Antonín Kašpar: Jakmile děti zjistí, že dějepis je dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované

Historička, spisovatelka a učitelka Veronika Válková je autorkou několika učebnic dějepisu a úspěšných fantasy knih. Spojením těchto pólů může být úspěšná série pojmenovaná Kouzelný atlas putování časem, jejíž hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Bára.

Zdroj: Respekt 14. 9. 2020

„Příběhy jsou dobře konstruovány, jejich návaznost na historické či literární prameny je příkladná, jazyk dialogů kopíruje současnou mluvu, humor je laskavý a hravý. Radost číst. Doufejme, že dnešní dvanáctileté slečny dostanou chuť dozvědět se ještě víc,“ píše se v recenzi na knihy o Trojské válce a Pompejích. Zatím naposled se Bára vydala do časů Pražského povstání v roce 1945.

Jste spisovatelka a učíte. Co těmto dvěma profesím přinesla ve zlém či v dobrém pandemie a karanténa?

Spisovatelské profesi to nepřineslo dobrého nic. Musela jít na mnoho týdnů prostě stranou. Distanční výuka je pro pedagoga neporovnatelně náročnější než prezenční, pracovala jsem deset i třináct hodin denně, často včetně víkendů. Na psaní jsem neměla ani čas, ani sílu. S odevzdáním rukopisu jsem se nakonec nějakým zázrakem zpozdila jen o dva týdny, ale odstonala jsem to.

A pedagogická profese?

Tady se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Drtivá většina dětí a studentů zjistila, že škola je vlastně super – a nejen proto, že tam mají kamarády. I proto, že výuka „naživo“ je mnohem lepší, interaktivnější, všechno se snadněji chápe a lépe pamatuje. Jsme živé bytosti, je naprosto logické, že nejlépe se vzděláváme v přímém kontaktu s jinou živou bytostí. Nespokojenci, kteří hudrali, že je školství málo digitalizované, pochopili, že to není kvůli neschopnosti pedagogů najít na klávesnici enter – většina kolegyň a kolegů na všech stupních škol prokázala vysokou počítačovou gramotnost, když byla schopna do týdne přejít na využití digitálních technologií. Ale že je to proto, že jako profesionálové kantoři dobře vědí, jak nejlépe s dětmi pracovat. Dobrý pedagog se nemusí schovávat za interaktivní tabuli. Distanční vzdělávání by ale bylo na samostatný rozhovor.

Objevil se motiv nemoci nebo ohrožení lidí v některé z vašich knih?

Pokud myslíte v reakci na současnou situaci, tak to ne. Nemám potřebu svoje knihy takto „aktualizovat“ – připadá mi to laciné. Ráda zareaguji na výročí nějaké významné události, jako bylo například 100 let od vzniku našeho samostatného státu, ale současné aktuality neřeším. Jinak jsou v mých knihách ovšem lidé v ohrožení každou chvíli – bez ohrožení přece není dobrodružství.

Začala jste psát fantasy ještě v době, kdy se jí vlastně tak neříkalo. Takže jste fantasy literaturu ani neznala? Nebo jste četla třeba Hobita?

Hobita jsem jako desetiletá četla, ale to neznamená, že jsem znala fantasy literaturu. Hobit pro mne byl roztomilá pohádka, nic víc. O existenci fantasy jsem neměla nejmenšího tušení. Ostatně – copak se pojmem fantasy označoval třeba film Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka? Přitom to rysy fantasy splňuje.

Co jste vlastně v mládí četla?

Co jsem našla v knihovně – a měli jsme ji poměrně obsáhlou. Když jsem se nudila, šla jsem si prostě vybrat nějakou knížku. Na chalupě jsem četla zase cokoliv, co jsem našla na půdě. Mayovky, KODky, Dicka Francise, detektivky se soudcem Ti, dívčí románky po babičce, Scotta, Čtvrtka, Dumase, Loukotkovou, Zinnerovou…

Inspirací k napsání vaší první fantasy Wetemaa prý byly islandské pověsti. Máte i oblíbené české pověsti?

Inspirovaly mne islandské ságy v překladu Ladislava Hegera, a to nesmírně silně. Svou první knihu jsem začala psát prakticky hned, jak jsem je dočetla. Dodnes je to pro mne fascinující svět. Česká literatura nic obdobného nemá, české pověsti se ságami srovnávat nelze, to je úplně jiný žánr.

Který spisovatel vás vůbec nejvíc ovlivnil – v mládí i v dospělosti?

Jsou spisovatelé, které obdivuji, například Agatha Christie, Kare Holt nebo Robert Merle. Ovšem žádný nebyl mým vzorem, pokud se ptáte na tohle. Tedy že bych si někdy řekla – já bych chtěla umět psát jako ten a ten. To ne. Ale bezpochyby mě nějak ovlivnil každý autor, kterého jsem četla. Obohatil mi slovní zásobu, utkvělo mi zajímavé přirovnání, oslovilo mne, jakým způsobem dokáže vykouzlit atmosféru. Tomuhle vlivu se nelze ubránit a bylo by i špatně se mu bránit, protože je to nesmírně obohacující. Je to jako okoukat u malíře, jak míchá modrou barvu, a pak ji použít na svých vlastních obrazech.

Wetemaa byla megaúspěšná, ale teď už jste dlouho žádnou fantasy nenapsala. Je to kvůli vašim knihám o putování časem?

Máte pravdu, poslední fantasy Koruna Élladu vyšla asi před sedmi lety, pak už jsem zvládla myslím jen jednu povídku, protože jsem plně vytížená psaním knížek o Báře a jejím kouzelném atlasu, díky kterému cestuje do minulosti.

Jak a kdy jste na tenhle nápad přišla? A co bylo na prvním místě? Napsat vtahující příběh, nebo seznámit malé čtenáře s historií?

Podobné otázky dostávám často a po pravdě odpovídám, že jsem na ten nápad nepřišla, ale Bářin příběh si mne sám našel. Prostě jsem jednou zjistila, že píšu o holčičce, která se dostala do bitvy na Vítkově. Takže těžko odpovědět na to, co bylo prvotní motivací. Připadalo mi ale, že příběh má obrovský potenciál. Měla jsem tehdy pocit, že pro holky kolem dvanácti není na trhu žádná pořádná literatura, jen zamilované románky nebo knížky o koních. A že by si zasloužily i něco jiného. S tím potenciálem jsem se nezmýlila, vychází už třiadvacátý díl a mám smlouvy na další. Ukázalo se ovšem, že to není pouze dívčí série. I na díly, které pokládám za vyloženě „holčičí“, chodí nadšené reakce od kluků.

Některé lidi dějepis nebaví, někdy i nudí, v jednom z rozhovorů jste říkala, že to byl až do osmé třídy i váš případ. Proč je dobré chápat a znát dějiny?

Kterým důvodem začít? Historie a filosofie jsou tzv. čisté vědy. Nemáte z nich přímý praktický užitek jako z matematiky, biologie nebo jazykovědy. Ale tříbí nám myšlení, učí nás uvažovat o světě v mnohem hlubších souvislostech, vnímat příčiny a následky, a to jiným způsobem než exaktní vědy. Přináší nám zkušenosti generací a generací našich předků, a to je obrovské, byť nehmatatelné bohatství. Studium historie a filosofie je, jako když se hrdina vydá do světa na zkušenou. Vyrazí bez krejcaru a vrátí se bez krejcaru, přesto je jiný, nesrovnatelně bohatší – právě o ty zkušenosti, které mu pomohly stát se moudřejším. Nebo když si dovolím ještě další podobenství: chce-li zahradník sklízet co nejlepší jablka, musí pečovat i o kořeny jabloně, ne jenom o její korunu, protože jinak nemusí pochopit, proč právě tahle jabloň nese tak pěkná jablka a támhle na té se neurodí ani jedno.

A zajímá tedy podle vás děti historie?

Historie je jeden z nejatraktivnějších vědeckých oborů. Jen se podívejte, kolik časopisů s historickou tématikou vychází, kolik se točí historických filmů. O kvalitě a historické správnosti se teď bavit nebudeme, ale vypovídá to o tom, že historie je přitažlivá pro lidi jakéhokoli věku. Pro děti pochopitelně také. Má to i punc romantiky, ne? Rytíři, Vikingové, pyramidy… Navíc je to výlet za vlastními předky. Naše praprapra… prababičky a praprapra… pradědečkové zažili třicetiletou válku, vládu Karla IV., boje mezi Přemyslovci a Slavníkovci… Jakmile děti zjistí, že dějepis není jenom datum a událost, že je to úžasné dobrodružství a detektivní práce, jsou fascinované.

Na naší škole máme dobrého učitele dějepisu, ale jinde si na vyučování historie stěžují. V čem je podle vás hlavní problém českých učitelů?

Stejně jako máte vynikající zubaře, průměrné zubaře a mizerné zubaře, máte vynikající, průměrné i mizerné kantory. A je jedno, jestli se to týká dějepisu, angličtiny nebo matematiky. Je to prostě jako u všech profesí. Nejsem kompetentní říkat, jaký je hlavní problém v přístupu českých dějepisářů, protože jich zas tak moc neznám, ale můžu říct, jaké problémy vidím v přístupu k dějepisu. Četla jsem, že když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, byla ve školách posílena výuka dějepisu, aby se děti vychovávaly k demokracii. Když jsme v roce 1989 svrhli komunismus, nějak nikoho nenapadlo, že je výchova k demokracii po půl století totality (nacistické i komunistické) tak potřebná, že by měly být posíleny předměty, které ji mohou poskytnout. Tedy dějepis a společenské vědy. Několik generací prošlo totalitním školstvím, kdy jim bylo neustále prezentováno, že humanitní obory jsou „plevelné vědy“ a důraz se kladl na exaktní obory, které nejsou pro totalitu ohrožující. Ale hlubší znalosti dějin a filosofie, to je z pohledu totalitního režimu semtex. Není náhodou, že na západ od našich hranic mají humanitní předměty vyšší hodinové dotace než u nás. A právě ty nanejvýš dvě hodiny týdně stejně jako před rokem 1989 jsou podle mne jedním z hlavních problémů. Je to málo prostoru na to učit děti chápat souvislosti, příčiny a následky – a věřím, že řada kolegů proto výuku z nouze redukuje na data a události.

Kam jste se s Bárou při knižním putování časem ještě nevydala a chtěla byste?

Bože, takových míst a dob je! Nevím, co vybrat dřív. První nebo třetí kruciáta? Čína v době vlády císařovny Wu? Masakr v Glencoe? Římané na našem území? Něco o Keltech? Orknejské ostrovy v době, kdy vzkvétala vesnička Skara Brae? Nebo nechat Báru udělat zkušenost, jaký hnus byla vláda jakobínů ve Francii?

Láká vás i nedávná historie, tedy po roce 1948?

V souvislosti s psaním knížek ne. Protože je to příliš čerstvé a hrozilo by, že dojde ke zpolitizování toho příběhu. Zatím jsem si jako hranici stanovila rok 1945. Možná ji za deset, patnáct let posunu. Pokud budu bárovky ještě psát.

Hlavní hrdinka má dost podobné zájmy jako vy, dokonce i stejné zvíře. Je to náhoda, nebo záměr?

Náhody neexistují.

Zkusíte se někdy vydat i do budoucnosti? Lákala by vás sci-fi?

Když jsem byla v pubertě, sci-fi jsem hltala, ale už dlouho ji nečtu. Takže ani nepřemýšlím o tom, že bych se jí někdy věnovala. Ovšem kdo ví, co bude za pět, deset let…

Co vás tedy baví nejvíc psát? Učebnice, fantasy, Kouzelný atlas?

Při psaní učebnic nejde moc o zábavu. Je to velmi zajímavá, ale výsostně odpovědná a náročná práce. Je na ní hodně ubíjející, že text lektoruje asi milion lidí a každý k tomu má nějaké připomínky a opravdu vás čerti berou, když musíte vysvětlovat, proč jste do učebnice, kterou má pochopit i budoucí zedník, neuvedla, kdo byl lotyšským premiérem v roce 1991… Jinak mě asi nejvíc baví vždycky to, co právě píšu. Takže momentálně Kouzelný atlas. Ale po fantasy se mi stýská, ne že ne.

Která kniha se vám povedla nejvíc?

Tak na tohle vám neumím odpovědět. Kdybych jednu knihu takhle vynesla, měla bych špatné svědomí vůči ostatním. Já mám obrovskou radost z každé, která vyjde.

Vystudovala jste a učíte latinu. Co se vám na tomto jazyku líbí?

Nejvíc se mi líbí, že si můžu v originále, tedy bez ovlivnění překladatelem, číst texty staré víc než dvě tisíciletí. To je fantastický pocit. Pak na latině miluju, že je jednoduchá a má jasnou a přehlednou gramatiku, a přitom čím lépe ji umíte, tím lépe umíte i ostatní jazyky. Celou vysokou jsem nehrábla na angličtinu, zlepšovala se automaticky s tím, jak jsem postupovala v latině. Když si nemůžu vzpomenout, jak se něco řekne anglicky, stačí po anglicku zprznit latinské slovo a většinou je to správně. Aniž bych se kdy učila francouzsky nebo španělsky, byla jsem po státnicích schopná číst odborné francouzské texty nebo překládat výklad španělského průvodce. Latina prostě v hlavě vytvoří takový jazykový mustr, na který se ostatní indoevropské jazyky nabalují. Tu a tam také můžete proložit svou řeč nějakou latinskou frází, když chcete ohromovat, navíc latina podporuje logické myšlení stejně jako matematika.

Jak jste se k ní dostala?

Tak to byl velmi zajímavý impuls. Četla jsem sci-fi Pondělí začíná v sobotu od Arkadije a Borise Strugackých. Je to o programátorovi, který shodou okolností začal pracovat ve Výzkumném ústavu čar a kouzel (VÚČAKO), což byl klasický sovětský výzkumný ústav se všemi nešvary té doby. Od ostatních se lišil tím, že se tam opravdu zkoumala kouzla, řada zaměstnanců kouzlit uměla, pohybovaly se tam pohádkové nebo bájné bytosti, realita fungovala jinak než běžně. Dočetla jsem ke scéně, kdy se na schůzi vedoucí ústavu Janus Poluektovič o něčem polohlasem bavil s několik set let mrtvým bývalým velkým inkvizitorem latinsky, aby jim ostatní nerozuměli. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně trapně, že latinsky neumím. Jako absolutní nýmand. Bylo mi čtrnáct. A rozhodla jsem se, že se latinsky naučím.

Jste také vášnivá cestovatelka. Která z kultur vám přišla nejzajímavější?

Nejzajímavější ve smyslu nejodlišnější jsou pro mne určitě asijské kultury, ať už se jedná o japonskou, korejskou, čínskou či malajskou. Ty jsou mi hodně cizí, byť se po dobu návštěvy umím přizpůsobit. Třeba v Koreji se jedna z prvních otázek, kterou dostanete při seznamování, týká věku. U nás je to absolutní nezdvořilost. Ale Korejec potřebuje vědět, jestli jste starší nebo mladší, aby měl jasno v tom, jak se k vám chovat. Hierarchie podle věku je tam velmi silná. Nejvíc mi to ale vyhovuje na severu. Sever je drsný, vyžaduje od lidí, aby byli zodpovědní sami za sebe, to mám ráda. Zároveň si tam ale lidé mohou víc věřit. Na Islandu platí to, na čem se domluvíte, i když není podepsaná smlouva. V místech, kam nejezdí tolik turistů, se nezamykají ani auta, ani domy.

Jaké místo jste ještě nenavštívila a chcete se tam podívat?

Ty největší cestovatelské sny už mám skoro všechny „odškrtnuté“. Zbývá mi jeden, v současné době nesplnitelný, a obávám se, jestli kdy vůbec splnitelný bude. Křižácký hrad Krak des chevaliers v Sýrii.

Autor byl stážistou v Respektu

Samet na školách

Během listopadových událostí v roce 1939 i 1989 stáli studenti přímo ve středu dění. Jak budou tato výročí a hodnoty svobody a demokracie reflektovat dnes?

Zapojte se do projektu Samet na školách a připomeňte si s žáky výročí 17. listopadu. V průběhu celého podzimu nebo třeba jen během jednoho dne. Projekt Samet na školách pořádají organizace Post Bellum, o. p. s. (Paměť národa), a spolek Díky, že můžem.

Můžete si vybírat z bohaté nabídky programů o moderní historii nebo současných tématech na webu sametnaskolach.cz, uspořádat s žáky Sametový happening nebo Sametový festival – vlastní oslavu svobody a toho, co pro vás sametová revoluce znamená.

Zaujala vás možnost pro studenty zorganizovat si vlastní Sametový happening, ale nevíte, jestli to zvládnou? Přihlaste se s nimi na Sametovou dvoudenku! Veškerý program nabízíme při včasné objednávce zdarma a vaše studenty podpoříme kontinuálními konzultacemi, drobnými dárky (trikolory, plakáty) a přehledným manuálem, jak na to.

Kontakt:
sametnaskolach.cz
nela.cukrova@postbellum.cz


Sametová dvoudenka 2.‒3. 10. 2020

Během dvoudenního semináře vás a vaše žáky čeká nabitý program, který vás provede úskalími organizace akce pro celou školu. Nahlédneme pod pokličku marketingu, produkce a projektového řízení. Z dvoudenky odjedete s představou, jak bude váš festival vypadat, s plánem dalších kroků a spoustou inspirace. Setkáte se s partou podobně naladěných učitelů a žáků z celé republiky a získáte příležitost inspirovat se zkušenostmi z loňského ročníku.

Přihlašovat se můžete do 23. září 2020 přes formulář v kalendáři na webu skoly.pametnaroda.cz.
Seminář, ubytování a strava jsou pro účastníky zdarma.
V rámci přihlašovacího formuláře bude možné zvolit i online variantu této akce.


Výstava

Součástí projektu je výstava Střípky revoluce, kterou si můžete prostřednictvím webu objednat pro svou školu. 12 panelů, 6 témat, 5 vzpomínek pamětníků, odlišné pohledy reflektující dopady sametové revoluce, prvky rozšířené reality. Panely ožijí v mobilních telefonech dobovými i pamětnickými videi a animacemi.

První hodina dějepisu – Facebook, migranti a Trump

Jak už jsem psal v jiných textech, jeden z učitelových úkolů v 21.století může být nechat se inspirovat, vyzkoušet něco nového, upravit si cvičení pro vlastní potřebu a poslat to pokud možno dál. O tom je dnešní krátký text. Jedná se o příklad pozitivního využití sociálních sítí a sdílení mezi učiteli. Daniel Pražák přišel s nápadem „převrátit“ výuku dějin a začít výuku dějepisu rokem narození studentů, alespoň pro první hodinu.

Zdroj: blog Tajný učitel 10. 9. 2020

Představím zde tedy vyzkoušenou metodiku k první hodině v nových třídách (šesťáci nebo prváci, ale je to samozřejmě na zvážení každého učitele) a jelikož mi hodina ve více třídách přišla fajn, posílám to dál. (Nemusí se nutně jednat o první hodinu. Může to být stejně tak druhá nebo šestá hodina.)

Jak vypadá klasický začátek výuky dějepisu na druhém stupni nebo střední škole? Učí se téma s názvem „úvod do dějepisu“, to znamená, že se neučí hned pravěk, ale pár hodin se věnujeme smyslu dějin a dějepisu, pojmům jako pramen, archeologie nebo pomocné vědy historické a další.


Postup:

1. Zeptat se studentů, kdy se narodili. V našem případě šlo většinou o rok 2004.

2. První část. Studenti mají úkol hledat důležité události od roku jejich narození až po současnost. Události celosvětové a bez omezení oboru (tedy nejen politika). Počet událostí jsem pro ztížení a nutnost dělat rozhodnutí omezil na šest. Stojí za to připomenout, že výběr si musí obhájit, argumentovat, proč zrovna například smrt papeže je důležitá událost v dějinách posledních patnácti let. Práce probíhala ve dvojici. Studenti mohli jen vzpomínat na události nebo použít mobil (a internet). Jelikož se později nedostanou ke slovu všichni, přijde mi správné studenty obcházet, nahlížet jim do práce a zeptat se na události, které zařadili na svůj list, nechat je argumentovat, obhájit si svůj výběr.

3. Studenti pokračují dál úkolem události seřadit podle důležitosti.

4. Další vhodný krok mi přijde napsat na tabuli rok narození studentů a nechat studenty psát jejich klíčové události na tabuli. Vždy by měli obhájit, proč jejich vybraná událost patří na tabuli.

5. Na tabuli máme několik událostí, další úkol je jejich propojení, vysvětlit souvislosti. Studenti by si měli vzít dvě minuty a zkusit vymyslet, jak spolu jednotlivé události na tabuli souvisí. Základ je spojit dvě až tři události, ale zkusme jich spojit třeba pět i šest. Opět vysvětlit důvody spojení.

6. Otázka k diskuzi, která musí padnout: „Proč si myslíte, že děláme podobné cvičení na začátku dějepisu?“

7. Druhá část, napojení na látku „Úvod do dějepisu“. Na jiné části tabuli jsem napsal čtyři pojmy: minulost, dějiny, historie, dějepis. Nechal jsem zase studentům chvíli, aby si rozmysleli definici pojmů, jak spolu souvisí, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Následně mi přišlo smysluplné zkusit „dohnat“ studenty k pochopení pojmů, vysvětli je.

8. Zápis vysvětlení pojmů z předchozího bodu.

9. Poslední část, spojení dvou předchozích části a zároveň aplikace nově probraného učiva. Diskuse nad tím, jestli události od roku 2004, které jsou pořád na tabuli, jsou minulostí, dějinami, historií nebo dějepisem.

10. Aktivita vyšla přesně na 45 minut. Smyslem je zapojit studenty, vysvětlit, že dějiny stále pokračují a v dějepise nejde jen o pravěk a starověký Řím, důležité jsou souvislosti, mnoho událostí je na sebe napojených a prakticky se jedná o neustálý sled příčin a následků.

Jak učit o fake news, propagandě a manipulacích

Učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka na svém webu k mediální výchově zveřejnil lekci Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací. Ta obsahuje i metodiku pro učitele, základní teorii, ale i množství aktivit a her. Podklady do výuky jsou součástí on-line otevřené učebnice, ve které učitel každý měsíc zveřejňuje jedno nové téma se vším, co učitelé pro výuku potřebují.

Zdroj: tisková zpráva Gymnázia Na Zatlance 29. 5. 2019

Výuka o dezinformacích a hoaxech je rozdělena do čtyř devadesátiminutových bloků, kde žáci pochopí základní pojmy a vyzkouší si tvořit fake news, poznají principy propagandy a uvědomí si charakter postfaktické doby. “Součástí lekce je průvodce pro učitele, podle kterého se může učitel rozhodnout, co si z palety témat a aktivit do své hodiny převezme. Pokud by se ale učitel rozhodl převzít celou lekci, podaří se mu propojit mediální výchovu s dějepisem, českým jazykem, občanskou výchovou, informatikou i anglickým jazykem,” říká Michal Kaderka, který vyučuje mediální výchovu jako samostatný předmět na pražském Gymnáziu na Zatlance.

Lekce Svět fake news, hoaxů, propagandy a manipulací je součástí on-line otevřené učebnice mediální výchovy Svět médií. Předchozích osm lekcí se týká tvorby zpravodajství, diskusí na sociálních sítích, nebo rozlišení faktů a komentářů. “Na žádost kolegů jsem vytvořil a zveřejnil lekci k historii médií, kde se mediální výchova protíná s ostatními předměty. Stejně tak jsem zveřejnil i porevoluční vývoj médií. Učitelé najdou i prolink na aplikaci s otázkami, které umožní formou hry Riskuj ověřit, co si žáci z obou lekcí pamatují,” dodává Kaderka. Podle něj je na novodobé historii médií krásně vidět, jak se do ní otisklo třicet let společenských i ekonomických změn.

„Velmi vítám a oceňuji tuto mediální aktivitu,“ říká Petr Nutil, zakladatel webu Manipulátoři.cz, „vždyť právě vzdělávání na poli mediální gramotnosti a kritického myšlení je jedním z nejpodstatnějších úkolů, který by škola v informační společnosti měla mít. Co jiného bychom měli učit své děti než to, jak se orientovat ve světě, jak vyhodnocovat informace, jak poznat ty kvalitní od nekvalitních a jak nepodléhat trikům populistů a demagogů? Vybavíme-li je těmito schopnostmi, věřím, že jim budou vysoce užitečné po celý život, a to v mnoha různých oblastech.“

„Je jen málo oblastí, které trpí takovým nedostatkem výukových materiálů a učebnic, jakou je právě oblast mediální gramotnosti. Proto velice vítám tyto online lekce, které jsou zpracovány poutavě, využívají aktuálních příkladů a také jsou podpořeny velkým množstvím audiovizuálních prvků. Navíc je učebnice volně přístupná a každý učitel ji tak může využít, což je skvělé.” říká Vojtěch Bruk, jeden ze zakladatelů Zvol si info.

Otevřená učebnice je součástí rozcestníku k mediální výchově http://www.svetmedii.info/. Veřejnost na webu najde informace, jak ve školách mediální výchova vypadá včetně příkladů, co se v ní učí. Učitelé zde naleznou všechny podklady do výuky i kalendář kurzů mediální výchovy. Novináři zde najdou všechna data o mediální gramotnosti děti, společnosti či o mediální výchově ve školách.


_______________

Michal Kaderka vyučuje mediální výchovu na Gymnáziu Na Zatlance v Praze, občanskou nauku v Karlínské obchodní akademii a učí mediální výchovu studenty učitelských oborů na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

V roce 2017 spoluzaložil Učitelskou platformu, jejíž cílem je zlepšit kvalitu vzdělávání.

Vojtěch Ripka: Současné trendy ve výuce dějepisu

Dějepisná výuka se v českém prostředí tradičně potýká s kritikou a negativní společenskou odezvou. Rodiče mají dojem, že děti znají historii málo, a příčinu vidí převážně ve výuce údajně poznamenané tradičními a neefektivními metodami.

Zdroj: EDUin 16. 2. 2019

Právě na poli historického vzdělávání přitom působí množství institucí, které se zabývají metodami výuky, zkoumáním a aplikací nových didaktických postupů či vypracováním zajímavých učebních materiálů. Tyto instituce spolupracují se školami, učiteli i ministerstvem a aktivně působí ve směru zefektivnění dějepisného vzdělávání. Podílí se na systémové proměně dějepisného kurikula na základním a středním stupni českého školství.

