Jitka Polanská: Máme zájem na tom udržovat státní správu ve stavu naučené bezmoci?

Co přináší změnu k lepšímu? Jak nereálné požadavky a očekávání paralyzují veřejnou debatu o potřebných systémových změnách, nad tím se zamýšlí redaktorka EDUinu Jitka Polanská.

 

Zdroj: EDUin 8. 2. 2024

 

Karel Gargulák z PAQ Research na svém profilu na facebooku pochválil vedení Cermatu za to, že se jim podařilo spustit nový elektronický systém podávání přihlášek na střední školy, i když se zpožděním a s chybami. Cermat je pod palbou kritiky za to, že aplikaci vyvíjel nestandardně (dokonce se zapojením syna ředitele), a kompliment tak mnohé podráždil. Někdo si myslí, že je přímo nevýchovný. Takhle profesionální státní správa fungovat nemá, v „civilizované zemi“ věci přece nevznikají na koleně.

 

Přání žít v zemi, kde se věci dělají profesionálně a na výši, je pochopitelné. Má ale jeden zádrhel: nebere v úvahu danosti a kulturu. Můžeme to třeba nazvat místním koloritem nebo momentální kapacitou systému. Místo reálných očekávání staví vzdušné zámky. Je dobré aspirovat na něco lepšího, ale také správně ocenit to, co je k dispozici. Rozpor mezi očekáváními a realitou je v Česku zdrojem velké frustrace. V takovém negativním kolektivním stavu mysli ztrácíme rozlišovací schopnosti.

 

Velmi výrazně se to projevuje, když hodnotíme, co dělá státní správa. Všechno je špatně. V nejlepším případě se věci přejdou mlčením. Na ocenění zapomeňte! Takto pojatý veřejný tlak ale působí silně demotivačně. Je to jako ve škole. Pokud učitel chce, aby se žák zlepšoval, nemůže mu vytýkat každou chybu, přehlížet dobrou snahu a neustále ho ponižovat. Tím by ho jen přivedl ke stavu naučené bezmoci. Možná tenhle příměr bude někomu připadat zvláštní, protože státní správa je všemocný moloch, nikoli bezbranný žáček. Ve veřejných institucích ale sedí lidé, nikoli roboti bez emocí, a většina z nich chce udělat něco užitečného, nechce škodit. Nejsou to žádná monstra, jak si vox populi na sítích představuje.

 

 

Paralyzující strach z chyby

 

Je tedy otázka, co jim brání v tom dělat věci, které budou funkční a můžeme je pochválit. Možná je špatná úvaha, že toho docílíme, když budeme hlavně nároční a přísní. Možná tomu zásadně nepomáhá totální a snadná kritika všeho, která se řine z médií a ze sociálních sítí. V nedávném rozhovoru v Respektu popisuje manažer MŠMT na odchodu Jakub Drbohlav paralyzující strach z chyby, který udržuje ministerstvo v základním operačním módu, kde se jen horko těžko sbírají síly k jakékoli reformě. Jako kdyby se celý organismus zavinul do sebe a začal fungovat neuroticky. Jak popisuje Drbohlav, čas se pak tráví stavěním obrany proti nařčení z chyby, případně hledáním formálních chyb u druhých. Zkuste v takovém prostředí experimentovat, přicházet s nápady a prosazovat je.

 

Když ministerstvo před časem připravilo poměrně odvážný a správný návrh na zrušení známek v prvních třech ročnících základní školy, nikdo je za to nepochválil, dokonce ani progresivní sdružení, která jinak pořád mluví o tom, že škodlivost známek u malých školáků jasně převažuje nad přínosy. Kriteriální hodnocení, které má známkování nahradit, nebylo špatně vymyšlené, určitě by pomohlo ulámat hroty špatným známkám, aniž by učitele stálo kdovíkolik práce navíc, a o to primárně šlo. V jiných zemích používají něco velmi podobného.

 

Dostali lidé, kteří to na ministerstvu vymysleli a prosadili, nějakou podporu od poučené veřejnosti? Nevšimla jsem si. Když už se nekritizoval samotný návrh, aspoň se říkalo: stát ať nikomu nic nenařizuje, stejně to ve výsledku zase špatně dopadne. Myslím, že tahle protistátní rebelie u nás došla opravdu daleko. Mimochodem, v Polsku už dávno v prvních ročnících neznámkují, nařídil to samozřejmě stát a nezrušila to ani předchozí, velmi konzervativní vláda PiS.

 

Zpět k obecnému problému: je dobré se zamyslet nad tím, co nakonec přináší skutečnou změnu k lepšímu. Možná je to větší realismus. Mnoho lidí s dobrými úmysly, ale nereálnými požadavky, které nekompromisně vyjadřují ve veřejném prostoru, se často nevědomky podílí na udržování status quo. 

 

(Poznámka: Lupa.cz vydala rozhovor s vývojáři aplikace s titulkem Pracovali jsme i na Štědrý den, ale stejně jsme za blbce. Je fajn, že z anonymních terčů se tím stávají živí lidé.)