Učitel: Kult dítěte

čtvrtek 8. června 2017 ·

Dítě. Na svět přichází bezbranné, bezmocné. Musíme ho chránit a podporovat. To první zvládáme všichni velice dobře, v tom druhém někteří z nás těžce selhávají – při výchově totiž často zaměňují „zdravou rodičovskou podporu“ za, až slepě nekritické, „protěžování osobnosti vlastního potomka“.

Milovanému, ale nezralému stvoření vkládají do rukou nekontrolovatelnou moc nad všemi, kteří s ním kdykoli v budoucnu přijdou do styku. A děj se vůle boží, zda poté v jeho okolí nezavládne náladová tyranie malého diktátora.

Vše má své příčiny, kult dítěte nevyjímaje. Podívejme se, kde tento problém začíná a kde může také skončit.

Chcete-li jezdit autem, musíte si nejdřív udělat řidičák. Chcete-li vlastnit střelnou zbraň, musíte získat zbrojní pas. Chcete-li sehnat lukrativní zaměstnání, musíte projít takřka nekonečným vzdělávacím procesem. A chcete-li mít dítě?

V prvních třech zmíněných případech musíte každopádně úspěšně podstoupit několik nesnadných zkoušek, ve kterých musíte prokázat svou osobnostní připravenost a zodpovědnost. V posledním případě však nemusíte prokazovat téměř nic. Každý z nás se může stát rodičem, aniž by o úskalích výchovy něco věděl. Že láska a obětování je pro osobnostní rozvoj stěžejní, a naopak, že omezování a řád by se měl z výchovného procesu zcela vymýtit, si bohužel nemyslí jen pár neinformovaných jedinců. A z těch se posléze pod tlakem skutečností mohou stát zaslepení ochránci „dětských práv“. No, přesněji, „dětských nálad“. Co ovlivní kultivovaného dospělého člověka, aby se z něj stal téměř divošský „militantní rodič“?

Důvodů může být hned několik. Jedním z nich, například, pozdní rodičovský věk.

Odkládání početí kvůli profesní kariéře, „nedostatečnému“ ekonomickému zabezpečení, neplodnosti, atd. zapříčiní, že rodiči dětí se často stávají lidé ve věku prarodičů. Biologické nastavení nás nutí výchovu s postupujícím věkem „změkčovat“. Čím budeme starší, tím více budeme puzeni své dítě sledovat, ochraňovat, hýčkat. Tato zvýšená pozornost dítěti může způsobit v rodinných vztazích potíže ve dvou směrech: dětskou manipulaci s pozorností a chováním rodičů a později agresivitu v procesu osamostatňování. Při vyšší inteligenci dítěte se pro něj jeho „starostlivý“ rodič velmi snadno stává „sociální zbraní hromadného ničení“.

Dalším problémem může být podléhání korporátnímu prostředí.

Vše, co se týká dětí, vždy bude obrovským zdrojem zisků. Rodiči „v zájmu dítěte“ prodáte téměř cokoliv. A když bude chtít z jakýchkoli morálních důvodů vzdorovat, tlak okolí ho donutí časem „vyměknout“. Co je to za rodiče, když svému dítěti nedopřeje tak „samozřejmou věc“? A dítě se následně utvrdí v přesvědčení, že má „právo“ vše mít a jeho rodič „povinnost“ mu to opatřit. V době, kdy se peníze stávají alfou i omegou životního stylu, se někteří rodiče postupně proměňují na pouhé „sponzorující zaměstnance“ svých potomků.

Z mého pohledu největší problém může způsobit šíření výchovných dezinformací.

Tomuto nebezpečí jsou vystaveni zpravidla rodiče s vyšším vzděláním. S vrozeným zájmem o pedagogiku si chtějí potvrdit, že při výchově svých dětí postupují správně. Nezřídka však narazí na knihu či článek, který paradoxně výchovu neulehčí, ale zkomplikuje. V rámci „nastudovaného moderního přístupu“ rodič potlačí veškeré přirozené varovné signály a slepě následuje předložené „výchovné“ pokyny. Například, že „dítě se za žádných okolností nesmí nijak omezovat a musí být podporováno v jakékoli spontánní činnosti“. Když jim pak dítě spontánně devastuje dům, vnímají to jako projev jeho osobnostního rozvoje. Tento „pedagogický směr“ opravdu existuje, nazývá se antipedagogika, a bohužel není tohoto druhu jediný.