Výsledky, metody a principy své práce se některé české vzdělávací instituce rozhodly prezentovat ve společné platformě. Platforma Dějiny ve veřejném prostoru má za cíl diskutovat výsledky dějepisné práce se širokou veřejností a společně promýšlet podoby historie ve veřejném prostoru. Má-li se totiž historická výuka oprostit od metod biflování tvrdých dat, je potřeba vnímat historii v kontextu prostředí, které nás obklopuje a formuje, jako proces konstruování příběhu v kulturní či kolektivní paměti.

Konference Česká společnost a historická výročí zahájila letos v listopadu činnost platformy a zazněla zde řada inspirativních postřehů z oblasti inovace dějepisné výuky.


Jak učit dějiny?

Pokud k dějinám přistoupíme konstruktivistickým způsobem, tedy tak, že historii uznáme za součást žitého prostředí, které každodenně ovlivňuje naše myšlení a jednání, objeví se řada možností inovace dějepisné výuky. Nejpalčivěji vyvstane potřeba reflektovat ve výuce soudobé dějiny, formy nedávné historie a to, jak právě tyto události ovlivňují situaci, v níž se nacházíme.

Jeden z nejvýznamnějších lektorů výuky moderních dějin, Alan McCully, přišel s metodou tzv. konfliktních dějin. Metoda se nevyhýbá konfliktním tématům ve výuce, naopak otevírá je a cílí na vytvoření prostředí, v němž je možné konfliktní dějiny pojednat. McCully, učitel a badatel původem ze Severního Irska, touto metodou vyučuje dějiny, které pro irskou společnost představují nedávnou krvavou minulost. Komunity zatížené odlišnými zkušenostmi nedávných bojů spolu nekomunikují a odmítají připustit dialog.

McCullyho metoda uznává, že stejnou událost mohou různé komunity interpretovat jinak, že tedy existují různé dějiny, a že cílem dějepisného vzdělání je citlivě zprostředkovat nestejným, třebas vzájemně znepřáteleným skupinám, odlišné perspektivy dějin, různé zkušenosti téže události. Spíše než poučování o tom, jak to tehdy skutečně bylo, hledá metoda způsoby, jak přemostit kulturní a politické rozpory pomocí dialogu.

V českém kontextu lze koncept konfliktních dějin vztáhnout například na události typu Bitva na Bílé hoře, rozpad Československa či Sametová revoluce. McCullyho metoda, ale také další vzdělávací metody uplatňované v ČR například oddělením vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, nikterak nezpochybňují to, že se události staly, pouze upozorňují na to, že výklad toho, jak se staly, nebo dokonce proč, může být různý. (S McCullyho metodou konfliktních dějin přímo pracuje například učební materiál věnovaný bratřím Mašínům.)

Důraz se přesouvá od jednoho správného výkladu k prezentaci různých perspektiv. Znát dobře událost zde neznamená pamatovat si datum, ale nahlížet rozličné perspektivy události. Připomeňme například v českém kontextu obvyklé boje o interpretaci listopadu 1989. K rozvoji takové znalosti potřebují žáci především schopnost rozlišovat a analyzovat argumenty. Nutným předpokladem a současně důsledkem takové práce je, že se ze třídy stává bezpečné prostředí, kde se žáci nebojí vyjádřit různé názory.


Pojednat dějiny pravdivě?

Práce s mnohostí perspektiv zdánlivě zpochybňuje tradiční nárok pojednat historickou událost pravdivě. Rodiče se obávají, že konstruktivistický výklad dějin neumožní zaujmout správný pohled, respektive nazřít ten pravdivý. Skutečně, perspektivace bere různá tvrzení stejně vážně. To ale neznamená, že všechna klade vedle sebe jako pravdivá. Vyznat se v množství výkladů je jedna z kompetencí, ke které dějepisná výuka směřuje, proto lektoři nabízejí spíše než frontální výklad různé analytické nástroje k orientaci. Vedle učebnic pracují se zdroji a prameny a vedou žáka k orientaci v nich.

Jedním z podstatných pramenů je paměť. Žáci přicházejí do škol s osvojenými perspektivami a školní výklad s nimi konfrontují. Soudobé dějepisné metody spíše než aby podporovaly opozici mezi pamětí a výkladem historických fakt, anebo cíleně nastolovaly jedinou pravdu, pracují s pamětí aktivním způsobem. Vtahují skrze ni studenty do výkladu, vzbuzují jejich aktivní zájem. Učitel zkoumá vzpomínky a reflexi události různých diváků a podporuje žáky v argumentaci a analýze vlastních východisek.

Vzpomínky historickou událost nijak neohrožují, naopak prezentace různých pamětí dotváří obraz skutečnosti jako komplexního celku. Zkoumáním východisek vlastních i jiných názorů žáci sami poznávají, že historie je podmíněná místem, sociální, ekonomickou či politickou situací interpretů. Učí se poznávat dějiny jako společnou, respektive společensky vytvářenou a konstruovanou platformu a místo vytváření vlastních identit.


Jak dějiny zobrazovat?

Pro konstruktivistický výklad dějin jsou podstatné různé formy výrazu historie. Zohledňuje různé obrazy jako film, videohru, dokument ve výuce především proto, že o historii se dnes žáci dozvídají mnohem více z populárních médií než z hodin dějepisu, a měli by proto s těmito formami sdělení umět kriticky zacházet. I proto fórum Dějiny ve veřejném prostoru ustavilo svou činnost ve spolupráci se subjekty veřejného prostoru, aby se různé formy zobrazování historie v oboru historického vzdělávání reflektovaly, komunikovaly a diskutovaly, a aby se celkově nahlédlo, že historie není jen předmět na školách, ale především žitá praxe, se kterou je třeba adekvátními způsoby pracovat.


___________________________

Vojtěch Ripka vystudoval politologii a sociální politiku, pracuje jako lektor a vedoucí Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů.

Text vyjadřuje postoje Oddělení vzdělávání ÚSTR, které se zabývá výukou moderních dějin a vývojem vzdělávacích materiálů zaměřených na rozvoj historických kompetencí. Oddělení pracuje týmově.

Tajný učitel: „Mnichovský mýtus“ ve výuce

Už je to nějaký čas, co jsem četl recenzi na knihu „Mnichovský komplex“ od Jana Tesaře. Asi před měsícem byla na knihu poměrně velká sleva, čtyřicet procent, tak jsem neváhal. Kniha přede mě položila hodně odlišný pohled na otázky týkající se roku 1938 a 1939 v Československu, dokonce i na Moravce jako symbol kolaborace s nacistickým režimem.

Zdroj: blog autora 17. 5. 2020

Neselhal zde dějepis obecně a pravděpodobně většina dějepisářů? Existuje dobro a zlo v rámci výuky o Mnichovské dohodě? Pokud ano, máme ho jako zodpovědní lidé za výuky učit? Máme vůbec v dějepise učit „dobro“ a „zlo“? Můžeme to hodnotit? Zeptejte se sami sebe – co se vám vybaví, když uslyšíte spojení Mnichovská dohoda? Pokud učíte dějepis, jak učíte tuto událost a období? Není to celé jen alibi a hra na vlastenectví?

Cítím zde i já své selhání. Učím Mnichovskou dohodu tradičně, zpochybňujeme její mezinárodní právní platnost, řešíme, jestli jsme měli bojovat, ale taky se pohybuju na rovnici „smlouva nám byla předložena“ a bylo to „o nás bez nás“.

A samozřejmě nechybí Hlas úzkosti od Františka Halase:

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Ale jsou tu další nepříjemné otázky. Pokud většina společnosti zná Mnichovskou dohodu jako „zradu“ a „o nás bez nás“, nejsem povinen ji takto učit a žáky socializovat do mýtu? Když budu učit nepříjemnou pravdu, neuškodím tím vlastně studentům? K čemu jim bude „pravda“, když všichni ostatní žijí v mýtické pohádce?

Jaká byla realita? O čem píše Tesař? V čem spočívá onen mýtus? Proč Mnichov nebyl žádnou zradou? Zjednodušeně Tesař píše, že tolik chválená „první republika“ byla plná politikaření a podprůměrných lidí. Což se dá pochopit, protože to byli většinou starší pánové vychovaní a vzdělaní za jiných podmínek a demokracii se učili za pochodu.

Výsledkem bylo, že Československo o budoucí válce vědělo dlouho dopředu, ale nedělalo nic pro to, aby bylo samostatně relativně schopné ustát alespoň počáteční útok na vlastní zemi a občany, aby dokázalo alespoň vystřelit jako známku hrdosti a nesouhlasu. Jako jasný důkaz neschopnosti a nepřipravenosti lze použít argumenty, že zničená Francii se na další válku začala připravovat roky před tím, než u nás vůbec padlo rozhodnutí něco dělat. To, že politici pak nedokázali hrát psychologickou hru a že vše bylo přetočeno v náš neprospěch (bude naše chyba, pokud válka začne), už je jen finální důkaz nepochopení nové reality.

Teprve v roce 1932 padlo rozhodnutí, že republika musí být nejpozději do 1937 připravena na válku s Německem. Opevnění se začalo stavět 1936… Silnice a železnice se nikam neposunuly za celých 20 let republiky. Sklady benzinu neexistovaly.

Zbraně se z Československa stále vyvážely do světa, československé armádě chyběly. Šlo o zisk. V roce 1938 NIKDO nezničil jedinou zbraň, což je opak nepsaného zákona – zničíte zbraně, aby je nedostal nepřítel. Naopak, ještě před okupací jsme zbraně prodávali Německu (!). Při německém útoku na Francii bylo 5 z 20 tankových divizí z naší země, 15 z 50 pěších divizí bylo vyzbrojeno československými zbraněmi. Další „naše“ zbraně Německo přeprodávalo svým spojencům.

Když bylo obsazeno Rakousko, naši politici nic neřekli, nic neudělali. Jasný důkaz, že politika appeasementu neublížila jen nám, naopak, my sami jsme takovou politiku vyznávali a řídili se jí. Když se rakouský scénář přihodil nám, křičeli jsme „zrada“.

Podle Tesaře šlo o vypočítavost a vytvoření sjednocujícího mýtu. Počítalo se s tím, že za nás bude Francie bojovat, že za nás budou umírat Francouzi a že to pro nás bude levnější, protože to zaplatí Francie. A když to Francie neudělala, tak je to „zrada“. Proč to všechno? Nenastala prohra a její důsledky – nerozdělil se národ, naopak se lidé sjednotili, protože „chtěli jsme bojovat, ale nemůžeme“. Měli jsme alibi. Takový mýtus zamlčel našel slabosti a sousedy dal do škatulky „nenávist“. A pomohl zdůvodnit vztah k SSSR a komunismu.

Pokud zpochybňujeme osm desítek let trvající „pravdu“, musíme samozřejmě být ochotní pohlížet kriticky na novou „pravdu“, konkrétně na Tesaře.

Co s tím ve výuce? Možná za pár let vymyslím konkrétní program a návod, ale teď myslím, že budou stačit otázky a možnosti, jak naložit s „mnichovskou zradou“. Na otázky lze odpovídat „pocitově“, lze ale i hledat informace. Můžeme najít a vytisknout historické texty z novin, v kterých lze hledat informace. Klasicky lze zadat do lavice, i do skupin.

– Byla Československá republika připravena na střet s Německem? Co bychom potřebovali pro úspěšnou obranu? Měli jsme to?

– Byli lidé připraveni se bránit? Lze najít zmínky, projevy a důkazy ochoty bojovat a bránit zemi i v jiném období, než v posledním týdnu před Mnichovskou dohodou?

– Byla pomoc Francie a SSSR reálná? Zaručovaly nám mezinárodní smlouvy s těmito státy vojenskou pomoc? Za jakých podmínek?

– Existoval plán na obranu? Existoval plán na vítězství? Existoval záložní plán? Co kdybychom vojensky prohráli, jaké by nám zbyly možnosti?

– Proč se nebránit? Pokud nebudeme bojovat, co by měl stát udělat se zbraněmi a vojenským materiálem?

– Jak se měli zachovat českoslovenští politici, když Německo zabralo sousední Rakousko? Jaké byly reálné možnosti? Pokud nic neřekneme, jaké to může mít důsledky? Pokud se ozveme, jaké to může mít důsledky? Může ČR pomoct Rakousku vojensky?

Fabulace do objasňování minulosti nepatří

Události, které výrazně poznamenaly životy nás starších, jsou pro mladou generaci už historií. Je však potřeba jít při studiu historie k autentickým pramenům. V každé rodině je jistě dostatek příběhů, které ji mohou pomoci osvětlit, a historické dokumenty jsou už konečně také (většinou) dostupné. Ptát se pamětníků a dokumentovat fakta, odstraňovat nánosy ideologie – to je úkol nové generace historiků (a také učitelů).

Zdroj: FFabula Spolek studentů historie FF UK 21. 7. 2020

„Spolek studentů historie na FF UK se ohrazuje proti mediálním útokům na děkana, doc. Michala Pullmanna. Jako studenti historie protestujeme proti delegitimizaci historické vědy prostřednictvím osobních útoků, které připomínají praktiky kádrování, vytváření seznamu nepřátel a umlčování opozice pro rozdílné názory tak, jak je známe z nechvalně proslulých období 20. století.

Ohrazujeme se taktéž proti zaměňování prezentace závěrů odborné práce s obhajobou minulého režimu. Skandalizování výsledku dlouholetého výzkumu doc. Pullmanna, který nedemokratický režim před rokem 1989 nijak neobhajuje – naopak přichází s tezemi, které se snaží objasnit jeho životnost a dynamiku, svědčí podle nás o naprostém nepochopení smyslu historické vědy.

