Za chybu žáky netrestejte, pracujte s ní a odhalujte její příčiny

pátek 30. října 2020 · 0 komentářů

Jednou ze zásad formativního hodnocení je předávat žákům více odpovědnosti za vlastní učení. A to například i ve chvíli, kdy od učitele či od spolužáka obdrží hodnocení své práce. Angažovanost žáků a práce s chybou jsou oblasti, kterými se mimo jiné zabývá osmnáct skupin formativního hodnocení na devíti základních školách ve čtyřech krajích České republiky.

 

Zdroj: tisková zpráva 16. 9. 2020

 

Skupiny fungují v rámci projektu Zavádění formativního hodnocení na základních školách, který realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř.

 

Formativní zpětnou vazbu žáci dostávají v okamžiku, kdy se ještě učí a mají tedy také možnost na získaná doporučení reagovat. Když učitel poskytne žákovi hodnocení s cílem pomoci mu v dalším učení, vždy by mu měl umožnit, aby rady či návodné otázky využil. Jednak se tím u žáků buduje pozitivní vztah ke zpětné vazbě, protože díky ní mohou být žáci úspěšnější, a oslabuje se důležitost známky, která dává pouze informaci o tom, do jaké míry si žák osvojil ověřované učivo.

 

Také si na základě žákovy reakce může učitel ověřit, že rady, které poskytl, podpořily žáka tak, jak zamýšlel. Formulace zpětné vazby není jednoduchá a učitel by měl vždy zjišťovat, zda čas a energie investované do formulace vhodných doporučení měly kýžený efekt.

 

Nad zpětnou vazbou by měl více času trávit příjemce než ten, kdo ji poskytuje. Pokud žákům vrátíme písemnou práci s tím, že jim opravíme všechny chyby, příliš je to neposune a naučí tím se pramálo,“ říká Michal Orság, ředitel vzdělávací organizace EDUkační LABoratoř.

 

Postupů, jak zvýšit zapojení žáků do práce s vlastními chybami, je celá řada. Můžeme například rozdělit žáky do skupin, v těchto skupinách jim předat jejich dříve odevzdané práce a také hodnocení těchto prací, která jsou na zvláštních papírech. Úlohou žáků ve skupině je spojit práci s konkrétním hodnocením a svou volbu obhájit.

 

Žák také může sám nebo s podporou formulovat, jakými postupy by mohl svou práci vylepšit. Zde se žák dostává až na úroveň metakognice, neboť přemýšlí nad vlastním myšlením a učením a vybírá pro sebe nejvýhodnější strategie. Vymyslet postup, který práci v budoucnu zlepší, může být u některých aktivit důležitější, a ve vztahu k učení žáka přínosnější než samotná realizace.

 

Další z technik práce s chybou je označování chybné oblasti bez bližší specifikace konkrétní chyby. Například označení řádku, ve kterém se chyba vyskytla, tečkou. Dvě tečky značí dvě chyby a podobně. Úlohou žáka je chybu najít a opravit.

 

Může se stát, že žák ani po označení chybné oblasti není schopen chybu odhalit. Učitel má pak další možnosti, jak žákovi pomoci, aby ho přímo na chybu upozornil. Může zúžit oblast hledání, nebo umožnit žákovi porovnat svou práci s prací spolužáka, která je správně. Může také naznačit o jaký typ chyby se jedná, nebo v jakém je slovním druhu.

 

Tato technika samozřejmě není využitelná vždy. Například v případě, že bude v diktátu padesát chyb, zvolíme jiný postup, jak s chybami žáka pracovat. Důležité je, aby učitel vždy zvažoval, zda je vybraný nástroj či technika nejvhodnější ve vztahu k učení jeho žáků.

 

_______________________

 

 Formativní hodnocení: Hodnocení, které žákům poskytuje relevantní informace pro jejich pokroky v učení na základě konstruktivní zpětné vazby.

 

Projekt je financován z Operačního programu Evropského sociálního fondu – Výzkum, vývoj a vzdělávání řízeného MŠMT. Od ledna 2019 jej realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci se vzdělávací organizací EDUkační LABoratoř.

 

Více o projektu na www.formativne.cz

 

.

 

Zuzana Keményová: Pandemie mění školství. Část výuky může být trvale on-line

čtvrtek 29. října 2020 · 0 komentářů

Měsíc a půl po začátku školního roku se žáci a studenti škol musí učit pouze distančně. Od středy 14. 10. se zavřely všechny školy s výjimkou mateřských a speciálních. Na školách je zakázána i prezenční praktická výuka, na vysokých školách se mohou konat pouze zkoušky s účastí do 10 osob. Výjimku mají studenti lékařských oborů, kteří se účastní klinické a praktické výuky, a ti, kteří vykonávají pedagogickou praxi ve školách. V základních uměleckých školách je zrušena i individuální výuka. Na kolejích mohou být ubytováni pouze studenti, kteří nemají jiné bydliště v Česku.

