Jaroslava Vašutová: DOKUMENTY 172. Učitel a jeho univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí

pondělí 23. října 2017 ·

Tento článek z roku 1998 je důkazem, jak dlouho narůstají dnešní superproblémy kolem učitelů. „Problémy se vždy objeví tam, kde není jasná koncepce pro budoucnost, kde nastanou zvraty od jednoho extrému ke druhému, kde argumentace protivníka není vyslyšena, kde padá vzájemné respektování,“ píše autorka. Jak aktuální a výstižné! Ovšem čas na změnu profese nemůže být nekonečný a začátek je stále na vysokých školách.

Role učitele ve společnosti, nové strategie ve vzdělávání učitelů, problematika předmětových didaktik a specifických otázek výchovy a vzdělávání v učitelské přípravě, profesní dráha a další vzdělávání učitelů – to byla hlavní témata mezinárodní vědecké konference „Učitel a jeho univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí“, kterou uspořádala pražská pedagogická fakulta u příležitosti oslav 650. výročí Univerzity Karlovy, za účasti více než stovky zahraničních účastníků z 22 zemí a dalších 150 z České republiky.

Téma „učitel“ se u nás stalo v 90. letech jedním z velmi diskutovaných, zkoumaných, popisovaných i kritizovaných v odborných a decizních kruzích a vstoupilo i do povědomí veřejnosti. Důsledky transformace společnosti se bezprostředně odrazily v transformaci systému školství a vzdělávání, na jejímž prahu stáli sami učitelé. Po dlouhém období ideologických tlaků našli konečně prostor pro vlastní emancipaci a seberozvoj. Ukázalo se však, že měnící se kontext vzdělávání nebyli učitelé jako profesní skupina s to reflektovat ve své práci a v sebehodnocení a přizpůsobit se novým vzdělávacím požadavkům i podmínkám měnícího se systému školství. Je to pochopitelné, neboť změna profese spojená se změnou myšlení a hodnocení, s novými znalostmi, s jinými preferencemi jednotlivých jejích aspektů a s novými požadavky rodící se demokratické společnosti na výchovu a vzdělávání, to je záležitost dlouhodobější než jen několik měsíců nebo i roků.

V nových poměrech společenského a vzdělávacího prostředí pak snadno docházelo k extrémním jevům, ke kontroverzním střetům a zklamáním na straně učitelů i představitelů vzdělávací politiky, vlády a parlamentu, často však i žáků a jejich rodičů. Připomeňme problém platů a úvazků, ale i určité zpochybňování oprávněnosti univerzitního vzdělávání učitelů a v jednotlivých případech zpochybňování pedagogických postupů. Problémy se vždy objeví tam, kde není jasná koncepce pro budoucnost, kde nastanou zvraty od jednoho extrému ke druhému, kde argumentace protivníka není vyslyšena, kde padá vzájemné respektování.

Při posuzování učitelů v současné době je třeba zvláště zohlednit jejich vysoce náročnou a zodpovědnou práci, která vyplývá z nových rolí, jež přijali a které vyžadují určitou profesní kompetenci založenou na nové kvalitě a kvantitě znalostí a dovedností. Společnost musí dát učitelům čas pro jejich profesní obnovu, vytvořit vstřícné pracovní podmínky pro jejich pracovní výkon a umožnit kariérový růst s odpovídajícím finančním ohodnocením.

Chceme-li, aby učitel byl ve své profesi více nezávislý a zároveň osobně zodpovědný za vzdělávací výsledky, aby byl pedagogicky a předmětově vysoce kvalifikovaným odborníkem s rozvinutou sociální kompetencí, aby měl patřičnou míru profesního sebevědomí, založeného na reflexi změn profesního prostředí, na sebereflexi, musíme pro to vytvořit vzdělávací a pracovní podmínky. Primárně v tomto směru působí přípravné vzdělávání učitelů. Právě zde je třeba přehodnotit koncepci a zvýšit úroveň a náročnost studijních programů učitelství jako skutečnou přípravu na profesi a věnovat pozornost nástrojům pro posouzení profesních předpokladů absolventů učitelských studijních oborů.

Naznačili jsme některé problémy učitelské profese, které vykrystalizovaly ve vývoji posledních několika let. Zdá se, že nejen v České republice, ale i v zahraničí mají učitelé problémy související s jejich profesi, postavením, pracovními podmínkami, vzděláváním a to v celé rozmanitosti společenského a vzdělávacího kontextu. Proto je důležité pořádat mezinárodní setkání, která dávají příležitost k vzájemnému poznávání, ke srovnávání, k vyslovení nových idejí, k výměně informací a zkušeností, k získání podnětů i k navázání osobních kontaktů. Toto vše právě odeznělo na konferenci o učiteli, z níž si její účastníci odnesli to, co pro ně, pro každého jednotlivce, bylo přínosné.

Na konferenci bylo předneseno na 150 příspěvků, které v 5 sekcích řešily specifické otázky učitelské profese a vzdělávání učitelů. Důležité pro tuto konferenci bylo, že se uskutečnila pod záštitou prezidenta republiky, za přímé účasti ministra školství, mládeže a tělovýchovy Eduarda Zemana, senátorky Jaroslavy Moserové jako předsedkyně České komise pro UNESCO, rektora Univerzity Karlovy profesora Karla Malého a děkana pedagogické fakulty UK profesora Zdeňka Heluse. Vystupovali zde také představitelé největší mezinárodní sítě institucí vzdělávajících učitele v Evropě (Thematic Network on Teacher Education in Europe, zkratka TNTEE)


Které hlavní myšlenky a otázky zazněly v referátech?

