Vladimír Kroc: Děti můžeme posílit v jejich sebehodnotě. Nejtěžší je batolecí fáze a puberta, říká psycholožka Miková

Nejtěžší fáze ve výchově dětí je fáze batolecí a puberta. Alespoň to říká psycholožka a autorka knihy Milovat nestačí Šárka Miková pro Radiožurnál. „Rodiče mohou pomoci především tím, že se budou snažit zůstat klidní, když na ně začne puberťák chrlit emoce. I když to tak nevypadá, tak je pořád potřebuje. Potřebuje se od nich oddělit, přitom potřebuje hledat své místo v budoucím světě. A měli by být přístavem, kotvou,“ vysvětluje psycholožka.

 

Zdroj: irozhlas.cz 7. 1. 2024

 

Podtitulem vaší knihy je Cesta k sebehodnotě s Teorií typů. Ale pojďme hned k titulku – jak to, že nestačí milovat?

Má to dva významy. Jednak milovat nestačí, protože by to mohlo znamenat slepou lásku bez hranic, a to bychom nevychovali děti, které jsou schopné obstát s nějakou odolností v dnešním světě.

 

A druhý význam, o kterém píši v knize, je, že láska není jedna a že i milované dítě si může připadat nepochopené, nepřijaté a vyrůstat s narušenou sebehodnotou.

 

Protože může být výrazně jiné, než jsme my rodiče. A pro nás rodiče může být těžké to dítě chápat, vytvořit mu prostředí, ve kterém by se mohlo stát samo sebou, a ono potom může cítit, že ho nepřijímáme takové, jaké je.

 

Co máte na mysli sebehodnotou?

Sebehodnota je v psychologii pojem, který patří k pojmu sebeúcta, to je vztah, který k sobě máme. Sebeúcta je nesmírně důležitá pro naší úspěšnost, ať už pracovní, nebo ve vztazích.

 

Když nemáme rádi sami sebe, když sebe nepřijímáme, když si nedůvěřujeme, tak všechno je daleko komplikovanější. A sebehodnota je jedna ze dvou složek. Nejdříve řeknu tu první a té se říká kompetentnost. To je, když máme radost, když se nám něco podaří. Je to vázané na naše výkony nejen v práci, ale i ve vztazích.

 

Ale potřebujeme mít i dobrou sebehodnotu, to je ta druhá složka sebeúcty, která znamená, že přijímáme sami sebe bez podmínek, bez ohledu na to, jaké výkony podáváme. A sebehodnota vzniká právě v nejútlejším dětství skrze přijetí, skrze to, že rodič přijímá dítě, z něhož rozkvétá nějaký typ osobnosti. A rodič dokáže dítě přijímat takové, k čemu přirozeně od narození tíhne.

Vrozené nastavení

A co je teorie typů?

Teorie typů je psychologický nástroj, který je odvozený od toho, co kdysi vymyslel Carl Gustav Jung, zakladatel analytické psychologie. A on popsal, že přicházíme na svět s vrozeným nastavením mozku, a přestože víme, že mozek je plastický a můžeme si vytvářet spoustu nových neuronových sítí, tak ne všechny se nám vytvářejí stejně snadno.

 

A právě vrozené nastavení znamená, že k něčemu přirozeně tíhneme, že nás to přitahuje, že budeme tohle dělat a takhle reagovat.

 

Máme vidění světa, vidíme svět různými způsoby, ne všichni stejně, byť si myslíme, že ano, a také vyhodnocujeme svět, rozhodujeme se podle různých faktorů. A všechny rozdíly mají silný vrozený základ. A můžeme děti podporovat v tom, aby šly cestou, která je jim přirozená, nebo jim v tom, často nevědomě, bránit. A to pak narušuje sebehodnotu.

 

Vaše dvě předcházející úspěšné knihy se jmenují Nejsou stejné a Ani mámy nejsou stejné. Kdo nejsme stejní? Jako děcka nejsme stejní?

Ani dospělí. Někdy si rodiče myslí, že zatím píší knihy hlavně o dětech a o výchově, že se věnuji jenom dětem, ale není to tak.

 

Vrozený typ osobnosti, jeho určitá složka, které říkám vrozené potřeby, nám zůstává po celý život a dál se lišíme v tom, co je pro nás životně důležité, co nás motivuje. Pro někoho celý život zůstane důležitá stabilita, předvídatelnost, spolehlivost, a pro někoho je důležitá naopak akce, reagování na situace, které jsou teď a tady, někdo je vizionář, kdo se dívá hodně do budoucnosti, někdo žije spíš tím, že se rád drží toho, co zažil v minulosti.

A to jsou faktory, které nám zůstanou, protože jsou pro nás vnitřně zásadní, ale my se učíme, učíme se různé dovednosti, učíme se i to, co nám není přirozené, to je všechno v pořádku. Ale stojí nás to trochu víc úsilí.

 

S jakými problémy se na vás rodiče obracejí nejčastěji?

Často jsou to děti, které jsou hodně výrazné, děti, které mají potřebu akce, být teď a tady, potřebu svobody, jsou to děti, které často hranice zkoušejí víc než jiné děti, potřebují hodně externích podnětů, aby se něco dělo.

 

A když to není, tak to způsobí samy – skáčou, křičí. A to může být pro rodiče opačných typů, kteří jsou spíše introvertní, racionální, extrémně náročné takové dítě zvládat. Můžou si dokonce myslet, že dítě má ADHD, ale to v tomhle věku není možné určit a často je to projev přirozeného temperamentu…

 

Děti vychováváme pro budoucnost, ale doba se strašně rychle mění, dynamika je zřejmá. Jak odhadnout to, co bude v budoucnu dobré?

Nevíme, pro jakou budoucnost děti vychováváme. Začínáme bohužel tušit, že budoucnost bude extrémně náročná hlavně z hlediska přizpůsobování se tomu, jak se věci mění. A co my jako rodiče můžeme určitě udělat, a proto jsem napsala knihu Milovat nestačí, je právě děti posilovat v jejich sebehodnotě.

 

 

Jaké jsou osobnostní typy? A komu je určená kniha Milovat nestačí? Poslechněte si celý rozhovor.