Je nezbytné připomenout, že svoboda akademického bádání a svoboda diskuze patří k základním principům fungování vysokých škol v demokratickém systému. Volání po cenzuře této diskuze, i kdyby bylo vedeno obavou ze zlehčování zločinů komunistických režimů, považujeme za značně znepokojivé.

Domníváme se, že právě usilování o objasnění naši minulosti v celé její komplexitě je s to významně pomoci porozumět i naší přítomnosti a problémům, kterým můžeme čelit v budoucnosti. Je nediskutovatelné, že žijeme v době, která podobnou reflexi potřebuje. Nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuze. V opačném případě skutečně hrozí, že se historická věda promění v nástroj populistů a ideologů.

Výbor
Spolek studentů historie FF UK


Otevřený dopis Michala Klímy členům Spolku studentů historie FF UK

Zdroj: www.forum24.cz 22. 7. 2020

Novinář Michal Klíma reaguje formou otevřeného dopisu na Spolek studentů historie FF UK, který se ohradil proti „mediálním útokům“ na děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. Klíma Pullmannovi napsal v reakci na jeho rozhovor v týdeníku Echo, kde zazněla slova o tom, že pohled na totalitní režim v Československu může být různý, a Pullmann v něm taktéž uvedl, že ne každý chtěl cestovat a režim pociťoval jako nesvobodný. Klímův dopis členům studentského spolku přinesl deník FORUM 24.

Milí studenti,

je skvělé, že jste se ozvali na ochranu svého děkana. Je vidět, že sledujete i aktuální diskusi, a to je dobře. Souhlasím s vámi, že je nepřijatelné někoho kádrovat, vytvářet seznamy nepřátel a umlčovat opozici pro rozdílné názory. Jsou to, jak píšete, metody nechvalně proslulých období 20. století.

Vstoupil jsem do diskuse s vaším děkanem a snažil jsem se o věcný tón, což na sociálních sítích řada lidí ocenila. Někteří mi ale vytýkali, že jsem uvedl, že s doc. Pullmannem máme každý jiné životní zkušenosti vzhledem k prostředí, z něhož vycházíme. Podotýkám, že jsem tak reagoval na to, co o svém mládí řekl pan děkan ve svém rozhovoru. Jinak bych to sám nevěděl. Nepochybně jste zaznamenali, že jsem v žádném případě nezpochybňoval jeho právo zveřejňovat své názory, naopak jsem okamžitě přijal nabídku na diskusi s ním kdekoliv včetně vaší fakulty.

Souhlasím s vámi i v tom, že názory na fungování minulého režimu, a to samozřejmě včetně těch, které považuji za mylné, nejsou obhajobou toho režimu. Ve své kritice jsem mluvil o relativizaci zločinů. Té se ale člověk může dopustit i z pozice kritika. Toho se podle mého názoru dopouští doc. Pullmann.

Odsoudil bych každé volání po cenzuře, a mrzí mne, že to tu vůbec musím opakovat. Téměř celý život jsem věnoval obhajobě svobody slova – za minulého režimu i po jeho pádu. Nezaznamenal jsem ale, že by někdo volal po tom, že by pan docent nebo kdokoliv jiný neměl mít právo cokoliv zveřejňovat. Zajímalo by mne, kde jste takové „volání po cenzuře“, které zmiňujete, četli nebo slyšeli.

A konečně souhlasím naprosto i se závěrem vašeho stanoviska, že usilování o objasnění naší minulosti pomůže porozumění naší přítomnosti a možným budoucím problémům. Píšete naprosto správně, že nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuse. S vaším děkanem jsem byl rozhlase i v internetové televizi a myslím, že z obou stran diskuse probíhala kultivovaně.

Zdá se, že se shodujeme v principech. V čem je tedy problém? Já jsem ve Fóru 24 a pak i v rozhovoru s ním na ČRo a v DVTV věcně kritizoval to, co váš děkan řekl v rozhovoru pro Echo 24, a označil jsem jeho závěry za chybné. Myslím, že jsem dostatečně vysvětlil proč, a nemá smysl, abych to tu opakoval. Doc. Pullmann opakovaně uvedl, že se ve svých závěrech opírá o zahraniční historiky. Uvedl, pokud se nemýlím, dva americké. Přiznám se vám, že to nechápu. Od sedmdesátých let, kdy jsem ještě chodil do školy, mám doma knihu Potlačená zpráva. Jde o Zprávu komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu z let 1949–1968.

Knihu vydal v Itálii v roce 1970 čelný představitel levicového exilu Jiří Pelikán. Jde o unikátní, v Československu v té době zakázaný originální text zprávy tzv. Pillerovy komise, oficiální komise pověřené v polovině šedesátých let ústředním výborem KSČ vyšetřit a zhodnotit politické procesy v Československu a prostředí, v němž se konaly. Její zveřejnění v Československu nebylo možné, protože mu zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sám Jan Piller se přidal k Husákovu normalizačnímu vedení a od zprávy, kterou sám podepsal, se později distancoval. Taková změna názorů, resp. stanovisek byla ovšem v té době u vysokých komunistických představitelů běžná.

Vážení studenti, vřele vám doporučuji seznámit se s tímto dokumentem. Má víc než 300 hustě psaných stran a velmi detailně popisuje podmínky a okolnosti procesů, odpovědnost za ně a další souvislosti. Vzhledem k tomu, že jedním z bodů mé polemiky s doc. Pullmannem byla údajná neinscenovanost některých protestů pracujících, ocituji zde jen krátké pasáže, které se právě toho týkají.

„Mechanismus výroby politických procesů byl výrazným obrazem manipulace vedoucí politické skupiny s celou společností. Šlo o manipulaci všeobecnou. Bezpečnost manipulovala se zatčenými, ale i s justicí a politickými funkcionáři; s bezpečností manipulovalo politické vedení a rovněž naopak, rovněž s justicí i se zatčenými. A všichni – politické vedení, bezpečnost i justice – manipulovali s obyvatelstvem.

Vynakládali mnoho energie, využívali všech prostředků masového působení – tisku, knih, schůzí, konferencí, rozhlasu, své autority – aby přesvědčili o správnosti procesu, aby usměrnili myšlení obyvatel, aby je získali pro aktivní podporu svých činů, vyzývali je k udávání, k ‚odhalování nepřátel‘. Tento tlak byl tak soustředěný a silný, tato atmosféra a ‚špionománie‘ působila natolik, že většina obyvatelstva uvěřila. V důsledku toho se v jejich vědomí změnila lež v pravdu.“

„Porušování zákonnosti, které dosáhlo masových rozměrů, vyvolalo právní nejistotu u velké části obyvatelstva. Zákonná ochrana občana byla rozrušena, ústava ztratila společenskou prestiž. Porušování zákonů státními a stranickými orgány a funkcionáři mělo řetězovou reakci, rozrůstalo se a hranice jejího působení se posunovaly. Z tohoto stavu (podhoubí) vyrůstaly nezákonné procesy a zpětně tento stav udržovaly a prohlubovaly. Občan ztratil možnost bránit svoje právo, prosadit uplatnění zákona ve zdánlivě malých případech porušování práva, ale později tuto možnost ztratil i občan v procesech, kde se jednalo o jeho životě. Nezákonnost si nevybírala, postihovala nejen ty bez funkcí a ‚bezvýznamné‘, ale také vysoké a nejvyšší funkcionáře.“

To jsou jen dva krátké výňatky z děsivého popisu atmosféry padesátých let u nás. O kousek dál autoři popisují, jak se někteří komunističtí umělci podíleli na „tvorbě dusivé atmosféry a na utváření souhlasu obyvatel s politickými procesy“.

Zdůrazňuji, že jde o vnitřní materiál komunistické strany. Tedy nikoliv jejích nepřátel, které by snad bylo možno podezírat z přehánění. Naopak, můžeme se oprávněně domnívat, že ve skutečnosti byla situace mnohem horší. Když například materiál mluví o tom, že režim vyzýval k udávání a k odhalování nepřátel, nelze si to představit jen jako nějaké všeobecné apely, ale jako tvrdý tlak spojený s všemožným vydíráním.

A nyní, i kdybyste o té době věděli jen to, co jsem právě citoval, byste mohli říci, že souhlas lidí s procesy nebyl zinscenovaný?

Velmi bych si přál, abyste opravdu přispěli k pochopení minulosti přesně z důvodů, o nichž píšete. Ale k tomu je třeba znát primární dokumenty, jako ten, ze kterého cituji. Archívy jsou otevřené. Vy se nepotřebujete dozvídat o stalinismu od historiků ať už z Pensylvánie nebo z Francie. Vy byste sami měli být arbitry děl těchto historiků, odborníky na naši českou a československou historii, kteří znají fakta, protože se s nimi do hloubky seznámili.

Přeji vám, aby se vám to podařilo, a těším se na výsledky vaší práce.

Michal Klíma


Tyto dva příspěvky jsou jedny z prvních v bohaté diskusi o komunismu, která se kolem problému odvinula ZDE.

Holger Dambeck: Vedle nul je jednička velké číslo. Matematické triky pro každý den

Dá se kus dortu rozdělit na přesné třetiny? Jak namalovat vejce a ovál? A existují tkaničky, které se opravdu nerozvážou? Ať chceme, nebo ne, s matematikou se v každodenním životě setkáváme neustále.

Avšak to, co jsme se naučili ve škole, nám často nepomáhá nebo jsme to už dávno zapomněli. U absurdně nepraktických věcí, jako je teorie množin, je to dobře. Ovšem v jiných případech se může matematika skvěle hodit.

V této knize osvědčený autor Holger Dambeck prozrazuje praktické matematické tipy a triky pro rozličné situace, ať už jde o stání ve frontě, parkování, učení se telefonních čísel nazpaměť, mocnění čísla 65 na druhou, vázání kravaty, nebo umělecké kousky s pravítkem a kruhem. A žádný strach: Nikdo se nemusí biflovat vzorce nebo debatovat o křivkách. Pro autora totiž matematika znamená zábavné přemýšlení a nalézání geniálních řešení.

Holger Dambeck vystudoval fyziku a pracuje jako redaktor ve Spiegel Online, kde píše dva pravidelné matematické sloupky. Je nositelem ceny Německé matematické společnosti. V Portále vyšla jeho úspěšná kniha Přijdou tři logici do baru…

Další informace a ukázky najdete ZDE.

Josef Mačí: První vysoká škola v Česku chce učit už jen online. Plány uspíšil koronavirus

České vysoké školy chystají i kvůli koronaviru změny ve výuce, a to už od příštího akademického roku. Žádná ale nejde tak daleko jako soukromá Unicorn University. V roce 2021 chce totiž vyučovat kompletně online.

Zdroj: www.seznamzpravy.cz, 7. 6. 2020

Byl to šok. Ze dne na den se kvůli pandemii covid-19 uzavřely nejen vysoké, ale všechny školy. A pro velkou část studentů se neotevřely minimálně dva měsíce. Uzavření zasáhlo nejen do vyučování v semestru, ale třeba i do státnic. Ty musely fakulty okamžitě odkládat nebo rušit.

Vysoké školy tak přešly na dálkovou výuku. Od nového akademického roku se ale chtějí vrátit ke starému známému prezenčnímu vyučování. Ne tak soukromá vysoká škola Unicorn University. Ta jako první v Česku minulý týden požádala u Národního akreditačního úřadu o akreditaci bakalářských programů v plně distanční formě. Student by tedy mohl absolvovat a získat titul bez toho, aniž by jednou jedinkrát vstoupil do kampusu školy.

„Pokud všechno půjde, chtěli bychom přespříští akademický rok 2021/22 poskytnout plně online studium,“ říká výkonný ředitel Unicorn University Marek Beránek. Do budoucna chtějí tímto způsobem nabízet všechny obory, nejen ty bakalářské, ale i programy v anglickém jazyce, aby je mohli ve virtuálním prostoru navštěvovat studenti z celého světa. V aktuálním akademickém roce studuje ve dvou bakalářských a dvou magisterských programech na Unicorn University celkem 444 studentů z 18 zemí.

Stejný krok už v polovině května oznámila Cambridgeská univerzita. Ta ale zůstane u online výuky a zkoušení už od nového akademického roku. Stejně jako například Manchesterská univerzita nebo podle zatím známých plánů i Kalifornská státní univerzita.


Úřad: Ani dálková výuka nemá být bezkontaktní

Na rozdíl od zahraničí ale není v Česku tak jednoduché přepnout výuku do online režimu. Bezprecedentní situace kolem koronaviru je pouze výjimkou potvrzující pravidlo. Zákonný a akreditační rámec je totiž neúprosný.

V zákoně o vysokých školách se distanční formě věnuje jediná věta a v podstatě říká jen to, že taková forma studia existuje. Bude tedy jen na názoru akreditačního úřadu, jestli vyhodnotí, že je studium pouze ve virtuálním prostoru v českém vzdělávacím systému možné.

„Současná legislativa dává pro distanční vzdělávání dostatečnou oporu. Distanční vzdělávání však nesmíme zaměňovat s nejrůznějšími dálkovými kurzy celoživotního vzdělávání. I pro distanční vysokoškolské vzdělání je nenahraditelný osobní kontakt studenta s vyučujícím, stejně tak v řadě studijních programů nelze ničím nahradit například přímou laboratorní nebo praktickou výuku,“ říká Jiří Smrčka z Národního akreditačního úřadu.

To ale není případ Unicorn University, která vyučuje v oborech softwarový vývoj, business management nebo softwarové inženýrství a big data. Tedy už z podstaty programy, u nichž není přítomnost studentů tak nezbytná, jako třeba v případě studentů medicíny.

„Národní akreditační úřad tolik nezajímá obsah vzdělávání jako spíše formální náležitosti. O čem se povede asi nejdelší diskuze, bude otázka, jak my ověříme, že tím studentem jste skutečně vy. Když si ale můžete založit bankovní účet bez toho, aniž byste vkročil do banky, tak proč nemůžeme použít stejné technologie, abychom ověřili, že na konkrétní zkoušku jste přišel opravdu vy,“ ptá se Beránek.


Čas na debatu o virtuálních univerzitách

Během nejtvrdších omezení kvůli pandemii koronaviru se ale vysoké školy musely výhradně dálkové výuce přizpůsobit. Ministerstvo školství proto přijalo novelu zákona o vysokých školách, která v tomto roce umožnila, aby školy využívaly plně distanční formu výuky, tedy nejen v rámci přednášek, ale třeba i zkoušek nebo státnic. Tenhle režim chce nyní převzít i v „mírových“ časech Unicorn University.

Dá se ale očekávat, že se nejprve bude muset vyjasnit řada otazníků. Některé z nich se objevily už při letošních přijímacích zkouškách od společnosti Scio, které v rámci přijímacího řízení využívají desítky fakult v Česku a na Slovensku. Na konci května totiž proběhly pouze v online formě a studenti museli k ověření totožnosti a kontrole toho, že nepodvádí, umožnit sledovací aplikaci přístup ke kameře, mikrofonu, a dokonce celému disku počítače. Naskenovat navíc museli i místnost, kde test psali. Debatovat se tak bude nejen o spolehlivosti ověřování totožnosti, ale i o zásazích do soukromí a bezpečnosti dat.

„Víme už, že technologie jsou tu k dispozici a můžeme se o ně opřít v případě nouze i jindy. Ale víme stále málo o skutečném distančním vzdělávání, které je významným fenoménem v celoživotním vzdělávání na celém světě,“ hodnotí aktuální stav Lucie Rohlíková z oddělení Celoživotního a distančního vzdělávání Západočeské univerzity.

Podle ředitele Unicorn University ale převládají přínosy nad negativy. Navíc student bude mít vždy možnost si vybrat, jestli je pro něj vhodnější online forma studia, nebo prezenční výuka.

„Teď je ideální čas na to otevřít diskuzi, jak upravit v České republice fungování vysokých škol tak, aby mohly být více online. V tomhle jsme pionýři. Budeme dělat všechno proto, abychom nabídli studium online, a vlastně tak dali lidem na výběr,“ dodává Beránek z Unicorn University.

Žádná z českých veřejných vysokých škol se sice tak dramatickou cestou jako Cambridgeská univerzita nebo Unicorn University nevydala, i jejich fakulty ale počítají se změnami ve výuce.

„Většina našich oborů je technicky zaměřených, některé jsou umělecky zaměřené a jak praktická výuka, tak experimenty budou i nadále jejich součástí. Porozumět lesnictví, zahradnictví nebo zemědělství jen při pohledu do počítače samozřejmě možné nikdy nebude. Získané zkušenosti ale určitě využijeme pro lepší podporu kombinované formy studia a budeme připravovat některé kurzy k realizaci online,“ plánuje prorektor pro vzdělávací činnost Mendelovy univerzity v Brně Radim Farana.

Na Univerzitě Palackého (UP) v Olomouci se připravují nejen na to, že se podobná situace může opakovat, ale mění i plány do budoucna.

„Zkušenosti z uplynulých měsíců aktualizují plány UP do budoucna a promítají se do příprav Strategického záměru UP na období 2021–2031, do budování virtuálního e-campu UP, který bude probíhat souběžně. UP se připravuje i na variantu, že s ohledem na další vývoj situace může případně také akademický rok 2020/21 probíhat dál v režimu online nebo v hybridním módu,“ říká mluvčí UP Gabriela Sýkorová Dvorníková.

České veřejné školy se tak sice chystají na případné další omezení výuky v novém akademickém roce, znamená to ale v jejich podání hlavně to, že zdokonalují už zavedené digitální nástroje, aby byly případně připravené na další nucenou přestávku v prezenční výuce. K žádným razantním krokům se ale v zásadě nechystají.

„Na UK jsme využívali online formy výuky do určité míry i před covid-19 krizí a po krizi budeme v tomto směru pokračovat a podporovat rozvoj v této oblasti. Nicméně naším hlavním cílem je mít kvalitu vzdělávací činnosti a toto se samozřejmě týká i online forem vzdělávání. Kvalita pro nás bude podstatnější než kvantita online vzdělávacích počinů,“ shrnuje většinový pohled vysokých škol v Česku Petr Podzimek z odboru vnějších vztahů Univerzity Karlovy.

Celý text najdete ZDE.

Scio od září spustí plnohodnotnou online výuku

Zatímco ve veřejné debatě se řeší, jak se nově nabyté zkušenosti s vynucenou jarní online výukou promítnou do další podoby vzdělávání, Scio se rozhodlo jednat a od září spouští Expediční ScioŠkolu – kombinovanou výuku s důrazem na online vzdělávání.

Zdroj: tisková zpráva SCIO 20. 7. 2020

Svět se změnil, takže vzniká otázka, proč by měla být škola stejná jako v době Marie Terezie? Společnost Scio proto zakládá školu, která v České republice dosud nemá obdoby. V Expediční ScioŠkole se budou děti tři týdny v měsíci učit z domova, čtvrtý týden stráví společně na takzvané expedici. Do klasické školní budovy kvůli výuce už nezamíří.

Expediční Scioškola je určena pro žáky 4. až 9. tříd, od září 2021 bude rozšířena i o středoškolskou výuku. Zatímco výuka z domova bude probíhat prostřednictvím online nástrojů a videohovorů, a to ve spolupráci s průvodci ScioŠkol i rodiči, každoměsíční expedice představuje offline výuku vždy v nějakém zajímavém prostředí. Všichni žáci společně spolu s průvodci opustí na týden online svět a odjedou pryč – do přírody, do hor nebo třeba na farmu a stráví čas činnostmi, které z principu nelze dělat online. „Chceme, aby děti poznaly svět mimo města, mimo obrazovky. Je to příležitost navázat přátelství, zažít dobrodružství, poznat svět a přírodu, nebo zjistit, jaké je to pracovat rukama.

Cestujeme pěšky nebo veřejnou dopravou, spíme ve stanech, venku, v tábořištích. Žádné luxusní hotely ani soukromé autobusy. Děti tak prožijí týden bez internetu, bez rodičů s praktickou výukou mimo dosah obrazovky,“ vysvětluje Jon Šotola, vedoucí projektu Expediční ScioŠkola. Po návratu do „domácích lavic“ pak žáci reflektují, co na expedici zažili, a připravují se na další.

Pokud nejsou žáci na expedici, učí se z domova. Prostřednictvím online nástrojů jsou s průvodci a spolužáky v kontaktu přes internet. V jedné virtuální třídě se tak potkají žáci z celé republiky. Komunikace je postavená především na v praxi již osvědčených platformách Google Meet a Classroom, jakožto i ostatních nástrojích GSuite a dalších. Pro sledování učebního pokroku dětí pak Scio disponuje vlastní aplikaci EduMap.

„Přijde nám zbytečné, aby děti seděly od rána do večera ve třídě. Nechceme je trápit ranním vstáváním a dlouhým dojížděním. Učíme děti, aby se vždy učily to, co budou v nevyzpytatelné budoucnosti potřebovat. Rozvíjíme jejich motivaci poznávat, schopnost zdolávat výzvy a dovednost porozumět sám sobě i druhým. Inovativně, vstřícně a s respektem k jedinečnosti každého z nich,“ popisuje přístup Expediční Scio školy Ondřej Šteffl, zakladatel společnosti Scio a dodává: „Expediční školu stavíme na fungujícím konceptu ScioŠkol, které navštěvuje už přes 1000 dětí. Máme stejné hodnoty i pedagogické zásady jako ostatní ScioŠkoly. Jsme také zapsaní ve školském rejstříku. Od druhého pololetí se chystá ministerstvo zahájit pokusné ověřování distanční výuky, do té doby děti povedeme jako žáky v domácím vzdělávání.“ Expediční ScioŠkola tak představuje plnohodnotnou alternativu k jakékoliv jiné formě základního vzdělávání.

EDUin: Zavádět nové uzlové body je krok do minulosti

Na konci června představovalo ministerstvo školství takzvané implementační karty ke Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+, které popisují priority pro školství pro příští dekádu. Jedním z bodů, kolem kterých se při prezentaci ministerského návrhu právem strhla bouřlivá diskuse, bylo zavedení tzv. uzlových bodů ve 3., 5., 7. a 9. ročníku a s nimi spojené ověřování “znalostí a dovedností” žáků.

Zdroj: tisková zpráva 9. 9. 2020

Nyní končí připomínkové řízení a ministerstvo připravuje finální verzi, kterou předloží ke schválení vládě. Pokud v ní uzlové body zůstanou, nebude to krok do budoucnosti, ale do minulosti. Proč?

Z návrhu není jasné, jaké znalosti a dovednosti chce ministerstvo ověřovat, ani jak má toto ověřování vypadat. I když má mít ověřování v nově zamýšlených uzlových bodech ve 3. a 7. ročníku autoevaluační charakter, už jen definování “obsahu” testování v uzlových bodech omezí svobodu nejen pedagogicky progresivních škol, ale všech škol hlavního proudu, které si na základě svých školních vzdělávacích plánů vytvořily vlastní kurikulum. “Jakmile budou uzlové body definovány, s dalším ministrem bude velmi jednoduché pouze změnit způsob ověřování na jednotné testování a jsme tam, odkud bude jen těžko návratu,” upozorňuje programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký.

Efekt může být podobný jako po zavedení jednotné přijímací zkoušky, kdy se školy v 9. třídě místo svého školního vzdělávacího programu řídí tím, co se u nich testuje, a kurikulum se zužuje na obsah testů. “Učitelé se stejně jako u přijímacích testů mohou bát, že podle výsledků budou hodnoceni ředitelem, ředitelé se budou bát žebříčků škol a srovnávání zřizovatelem,” upozorňuje Miroslav Hřebecký.

Vedlejším efektem bude snaha některých škol zbavit se žáků, kteří jim “kazí průměr”, protože testování uzlových bodů povede k sumativnímu srovnávání a “žebříčkování”, které nezohlední výchozí stav, osobní podmínky dítěte ani přidanou hodnotu školy. S tím je spojené riziko, že nadále porostou nerovnosti, které jsou v českém vzdělávacím systému již tak vysoké. Přitom jedním z cílů Strategie 2030+ je tyto nerovnosti snižovat.

Argument, že zavedení uzlových bodů zajistí, aby děti, které se přestěhovaly, byly na srovnatelné úrovni jako jejich noví spolužáci, je mylný. “Předpokládat, že nové nastavení kurikula automaticky zaručí, že se děti naučí totéž, je naivní. Rozdíly mezi dětmi s odlišným rodinným zázemím a osobními podmínkami v jedné třídě mohou být větší než u dítěte, které se přistěhovalo. Individualizace výuky jim přinese více než glajchšaltování všech do jedné řady,” dodává Miroslav Hřebecký.

Petra Boháčková: Možná se někdo z žáků stane drtičem digitálních dat

Jak dnešní děti obstojí na trhu práce? Co jim při hledání zaměstnání v rychle se měnícím světě pomůže? Nejen o tom jsme si povídali s Petrou Boháčkovou ze ZŠ Dr. Edvarda Beneše v Čakovicích.

Zdroj: tisková zpráva Nadace O2 1. 9. 2020

Digitální gramotnost, analytické a kritické myšlení jsou pro dnešní žáky klíčové. O prohloubení znalostí v těchto disciplínách se snaží v Čakovicích díky grantovým programům O2 Chytrá škola. Do nich se zapojili hned dvakrát – v letech 2019 a 2020.

Jak jste se dostali ke spolupráci s Nadací O2?

Už před pár lety jsme se s IT nadšenci ze sdružení Slow Tech Institute dohodli, že by bylo skvělé připravit geolokační hru přímo pro naši školu. Vytvořili jsme tehdy hru „Duch Čakovic“. Její hlavní hrdinkou byla malá holčička, která chodila po Čakovicích – například po místním náměstí 25. března. Naši žáci spolu s ní zjišťovali, co se tehdy na místě událo. Vypátrali, že náměstí se tak jmenuje kvůli datu bombardování z konce druhé světové války.

To muselo žáky moc bavit. Ale to ještě nebyl grant od Nadace O2…

To ne, ale když se objevila možnost grantu v rámci programu O2 Chytrá škola, neváhali jsme. Domluvili jsme se, že by se tentokrát mělo jednat o téma bezpečnosti na internetu. Tomu byl věnován první grant O2 Chytré školy, se kterým nám kromě lidí z Nadace O2 pomáhali i IT odborníci ze Slow Tech Institute.

O co konkrétně v grantu z roku 2019 šlo?

Každá škola měla dvouhodinový seminář, který byl vedený zážitkovou formou. Část byla věnována například multitaskingu. Pokládali jsme dětem otázky tipu: „Víš, co je multitasking?“ nebo „Jsi schopný ho dělat?“, „Proč ho děláš?“. Poté následovalo praktické cvičení.

Ten multitasking mě zajímá. Jak to vypadalo v praxi?

Žáci si sedli do dvojic. Jeden z nich měl stopky a druhý nahlas říkal čísla o jedné do deseti. Pak se vyměnili. Druhý žák ale stopoval, za jak dlouho ten první vysloví deset prvních písmen abecedy. Následně měl jeden z nich vyslovovat čísla a zároveň písmena – 1a, 2b atd. A to ve výsledku samozřejmě trvá mnohem déle. Děti si tak uvědomily, že je dobré se věnovat jedné činnosti a až ji dokončím, začít s další. Vychází z toho, že pokud budou dvě věci dělat zároveň, žádný čas si rozhodně neušetří.

Co následovalo?

Žáci měli například týden, kdy dostávali každý den e-mailem krátký úkol. Například měli jet MHD bez jakéhokoliv sledování chytrého telefonu. Měli si naistalovat aplikaci, která jim měřila čas strávený před displejem mobilu. To vše rodiče kvitovali s povděkem. Celou druhou část zaměřenou mimo jiné na digitální závislosti, chronický multitasking či deprese a úzkosti, jsme museli kvůli koronavirové krizi přesunout do e-learningu.

Jak přesunutí do e-learningu vypadalo?

Natočili jsme krátká informační videa, připravili různé online dotazníky a kvízy, kde si žáci mohli ověřit, jak sledovanou problematiku zvládli.

Jak jste si na tuto formu výuky zvykli? Co vám přinesla?

Spíš bych řekla, že jsme se prostě museli s nastalou situací (zavření škol) nějak vypořádat, a proto jsme využili tuto formu e-learningu. Přinesla rozhodně mnoho výzev. Například ve formě prostředí, kam e-learningový kurz umístit. Některá videa nám dala dost zabrat. Jejich natočení probíhalo na mnoho pokusů. Klobouk dolů před těmi, kdo se natáčením živí. Raději bychom si na tuhle formu úplně nezvykali.

Letos jste ale v rámci grantu O2 Chytré školy oprášili téma geolokačních her…

Ano. Shodli jsme se na tom, že když už děti tráví tolik času na mobilu, bylo by fajn, pokud by se u toho začaly trochu hýbat. Geolokační hra byla jasná volba. Nechceme využít služeb externího programátora, ale celé si to vytvořit sami. Existují totiž různé platformy, které můžete naplnit vlastním obsahem a geolokační hra se v podstatě vytvoří sama.

V čem je to pro žáky dobré?

Tvorba geolokačních her je ukázkou projektové práce. Děti musí vymyslet téma hry. Musí si také rozdělit role. Když jedna skupina neudělá svou práci, tak ta druhá nemá na čem pracovat. Je to výuka dovedností pro jednadvacáté století jak vyšitá.

V podstatě dnes nikdo neví, jaká povolání budou v jejich dospělosti existovat a jak se promění ta stávající. Kdo by před pár lety tušil, že bude nějaký vývojář mobilních aplikací…

Myslím si, že děti, které projdou tímto způsobem práce, nebudou mít potíž pracovat právě v zaměstnáních, kde se postupuje projektovým způsobem. Pomůže jim to v rozvoji analytického myšlení. Vývoj je překotný. Děláme si s dětmi legraci, že někdo už nebude chtít být jen lékařem či právníkem, ale třeba drtičem digitálních dat.

S tím souvisí i téma celoživotního vzdělávání…

Všichni se musíme připravit na to, že to nebude jako u našich otců a dědečků. Ti celý život vykonávali jedno zaměstnání a stačily jim znalosti získané ve škole. Ten, kdo si bude umět zorganizovat život a pracovat v týmu, se neztratí.

Hodně jste se toho o schopnostech žáků museli dozvědět během online výuky v rámci karantény…

Ano, během koronavirové krize se ukázalo hodně problémů. Děti si neumí zorganizovat čas, nechávají všechno na poslední chvíli. Nerozvrhnou si úkoly, cítí se přehlcené. S tím vším jim může právě geolokační hra pomoct…

V jakých předmětech se geolokační hra bude využívat?

Částečně to budou třídnické hodiny, ale i předměty, jako je informatika, zeměpis, dějepis. Vyberou si téma, vytvoří obsah hry a vše následně „nalijí“ do systému. Částečně to bude i fyzika. Před použitím musí nejprve pochopit, jak taková mobilní aplikace funguje.

Je vidět, že na digitální gramotnost žáků kladete velký důraz…

Jsme velmi dobře vybaveni. Máme desítky tabletů, které si učitelé půjčují do hodin. Máme tu i různé druhy robotů, které využíváme v hodinách informatiky a dalších předmětech. Musím říct, že spolupráce s lidmi z Nadace O2 je skvělá a grantové výzvy nám pomáhají k dalšímu rozšiřování povědomí o digitální gramotnosti mezi našimi žáky.


Více zajímavých informací: portál pro školy a učitele Učíme se na dálku

Bohuslav Hora: Technologie ano, ale smysluplně. A také možnost volby

Digitální technologie významně ovlivňují celou společnost a logicky by měly mít vliv také na podobu moderního vzdělávání.m K jejich implementaci do výuky je však nutné přistupovat odpovědně a s respektem k jedinečnosti výukového procesu.

Zdroj: Ondřej Katz, E15 speciál 21. 8. 2020, str. 2–5

Jakkoliv je nutné vzdělávací systém modernizovat a v rámci toho jej obohacovat o moderní prvky výuky, podle slov oceňovaného pedagoga a lektora moderních výukových metod Bohuslava Hory je také stále nutné pedagogům ponechat učitelům při volbě výukových metod možnost svobodného rozhodování.

Využívají se na českých školách dostatečně moderní, technologiemi podporované formy vzdělávání?

Nerad bych házel všechny školy a jejich pedagogy do jednoho pytle, odpověď je tedy složitější. Některé školy si zvolily cestu digitalizace a pedagogové tedy přemýšlejí o využitelnosti a smysluplném nasazení technologií ve výuce. Uvědomují si limity v jejich využívání, přemýšlejí o bezpečnosti nasazení jednotlivých aplikací či programů, ale raději hledají odpovědi na otázku, jak to udělat, než by vymýšleli odpovědi na otázku, proč to nejde.

Další skupinou jsou školy, kde technologie moc nepřijímají, ale ony se jim přesto tlačí do školy všemi možnými způsoby. Vymýšlejí tedy zákazy, de facto odmítají život před branami školy a ve výuce jim stačí tabule a křída, možná tak dataprojektor, interaktivní tabule a počítač maximálně pro učitele. Nemají rádi rychlé změny, neradi se s technologiemi kamarádí, protože jim nerozumějí, možná u nich zvítězily obavy a strach z možného zneužití. A potom existují učitelé, kteří nedbají omezení a technologie do svých tříd pašují třeba i přes zákazy. A samozřejmě to existuje i opačně.

Těch přístupů, jak už jsem řekla, je tu více, a tak to vypadá, že je třeba hledat východisko v podobě nějakého sjednocení. Osobně by se mi ale líbila politika svobodného rozhodnutí každého pedagoga. On je přece zodpovědný za použité metody – i podle školského zákona. Upozorňuji, že i učitel, který technologie příliš nevyužívá, může být dobrým učitelem. A stejně tak může učitel technologie nadužívat nebo je používat nevhodným způsobem, takže se někdy může chovat i nebezpečně. Záleží totiž především na tom, jak si s dětmi rozumíme, jestli je máme rádi a dokážeme je získat pro učení…

Celý text zajímavého rozhovoru najdete ZDE.

Anna Brzobohatá: Zastaralá technika, běžné aplikace. Distanční výuka ukázala bolesti školství

Koronavirová krize a rychlé zavedení dálkové výuky na školách poukázalo na nedostatky českého školství. Tomu pro podobné případy chybí vybavení výpočetní technikou. Počítače a dostatečné internetové připojení ale nemají ani někteří žáci, část z nich se do výuky z domu nezapojila. Podle novely školského zákona má být ale takové vzdělávání povinné, stejně jako je současná docházka do škol. Stát se chystá pomoci s počítačovou výbavou.

Zdroj: www.idnes.cz 26. 8. 2020

„Dva roky zpátky jsme s kolegyní z Národní pedagogického institutu Danielou Růžičkovou dělali hrubý propočet, kde jsme došli k číslu 2 miliardy ročně, za které by bylo možné pro ZŠ a SŠ obnovovat počítače, platit školní správce IT a připojení k internetu,“ říká lektor Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání. Dodává ale, že jde o expertní odhad a bylo by potřeba to doložit odbornou studií.

Nedostatečné vybavení je problém napříč školami i republikou. Ministerstvo školství chce do října školám poskytnout dotace.

Kromě využívání sociálních sítí a malému zapojení školních platforem se během pandemie ukázalo, jaké jsou rozdíly mezi kraji i školami. Do distanční výuky se zapojila drtivá většina gymnazistů, na nematuritních oborech se ale nezapojila celá pětina žáků. Spoustě škol i žákům chybělo odpovídající vybavení, nedostatečné pokrytí internetem nebo ztráta motivace u dětí se vůbec na dálku učit.


Běžné aplikace v dálkové výuce vládly

Digitální vzdělávání v českém školství je stále výzvou. Při distanční výuce dominovaly na obou stupních základních škol komunikační platformy typu WhatsApp, Skype nebo Facebook. Školní informační systém Bakaláři, který byl čtvrtý nejvyužívanější, je určený hlavně na správu školy jako jsou rozvrhy, hodnocení či suplování.

„Jde o to, že s nejvyužívanějšími platformami standardně pracují žáci i učitelé v běžném životě. Jsou tak na ně zvyklí, umí s nimi pracovat a jsou do značné míry nedílnou součástí komunikace v jejich životě. Bakaláři samozřejmě rovněž disponují některými funkcemi, které lze při distančních aktivitách vhodně využívat, ale přece jen jde primárně o systém pro správu školních agend,“ upřesňuje náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Hlavní výhody e-learningových nástrojů určených pro školy je jednoduchost a intuitivnost. Programy jako Google Classroom, Teams nebo Moodle se využívaly nejen na základních a středních školách, ale řadu z nich používají i univerzity po celém světě. Další důležitou výhodou je také jejich bezpečnost.

„Jedná se o ‚bezpečnější‘ území než jsou různé sociální sítě a komunikátory. Ale i tady hrozí nebezpečí při nevhodném používání. Velkou výhodou je celistvost programů, ale i možnost vkládat digitální nástroje jiných systémů nebo uživatelů. Dalo by se to přirovnat ke stavebnici. Nemusím z ní využívat všechny dílky, ale postupně se je učím používat, stejně tak žáci. Často i oni přijdou na nějaké skvělé použití,“ říká učitel ZŠ a MŠ Chraštická Bohuslav Hora, který je také lektor pro Apple a Google nástroje.


Vybavení i zájem pokračovat

Kolik učitelů se k využívání nástrojů vrátí v běžném vyučování či případnému dalšímu uzavření škol, je těžké odhadovat. Jak výuka na dálku u škol probíhala totiž souvisí také s postojem školy k technologiím obecně. Někde jsou zakázané telefony nebo není ani připojení na wifi.

„Školy mají také zastaralé vybavení, standardně počítače ve třídách nabíhají pomalu. Když se snažíte o něco inovativního a neustále vám to padá, přestane vás to bavit a vrátíte se k výuce analogově. Není to vždy chyba či rozhodnutí učitelů. Ti si k výuce z domu často kupovali vybavení ze svého jako sluchátka či lepší počítače,“ říká učitel z pražského gymnázia Na Zatlance Michal Kaderka.

Na začátku uzavření škol se dalo těžko odhadovat, že to bude na dva měsíce. Známé aplikace tak šetřily čas. Distanční a online výuka ale v praxi neznamená, že děti dostanou zadání s listy v učebnici e-mailem.

Před pandemií se digitální technologie při výuce využívaly jen na necelé pětině základních a středních škol. Nový typ koronaviru tak může do škol přinést aspoň z řad učitelů větší snahu zapojit digitální technologie do hodin.

„Nejde o to, že učitel promítá přes dataprojektor prezentace a s jejím využitím vede výuku. Jde o to, jestli jsou digitální technologie na základě pokynu učitele systematicky využívány ze strany žáků jako součást výuky a jako běžný nástroj například pro vyhledávání informací či zpracovávání úkolů během výuky v daném předmětu,“ dodává náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Celý text s grafy najdete ZDE.

Rob Eastaway, David Wells: 100 mozkocvičných hádanek. Logické úkoly, matematické hádanky a slovní hříčky

Jestli nechcete, aby se vám prášilo na mozkové závity a aby vaše neurony usychaly nudou, pořiďte si tuto knihu.

Stovka vtipných hádanek, které se nikdy neochodí a jež navíc napnou vaše synapse až k prasknutí. S touto knihou se nikdy nebudete nudit!

Rob Eastaway je spisovatel, řečník a konzultant. Žije v Londýně a je vášnivým hráčem kriketu a golfu.

David Wells se v roce 1961 stal britským šampionem v šachu v kategorii do 21 let a řadu let působil jako editor časopisu s hádankami a logickými hříčkami.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Kateřina Hlaváčková, Zuzana Zavadilová: Žáci mohou být nepozorní a hůř spát. Je potřeba dát jim řád a čas, říká psycholožka

Rodiče by měli s dětmi do nového školního roku vstoupit postupně a s větší trpělivostí. Podle dětské psycholožky Lenky Čadové je pravděpodobné, že budou mít školáci zhoršenou pozornost, méně kvalitní spánek či pomalejší adaptaci na změnu. Takovou situaci ale podle ní rodiny zvládnou. Je však třeba dětem vytvořit před návratem do školních lavic řád, pravidelný rytmus a připravit je na povinnosti.

Zdroj: Zprávy Aktuálně.cz 25. 8. 2020

Jak by měli rodiče děti na návrat do školy připravit?

Hlavně u menších dětí by měl být přechod pozvolný. Rodiče by se neměli z dovolených a pobytů na chatách vracet na poslední chvíli, ale děti naopak postupně nachystat na změnu režimu, denního rytmu a na to, že budou mít opět povinnosti. Neměli bychom děti nijak strašit, ale spíše je vědomě připravovat.

To znamená, že by rodiče měli dávat menší děti dřív spát, ráno je zase dřív budit a vymyslet jim program třeba s babičkou a dědou. Aby už jejich následující dny připomínaly běžný školní rok. Děti by také měly mít jistotu, že mají nakoupené pomůcky a brzy se sejdou s kamarády. Změna by tedy měla být co nejvolnější a být pro děti pozitivní vyhlídkou.

Měly by tedy rodiny zkoušet s dětmi dosavadní vědomosti opakovat?

To je velmi individuální. Vzhledem k situaci by to ale určitě mělo být tak, že pokud rodiče vnímají u dětí nějaké nedostatky, měli by s nimi adekvátní formou daná témata opakovat. Aby pak přechod nebyl dramatický a děti věděly, že pořád umí číst a počítat.

To, co zažijí školáci 1. září, tu generace nebylo. Vrátí se po téměř půl roce výpadku. Jaké dopady mohou rodiče u dětí očekávat?

Je určitě možné, že děti budou mít horší pozornost. A také že hůře spí, pomaleji si zvykají a režim ne zcela dobře přijímají. Přece jen téhle situaci předcházela na jaře koronavirová krize, což pro ně byla nečekaná změna.

Jak mají potom rodiče postupovat, pokud dítě zlobí, nesoustřeďuje se a odmítá se učit?

Nespěchat, mluvit o tom s nimi a dát jim řád. Je třeba jim pomoct a vědět, že se jedná o přechodné období. Totiž že se nic neděje a dítě se časem vrátí do starých kolejí.

Jak by měli rodiče poznat, kdy mají dítěti nechat vlastní prostor pro učení, aby na ně nevyvíjeli přílišný tlak?

To je náročná a komplexní otázka. Záleží samozřejmě na dítěti a jeho schopnostech. Ale samozřejmě, vše, co se vymyká běžnému způsobu chování a reakcím dítěte, se dá považovat za potenciální zdroj problémů. Třeba že dítě delší dobu přemýšlí, hůř čte, učení ho nebaví a netěší. V takovém případě může mít s návratem do školy opravdu větší problém.

Měla by se v takových případech rodina obracet na psychologa, nebo situaci zkusit sama vyřešit?

Myslím si, že jsou takové chvíle běžné a že je z velké části každá rodina ustojí. Rodiče totiž dítě znají nejlépe a vědí, jak reaguje. Samozřejmě, pokud mají děti příznaky, jako je zvýšená nesoustředěnost, neklid, nespavost, ranní zvracení, nevolnosti a nechutenství, tak by rodiče určitě měli vyhledat buď psychologa, nebo pediatra.

Jak děti pauza od učení ovlivní ve vztazích ve třídním kolektivu?

Protože návratu do školy předcházelo dlouhé období nekolektivní výchovy, je to velmi náročná situace na adaptaci. Učitelé často vnímají, že musí začít se socializací nebo s procesem zvládání skupin. A musí tomu dát čas, protože děti teď byly hodně izolované.

Dá se tedy předvídat, že ve třídách bude více napětí a hádek?

Spíš bude návrat doprovázen neklidem a hravější formou. Děti už se do školy těší na své kamarády a na to, až budou ve skupině. Očekávat se tedy dají spíše projevy jako zlobení a občasné nerespektování skupinových pravidel.

Čeho by si měli rodiče u dětí více všímat během školního roku?

Jestli se chování dítěte něčím nevymyká a je standardní. Zda není plačtivé, nemění se mu často nálada. Rodiče by měli samozřejmě dítěti naslouchat. Jaké téma rozvíjí a zda se vůbec o něčem baví. Zkrátka udržet normální přístup rodinné komunikace.

Jak se pak liší přístup k dětem podle věku? Například asi bude jiný u sedmiletého kluka a školáka v sedmé třídě…

Mladší děti potřebují větší pomoc, kontrolu a zpětnou vazbu. Děti, které se už zvládají samostatně připravovat, by rodiče měli pouze dozorovat. Zbytečně jim do toho nezasahovat a vést je k samostatnosti.

Pokud případně na podzim zůstane dítě opět doma, jak by mu měli rodiče s učením pomáhat?

Neměli by zapomínat, že jsou děti odtrženy od svých kamarádů. Hlavní úkol školní výuky je zařadit se do skupiny. Pokud bude mít distanční výuku, ale bude se moct stýkat s dětmi, je potřeba naučit se žít ve skupině dětí, tedy svých vrstevníků. A přijmout skupinová pravidla, což distanční výuka neumožňuje. Jedna věc je totiž výuka a druhá sociální psychologická oblast, která při této možnosti chybí. Na to by měli rodiče myslet. Ideální jsou tedy kroužky a stýkání se s kamarády.

A co v případě, že budou v karanténě a nebude to možné?

Je vhodné, aby si děti s kamarády volaly třeba přes Skype či využívaly jiná média. Osobní kontakt je však nezastupitelný.

Zuzana Hronová: Zahoďte učebnice, rozvíjejte osobnost. Výuka 21. století potřebuje tvůrčí prostředí

Klimatické změny, moderní technologie, polarizace společnosti, relativizace hodnot. Vyznat se ve světě bude bez kritického myšlení stále obtížnější. Kdo nedokáže správně analyzovat kvanta informací dostupných jedním kliknutím, neuspěje. V tom je možná nejpalčivější problém českého vzdělávání. Školy musí přestat učit postaru, aby mohly do praxe posílat absolventy schopné řešit mezioborové úkoly.

Zdroj: Aktuálně.cz 20. 8. 2020

Psal se rok 2001 a ministerstvo školství vydalo Národní program rozvoje vzdělávání v České republice nazvaný Bílá kniha. Ta konstatovala, že společnost prochází rozsáhlými a rychlými změnami založenými na rozvoji vědy a techniky, které na občany kladou velké nároky. Prudký rozvoj informačních a komunikačních technologií mění charakter lidské činnosti ve všech odvětvích. A snadná dosažitelnost, až záplava informací vyžaduje kritické myšlení a schopnost vlastního úsudku.

Podle Bílé knihy znamenají tyto změny nový pohled na tradiční školní vzdělávání. Nositeli změn by proto měli být pedagogové. Při zkvalitnění a modernizaci základního školství se má co nejvíce uplatnit individualizovaná a diferencovaná výuka, která by vnitřně motivovala žáky. Děti by se ve zvýšené míře měly účastnit už předškolního vzdělávání.


Naučit učitele učit. Ale moderně

Jaká je skutečnost po dvaceti letech? Jako kdyby Bílá kniha snad ani neexistovala. Ve školách stále převládá frontální výuka a předávání velké a nezrevidované sumy znalostí. O individualizované a diferencované výuce stále spíše jen mluvíme, ale nikdy pro ni nebyly vytvořeny podmínky – tedy méně žáků ve třídě, tandemová výuka či asistenti pedagoga s vysokoškolským vzděláním.

Koronavirová pandemie pak odhalila technologickou nevyspělost části učitelů. Ač měli být podle Bílé knihy nositeli změn, mnozí uvízli na úrovni e-mailů, zatímco jejich žáci zdatně komunikují na on-line platformách.

"Kam mají cíle výuky směřovat, víme relativně dlouho. Pro změny ve vyučování je ale potřebný pestřejší mix podpory, který učitelům pomůže zavádět výzkumná zjištění do práce s dětmi," říká Ondřej Neumajer, konzultant vzdělávání, lektor, didaktik a popularizátor účelného využívání informačních a komunikačních technologií, který v roce 2013 napsal studii Inovativní výukové aktivity pro rozvoj dovedností 21. století.

Přitom existují programy, které změny ve výuce podporují. Třeba vzdělávací projekt pro učitele a ředitele veřejných základních škol Pomáháme školám k úspěchu, jehož vznik iniciovala v roce 2010 nadace The Kellner Family Foundation a od té doby ho finančně podporuje. Projekt zaštiťuje ministerstvo školství a má pomoci školám, aby se zaměřily na úspěch každého žáka.

Předpokládá to ovšem, jak uvádí nadace, že děti pochopí smysl výuky a ztotožní se s ním, budou klást otázky a učit se samostatně řídit a vyhodnocovat svou práci. Pak dosáhnou uspokojení i radosti z poznávání.

Učitelům nabízí projekt pětileté kurzy, v nichž se jim věnují mentoři a konzultanti, kteří podporují sdílení zkušeností mezi pedagogy či tandemovou výuku s dalším učitelem.

Z jiného směru na to jde program Učitel naživo, který realizuje stejnojmenný zapsaný ústav spolu s pražskou Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů. Dvouletý akreditovaný program umožní budoucím pedagogům, kteří na vysokých školách nevystudovali učitelství, ale jiné obory, získat takzvané pedagogické minimum. Teoretickou "nalejvárnu" tu nahrazují praktické tréninky ve školách, nácvik tandemové výuky a diskuse. Podstatou programu je, aby učitel našel správnou cestu k dětem.

Ústav loni zahájil také dvouletý vzdělávací program Ředitel naživo. Ředitele, jejich zástupce, popřípadě další členy týmu, kteří se zabývají kvalitou výuky ve škole, učí, jak postupovat, aby škola měla vizi, v jejímž centru stojí dítě, jeho učení a rozvoj. A také se zde dozvědí, jak pro tuto vizi získat pedagogický sbor.

Jedním z lektorů je také Ondřej Neumajer. S frekventanty kurzu pracuje přímo ve třídách při vyučování. "Jde o časově i finančně nákladnou individuální činnost," říká s tím, že v Česku stále chybí dostatek kvalitních pedagogických konzultantů, takže podporu inovativního učení lze těžko aplikovat v celé republice.

Řešením by bylo, kdyby se inovativně učilo přímo na pedagogických fakultách a pedagogických oborech dalších fakult a učitelé by pak nové trendy nemuseli zpětně dohánět.

Zatuhlé poměry se přesto daly do pohybu díky iniciativě studentů pedagogických fakult, kterým vadilo, že škola je nepřipravuje na práci s dětmi odpovídající požadavkům nového století. Založili iniciativu Otevřeno a sepsali 21 vizí vzdělávání pro 21. století. Symbolicky na Den učitelů 28. března 2017 je pak po vzoru reformátora Martina Luthera, který roku 1517 přitloukl na vrata kostela ve Wittenbergu 95 tezí proti zneužívání odpustků, upevnili na dveře pedagogických fakult v Praze, Brně, Olomouci a Ústí nad Labem. Oznámili tím, že vzdělávání pedagogů potřebuje změnu a že o ni budou usilovat.

Iniciativa od té doby sdílí příklady dobré praxe napříč fakultami po celé republice a inspiruje k nápodobě. A staré pořádky se skutečně mění. Například předseda akademického senátu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Antonín Jančařík říká, že jeho škola seznamuje studenty s různými formami výuky včetně skupinové či projektové práce, které nahrazují frontální výuku. Fakulta nabízí také předměty zaměřené na rozvoj praktických dovedností a osobnostní rozvoj.

Jenže na školách působí tisíce učitelů s mnohaletou praxí, kteří mají úplně jinou průpravu. "Od odborníků na vzdělávací obsah lze jen obtížně očekávat přílišné pochopení pro změnu směru, aby se přeškolili na odborníky na děti. Ale právě takové ve školách potřebujeme," říká Ondřej Neumajer.


Méně znalostí, více dovedností

Ve svém dokumentu Inovativní výukové aktivity pro rozvoj dovedností 21. století Neumajer píše, že nutným předpokladem pro rozvoj žákovských dovedností je redukce množství učiva.

Jenže pro učitele je předávání znalostí mnohem rychlejší způsob výuky než rozvoj dovedností žáků jejich vzájemnou spoluprací a komunikací, samostatným řešením problému, prezentací či pěstováním kritického myšlení.

Tento rychlejší způsob je podle Neumajera jedním z důvodů, proč se tolik učitelů drží starého modelu školy coby předavatele informací, ačkoliv ty už řadu let máme na dosah jedním kliknutím myší.

Ministerstvo školství přitom udělalo ohledně přeplněnosti osnov zásadní krok zákonem z roku 2004. Tehdy zavedlo rámcové vzdělávací programy, které nepožadují, aby pedagog odučil danou sumu látky. Důležitější jsou cíle, ke kterým má výuka dospět. Školy si tak mohou sestavovat vlastní vzdělávací programy. Jenže právě tyto školní programy bývají postaru přeplněné nadbytečnými informacemi. Mnoho pedagogů má stále pocit, že musí odvykládat určitou sumu učiva, například celou učebnici. Jiní se bez ní zcela obejdou a soustřeďují se na rozvoj žáků a jejich dovedností, případně na to, aby ke klíčovým znalostem dospěli pod jejich vedením sami.

Dělá to tak například mladý učitel biologie a chemie na pražské Základní škole Brigádníků Václav Fiala. Učebnice nechává zavřené ve skříňce a s žáky spíš bádá. Nepředává jim hotové znalosti, ale pomocí názorných ukázek, jak fungují biologické či chemické zákonitosti, doprovází děti na cestě k poznání.

Jeho rada kolegům je jednoduchá – učitel by si měl uvědomit, proč svůj předmět miluje, a vykreslit jej tak, aby si ho zamilovali i žáci. Volba mezi důrazem na znalosti a na dovednosti je podle něj jasná. Pro společnost 21. století i pro děti samotné bude užitečnější, když po absolvování školy dovedou jeden s druhým spolupracovat, dospět ke kompromisu, když budou umět prezentovat vlastní práci, stát si za svým názorem a zároveň respektovat názor druhého.

"Takové dovednosti jsou přenositelné do jakékoliv oblasti života. To chemický vzoreček rozhodně není," říká. Václav Fiala šíří tento inovativní badatelský přístup ve svém Badatelském deníku, který sepsal i pro inspiraci ostatních učitelů.


Napodobovat a prožívat

Když Ondřej Neumajer jmenuje další dovednosti potřebné pro 21. století, které ve školní výuce postrádá, zmiňuje kreativitu, sociální a emoční inteligenci, vnitřní disciplínu, ale také vědomí udržitelnosti životního prostředí. Za příklad dává skautské oddíly, které právě s těmito dovednostmi pracují a spoléhají na nápodobu, prožitek a osobní příklad. Skauti již se školami spolupracují v projektu Skauting pro školy, který nabízí zkušenosti z více než stoleté tradice hnutí.

Podobné dovednosti se snaží v dětech aktivovat lesní školky založené na pobytu venku a na učení se pomocí zkušeností a udržitelném soužití s přírodou. "Děti zažijí, že zdroje jako pitná voda nebo teplo nejsou samozřejmé – dospělí se o ně musí postarat. Věta ,šetři vodou‘ dává větší smysl u barelu s dovezenou pitnou vodou než u vodovodu, kde dítě nevidí, že by vody někde ubývalo," vysvětluje předsedkyně Asociace lesních mateřských škol Tereza Valkounová.


Tajuplná zkratka STEAM

Národní ústav pro vzdělávání, dnes přejmenovaný na Národní pedagogický institut ČR, už v roce 2014 upozorňoval na nedostatek multidisciplinárních přístupů a naopak na příliš silný důraz na konkrétní disciplíny. Na svých stránkách uvádí, že podle zprávy Evropské unie bude právě multidisciplinarita hrát ústřední roli v evropském hospodářství. Institut také apeluje, že je potřeba v dětech podněcovat tvůrčí schopnosti a dovednosti související s uměním.

To koresponduje s výukou napříč předměty – v USA hojně využívaný přístup STEM (Science, Technology, Engineering, Mathematics), který učí dohromady přírodní vědy, technologie, techniku a matematiku. V poslední době se přidává také Art – umění, tedy tvorba, což pozměňuje název metody na STEAM.

V Česku by proto podle Ondřeje Neumajera prospěla změna systému aprobací, jak k tomu vybízí už rámcový vzdělávací program z roku 2005. Pedagogické fakulty by nevzdělávaly "oboráře" jako doposud – tedy zvlášť matematiky, fyziky, dějepisáře a podobně –, ale specialisty na rozvoj dovedností.

Fakulty by opouštěli odborníci například na přírodu, v jejichž vzdělání by se spojovaly vědomosti z fyziky, chemie, přírodopisu a zeměpisu, nebo na společnost, kdy by vzdělání zahrnovalo dějepis, výchovu k občanství a etiku.

Stírání hranic mezi jednotlivými předměty a řešení problému napříč obory může český školák často zažít jen v rámci jednorázového projektového dne. Prvního září se však v pražských Satalicích otevírá 1. IT gymnázium, které se zaměří na vzdělávání v širším kontextu. Rozvrh nebude zahrnovat klasické předměty, ale třeba informatiku, humanities, science, sport a zdraví plus dva cizí jazyky. Anglicky by se mělo mluvit také v hodinách nejazykových předmětů.

Ředitelka nového gymnázia Markéta Fibigerová vysvětluje, že rámcový vzdělávací program pro gymnázia je poměrně volný a vybízí k propojení vzdělávacích oblastí a k zařazení inovativního učiva. Jsou v něm kapitoly jako Člověk a příroda nebo Člověk a společnost, které naznačují průnik vzdělávacích oblastí.

"Záleží tedy jen na školách, jak rámcový program realizují. A pokud někdo tvrdí, že nemůže učit projektově, není to pravda, spíš se mu nechce měnit zajetý systém," dodává.

IT gymnázium ho měnit chce. Proto v prvním ročníku nezačne výuka antikou či prvoky, ale moderními dějinami, současnou literaturou a třeba biologií propojenou se zdravovědou – tím, co je pro člověka 21. století nejdůležitější. Ostatně hlavní téma předmětu humanities je "člověk dnes a tady ve 21. století".


Děvčata, nebojte se technologií

Česká školní inspekce v dokumentu Rozvoj informační gramotnosti na středních školách ve školním roce 2018/2019 konstatuje, že 70 procent škol, které navštívila, disponuje informačními a komunikačními technologiemi. Jenže toto materiální vybavení se v digitalizaci výuky či inovacích ve vzdělávání příliš neprojevilo.

Inspektoři například zjistili, že pouze na 15 procentech škol se používaly aplikace, které umožňují on-line komunikaci, elektronickou žákovskou knížku, třídnici či nástěnku, diskusní fórum, chat, virtuální tabuli nebo učební materiály přístupné on-line. Pouze čtvrtina pedagogů navštívených škol se považovala v práci s technologiemi za sebejisté a metodicky velmi zdatné.

Jenže také pouze čtvrtina učitelů středních škol uvedla, že se v posledních dvou letech zúčastnila akreditovaného kurzu dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřeného na informační technologie.

Jako velkou slabinu českého školství to odhalila také koronavirová epidemie. A zároveň urychlila změny. Dnes už by čísla nejspíš vypadala pozitivněji, nová data ale zatím nejsou k dispozici.

Jak to však české školství myslí vážně s přípravou žáků a studentů na výzvy 21. století, ukazuje mimo jiné přetrvávající fakt, že informatice bývá věnována pouhá hodina týdně. Jedním z důvodů je fakt, že na středních školách aprobovaní učitelé informatiky dlouhodobě chybí. Ukázalo to šetření České školní inspekce.

A když už někde založí střední školu zaměřenou na informační a komunikační technologie, nedaří se přilákat dívky. Přitom tyto technologie pronikly do většiny oborů lidské činnosti a hrozí, že mezi chlapci a dívkami bude narůstat mezera ve vzdělání i v možnosti kvalitního uplatnění na pracovním trhu.

Problém je to rovněž pro technologické firmy. Mužský kolektiv "nešlape" správně a nedaří se v něm vyvíjet technologie tak, aby vyhovovaly také zbývajícím padesáti procentům zákazníků – ženám. Vyvíjí-li technologie muž, automaticky do nich promítá mužské představy a způsob využití.

Osvícenější vedení technologicky zaměřených škol se snaží dívky nalákat. Když ale potenciální studentky přijdou na den otevřených dveří a vidí ve třídách samé chlapce, usoudí, že to nebude obor pro ně. Takový "scénář" popsal ředitel Smíchovské střední průmyslové školy v Praze Radko Sáblík, propagátor inovací ve vzdělávání a spoluautor dokumentu Strategie 2030+.

Inovátorka, lektorka robotiky a učitelka matematiky a informatiky v Sušici Štěpánka Baierlová dokázala otevřít dívkám dveře do světa techniky, když v Centru robotiky v Plzni založila kroužek Robotika pro děvčata. Okamžitě byl plný, což podle Baierlové vyvrátilo domněnku, že technologické obory dívky nelákají.

Odrazují je však přetrvávající společenské stereotypy a absence ženských vzorů. Ale zacílením kroužku přímo na dívky a také tím, že ho vede žena, odbourala Baierlová nedůvěru zájemkyň i jejich rodičů.

Na dívky cílí také pražské 1. IT gymnázium. Na svých stránkách jim vzkazuje, že IT neznamená jen programování nebo ryze technické činnosti a dávno není výsostně mužskou doménou – v IT jsou nejvíc potřeba lidé schopní přicházet s řešením, schopní myslet komplexně a ženy mají k tomu přirozené organizační schopnosti i tendenci budovat dobré vztahy.

Nalákat by dívky mělo i čistě ženské vedení gymnázia. Po přijímacích zkouškách do historicky prvního ročníku nastoupí do dvou tříd po patnácti studentech dohromady pět dívek. Není jich mnoho, ale podle ředitelky je to lepší skóre než v IT firmách.


Zodpovědnost za vlastní vzdělání

Na loňské přehlídce nových trendů ve vzdělávání Prague Education Festival si tehdejší ředitelka korporátní komunikace Vodafone Czech Republic Adriana Dergam povzdechla, že absolventi škol, kteří nastupují k nim do firmy, jsou nepřipraveni na samostatné tvůrčí řešení problémů. Neumějí dotáhnout úkol do konce, nést za něj zodpovědnost a prezentovat výsledky. Mladé zaměstnance musí firma za nemalé finanční prostředky dovzdělat sama.

Na řadě středních průmyslových škol se už nicméně studenti věnují samostatné práci na ročním, či dokonce několikaletém projektu. Za jeho realizaci nesou odpovědnost a výsledek projektu ovlivní úspěch studenta u maturity.

Obor inovativní podnikání inspirovaný finským vzorem takzvané týmové akademie (Tiimiakatemia) jde ještě dál. Od loňského října ho zavedla Provozně ekonomická fakulta České zemědělské univerzity v pražském Suchdole.

Na svých stránkách fakulta slibuje: "Žádné vyučování, ale vzdělávání se. Žádné sezení v lavicích, ale vlastní aktivita. Žádní studenti, ale týmoví podnikatelé. Žádné učebny, ale sdílené kanceláře. Žádné simulace, ale skutečné zkušenosti. Žádná kontrola, ale sebeřízení."

Rozvrh studentů je značně "děravý", povinných mají jen několik hodin týdně. Přesto tady v moderně upravených prostorách plných boxů a relaxačních zón tráví většinu času. Na začátku svého studia zde založili skutečnou firmu, vybrali si obor podnikání, vyvíjejí reálnou činnost, přijímají opravdové zákazníky. Skripta nepotřebují, k poznatkům docházejí zkušenostmi.

Musí také číst odbornou literaturu a psát o ní eseje. Sami jsou zodpovědní za to, aby je rozvolněný rozvrh nevedl k prokrastinaci, ale k seberozvoji.

Jejich dva učitelé, či spíše koučové, jsou jim průvodci na cestě k umění podnikat. "Neučím, spíše moderuji diskuse studentů a usměrňuji jejich kroky," vysvětluje kouč Václav Švec. "Nejtěžší pro mě je uhlídat se, abych studentům neřekl nějakou hotovou znalost, ale počkal, až si k ní dojdou sami."

Učení se pomocí zkušeností přináší někdy i tvrdé lekce. "Například když studenti jednali se svým prvním klientem, mluvili s ním příliš arogantně a v podstatě mu řekli, že tak, jak to dělá teď, je to úplná blbost," usmívá se koučka Jana Křečková. "Jeho reakce a rychlý odchod pro ně znamenaly cennou zkušenost."

Na rozdíl od běžných vysokoškoláků tu místo přednášek mají "dialogy" – diskuse studentů pouze lehce moderované pedagogy, kterým studenti tykají a oslovují je Vašku a Jančo. Na respektu a autoritě to učitelům neubírá.


Lidi to chtěj. Opravdu?

Jak jsou tedy české školy daleko s přizpůsobením výuky potřebám 21. století? Ondřej Neumajer zaznamenal za posledních deset let pokrok: mnohem víc škol změněné požadavky alespoň reflektuje. Mnohé však prý stále setrvávají na svých pozicích, vyhloubených před desítkami let. A nemohou za to jen konzervativní učitelé či zkostnatělé metody některých pedagogických oborů. Kantoři v tom mohou být utvrzováni i rodiči, kteří požadují, aby vedli jejich děti k "tradičním znalostem" tak, jak to sami pamatují ze svých školních let.

Každoroční průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění to potvrzuje. Nadpoloviční většina Čechů bývá obvykle se stavem zdejšího školství spokojena. Vždyť i oni "postaru" vystudovali a v práci se uplatnili, tak nač něco měnit. V Česku proto neexistuje jednoznačná poptávka po kvalitnějším a inovativnějším vzdělávání.

Také v nejnovějším šetření z loňského září autoři průzkumu konstatují, že hodnocení úrovně vzdělávání na různých typech škol je trvale příznivé a kladné hodnocení výrazně převažuje nad záporným.

Podle Centra pro výzkum veřejného mínění dlouhodobě převažuje názor, že vzdělání lidem poskytlo vhodnou průpravu a zejména kvalifikaci v oboru i všeobecný přehled. Téměř tři čtvrtiny občanů mají za to, že v Česku může každý dosáhnout vzdělání, které odpovídá jeho schopnostem.