1. Projevila se určitá míra pesimismu nad složitostí dnešního světa a civilizačními problémy. Učitelé se však nemohou vzdát své role vychovatelů ve smyslu pozitivního ovlivňování globální společnosti. Očekává se, že se stanou garanty udržení demokracie, historických a kulturních hodnot, protože oni nejlépe mohou porozumět řádu světa a uvést do něj své žáky.

2. Do vzdělávání učitelů se musí nutně promítnout změny ve společnosti a v rolích učitelů ve vyučování. Učitel už není pouze subjektem, který zprostředkovává poznání, neboť se stává facilitátorem v rozvoji žáků, poradcem při řešení učebních a osobních problémů žáků, manažérem, který organizuje práci ve třídě nebo řídí chod školy, partnerem v učení a hodnocení, prostředníkem v komunikaci mezi žáky, učitelským sborem a vedením školy, atd. Nová kurikula vyžadují změny v pojetí vyučování, stále více je kladen důraz na rozvíjení kooperace mezi žáky, kolegy ve sboru a institucemi. Programy přípravného vzdělávání učitelů tudíž musí být založeny na reflexi potřeb reálného vzdělávacího prostředí, na optimálním poměru teorie a praxe, na výsledcích výzkumu v oblasti školství a vzdělávání, na skutečném osvojení profesní kompetence.

3. Klíčový význam v přípravě budoucích učitelů by měly mít předmětové didaktiky. Ukazuje se, že je nezbytné, aby se rozvíjely jako samostatné vědní disciplíny na teoretické bázi s důslednou vazbou na vyučovací praxi. Je odmítáno „metodikaření“ či „receptologie“, které v novém pojetí předmětových didaktik nemají místo. Didaktiky by měly plnit funkci mostu mezi čistě pedagogickou a předmětovou/oborovou složkou programů přípravného vzdělávání učitelů.

4. Profese učitele je neměnná ve svém poslání, avšak nové role vyžadují také nové profesní kompetence, jak již bylo několikrát řečeno. Jejich utváření je záležitostí procesu profesionalizace, do něhož významnou mírou zasahuje další vzdělávání učitelů. Právě tato oblast má mnoho otazníků. Jedním z nich je propojení dalšího vzdělávání s profesní kariérou, dalším pak nesoulad s přípravným vzděláváním. Problémem se stává vhodnost a efektivnost stávajících forem dalšího vzdělávání a jeho institucionalizace.

Na učitele velice působí změny jak obecného, tak vzdělávacího kontextu. Většinou nejsou sami schopni je artikulovat a tak se dostávají do profesních i osobních potíží, které se projevují ve vyhasínání, rezignaci a odchodu z profese. Koncepce dalšího vzdělávání by proto měla zohlednit vzdělávací potřeby učitelů širokou nabídkou různorodých programů v oblasti oborové, pedagogické, didaktické, psychologické, i jiné.

5. Škola je místem, kam přichází nejen běžná žákovská populace, ale jedinci vyznačující se odlišnostmi. Škola je ideálním prostředím, které nechápe odlišnosti jako překážku pro vzdělávání, ale působí jako interkulturní prostředí. S tím by měli být učitelé ztotožnění a v tomto směru vzděláváni.

Významným subjektem ve spolupůsobení školy a společnosti na mladou generaci jsou rodiče. Nelze je proto opomíjet jako marginální skupinu. Naopak je potřebná vzájemná komunikace a ta vychází od učitele, který má k tomu profesní kompetenci.

6. Univerzita připravuje studenty pro různé profese a proto její absolventi musí být vzděláni na takové úrovni znalostí a dovedností, aby se uplatnili jako vysoce kvalifikovaní pracovníci. Rozhodující roli v tom hraje profesionalita vysokoškolských učitelů a to nejen pokud jde o vědeckou erudici, ale také o expertní zprostředkování vědeckého poznání studentům, tedy o aspekt pedagogický.

Specifickou skupinou vysokoškolských učitelů jsou vysokoškolští vzdělavatelé učitelů, kteří nejen svoji oborovou profesionalitou, ale pojetím výuky a postoji k učitelské profesi se stávají rozhodujícími činiteli pro kvalitu příštích generací učitelů.

Konference skončila, problémy byly prezentovány a diskutovány a často bylo naznačeno i jejich řešení. Co se bude dít dál? Spokojení účastníci přenesou získané poznatky na správná místa, do správného času. Nespokojení pak vysloví svá zklamání i kritiky. Organizátoři konference, tj. vědečtí a odborní pracovníci Ústavu výzkumu a rozvoje školství PedF UK připravují jako výsledek konference sborník příspěvků.V celém rozsahu bude publikován na Internetu koncem tohoto roku a vybrané referáty vyjdou v tištěné podobě. Lze doufat, že najdou své čtenáře mezi širokou pedagogickou veřejností.

PaedDr. Jaroslava Vašutová, Dr.
Ústav výzkumu a rozvoje školství, PedF UK Praha

Zdroj: Vašutová Jaroslava: Učitel a jeho vzdělávání v příspěvcích mezinárodní vědecké konference. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, říjen 1996, č. 3, str. 12. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů: