Ondřej Šteffl: Potěmkinovy vesnice III.

pátek 14. října 2016 ·

V předchozích dvou článcích (ZDE a ZDE) o Potěmkinových vesnicích ve školství jsem se věnoval dvěma velkým fikcím, kterým stereotypně a dlouhodobě věříme. Věříme, že to, co se ve škole děti učí, je to správné. A věříme, že to, jak jsou školy organizovány a jak v nich učí, se opírá o nějaké odborné či vědecké poznatky.

Zdroj: Perpetuum, roč. IV, č. 8, 2016/17, str. 29–31


Fikcí, Potěmkinových vesnic, je ve školství ovšem ještě daleko víc. Například všeobecně věříme, že hlavním zdrojem vzdělání je škola, přitom výzkumy ukazují, že 90 až 95 % z toho, co v životě skutečně potřebujeme a využíváme, jsme naučili jinde než ve škole.

Budu se ale podrobně věnovat už jen jedné, fikci, která vlastně přirozeně vyplývá z těch dvou předchozích, fikci, že děti umějí to, co se ve školách učí. No, jak by mohly, když nevíme, proč učíme to, co učíme. A když to, jak děti učíme, jsou výsledky pouhé víry, že když už to děláme dvě stě let, že to je správné. Asi jako pouštění žilou, které vydrželo od Galéna sedmnáct století, než jsme přišli na to, že mnohem víc škodí, než prospívá.


Kolik toho tiskárna vytiskne za 5 minut

Posuďte sami: u státní maturity v letech 2014 a 2015 neuspělo v testu z matematiky kolem 24 % maturantů, letos 23 %. To je necelá čtvrtina, matematika je těžká, mohlo by se říct. Jenže maturitu z matematiky si zvolilo letos pouze 27 % maturantů. Co umí z matematiky ti zbylí, se můžeme jen dohadovat, ale víme, že když mohli, matematiku si nevybrali. Co je ale ještě vážnější, na úspěch v matematice stačí mít jen 33 % správných odpovědí. Lze říct, že tohle znamená umět matematiku?

Obvyklá hranice u ověřovacího testu, že člověk něco umí, je mezi 80 a 90 %, tak je nastaven například test na řidičák a různé kvalifikační zkoušky, například lékařské atestace v zahraničí. Přece není možná dát řidičák někomu, kdo správně rozpozná jen každou třetí dopravní značku, nebo nechat operovat někoho, kdo má jen třetinu potřebných znalostí.

Kdybychom uplatnili podobné kritérium u maturity z matematiky, tak požadované úrovně (85 %) dosáhlo méně než 12 % z těch, co skládali maturitu z matematiky, a tedy pouhých 3,2 % ze všech maturantů. Čili jen o třech procentech maturantů víme, že matematiku, jak je v dokumentech požadována a jak se jí všichni učili, opravdu umějí. A to vše prosím poté, co každý maturant absolvoval minimálně 1570 hodin matematiky, zpravidla však ještě další volitelné hodiny při přípravě na přijímačky na střední školu a pak na některých typech středních škol i dalších 500 hodin navíc.

Ostatně čtenář si může vyzkoušet sám na sobě, jak matematiku umí a co ho vlastně ve škole naučili. Jedna z úloh v maturitě z matematiky v roce 2015 zní:

Tiskárna vytiskne k listů za n sekund. Vyjádřete v závislosti na veličinách k a n počet listů, které tiskárna vytiskne za 5 minut.

Umíte tuhle úlohu vyřešit během 3 minut, což je zhruba čas, který na ni maturanti mají? Ne? Ale ono je to vlastně velmi snadné: Když za n sekund vytiskne stroj k listů, tak ze jednu sekundu vytiskne k/n listů, že? A 5 minut, to je 5 x 60 = 300 sekund. Takže hledaná odpověď zní 300x k/n.

Jistě jsou mezi čtenáři i tací, kteří příklad bez mrknutí oka vyřešili. Otázka je, kolik je takových? 3 %? A opět, čtenáři, kteří mají maturitu, měli minimálně 1500 hodin matematiky. K čemu jim byly, pokud neumí takový příklad vyřešit? Vždyť ten příklad je nejen snadný, je to trojčlenka, která popisuje zcela běžnou situaci, podobnou, s jakou se denně každý z nás může setkat. Lze pochopit, že roky po maturitě neumí většina lidí řešit logaritmické rovnice, které nikdy nepotřebovali, ale toto?

Aby bylo jasno, vůbec se nechci nijak dotknout laskavého čtenáře, mám kolem sebe řadu skvělých lidí, kteří to neumí, moje žena to taky neumí. Jde mi o celý vzdělávací systém, který vytváří dojem, že se žáci ve školách něco naučí. Naučí, ale je toho mnohem, mnohem méně, než si všeobecně myslíme. A pro úplnost, v roce 2015 příklad správně vyřešilo 18,5 % maturantů z matematiky, což je asi 4 % všech maturantů. Kolik z nich by to umělo vyřešit ještě po roce?


Může se brouk zkřížit s pavoukem?


Jen necelá třetina sedmáků chápe, že všechno, i chléb či řízek, se skládá z atomů. Tato otázka se testovala krátce poté, co byla ve škole probrána „skladba hmoty“ (výsledky testování firmy Kalibro).

Podobné je to i v ostatních předmětech: nejen děti, ale i někteří dospělí mají potíže správně chronologicky uspořádat lovce mamutů, vyhynutí dinosaurů, objevení Ameriky a první světovou válku.

Moje oblíbená otázka je, zda se může v přírodě přirozeně zkřížit pavouk s broukem nebo tesařík s hrobaříkem. Prakticky každý dospělý zaváhá, i mnozí vysokoškolsky vzdělaní lidé nakonec připustí, že to je možné. Pavouk a brouk se od sebe liší zhruba tak jako člověk a chobotnice a tesařík a hrobařík asi jako člověk a pavián.

Kolega, který se zeptal svých žáků, napsal: „Seminář z biologie, 3. ročník gymnázia. Čtyři žáci ze čtyř odpověděli, že pavouk s broukem se zkřížit může. Jdu se utopit (seminář učím já). :(“ K čemu tedy je celá výuka systematické biologie? Jiná diskutující napsala: „Dnes u magisterských státnic na PřF UK obor Biologie si zkoušející může poslechnout třeba výroky typu ‚v Austrálii žijí hlavně prérijní zvířata, jako třeba žirafa nebo zebra‘.“

Přitom zde nejde o nějaké dílčí otázky, ale vždy o nejpodstatnější poznatky daného oboru. Pohled na jednotlivosti je pak na hranici komiky. Platný Rámcový vzdělávací program mezi očekávanými výstupy uvádí např.: objasnit funkci dvou organismů ve stélce lišejníků; zapojit správně polovodičovou diodu; využívat Ohmův zákon při řešení praktických problémů; využívat prakticky poznatky o působení magnetického pole na magnet a cívku s proudem; orientovat se na stupnici pH a změřit reakci roztoku atd. A to jsou prosím požadavky základní školy. Kolik dětí to na konci základní školy umí? A kolik dospělých? A k čemu by jim to vlastně bylo?

A není to samozřejmě jen český problém. Podrobné informace jsou třeba o amerických vysokoškolácích bakalářích. 59 % z nich odpovědělo správně na otázku, je-li větší atom nebo elektron. Vezmeme-li ovšem v úvahu, že jsou jen dvě možnosti, není to mnoho. Jen 18,5 % z nich ví, kdo napsal román „1984“, 8,6 % ví, že to byl Edison, kdo vynalezl fonograf, kdo napsal operu Don Giovanni, ví 3 % z nich, hlavní město Finska zná 2,6 % a jen 0,8 %, ví, kdo napsal Proces. A kdo napsal Bratry Karamazovy, nevěděl z dvou set dotazovaných nikdo.

Co je to za systém, který v takovém rozsahu neplní svůj vlastní plán? Ano, jsou i takové skvělé školy (a učitelé), které plní své cíle i víc než na 100 %. To jsou ovšem jiné cíle než jsou očekávané výstupy Rámcového vzdělávacího programu. Já mluvím o průměru, o celém školském systému, ne o jednotlivých školách.

Mohla by si třeba medicína, soudnictví či snad nějaký komerční subjekt nebo řemeslník dovolit plnit své úkoly či závazky hluboko pod padesáti procenty? Železnici mnozí lidé nepokládají za spolehlivou, zpoždění jsou častá, ale dovedete si představit, že by 50 % vlaků nedorazilo do cíle včas nebo vůbec? Nebo že by soudy rozhodovaly správně a spravedlivě jen v necelé polovině případů? Šli byste k zubaři, který v polovině případů vytrhne zdravý zub? Zdá se vám to přehnané, ale vždyť plán, co by měly děti umět, je daný stejně jako jízdní řád.


A umějí děti číst?

Naučí se tedy děti ve škole alespoň číst, psát a počítat. Bohužel ani na to nelze dát jednoznačně kladnou odpověď. Do Pedagogicko-psychologických poraden posílají ze škol děti, které mají velké studijní problémy. Často se zjistí, že hlavní příčina je v tom, že tyhle děti, a to prosím třeba i v 9. třídě, neumí číst s porozuměním.

Tyto děti se brzo ve škole naučily písmenka, ba i vyslovovat nahlas napsaná slova, což patrně učitelům stačilo. Ale nenaučily se textu rozumět. Výsledky testování čtenářské gramotnosti PISA ukazují, kolik takových 15letých (!) dětí je. Prakticky úplně negramotných 1 % (úroveň 0), ale ani žáci na úrovni 1 nejsou způsobilí žít v tomto světě bezproblémově (např. nerozumějí příbalovému letáku k léku). My jich máme 25 %, Finové 5 %.


Každý tím prošel, tak je to normální

Rodiče, učitelé a novináři se pořád ptají, zda děti ve ScioŠkolách budou umět všechno to, co se učí děti na běžných školách, a tedy by to umět měly. Už samotná otázka ukazuje, že mají před očima Potěmkinovu vesnici, že děti v běžných školách umí to, co se učily. No, jistěže ani zdaleka neumí. A ani děti ze ScioŠkol to umět nebudou, i když na tom budou líp, protože je nikdy nenutíme, aby se učili bez zájmu a porozumění, a třeba taková situace, jakou jsme popsali výše s funkční negramotností, ve ScioŠkolách nastat prostě nemůže.

Věřit, že děti umějí to, co mají umět, resp. to, co se učily, je jako věřit, že Potěmkinova vesnice nejsou jen kulisy, ale že v těch namalovaných domech se dá bydlet. Nedá. Druhou stranou téže mince jsou škody a ztráty, které vzdělávací systém na dětech páchá. Škodu a ztráty ovšem nikdo neeviduje, nemluví se o nich. Děti se často ve školách nudí, všude ve světě, ale v Česku vůbec nejvíc na světě (výsledky PISA a TIMSS).

Žáci školu „čím dál víc vnímají jako zbytečnou a opruzující blbárnu, kterou z nějakého formálního důvodu ještě navštěvují, ale rozumný smysl to nemá“ (napsal učitel pod nickem MaB v diskusi na blogu). Navíc mnohé děti se ve škole opravdu trápí. Začíná to nevolnostmi, když mají jít do školy, a některé nakonec končí v rukou psychologů či psychiatrů a každoročně se dokonce pár dětí kvůli škole pokusí o sebevraždu. A to je jen špička ledovce. Jana Nováčková, známá česká psycholožka zabývající se školní výukou, říká: „Tradiční škola poškozuje každé dítě bez výjimky, ovšem každé jinak.“

Chtěl jsem čtenáře přivést k otázce, proč se deklarované cíle škol tak dramaticky liší od skutečných výsledků. Vinit ale ze současného stavu učitele či školy by byl ovšem stejný omyl jako vinit železničáře z toho, že jsou dráhy zastaralé. I mnohým školám a učitelům je současný školský systém mnohdy proti mysli i proti jejich snažení, ale jen těžko s tím mohou něco dělat. Svět je čím dál složitější, od škol žádáme stále víc, ale školy přitom nechceme změnit.

Podobnou školou, do jaké dodnes chodí většina dětí, prošel skoro každý z nás. Učili jsme se, nebavilo nás to, moc jsme se toho nenaučili. Vlastně to nějak víme, že i přes 1500 hodin výuky matematiky mnoho lidí neumí pořádně ani trojčlenku. Ale tak to vždycky bylo, sami jsme tím prošli, a proto to pokládáme za správné a normální. A nepřemýšlíme o tom, že je něco špatně. Většina ze čtenářů to přežila celkem asi ve zdraví, jsou vzdělaní, zajímají se o vzdělávání, a proto teď čtou tento text. Často ale zapomínáme na ty ostatní, kteří snad s námi chodili do školy a jsou teď bůhví kde, škola je nenaučila to, co by potřebovali, a jinde to nedohnali. Jedna z mých spolužaček ze základní školy – z matematické třídy – dnes sedí v kriminále.

Jen málokdo si umí představit něco jiného než školu, jak ji sám zažil, s žáky rozdělenými podle věku do tříd, s učitelem před tabulí a žáky v lavicích, učebnicemi, sešity, rozvrhem, zvoněním, zkoušením, domácími úkoly a známkami, jednotným zadáním pro všechny. Takhle je to přece normální. Ano, děláme to tak už víc než dvě stě let. A tak věříme, že to je i správné. Bohužel mnohdy to je jen Potěmkinova vesnice, jen namalované kulisy, vzdušný zámek, iluze. Ale denně tam posíláme své děti…


Celý text si můžete přečíst ZDE (str. 29–31).

Potěmkinovy vesnice I.
Potěmkinovy vesnice II.


1 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
10. ledna 2017 4:13  

Pane Štefle, tleskám Vám! Vše by se mohlo tesat do žuly! Jenže co s tím? Vaše myšlenky jsou vždy nosné, ba co dím vznosné. Ale neprohlubujete frustraci u učitelů, kteří si tuto situaci uvědomují? Co byste poradil učitelce(záměrně říkám učitelce a ne učiteli, protože mužská formace pedagoga má větší fluktuační možnosti), která si tyto skutečnosti plně uvědomuje ale do scioškoly jít učit nemůže(nejsou všude a nafukovací)? Takže supr ale jděte stím buď do háje nebo do politiky....moc se omlouvám za hrubší vyjádření, jinak Vás v podstatě mám hodně ráda!
Renata Veselá (www.eduin.cz - blogy)