Jestliže se pak k jednomu či všem z výše zmíněných „problémů“ přidají jisté osobnostní dispozice, z rodiče se zákonitě stane militantní zastánce zájmů svého vrtošivého dítěte. Na jedné straně zoufalý člověk bezmezně milující své dítě, ale bez jakéhokoli výchovného vlivu, na druhé straně agresivní despota v sociálním okolí svého „dětského velitele“. Do slova a do písmene se změní v šikanujícího nohsleda svého potomka. Obranné mechanismy jeho prožívání nepřipustí přiznání si rodičovského selhávání a výchovný tlak se místo na potomka začne obracet na jeho sociální okolí. Děti na pískovišti, jejich rodiče, spolucestující v MHD, spolužáky, učitele, vedení školy. Zkrátka na všechny, se kterými se jejich svěřenec dostane, případně jen může dostat, do konfliktu. Zastrašování a psychická agresivita se v jejich „teritoriu“ stanou běžným jevem.

V případě, že tato rodina zůstane ve svém „počínání“ osamocená, nemusí být ještě tak zle. Ostatní se budou snažit od ní co možná nejvíc distancovat, v krajním případě diplomatickou cestou se jí zbavit (např. že by se jejich dítě mělo přestěhovat kvůli alergii na venkov nebo přejít na jinou školu, kde by mělo lepší podmínky pro svůj osobnostní růst). Přesvědčíte-li rodiče, že jinde se budou mít se svou ratolestí daleko lépe, máte vyhráno.

Jenže, nežijeme v pohádce, takto to dopadne málokdy. Kult dítěte není izolovaným jevem a dříve nebo později najde konfliktní rodina své spojence. Po dobrém (budou-li stejného ražení jako oni) nebo po zlém (zastraší-li je natolik, že začnou plnit všechny jejich požadavky). Představte si situaci, kdy se dvě, tři „spřátelené“ rodiny sejdou v restauraci na svátečním obědě, nebo když se na třídních schůzkách několik rodičů „shodne“ na špatném pedagogickém přístupu nějakého učitele. Jak obě situace mohou pro všechny zúčastněné dopadnout, ponechám na vaší fantazii.

Přes dvacet let se profesně zabývám vztahovou dynamikou. Jak a proč vztahy mezi lidmi vznikají, vyvíjí se, zanikají. A hlavně jejich patologií. Z tohoto pohledu kult dítěte představuje nedozírný společenský problém:

1. Militantní rodiče“ se budou ideologicky sdružovat, budou veřejně aktivní, své oponenty budou všemi prostředky zastrašovat a umlčovat.

2. V dohledné době mohou zcela ovládnout školskou politiku (již dnes mají silný vliv), jejichž důsledkem bude ztráta profesní nezávislosti učitele a rozvoj šikany (na všech úrovních, včetně bossingu a mobbingu) ve školách.

3. Děti těchto rodičů nebudou mít šanci „sociálně dozrát“, jejich patologické chování jim znemožní profesní uplatnění ve společnosti i uspokojivý rodinný život.

4. Kult dítěte bude silně nabourávat stabilitu a ekonomickou výkonnost společnosti a tím výrazně napomáhat centralizaci moci.

Jsem pedagog a doufám, že jím i nadále budu. A velmi si vážím chytrých a vzdělaných lidí. Zamyslete se, prosím, nad myšlenkami pana doktora Koukolíka, paní doktorky Drtilové, paní doktorky Prekopové nebo pana doktora Glasse. Možná Vám dají naději a sílu něco změnit. Pak začnu věřit, že ve všem, co jsem dnes napsal, jsem se mýlil.


Doporučená literatura


František Koukolík, Jana Drtilová: Život s deprivanty I. a II. (Galén, Praha 2001 a 2002):  rozsáhlé dvoudílné, ale velmi čtivé a pochopitelné dílo.

Jiřina Prekopová: Malý tyran (Portál, Praha 1993): tenká, velmi srozumitelná kniha založená na případových studiích. Stěžejní k dané problematice.

Jay D. Glass: Zvíře v nás (Motýl, Bratislava 1999): tenká, pro humanitně zaměřené čtenáře kontroverzní publikace. Stručně, pochopitelně a precizně formulované myšlenky.

0 komentářů: