Jitka Polanská: Učit se v parku matematiku? Klidně, říká tato škola, která je celé září venku. Stačí tužka, papír, sluneční brýle…

úterý 29. září 2020 ·

Kolik Čechů jste slyšeli říkat, že rádi pracují s notebookem na zahradě, na čerstvém vzduchu? Já hodně. Potřeba být v přírodě je u obyvatel české kotliny velká, tak jak to, že školy se k tomu odhodlávají spíš těžce a zatím okrajově? Jaké jsou organizační či psychické zádrhele bránící tomu, aby se víc učilo venku? Ze známých důvodů to teď získalo na aktuálnosti. Tahle škola byla v září ve třídě jen jeden den.

  

Zdroj: Eduzin.cz 23. 9. 2020

 

Je asi osm ráno. Na plácku u Planetária na okraji největšího a nejkrásnějšího pražského parku Stromovka stojí ředitel Přírodní školy František Tichý. Za doprovodu kytary zpívá “nad stádem koní podkovy zvoní” a kolem něj postává i posedává necelá stovka dalších lidí, většinou školního věku. Někteří přizvukují, ozývají se hlavně dívčí hlasy. 

 

Osmileté gymnázium Přírodní škola tráví zářijové dny právě ve Stromovce. Ve třídě byli zatím jen jeden den. Ale místo toho jeli také týden na tradiční Expedici, kterou zkrátili a z června přesunuli na září. Škola se jmenuje “přírodní” proto, že studenti tráví až šest týdnů v roce pobyty v přírodě. K učení venku je tedy celkem predisponovaná, ale během roku se tu učí vesměs klasicky ve třídách, vyučovací hodina i tady trvá pouhých čtyřicet pět minut, výklad učitele taky nezavrhli… A teď celkem snadno našli způsob, jak být skoro pořád venku. Nemá to prakticky žádné nevýhody, myslí si učitelé i studenti.


 

Společňák nelze přeskočit

 

Dnešní výuka v parku se podobá školnímu dni v lecjaké škole, i když přenesenému do exteriéru. Ale to, čím den začíná, je jiné. Pro Františka Tichého, který školu založil na počátku devadesátek, je to podstatné. Společné ranní shromáždění neboli “společňák” je nevyhnutelným zahájením každého dne. Rád by udržel i rituály, jako je třeba společný zpěv, i když na to dnešní děti už moc nedbají.  To, že organizačně připomíná skautský oddíl, nakonec Přírodní školu i proslavilo. Včera tu byl na obhlídce štáb dokumentárního filmu o českých školách a tohle gymnázium bude zřejmě patřit do užšího výběru tvůrců.

 

Když je dozpíváno, ředitel se se školní komunitou podělí o základní informace o vývoji situace (“dnes nastoupil nový ministr zdravotnictví a pokud padnou nějaká nová rozhodnutí, budeme se s nimi muset nějak vyrovnat”) a pak se jde ve štrúdlu na stanoviště kolem rybníka s dřevěným molem a skutečnými, živými ledňáčky, kteří v nestřežené chvíli vylétávají nad hladinu. Nebe je bez mráčku, tráva pod velkými, košatými stromy se skví čistotou.

 

 

Chemie potřebuje nádobíčko, ale stačí jednoduché věci

 

“Nejdříve si zopakujeme pojmy z minulé hodiny: skupenství, hustota, sublimace. Co je to sublimace, kdo to ví?” říká mladistvě vyhlížející učitelka chemie Anežka Koutníková asi dvacítce sedmáků (sekundě) sedících do čtverce na lavičkách pod stromem. Potřebné nádobíčko na dnešní pokusy, které budou následovat, si přinesla v jedné žluté igelitové tašce. “Hodina vypadala podobně jako ve třídě,” říká mi na konci. “Samozřejmě to není stejné, jako když mám po ruce všechny pomůcky dostupné ve škole, ale zase ani o tolik jiné.” Když smícháme vodu a olej, co to udělá? A co má větší hustotu? Do emulze, kterou krásně roztřepe jeden ze sekundánů, pak, když se zase olej a voda rozdělí, paní učitelka vhodí svíčku: kde asi bude plavat, ve které vrstvě? A co korek?… “A jakou má hustotu vodka anebo whisky, paní učitelko?” ptá se kdosi z kluků a všichni se smějí. Jinak je ale kázeň ve třídě celkem slušná, z překřikování se přešlo na hlášení po jednom dvou napomenutích.

 

Jediná složitější a hůře transportovatelná věc je vařič, který zajistí rozpuštění cukru nad plamenem. To žáky pěkně zvedá ze židlí, tedy z laviček. Prostorem se line sladká vůně a děti volají: Karamel! Pro Anežku Koutníkovou učení ve verzi outdoor má jednoznačně přednost. “Děti tu na sebe lépe vidí, to za prvé. Ve třídě sice nemáme úplně klasické uspořádání, ale ani se lavicemi nedá pořád kdovíjak šoupat. A venku jsou děti soustředěnější a nabitější,” říká.

 

 

Každý sní o práci venku, ale škola ne. Co za tím je?

 

Jak to, že školy, které patří národu turistů, výletníků a chalupářů, se k učení venku moc nemají? Kde to vázne? “Máme výhodu, že jsme malá škola. Je nás asi sto. Na druhém stupni se nemůže rozhodnout jen jeden učitel, museli by jít ven všichni, a pak mezi třídami rotovat. My jsme třeba zachovali běžný rozvrh,” říká František Tichý. Na prvním stupni přesun ven ale velkou koordinaci nevyžaduje, učitelek v jedné třídě je málo nebo jen jedna. “Přesto tu školy skoro nevidím, spíš školky,” říká František Tichý a vzpomíná na dobu před třiceti lety, kdy učil na prvním stupni a s dětmi byl hodně venku. Už tehdy.

 

Vypočítává všechny výhody, které škola venku má z hlediska epidemiologického. “Nejsem odborník, ale vystudoval jsem přírodovědeckou fakultu a průzkumy jsem si načetl,” říká. “Z několika relevantních studií vyplývá, že nákaza venku je spíš vzácná.” Děti nabádá k opatrnosti, ale k nějakým úzkostlivým rozestupům je nenutí. “Velmi vnímám potřebu ochrany a roušky ve školách nezpochybňuji, ale bez nich je dětem i učitelům samozřejmě daleko lépe,” říká. Zmiňuje i to, že v parku nejsou žádné kliky od dveří ani plastové povrchy, kde by se virus držel. Takže se ani nemusí nic dezinfikovat. A každý má s sebou své jídlo, škola končí kolem půl druhé. “Škoda že tu ve Stromovce už nestojí venkovní učebny, dobře by teď posloužily,” říká.

 

 

Přírodopis klidně, ale i matematika

 

Jsou také slyšet námitky, že učit venku se dá přírodopis, ale ne tak čeština nebo matematika. Ale je to skoro spíš naopak. “Když třeba učím molekulární biologii, park mi moc nepomůže,” říká Anežka Koutníková. Ale samozřejmě platí, že ani neuškodí. Na matematiku je třeba jen bílá tabule. Matematikář z Přírodní školy na ní právě žákům vysvětluje cosi, čemu nerozumím, zaslechla jsem slovo nerovnice. Žáci mají papír, tužku, vlastní hlavu a někdo sluneční brýle.

 

Ve fyzice zase František Tichý napíše vzoreček na velký bílý papír a nosí ho od jedné skupinky žáků ke druhé. Tohle je zrovna jeho předmět, ale chodí se podívat i do jiných, je středobodem školy. Děti mu říkají Františku. Chemii zpestří historkou o tom, že staří Římané měli olověné nádobí a pomalu se tak trávili.

 

Ve své hodině hodí kamínek do vody a ukazuje délku vlny. Matematické kyvadlo si vyrobí z provázku a nůžek – a takových improvizovaných kyvadel je tu pak tolik, kolik je skupinek, na které třídu rozdělil.

 

 

Zpět do přírody, život se nedá odbývat

 

“Korona by nás mohla do přírody vrátit,” říká. Ač sám přírodní člověk, přiznává, že nikdy na tom nebyl fyzicky lépe než teď. “Jsem daleko víc venku, jezdím hodně na kole, chodím do lesa.”

Probíráme, co školám ještě může bránit v tom, aby se do učení venku pustily razantněji, než to dělají, a napadá mě strach z úrazů. Ten ovládá rodiče i učitele. Všude se řeší dozory, děti nesmějí kvůli možnému zranění běhat po chodbách, a co teprve, kdyby se vyhrnuly do přírody.

 

Nad tím František Tichý nesouhlasně kroutí hlavou. “Děti ze strachu zavíráme doma a ve škole, nemají tak možnost si svět nijak osahat, a zákonitě pak vyrůstá nemotorná generace. Pro takové dítě, které nikam nesmí, může být výlet opravdu nebezpečný. Ale čeho tímhle opečováváním dosáhneme? Dnešní svět není bezpečné místo, na dno člověk může spadnout velmi snadno. Držet děti ve sterilní bavlnce, kde se nenaučí, jak se o sebe postarat, a pak je do takového světa vypustit – to je nezodpovědné,” říká.

 

Abychom byli spravedliví: dost škol své venkovní učebny již vybudovalo. Nebo využívají zahrady, atria, altány, veškeré prostory, kde děti teď mohou sedět na čerstvém vzduchu. Přesto nelze přehlédnout, že česká školní třída zatím zůstává většinu času zavřená mezi čtyřmi stěnami.

 

 

Přečtěte si také rozhovor  s velkým propagátorem učení venku Petrem Danišem, a to ZDE.

 

Celý text článku s fotografiemi najdete ZDE.

 

0 komentářů: