, že tohle bude pro učitele a ředitele obrovská motivace, proč do toho jít.

Vždycky, když jsem se bavila s lidmi, kteří pracovali na projektu, který neměl obdoby a bylo v něm hodně peněz, tak mi vyprávěli, jak nemůžou v noci spát. Máte to taky tak?

Už jsem takových nocí pár měl. Na druhou stranu dobré je, že tenhle projekt nestojí jen na nás. Proto jsme přizvali společenství několika organizací, jež pracují v Česku už několik let na rozvoji školství, a proto pracujeme na tom, abychom do toho vtáhli co nejvíce lidí, aby se zkrátka Eduzměna stala věcí společnou.

Ale vy jste lídr.

Ano, ale…

Nebo to tak nevnímáte?

Ano, cítím zodpovědnost za to, že jsem to vykopl a nesu nějaký záměr. Ale nemám ambici ovlivňovat detaily, které v tom budou. A ta volnost, kterou v tomto procesu budou všichni mít, je velmi důležitá. Je podstatné, aby si tu změnu tvořili sami. Je důležité, aby měl projekt mámu a tátu, ale stejně tak je důležité, aby ho lidé přijali za svůj. Jinak to nebude fungovat.

Jak vám ovlivnila život Ashoka?

V Ashoce jsem pochopil, co to znamená ovlivňovat systém. Zaměřují se na lidi, kteří chtějí vědomě pohnout systémem, ať jde o ten vzdělávací, zdravotní či jiný. Do té doby jsem fungoval velmi intuitivně. Teprve tam jsem potkal lidi, kteří působili v jiných oblastech, prošel jsem tříletým vzděláváním, takže se mi otevřel prostor uvědomit si, co to znamená dělat systémové změny. Ashoka stojí na rozhraní dvou světů, kde se potkávají lidé z byznysu a neziskového sektoru, z mnoha oborů. Najednou jsem viděl, jak se řeší problémy jinde. Měl jsem možnost konzultací s organizacemi, které pomáhají formovat strategické plány. Otevřel se mi zcela nový obzor.

(Ashoka působí celosvětově a stojí za ní Bill Drayton, který přišel s myšlenkou, že smysluplnější než podporovat projekty, je podporovat konkrétní leadery, aby nemuseli přemýšlet nad svým živobytím a mohli se plně soustředit na svou myšlenku.)

Jak přemýšlí sociální inovátor? Jak se dívá na svět kolem sebe?

Základem je, že se zajímáte o svět kolem sebe a přemýšlíte o tom, co by se dalo udělat a začnete na tom pracovat. To je to podstatné. Nezůstanete jen u plánu, ale začnete dělat konkrétní kroky. Heslem Ashoky je, že každý může být „changemaker“. A i oni dochází k tomu, že výchova dětí k tomu, aby dokázaly ovlivňovat své okolí, je jedním z klíčů, jak ovlivnit chod světa.

Musíte si jako sociální inovátor hlídat svoje myšlenky?

Způsobů, jak rozšiřovat myšlenky, aby se staly mainstreamové, je několik. A nejlepší je sdílet a nechat je používat. Tohle jsem si uvědomil, když jsme začínali pracovat se zážitkovou pedagogikou. Co je smyslem? Aby to lidé používali. Tedy sedět si na svém know how není řešení.

Ale tohle spousta organizací dělá.

Dělá, ale je to pitomost a krátkozrakost. O co nám jde? Aby byl systém lepší? Tak na tom nesedím, ale sdílím to. A to byla jedna z myšlenek, které jsem se naučil v Ashoce a kterou přinesla jedna kolegyně: “Zjednoduš a sdílej, to je základ.” A tím se řídím. Protože nikdy nikdo nic nevymyslí stejně jako vy. A jestli něco vymyslím, tak ať si to klidně někdo vezme, protože já za chvíli vymyslím něco jiného, to je nevysychající tvůrčí pramen.

Co byl váš největší úspěch?

Asi EDUin. Na začátku téhle myšlence nikdo nevěřil.

Teď říkají to samé?

Asi do určité míry ano. Říkají něco jako: “Není mi jasné, co chcete dělat.” A s podobnými větami jsem se setkával na začátku EDUinu. Přirovnávali to k věcem, které znali, ale nebyla to PR agentura ani ČTK. Jsem zvyklý, že dělám věci, kterým na začátku lidé nerozumějí. Na jednu stranu mě to někdy trápí, na druhou si říkám, že už jsem to zažil, a tak to dokážu zvládnout.

Prý odvaha a vytrvalost jsou klíčové dovednosti, které inovátor musí mít. Přidal byste tam ještě něco?

Asi je to o té vytrvalosti a schopnosti hledat různé cesty. Pak je to určitě schopnost nervat to sám a postavit dobrý tým.

Dokázal jste takový tým postavit?

Myslím, že ještě nejsme u konce. Máme podstatné kameny a myslím si, že to reálně nestojí na mě. A je pro mě důležité být obklopen lidmi, kteří jsou samořídící a jsou schopni si nést zodpovědnost. Nejsou to typově zaměstnanci, kteří čekají, že se jim řekne, co mají dělat.

Když tedy nejste tím klasickým šéfem, jak se pohybujete tím prostředím projektu? Poznáte: Tady jdeme blbě?

Mně se věci skládají jako puzzle. V nějaký okamžik mám vhled, který mi pomůže udělat krok, který posune celou skupinu.

Takže jste vizionář.

Asi ano.

Podařilo se vám pro projekt získat dost peněz od nadací i lidí z byznysu. Na projektu spolupracuje i ministerstvo školství. To je poměrně úspěch, ne?

Vždycky jsem měl štěstí, že jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří měli vliv na věci ve vzdělávání. Mám už za ta léta v oboru dobrou pověst, řekl bych. Jsem solidní partner, který věci nevzdává a dotahuje do konce.

Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že se zavírají všechny školy?

Že to je úplně v pytli. Měli jsme naplánovanou poměrně intenzivní práci v terénu. Ale pak se ukázalo, že některé věci nejsou připravené a máme čas je dotáhnout.

Co vám přinesla koronakrize a jakou příležitost v ní vidíte?

Přináší to příležitost přemýšlet o věcech jinak. Je například mnoho učitelů, kteří doteď odmítali technologie a nyní pochopili, že to je něco, co může být velmi užitečné. Také tu máme zkušenost rodičů, kteří tím prošli a mají větší respekt vůči škole a zároveň si mohli zažít, jak systém funguje. Tohle jsou věci, které nám hrají do karet.

Stejně se ale ukazuje z průzkumů po koronakrizi, že stále většina Čechů si neuvědomuje potřebu změny systému. Čím si myslíte, že to je?

Protože systém pořád ještě funguje docela dobře.

Může to být i tím, že si lidé neuvědomují to, že vysoké procento učitelů, jak vyplývá ze studií, stojí před vyhořením?

Kdyby se stalo, že nebude mít kdo učit, budeme mít násilí na školách, negramotnost, tak by to možná bylo natolik alarmující, že by to lidé zaregistrovali. Je to o té míře, kdy si každý uvědomí problém.

Myslíte si, že hrozí, že na školách nebude mít kdo učit?

Ano, myslím si, že stojíme před velkým problémem. V tuto chvíli je většina lidí 40 plus a nemá je kdo doplňovat. Ti lidé odejdou během 15 let do důchodu a nemá je reálně kdo doplnit. Takže se to může dostat velmi snadno do podoby, kdy škola přestane plnit vzdělávací funkci, ale bude jen hlídacím místem. V tenhle moment to začne být noční můra.

Můžete říct, co podle vás čeká děti, pokud opravdu nedojde k žádné změně?

Scénáře mohou být různé a před časem je modelovalo OECD. A některé z nich říkají, že dojde k tzv. descholarizaci, tedy že škola přestane mít význam a každý to vyřeší po svém. Nebo je varianta, že se systém překlopí do online prostředí. Dojde k tomu, že republika přestane být konkurenceschopná, ekonomicky i kulturně. Vždycky tu bude skupina lidí, která bude schopná věci rozvíjet a být elitou. Jenže to bude jen rozevírat nůžky ve společnosti, bohatí lidé se budou uzavírat, protože se budou bát většiny. Chytré státy pracují s tím, že potřebují sociálně slabší pozvednout výš, protože to znamená, že tím nakonec pomohou sobě. A přesně to potřebujeme, aby udělal i vzdělávací systém. A není to tak, že jsme udělali něco blbě, my jsme prostě zaspali na vavřínech. Najednou svět okolo nás zrychlil a my neregistrujeme, že potřebujeme přidat. A hrozí, že nám ujede vlak, protože ti okolo nás do toho prostě šlápnou víc a budou nakonec také přitažlivější. A to si myslím, že je obrovská škoda, protože Česká republika má prostě ohromný potenciál.

Ondřej Šteffl: Školy zavírat lze, ale dělejme to chytře

Při uzavírání škol bychom měli myslet na to, že studenti ztrácejí sociální vztahy, které je formují na celý život. A také na to, že zavírání barů lze kompenzovat penězi, vzdělání ne.

Devora Zack: Jak navazovat kontakty, i když nemáte rádi networking

Potřebujete navázat více pracovních kontaktů, ale máte rádi samotu nebo si rádi věci dopředu dobře rozmýšlíte? Devora Zack pro vás připravila rádce, který vám umožní využít právě vašich preferencí a předností, abyste se seznámili s druhými lidmi.

Jaroslav Mašek: Hybridní školní rok jako standard budoucího vzdělávání

Školní rok 2020/2021 je prvním hybridním školním rokem, ve kterém budeme plně integrovat online vzdělávání a kombinovat prezenční a distanční formy výuky. Přestože prezenční forma bude v budoucnu pravděpodobně nadále převládat, ta hybridní tu s námi už zůstane. A naši zkušenost s její integrací můžeme následně využít při přechodu na trvalé či individuální plně distanční vzdělávání.

Co bude, až COVID podruhé zavře školy? Tipy pro učitele, jak se připravit na online výuku

Druhé pololetí minulého školního roku ukázalo, že průběh vzdělávání se může změnit doslova ze dne na den.V mnoha školách k problému přistoupili zodpovědně a udělali to nejlepší, co mohli a uměli. Přesto koronakrize poukázala na některé nedostatky českého školství a ještě více rozevřela pomyslné nůžky mezi školami. 

Radka Hrdinová: Škola na dálku po pandemii

Jaké plusy a minusy by přinesla kombinace prezenční a online výuky, o níž do budoucna přemýšlí MŠMT? Přečtěte si text Radky Hrdinové, který vyšel 22. září v příloze Akademie Lidových novin.

Jitka Polanská: Učit se v parku matematiku? Klidně, říká tato škola, která je celé září venku. Stačí tužka, papír, sluneční brýle…

Kolik Čechů jste slyšeli říkat, že rádi pracují s notebookem na zahradě, na čerstvém vzduchu? Já hodně. Potřeba být v přírodě je u obyvatel české kotliny velká, tak jak to, že školy se k tomu odhodlávají spíš těžce a zatím okrajově? Jaké jsou organizační či psychické zádrhele bránící tomu, aby se víc učilo venku? Ze známých důvodů to teď získalo na aktuálnosti. Tahle škola byla v září ve třídě jen jeden den.

Co objevil během dlouhé jarní karantény Daniel Pražák o sobě

Když na jaře zavřely školy, pražský učitel druhého stupně Daniel Pražák byl ve výhodě. Napsal diplomovou práci o využití digitálních technologií ve výuce a spoustu nástrojů k tomu vhodných doporučoval učitelské komunitě již před tím. Miluje Facebook, Twitter i Instagram, ale během měsíců nuceného distancování měl čas zkoumat na sobě i negativní dopady komunikace na dálku a života v online světě.

NÁRODNÍ GALERIE: aktuální nabídka programů pro školy

Annette Breaux, Todd Whitaker: Rychlá pomoc pro učitele. 60 řešení náročných situací

Titul je vybrán z edičního plánu nakladatelství Portál na 2. pololetí 2020 v oboru pedagogiky. Ediční plán ke stažení ZDE.

Učitelé dennodenně řeší náročné situace. Ať už je to žák, který usnul či naopak šaškuje, či stále negativní kolega – pro (nejen začínajícího) učitele to představuje zátěž. Zkušení autoři popisují 60 takových situací v pěti oblastech: výzvy při práci se žáky, výzvy při práci s dospělými (rodiči a kolegy), výzvy při řízení třídy, výzvy při samotné výuce a profesní výzvy.

Annette Breaux je přední mluvčí současných trendů ve vzdělávání. Prof. Todd Whitaker vyučuje učitelský leadership na University of Missouri. Celý život se zabývá zkvalitňováním učitelské efektivity.

„Učitelům je sympatické pouze dítě, které se během vyučování chová jako omámené chloroformem, kromě momentů, kdy je vyvoláno k tabuli.“ Murphyho zákon

Klára Jabůrková: Topíme se ve svobodě?

Je to téměř patnáct let, kdy vstoupily v platnost kurikulární reformy – rámcové vzdělávací programy. Daly školám jedinečnou možnost zcela se zbavit učebních osnov a nasměrovat kormidlo školy podle vlastního uvážení. Na oplátku žádal stát dodržení velmi volných učebních výstupů pro třetí, páté a deváté ročníky. Touha po větší svobodě v učení a vzdělávání je plně pochopitelnou reakcí na doby ještě více minulé, kdy měl učitel až děsivou míru moci nad budoucností malého školáčka.

Zdroj: Magazín Perpetuum 28. 1. 2020

Stejně jako se předávají vzory chování v rodině z generace na generaci, tak i školství funguje na podobném principu. Jak se ministerstvo chová ke školám, tak se chová vedení škol k učitelům a učitelé k žákům. Naštěstí to není perfektní metafora a stejně jako v rodinách, i ve školách jsou jedinci, kteří se to snaží dělat jinak, lépe. Proč to ale zmiňuji?

Zavedení kurikulární reformy provázel chaos, zmatek a nejistota – ostatně to je charakteristická značka školských reforem posledních dvou dekád. Za vznikem rámcových vzdělávacích programů stály oceány dobré vůle a snahy vylepšit podmínky českého školství – samé dobré věci. Ministerstvo s láskou pozvedlo školy do náruče – a pak je hodilo do rybníka se slovy „však vy si nějak poradíte“. Jinými slovy – plavte, nebo se utopte. Tento model je typický pro mentalitu českých škol. Jste začínající učitelkou? Tak vám na první rok dáme třídu, do které nikdo jiný nechce ani vkročit, a rovnou si zkuste být jejich třídní – jo a potřebujeme ještě záskoky do družiny. Nemusíte být perfektní hned, stačí zítra. Jak to máte dělat? No, na to si přece přijdete sama, každý to děláme jinak, po svém. Ale pozor, abyste to nedělala zase moc po svém. No, však uvidíte.

Tento plavecký model předání zodpovědnosti se následně kopíruje dál. Každá škola se s tím poprala, jak dokázala. Některé jednoduše přepsaly učební osnovy do školních vzdělávacích programů a pokračovaly dál postaru. Některé začaly opatrně experimentovat s tím, co si mohou dovolit. A některé školy využily šance a skočily do rybníka svobody po hlavě. Zajímavé je, že podobné reakce na příliš velkou a náhlou svobodu mají i lidé jako individuality. Žádnou z těchto reakcí zároveň nelze posuzovat jako a priori špatnou nebo dobrou, vždy záleží na mnoha dalších faktorech – zejména na tom, jak ten který koncept uchopí konkrétní člověk.

Bylo třeba hledat inspiraci – jak to dělají jinde? Nehledali jen učitelé a ředitelé, nýbrž i rodiče. Ve zpětném pohledu lze vypozorovat, že reakcí na totalitní extrém ve výchově – autoritářství a uniformitu – byl extrém opačný, liberální. Inspirace se začala hledat ve volné a svobodné výchově dětí – ať už se jednalo o inspiraci A. S. Neillem a jeho školou Summerhill, Peterem Grayem, který inspiroval hnutí Svoboda učení, Tomem Hodgkinsonem a jeho Manifestem líného rodiče, nebo dalšími propagátory volné či svobodné výchovy. I kdybyste o těchto pojmech a jménech ještě nikdy neslyšeli, jejich myšlenky se k vám s nejvyšší pravděpodobností už donesly. Útržky a kousky informací a lákavých ideálů si našly cestu i do mainstreamových médií a do tříd většiny škol. Řekla bych, že problém nastává přesně v této chvíli, ale jak jsme si ukázali na historickém ohlédnutí, ony problémy nám tu už nějakou dobu klíčily.

Proč vlastně shrnuji tak inspirativní osobnosti do pytle s nápisem „problémy“? Jak se to vůbec týká špatně zavedených kurikulárních reforem školy? Jednoduše lze říct, že vržení školství do obřího oceánu jménem „svoboda“ vytvořilo prostor pro uchycení mnoha alternativních myšlenek a přístupů. Není to vůbec špatně! Jak jinak by se naše školství mohlo vyvíjet? Zádrhel spočívá v tom, že ty nejinspirativnější případy – jako je například škola Summerhill založená A. S. Neillem – jsou ve své podstatě na velmi menšinovém a extrémním konci výchovně-vzdělávací křivky, a je téměř nemožné je ve větší škále replikovat. Zvlášť v odlišných kulturně-právních podmínkách. To samé platí i pro svobodnou výchovu, která vyžaduje velkou osobní integritu a vyzrálost osobnosti rodiče či učitele a většinou i práci s dítětem jeden na jednoho. Do toho ještě existují kritické rozdíly mezi volnou a svobodnou výchovou, a aby toho nebylo málo, existuje mnoho různých definicí svobody, která vůbec není tak samozřejmým pojmem, jak by se mohlo zdát.

V každodenním životě škol a rodičů tak dochází k mnoha konfliktům, jejichž ohniskem jsou výchovné problémy dětí, které jsou vlastně výchovnými problémy dospělých. Nemusí to nutně znamenat, že učitelky chtějí, aby děti měly pravidla, a rodiče ve všem dítěti ustupují. Z vlastní zkušenosti vím, že to může být i úplně naopak – například když učitel z jakéhokoliv důvodu váhá ukáznit dítě, které mezitím „rozkládá“ celou třídu v marné snaze najít hranice, podle nichž bude moci bez obav a úzkosti fungovat. Aby to učitel zvládl, musel by totiž nastavit hranice dospělým a pomoci tak rodičům vychovávat vlastní dítě. A přiznejme si to na rovinu, jen ta myšlenka stačí na to, aby se velká část učitelské populace osypala hrůzou. Ideály svobody tak snadnou sklouznou k volné až bezhraniční výchově, protože tak je to prostě snazší.

Hledání cesty ke svobodě je nutně procesem pokusů a omylů. Příliš mnoho možností nám přinese spíš rozhodovací paralýzu než skutečnou volnost. V takovém prostředí logicky dochází k tomu, že mnoho lidí nabízené možnosti raději odmítne. Pokud je přítomnost a budoucnost příliš stresující, obracíme se k minulosti. Ta nás nemůže ničím ohrozit, nečíhají v ní žádná překvapení. Může se tak zdát, že školy, které se držely učebních osnov a kde učitel byl pan Někdo s rákoskou podporující autoritu, jsou odpovědí na problémy současnosti. Stejně jako se loď školství a výchovy překlápí na stranu extrémního liberalismu, tak se může zase velmi rychle překlopit do dobře známého autoritářského režimu. Náznaky, že něco takového probíhá, už tu jsou. Otázkou je, nakolik se nám všem pasažérům na lodi vzdělávání a výchovy podaří vyrovnat kormidlo a najít pro tu naši milou kocábku stabilní polohu.

Lukáš Masopust: “Soft skills”, které by měl žák ovládat, než ho můžeme začít vzdělávat

Když jste se ve středověku a vlastně i pozděj šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod. I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.

Zdroj: blog autora 7. 7. 2020

V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena na studium na střední škole. Dokonce někteří mají později stejný problém, když jdou studovat na školu vysokou. Ptáte se, co tím myslím? O co jde? Prvním problém vidím v tom, že mnozí žáci nejsou zvyklí průběžně pracovat. Řekněme, že když mají nějakou úlohu do týdne dodělat, tak je pro ně týden tak dlouhá doba, že na úkol stihnou zapomenout. Neumí si někam poznamenat, že ho mají udělat. Další problém je konzultování s vyučujícím. Zde se jedná o dva problémy. Zaprvé se bojí zeptat či učiteli oponovat, za druhé se neumí vyjádřit, neumí se zeptat správně. Stává se mi například, že žák používá ve své otázce několik ukazovacích zájmen. Nakonec i když spolu sedíme u té obrazovky, kde má otevřený kód, se kterým si neví rady, tak mu stejně nerozumím. Jako by neuměl česky.


Schopnost porozumět psanému textu bude chybět i v životě

Čtenářská (ne)gramotnost je také často omílaná, dle mých zkušeností oprávněně. Mé zadání úlohy je zpočátku kratší, později dávám i delší, avšak to není podstatné. Žáci mají problém zpracovat obsah několika vět, které spolu souvisí. Vnímají je apriori odděleně, a ne v jejich kontextuálním významu. Tento problém si vezmou s sebou do dalšího života. Jak asi takový žák pochopí zadání od zákazníka? Někdy v rámci speciálních vzdělávacích potřeb žáka dostanu pokyn, že mu mám strukturovat zadání a ujistit se, že zadání chápe. To je pěkné. Bohužel i já jako učitel se dostávám do situace, kdy nejsem s to lépe něco vysvětlit.

Také je tu má odpovědnost jako učitele, dovolím si poznamenat, že někdy značně tíživá. Musím umět vyhodnotit, zda žák danou věc umí, zda na to má. Jak mi jednou řekl můj učitel didaktiky, když jsem se ho na toto ptal: “Pokud budete učit studenta lékařství, který neumí anatomii, tak ho přece nenecháte řezat do lidí.”. Pochopitelně u programování je ta odpovědnost méně vidět. Vzpomenu si na svá studia, jak jsem spočítal příklad z elektrotechniky špatně, byť můj postup byl dobře. Dostal jsem dostatečnou se slovy, že budu elektrotechnicky vzdělaný člověk, a to má nějakou právní váhu, a tak nemohu počítat špatně.

Pokud nevím, kde se žák zadrhl, je na to jednoduchý postup. Jít krok po kroku s jeho postupem a najít, kde je problém. V případě více žáků to spíše připomíná hraní několika simultánních šachových partií. Má to však limity, a to jak na straně učitele, tak i žáka.


Informatika není jen o psaní emailů a klikání myší

Dále tu máme IT dovednosti. Nemyslím nějaké odborné, ale ty co se běžně používají v mnoha firmách. Co tím myslím? Třeba, že umět sdílet a zálohovat si soubory na nějaké cloudové úložiště, že se dá více souborů zazipovat (a nepoužívat třeba rar), kontrolovat email každý den, že sdílení nespočívá v tom hodit příspěvek na nějakou sociální síť, ale znamená to nasdílet mi dokument, Mnozí netuší, že více žáků může tvořit najednou jeden dokument.

Proč to mladí neumí? Důvodů je více, hlavním problém je, že informatika na základní škole je špatně učena, či je její obsah zastaralý o 10–15 let. Bohužel toto společnost (v tomto případě hlavně rodiče) neřeší, nikdo netlačí na to, aby byly školy lepší.

Mám ale i jinou zkušenost ze soukromé školy ITstep, kde máme i junior akademii. Tam děti dostanou základy z informatiky, aby se později mohly rozhodnout pro libovolný obor. Kolegové nelpí na zastaralých postupech jako některé školy a učí tam své žáky to, co skutečně využijí. V rámci setkání s rodiči vysvětlují učitelé své postupy, aby je rodiče chápali a mohli připomínkovat. Za toto ale musí rodiče platit. A to není v pořádku, neb pak tu nemáme tu nemáme rovný přístup ke vzdělání, když rodiče musí platit za to, co má učit jejich děti základní škola. Bohužel někteří dospělí považují výše zmíněné dovednosti za vysoce odborné, které má učit škola právě našeho typu (SPŠE). S tímto názorem nemohu souhlasit, hlavně to žákovi stěžuje vše vnímat. Učení je postavené i na principu, že se něco naučíme, procvičíme si to, a tím se to pro nás stává vlastní a automatické. Pak teprve můžeme uvolnit mentální kapacitu na to se naučit něco dalšího. Například když se učím řídit auto, tak musím nejdříve zvládnout řízení samotného stroje, až pak se mohu dívat kolem, předvídat, co se bude dít, či se později naučit i jinému stylu jízdy.

Toto je však souhrn takových obecných dovedností, které jsou potřeba ke studiu na střední škole. Pak jsou tu i předpoklady studovat typ školy, co si žák, či spíše jeho rodič, vybral. Bez těchto obecných dovedností je však velmi těžké zavčas rozpoznat, zda si žák vybral správný studijní obor, či nikoliv. Jako učitel se setkávám s případy, kdy někteří schopní žáci studium vzdávají předčasně v důsledku své lenosti či neschopnosti se do učiva ponořit a naopak vidím situace, kdy rodič trvá na tom, aby potomek studoval školu, na kterou se dal a dodělal ji, i když na to nemá vlohy. Ani jeden přístup není dobrý.


Co budu chtít od svých dětí

Hodně lidí předpokládá, že budu chtít či spíše trvat na tom, že mé děti budou studovat techniku jako já. Překvapím je tím, že na tom netrvám. Chtěl bych naopak svému potomstvu předat myšlenku, že jsou věci, které je třeba umět alespoň obstojně, aby se člověk zvládl v životě pohybovat a nebyl na někom závislý. Teď hovořím nejen o dovednostech mentálních, ale i o jisté zručnosti. Umět si třeba vyžehlit košili, vyprat, vyměnit vodovodní baterii apod. A pak je třeba si hodně věcí zkusit a mít možnost se najít v tom, co mi jde, co mne baví. Čas ukáže, zda se mi to povede a zda je tento můj přístup ten správný.

Anna Brzobohatá : Klíče od školy a nic víc. Ředitelům chybí systémové vedení, říká expert

Výběrové řízení a žádný zájemce. V lepším případě je u poloviny z nich jen jeden uchazeč. Práce ředitele netáhne. Ve vedení menších škol jsou často pedagogy, ekonomy i správci budov v jednom. „I ředitel potřebuje uvádějícího kolegu. Nejde ho hodit do vody, že se má naučit plavat,“ říká bývalý ředitel a odborník na školský management Václav Trojan.

Zdroj: www.idnes.cz 24. 8. 2020

Stará se stát v rámci podpory rozvoje ředitelů o to, abychom ve školách měli ty co možná nejlepší?

Důležité je tady to slovo „podpora“, která dosud chybí. Poslední dobou sice přibývá jak hub po dešti organizací, které se nějak snaží ředitele podporovat a nabízet jim svoje myšlenky, ale problém je trochu jinde. Máme u nás velké množství škol a také velké množství zřizovatelů s jednou školou. A ředitele je třeba pedagogicky podporovat. je to paradoxní, ale ředitel je osamělá role.

Jak to myslíte?

On je sice obklopen obrovským množstvím lidí, ale na rozhodování je sám. Ministerstvo je daleko, a jestliže zřizovatel školy nefunguje správně, nemůže správně fungovat ani škola. Navíc jsme ředitele posledních dvacet let tlačili do toho, aby si v rámci stanoveného normativního financování utrhli pro sebe co nejvíce dětí, protože každé dítě přinášelo do školy peníze. A až v poslední době začínáme mluvit o spolupráci ředitelů mezi sebou, vyměňování zkušeností, aby ředitelé aspoň v regionu tvořili společný pedagogický koncept.

Co tedy potřebuje ředitel ke své práci, aby byl dobrým ředitelem?

Pokud bychom se měli bavit o posloupnosti, je to v prvé řadě klid na práci. Zní to staromilsky, ale ředitel je neskutečně přetížený. V jedné osobě má být lídrem školy, manažerem a také vykonavatelem procesu, tedy jako pedagogický pracovník učí. Což je nejen neobvyklé, ale v zemích OECD je to dokonce rarita.

Majitelé menších firem často pracují na pozicích, které třeba nemůžou obsadit, nebo chtějí být ve středu dění.

To ano, ale ve škole má být ředitel lídrem, který přináší vize, motivuje lidi nebo dává dohromady tým. Zároveň má být manažerem, který ty vize a myšlenky uskutečňuje. A nakonec je tu ještě české specifikum, kdy je ředitel bývalým i současným pedagogem ve škole, takže k tomu ještě učí.

Neříkám, že je to málo povinností, ale pořád to není výjimka, když to porovnám například s některými podnikateli.
Souhlasím, ale od ředitele školy přeci chceme, aby se svojí práci věnoval naplno a jeho základním cílem bylo zlepšování učení žáků. V praxi jde ředitel na krajský úřad vyjednávat peníze pro školu a na druhou stranu by měl tou dobou být ve třídě a učit nebo se věnovat kolegům. A co je důležitější? Pro každou roli ve škole je to něco jiného. Ze zemí OECD máme největší míru autonomie škol, jak v pedagogické části a školních vzdělávacích programech, tak autonomii ve využívání zdrojů. A pak má ředitel ještě další povinnosti.

Volná ruka a spektrum možností je podle vás špatně?

To ne, ale ředitel potřebuje mít podpůrný aparát. Ve Strategii 2030+ se dokonce mluví o nepedagogickém řediteli, správci budovy či kvestorovi, které by měl mít ředitel k dispozici. Ale co ředitelé malých škol? Ti z malotřídek, kterých je asi 1300, což je neskutečné číslo? O větší podpoře se mluví 15 let. Ale jen mluví…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Zuzana Hronová: Školy byly mnoho let skanzeny. Koronavirus je může zreformovat za jediný rok

České školství má již potřetí v novém tisíciletí nakročeno k zásadním reformám. První dvě snahy z roku 2002 (Bílá kniha) a 2014 (Strategie 2020) skončily bezvýsledně, ta třetí (Strategie 2030) má mnohem větší šanci. Díky pandemii koronaviru a zavření škol, jež rozbily stereotypní představy o vzdělávání a umožnily učitelům i ředitelům dívat se na něj jinak.

Zdroj: Aktuálně.cz 14. 9. 2020

Kdo si pozorně přečetl doporučení České školní inspekce (ČŠI) pro školní rok 2020/2021, najde v nich mnoho podobností se Strategií 2030, obsahují zásadní reformy českého školství. S tím rozdílem, že dokument ministerstva školství počítal se zaváděním reforem v horizontu 10 let, dokument inspekce v horizontu roku či dvou. A toto urychlení rozhodně není nemožné.

Změnila se totiž jedna zásadní podmínka. Strategie ministerstva fungují jen jako doporučení a školy se jimi nemusí řídit, což také ve velké části případů činily. Jenže uzavřením škol a výukou na dálku najednou musely lety zažité zvyklosti přehodnotit a přistoupit na to, že není nutné odvykládat celou učebnici a že vlastně není nutná ani ta učebnice. Že není nutné pořád známkovat, lepší je dát žákovi a rodiči zpětnou vazbu, že děti baví výuka více, když je nechají pracovat ve skupinách na zajímavém problému třeba i napříč předměty. Že jde zadávat různé úkoly různým žákům nebo že některé digitální nástroje zpestří i ulehčí práci.

A právě i k těmto bodům směřují doporučení školní inspekce. Pakliže se je podaří uvést již tento školní rok do praxe, stane se tak o 10 let dříve, než předpokládala nejnovější strategie. "Stěžejní témata a výzvy pro český vzdělávací systém jsou známy dlouhodobě, v období výuky na dálku se ale mnohé z těchto výzev projevily ještě silněji. Naše doporučení tedy korespondují s klíčovými tématy Strategie 2030," říká ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Doporučení vycházejí ze zkušeností jarního distančního vzdělávání a chtějí odstranit problémy, které toto období odhalilo. "Jde například o přetěžování žáků nadbytečným obsahem, nízkou míru individualizace vzdělávání, nedostatečnou komunikaci s rodiči, nedostatečnou reflexi podmínek, které jednotliví žáci pro vzdělávání mají a podobně," vyjmenovává.

"Ta doporučení jsou velmi progresivní a proreformní, mile mě překvapily jejich obsah i konkrétnost," pochvaluje si Jaroslav Jirásko, místopředseda Asociace ředitelů základních škol a také ředitel Základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad. "Ten dokument skutečně jako by nabízel zrychlení po cestě směrem k cílům ze Strategie 2030+ a to se mi velmi líbí. Je potřeba školy velmi rychle měnit," dodává.


Známkované zkoušení? Existují i vhodnější postupy

Inspektoři radí učitelům zjistit hned na podzim pokrok každého žáka, nikoliv však známkovanými testy, ale například prací ve dvojicích či skupinách. Každý žák by měl dostat příležitost, aby dosáhl svého maxima s ohledem na své předpoklady.

"Tradiční způsoby zkoušení u tabule nebo písemné práce jsou vzhledem k cílům vzdělávání v této situaci méně efektivní, uvědomíme-li si, že mezi cíle patří i spolupráce, komunikace a aplikace získaných znalostí a dovedností," upozorňuje Tomáš Zatloukal. Jako vhodnější postup označuje třeba společně řešit úlohy, které vychází z reálného problému v běžném životě, a pozorovat zapojení jednotlivých žáků a jejich schopnosti.

"Materiál správně nabádá školy, aby všichni společnými silami vzniklé rozdíly snižovali. Nakonec už z hlediska učitele je přece nesmysl, aby od září táhl klasickým výkonovým a soutěživým způsobem třídu s pravděpodobnými velkými rozdíly v kompetencích a škodolibě dával pětky těm neúspěšným," souhlasí ředitel Jirásko.

V prvních týdnech a měsících mají učitelé dorovnávat rozdíly, tedy věnovat se hlavně těm, kdo on-line výuku nezvládli či vůbec neabsolvovali. Vyvstává otázka, co budou během opakování látky dělat ti, již výpadek neměli a nudí se i o hodinách, když se jede běžným tempem.

Zatloukal říká, že cílem je podpořit každého žáka a inspekce individualizaci výuky zohledňující odlišné situace žáků preferuje, byť je velmi náročná. Dodává ale, že "větším rizikem jsou komplikace ve vzdělávání žáků, kteří nebyli během pandemie vůbec vzděláváni nebo kterým se během vzdělávání na dálku výrazně nedařilo, než dočasně pomalejší rozvoj žáků nadaných".

Jaroslav Jirásko by tuto situaci řešil vytvářením různorodých skupin, v nichž se žáci učí od sebe navzájem, což by prostřídal individualizovanou výukou. "Skupina nadaných může pracovat samostatně a bádat nad určitým problémem, zatímco učitel se může věnovat individuální pomoci žákům s konkrétními problémy."

Také on říká, že učitelé by měli věnovat zvýšenou pozornost slabším žákům, ať už doučováním, párovou výukou (druhý učitel ve výuce) či dělenými hodinami. "Bude to mravenčí práce všech učitelů a rozhodně to pro ně bude velmi časově náročné období," konstatuje. Zároveň ale říká, že třídy bývají i bez koronavirové pauzy plné různých dětí s různou úrovní znalostí, dovedností i motivace.

Šéf inspekce připomíná, že leckde za výpadek v učení může právě nízká motivace žáků a z ní plynoucí nízký zájem o on-line výuku. I na motivaci je tedy nutné dlouhodobě pracovat.


Nestudujeme kvůli certifikátu, ale kvůli dovednostem

Radí také zredukovat učivo, aby se nevykládalo v plném rozsahu, kdy se podle něj zachází "až do nepochopitelných detailů". Pak by se totiž mohlo stát, že by se letos doháněl loňský rok, takže část letošní výuky by se přesunula do příštího roku. Tak by se skluz mohl přelévat do dalších let a u posledních ročníků by takové dohánění nemělo řešení.

Místopředseda Asociace ředitelů základních škol Jirásko potvrzuje, že školní kurikula postupně zaplevelily různé dodatky, přídavky a rozšiřující učivo, ačkoliv se už dáno měla spíše zestručnit. "Tradiční pohled na české školství je požadavek na hard skills (tvrdé znalosti a dovednosti, pozn. red.), ale nikdo neřeší tolik potřebné a daleko univerzálnější soft skills," říká. K těm patří dovednosti v oblasti chování jako schopnost komunikace, spolupráce, organizace, vedení, kreativního či strategického myšlení, schopnost řešit problémy, navazování kontaktů či například empatie. Doporučení, aby ani rozvíjení soft skills se u žáků nezanedbávalo, se ve vzdělávacích strategiích objevuje už řadu let, ale školy na ně doposud neměly čas ani kapacitu a podle Jiráska neexistovala ani společenská poptávka.

Ostatně i Česká školní inspekce apeluje na rozvíjení dovedností a schopnost použít znalosti v reálné situaci pro řešení konkrétního problému namísto dlouhých výkladů před tabulí. "Učitele mohla v tomto směru obohatit zkušenost z distančních forem vzdělávání, kdy byla frontální výuka většinou málo účinná a učitel musel poskytovat mnohem častěji zpětnou vazbu těm, kteří ho sledují, a současně získávat zpětnou vazbu od nich pro sebe," říká Zatloukal.

V rámci dohánění učiva inspekce radí soustředit se především na češtinu, matematiku a cizí jazyk, což její šéf vysvětluje tím, že komunikační a čtenářské dovednosti, schopnost využívat matematické operace a komunikovat v cizím jazyce jsou zcela zásadní pro další dráhu žáka bez ohledu na to, jaká tato dráha bude.

Důraz na tzv. profilové předměty na úkor přírodních věd Jiráskovi vadí. "Tohle je jediná věc, která mě na jinak skvělém materiálu školní inspekce mrzí. Na jedné straně se stále hovoří o nutnosti podpořit přírodovědné obory - různé projekty, evropské dotace, ministerské rozvojové programy poslaly na školy stamiliony na podporu přírodovědných předmětů. No a nakonec se v materiálu inspekce nepřímo dočteme: důležité jsou profilové předměty, na to ostatní v tuto chvíli kašlete."

Určité řešení může představovat slučování předmětů, kdy se například chemie, biologie a fyzika dají vyučovat jako "přírodní vědy" dohromady, což nejen ušetří hodiny, ale děti zároveň pochopí látku v souvislostech. Ústřední školní inspektor připomíná, že rámcové vzdělávací programy toto již 15 let umožňují, ale málokterá škola možnost využila.

"Integrované předměty jsou podle mě jednou z nadějí na změnu. Mnoho škol včetně naší předměty už integruje, školám v tom nikdo nebrání. Izolovanost jednotlivých předmětů na druhém stupni je škodlivá a škola má mít vzdělávání nastaveno podle principu 'všechno souvisí se vším'," říká ředitel základky v Lázních Bělohrad. Upozorňuje ale také, že touto změnou musí projít především příprava budoucích učitelů na pedagogických fakultách.


O čem vypovídá Plhova dvojka

V dokumentu inspekce rovněž doporučuje omezit známkování a popřemýšlet o zavádění formativního hodnocení, tedy slovní zpětné vazby - "toto ti šlo, na tomto bys měl ještě zapracovat, protože…" Žák i rodič tak dostanou jasnou informaci, jak zlepšit učení, samotná známka toho totiž moc neprozradí.

"Řada dlouhodobých problémů plyne právě z toho, že je klasifikace odtržena od učení žáka. Klasickou ilustrací je Plhova dvojka z filmu Marečku, podejte mi pero (scéna, kdy Plhovi rodiče váží několikahodinovou cestu do školy, aby se dozvěděli, že jejich syn má dvojku, a zase jedou zpět - pozn. red.). Známky jsou sice komunikačně jednoduchý a elegantní nástroj, ale ve většině případů nepřinášejí efektivní podněty pro učení většiny žáků," konstatuje Zatloukal s tím, že ale nechce známky zcela zatracovat, jen mnohdy nahradit komplexnější a využitelnější informací.

"Známkování je tedy fakt nešvar. Přesto si aktuálně vůbec nedokážu představit, že by se na školách přestalo známkovat a 'jedničekchtiví' rodiče a prarodiče by si to jen tak nechali líbit. Je to už tak šílené, že prakticky o nic jiného nikomu nejde a celé základní a střední školství je honba za známkami. Je to velmi smutné," zlobí se Jirásko.

Tento bod materiálu inspekce chápe jako obranu škol, které neznámkují, a jako povzbuzení školám, které o tom uvažují: "Nebojte se, jděte do toho, máte naši podporu." Na reformu hodnocení je podle něj více nepřipravená česká společnost než školství. Že to jde i bez známek, ostatně pedagogům ukázala distanční výuka, během níž ministerstvo školství doporučovalo spíše neznámkovat, ale dávat zpětnou vazbu.


Už není cesty zpět

Koronavirové změny zaběhlých školních pořádků by inspekce ráda využila i k ponechání některých digitálních technologií také v běžném režimu vyučování. Zatloukal radí například nadále využívat kvalitních vzdělávacích obsahů na internetu, výukové simulace, digitální platformy pro zadávání úkolů nebo spolupráci žáků v digitálním prostředí.

Používání digitálních technologií hodnotí Jaroslav Jirásko jako "jednoznačně pozitivní věc". "Šetří čas, papír, materiál, umožňuje sdílení a spolupráci a nabízí velmi efektivní a komplexní komunikaci. To, co se dělo během koronaviru, ovšem mohlo na školách probíhat už před 10 lety. Pod rouškou 'objevení Ameriky' zastíráme, jak moc špatně na tom školství je," tvrdí.

V Lázních Bělohrad podle něj začali nový školní rok pod heslem "již není návratu", používají i nadále komunikační platformy, dokoupili licence na on-line programy, sdílejí dokumenty, vzdělávají nemocné děti distančně a dělají on-line schůzky i porady. Díky tomu je nijak nezaskočí případné další zavření škol.

Inspektoři doporučují pokračovat i v úspěšně nastartované komunikaci a spolupráci s rodiči. Školám radí minimalizovat všechny pomyslné prahy, které komunikaci mohou bránit. "Využívat takových cest, které jsou preferovány rodiči, a hledat témat, která jsou významná pro rodiče či kde se jim nedostává informací," vyjmenovává Zatloukal.

Před školami tedy stojí celá řada velkých výzev, ale díky koronavirové výluce, která nabořila letité stereotypy a naučila pedagogy myslet jinak, je asi největší šance, že se změny skutečně podaří dostat po dvou desítkách let z papíru do praxe.

"Přesto při pohledu na školy zjistíte, co všechno se za posledních 20 let změnilo, posunulo, kolik škol opravdu dbá na rozvoj dovedností a postojů, eliminuje dril a memorování. Obecně je ale změna na školách bohužel pomalejší než změna ve zběsile rychle se měnící společnosti. Pak jsou i ty měnící se školy doslova skanzeny ve srovnání s tím, kde je společnost a jakým tempem se mění. Éra distančního vzdělávání nakonec přes všechno zlé posunula školy o pěkný kus dopředu," dodává.


Celý text a související články najdete ZDE.

Antonín Kašpar: Jakmile děti zjistí, že dějepis je dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované

Historička, spisovatelka a učitelka Veronika Válková je autorkou několika učebnic dějepisu a úspěšných fantasy knih. Spojením těchto pólů může být úspěšná série pojmenovaná Kouzelný atlas putování časem, jejíž hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára.

Zdroj: Respekt 14. 9. 2020

„Příběhy jsou dobře konstruovány, jejich návaznost na historické či literární prameny je příkladná, jazyk dialogů kopíruje současnou mluvu, humor je laskavý a hravý. Radost číst. Doufejme, že dnešní dvanáctileté slečny dostanou chuť dozvědět se ještě víc,“ píše se v recenzi na knihy o Trojské válce a Pompejích. Zatím naposled se Bára vydala do časů Pražského povstání v roce 1945.

Jste spisovatelka a učíte. Co těmto dvěma profesím přinesla ve zlém či v dobrém pandemie a karanténa?

Spisovatelské profesi to nepřineslo dobrého nic. Musela jít na mnoho týdnů prostě stranou. Distanční výuka je pro pedagoga neporovnatelně náročnější než prezenční, pracovala jsem deset i třináct hodin denně, často včetně víkendů. Na psaní jsem neměla ani čas, ani sílu. S odevzdáním rukopisu jsem se nakonec nějakým zázrakem zpozdila jen o dva týdny, ale odstonala jsem to.

A pedagogická profese?

Tady se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Drtivá většina dětí a studentů zjistila, že škola je vlastně super – a nejen proto, že tam mají kamarády. I proto, že výuka „naživo“ je mnohem lepší, interaktivnější, všechno se snadněji chápe a lépe pamatuje. Jsme živé bytosti, je naprosto logické, že nejlépe se vzděláváme v přímém kontaktu s jinou živou bytostí. Nespokojenci, kteří hudrali, že je školství málo digitalizované, pochopili, že to není kvůli neschopnosti pedagogů najít na klávesnici enter – většina kolegyň a kolegů na všech stupních škol prokázala vysokou počítačovou gramotnost, když byla schopna do týdne přejít na využití digitálních technologií. Ale že je to proto, že jako profesionálové kantoři dobře vědí, jak nejlépe s dětmi pracovat. Dobrý pedagog se nemusí schovávat za interaktivní tabuli. Distanční vzdělávání by ale bylo na samostatný rozhovor.

Objevil se motiv nemoci nebo ohrožení lidí v některé z vašich knih?

Pokud myslíte v reakci na současnou situaci, tak to ne. Nemám potřebu svoje knihy takto „aktualizovat“ – připadá mi to laciné. Ráda zareaguji na výročí nějaké významné události, jako bylo například 100 let od vzniku našeho samostatného státu, ale současné aktuality neřeším. Jinak jsou v mých knihách ovšem lidé v ohrožení každou chvíli – bez ohrožení přece není dobrodružství.

Začala jste psát fantasy ještě v době, kdy se jí vlastně tak neříkalo. Takže jste fantasy literaturu ani neznala? Nebo jste četla třeba Hobita?

Hobita jsem jako desetiletá četla, ale to neznamená, že jsem znala fantasy literaturu. Hobit pro mne byl roztomilá pohádka, nic víc. O existenci fantasy jsem neměla nejmenšího tušení. Ostatně – copak se pojmem fantasy označoval třeba film Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka? Přitom to rysy fantasy splňuje.

Co jste vlastně v mládí četla?

Co jsem našla v knihovně – a měli jsme ji poměrně obsáhlou. Když jsem se nudila, šla jsem si prostě vybrat nějakou knížku. Na chalupě jsem četla zase cokoliv, co jsem našla na půdě. Mayovky, KODky, Dicka Francise, detektivky se soudcem Ti, dívčí románky po babičce, Scotta, Čtvrtka, Dumase, Loukotkovou, Zinnerovou…

Inspirací k napsání vaší první fantasy Wetemaa prý byly islandské pověsti. Máte i oblíbené české pověsti?

Inspirovaly mne islandské ságy v překladu Ladislava Hegera, a to nesmírně silně. Svou první knihu jsem začala psát prakticky hned, jak jsem je dočetla. Dodnes je to pro mne fascinující svět. Česká literatura nic obdobného nemá, české pověsti se ságami srovnávat nelze, to je úplně jiný žánr.

Který spisovatel vás vůbec nejvíc ovlivnil – v mládí i v dospělosti?

Jsou spisovatelé, které obdivuji, například Agatha Christie, Kare Holt nebo Robert Merle. Ovšem žádný nebyl mým vzorem, pokud se ptáte na tohle. Tedy že bych si někdy řekla – já bych chtěla umět psát jako ten a ten. To ne. Ale bezpochyby mě nějak ovlivnil každý autor, kterého jsem četla. Obohatil mi slovní zásobu, utkvělo mi zajímavé přirovnání, oslovilo mne, jakým způsobem dokáže vykouzlit atmosféru. Tomuhle vlivu se nelze ubránit a bylo by i špatně se mu bránit, protože je to nesmírně obohacující. Je to jako okoukat u malíře, jak míchá modrou barvu, a pak ji použít na svých vlastních obrazech.

Wetemaa byla megaúspěšná, ale teď už jste dlouho žádnou fantasy nenapsala. Je to kvůli vašim knihám o putování časem?

Máte pravdu, poslední fantasy Koruna Élladu vyšla asi před sedmi lety, pak už jsem zvládla myslím jen jednu povídku, protože jsem plně vytížená psaním knížek o Báře a jejím kouzelném atlasu, díky kterému cestuje do minulosti.

Jak a kdy jste na tenhle nápad přišla? A co bylo na prvním místě? Napsat vtahující příběh, nebo seznámit malé čtenáře s historií?

Podobné otázky dostávám často a po pravdě odpovídám, že jsem na ten nápad nepřišla, ale Bářin příběh si mne sám našel. Prostě jsem jednou zjistila, že píšu o holčičce, která se dostala do bitvy na Vítkově. Takže těžko odpovědět na to, co bylo prvotní motivací. Připadalo mi ale, že příběh má obrovský potenciál. Měla jsem tehdy pocit, že pro holky kolem dvanácti není na trhu žádná pořádná literatura, jen zamilované románky nebo knížky o koních. A že by si zasloužily i něco jiného. S tím potenciálem jsem se nezmýlila, vychází už třiadvacátý díl a mám smlouvy na další. Ukázalo se ovšem, že to není pouze dívčí série. I na díly, které pokládám za vyloženě „holčičí“, chodí nadšené reakce od kluků.

Některé lidi dějepis nebaví, někdy i nudí, v jednom z rozhovorů jste říkala, že to byl až do osmé třídy i váš případ. Proč je dobré chápat a znát dějiny?

Kterým důvodem začít? Historie a filosofie jsou tzv. čisté vědy. Nemáte z nich přímý praktický užitek jako z matematiky, biologie nebo jazykovědy. Ale tříbí nám myšlení, učí nás uvažovat o světě v mnohem hlubších souvislostech, vnímat příčiny a následky, a to jiným způsobem než exaktní vědy. Přináší nám zkušenosti generací a generací našich předků, a to je obrovské, byť nehmatatelné bohatství. Studium historie a filosofie je, jako když se hrdina vydá do světa na zkušenou. Vyrazí bez krejcaru a vrátí se bez krejcaru, přesto je jiný, nesrovnatelně bohatší – právě o ty zkušenosti, které mu pomohly stát se moudřejším. Nebo když si dovolím ještě další podobenství: chce-li zahradník sklízet co nejlepší jablka, musí pečovat i o kořeny jabloně, ne jenom o její korunu, protože jinak nemusí pochopit, proč právě tahle jabloň nese tak pěkná jablka a támhle na té se neurodí ani jedno.

A zajímá tedy podle vás děti historie?

Historie je jeden z nejatraktivnějších vědeckých oborů. Jen se podívejte, kolik časopisů s historickou tématikou vychází, kolik se točí historických filmů. O kvalitě a historické správnosti se teď bavit nebudeme, ale vypovídá to o tom, že historie je přitažlivá pro lidi jakéhokoli věku. Pro děti pochopitelně také. Má to i punc romantiky, ne? Rytíři, Vikingové, pyramidy… Navíc je to výlet za vlastními předky. Naše praprapra… prababičky a praprapra… pradědečkové zažili třicetiletou válku, vládu Karla IV., boje mezi Přemyslovci a Slavníkovci… Jakmile děti zjistí, že dějepis není jenom datum a událost, že je to úžasné dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované.

Na naší škole máme dobrého učitele dějepisu, ale jinde si na vyučování historie stěžují. V čem je podle vás hlavní problém českých učitelů?

Stejně jako máte vynikající zubaře, průměrné zubaře a mizerné zubaře, máte vynikající, průměrné i mizerné kantory. A je jedno, jestli se to týká dějepisu, angličtiny nebo matematiky. Je to prostě jako u všech profesí. Nejsem kompetentní říkat, jaký je hlavní problém v přístupu českých dějepisářů, protože jich zas tak moc neznám, ale můžu říct, jaké problémy vidím v přístupu k dějepisu. Četla jsem, že když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, byla ve školách posílena výuka dějepisu, aby se děti vychovávaly k demokracii. Když jsme v roce 1989 svrhli komunismus, nějak nikoho nenapadlo, že je výchova k demokracii po půl století totality (nacistické i komunistické) tak potřebná, že by měly být posíleny předměty, které ji mohou poskytnout. Tedy dějepis a společenské vědy. Několik generací prošlo totalitním školstvím, kdy jim bylo neustále prezentováno, že humanitní obory jsou „plevelné vědy“ a důraz se kladl na exaktní obory, které nejsou pro totalitu ohrožující. Ale hlubší znalosti dějin a filosofie, to je z pohledu totalitního režimu semtex. Není náhodou, že na západ od našich hranic mají humanitní předměty vyšší hodinové dotace než u nás. A právě ty nanejvýš dvě hodiny týdně stejně jako před rokem 1989 jsou podle mne jedním z hlavních problémů. Je to málo prostoru na to učit děti chápat souvislosti, příčiny a následky – a věřím, že řada kolegů proto výuku z nouze redukuje na data a události.

Kam jste se s Bárou při knižním putování časem ještě nevydala a chtěla byste?

Bože, takových míst a dob je! Nevím, co vybrat dřív. První nebo třetí kruciáta? Čína v době vlády císařovny Wu? Masakr v Glencoe? Římané na našem území? Něco o Keltech? Orknejské ostrovy v době, kdy vzkvétala vesnička Skara Brae? Nebo nechat Báru udělat zkušenost, jaký hnus byla vláda jakobínů ve Francii?

Láká vás i nedávná historie, tedy po roce 1948?

V souvislosti s psaním knížek ne. Protože je to příliš čerstvé a hrozilo by, že dojde ke zpolitizování toho příběhu. Zatím jsem si jako hranici stanovila rok 1945. Možná ji za deset, patnáct let posunu. Pokud budu bárovky ještě psát.

Hlavní hrdinka má dost podobné zájmy jako vy, dokonce i stejné zvíře. Je to náhoda, nebo záměr?

Náhody neexistují.

Zkusíte se někdy vydat i do budoucnosti? Lákala by vás sci-fi?

Když jsem byla v pubertě, sci-fi jsem hltala, ale už dlouho ji nečtu. Takže ani nepřemýšlím o tom, že bych se jí někdy věnovala. Ovšem kdo ví, co bude za pět, deset let…

Co vás tedy baví nejvíc psát? Učebnice, fantasy, Kouzelný atlas?

Při psaní učebnic nejde moc o zábavu. Je to velmi zajímavá, ale výsostně odpovědná a náročná práce. Je na ní hodně ubíjející, že text lektoruje asi milion lidí a každý k tomu má nějaké připomínky a opravdu vás čerti berou, když musíte vysvětlovat, proč jste do učebnice, kterou má pochopit i budoucí zedník, neuvedla, kdo byl lotyšským premiérem v roce 1991… Jinak mě asi nejvíc baví vždycky to, co právě píšu. Takže momentálně Kouzelný atlas. Ale po fantasy se mi stýská, ne že ne.

Která kniha se vám povedla nejvíc?

Tak na tohle vám neumím odpovědět. Kdybych jednu knihu takhle vynesla, měla bych špatné svědomí vůči ostatním. Já mám obrovskou radost z každé, která vyjde.

Vystudovala jste a učíte latinu. Co se vám na tomto jazyku líbí?

Nejvíc se mi líbí, že si můžu v originále, tedy bez ovlivnění překladatelem, číst texty staré víc než dvě tisíciletí. To je fantastický pocit. Pak na latině miluju, že je jednoduchá a má jasnou a přehlednou gramatiku, a přitom čím lépe ji umíte, tím lépe umíte i ostatní jazyky. Celou vysokou jsem nehrábla na angličtinu, zlepšovala se automaticky s tím, jak jsem postupovala v latině. Když si nemůžu vzpomenout, jak se něco řekne anglicky, stačí po anglicku zprznit latinské slovo a většinou je to správně. Aniž bych se kdy učila francouzsky nebo španělsky, byla jsem po státnicích schopná číst odborné francouzské texty nebo překládat výklad španělského průvodce. Latina prostě v hlavě vytvoří takový jazykový mustr, na který se ostatní indoevropské jazyky nabalují. Tu a tam také můžete proložit svou řeč nějakou latinskou frází, když chcete ohromovat, navíc latina podporuje logické myšlení stejně jako matematika.

Jak jste se k ní dostala?