Online výuka očima učitelů

středa 28. října 2020 · 0 komentářů

Přechod na online výuku – velmi skloňované téma, které v současné době řeší ředitelé českých základních a především středních škol. Jak jej ale vnímají učitelé?

Jan Jambora: Online výuka podle českých středních škol: Studentům látku učitelé nevysvětlí, posílají jen úkoly

úterý 27. října 2020 · 0 komentářů

Studentům často chybí při online výuce výklad učiva, nejčastěji od svých vyučujících dostávají jen zadané úkoly. Ukázal to průzkum společnosti Education.cz ve spolupráci s Českou středoškolskou unií a Střední pedagogickou školou Futurum.

Tomáš Doseděl: Vysoké školy se perou s online výukou. Úřady jim hodily klacky pod nohy

pondělí 26. října 2020 · 0 komentářů

S blížícím se začátkem semestru se začaly české vysoké školy připravovat k přechodu na online výuku. To jim obratem zhatil Národní akreditační úřad, který pohrozil odebíráním akreditací. Epidemiologická situace ale přítomnost studentů na výuce neumožňuje. Jak z toho ven?

Co je to JakseRychleNaucit.cz?

sobota 24. října 2020 · 0 komentářů

Jmenuji se Honza Kohut a jsem normální student jako většina z vás. Ještě před několika lety jsem se s učením trápil. Proto jsem se začal zajímat o efektivní metody učení, četl jsem, zkoušel nejrůznější techniky a během 3 let jsem si vybudoval strategie učení, které ohromně zlepšily mé výsledky a zkrátily dobu učení.

Zuzana Hronová: Restart českého školství se ztrácí v džungli tisíců zřizovatelů škol. Kanada ví, jak udělat z džungle systém

pátek 23. října 2020 · 0 komentářů

Můžeme tomu říkat ontarijský recept na lepší školství. A z kanadské provincie, kde obstál, se šíří do dalších zemí světa. Rovněž Česko se jím chce nechat inspirovat. Takzvaný střední článek zjednodušuje komunikaci mezi ministerstvem školství a regiony. Zajišťují ho kvalifikovaní prostředníci, kteří pomáhají pedagogům metodicky a školy zbavují zbytečné byrokracie. Střední článek se pak stává spíš centrem dění, či dokonce jeho srdcem.

Tajný učitel: Distanční frustrace

čtvrtek 22. října 2020 · 0 komentářů

Jarní distanční výuka mě – po dvoudenním záseku a přeorientování se, hodně bavila. Připadalo mi to logické vzhledem k situaci a se smyslem vzhledem ke škole. Ale je teď situace stejná? Posunuli jsme se?

Strategie 2030+: Po dvou letech příprav ji schválila vláda

· 0 komentářů

Vláda schválila 19. 10. klíčový dokument formulující cíle pro vzdělávací systém na další dekádu i náznaky cest k jejich dosažení. Projednaný dokument vychází z doporučení expertní skupiny pod vedením profesora Arnošta Veselého, která vloni v prosinci představila své Hlavní směry vzdělávací politiky 2030+. Dokument obsahuje řadu smysluplných cílů a opatření, má ale i svá rizika, například zavedení testování ve vybraných uzlových bodech

Robert Kostner: Jak přežít (a užít si) distanční výuku

středa 21. října 2020 · 0 komentářů

Epidemie je tu, do školy se nesmí a tak na nás valí výuka na dálku, samostudium, distanční výuka, jak tomu kdo říká. Najednou se odpovědnost přesunula z učitelů na studenty – a poraďte si! Jak tedy na to?

Psycholožka: Při distanční výuce je potřeba pravidelný režim

úterý 20. října 2020 · 0 komentářů

Udržovat pravidelný režim a neklást na sebe a dítě přehnané nároky, jsou podle ostravské dětské psycholožky Ludmily Mrkvicové hlavní věci při přechodu prvňáčků na dálkovou výuky. Základní školy, včetně prvního stupně, jsou podle nařízení vlády od 14. října do 2. listopadu uzavřeny kvůli šíření koronaviru.

Monika Ginterová: On-line výuka se znovu hlásí. Učit po síti má však svá úskalí

pondělí 19. října 2020 · 0 komentářů

Vláda zavádí kvůli epidemii opatření, která se dotýkají i výuky. Web ČT24 zjišťoval u expertů, jaké jsou dosavadní zkušenosti s on-line třídami, nakolik jsou školy lépe připravené na druhou vlnu distanční výuky a také jak lekce nejlépe vést.

Kristina Scharmacher-Schreiber, Stephanie Marian: Jak se vyznat v klimatu

sobota 17. října 2020 · 0 komentářů

Je opravdu stále tepleji? Pocítí vůbec člověk rozdíl jednoho stupně? Děti si prostřednictvím knihy osvojí základní poznatky o klimatu i způsoby, jakými chránit své životní prostředí.

Ivana Blašková: Věříme, že dětská hra je nejlepší formou učení

pátek 16. října 2020 · 0 komentářů

S ředitelkou komunitní základní školy Starhill Ivanou Blaškovou jsme si povídaly o tom, co už spolu s dětmi stihli a zažili za jeden celý a jeden načatý a přerušený rok, jaké jim škola přináší radosti a starosti, co je překvapilo a co potěšilo.

Zdroj: Eva Hajdušková, magazín Perpetuum 17.8.2020

V září 2018 založili tři nadšenci v Kroclově u Českých Budějovic komunitní základní školu doslova na zelené louce. Ve Starhillu se první rok sešlo 12 dětí, v září 2019 nastoupilo do této školy 19 dětí ve věku 5–9 let. V režimu individuálního vzdělávání je tu tři různorodí průvodci provázejí světem vnějším i vnitřním. Starhill zároveň funguje jako klub s nabídkou odpoledních volnočasových aktivit.

Tuto komunitní svobodnou školu jsem navštívila po nucené koronavirové přestávce a strávila s dětmi i průvodci dva dny, během kterých jsem zažila každodenní cestu do školy vlakem i lesem, stavění bunkru z větví, nebo třeba návštěvu ornitologů z Jihočeské univerzity, kteří dětem ukázali odchyt ptáků a ochotně zodpověděli všechny jejich všetečné otázky. Účastnila jsem se také takzvaného řešícího kruhu, kde se setkávají děti a průvodci, diskutují o fungování školy, stanovují si pravidla vzájemného soužití, společně vymýšlejí řešení problémů, které se na jejich společné cestě vyskytnou, a hlasují o všem možném, třeba o tom, co bude k snídani, až budou společně přespávat v jurtě (na což se všichni moc těší), nebo co bude náplní nadcházejících dní.

Pracujete s Montessori prvky i s waldorfskou pedagogikou. Jaké prvky si vybíráte ze kterého směru a proč?

Způsoby, jak nabízet dětem informace a aktivity, vybíráme hlavně podle osobnosti dítěte. Některé děti více potřebují systém. Takové děti si často vybírají Montessori aktivity. S Montessori přístupem se shodujeme také v tom, že v naší škole děti tvoří věkově různorodou skupinu a učí a inspirují se tak navzájem.

Na obou zmíněných přístupech se nám líbí úzké propojení s praktickým životem. V případě Waldorfu nás oslovuje také práce s celky. Děti často samy vytvoří nějaký projekt, kterému se věnují delší čas, rozvíjejí ho a zdokonalují. Stejně jako ve Waldorfu i my klademe velký důraz na vlastní tvorbu dětí. Věříme, že děti nepotřebují ke svému rozvoji jen kognitivní podněty, ale potřebují si také věci samy zkoušet, dotýkat se jich, mít dostatek pohybu… To všechno koresponduje se třemi pilíři, které jsme si zvolili pro naši cestu. Jsou to: péče o vztahy, pobyt venku, sebeřízené vzdělávání.

Věříte v sílu sebeřízeného vzdělávání. Jak to funguje a jaké máte s tímto přístupem zatím zkušenosti?

Perfektně! Každý se učí tempem, jaké mu vyhovuje, a hlavně se učí to, co ho zajímá. Motivuje ho tedy vlastní zvídavost, což je nejsilnější motor. Je to už takové klišé, když se říká, že české školství se moc nezměnilo od dob Marie Terezie, ale je to pravda. A svět se od té doby naopak změnil radikálně. Funguje hodně vertikálně, bez složitějších struktur. Když pomineme velké korporáty, státní správu a podobně, tak stále přibývá oblastí, kde vám nadřízený neřekne, co máte dělat. Musíte sami zjistit, co vám jde, co vás baví a co chcete dělat, musíte si to odprezentovat, přesvědčit lidi, že je to dobré a že vás za to chtějí platit. Věříme, že u nás děti získají zdravé sebevědomí, schopnost se samy vzdělávat a uplatnit se v rychle se měnícím světě, kde jedinou jistotou je, že v budoucnu bude všechno jinak. U nás děti o věcech diskutují, učí se formulovat své myšlenky. V klasické škole dítě třeba za celý den nepromluví souvislou větu, jen poslouchá výklad učitele.

Ve věkově smíšeném kolektivu se děti také učí od sebe navzájem. Na dušičky jsme třeba s dětmi šli kolem hřbitova a vyslechli jejich debatu o smrti. Děti si povídaly o tom, jak jim umřel domácí mazlíček, větší děti vysvětlovaly menším, že když někdo umře, už ho nikdy neuvidí. Děti mezi sebou mluví svým jazykem, kterému někdy rozumějí lépe, než kdyby se jim snažil danou věc vysvětlit dospělý. V takových situacích je i pro nás nesmírně obohacující pozorovat, jak děti uvažují, jak se rozvíjejí.

Jsem psycholožka a hodně se zajímám o to, jak funguje dětský mozek. Co je to motivace a za jakých okolností se učíme. Důležité je opravdu nechat děti se učit to, co chtějí ony. Ne je jen tak trochu nechat a pak jim stejně nařídit se učit to, co si myslíme my, že je pro ně důležité. Tím to celé přestane fungovat, protože děti už nemají samy zodpovědnost za své učení.

Jak vypadá typický den ve Starhillu?

Většina dětí se setká s průvodci v osm hodin na vlakové zastávce v Českých Budějovicích. Společně pak dojedou vlakem do Vrábče a vydají se pěšky do školy. Cesta vede přes louky a les. Máme svoje místo v lese, kde se zastavíme, přivítáme a řekneme si, co je ten den v plánu. Děti si v lese hrají, uděláme si malý piknik, abychom se posilnili na další cestu, během níž je čekají hlavně různé aktivity z oblasti lesní pedagogiky. Děti by mohly do školy přijet autobusem, ale samy si cestu lesem do školy vybraly a chodí pěšky za každého počasí. Takovýto aktivní začátek dne se nám velmi osvědčil, protože děti se vybijí a po příchodu do školy se pak lépe soustředí. Ve škole společně poobědváme a po obědě máme pro děti připraveny různé aktivity, kterých se mohou a nemusejí účastnit. Nikdo je nenutí a mohou si třeba „jen“ tak hrát. Věříme totiž, že dětská hra je nejlepší formou učení.

Kdo aktivity pro děti připravuje?

Ve Starhillu máme tři průvodce, kteří se střídají. Každý den pracují s dětmi dva z nich. Jsou to dvě ženy a jeden muž. Tvoříme pestrý tým – máme různé záliby, a tak každý předává dětem něco jiného a odlišným způsobem. Hlavní průvodkyně Jana studovala estetiku a humanitní studia a pracovala v demokratické škole s prvky lesní pedagogiky v Bavorsku. Andrea je původní profesí švadlena, ale již delší čas pracuje s dětmi. Pro nás je zásadní, jak průvodce souzní s konceptem svobodné školy, jak zapadne do týmu, jak na něj reagují děti. Spoustu věcí, které jsou pro naši školu důležité, absolventi pedagogických fakult stejně díky studiu nezískají, např. respektující přístup. Jsme rádi, že máme mezi sebou i Kryštofa, který vnáší do aktivit s dětmi mužskou energii. Baví ho zeměpis, matematika, působí také jako skautský vedoucí, takže je zvyklý trávit s dětmi hodně času v přírodě.

Kromě průvodců máme ještě několik externích lektorů, kteří vedou odpolední kroužky. Máme angličtinu s rodilým mluvčím, děti si mohou hravou formou zacvičit jógu, nebo vyrábět v rámci tvořivé dílny. V přírodovědném kroužku lektorka dětem připravuje aktivity související s tématy, se kterými samy přijdou, nejčastěji inspirovány tím, co vidí v okolní přírodě. Všechny aktivity vycházejí z iniciativy dětí a reagují na jejich momentální potřeby a záliby a samozřejmě je také provozujeme na čerstvém vzduchu v přírodě, pokud je to jen trochu možné.

Často nás také navštěvují různí zajímaví hosté, kteří dětem také otvírají nové obzory. Chodíme také do muzeí, galerií, divadel nebo knihoven. Poznáváme i okolí školy: objevujeme řeku, pískárny a statky, které jsou v blízkosti.

Nesetkáváte se někdy s nedůvěrou, jestli děti, které projdou vaší školou, budou opravdu umět všechno, co umějí děti z klasické školy?

Někdy ano. Ale k nám chodí rodiče čím dál víc poučení. Mnohem více o vzdělání svých dětí přemýšlejí. Už to není tak, že rodiče chtějí pro své děti jen „něco jiného“, jen nějakou alternativu ke státní škole, kterou sami prošli. Mají poměrně jasnou představu.

Podle mě se obecně dost přeceňuje, co klasická škola děti naučí. Děti zdaleka neopouštějí školu se znalostmi všeho, co probraly v rámci osnov „normální“ základní školy. Většinu informací si nezapamatují, protože jim nedávají smysl. A to je přitom hlavní předpoklad pro to, aby si člověk informace uložil do dlouhodobé paměti. Děti ve škole tráví neadekvátně moc času vzhledem k tomu, co se ve skutečnosti naučí. Informace buď nepřicházejí v pro ně správném čase, nebo si je děti nepropojí kvůli tomu, že jsou předměty vyučovány izolovaně. Čas strávený ve škole tak není vůbec efektivní.

