Iva Málková: Chybovat se smí

Jana Šulistová se s lektorkou vědomé pedagogiky Ivanou Málkovou zamýšlela nad stavem současného školství.

Zdroj: Jana Šulistová, Psychologie.cz 31. 1. 2018

Jaký význam má podle vás vysvědčení?

Vysvědčení vnímám jako soubor subjektivního hodnocení pedagogů, kteří se domnívají, že jeho prostřednictvím zasílají rodičům informaci o tom, jak se dítě v uplynulém roce vešlo či nevešlo do požadovaných norem. Přitom je známo, že přirozené učení probíhá nápodobou a chyby jsou jeho nezbytnou součástí. Na to se často zapomíná. Děti většinou instinktivně odhadnou, na co stačí a na co ne. Stejně tak dobře vnímají, co jim jde hladce a co ztuha.

Jak tahle informace vyjádřená vysvědčením funguje na příjemce?

Zvykli jsme si děti známkovat a jsme přesvědčeni, že je to bude motivovat. Ve skutečnosti využíváme známek jako nástroje moci (nebo vyjádření naší bezmoci), jak pod tlakem a prostřednictvím strachu žáky donutit dělat to, co je nebaví nebo co jim nejde. Představte si, že by máma připálila bábovku, táta by ji nazval neschopnou a pak tento její nevydařený pokus půl roku opakovaně připomínal. A právě tak často zacházíme s dětmi – trestáme je za chyby známkami.

Vadí vám jen známky nebo i slovní hodnocení?

Známky jsou připomínkou spálené bábovky. Jde o nesmazatelnou zprávu o dílčím selhání, která může snížit možnost příště uspět. Zažila jsem mnohokrát situaci, kdy jedna pětka za zapomenutý úkol přebila všechny další známky a „zavinila“ snížené hodnocení na vysvědčení. Říká se, že je moudré vést žáky k tomu, aby si chybu objevili a opravili, a je nespravedlivé jim tentýž nezdar připomínat opakovaně. Málokdo se zajímá o důvody, které dítě k chybě vedly. Možná bylo unavené, učivu nerozumělo nebo je nadané v jiné oblasti. Soustředíme-li se na selhání dítěte, je to lhostejnost k jeho jedinečnosti a dispozicím. Připomíná mi to rčení: Posuzujeme-li rybu podle její schopnosti létat, bude celý život zažívat pocit neúspěchu a uvěří, že je neschopná.

Máme jinou možnost?

Upřednostňuji sebehodnocení – při učení mi nejvíc fungovalo, když děti průběžně vyjadřovaly, jak se jim v dané činnosti dařilo, například zda to zvládly samostatně, dokázaly najít a opravit chybu, zda je to bavilo a s čím potřebují pomoci.

Je pravda, že ve mně školní docházka v kombinaci s výchovou přes téměř samé jedničky zanechala celoživotní úzkost z toho, zda jsem dost dobrá…

Tak to jste měla štěstí, že jste měla kapacitu svůj výkon pod tlakem ze strany školy k jedničkám dotáhnout. Ale třeba moje kapacita udržet v hlavě něco teoretického z chemie či fyziky byla téměř nulová. Když něco jen slyším, rychle to zapomenu. A z historie si pamatuji jen datum mého narození. S těmito znalostmi bych asi těžko mohla kandidovat na prezidentku nebo učit dějepis. Máme v hlavách velké množství mýtů o tom, co vše by se měly děti naučit, aby v životě obstály. Málokdo si uvědomuje, že požadavek našeho vzdělávacího systému na výchovu všestranně rozvinuté osobnosti je mimo realitu. Přesto na žáky tlačíme a strašíme je tím, že bez příslušného vzdělání ničeho nedosáhnou. Přitom je tolik dětí, které se již od nízkého věku výrazně liší projevy a dispozicemi.

A s těmito odlišnostmi jsou často posílány do poradny se záměrem najít případnou dysfunkci. Nepamatuji se, že bych se v dětství potkala s dyslektikem nebo dysgrafikem, zatímco dnes má nějakou poruchu učení snad každé dítě.

Určitě jste je potkávala, ale tehdy razítkování dětí nebylo módním trendem. Pro mne je zvýšený počet diagnostikovaných signálem toho, že stávající forma výuky přestává vyhovovat. Častá absence smyslu učiva, které se po žácích chce, je na hranici toho, co dětské tělo a psychika vydrží. Proč má například druhák umět vysvětlit rozdíl mezi malvicí a peckovicí? K čemu je čtvrťákovi znalost vztažného zájmena? A kolikrát v životě kdo z nás tyto informace zužitkoval? A tak děti somatizují nebo se jejich emoční a fyzické tělo brání způsobem, kterému dáváme nálepku různých dysfunkcí či poruch chování. Věřím tomu, že úroveň vědomí lidí je jiná než dříve. Proto mnoho dětí „vnitřně ví“, že většinu toho, co se učí, nebudou potřebovat, a tak to odmítají. Představte si, že by vás někdo nutil dalších devět let chodit na místo, kde se budete učit to, co rozhodli druzí, a to bez ohledu na to, zda vás to zajímá.

Většina dospělých ale podobným způsobem prožívá zaměstnání, takže škola podle nich přece děti výtečně připravuje na běžnou životní realitu!

Ano, to je častý argument – tito dospělí uvěřili, že „nejdřív je práce a pak zábava“. A přitom je k dispozici i jiné rčení: „Budeš-li se zabývat tím, co tě baví, nebudeš muset nikdy pracovat.“ Nedávno se dotkl mého srdce příběh Pavla Kacerle, mladíka, který se nenechal vyhnat od počítače a zviklat větami: „Na tebe tak v Hollywoodu čekají, neumíš ani anglicky“ a který se bez maturity, bez známostí, bez peněz a bez podpory rodiny během pár let dostal na vrchol světa v oblasti vizuálních efektů.

Ovšem pokud by se dětem dala volnost, nevyšli by ze školy pologramotní ignoranti hédonisticky trvající na tom, že v životě má cenu jen to, co je baví a uspokojuje?

Nejde o to dát jim volnost, ale hledat různé formy a metody, jak se učit smysluplněji, v ideálním případě tak, aby to obě strany bavilo, učily se od sebe navzájem a ani si nevšimly, že se něco učí. A hlavně obrátit záměr současné koncepce školy naruby – rozvíjet to, co dětem jde, nikoliv je nutit procvičovat to, co jim nejde.

S čím by si podle vás měli absolventi základky vystačit?

Jako učitelka bych si vystačila s tím, že si děti vlastní rukou něco zapíšou tak, aby to po sobě přečetly a aby to přečetl i někdo po nich, a dokážou se orientovat v textu. Představte si třeba, že dáte žákům hledat z různých zdrojů, jak vysoká je Sněžka, a ony budou mít možnost pozastavit se nad tím, že někde je uvedeno 1603 m a jinde 1602 m, a dojít k závěru, že „Co je psáno, to je dáno“ už neplatí. A pak by si měly umět spočítat třeba kolik a jakých surovin mají koupit na pečení bábovky, přirozeně komunikovat, umět improvizovat a přiměřeně věku se zapojovat do praktických aktivit. Je potřeba se na školu dívat celostním pohledem. Nejde jen o učivo, jde o pocit bezpečí, osobitost prostředí a kvalitu vztahů.

Jsou takové změny vůbec reálné?

Abychom mohli tohle nastavení změnit, potřebujeme začít u sebe. Představte si pedagoga, který učí něco, co ho nebaví, nebo toho z dané oblasti ví méně než jeho žák. Jak je na tom se sebejistotou? Pracuje sám na sobě, aby se cítil lépe? Dokáže říct řediteli školy, že chce raději učit předmět, ve kterém je jako ryba ve vodě? Představte si naopak učitele, který si je vědom svých kvalit a dokáže je zužitkovat ve vyučování. To je to, co děti osloví a přitáhne. Já takové lidi potkávám. Znám pedagoga, který hraje na saxofon v kapele a napsal pro děti divadelní hru. Žáci se naučili pestré množství dovedností od replik textů, tvorby kostýmů a kulis až po propagaci a organizaci divadelního představení. Při takové aktivitě „učit se text nazpaměť“ totiž dávalo smysl.

To zní až pohádkově, ale opravdu se touto formou žáci naučí totéž co klasickou frontální výukou?

Z vlastní zkušenosti vím, že nejen totéž, ale dokonce více a trvale. Jenže k tomu potřebujeme důvěru a zájem ze strany rodičů, neboť mnozí z nich očekávají, že jejich děti ovládnou kompletní obsah základní školy, a to nejlépe na jedničku. Málokdo si uvědomí, že chceme něco, co se ještě nikomu nepodařilo. Kolik rodičů je schopno poradit osmákovi s domácím úkolem z větného rozboru nebo z chemie, ale za špatnou známku z těchto znalostí ho trestá?

Jenže i lidé nezvládající základní pravopis by chtěli, aby jejich děti měly lepší školní výsledky i život. A udělají pro to všechno, včetně výprasků.

Většina rodičů má představu, jak má vypadat kvalita života jejich dětí, protože sami si zakódovali, že ten jejich není dostatečně dobrý. A možná už ve škole došli k závěru, že nejsou dost chytří a nadaní. Neměli ve své blízkosti nikoho, kdo by podporoval jejich dary. Třeba moje babička koukla na nebe a věděla, že do půl čtvrté musí sklidit seno, protože bude pršet. Ale ve škole byla bita rákoskou, když nevyjmenovala dostatečně rychle násobilku. Co bylo pro její život důležitější? Kdo z nás tuší, co budou současné děti v dospělosti potřebovat – větné rozbory, nebo umět vyrobit pitnou vodu z kaluže?

A jak by to tedy mělo vypadat jinak?

Mně dává smysl učit v projektech na aktuální nebo plánované téma. Vzpomínám, jak kdysi přišli rozčílení druháci, že na přilehlém hřišti někdo ořezal stromy. Rozvinula se debata s mnoha nápady, co můžeme udělat. Tenkrát ještě neexistoval internet ani mobily, takže jedna z holčiček vzala Zlaté stránky, našla číslo na úřad, zavolala tam a požádala o schůzku u starosty. Ten nás přijal, pozval úředníka z odboru životního prostředí a dětem na jejich otázky odpověděli. Druháci o události napsali článek, který otiskl regionální časopis. Z těchto dětí jsou dnes dospělí, kteří se zajímají o to, co se děje, a je pro ně přirozené zavolat třeba i do prezidentské kanceláře.

Co myslíte, že by pomohlo proměně našeho školství?

Podpora existence co největší škály různě zaměřených škol, aby si rodiče mohli vybírat. Uzákonění povinnosti pravidelných supervizí, mentoringu a vzájemných hospitací pro učitele i vedení škol. Informovanost rodičů o různorodosti pedagogických přístupů s odkazem na úspěchy absolventů takto zaměřených škol. Zrušení známek na prvním stupni i klasifikace tělocviku, hudebky a výtvarky na tom druhém. A také zákaz brát při přijímačkách na vyšší typ školy v úvahu známkový průměr z vysvědčení z předchozí školy. Pořád je tu ještě možnost vybrat studenty na základě výsledků přijímacích testů.

Je něco, co mohou dospělí udělat teď hned?

Zajímat se o dítě jako o lidskou bytost, prozkoumávat důvody, které ho vedou k jeho jednání a chybám. Otevřít se důvěře, že malé děti vědí, co je jejich životní cesta, jakkoliv se to může zdát nereálné. Najít v sobě odvahu pracovat na vlastním sebepoznání. Být otevření různorodým metodám a být ochotni zkoušet nové věci…

Celý text najdete ZDE.


Kdo je Ivana Málková?

Spoluzakladatelka, učitelka, ředitelka a majitelka Školy Hrou se ve školním prostředí pohybuje od roku 1983. Věnuje se mentoringu, supervizi, mediaci a provázení změnami se záměrem inspirovat a podpořit, nikoliv radit. Přála by si vrátit do škol a rodin citlivost k vlastní zranitelnosti a vše, co jsme si zvykli označovat jako „nežádoucí“.

Donald Woods Winnicott: Hraní a realita

Jaké má tvořivost kořeny a jak je můžeme rozvíjet, ať už v sobě nebo ve druhých? Kniha odpovídá nejen na tyto otázky, ale věnuje se základním tématům individuálního já a jeho vztahu s vnějším světem.

Po představení teorie přechodového objektu a přechodových jevů Winnicott líčí, jak se v podpůrném prostředí při dostatečně dobré péči matky či mateřské postavy rozvíjí vědomí vlastního já, jeho vymezení vůči vnějšímu světu a co se odehrává v prostoru mezi vnitřní subjektivní a vnější objektivně vnímanou realitou. Zabývá se i situacemi, kdy dochází k narušení tohoto vývoje.

Významná z hlediska vývoje psychoanalytické teorie je kapitola o použití objektu, tedy nejen o způsobu, jakým se subjekt k objektu vztahuje, ale jak ho používá a co toto používání umožňuje či co mu brání. Pokračuje tím, jak se prostor mezi matkou a dítětem, mezi já a ne-já stává základem kulturní zkušenosti člověka, potenciálním prostorem pro jeho tvůrčí aktivity a žití samé.

Teorii přechodových objektů a přechodových jevů rozšiřuje o zamyšlení nad tvořivostí, skrytou rivalitou mužského a ženského prvku v osobnosti a pojetí kultury v širším slova smyslu.

Teoretické koncepty jsou dokreslovány příklady z autorovy terapeutické praxe s dětmi i dospělými klienty.

Donald Woods Winnicott byl britský psychoanalytik a pediatr, významný představitel Britské školy objektních vztahů.

Obsah i ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Bohuslav Hora: Málo se ptáme dětí, co chtějí. Ony by nám to řekly, ale my je nechceme poslouchat.

Chtěl být krejčím nebo strojvůdcem. Otec ho poslal na zemědělku a málem z něj byl sládek v pivovaru. Nakonec si ale vybral něco úplně jiného. Bohuslav Hora je učitel. Roky se snaží zbořit zažitý systém českého školství a učit prostě jinak.

Zdroj: Forbes speciál – 18 inspirativních osobností roku 2018


„Táta nechtěl, abych byl učitelem. Donutil mě podat přihlášku na střední zemědělskou školu a já ji skutečně vystudoval. Jenomže mě to táhlo k učení, a tak jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu do Plzně. Byl to docela rozruch, když jsem se z oboru rostlinná výroba na zemědělce hlásil na český jazyk a dějepis. Ale vzali mě,“ směje se Bohuslav Hora (47).

Loni získal třetí místo v nultém ročníku české varianty mezinárodní Global Teacher Prize. Na dějepisáře a zástupce ředitelky ze základky v Plané nad Lužnicí je to slušný počin. Letos byl vybrán mezi 18 inspirativních osobností roku magazínu Forbes, které překonávají konvence a tím inspirují druhé.

On ale není běžným učitelem. Nevyznává biflování nazpaměť, naopak dává dětem svobodu a snaží se je naučit o věcech přemýšlet. „U nás se málo ptáme dětí, co vlastně chtějí. Ony by nám to řekly. Ony to i říkají, ale my je nechceme poslouchat. My přece nejlépe víme, co budou v životě potřebovat,“ říká. A hned dodává: „Nejhorší je, že to přitom vůbec netušíme.“

Ještě než dokončil pedagogickou fakultu, začínal jako mladý zaskakující učitel na gymnáziu v Rokycanech. Za svou ženou pak odešel do jižních Čech a převzal děti na druhém stupni základní školy. „Říkali mi: Nauč je to nazpaměť, a hlavně tu nezaváděj žádné novoty. Tak jsem poslechl. Po 12 letech mě to ale definitivně přestalo bavit,“ vypráví Bohuslav Hora. Chtěl zasmrádlý přístup změnit. Nejdřív ale změnil školu. „Posbíral jsem zkušenosti, poznal obor a pak jsem přišel do ředitelny v Plané nad Lužnicí, kde seděla úžasná a velmi inspirativní paní Vellánová,“ popisuje zlomový okamžik. Ředitelka mu dala prostor a svobodu, on přijal místo jejího zástupce a začal bořit.

Začal učit jinak. Hledá pro výuku příběhy, které by děti na kraji puberty bavily. Využívá technologie, je aktivní na Facebooku, Instagramu, Twitteru. „Když chcete učit mladou generaci, musíte jí rozumět. Já jí tedy nerozumím, ale snažím se pochopit, co moji žáci dělají, co je baví. Tak jdu do všeho, co se odehrává v jejich komunitě,“ vysvětluje.

Se svými žáky při dějepisu natáčí videa, vytváří elektronické knihy, myšlenkové mapy. „Jako učitel přináším námět a nechávám žákům svobodu, jak jej zpracují. Když točí film, získají nové dovednosti. Přitom jim na základě toho prožitku třeba utkví něco z dějepisu. Hotové video nebo elektronickou knihu můžeme mezi sebou sdílet a vzniká nám nová výuková pomůcka, pro kterou si každý může kdykoli sáhnout,“ popisuje v hrubých obrysech svoje metody.

Učitel by podle něj neměl tolik učit, ale spíš vytvářet podmínky pro učení. „My vůbec neučíme děti, jak se mají učit. Ani se jich na to moc neptáme. Ony se přitom v ideálním případě učí samy, je to intimní proces v jejich mozku. Musí mít naplněné primární potřeby, musí chtít něco dokázat a pak dojde k zázraku učení. Náš úkol je dodat jim motivaci a naučit je se soustředit,“ přemýšlí Bohuslav Hora.

Sám chodil do školy rád, ale přiznává, že třeba pro matematiku nemá vlohy. „Tu jsem se musel učit fakt nazpaměť. Matikář mi jednou řekl, že nikdy nic nedokážu. Ten předmět byl moje noční můra. A proto teď dělám učitele. Abych dětem věci vysvětloval a nemusely se učit nic zpaměti,“ usmívá se.

České školství se podle něj postupně mění. Změnu ale většinou táhnou soukromé školy, v těch státních se často bojí reakcí rodičů či zřizovatelů. A tak z nich mnohdy pořád vane pravěk. „Ve školství je řada lidí, kteří chtějí věci měnit, snaží se pochopit, jak dnešní generace přemýšlí, zajímá je například fenomén youtuberů. A pak jsou tam lidé, kteří změnu nikdy nepřipustí,“ podotýká.

Za svoje metody občas sklízí tvrdou kritiku. Konzervativním rodičům se nelíbí změny ve výuce. „Rodiče jsou hodně nedůvěřiví. Obzvlášť na malém městě. Občas je to náročné, ale vždycky se snažím vysvětlit, proč učím tak, jak učím. Dělám věci jinak, řadě lidí se to nelíbí, ale já si na tom trvám. Můj život je krátký a já tu chci zanechat nějakou stopu. Přemýšlím o své práci a pokouším se najít společnou cestu. Ale někdo prostě přemýšlet a hledat nechce,“ dodává Bohuslav Hora.

Po 25 letech základní školu opouští. Učit ale bude dál. „Tentokrát dospělé lidi. Budu učit učitele, aby začali na školách smysluplně využívat technologie,“ popisuje novou cestu.

Jako lektor a metodik ICT už učitele školil, třeba jak ve výuce využívat Google Apps či technologie od Applu, je certifikovaný Apple professional development trainer. Teď se informačním technologiím bude věnovat více. „Jdu pracovat do byznysu, ale školský svět neopustím úplně,“ tvrdí.

Nevypadá jako někdo, kdo by mohl jen tak odejít. Školství v něm pustilo kořeny. Bohuslav Hora je aktivní v projektech, které podporují učitele i ředitele, jezdí sbírat zkušenosti do zahraničí, snaží se dostat na školy mladé absolventy. „Třeba se na školu zase vrátím, jen teď potřebuji trochu pauzu,“ usmívá se.

Pavel Kovařík: Co urychlí konec školy, jak ji známe dnes? A jaké jsou alternativy?

Škola, jak ji známe, bude brzy patřit minulosti. Důvodů pro to je celá řada. Jednou z příčin jsou překotné technologické změny, ale ještě důležitější je čím dál méně pochopitelné nastavení školního vzdělávacího systému u nás. Které tři faktory urychlí konec školy? A co nahradí současný vzdělávací systém?

Zdroj: blog autora 1. 9. 2017

V předešlém článku jsem popsal deset důvodů, proč škola, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl, a proč si myslím, že školský vzdělávací systém nefunguje.

Pro mě osobně jsou jednotlivé uvedené body dostatečným důvodem, abych si myslel, že dnešní škola je prostě přežitek. Jako taková dřív nebo později přestane existovat.

Možná ji nahradí něco jiného. Možná za své vzdělávání a vzdělávání svých dětí bude opravdu zodpovědný každý sám. Možná vzdělávání ve smyslu, jak mu rozumíme, nebude mít význam, protože na scénu vstoupí v plném významu umělá inteligence.


Tři kritické faktory, které urychlí konec současné školy

Nejsem věštec, abych dal přesnou prognózu. Pokud ale chcete, nabízím tři zásadní okolnosti, které celou věc se školou rapidně urychlí.

Nechám stranou změny ve společnosti a globální vývojové trendy spojené zejména s moderními technologiemi a s tím související proměny fungování lidí a společnosti. Přidržím se jen toho, co mi připadá v souvislosti se vzděláváním dětí u nás v Česku zásadní.


1. Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší

Hledají alternativy a jsou za ně ochotni připlácet. To samo o sobě neznamená, že nutně hledají mimo stávající systém. I uvnitř něho najdeme tzv. kvalitnější školy. Ale už jenom tato skutečnost povede nevyhnutelně k tomu, že se budou zvyšovat nároky na vzdělávání a hlavně bude přibývat otázek po tom, co to je kvalitní vzdělání a co to je vzdělání jako takové. Víc a víc rodičů si začne klást otázky, které se budou podobat bodům, které uvádím výše v textu. To logicky povede k hledání alternativ mimo systém. Nastartují se proudy, které začnou podemílat stávající systém. (Osobně se domnívám, že k tomu už nějaký čas dochází.)


2. Omezování lidské svobody začíná být neúnosné

Máte taky ten pocit, že se tu nějak hůř dýchá, než dřív? Že se nám zahušťuje ovzduší, přibývají zákony, vyhlášky a nařízení, které přikazují, donucují, omezují, zakazují… a vše pod přísným trestem? Když zůstanu u dětí, stačí zmínit povinný předškolní rok ve školce, nově též povinné očkování miminek ve zkrácené lhůtě, už zmiňované bránění zakládání soukromých škol ze strany ministerstva. Dále si můžeme na seznam přidat EET, kontrolní hlášení, zákaz kouření v restauracích. To jsou asi ty nejkřiklavější a nejdiskutovanější záležitosti. Myslím, že všeho do času. Myslím, že lidé si váží své svobody. A že třeba krátkodobě přehlíží některá nařízení, která se jich bezprostředně netýkají. Jenže pak už je tam té páry opravdu moc a natlakovaná nádoba exploduje. A pak to zákonitě přijde. Proč by nám měl neustále někdo říkat, jak máme žít? A proč bychom se měli řídit nesmysly, které vyplodil někdo, komu nejspíš náramně vyhovují? Je jasné, že to platí i pro vzdělávací systém.


3. Alternativy už existují

Ve světě a dokonce i u nás! Změna přístupu je patrná na všech úrovních tzv. školního vzdělávání. V anglosaském světě vyčnívá Summerhill a Sudbury, v Německu a Skandinávii začíná být nabídka lesních školek nepostradatelnou normou, v Americe přibývá tzv. unschoolerů. U nás vznikají alternativní Montessori a Waldorfské škol(k)y, nejde přehlédnout Scio školy, ale také řadu dalších, soukromých projektů s odlišným přístupem oproti tomu „erárnímu“ (např. Livingstone, Labyrinth, Pražské humanitní gymnázium). Méně oficiální postavení mají lesní školky, provozované často formou nezávislých sdružení, objevují se první samo-vzdělávací a komunitní skupiny a kluby. Dokonce tu máme uskupení Svoboda učení, které šíří myšlenky o svobodném vzdělávání a krom toho se své myšlenky snaží realizovat prostřednictvím projektu na výstavbu svobodného vzdělávacího centra SvobodUm. Cítíte ten kvas a pohyb? Opravdová změna se tradičně děje odspodu. Všichni tito, kdo se odvážili více či méně vykročit mimo systém, jdou za svou vizí a myšlenkami. Nejde jim o reformy systému, jde jim o děti. Navíc je zřejmé, co mají společné. Důraz na svobodu a respekt k dětem samotným. A i když jim ve velké většině stát nepřizná oficiální status a nedá jim laskavé svolení, nevzdávají to. Nikdo nezabrání lidem, aby se spontánně sdružovali, aby se společně učili a rozvíjeli navzdory ministrům. Povědomí se šíří, rozšiřuje se nabídka, sílí tlak na tradiční školy. Tohle musí mít zákonitě nějaké dopady.


Shrňme si to a malá vize budoucnosti

Roste poptávka po alternativách, roste nabídka a roste tlak na uvolnění sevření stání mocí. Přibývá lidí, kterým tento systém přestává vyhovovat.

Vedlejší proudy budou nezadržitelně sílit. Z postranních potůčků se brzy stane hlavní proud, i když to nebude ještě chvíli patrné. Jenže pak ta mohutná řeka smete zerodované zbytky starého systému.

Proud řeky vzdělávání nebude jednobarevný, ale v řece se budou mísit různé příchuti. Společným jmenovatelem bude svoboda volby. Protože jedině díky vzájemné toleranci a respektu k názorům druhých, bude moct každý realizovat své vlastní představy.


Konec je blíž, než si myslíte

Když nad tím tak přemýšlím, opravdu si myslím, že jsme už spíše v té fázi sílící řeky, jen jsme si toho ještě nestačili všimnout.

A víte proč?

V sociologii existuje pojem „kritická masa“. Ten uvádí podíl populace, který přistoupí na novinky či změny ve společnosti, vezme je za své a tím se vyvolá vlna zájmu u ostatních. S nadsázkou můžeme říct, že pokud kritická masa adaptuje změnu, nezaujatý pozorovatel to vnímá tak, že to tak udělal každý. Kritická masa znamená něco mezi 5 a 25 procenty populace. Myslím, že někde tam už jsme.

Co si o tom myslíte vy? Přežije škola další rok? Přežije příští vládu? Kolik let tomu ještě dáváte?

Pavel Kovařík: Proč se škola, jak ji známe dnes, už brzy stane minulostí?

Školní vzdělávací systém se přežil a přestává dávat smysl. Tady je 10 důvodů, proč se brzy zhroutí a dočkáme se něčeho nového, lepšího.

Zdroj: blog autora 30. 8. 2017

Škola, tedy současná vzdělávací instituce, kterou tvoří budova, učitelé, vzdělávací osnovy, povinná školní docházka a známky, se stává přežitkem. Na školu se budeme chodit dívat maximálně tak, jako se dnes chodíme dívat do muzea.


Proč škole zvoní hrana

Proč si myslím, že je současná škola přežitá a proč škole zvoní hrana? Nabízím desetibodové zamyšlení nad fungováním školského vzdělávacího systému, jak o něm většina z nás dosud odmítá přemýšlet a připustit si jeho blížící se konec.


1. Nikdo ji nechce

Snad s výjimkou politiků, kteří mají (státní) školství jako své hrací hřiště a další z důvodů pro obhajobu vlastní existence a přerozdělování finančních zdrojů. Proto všechny ty reformy a reformy reforem. Ale zeptali jste se někdy žáků a studentů, jestli je to způsob, jak chtějí trávit svůj čas? A nehrajme si teď na toho, kdo ví lépe než děti, jestli školu ke svému životu potřebují. Nebo byste chtěli denně trávit v průměru šest až osm hodin sezením v lavicích a posloucháním něčeho, co vás třeba vůbec nezajímá? Jen tak, protože to někdo řekl?


2. Nemá co nabídnout

Proč hustit dětem do hlavy chemické rovnice, matematické vzorce a historická data, když to vše najdou během několika sekund na internetu? To se týká i předmětů na tzv. odborných školách. Měl jsem možnost nahlédnout do osnov odborných předmětů, které bych podle názvu považoval za ryze praktické a kterým se sám profesně věnuji, ale většinu z toho balastu bych v životě nepoužil. (Ano, chápu, něco se tam přece učit musí…) Ale hlavně, pokud děti něco skutečně zajímá, zjistí si toho tolik, že jejich znalosti dalece předčí znalosti učitelů. Proč je tedy omezovat a ubírat jim kapacitu a radost z objevování toho, co je skutečně baví? Dále, proč stále uctíváme dogma, že se ve škole musíme naučit megabajty informací, abychom měli v budoucnosti přehled a abychom náhodou něco z toho nepostrádali, kdybychom se dané oblasti chtěli profesně věnovat? Místo všech těch znalostí se hodí spíše praktické dovednosti – kreativita, komunikace, schopnost se učit a orientovat se v záplavě informací, schopnost rychle reagovat na změny atd. atd. Tohle nás ale tento druh vzdělávací instituce ze své podstaty nikdy nemůže naučit. Takže co může nabídnout škola současnému žákovi, studentovi?


3. Nemění se

A ani nemůže. Základy stávajícímu vzdělávacímu systému položila v českých zemích Marie Terezie. Od roku 1869 je školní docházka povinná. To se nezměnilo, ale co hůř, nezměnil se ani princip státního školského vzdělávání. Když pominu základní funkci školy, kterou je memorování učební látky, jejím hlavním cílem je vychovávat unifikované občany, kteří se neptají, nemají svůj vlastní názor a podřizují se autoritě, potažmo se učí fungovat ve vytyčeném systému. Nebo se pletu? Argument, že se ve škole děti učí fungovat v systému, slýchám v různých variantách nejčastěji. A tahle funkce školy se dosud nezměnila a změnit nemůže, protože garantem vzdělávacího systému je stát. Nepotřebují dnešní děti trochu jiný vklad do života?


4. Rozděluje společnost

Nemusím příliš připomínat ty vášně kolem zavádění školní inkluze. Dobrá myšlenka. Ale nemíjí se její realizace účinkem tak trochu tím, že je uváděna do života v instituci, která skutečnému rozvoji dětí a spolupráci brání, a která navíc zdůrazňuje rozdíly mezi dětmi třeba kvůli jednotnému klasifikačnímu systému a v podstatě už kvůli samotné nutnosti zavádět tato inkluzivní opatření? A co boje o budoucí směrování školství? Jste spíše pro všeobecné vzdělávání, nebo více fandíte průmyslníkům? A proč ministerstvo brání zřizování soukromých škol, po kterých volají stovky rodičů? To je absurdní! Nebylo by jednoduše efektivnější, kdybychom tyto spory nemuseli řešit a investovali energii do něčeho přínosnějšího? Třeba do vytváření skutečného prostředí, které inspiruje k učení a vzdělávání. Mimochodem, co takhle nechat lidi, aby si o svém vzdělávání rozhodovali sami? Potom by ubylo sporů kolem správného nastavení vzdělávacího systému, protože by se každý mohl vzdělávat, jak by chtěl.


5. Staví proti sobě děti a rodiče

To je asi ještě horší, než vytváření názorových nepřátel ve společnosti. Okamžikem započetí povinné školní docházky začíná pro děti nepřetržitý boj se známkováním, posuzováním, biflováním a psaním domácích úkolů. Dítě nemá na výběr. A rodiče jsou postupně, často aniž by to postřehli, vmanévrováni do role těch, kdo nad tím drží dohled. Jinými slovy, stávají se prodlouženou rukou školy. Většinou spolu s tím přichází nesoulad, napětí mezi rodiči a dětmi, výčitky a dokonce tresty. Ale proč by vlastně rodiče měly být garantem toho, jestli děti umí vyřešit nějaké rovnice, odříkat básničku nebo napsat domácí úkoly? Kvůli škole? Kvůli učitelům? Nebo snad pro dobro svých dětí? Hlavně prosím neříkejte, že vy jste to v té škole taky vydrželi, tak oni můžou přece taky, trocha disciplíny jim neuškodí. Nebo se chcete mstít za to, co vám udělaly předešlé generace politiků a tzv. vůdců společnosti?


6. Certifikáty a tituly ztrácejí hodnotu

Dobře, uznávám, když budete usilovat o zaměstnání ve státní instituci, vytáhnou na vás tabulky a podle výše dosaženého vzdělání vám dají mzdu. Ale už jste slyšeli, že by se nějaký podnikatel ptal, jestli máte diplom z vejšky? Dobře, možná to někde hraje roli. Ale určitě je vždycky důležitější, co uchazeč umí, co má za sebou, nakolik je proaktivní, jak se orientuje v oboru, jaké má vystupování atd. A opět, maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom je spíše certifikátem o načerpaných (a zapomenutých) znalostech, nikoli o dovednostech. Ano, co ti doktoři a právníci a jaderní inženýři… jak ti by se to bez školy všechno naučili? Třeba ano, třeba ne. Nevím, uvidíme, to ale není podstata sdělení. Maturitní vysvědčení, výuční list, diplom, to vše jsou především certifikáty, které schvaluje, vydává a eviduje stát, aby prostřednictvím jejich magické moci udržoval systém státního vzdělávání v chodu.


7. Je to drahé a neefektivní

Údržba budov, vybavení, pedagogické sbory, tzv. pomocné personály, učebnice, učební pomůcky, experti na všechno od učebních plánů, přes metody hodnocení až po nápravu psychicky zruinovaných obětí systému. To jsou miliardy proudící v nekončícím toku času. Navíc jsou to také veřejné zakázky a tím pádem také často výběrová řízení na předem vybrané dodavatele. Opravdu si nedokážeme představit, že by to fungovalo jinak? Že by třeba i za zlomek toho vznikala místa, kde by měly děti příležitost se rozvíjet v tom, co jim připadá užitečné a zajímavé? Navíc máme celou řadu jiných veřejných institucí, které mohou nabídnout užší a současně detailnější záběr na vybranou problematiku (knihovny, muzea, dětská centra, vědecké parky, samoorganizující se zájmové komunity, ale i dosud nevyzkoušené možnosti, které si třeba jen díky potlačované představivosti neumíme představit). V každém případě by možná pro začátek stálo za to dát prostor soukromým iniciativám, po kterých je poptávka a ne jim házet klacky pod nohy.


8. Učitelé jsou nespokojení

Teď nemluvím o penězích. Kdyby to totiž bylo opravdu tak špatné, učitelé budou nejspíš ze školství houfně odcházet jinam. Aktuálně jedeme na vlně hospodářské konjunktury, firmy nabírají a hlásí, že je málo lidí. Takže problém nespokojenosti učitelů vidím jinde. Příčiny najdeme opět v systému. Učitel je postaven do role odříkávače učební látky. Jeho úkolem je odvykládat obsah, ohodnotit schopnost žáků si danou látku zapamatovat a ještě ke všemu musí dohlížet na pořádek a disciplínu ve třídě. Učitel je také člověk, má emoce, na dětech mu záleží, do školství zamířil s chutí učit a být nápomocen na cestě k rozvoji utvářejících se lidských bytostí. Jenže vzdělávací systém ho staví do role „toho na druhé straně barikády“ a s žáky svádí spíše dlouhodobý zápas, namísto společného rozvíjení talentů a vzájemného obohacování. Ubíjející systém. Deziluze. Pak samozřejmě (hlavně od učitelů) slýcháme i to pověstné, že ty děcka jsou úplně nemožný, nedávají pozor, nic je nezajímá, jsou drzí a vlastně vůbec nemá smysl se o cokoli snažit. A to poslední je v tomto případě, bohužel, asi pravda.


9. Okrádá lidi o čas

Takže si pro názornost vezměme 6 hodin denně krát 20 dní v měsíci krát 10 měsíců v roce krát 8 let a máme 9.600 hodin. Když to zaokrouhlíme, tak máme pověstných 10.000 hodin, které vedou podle Malcolma Gladwella k mistrovství v jakémkoli oboru. A klidně ten astronomický počet hodin berme jako nadsázku. Ale proč ten čas, jakkoli dlouhý, trávit tím, že budou děti nuceně sedět ve škole a poslouchat COKOLI z toho, co si nevybraly? A nenechme se oklamat. Ty důležité (a pro další učení se základní) dovednosti se děti prokazatelně naučí samy. To jest bez školy. Znovu: Jak by se to líbilo vám, kdybyste museli někde sedět šest až osm hodin denně, pět dní v týdnu, jen proto, že to někdo řekl? Nechtěl jsem to psát takhle na rovinu, ale nepřipomíná vám to tak trochu vězení?


10. Je to systém založený na donucení

Už jsem to v podstatě napsal několikrát, ale mělo by to zaznít jasně a v samostatném bodě: Naše školství je systém nuceného vzdělávání, ze kterého se nelze odhlásit. Do školy se prostě chodit musí (a i když vezmu v úvahu domácí vzdělávání, pořád platí povinnost dodržovat vzdělávací plány, skládat zkoušky a vůbec se podrobovat průběžné kontrole). Ještě jednou prosím laskavého čtenáře, aby nechal stranou případné rozdílné názory na to, jak a kde se děti mají/mohou efektivně vzdělávat. Když je ale školní docházka povinná, čemu a komu to slouží? Tu otázku ne a ne dostat z hlavy. Žijeme prý ve svobodné společnosti, kde si můžeme vybrat cokoli od jogurtů, přes práci až po politickou stranu ve volbách. Ale proč si nemůžeme vybrat, jak se budeme my a naše děti vzdělávat? Komu patří naše životy a životy (našich) dětí?


Dává dnešní škola ještě smysl?

Jak je patrné, existence školy, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl. Problém přitom není v dětech, žácích či studentech a jejich nechuti se učit a vzdělávat. Problém není ani v učitelích nebo ochotě dětem nabídnout vzdělání a investovat do toho čas a finanční prostředky. Problém je v systému a jeho nastavení.

Jak to vidíte vy? Souhlasíte se mnou? Co je podle vás na celé věci nejdůležitější? Nebo máte opačný názor a myslíte si, že škola přežije i v budoucnu?

Moc rád si přečtu vaše názory a těším se na plodnou diskusi!

PS: Pokud vás zajímá, jaké alternativy vůči současnému systému už dnes existují a jakým směrem bychom se mohli ubírat, přečtěte si tento článek.


Od Pavla Kovaříka již bylo v Učitelských listech publikováno:
Jak se mění role učitele v dnešním světě
Co od nás děti skutečně potřebují

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za červen 2018

Z červnové nabídky novinek Pedagogické knihovny J. A. Komenského v Praze. Tematická recenze je věnována problému šikanování na základních školách.


Novinky za červen 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Otevřená rodina: cesta, během níž vyrostou děti i rodiče / Shefali Tsabaryová ; překlad: Viktor Jurek – 1. vydání
Brno: BizBooks, 2018 – 302 stran
ISBN 978-80-265-0734-5
Vědomé rodičovství – revoluce ve výchově. Hledejte, co vás jako rodiče svazuje, a osvoboďte celou rodinu. Budujte a pěstujte blízký vztah s dětmi. Otevřete se a rozkveťte.

Odpojte své dítě od sítě: 101 způsobů, jak se odtrhnout od přístrojů a užívat si skutečného života / Liat Hughes Joshiová ; z anglického originálu How to unplug your child ... přeložila Jitka Ondryášová – Vydání první
Praha: Euromedia Group, 2018 – 127 stran
ISBN 978-80-7549-632-4
Nabídka různých aktivit, jak v dnešní přetechnizované době trávit volný čas jinak než před obrazovkou, ať už jsou to mobilní telefony, tablety, notebooky či televize.

Lesk a bída vzdělávání / Vladimíra Dvořáková, Jiří Smrčka – Vydání první
Praha: Knižní klub, 2018 – 207 stran
ISBN 978-80-242-6106-5
Publikace se věnuje odvrácené tváři současného vysokého školství.

Úvod do psychologie / Zdeněk Helus – 2., přepracované a doplněné vydání
Praha: Grada, 2018 – 310 stran
ISBN 978-80-247-4675-3
Vývoj vědecké psychologie. Základní duševní jevy. Současná psychologie: věda o psychice, o vědomém a nevědomém prožívání a o chování. Pohled na vlastnosti osobnosti. Uvedení do sociální a vývojové psychologie.

Příliš inteligentní na to být šťastný? Výjimečná inteligence – dar či prokletí? / Jeanne Siaud-Facchin ; překlad Radka Labric – 1. vydání
Praha: Ekopress, 2017 – 227 stran
ISBN 978-80-87865-34-7
Zamyšlení a snaha o pochopení fungování nadaných lidí, jejich zvláštností, jejich síly i jejich zranitelnosti, jejich dětství i dospívání.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky

Mediální výchova není v českém školství vnímána jako důležité téma / Karel Strachota
In: Speciál pro střední školy: příloha časopisu Řízení školy – Roč. 2018, č. 3 (2018), s. 18–19.
Během prosince 2017 a ledna 2018 proběhl ve spolupráci s agenturou Median již druhý průzkum zjišťující stav mediální výchovy na středních školách. Z výsledku šetření je patrný rozdíl mezi vztahem vyučujících k mediální výchově a nastavením vzdělávacího systému. Vyučující považují za problematické celkové nastavení výuky. Nedostatečná podpora, nedostatek kvalitních materiálů. Výuka formou průřezového tématu je nedostatečná a na mediální výchovu není dostatek času. Autor článku, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni (JSNS), seznamuje čtenáře s portfoliem programu. Vyučujícím nabízejí 26 audiovizuálních lekcí věnujících se médiím.

Kritickým myšlením ke skromnějšímu životu / Petra Turečková
In: Komenský: odborný časopis pro učitele základní školy – ISSN 0323-0449 – Roč. 142, č. 3 (březen 2018) (2017/2018), s. 36–41.
Téma udržitelného způsobu života, dobrovolné skromnosti a závislosti na přírodě se dotýká našeho celého života. V článku je prezentována vyučovací hodina žáků 5. třídy základní školy na toto téma. Cílem hodiny bylo, aby si žáci sami stanovili předsevzetí úsporných opatření, která jsou schopni ve svém věku dodržovat. Učitelka zvolila metodu I.N.S.E.R.T. (Interaktivní poznámkový systém pro efektivní učení a myšlení), pantomimu, dramatizaci, práci s videem a metodu Diamant (vrchol diamantu je to, co je pro žáky nejdůležitější). Poslední fází výuky byla reflexe, volné psaní, stanovení cílů a sebehodnocení.


Tematická rešerše: Problém šikanování na základní škole 

Ukázka

Agresivní chování ve školách z pohledu učitelů a žáků 2. stupně základních škol v ČR / Ladislav Csémy, Tamara Hrachovinová, Olga Starostová, Petr Čáp
In: Moderní vyučování: časopis pro nové programy v českém základním školství – ISSN 1211-6858 – Roč. 22, č. 1–2 (leden–únor 2016), s. 14–20.
Předložená studie si klade za cíl shrnout hlavní výsledky projektu, zaměřeného na výskyt vybraných forem agresivního chování ve škole, a v souvislosti s tím analyzovat názory učitelů na agresivní chování v kontextu běžných profesních povinností a názory na způsoby, jimiž by bylo možné agresivní chování žáků ve škole snížit.
Článek je rozdělen na 3 části: 1) Agresivní chování žáků 2. stupně ZŠ z pohledu učitelů, 2) Agresivní chování ve školách z pohledu žáků 2. stupně ZŠ, 3) Kvalitativní část výzkumu – hlavní výstupy.

Preventivní program není ztráta času: školy by se ho měly naučit správně využívat / Jana Švecová ; [autor interview] Jaroslava Štefflová
In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy – ISSN 0139-5718 – Roč. 119, č. 14 (2016), s. 8–9.
Rozhovor s psycholožkou zabývající se v současnosti individuální pomocí dětem, bývalou lektorkou preventivních programů na základních a středních školách. Její zkušenosti se zaváděním preventivních programů zabraňujících rozvoji šikany a dalších negativních jevů ve školních kolektivech a s postoji žáků a rodičů k těmto programům. Jak rychle dokáže zavedení preventivního programu zlepšit klima v třídním kolektivu, jak reagovat na růst počtu dětí s poruchami chování v třídních kolektivech v souvislosti se zaváděním inkluzivního vzdělávání (asistenti pro celou třídu, včasná podpora pro učitele).

Šárka Kabátová: Worldschooling? Cestujeme po světě a učíme se z věcí kolem sebe, říká Češka. Své děti nedává do školy

Vyznávají výchovu či životní styl, kterému se moderně přezdívá „worldschooling“. Za tímto pojem se skrývá nomádský styl života rodiny s dětmi, které nenavštěvují školu, učí se jen to, co je zaujme a nikde nejsou doma déle než pár měsíců. „Od běžné české rodiny se ta naše liší asi hodně,“ líčí rozhovoru pro server Lidovky.cz matka tří dětí Lucie Tatranský.

Zdroj: Lidovky.cz 26. 6. 2018

Lidovky.cz: Jak byste popsala váš životní styl? Čemu byste to připodobnila? V čem je odlišný od „běžné“ české rodiny s dětmi?

Životnímu stylu, který provozujeme, se říká worldschooling. Cestujeme s naší rodinou po světě a učíme se z věcí, které jsou kolem nás. S manželem překládáme, takže nám stačí pouze počítač a připojení k internetu a můžeme pracovat odkudkoli. Od běžné české rodiny se ta naše liší asi hodně. Nemáme jeden domov, ale vytváříme si ho pokaždé, když někam přijedeme. Většinou se na jednom místě zdržíme mezi jedním a třemi měsíci. Pak zase pokračujeme dál. Děti nechodí do školy, ale učí se doma. Respektive se učí ve chvíli, kdy je něco zaujme. Naše rodina spolu tráví veliké množství času. Jsme spolu vlastně pořád. Nejdůležitější věci jsme schopni zabalit do pěti příručních zavazadel a fungovat z nich několik měsíců.

Lidovky.cz: Proč jste se vlastně rozhodli nezůstávat na jednom místě, ale cestovat, a to i s dětmi?

To asi nemělo nějaký konkrétní důvod. Cestování nás s manželem vždycky bavilo a dávalo nám smysl. A ve chvíli, kdy jsme začali cestovat pomalu a na plný úvazek, tak to byla pohoda i se třemi malými dětmi. Přijde mi, že při cestování člověk neustále vystupuje ze své komfortní zóny a to mu otevírá obzory.

Lidovky.cz: Je výchova dětí na cestách odlišná od té domácí?

Nemyslím si. Na cestách řešíme nejspíš to, co většina rodičů tady v České republice.

Lidovky.cz: Jak se učíte s dětmi? Kolik času vám to denně zabere a v čem je to odlišné u každého dítěte?

Pokud s dětmi objevíme téma, které je zajímá, tak se mu věnujeme tak dlouho, dokud nás baví. Děti se dost často „učí“ bez nás. Mají přístup k elektronickým knihám a internetu a spoustu věcí si zjišťují samy. Každé se věnuje tomu, co mu dává smysl, a způsobem, který mu vyhovuje. Tomuto způsobu vzdělávání se říká sebeřízené a dospěli jsme k němu postupně.

Lidovky.cz: Stačíte na jejich vzdělávání? Nebo si musíte studovat látku dopředu?

Neustále narážím na to, že děti zajímají věci, o kterých nemám ani zdání. Nemám problém jim říct, že o tématu nic nevím. Jednoduše jdeme a společně vyhledáme informace. Nic dopředu si nestuduji, protože nejsem schopna odhadnout, co je zrovna zaujme.

Lidovky.cz: Co vidíte jako největší výhody takového životního stylu?

Cestování otevírá oči. Každý den se přesvědčujeme o tom, že svět není tak strašně nebezpečné místo, jak se nám mnohdy snaží média předkládat. Učíme se respektovat jinakost a vidět věci v souvislostech. Cestování všeobecně každého obohacuje.

Lidovky.cz: A naopak nevýhody?

Občas je dost těžké být daleko od rodiny a přátel, ale jezdíme do Česka alespoň na dva měsíce v roce, abychom si všechny užili. Pak je také dost náročné, že spolu trávíme všechen čas a nemáme babičky nebo hlídací tety, abychom si s manželem mohli například zajít na rande. Naštěstí potkáváme na cestách spoustu dalších worldschoolujících rodin a tak si občas vzájemně vypomáháme.

Lidovky.cz: Jak vnímají děti, že nevyrůstají jako jejich vrstevníci? Uvědomují si to vůbec?

Ve světě je worldschooling velmi populární, takže se setkáváme s rodinami, které žijí stejným životním stylem. Možná proto to děti nevnímají jako něco výjimečného. Prostě ví, že každý to má trochu jinak a nějak je to netrápí. Jediné, co jim občas chybí, jsou kroužky, o kterých jejich čeští kamarádi často vyprávějí.

Lidovky.cz: Nechtěli jste se někdy vrátit a žít podle „standardního“ modelu?

Jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Ale v tuto chvíli nám tento životní styl vyhovuje. Až to někoho z nás přestane bavit, tak budeme přemýšlet o nějakém kompromisu. :)

Lidovky.cz: Byl problém najít školu, která by vám vyšla vstříc?

Děti jsou zapsané v zahraniční škole, ve které probíhá i hodnocení, a do Čech pouze dodáváme vysvědčení.

Lidovky.cz: Nebojíte se, že budou mít děti problém ve chvíli, kdy se od vás odpoutají?

Tak to mě upřímně nikdy nenapadlo. Nedovedu si představit, proč by tomu tak mělo být. Naopak si myslím, že pokud máte dobré základy, lépe se vám na nich staví vlastní svět…

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Sarah Louise Esau: Může unschooling zachránit planetu?

Může unschooling zachránit naši planetu? Myslím, že ano. Základní principy unschoolingu tak, jak je chápu já, jsou: souhlas, respekt, svoboda, podpora, láska, napojení, sounáležitost.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 19. 6. 2018

Unschooling je sebeřízené vzdělávání, které vychází ze zájmu dítěte a využívá maximum činností z reálného života. Podporuje vnitřní motivaci a osobní zodpovědnost bez užití donucování a do středu pozornosti staví mezilidské vztahy a vzájemný souhlas ve všech aspektech každodenního života.

S tímto přístupem ostře kontrastuje nikým nezpochybňovaný názor, který dnes v naší kultuře, vystavěné na politicko-sociálním systému patriarchátu, panuje – totiž názor, že k tomu, aby z našich dětí vyrostli společenští a užiteční členové společnosti , musíme je řídit. Podle Teresy Graham, autorky knihy Parenting for Social Change (Rodičovstvím ke společenské změně, u nás zatím nevyšlo, ale přeložené články od T. G. jsou ZDE – pozn. SU), v sobě máme všichni hluboce zakořeněnou představu, že „ti silnější mají právo ovládat ty méně silné, a že počátek toho leží ve vztahu rodiče a dítěte“.

Náš systém vzdělávání tyto společenské normy již dlouhou řadu let naplňuje a „tvaruje“ děti tak, aby byly produktivní v systému globální ekonomiky. Mezi všemi těmi reformami povinného vzdělávání, které od jeho masového rozšíření na konci devatenáctého století proběhly, se současný vzdělávací systém nezamyslel nad tím, co by mohlo potřebovat či chtít samo dítě, nebo jestli daný vzdělávací model aktivně podporuje lidskost a život na této planetě. Ačkoli „politický imperativ“ brojí za neustálý růst, všechny fyzické důkazy – klimatická změna, eroze půdy, mizející přirozené prostředí živočišných druhů, mizení druhů samotných a tuny plastu znečišťujících naše oceány – nám společně naznačují, že náš vzdělávací model závislý na politickém systému rychle ztrácí udržitelnost.

Dokud se za pilíře úspěšné společnosti považuje zisk, průmysl a korporátní styl života, bude plundrování přírodních zdrojů pokračovat. Má-li život na Zemi přežít, je nutné tyto globální politické a ekonomické struktury, včetně našeho současného školského systému, demontovat.

U nás ve Spojeném království máme demokratickou společnost, naše školy tomu však neodpovídají. V mnohých z nich se dnes vyučují takzvané Britské hodnoty, které se prý mají soustředit na témata svobody jednotlivce a demokracie – přitom však naše státní školy a většina nezávislých škol samy o sobě demokratickými institucemi nejsou. Skutečná demokracie ve školách by umožňovala rovnou a aktivní spoluúčast na všech oblastech (školního) života; umožňovala by, aby hlasy studentů měly váhu ve všech záležitostech týkajících se školy – skutečnou váhu, ne jen tak na oko, jako se děje v povrchních školských radách.

Svoboda, pokud by všem školákům skutečně byla přiznána, by zahrnovala absenci svévolných omezení a brala by v potaz práva všech zúčastněných. Přesto většina dětí nemá ohledně docházky do školy na výběr – považuje se to za prostý fakt, který většina lidí nezpochybňuje. Navíc jsou dětem základní práva a svobody upírány i za školními vraty. Vzdělávání probíhá násilně, za použití modifikace chování v podobě žebříčků odměn, výhrůžek, kolektivních trestů, nechávání po škole a rituálního ponižování. Některé školy mohou vytvářet dojem citlivějšího přístupu, který se více soustředí na dítě, a učení v nich působí poutavěji, celostněji a zábavněji. Když se však podíváte pod povrch věcí, zjistíte, že víceméně každá škola, s výjimkou té hrstky, která se soustředí na sebeřízené vzdělávání, stojí na principu donucení…

…V průběhu krátké existence povinného vzdělávání jsme si zvykli věřit tomu, že se děti dokáží učit jen donucením. Dávno jsme zapomněli, že děti jsou ve skutečnosti studenti od přírody a mají vrozenou potřebu učit se – chodit, mluvit a objevovat svět kolem sebe prostřednictvím hry, pozorování a zkoumání. Jako by nestačilo, že věříme tomu, že děti potřebují být k učení nuceny, věříme i tomu, že musíme regulovat, co se učí. V průběhu času jsme přijali myšlenku, že, abychom v životě neselhali, musíme všichni usilovat o akademickou verzi úspěchu.

Prostou pravdou je, že planeta nepotřebuje více úspěšných lidí. Zato zoufale potřebuje více mírotvůrců, léčitelů, restaurátorů, vypravěčů a milovníků všeho druhu. Potřebuje lidi, kteří žijí dobře tam, kde žijí. Potřebuje lidi s morální odvahou, kteří jsou ochotní připojit se k boji za obyvatelný a lidštější svět. A tyto vlastnosti mají pramálo společného s úspěchem tak, jak si ho definovala naše kultura.

Způsob vzdělávání, který byl vymodelovaný ve školách, nám umožnil industrializovat Zemi. Teď ale nastal čas zvolit si místo nadvlády nad Zemí důvěrnost s ní. Generaci za generací zapomínáme, jak na naší planetě žít udržitelně. Naše moderní osnovy, rozdělené do jednotlivých předmětů, jsou odtržené od navzájem propojeného celku – předměty jsou teoretické a nemají kořeny v Zemi. Unschooling je oproti tomu život sám, neexistuje v něm žádný reálný rozdíl mezi životem a učením…

Samozřejmě, že děti navštěvující školu mohou být ekologicky uvědomělé. Nicméně vzdělávání založené na formátu „shora dolů“ a „sedíme v lavicích“ osloví jen některé děti, zatímco jiné z procesu vyřadí. Přestože skvělí učitelé, mentoři a vzory budou vždy potřeba, co není potřebné je onen donucovací systém, který nám říká, co si myslet, jak se chovat a který nás okrade o naše mladá léta a přirozenou touhu učit se. Nepotřebujeme systém, který nás odděluje od našich rodin, našich komunit a skutečného života za dveřmi učebny.

Jak ale vlastně unschooling souvisí se záchranou naší planety? Je jisté, že naše zacházení se Zemí je do určité míry odrazem toho, jak se chováme jeden ke druhému…

…To, co musíme udělat, je odklonit principy vzdělávání od lhostejnosti k Zemi směrem k jejímu léčení. A tento proces začne až tehdy, když vyléčíme sami sebe a naše vztahy mezi sebou. Musíme naši sílu přesunout z oblasti ovládání do oblasti podporování.

Unschooling – tato přirozená nástavba respektujícího rodičovství – je onou archou, na kterou se musíme nalodit, abychom Zemi zachránili. Unschooling není jen o vzdělávání a učení, je to způsob žití. Největší mylnou představou o unschoolingu je, že jde o pasivní „nevýchovu“. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, jelikož unschooling ve skutečnosti vyžaduje vyšší stupeň interakce a propojení s dětmi. Ale v roli, která je podporující, a ne ovládající.

Přestože jsou rozhodnutí a zodpovědnost za učení zcela v rukou dítěte, má rodič nebo opatrovník velký vliv na to, zda okolní prostředí umožňuje přirozeným učebním instinktům dítěte efektivně pracovat. Rodič musí zajistit, aby dítě mělo přístup k rozmanitým zdrojům poznání a lidem, a mohlo si tak podle nich utvořit pestrou paletu dovedností, vědomostí a hodnot naší kultury. Dítě potřebuje hodně času a svobody, aby mohlo rozvíjet své zájmy, a také potřebuje mít poblíž rodiče, který zodpoví otázky, bude s ním interagovat a pomůže.

Unschooling také neznamená svobodu, kdy si můžete dělat, co chcete. Namísto toho po vás vyžaduje respektovat osobní hranice lidí v okolí, vede k naslouchání svému nitru a nalezení vnitřního řádu, na rozdíl od ovládání nějakou nahodilou vnější autoritou. Namísto svévolných pravidel nastoupí pravidla a hodnoty rodiny a hlavním cílem se stane vzájemná láska a péče. Jde o to trávit společný čas s těmi, které milujeme nejvíc na světě, a podporovat je v tom, aby se stali co nejlepšími lidmi tím, že se společně postavíme výzvám společnosti.

Z pedagogického pohledu spočívá podstata unschoolingu v tom nechat se vést k vlastní nezávislosti, kriticky myslet a učit se ze zájmu, nikoli kvůli tomu, kam až to můžete v naší společnosti založené na konzumu a pohodlnosti dotáhnout. Unschooling si váží všech druhů znalostí, protože věří, že každý člověk může planetě předat něco cenného.

Model unschoolingu by mohl být skutečně inkluzivní, a to v takové míře, jaké náš současný školský systém nikdy nedosáhl a nikdy nedosáhne. Podle Petera Graye, výzkumného profesora na Bostonské univerzitě a zastánce demokratického vzdělávání, se alternativy k výuce donucováním ukázaly být levnějšími, a stávají se tak naprosto dostupnou možností pro všechny děti. Když Gray zmiňuje například školu Sudbury Valley, uvádí, že „ve srovnání se státními školami v okolí funguje zhruba s polovičními náklady na žáka.“

S ohleduplným využíváním technologie, tohoto nepřítele přírodního světa, dnes „unschoolingový sen“ ožívá naplno. Technika samořízenému učení významně napomáhá a mnoha rodičům poskytuje možnosti, jak flexibilně pracovat na dálku. Tento životní styl se tak dnes stává stále více přístupným. Technologie přináší rozmanité možnosti vzdělávání a dnes již existuje nespočet zdarma přístupných služeb, které dětem umožňují z domova snadno získávat nové dovednosti či informace.

Místo toho, abychom omezovali otevírací dobu knihoven nebo je dokonce zavírali, vylepšeme je a naopak rozšiřme tak, aby mohly poskytnout společenské prostory pro setkávání unschoolerů a rozšířily nabídku zdrojů, ze kterých lze čerpat. Pojďme vytvořit zařízení, která budou podporovat každé dítě v sebeřízeném vzdělávání. Pojďme založit více komunitních zahrad a pozemků a povzbuzujme další a další rodiny k pěstování vlastního jídla. Právě toto jsou místa, která navštěvuje naše důchodová populace, náš přirozený zdroj zkušeností, která nás může mnohému naučit. Pojďme najít další příležitosti k setkávání všech generací. Tak, aby mohly pracovat na společných projektech, budovaly soucítění a rozvíjely společnou odpovědnost vůči Zemi, místo toho, abychom je zavírali do příslušných institucí.

V ideálním světě bychom školy nepotřebovali. Je ale pravda, že ne každý rodič si přeje nebo se cítí být připraven na unschoolingové vzdělávání svého dítěte doma na plný úvazek. Je tedy třeba vzít ohled na to, že některé rodiny věří ve výuku donucováním jakožto nejlepší nebo jedinou myslitelnou volbu. Všechny děti si zaslouží něco víc. Tady ve Spojeném království bychom mohli po přehodnocení priorit společnosti otevřít státem financované demokratické školy , které budou využívat sebeřízené vzdělávání a budou tvořit součást našich komunit. Znamenalo by to, že by všechny děti, bez ohledu na barvu kůže, na výsledky testů, na náboženství, na výdělek rodičů nebo na místo bydliště, měly přístup ke vzdělávacímu prostředí v souladu s étosem unschoolingu.

Přestože unschooling nezaručuje více zážitků mimo domov nebo třídu, může tomu tak být. Poskytuje rodinám čas, svobodu a příležitosti k tomu, aby mohly trávit více času venku a staly se autentickou a živoucí součástí svého okolí a svých komunit. Co takhle odstranit ty zdi, ta omezení, která děti po většinu jejich dne uměle drží zavřené v místnostech, a zjistit, co by se mohlo stát? Zapomněli jsme snad, že jsme zvířata, součást přírody? Když se pozorně zaposloucháme, opravdu můžeme zaslechnout své vlastní volání divočiny. Jak řekl E. O. Wilson: lidstvo „získalo náklonnost k životu, zemi, lesům, vodě, půdě a místu“.

Unschooling je dar, který po vás chce, abyste zpomalili, prohloubili dech, vychutnali si přítomný okamžik a rozmontovali vše, co jste si doteď mysleli, až se znovu objeví podstata toho, co znamená být člověkem. Žádá, abyste zpochybnili nejen vzdělávání, ale samotnou podstatu žití, a tím vás vyzývá k vědomému životu. Unschooling k vám přistupuje s respektem, a vy pak díky tomu máte větší kapacitu k tomu, abyste projevovali respekt všem ostatním živým bytostem…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Martin Zvěřina: Utéci ze škol. Státu se v některých situacích represe nevyplácí

Rodiče, pro které je domácí vzdělávání příliš svazující, si našli cestu, jak jeho „přísná“ pravidla obejít. Naději, že by tato praxe mohla být legalizována, mají nulovou – v nynějších časech nenajdete politickou reprezentaci, která by zrušila povinnou školní docházku či dohled státu nad vzděláváním.

Zdroj: Lidovky.cz 14. 6. 2018

Unschooling, metoda, kdy si dítě samo určuje, čemu se bude věnovat, v čem se hodlá vzdělávat, vypadá jako anarchie, avšak nemusí být ani nefunkční, ani nedostatečná.

Každý z nás si ze základní či střední školy odnesl nějakou „slepou skvrnu“, tedy předmět, ze kterého si, rokům usilovného vzdělávání navzdory, nepamatuje téměř nic. Může to být ruština, fyzika, dějepis či cokoli jiného, podle povahy každého z nás, a přesto takový člověk ve společnosti bezproblémově funguje. Není tedy vyloučeno, že absolvent unschoolingu může být nerozeznatelný od řádně vycepovaného studenta.

Problém je v tom, že takový postup narušuje systém a ten systém ručí za kvalitu výuky. Zatímco v unschoolingu ručí za kvalitu výuky pouze rodič, u kterého dospělé dítě těžko může, zvláště pak zpětně, vymáhat náhradu za ušlé příležitosti či si stěžovat na to, že nezískal kýženou práci. Ne že by u státu mohl, ale stát vydává prostřednictvím škol diplomy a certifikáty, které de facto jsou „pracovními knížkami“.

Ve světě, v němž drtivá většina občanů požaduje kontrolu a stát i Evropská unie certifikují téměř vše, není prostor pro takové rizikové vzdělávání. A to i přesto, že například ministr zdravotnictví se chystá povolovat léčitele, i když je to nesmysl, stejně jako samotná představa „certifikovaného šarlatána“. Bohužel, způsoby, jakými stát tlačí na exoty, kteří se chtějí dostat mimo oficiální systém, přinášejí úplně opačný výsledek.

Například dlouholetý a nákladný boj vakcinologické lobby proti pár odpůrcům očkování v průběhu let zmnohonásobil počet těch, kteří k vakcinaci přistupují s krajním podezřením. Proto je na místě poprosit odpovědné činitele, aby na příznivce unschoolingu neposílali, obrazně řečeno, komanda v kuklách a s beranidlem. Rozhodně tím neprospějí dotčeným dětem a rodičům, a koneckonců ani státu, který zastupují. Společenskou atmosféru v to nepočítaje.

Joseph Cornell: Objevujeme přírodu. Učení hrou a prožitkem

Joseph Cornell, přírodovědec a pedagog, zjistil, že děti se učí mnohem efektivněji, je-li atmosféra učení naplněna radostí a je-li jim umožněno, aby se do předmětu učení zcela ponořily.

Jeho koncepce tzv. flow učení (flow označuje plynutí – tedy plynutí zážitku samotného, splynutí prožívajícího člověka s intenzivním prožitkem) zahrnuje čtyři na sebe navazující kroky:
1. probuzení nadšení,
2. zaměření pozornosti,
3. ponoření do nezprostředkované zkušenost
4. sdílení zážitků s ostatními.

Aby autor pedagogům či rodičům pomohl navozovat celý cyklus flow učení, předkládá ke každé fázi různé příklady her. Kniha je určená pro volnočasové pedagogy a vedoucí programů v přírodě, učitele a rodiče se zájmem o přírodu.

Američan Joseph Cornell (1950) je dnes jednou z vůdčích světových postav environmentální výchovy. Vyvinul hojně využívanou metodiku pro aktivity s dětmi v přírodě – tzv. flow učení. Je zakladatelem Sharing Nature Foundation, kde jsou jeho metody dále rozvíjeny. Přednáší a vede workshopy po celém světě, jeho knihy byly přeloženy do více než 15 jazyků.

Více podrobností a ukázky najdete ZDE.

Buďte zajímavější než počítač! 10 tipů pro rodiče, díky kterým dá dítě přednost vám

Jestli vaše dítě prosedí celé prázdniny u počítače, záleží především na vás. Počítače, mobily a tablety jsou sice velkým soupeřem, nikoli však nepřekonatelným. S trochou fantazie, pochopením a především chladnou hlavou, bude brzy mnohem snadnější nasměrovat dítě také k jiným aktivitám.

Vaše úsilí má smysl, řešit rozvinutou závislost na internetu či hrách je mnohem obtížnější, než jí předcházet. Odborníci z brněnského Centra prevence Společnosti Podané ruce sestavili praktické desatero, které vám s tím pomůže.


10 rad pro rodiče a prarodiče, kteří chtějí být lepší než počítač

1. Nepodporujte komfort v počítačovém „doupěti“ vašeho dítěte tím, že mu tam nosíte jídlo, pití apod. Jeho potřeba odcházet od počítače se tím snižuje. Zkuste dítě naopak co nejčastěji vylákat na nějakou zajímavou aktivitu, jako je společné jídlo, sport nebo výlet.

2. Buďte dětem příkladem. Nemůžete po nich chtít, aby netrávily čas na internetu, když sami prosedíte u počítače celé hodiny. Nezapomeňte, že děti jsou vaším odrazem.

3. Neztrácejte nervy! Dříve, než ve vzteku vypnete dítěti počítač, se zkuste zeptat, co hraje a kolik času potřebuje na dokončení úkolu. Také by se vám nelíbilo, kdyby vám někdo vzal knihu, když jste na předposlední stránce.

4. To, že dítě dostanete radikálním způsobem od počítače ven, ještě neznamená, že mu tím nabízíte kvalitní alternativu trávení volného času. Zajímejte se, jak vaše dítě tráví čas mimo domov a nabídněte mu smysluplné aktivity.

5. Komunikujte. Všímejte si více toho, co vaše děti vyhledávají na internetu, jaké hry hrají, na co se dívají v televizi, čím se baví na mobilu. A než začnete vymýšlet ty nejsložitější kombinace hesel pro rodičovské zámky, zkuste si s nimi prostě více povídat.

6. Berte vážně doporučený věk u her. Než dítěti pořídíte novou hru, zkuste si o ní zjistit co nejvíce, stačí její název zadat do vyhledávače na internetu. A nezapomínejte, že hry už nejsou výsadou pouze počítačů.

7. Také věkové hranice pro užívání sociálních sítí mají své důvody. Vaše děti ještě nemusí umět vyhodnotit všechna rizika kyberprostoru.

8. Přehnanou kontrolou ničeho nedocílíte. I když chcete být zodpovědní a vědět, s kým a o čem vaše děti na sociálních sítích komunikují, respektujte jejich soukromí. Veďte děti k samostatnosti a zodpovědnosti, abyste jim mohli důvěřovat a aby děti důvěřovaly vám.

9. Všichni máme stejné množství času, záleží jen na vás, jak s ním naložíte. Věnujte z něj největší kus právě dětem. Dejte si tu práci a vymýšlejte různorodé aktivity, které vaše dítě zaujmou. Spoustu tipů můžete najít (paradoxně) právě na internetu.

10. Společné chvíle jsou to nejcennější! Čím více času budete trávit se svými dětmi, tím lépe jim porozumíte, pochopíte, co je baví a proč. Vymyslet smysluplné činnosti pro volný čas bude potom mnohem snadnější a v praxi efektivnější.

Více inspirace a další rady pro rodiče najdete také v krátkém videu „Jak předcházet on-line závislostem“, které připravilo Centrum prevence v Brně.


Klíčovou roli hrají rodiče, problém však stále více zajímá i školy

Centrum prevence v Brně působí na více než stovce škol v Jihomoravském kraji. Realizuje přes 800 preventivních programů za rok, přičemž se zaměřuje na různé typy závislostí. Trendem posledních tří let je rostoucí zájem základních škol o programy zaměřené na netolismus, tedy závislost na internetu. „Zatímco v letech 2016 a 2017 tvořily tyto programy 17 % procent z celkově realizovaných, tak za 1. pololetí 2018 se poptávka zvýšila na 29 %. Školy také mají stále častěji zájem, aby naše programy absolvovaly i mladší děti. V roce 2016 tvořily programy se zaměřením na netolismus na prvním stupni 3 % všech programů, v letech 2017 a 2018 je to už 7 %,“ upřesňuje Jan Veselý, vedoucí Centra prevence v Brně.


Centrum prevence v Brně, společnost Podané ruce o. p. s.

Centrum prevence v Brně působí od roku 1994. Zaměřuje se na realizaci všeobecné, selektivní a indikované primární prevence. Působí v celém Jihomoravském kraji a spolupracuje s více než 120 školami a školskými zařízeními. Ročně svými programy osloví 16,5 tis. žáků. Centrum také pořádá vzdělávací aktivity pro pedagogy a rodiče a poskytuje poradenské služby.

Katka Králová: Skrytá tvář pochvaly: Co dětem škodí víc? Chválit, nebo nechválit?

Jsem si vědoma, že tímhle tématem rýpnu do vosího hnízda. Neznám totiž v naší zeměpisné šířce nikoho, kdo by svému dítěti aspoň sem tam neřekl: Jde ti to pěkně, šikulka! Nebo: Vidíš, jaká jsi šikovná holčička. Teda ty jsi fakt borec, jak parádně jezdíš na tom kole. Ale přesto, milí rodiče, nemůžu si pomoct, rýpnu do toho (naštěstí nejsem alergická na vosí bodnutí :)). Zvu vás k článku, který vás možná naštve, možná zabolí – ale změní váš pohled na chválení všeho druhu.

Zdroj: Katka Králová, blog Nevýchova 12. 7. 2018

Chválení totiž vypadá natolik přirozeně a hezky, že je nejvyšší čas tuhle pozitivní škatulku rozbít a podívat se, co to v ní hnije. A co ve skutečnosti znamená, když děti chválíme. Nic moc teda, řeknu vám rovnou.


Chválení se tváří přirozeně. Díky staré výchově v nás

Byli jsme v tom všichni vychováni: hodné holky, zlobivé holky, šikovní kluci, raubíři.
A tak není divu, že nám to chválení a dělení na hodné šikulky a zlobivá trdla tak nějak přirostlo k puse.
No a pak se objeví moderní výchovné styly, které tvrdí: No, tak to počkat. Vy chválíte svoje dítě? Tak to z něj ale vychováváte závisláka, víte to? Takového, co bude vždycky dělat věci jen pro to, aby se někomu zavděčil. To ho neučíte do života nic dobrého, chápete?
A vy si možná říkáte:
To je snad proti zdravýmu rozumu už. Nemůžu svoje dítě ani pochválit? Je to přece pro něj dobrý, ne? Co mám teda jako dělat? Mě máma nikdy moc nechválila, pořád jen kritizovala, a jak by mě to zahřálo, kdyby mě občas pochválila. Ne, to fakt nechápu, je to nějaký divný celý.
Víte co? Máte pravdu. Je to nějaký divný celý.
Ona totiž ta hra o chválení a pozitivním vlivu pochvaly je celá tak trochu mimo. A děti to moc dobře cítí. Vyškolil mě v tom před časem náš Janek.


Chválíme, protože dětem nevěříme

Jedeme takhle autem, už je to dlouhý a Janek (10) mi najednou říká:
„Kači, pojď si povídat.“
„Tak jo, a o čem?“
„Nevím, o něčem, co tě zajímá.“
„Tak jo,“ říkám, „zeptám se tě na něco, co mě zajímá, jo? Ale nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš. Co je ta úplně nejvíc nejhorší věc, kterou dělají rodiče dětem?“
Napadají mě věci jako: mlátí je, křičí na ně, ale dostanu úplně nečekanou odpověď.
„Nevěří jim. Myslí si, že jsou blbý a že nic nedokážou. Ale děti toho dokážou mnohem víc, když je nikdo nepodceňuje. Ale když jim to dospělí takhle říkají, začnou si to myslet taky, že nic nedokážou, a to je to nejhorší.“
Řídím, koukám pořád dopředu, ale cítím, že se ze zadního sedadla začíná rozvíjet důležitý rozhovor. Říkám: „Aha, ale spousta dospělých přeci děti podporuje a chválí, ne?“
To, co se dozvídám, mě zarazí do sedačky ještě víc.


Chválení je podvod

„No to jo, ale to je podvod. Oni totiž ve skutečnosti dětem nevěří. Ale chtějí, aby byly chytrý a šikovný, takový, jaký je chtějí – a tak je chválí, aby pak ty děti dělaly, co potřebují.”
A sakra. Kolik toho, co dospělí považují za geniální strategii, jim děti nebaští.
„To není opravdová pochvala,“ pokračuje hlas na zadním sedadle, „to je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný. Pro ty, kterým nevěříš. Ne pro toho, komu fakt věříš.“
Jen polknu.
„Jako fakt si myslíš, že mi dělá radost od někoho slyšet, jak jsem šikovnej, když to vím?“ říká mi ještě. „Prostě dospěláci si o nás myslí, že jsme malí, blbí, nic nechápeme, nemáme z toho rozum.“
Pomalu mi na sedadle řidiče padá brada.
Tak moc mají ty dospělácké kličky prokouknuté. Všechno to cítí. A my si myslíme, že to s nima fakt umíme a že je podporujeme a motivujeme a… omyl jak vrata, milí rodiče.


Proč chválíte vy?

Myslela jsem na článek o chválení už dlouho, a dobře, že jsem počkala na tenhle moment. Janek to totiž vystihl dokonale. Dívejte:
Proč svoje dítě chválíte vy?
A budu teď možná trochu drsná, ale až vyjmenujete všechny ty důvody, jako že ho přece chcete ocenit a chcete, aby měl ze sebe radost a věděl, že je dobrej... ruku na srdce, řekněte, proč ho chválíte doopravdy?
Proč mu říkáte – šikulka! – když se vyčůrá do nočníku?
Chvíli o tom přemýšlejte.
Není to náhodou proto, že si myslíte, že je ještě malý a ne dost šikovný, aby to dokázal i bez vašeho tleskání nad plným nočníkem? Že potřebuje pozitivní motivaci, aby to zvládnul? A že mu nedokážete důvěřovat, že se naučí čůrat do nočníku, až bude jeho čas?
Jak moc věříte v jeho schopnosti a přirozený vývoj?
A když říkáte – no teda, taťko, podívej, jakýho máme šikovnýho kluka, už čůrá sám! – opravdu ho v tu chvíli oceňujete, nebo mu spíš hrajete divadýlko, abyste ho správně naladili a příště chtěl zase na nočník? (Jinými slovy, aby udělal, co chcete vy?)
Jenže celé to divadýlko nad nočníkem (a podobných situací je spousta, ještě si je ukážeme) je jedna z největších manipulací, které se rodič nevědomky dopouští. „To je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný, Kači“ – která způsobí přesný opak toho, co pro svoje dítě chcete: nerozvíjí jeho schopnosti, naopak, zabíjí je.
Pojďte se na to podívat, ať víte, o čem mluvím. Představte si na moment, že jste malé dítě. Budu vám teď chviličku tykat, aby vám to šlo snáz.


Když dítě začne dělat radost rodičům

Takže – představ si že jsi malé dítě, jsou ti tak čtyři roky. Jsi doma s mámou a hraješ si na zemi v obýváku s kostkama. Máma něco vaří v kuchyni a pouští si k tomu rádio. To se ti líbí, hudbu miluješ. Vyskočíš od kostek a začneš se vrtět do rytmu.
„Teeda, ty krásně tancuješ,“ řekne máma. A usměje se na tebe. Z rádia začne další písnička, trochu rychlejší. Je to tvoje oblíbená, tak se rozhýbeš ještě víc a točíš se dokola, necháváš ruce vlát kolem sebe a cítíš z toho takovou lechtavou radost v břiše, je to úplně parádní pocit.
Poskočíš si do rytmu a uděláš otočku, a ještě jednu, jupííí! A máma se na tebe podívá a říká: „No tobě to jde, šikulka! Já úplně žasnu.“
Směješ se na ni a děláš další otočku. Když se to mámě tak líbí. A ještě, dívej, mami. Už se tolik nesoustředíš na hudbu, která tě před chvílí roztančila. Sleduješ mámu. Schválně, co řekne, až uděláš další kreaci.
Usmívá se, tak dobrý, tohle se ti povedlo, máma má radost.
Najednou jí ale zazvoní telefon. Utře si ruce do zástěry a jde ho zvednout. „Ahoj Moni, jó, dobře se máme. Počkej, v úterý? To asi nemůžu, máme tam plavčo...“
Aha, to volá teta Monča. Mamka s ní povídá a už na tebe vůbec nekouká. Mamko, směj se, dívej, jak mi to jde. Trochu ještě přidáš, aby to máma viděla, začneš vyskakovat, děláš jednu otočku za druhou… a máma se najednou na tebe otočí a řekne přísně:
„Přestaň dupat, prosim tě! Vůbec neslyšim, co teta říká.“
Zarazíš se a zůstaneš stát. Co je, mamko? Vždyť tančím pro tebe. A prve se ti to tak líbilo.
Přeješ si, aby se máma zase na tebe otočila a smála se a…
Máma dotelefonuje a říká: „Kolikrát jsem ti říkala, že když telefonuju, tak nemáš dělat rachot? Víš, jak je to nepříjemný? No nekoukej na mě, zlobim se.“
Stojíš tam, hudbu z rádia už ani nevnímáš, a je ti smutno. Přece to byl tanec pro tebe, mami.
„No, teď si můžeš blbnout, jak chceš. Předveď mi zase něco pěknýho, ať to tu můžu v klidu dovařit.“
Ale tancovat ti teď vůbec nejde. Radost z hudby je pryč. V těle teď nemáš žádný rytmus, jen takové nejisté prázdno. Chceš se aspoň na chvilku přitulit k mámě a cítit, že jsi pořád její šikulka. Tak přijdeš blíž, chytneš ji za nohu a přitiskneš se k ní.
„Ach jo, teď když můžeš tancovat, tak mi tu budeš trucovat a motat se mi pod nohy? Jdi dál, ať tě neopařím, prosim tě. Slyšíš, pusť mě, ty děláš vždycky všechno opačně.“
Cože, mamko? Vůbec ti teď nerozumím. Já přece dělám všechno, abys ze mě měla radost. Tancuju pro tebe, aby ses usmívala a říkala, jak mi to jde. A kreslím pro tebe, pamatuješ? Vždycky mi pak říkáš – tééda, takovej pěknej obrázek, to se ti povedlo. A sním pro tebe i tu hnusnou teplou mrkev z polívky, mamko, když řekneš – velký šikovný děti jedí všechno, tak šup, zblajzni tu mrkvičku, ať mám z tebe radost.
Moc si to přeju, abys ze mě měla radost, víš? Prosím, řekni to zase. Ať nemusím cítit, jak moc jsi ze mě zklamaná.
...
Neznáte tyhle pocity z dětství?
Taky byste se pro pochvalu rozkrájeli, a když najednou nepřicházela, bylo vám z toho úzko? A taky jste dělali věci proto, aby se to líbilo mámě s tátou, a přestalo pro vás být důležité, co se líbí vám?
A víte, proč je to problém?
Protože když začnete dělat věci proto, aby se líbily druhým, začnete pomalu ztrácet sami sebe. Dívejte.


Příběh pokračuje: Nechci tě zklamat, tati

To malé dítě, které jste si před chvílí představovali a které tak rádo tančilo na hudbu z rádia, pomalu vyroste. Najednou je z něj třeba devatenáctiletá slečna. A rozhoduje se, kam na vysokou.
Hudbu miluje pořád a chce to zkusit na hudební vědu. Uvažovala i o DAMU, ale to si není úplně jistá. Jenže táta by chtěl, aby ji vzali na ekonomku. Tetelil by se blahem, že jeho šikovná holčička si jednou bude psát ke jménu stejný titul jako on. S DAMU by nesouhlasil. Ne, to ne, to by ho zklamala. Úplně ho slyší:
„To mi teda nedělá vůbec žádnou radost, když si představím, že mám doma komediantku. Myslel jsem, že si vybereš nějakej obor, kterej má budoucnost, že něco v životě dokážeš…“
Tolik chce, aby z ní měl táta radost, aby na ni byl pyšný. A když si představí ten jeho zklamaný výraz... Jo, rozhodnuto. Podá si přihlášku na ekonomku. Na DAMU by ji stejně třeba nevzali.
Škoda, že tak miluje Janáčka a Vivaldiho a že neudrží nohy v klidu, jakmile zaslechne hudbu. No co. Zato jí táta určitě jednou zatleská nad dosaženým diplomem (podobně jako kdysi nad plným nočníkem, všimněte si), téééda, to máme šikovnou holku, přečte si zas v jeho očích a bude ji to hřát.


Pochvala je totiž návyková

Pár let nato, unavená a bledá z toho, kolik energie vložila do tátova snu, stojí na promoci a šťastně se usmívá. Dokázala to. Byla už na praxi v bance. Připadá jí to tam upjatý, studený, svírá se jí žaludek při představě, že tam bude chodit nafurt. Ale má tam slušnou možnost kariérního postupu, říkal táta.
Když přebírá svůj diplom, na moment se zadívá na tátu s mámou, jak hrdě září v první řadě. Jo, je jejich báječná dcera. Šikulka.
Uvnitř sebe sice cítí takovou zvláštní díru, která zabolí vždycky, když zaslechne nějakou svoji milovanou skladbu, ale to nevadí. Už ví, jak to udělat, aby to přestalo bolet. Stačí, aby ji někdo pochválil za to, co všechno dokázala. Stačí udělat radost ostatním. A že není šťastná? No a kdo dneska je, žejo.
…
A co vy?
Nežijete náhodou podobný příběh?
A chcete ho zařídit i pro vaše děti, aby dokázaly, co chcete vy, a dělaly vám radost?
Dneska tím, že jim zatleskáte, když se vyčůrají do nočníku. A že je nadšeně pochválíte pokaždé, když udělají něco podle vašich představ. Nakreslí krásný obrázek, správně si obujou botičky, spapají celý obídek i s tou teplou mrkví, přinesou jedničku z diktátu…
A zítra už se samy rozhodnou „správně“. Stačí, když si představí vaše nadšení, jaké jsou šikulky, když dělají věci podle vás, nebo naopak ten váš zklamaný výraz, a…
… všimli jste si? Závislost je na světě.
Pochvala od mámy a táty, na kterou si dítě zvyklo, začala být pro něj natolik důležitá, že se stala jeho hnacím motorem.


A najednou už to bez ní nejde

Malé dítě si kreslí svůj obrázek jen tak, protože ho to baví. Do té doby než párkrát uslyší – no ty jsi šikulka, to je ale hezký obrázek. A pak najednou začne chodit a ptát se: Mám to hezký, mami? A máma řekne – no máš to krásný.
Ale opravdu se vám všechny jeho obrázky tak líbí? Nebo už chválíte jen účelově – a hrajete na něj tu hru: musím mu to pochválit, ať se cítí dobrý a má ze sebe radost? („No ale to je podvod, Kači,“ pamatujete na Janka?)
Radost mělo dítě i předtím, svítily mu oči, když si čáralo po papíru, bylo do toho celé ponořené… ale když si zvyklo, že mu to mamka pochválí, najednou to potřebuje. Jako by už obrázek sám o sobě neměl hodnotu, dokud nedostane štempl „pěkný!“
A co kdybyste teď řekli – nemáš, tenhle obrázek se mi nelíbí. Takový malý konec světa, že? Dítě by bylo zklamané, smutné, možná by i plakalo, že se to mamince nelíbí. Negativní hodnocení bolí.
Ale jen ve světě, kde hrajeme na tyhle nálepky: šikulka, borec, jednička versus nešika, nemehlo, budižkničemu.
Každá pozitivní nálepka má totiž chtě nechtě svůj negativní protiklad. Jakmile existuje bílá, existuje i černá. Dokud jsem šikulka (bingo! bílá) – cítím se dobře. Jakmile nejsem šikulka (au! černá) – cítím se k ničemu.
Vážně tohle naše děti potřebují jako motivaci do života?


Jenom tím kopeme do dětského sebevědomí

Možná vám ale pořád vrtá hlavou, proč byste dítěti nemohli říct třeba:
No to jsi šikulka, jak už se krásně oblíkáš sám, to mám z tebe radost.
No teda, jednička z pololetky, ty nám děláš samou radost, jen tak dál.
No vidíš, jak ti to dneska jde, když jsi tu flétničku trénoval, paráda!
Přece tím oceníte jeho výkon a zdravě ho to nakopne, ne?
Nakopne. Ale ne zdravě.
Protože všechny tyhle věty jsou pořád v duchu – když ti to jde, tak nám děláš radost a jsme na tebe hrdí. A když ti to nejde? To z tebe nemáme radost, to jsme zklamaní, broučku.
A to vám teda řeknu, tohle je čistý zásah do dětského sebevědomí a sebehodnoty.
Když dítě cítí od milované mámy nebo milovaného táty, že by mělo být lepší, šikovnější, zdatnější, aby z něj měli radost a nebyli zklamaní, a když to navíc zažívá opakovaně – netrvá dlouho a začne mít pocit, že pro ně není dost dobré. A začne se bát o jejich přízeň.
Co když zase máma bude kvůli mně smutná. Co když zase tátu zklamu. Co když už mě nebudou mít rádi, když jim neudělám radost.
A tak začne dělat všechno možné proto, aby se svým bohům, mamce s taťkou, zavděčilo.
Začne žít pro ten sladce pomíjivý pocit – teda, to jsi borec, to jsme na tebe pyšní. Začne dělat v životě věci proto, aby ho zažívalo zas a znova a nemuselo cítit bolavou prázdnotu z vlastní nedostatečnosti. Začne kreslit pro potlesk, ne proto, že ho to těší. Začne se bičovat k výkonům za pochvalu, aby samo sobě dodalo hodnotu. (Kterou jsme mu s první nálepkou šikulka versus nešikulka vzali.)
Koneckonců pro příklad nemusíme chodit daleko. Vždyť se podívejte do sebe. Jak to ve vás jede dodnes:


Jak tyhle nálepky drží pod krkem vás

Taky uděláte první poslední, když po vás kamarádka něco chce, i když sami nevíte co dřív a padáte na pusu? Ale přece byste ji nezklamali, to šikovný holky nedělaj.
Taky bez mrknutí oka přijmete další úkol, i když už teď děláte v práci za dva a volný víkend jste neměli, ani nepamatujete? Vy to přece dokážete. Nemůžete říct šéfovi, že už je to nad vaše možnosti. Jen ať to vidí, jakou má v týmu šikulku.
Nebo se cítíte provinile, když přijde nečekaně kamarádka a vy jí nemáte co nabídnout ke kafi a navíc máte v bytě binec? Šikulky přece mají doma pořádek, co si teď o vás pomyslí?
Nebude zklamaná, co to má za kámošku? A nepomluví vás?
Jo, a taky jste zapsali děti od roka na angličtinu pro batolata, i když pochybujete, že to má dvakrát v týdnu na 30 minut smysl? Jenomže velký šikulky mají šikovný děti a musí je podporovat a rozvíjet, co jim stačí dech. Přece nebudete lůzr a nezůstanete pozadu.
A taky se vám klepe žaludek, když máte zavolat k doktorce, že jste dneska nepřišli, protože jste na to zapomněli jako na smrt, a potřebujete přeobjednat? Šikulky přece takový seky nedělají, ty si dávají pozor, aby neselhaly.
Pořád máte nutkání být hodná šikovná holčička, hodný šikovný kluk, že? Možná jste si toho ani nevšimli, že dál děláte věci proto, abyste se zavděčili druhým. Že vás hřeje, když vám zatleskají, máte pak ze sebe lepší pocit. A pořád máte někde na pozadí strach, že když nebudete podle jejich představ, zklamete je.
Kolikrát denně vlastně cítíte selhání, když nejste podle něčích představ?
Když nejste dost opálení a štíhlí jako modelky v reklamě na opalovací krém. Když nejste dost udělaní a free jako borci na billboardech. Když nejste dost trpěliví na hřišti s dětmi, zatímco kamarádka má svatozář a nikdy by nezakřičela. Nebo když nemáte uvařeno a ve dveřích se nečekaně objeví tchyně…


Přitom jste už velký, ne?

Tak co se pořád bojíte, že někoho zklamete?
Možná proto, že na vás rodiče taky používali sladkobolnou motivaci chválením. A ta přes všechny dobré úmysly prostě nevybuduje stabilní, sebevědomou osobnost.
Zato vybuduje (mimo jiné) závislost na mínění druhých, na jejich přijetí, ocenění, na pochvale. Na lásce rodičovského Boha, co milostivě přidělí štempl „pěkný!“, když se vám něco povede. A když se vám to nepovede… blbý, co? Takový neschopný budižkničemu. Fakt nemožný. Teda to já nevim, co jste to zač a co z těch vašich dětí jednou bude…


Tak stop, jo? Nikdo už se tu bičovat nemusí

Víte, neříkám to všechno proto, aby vám z toho bylo těžko. Nakonec sama ty pocity vlastní neschopnosti, nedostačivosti a selhání dobře znám, a hon za šikovnou holčičkou, která všechno zvládne a všechny potěší, jsem pár let taky běžela. Než mi došlo, že buď toho nechám, nebo na to dojedu vlastním zdravím.
Ale naštěstí nikdy není dost pozdě – a to je ten důvod, proč o tom mluvím – nikdy není pozdě svlíknout kabát šikulky a zjistit, že pod ním ještě pořád máte svoji kůži a že je zdravá (i když teda možná už malinko svraštělá :)).
Já si nedávno takhle „svlíkla“ barvu z vlasů. Přestalo mi dávat smysl dělat ze sebe někoho jiného, dokrášleného, a tak jsem si prostě přestala vlasy barvit. Je mi 36 a mám tak čtvrtinu vlasů šedivou. Asi nemusím říkat, že mě za to nikdo nepochválil :) Naopak, lidi dost divně koukají. Ale další kus dokonalé šikulky je díky tomu pryč. Můžu být o kus víc sama sebou, i kdyby to znamenalo, že pro druhé jsem ošklivá.
Teď už mě to dojímá, jak moje šediny začínají vykukovat, ale přiznám se, chvíli to bolelo, přelézt přes všechny ty věty jako – obarvi se, podívej se, jak to máš ošklivý, nebo naopak – jééé, ty to máš krásný. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec odvážila.
Jenže to, co jsem za tím strachem objevila, je další část pokladu. Další část mě. Hrozná úleva, řeknu vám. Navzdory všem těm pohledům v duchu – ježíši, to si nemůže obarvit hlavu, ta vypadá, nemožný, fakt – se cítím stabilnější a opravdovější.
A říkám si, možná taky už dlouho toužíte opustit nějakou škatulku? Možná toužíte zout staré boty, do kterých vás narvali, protože vás řežou do krve a mrzačí vás? Tak pojďte, udělejte to teď hned. A kdyby vám snad chyběla odvaha, podpořím vás tou svojí. Tady jsou moje odrostlé šediny v celé své kráse. Bez příkras, bez studu, bez šikovných holek. Prostě takové, jaké jsou:

A pojďte to stejné dopřát i dětem. Být samy sebou. Není potřeba rvát je do škatulky (šikulka, borec, raubíř, nešika…), která je pak na každém kroku řeže do nohou.


Můžete začít tím, že přestanete šikulkovat

Ale možná vás už chvíli napadá, že si přece nedáte pusu na zámek. Že prostě vaše děti jsou pro vás ty nejlepší a nejúžasnější a jste z nich upřímně nadšení. To proto se radujete, když se jim něco povede, to proto je chválíte a říkáte šikulka. Ne proto, abyste je manipulovali. A teď je máte přestat chválit? Ne, to vám nedává smysl.
Tak fajn. To je totiž přesně to vodítko.
Protože pamatujete? Šikovné hodné holky a šikovní hodní kluci dělají věci proto, aby to bylo správně podle něčích představ, ne proto, že to dává smysl jim.
Takže jestli vám dává smysl radovat se, když vaše dítě exceluje, nemusíte být „hodná Nevýchovná šikulka“ a zamknout si pusu na zámek, abyste náhodou něco nepodělali. Nedělejte věci proto, že tu někdo stojí se vztyčeným prstem a říká nenene, takhle ne, to bys tomu dal! To musíš takhle, táák je to hezky!
Buďte z dítěte nadšení, pokud jste nadšení autenticky a upřímně (a není to na něj jen další šméčko). Radujte se s ním, jásejte, tančete s ním, jestli to tak cítíte. Ale opravdu k tomu potřebujete přilípnout na něj nálepku „šikulka“?
Nezapomeňte, že prvních pár let jste pro něj vševědoucím Bohem, co řekne mamka s taťkou, je svatý. Potřebujete, aby byl váš šikula, jednička, borec, nebo vám stačí, že je to váš šťastný Péťa, Jeník, Fíla, nadšená Emča, Máňa, Barborka?


Příběhy šikulek a borců. Žije se s tím jako s cejchem

Ona totiž ta šikulka, nalepená na něj stokrát za den, byť z upřímné radosti, může být někdy taky slušný tlak. Mrkněte na tenhle příběh (jeden z mnoha podobných, které jsem od rodičů slyšela):

Zvládly jsme s Šári (4) mytí hlavy, kterého se bála. Předem jsme se domluvily, jak to uděláme a že to zmáknem. A když jsme to zmákly a já jsem zavřela sprchu, rozplakala se.
„Já jsem to nezvládla.“
„Jak to?“
„Nezvládla jsem to, mami, nebyla jsem statečná.“
„Vždyť jsme to krásně spláchly.“
„Nebyla jsem statečná,“ opakovala.
Celá se zalykala a já chvíli nevěděla, co říct.
Člověku by okamžitě naskočily všechny ty utěšující věty, že jo. Ale jo, zvládla jsi to krásně. Jsi statečná holka. Jsi šikulka. Vlastně jsou na první pohled hrozně pozitivní. Jenomže jsem cítila, že něco tu sakra nesedí. A že bych jí nijak neprospěla, kdybych jí teď chtěla ujistit, že rozhodně JE statečná. Necítí se tak. A má s tím problém.
Tak jsem chvíli mlčela a nakonec jsem řekla: „Ty, Šári, ale já taky někdy nejsem statečná.“
Zarazila se. „A kdy, mami?“
„No pamatuješ třeba, jak mě minule bolelo ucho? Nebyla jsem statečná. Strašně jsem se bála jít k doktorovi, že mi ho budou píchat. Seděla jsem tu a brečela, že tam nechci. Nakonec jsem to zvládla, ale celá jsem se klepala a vůbec jsem nebyla statečná.“
„To nevadí, když nejsem statečná?“ zeptala se.
Zůstala jsem jak opařená. A znova mi došlo, že celé to naše ujišťování, chválení a hecování – no vidiš, jaká jsi statečná holka, super, zvládla jsi to – je fakt naprd. Myslíme, jak je podporujeme, a přitom je drtíme. Bojí se nebýt statečné a vyčítají si to, připadají si, že zklamaly. Brr.

Blanka (ta, co někdy vůbec není statečná)


Ale co když dítě po pochvale touží

„Ale já jsem jako dítě po pochvale toužila,“ posteskne si občas některá maminka, když spolu o tom mluvíme. „Naši mě nechválili, jenom kritizovali, nic jim nebylo dost dobrý, a co bych za to dala, slyšet od nich, že jsem jejich šikovná holka.“
A úplně chápu, jestli to tak cítíte a máte dojem, že vaši rodiče udělali chybu, když nenaplnili vaši potřebu pochvaly.
Jenomže tahle potřeba – potřeba pochvaly – vzniká taky jen v závislostním prostředí. V prostředí, kde máma s tátou neustále dítě hodnotí, protože sami sebe vnímají jako ty velké a zkušené, kteří vědí, co je správně, zatímco dítě vnímají jako malé a nezkušené. („Myslí si o nás, že jsme malí a neschopní, Kači“ – připomněl se mi zase Janek.)
A tihle rodiče mají za to, že do dítěte musí všechno teprve vložit a všechno ho naučit, aby vědělo, co je správně. A tak chválí, když dělá správné věci, a kritizují, když dělá špatné věci. A někdy prostě jen chválí, když se dítě vejde do jejich představ a dělá jim radost, a jindy zase jen kritizují, když dítě jejich představám neodpovídá.
Ale chválení a kritika jsou jen dvě strany téhož. Dvě podoby hodnocení. Negativní versus pozitivní. Špatně versus správně. Černá, bílá.
V prostředí, kde existuje převážně černá, dítě logicky začne lačnit po bílé. Má potřebu vyvážit nálož kritiky dávkou pochvaly, aby se cítilo milované. A znovu – stává se závislým na pochvale. Tentokrát na té chybějící, v kontrastu s neustálou kritikou.
To nejlepší, co můžete pro svoje dítě udělat, je takové závislostní prostředí vůbec nevytvářet. Ale to je na další článek, nebo na setkání v našem kurzu, pokud byste na tom chtěli zapracovat hned. Dneska zůstaňme u pochvaly. Ať se taky dozvíte, co můžete dělat místo ní, když chcete svoje dítě podporovat, oceňovat, a přitom nenálepkovat.


Jak přestat chválit a začít podporovat si můžete přečíst ZDE.

Jiří Nantl: Proč je státní maturita fiasko a jak z toho ven

Na státní maturitu jsou různé názory. Když ji však poměřujeme chladnou úvahou coby politické opatření, je to zřejmý propadák. Státní maturita totiž prakticky nenaplnila žádná očekávání, která s ní byla spojena. Žádné problémy nevyřešila, naopak přidala nové. A již druhou dekádu zbytečně zůstává zásadním tématem české vzdělávací politiky, kterou tím vlastně paralyzovala.

Zdroj: Fórum 24.cz 28. 6. 2018

Problémy kolem státní maturity, od neustálých nejasností ohledně jejího účelu a podoby až po nepřijatelná selhání při její realizaci, jsou vážné. Daleko závažnější však je, že pozornost upřená na maturity zakrývá dlouhodobé systémové problémy středního školství.

Ty jsou přitom dobře známé. Celkem důkladně je popisuje Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020. Tento základní koncepční dokument českého školství byl přijat v roce 2015 na základě rozsáhlé konzultace s odbornou i širokou veřejností (probíhala už od roku 2012). Zatímco běžné vládní strategie u nás obvykle nejsou o mnoho víc než soupis požadavků zájmových skupin a nápadů resortních úředníků, Strategie vzdělávací politiky se svým charakterem a způsobem vzniku zřetelně vymyká, a už proto zasluhuje pozornost.

Analýza situace, kterou Strategie vzdělávací politiky nabízí, není příliš radostné čtení: V Česku jsou do značné míry oslabeny role a kvalita druhého stupně základní školy. (Také poslední zjištění organizace Cermat mimochodem potvrzují, že příčiny selhávání maturantů v matematice mají původ už v kvalitě výuky matematiky na základní škole.) Střední školství je extrémně fragmentované, na středních školách se učí přes 300 různých oborů. Paleta oborů mate uchazeče o studium a je příliš nákladná, aniž by takto úzká specializace měla valný smysl, neboť většina zaměstnaných absolventů do pěti let od konce studia působí ve zcela jiném oboru.

Naprostá většina absolventů středních škol maturitního směru pak pokračuje na vysokou školu nebo do jiné formy vyššího vzdělávání, na což však často nejsou dobře připraveni z hlediska všeobecného vzdělání (mezi maturanty převažují absolventi středních odborných škol). Zcela tristní je pak situace v segmentu učňovského školství: Výsledky mezinárodních testů PIAAC z roku 2013 ukázaly, že absolventi učňovských oborů vykazují čtenářskou gramotnost na úrovni absolventů základní školy, a ve schopnosti pracovat s IT jsou na tom dokonce hůře.


Kolotoč nápadů. Každý rok znovu

To všechno jsou problémy s velikými sociálními a ekonomickými dopady, které ve výsledku významně přesahují vlastní chod školství. Strategie vzdělávací politiky proto také navrhla konkrétní systémová opatření: Měl být konečně zpracován „Národní program vzdělávání“, který požaduje školský zákon z roku 2004 jako východisko pro rámcové vzdělávací programy jednotlivých typů škol a oborů. Ty už více než deset let existují bez jakéhokoli ukotvení v celkové představě o roli jednotlivých stupňů vzdělávacího systému v současné a budoucí společnosti a ekonomice.

Rámcové vzdělávací programy se také měly stát srozumitelnějšími, protože dnes obsahují stovky deklarovaných cílů. Ve středním školství měl být zahájen proces redukce počtu oborů a posílení společných prvků vzdělávání, což mělo zajistit, aby absolventi získali dostatečné znalosti a dovednosti pro celoživotní uplatnění. Mimochodem, co se týká státní maturity z matematiky, Strategie vzdělávací politiky doporučuje její zavedení až ve vazbě na systémové změny ve výuce matematiky na základních a středních školách. Nic z tohoto se samozřejmě nestalo…

Zatímco podoba státní maturity, ať již v rovině legislativního nastavení nebo konkrétní podoby testů, se mění doslova každý rok, systémové změny – dokonce vyhlášené platnou státní strategií pro oblast vzdělávání – se nedějí vůbec. Každý ročník státní maturity spolehlivě vede k explozi nápadů, zčásti točících se v kruhu. A tak se teď možná dočkáme obnovení dvojí úrovně obtížnosti státní maturity, která byla obsažena v původním konceptu maturity, ale v roce 2012 se zrušila. Spolehnout se v tomto kolotoči lze jen na to, že téměř žádný z těchto nápadů není hlouběji promyšlen a podepřen analýzami z hlediska fungování celkového systému, z hlediska samotné realizace ani z hlediska dlouhodobých dopadů.

Dokud bude přetrvávat fascinace maturitou a budeme neustále měnit její nastavení, místo abychom se zaměřili na zlepšování kvality výuky, nikam se neposuneme a budeme ve školství jen mrhat lidskými i ekonomickými kapacitami. Taková změna však vyžaduje přejít od spektakulárních řešení k poctivé a systematické práci. Dokážeme to?