Michal Chládek: Poslankyně Zajíčková – základní škola by měla trvat osm let

Citace z perexu článku pro Novinky.cz: „Vybrat si pro své dítě základní či mateřskou školu podle kvality či umístění, to by podle poslanců napříč spektrem nemělo být možné.“ To by znamenalo zákaz spádové turistiky, tzn. zápisů dětí na základní a mateřské školy v obcích, kam je rodiče účelově přihlašují k trvalému bydlení. Poslankyně za ODS Renáta Zajíčková ale říká: „Je přirozené a pochopitelné, že rodiče mezi odlišnými školami hledají pro děti tu správnou. Spádovou turistikou pak pouze obcházejí pravidla, která jsou zcela evidentně špatně nastavená.”

Zdroj: Fórum 24, 3. 6. 2023

 

Myšlenka omezení spádové turistiky přichází v souvislosti s letošním přetlakem na některých školách, zejména gymnáziích ve velkých městech, tedy u středního školství. Mohla s nedostatkem kapacit středních škol něco udělat současná vláda? O problému se vědělo 15 let.

 

Předně musíme uvést na pravou míru, že spádovost se týká pouze mateřských a základních škol, protože právě zde probíhá povinná školní docházka a právě zde musí zřizovatelé místa dětem garantovat. V mediální bouři okolo přijímaček pak zaniká to podstatné – ve švech praskají jen některé střední školy. Celkově místa na středních školách převyšují poptávku. Nedostatek míst v některých městech a na určitém typu škol je problém především systémový. Vzdělávání jsme po revoluci skutečně výrazně decentralizovali, máme velké množství autonomních škol, za které de facto kromě ředitele nikdo nenese odpovědnost. To má své výhody, ale i nevýhody. Za dostatečnou kapacitu škol odpovídá zřizovatel, což je v případě základních a mateřských škol obec, u středních škol kraj.

 

Aby byla kapacita vždy dostatečná a navíc odpovídala poptávce, je nutné strategické a koncepční řízení regionálního školství. Zřizovatelé musí vidět dál, než je konec jejich politického mandátu. Musí pracovat s demografickým vývojem a se změnou společenské poptávky. Tady bohužel některé minulé politické reprezentace zaspaly. Nevěnovaly se dostatečně demografickému vývoji a nepřipravovaly kapacity škol na nápor žáků, který právě nyní zažíváme.

 

Je ale také potřeba říci, že systémové nastavení financí z rozpočtového určení daní počítá více s údržbou školských objektů než s jejich budováním. Prostě žádná obec či město nemá dostatečné prostředky pro výstavbu nových škol. Zde musí dělat pobídku stát a se zřizovateli spolupracovat.

 

Přesto se dalo udělat mnohé a některá opatření by přinesla rychlý efekt. Uvedu jako příklad změnu vyhlášky k hygienickým normám. Všeobecně se ví, že naše vyhláška je zastaralá, neúměrně přísná a navíc nereflektuje změny ve společnosti. Mám na mysli jiný způsob výuky a také vývoj technologií. Hygienické požadavky ve vyhlášce jsou často překážkou pro flexibilní a rychlé řešení při navyšování prostorových kapacit. A nemusí to být hned škola nová. Mnoho mateřských, základních i středních škol má nevyužité půdní či jiné prostory, které by se v případě potřeby mohly rychle adaptovat právě na nové třídy. Jenomže zastaralá vyhláška takovou změnu prodlužuje, prodražuje či úplně znemožňuje.

 

To se ale naštěstí brzy změní. Od 1. září bude platit novelizace, která přinese významné zjednodušení hygienických norem. Iniciovala jsem tuto změnu z pozice poslankyně a přizvala k jednání tři dotčená ministerstva. Na pracovních jednáních za účasti i zástupců samospráv se dohodly výrazné úpravy a zjednodušení.

 

Může být řešením kapacit středních škol právě budování gymnázií? Pravděpodobně totiž nestačí argument, že máme například v Praze na středních školách více míst než hlásících se žáků. Problém bude dle mého názoru s kvalitními školami a jejich nedostatkem, vnímám to správně?

 

Vybudovat novou školu je až posledním řešením. Pokud zřizovatel kontinuálně optimalizuje nabídku oborů středních škol, nemělo by se stát to, co vidíme v těchto dnech. Zřizovatel musí při utváření nabídky brát v úvahu mnoho faktorů, například demografický vývoj, skladbu obyvatelstva, pracovního trhu, tím mám na mysli strukturu průmyslu či jiného hospodářského odvětví daného regionu, a samozřejmě poptávku zaměstnavatelů. 

Pokud je například v Praze velká koncentrace bank, úřadů, mediálních domů, nemocnic nebo různých státních či mezinárodních institucí, je logické, že nabídka středoškolského vzdělání by tomu měla odpovídat. Samozřejmě, že je špatně, pokud v Praze není větší zastoupení gymnázií, která právě nabízejí všeobecné vzdělání a tím pádem možnost vstupu na jakoukoliv vysokou školu.

 

A co osmiletá gymnázia, zvažuje se jejich znovuobnovení (nová se už nesmí otevírat)?

 

Osmiletá gymnázia jsou naším evergreenem. Někdo po nich volá, jiný je odsuzuje. Faktem je, že se už v našem vzdělávacím systému zabydlela a našla si svoje „zákazníky“. Pokud chceme mluvit o jejich snižování či rušení, musíme se podívat na celý systém regionálního školství, na architekturu, na které naše mateřské, základní a střední školy stojí. Současný systém vznikl v 90. letech, jeho nastavení neodpovídá současnému vývoji a novým potřebám ve společnosti.

 

Proto jsem přišla s odvážným návrhem reformy, která popisuje všechna bolavá místa a představuje komplexní změnu. Hlavním posunem vpřed bude prodloužení školní docházky i na střední školu. Je to trend ve všech vyspělých zemích, který vychází z faktu, že čím déle se jedinec vzdělává, tím více rostou jeho předpoklady pro úspěšný osobní i profesní život. Posunem povinného vzdělání i na střední školu by se také odbouraly nežádoucí předčasné odchody ze středních škol a mladiství by dostávali všeobecné vzdělání až do svých 16 let. S touto změnou souvisí možnost zkrátit základní školu z 9 na 8 let.

 

Důvodů, proč tento návrh prosazuji, je několik. Jedním z nich je, že věk maturantů se u nás pohybuje od 19 do 21 let. To je ve srovnání s Evropou nebývale vysoké a podle průzkumů pro samotné studenty demotivující. Jsou dospělí, chtějí již o sobě rozhodovat sami, ve věku kolem 20 let mají být už na vysokých školách, získávat zkušenosti na stážích, nebo pracovat.

 

Pokud bychom se pustili do takto rozsáhlé reformy, přirozeně by se otevřela i otázka víceletých gymnázií. Já určitě nejsem pro jejich rušení, ovšem jistou revizi by si i tento segment zasloužil.

 

Zpět ke spádové turistice. Je omezení spádové turistiky řešením? Zákaz se totiž týká pouze MŠ a ZŠ.

 

Spádová turistika je jedním z neblahých jevů našeho školství. Na druhou stranu je potřeba říci, že se netýká všech škol a obcí. Je to stejné jako u problému s kapacitami. Jedná se o lokální záležitosti a je asi pochopitelné, že se tyto jevy především vyskytují ve větších městech. Ovlivňuje to skladba obyvatel, širší možnost výběru a různá kvalita. Pokud chceme nabídku zachovat, a já jsem určitě pro, zpřísňovat pravidla spádovosti nedává smysl. 

Když se podíváme do zahraničí, najdeme různé modely – od nemožnosti si základní školu vybrat po širokou volnost. Vzhledem k tomu, že naše pojetí vzdělávacích programů umožňuje velkou pestrost a tím pádem vytváří rodičům možnost výběru školy, která nejvíce odpovídá potřebám dítěte i rodiny, znemožňovat tuto volbu regulací spádovosti by bylo proti tomuto smyslu. Řešením je zkvalitňovat a zkvalitňovat, zachovávat zdravou konkurenci a vytvářet spravedlivé a stabilní prostředí pro rozvoj škol.

 

Jaké by podle vás bylo nejlepší řešení současné situace tak, aby na jedné straně nebyl na některých školách přetlak a na druhé v jiných neobsazená místa? Jak zohlednit specifická kritéria rodičů nebo dětí?

 

Rozhodující je, jak si my, česká společnost, představujeme volnost vzdělávání v mateřských a základních školách. V minulosti existovaly jednotné osnovy, podle kterých se učilo v každé škole. Po roce 1989 se od této jednotnosti ustoupilo a od roku 2005 existuje pro obsah vzdělávání pouhý společný rámec, který umožňuje každé škole se profilovat dle prostředí (v blízkosti les, lyžařský areál), lokality (velkoměsto, malá obec), skladby obyvatelstva nebo vybavení (bazén, laboratoře). Pokud se shodneme na tom, že toto je správná cesta, musíme rodičům a jejich dětem zachovat možnost výběru a pouze stanovit pravidla pro to, aby se každé dítě v místě svého bydliště do školy či školky dostalo. A to lze udělat přes jeden spádový obvod. V některých našich městech to tak funguje. V Praze je spádovost k dané škole vytvořena konkrétními ulicemi s čísly popisnými. Je na zřizovateli, aby to změnil.

 

V jakém stadiu jsou jednání o změně pravidel výběru školy?

 

Nemám informace o tom, že by se změny na MŠMT připravovaly. V rukou to mají především zřizovatelé. Ti stanovují způsob tvorby spádového obvodu.

 

Uvedu příklad. Když jsem byla starostkou Prahy 5, zavedla jsem jeden spádový obvod u MŠ pro celou Prahu 5, a protože nedocházelo k výrazné spádové turistice u zápisu do prvních tříd, spádovost základních škol byla tvořena podle ulic. Pokud by se ukázalo, že i v Praze 5 je v tomto ohledu problém, politická reprezentace to může změnit.

 

Jaké jsou podle vašeho názoru dlouhodobé nástroje pro to, aby k podobným situacím, jako je nedostatek míst na kvalitních středních školách, nedocházelo?

 

Potřebujeme okamžitě optimalizovat zastaralou školskou infrastrukturu a školy ji musí společně efektivně sdílet. Inovaci středního školství spustíme prodloužením povinného vzdělávání o dva roky na SŠ se společným všeobecně-odborným základem příbuzných oborů. To je trend úspěšných vzdělávacích systémů, který dětem dává čas na pozdější rozhodování o užší specializaci. Je nejvyšší čas na skutečnou reformu českého vzdělávacího systému. Jen tak dokážeme v době inovací pružně reagovat na proměny trhu práce i jednotlivých profesí.