Důležitá je také forma, jakou děti informace dostávají. Existují totiž různé typy inteligence. Klasická škola tím, že předává informace především slovem, upřednostňuje auditivní typy. Vizuální typ člověka si ale nejlépe zapamatuje to, co vidí, takže pro něj bude mnohem přínosnější si k danému tématu pustit třeba video na YouTube. Někdo je sociálně zdatný, někdo je pohybově nadaný… a je skvělé, když škola dokáže zaujmout různé typy…


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Zuzana Hronová: Češtinu učíme dvě stě let stejně, je čas z toho vybřednout, říká autor nové příručky

čtvrtek 15. října 2020 · 0 komentářů

Učebnice jsou plné umělých vět, nesmyslných příkladů, hloupých úloh. Žáci nepotřebují být jazykovědci, ale porozumět textu, umět komunikovat, odhalit manipulaci, vyplnit formulář, říká didaktik Stanislav Štěpáník. "Odtrháváme jazyk od jeho užití, i když jsou to spojené nádoby," varuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.


Zdroj: Aktuálně.cz 16. 9. 2020


Dosavadní výuka češtiny dělá z žáků spíše malé lingvisty, ačkoliv by bylo užitečnější, aby z nich dělala především zkušené uživatele češtiny. České děti umí ve větě určit nejrůznější druhy větných členů, zato mají potíže s porozuměním významu textu, rozpoznáním manipulace nebo s kultivovaným vyjadřováním v různých komunikačních situacích.

 

Čeština se učí už přes sto let v podstatě podobně, ačkoliv se již desítky let volá po změnách. S razantní změnou nyní přichází didaktická příručka Stanislava Štěpáníka a kolektivu z Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy "Školní výpravy do krajiny češtiny". Posouvá výuku češtiny od jazykového systému ke komunikaci, tedy k praktickému užívání jazyka.


Proč se na tento krok v pojetí výuky češtiny čekalo tolik let, ačkoliv se o tom dlouhé roky jen mluví?


Komunikační pojetí předmětu je prosazováno v didaktice češtiny už od 80. let, ale praxe je opravdu hodně rigidní. Škola je ostatně jedna z nejrigidnějších institucí, kterou vůbec máme, prosadit jakoukoliv změnu je velmi náročné. Když se podíváme do Rámcového vzdělávacího programu, tak je také postaven komunikačně. Jazykové učivo také vyjmenovává, ale zdaleka nezabíhá do takových fines, jako to ve vyučování bývá.


Že by češtinu bylo lepší, účelnější i praktičtější učit přednostně z komunikačního hlediska, tedy víme už přes třicet let. Proč se to zatím příliš neprojevilo v praxi?


První problém jsou učebnice, které obsahují maximální program učiva, a mnozí učitelé se domnívají, že musejí vše obsáhnout, což tak samozřejmě není. Druhý problém spočívá v tom, že učebnice oddělují komunikaci od jazyka, sloh od mluvnice, a škola tento model přebírá. Jedná se o více než dvě stě let starou tradici, z níž se nám nedaří vybřednout.


Třetí problém jsou standardizované testy, které ovlivňují výuku mnohem více než vzdělávací programy. Z mezinárodních i našich výzkumů víme, že nastavení maturitních nebo přijímacích testů je hodně zásadní a vítám, že se v tomto směru situace v poslední době spíše uvolňuje. Poslední problém je pak přesvědčení učitelů, říkáme tomu subjektivní teorie učitele. Výzkum potvrzuje, že se mnozí pedagogové i po absolvování inovativně pojatých programů vzdělávání mnohdy v praxi vracejí k tomu, čeho byli svědky, když sami chodili do školy.


Jak učíte budoucí češtináře tady na pedagogické fakultě v Praze?


Inovativně, v podobném duchu, jako je tato nová kniha. Ale samozřejmě u některých studentů nebo i učitelů narážím na to, že by museli kompletně změnit způsob svého didaktického myšlení, opustit to, co doposud dělali, a začít to dělat úplně jinak. A to je opravdu velmi těžké. Proto existuje tak velká propast mezi didaktikou češtiny – tedy teorií, jak vyučovat, a praxí – tedy tím, jak se čeština doopravdy vyučuje.


Dívala jsem se do učebnice češtiny pro 6. třídy z roku 2012, příliš se toho za třicet let, kdy jsem do 6. třídy chodila já, nezměnilo: "Najděte ve větách předměty a určete, zda jsou holé, rozvité nebo několikanásobné: 'Zavolej babičce. Pavel se napil džusu. Babička pěstuje na zahrádce ředkvičky, mrkev a cibuli.' (…)" Mechanické určování větných členů, navíc na izolovaných větách, které jsou velmi nezáživné a nic žáku nedají. Proč?


Teď jsme právě měli s kolegyní z pedagogické fakulty několik učebnic na recenzi od ministerstva školství pro získání doložky. Přesně tyto věci jsme tam kritizovali: umělé věty, nesmyslné příklady, hloupé úlohy. A pozor, přesně toto didaktika kritizuje už od šedesátých let. V podstatě se jedná o malou lingvistiku, s češtinou to nemá moc společného. "Najděte příslovečná určení a pojmenujte je" je úkol, který by mohli plnit studenti češtiny na vysoké škole, žák základní školy by to vůbec nemusel znát. Spíše by bylo zajímavé ukázat, třeba jakou funkci má příslovečné určení ve větě a jak doplňuje význam sloves, k nimž se váže.

 

Takže už od šedesátých let víme, že takto by se čeština vyučovat neměla, ale stále ji tak vyučujeme? Proč?


Protože stále existují učebnice, a tedy i školní vzdělávací programy, kde se tento způsob objevuje. Učebnice a různé souhrny učiva jsou základní pomůckou mnohých učitelů a ti podle nich vyučují. A stále existují cvičení ve standardizovaných testech, která to vyžadují, byť takových úloh není mnoho. Příručky, které na tyto testy jakože připravují, jsou mnohdy katastrofální úrovně. Stále fungují v tradici, v tom systému "malé lingvistiky". Velké osobnosti didaktiky v minulosti volaly po větším zaměření na komunikaci, ale tyto snahy utlumily politické tlaky nejprve v 50. letech a potom na začátku normalizace.


Častou bezradnost českých žáků při práci s textem a s jeho porozuměním dokazuje každé mezinárodní měření PISA. Zatímco v matematické a přírodovědné gramotnosti jsme patřívali ke špičce a ztratili jsme až v posledních letech, ve čtenářské gramotnosti jsme patřili a patříme ke slabšímu průměru…


Je jasné, že děti mají problém s porozuměním textu, když v hodinách jazyka pracují především pouze s jednotlivými izolovanými větami, aniž by se ty objevovaly v nějakém kontextu.


Nyní je tu vaše kniha s přelomovým pohledem na didaktiku češtiny.


Poslední komplexní didaktika češtiny vyšla v roce 1998 autorstvím paní profesorky Čechové a pana doktora Styblíka. Profesorka Čechová sama dlouho volala po tom, aby se napsalo už něco nového, protože se velmi změnily jazyk i komunikace. Tato kniha mění pohled na výuku češtiny v tom, že jde od komunikace k jazyku, nikoli opačně jako doposud. A chceme také inovovat výběr obsahu, způsob užívání jazyka se pod vlivem technologií zásadně proměňuje. To musí výuka češtiny reflektovat. Děti česky umějí, systém při vstupu do školy více méně ovládají, ale potřebují se naučit vhodně a kultivovaně komunikovat v nejrůznějších komunikačních situacích.


Jak jste vybírali učivo pro jednotlivé ročníky základní školy?


Podle komunikačních potřeb dítěte. Příklad jedné z takzvaných spirál: ve třetí třídě třeba potřebuje vyplnit formulář do knihovny, vyplnit si žákovskou knížku, požádat o něco dospělého. V páté třídě se potřebuje přihlásit na kroužky tak, aby se mu to nekrylo s rozvrhem, nebo si vyplnit žádost o žákovské jízdné. Tady je například učíme, jak důležité je porozumět i textu v poučení, který, ač je psán drobným písmem, obsahuje podstatné informace. V sedmém ročníku se leckteré dítě přihlašuje na některou ze sociálních sítí nebo pracuje s mobilními aplikacemi, vedeme proto děti k tomu, aby si přečetly podmínky smlouvy nebo užívání služby, porozuměly jim a jen tak něco neodklikly, aniž by věděly co, a pak třeba neplatily velké peníze. V devátém ročníku si vybírají střední školu a přihlašují se na ni, obsahem je tedy přihláška na střední školu.


Jak vaše didaktika zohledňuje jazykovou stránku jazyka?


Na základě konkrétních situací s žáky probíráme jazykové prostředky, kterými dosahují toho, že je komunikace úspěšná, anebo možná i neúspěšná. Čili nejprve řešme komunikační situaci, pak poznávejme jazykové prostředky a na konci je pojmenujme. Ten termín – třeba "příslovečné určení" – tam je. Ale přichází až na konci poznávání. Asi těžko si lze představit žáka, který je nadšený z toho, když se mu řekne, že se dnes bude probírat příslovečné určení. "Jo, konečně!" Ale když ho zapojíte do reálné komunikační situace a dostatečně prozkoumáte daný pojem, ukážete, co nám příslovečné určení "dělá" s textem, určitě bude vnímat užitečnost učiva úplně jinak. A pak zavedeme tu jazykovědnou definici i to označení.


Budou na tuto příručku pro učitele navazovat i nějaké učebnice či pracovní listy pro žáky?


Budou, bavíme se s nakladatelstvím, za jakých podmínek by učebnice vznikla, a skládám tým autorů. Učitelé potřebují konkrétní oporu a tu jim chceme poskytnout. Ale nejprve jsme potřebovali vyjít ven s programovým materiálem, s novou koncepcí výuky češtiny.


Může češtinář podle vaší didaktiky už učit?


Může, má zde teoretickou oporu. Na tom si může vystavět vlastní výuku, texty ale musí vybrat sám. Ten postup je složitější, ale určitě to jde.


Na knížce jste spolupracovali s akademiky ze Slovenska a Polska. Proč?


Protože oni jsou v didaktice mateřského jazyka dále než my, takže jsme se u nich hodně inspirovali.


Mimochodem Poláci skončili při posledním PISA testu ve čtenářské gramotnosti v roce 2018 na šestém místě mezi zeměmi OECD, těsně za Korejci, zatímco nám patřila až dvacátá příčka. Takže asi k výuce polštiny přistupují lépe než my k češtině.


Nejsou v praxi o tolik dál než my, řeší podobné problémy, ale ten nový teoretický základ tam už mají. Nicméně v PISA testech jsou úspěšní možná hlavně díky drilu na testy, což rozhodně nepovažuju za ideální.


Desítky let tu žáky na základní škole učíme určovat předměty, doplňky či příslovečná určení, ale přitom to v životě využije jen nepatrná hrstka, která půjde dále studovat češtinu či nějaký jazyk. Zatímco poznat manipulaci v textu, falešné zprávy, lež v reklamě, porozumět složitě psané smlouvě nebo si vyřídit něco na úřadě bude potřebovat každý. Proč se na to doposud nebral ohled a sloh byl vždycky na druhé koleji?


A to je právě problém, že slohové hodiny jsou neustále oddělovány od jazykových a literárních. Odtrháváme jazyk od jeho užití, i když jsou to spojené nádoby. A takzvaná mluvnice byla vždycky považovaná za to nejdůležitější. Ale tak jako na základní škole nemáme ambici vychovat špičkové geografy, neměli bychom mít ambici vychovat špičkové lingvisty.


Nevzbuzuje vaše kniha zděšení u konzervativních češtinářů?


Tu knížku jsme si nenapsali jen tak. Navazujeme na vývoj v didaktice, který tady byl. Dále je výsledkem výzkumu, který jsme dělali na školách, kde jsme pozorovali, jak se čeština vyučuje. A je to také výsledek mezinárodní spolupráce. Tímto inovovaným způsobem již několik let učím na pedagogické fakultě a vedu školení pro učitele. Za tu dobu jsem se setkal s mnoha různými reakcemi. Mnozí češtináři již vyučují inovativně, ale doposud neměli o co se opřít. Takže existuje velké množství absolventů i učitelů, kteří říkají: "Výborně, to jsem potřeboval." Ale existuje také řada těch, kteří mi řeknou: "Ne, takto nechci učit, nechci vše od základu měnit" anebo taky: "Vím, že bych takto měla učit, ale nemohu překročit své limity". A já to plně chápu, není jednoduché jen tak zásadně změnit nastavení svého myšlení. Byť je to potřeba. A pokud třeba má učitel se žáky hovořit o komunikaci na sociálních sítích, což je oblast, o níž děti vědí mnohem více, rozumím, že se může cítit nejistý.


A samozřejmě existuje i skupina, která mi řekne: "Ne, tohle je úplná kravina, nevěřím tomu, potřebuju učit větné rozbory a připravit děti na přijímací zkoušky." To je časté zaklínadlo.


Jak skloubit inovativní a beze sporu užitečnější pojetí češtiny se zdárnou přípravou na přijímačky či maturitu?


Nejsem nějaký velký zastánce těchto jednotných přijímacích či maturitních testů, ale na druhou stranu, když se na ně podíváte, většina úloh už je o práci s textem, ne o určování jazykových jevů. A když už tam něco takového je, většinou se uvádí příklad a má se pouze najít analogie – podobný příklad.


Uvažujete i o středoškolské didaktice češtiny?


Určitě ano, protože ta už dlouho leží na okraji zájmu. Nicméně obecné principy, vycházející od komunikace k jazyku, jsou stejné jako na základní škole a může je využít i středoškolský učitel, jen potřebuje jiné, složitější texty či náročnější komunikační situace.


Konzervativní jsou i mnozí rodiče, kteří nejsou zvědaví na nějaké novoty, chtějí, aby se učilo pěkně postaru jako za nich, jinak přehlásí dítě na jinou školu. To bylo ostatně vidět při zavádění Hejného matematiky, která u některých rodičů vyvolala paniku.


Ano, a přitom se ukazuje, že žáci odrostlí na Hejného matematice dnes bez problému uspějí i ve standardizovaných testech na střední školu. Učitel se nesmí bát věci měnit. On je ten profesionál. Musí ale mít argumenty pro inovativní výuku a musí komunikovat s rodiči, musí jim umět vysvětlit, proč dělá to, co dělá, v čem je tento způsob efektivnější. Já jsem dvacet let učil češtinu na základních a středních školách, stále jsem se snažil o inovativní přístup. Pokud jsem narazil na odpor ze strany rodičů, vždy jsem usiloval o to, abych jim vysvětlil, co a proč dělám. A byť se mnou třeba nesouhlasili, nějaké společné východisko jsme skoro vždycky našli. Rodiče zpravidla nemohou posuzovat školu jinak, než podle toho, jak se učilo za nich, takže je přirozené, že potřebují inovativní přístupy vysvětlit.