Tak to byl velmi zajímavý impuls. Četla jsem sci-fi Pondělí začíná v sobotu od Arkadije a Borise Strugackých. Je to o programátorovi, který shodou okolností začal pracovat ve Výzkumném ústavu čar a kouzel (VÚČAKO), což byl klasický sovětský výzkumný ústav se všemi nešvary té doby. Od ostatních se lišil tím, že se tam opravdu zkoumala kouzla, řada zaměstnanců kouzlit uměla, pohybovaly se tam pohádkové nebo bájné bytosti, realita fungovala jinak než běžně. Dočetla jsem ke scéně, kdy se na schůzi vedoucí ústavu Janus Poluektovič o něčem polohlasem bavil s několik set let mrtvým bývalým velkým inkvizitorem latinsky, aby jim ostatní nerozuměli. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně trapně, že latinsky neumím. Jako absolutní nýmand. Bylo mi čtrnáct. A rozhodla jsem se, že se latinsky naučím.

Jste také vášnivá cestovatelka. Která z kultur vám přišla nejzajímavější?

Nejzajímavější ve smyslu nejodlišnější jsou pro mne určitě asijské kultury, ať už se jedná o japonskou, korejskou, čínskou či malajskou. Ty jsou mi hodně cizí, byť se po dobu návštěvy umím přizpůsobit. Třeba v Koreji se jedna z prvních otázek, kterou dostanete při seznamování, týká věku. U nás je to absolutní nezdvořilost. Ale Korejec potřebuje vědět, jestli jste starší nebo mladší, aby měl jasno v tom, jak se k vám chovat. Hierarchie podle věku je tam velmi silná. Nejvíc mi to ale vyhovuje na severu. Sever je drsný, vyžaduje od lidí, aby byli zodpovědní sami za sebe, to mám ráda. Zároveň si tam ale lidé mohou víc věřit. Na Islandu platí to, na čem se domluvíte, i když není podepsaná smlouva. V místech, kam nejezdí tolik turistů, se nezamykají ani auta, ani domy.

Jaké místo jste ještě nenavštívila a chcete se tam podívat?

Ty největší cestovatelské sny už mám skoro všechny „odškrtnuté“. Zbývá mi jeden, v současné době nesplnitelný, a obávám se, jestli kdy vůbec splnitelný bude. Křižácký hrad Krak des chevaliers v Sýrii.

Autor byl stážistou v Respektu

Samet na školách

Během listopadových událostí v roce 1939 i 1989 stáli studenti přímo ve středu dění. Jak budou tato výročí a hodnoty svobody a demokracie reflektovat dnes?

Zapojte se do projektu Samet na školách a připomeňte si s žáky výročí 17. listopadu. V průběhu celého podzimu nebo třeba jen během jednoho dne. Projekt Samet na školách pořádají organizace Post Bellum, o. p. s. (Paměť národa), a spolek Díky, že můžem.

Můžete si vybírat z bohaté nabídky programů o moderní historii nebo současných tématech na webu sametnaskolach.cz, uspořádat s žáky Sametový happening nebo Sametový festival – vlastní oslavu svobody a toho, co pro vás sametová revoluce znamená.

Zaujala vás možnost pro studenty zorganizovat si vlastní Sametový happening, ale nevíte, jestli to zvládnou? Přihlaste se s nimi na Sametovou dvoudenku! Veškerý program nabízíme při včasné objednávce zdarma a vaše studenty podpoříme kontinuálními konzultacemi, drobnými dárky (trikolory, plakáty) a přehledným manuálem, jak na to.

Kontakt:
sametnaskolach.cz
nela.cukrova@postbellum.cz


Sametová dvoudenka 2.‒3. 10. 2020

Během dvoudenního semináře vás a vaše žáky čeká nabitý program, který vás provede úskalími organizace akce pro celou školu. Nahlédneme pod pokličku marketingu, produkce a projektového řízení. Z dvoudenky odjedete s představou, jak bude váš festival vypadat, s plánem dalších kroků a spoustou inspirace. Setkáte se s partou podobně naladěných učitelů a žáků z celé republiky a získáte příležitost inspirovat se zkušenostmi z loňského ročníku.

Přihlašovat se můžete do 23. září 2020 přes formulář v kalendáři na webu skoly.pametnaroda.cz.
Seminář, ubytování a strava jsou pro účastníky zdarma.
V rámci přihlašovacího formuláře bude možné zvolit i online variantu této akce.


Výstava

Součástí projektu je výstava Střípky revoluce, kterou si můžete prostřednictvím webu objednat pro svou školu. 12 panelů, 6 témat, 5 vzpomínek pamětníků, odlišné pohledy reflektující dopady sametové revoluce, prvky rozšířené reality. Panely ožijí v mobilních telefonech dobovými i pamětnickými videi a animacemi.

První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Zdroj: blog Tajný učitel 10. 9. 2020

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.


Postup:

1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.

2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.

3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.

4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.

5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.

6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?“

7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.

8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.

9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

10. Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Jak učit o fake news, propagandě a manipulacích

Učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka na svém webu k mediální výchově zveřejnil lekci Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací. Ta obsahuje i metodiku pro učitele, základní teorii, ale i množství aktivit a her. Podklady do výuky jsou součástí on-line otevřené učebnice, ve které učitel každý měsíc zveřejňuje jedno nové téma se vším, co učitelé pro výuku potřebují.

Zdroj: tisková zpráva Gymnázia Na Zatlance 29. 5. 2019

Výuka o dezinformacích a hoaxech je rozdělena do čtyř devadesátiminutových bloků, kde žáci pochopí základní pojmy a vyzkouší si tvořit fake news, poznají principy propagandy a uvědomí si charakter postfaktické doby. “Součástí lekce je průvodce pro učitele, podle kterého se může učitel rozhodnout, co si z palety témat a aktivit do své hodiny převezme. Pokud by se ale učitel rozhodl převzít celou lekci, podaří se mu propojit mediální výchovu s dějepisem, českým jazykem, občanskou výchovou, informatikou i anglickým jazykem,” říká Michal Kaderka, který vyučuje mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu na Zatlance.

Lekce Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací je součástí on-line otevřené učebnice mediální výchovy Svět médií. Předchozích osm lekcí se týká tvorby zpravodajství, diskusí na sociálních sítích, nebo rozlišení faktů a komentářů. “Na žádost kolegů jsem vytvořil a zveřejnil lekci k historii médií, kde se mediální výchova protíná s ostatními předměty. Stejně tak jsem zveřejnil i porevoluční vývoj médií. Učitelé najdou i prolink na aplikaci s otázkami, které umožní formou hry Riskuj ověřit, co si žáci z obou lekcí pamatují,” dodává Kaderka. Podle něj je na novodobé historii médií krásně vidět, jak se do ní otisklo třicet let společenských i ekonomických změn.

„Velmi vítám a oceňuji tuto mediální aktivitu,“ říká Petr Nutil, zakladatel webu Manipulátoři.cz, „vždyť právě vzdělávání na poli mediální gramotnosti a kritického myšlení je jedním z nejpodstatnějších úkolů, který by škola v informační společnosti měla mít. Co jiného bychom měli učit své děti než to, jak se orientovat ve světě, jak vyhodnocovat informace, jak poznat ty kvalitní od nekvalitních a jak nepodléhat trikům populistů a demagogů? Vybavíme-li je těmito schopnostmi, věřím, že jim budou vysoce užitečné po celý život, a to v mnoha různých oblastech.“

„Je jen málo oblastí, které trpí takovým nedostatkem výukových materiálů a učebnic, jakou je právě oblast mediální gramotnosti. Proto velice vítám tyto online lekce, které jsou zpracovány poutavě, využívají aktuálních příkladů a také jsou podpořeny velkým množstvím audiovizuálních prvků. Navíc je učebnice volně přístupná a každý učitel ji tak může využít, což je skvělé.” říká Vojtěch Bruk, jeden ze zakladatelů Zvol si info.

Otevřená učebnice je součástí rozcestníku k mediální výchově http://www.svetmedii.info/. Veřejnost na webu najde informace, jak ve školách mediální výchova vypadá včetně příkladů, co se v ní učí. Učitelé zde naleznou všechny podklady do výuky i kalendář kurzů mediální výchovy. Novináři zde najdou všechna data o mediální gramotnosti děti, společnosti či o mediální výchově ve školách.


_______________

Michal Kaderka vyučuje mediální výchovu na Gymnáziu Na Zatlance v Praze, občanskou nauku v Karlínské obchodní akademii a učí mediální výchovu studenty učitelských oborů na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

V roce 2017 spoluzaložil Učitelskou platformu, jejíž cílem je zlepšit kvalitu vzdělávání.