Nesetrvávají češtináři ve staré výuce češtiny i proto, že se snadněji hodnotí? Podtrhají se chyby v i/y, v určení pádu či příslovečného určení, pak chyby spočítají a nasolí se známka…


Snadněji se hodnotí a snadněji se vybírá obsah. Ale češtinář by měl umět také zhodnotit, zda žák napsal dobrý text, zda umí rozlišit zdroje informací, zda pozná dezinformace, zda porozuměl textu, zda v něm odhalil manipulaci a tak dále. A to je pochopitelně náročnější. Výhodnější slovní hodnocení – co se žákovi povedlo a na co si má dát pozor – než klasická známka.


Věnuje se vaše příručka i dezinformacím?


Ano, mám tu například známý hoax – fotografii, jak v Chebu stojí vlak Regionova plná migrantů vevnitř i na střeše vozu, a k tomu doprovodný text. Ověřování informací, práce se zdroji, rozpoznávání manipulace, nepodléhání emocionálním sdělením typu "přeposílej rychle dál, než to smažou" – i to se musí stát součástí výuky v současné škole.


Říkáte umět rozlišit zdroje informací a poznat dezinformace. Ovšem mnoho rodičů je na dezinfowebech jako doma a naopak třeba nevěří veřejnoprávním médiím, ač jsou podrobovaná nejpřísnější kontrole a hlídá je hned několik rad a komisí. Tihle rodiče naopak považují přednášky o dezinformacích a fake news za "vymývání mozků našim dětem". Neobáváte se, že by u nich mohlo vaše pojetí češtiny narazit?


Ano, o tom jsme velmi dlouho diskutovali, a proto se tu důsledně vyhýbáme politickým tématům. Vlak s migranty na střeše není politické téma, jde o to, aby si děti uvědomily, zda na zabezpečené trati s elektrickým vedením je možné, aby lidé takto cestovali. A v naší didaktice přímo píšeme: "Obsah, k němuž vedeme, nemusí být nutně politický, zastáváme stanovisko, že učitel musí být apolitický." Neměl by tedy sdělovat své politické názory a indoktrinovat. Proto volíme spíše neutrální témata.


Má vlastně stát zájem na tom, aby mu vyrůstali občané, kteří se nenechají zmanipulovat? Nejde to vlastně proti zájmům mnohých politiků, ale i bankéřů, marketérů, obchodníků, právníků či exekutorů?


Chci věřit tomu, že stát na tom zájem má.


A co vaši studenti, nenarazí, když nastupují do škol a přicházejí s vaší inovativní výukou češtiny?


S nadsázkou na konci přednášek říkám: "Za pravdou stůjte!" Připravuji je na to, že mohou narazit na kolegy či vedení, kteří budou silně proti. Doporučuju jim, ať v takovém případě zváží své setrvání na daném působišti. Učitelských míst s podporou inovací je čím dál více a už se najde hodně škol, které chtějí učit jinak. Protože vědí, že je to potřeba. Tak proč někde dlouhá léta svádět marné boje.



__________________________


doc. PhDr. Stanislav Štěpáník, Ph. D.


1. Vystudoval Gymnázium na náměstí T. G. Masaryka ve Zlíně a učitelství českého a anglického jazyka a literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.


2. V průběhu doktorského studia se specializací na didaktiku českého jazyka na téže fakultě absolvoval půlroční stáž na Sheffield Hallam University v Sheffieldu (Spojené království), a roční stáž na University of Alberta v Edmontonu (Kanada).


3. Od roku 2004 působí ve školství, 2004–2006 na Tyršově základní škole v Praze 5 – Jinonicích, 2006–2013 na Obchodní akademii Heroldovy sady v Praze 10 – Vršovicích, od roku 2015 na Gymnáziu Přípotoční v Praze 10 – Vršovicích.


4. Hlavním oborem jeho zájmu je didaktika českého jazyka, jeho související osobní přesvědčení je, že každý didaktik by měl být neustále jednou nohou v praxi, a proto lze předpokládat, že na nižších stupních škol bude učit i nadále.


Zdroj: Pedagogická fakulta UK



Jaroslav Jirásko: Nedokážeme dávat dětem vybrat

středa 14. října 2020 · 0 komentářů

Ředitel základní školy K. V. Raise v Lázních Bělohrad Jaroslav Jirásko navázal spolupráci s naší organizací už před mnoha lety. Ve své vedoucí pozici vždy propagoval občanské vzdělávání v rámci školy a brzy také na své škole založil žákovský parlament. Už dlouho funguje základní škola K. V. Raise jako konzultační centrum pro Královéhradecký kraj. Rozhovor nejen o žákovském parlamentu vedla Veronika Pevná.