Stát by měl zajišťovat férové hrací pole. Bylo by efektivnější, aby pod jednoho zřizovatele spadalo více škol, ale musíme zajistit, aby se tím nezvýšily nerovnosti. Stát by měl mít také na starosti řízení pedagogicko-psychologických poraden, jejichž praxe se drasticky liší, myslí si Prokop.
Zdroj: EDUin.cz
16. 10. 2023
Roztříštěná správa by nejen
v oblasti vzdělávání potřebovala sjednotit. Jeden zřizovatel by podle
sociologa z PAQ Research Daniela Prokopa mohl mít pod sebou více škol. Tím
by se ušetřily náklady a zároveň by za výsledky byl někdo zodpovědný.
„Mohly by spolu například více komunikovat školy a sociální služby.
Sociální a vzdělávací problémy je třeba řešit koordinovaně. V systému
musí být ale stanoveny cíle a odpovědnost. A stát by měl nastavit
férové hrací hřiště hlídáním spádových oblastí či kontrolou pedagogicko-psychologických
poraden,” říká v rozhovoru pro EDUin.
Děti v Česku spadají pod
několik ministerstev, primárně školství, a také práce a sociálních
věcí. Opakovaně se mluví o tom, že je potřeba situaci dětí vidět komplexně
a řešit podporu jich samotných i celých rodin z pohledu
vzdělávacích a sociálních problémů společně. Existují nějaké příklady, kde
se tak už děje?
Mapa vzdělávání nám ukazuje, že jsou
mikroregiony, které mají neúspěšnost ve vzdělávání menší, než bychom podle
sociálních podmínek v oblasti čekali. Příkladem je nejen Krnov, ale
i Bruntál, Kadaň nebo Litvínov.
Jak to, že výsledky v nich
nejsou tak špatné, jak byste čekali?
Jedním z aspektů jsou kapacity
– často mají lepší financování, více podpůrných pracovníků, lepší dávkovou
podporu rodin či vyšší účast v předškolní výchově než stejně chudé
regiony. Ve většině z těch regionů je jedním z hlavních prvků velká
spolupráce mezi sociálními službami a školami. Snaží se o stabilizaci
rodin v oblasti bydlení i vzdělávání. U bydlení je například
napojí na systém sociálních služeb a zároveň řeší jejich účast ve
vzdělávání. Něco z těchto faktorů vidíme téměř ve všech regionech, kde
neúspěšnost není tak vysoká, jak bychom čekali. Kapacity, podpora
a spolupráce je tím společným prvkem, ve kterém se od ostatních liší.
Dobré příklady tedy rozhodně existují a daří se v nich neúspěšnost
dětí snižovat.
Proč se to tedy nedaří
i v ostatních regionech, kde jsou očekávání o neúspěšnosti
vysoká?
To už se dostáváme ke klíčovému
problému – decentralizaci a fragmentaci vzdělávání. V Česku máme přes
2000 zřizovatelů v malých jedničkových obcích, máme asi 1,8 školy na
jednoho, což je násobně méně než v jiných lépe řízených systémech. Mimo
jiné i kvůli této fragmentaci a decentralizaci a nedostatečnému
řízení vzdělávací soustavy máme v Evropě jedny z největších
nerovností mezi výsledky škol a nejvyšší zatížení ředitelů
administrativou. Jeden z problémů je pak v tom, že některé sociální
služby či OSPOD fungují na úrovni ORP, tedy obcí s rozšířenou působností.
Zřizovatelé škol jsou ovšem obecní, což znamená, že není společný orgán pro
stejnou oblast, každý funguje na trochu jiné úrovni a ne vždy
spolupracují. Zhruba třetina škol je navíc pod 100 žáků a celkově jsou
školy malé, což ztěžuje obsazení podpůrnými profesemi, jako jsou psychologové
či speciální pedagogové – 70 procent našich škol nemá ani jednoho z nich.
Jaké jsou ty další problémy?
Druhým problémem je, že
v systému není jasně daná odpovědnost za kvalitu či úspěšnost vzdělávání
pro dané území. Takže záleží na tom, jestli v oblasti jsou lidé, kteří
jsou osvícení a motivovaní to měnit. Neexistuje dohled, který by řekl: „V
této oblasti chceme, aby neúspěšnost klesla na čtyři procenta a snížilo se
nedokončování základních škol.” A neexistuje ani někdo, kdo by byl
zodpovědný za to, že se tohoto cíle dosáhne. Takový systém chybí, a tím
chybí i finanční prostředky a nástroje, které by byly potřeba.
To drhne spolupráce mezi školami
a sociálními pracovníky či OSPOD?
Někde v tomto neřízeném systému
převládne místo spolupráce konkurence. Jeden velmi dobrý ředitel mi to
popisoval jako „nekalou konkurenci“. Když se snažíte podporovat znevýhodněné,
čelíte tomu, že je k vám pak doporučují. Další aktéři využívají toho, že
při neaktivitě se „zátěže“ zbaví a u nich nikdo nebude ostatní
brzdit. A nesmíme zapomenout i na zcela záměrné segregační strategie,
jako spádování dětí z ubytoven, azylových domů či s bydlištěm na
radnici do speciálních škol. Či využívání přípravných tříd spojených se
speciální školou pro segregaci od 1. třídy. Tyhle praxe vidíme v řadě
měst i ve Středočeském kraji. Ale problém, o kterém se bavíme, je to,
že spolupráce je v tom fragmentovaném systému těžká. Což posiluje ty
strategie konkurence přenášením zátěže. Problém ve spolupráci není jen otázka
škol, sociálních služeb a OSPOD, ale i předškolního vzdělávání,
zapojení neziskových organizací, obcí jako takových, které například nenabízejí
dostupné bydlení. A není snadné to všechno zorganizovat. Zejména pokud za
to nikdo nemá odpovědnost.
Co se musí stát na lokální úrovni,
aby to fungovalo?
Cest řešení je víc. Jednou je, že by
bylo opravdu výrazně jednodušší, kdyby byli větší zřizovatelé, kteří dokáží
řídit více škol a systémověji. Analýza Partnerství 2030 a PAQ
Research ukazuje na příkladu systémů jako Finsko, Estonsko či Ontario, že
optimální velikost zřizovatele je od pěti do dvaceti tisíc žáků. Takže by pod
jednoho zřizovatele spadalo výrazně více škol. Tak, aby dokázal koordinovat
školy, aby měl odbornou kapacitu na pomoc ředitelům, aby měl zázemí a zároveň,
aby dokázal takový zřizovatel propojit vzdělávací a sociální systém.
Na jaké úrovni by to mělo být?
Podle mého by bylo optimální, kdyby
to zůstalo na úrovni obcí s rozšířenou působností či jejich seskupení,
pokud jsou malé a nejsou lídry ve vzdělávání. Partnerství 2030 testuje
hodně variant od volnějších v podobě spolčování obcí, až po tvrdší, které
připomínají návrat ke školským úřadům známým z minulosti. Ale ať už si
zvolíme jakoukoli variantu, bylo by dobré, aby byla na půdorysu existujících
samosprávných celků, které fungují i v jiných systémech, jako je
například ten sociální. To lze dělat velkou systémovou změnou, ale
i motivací, aby obce využívaly chystané společenství obcí pro řízení
vzdělávání v nějakém požadovaném celku. Pokud to má být funkční, musíme
také zabránit tomu, aby došlo k nějaké nové formě segregace.
Aby se nespojily jen elitní školy?
Ano, aby nedošlo k vyřazování
slabších článků. Pokud by se šlo systémem spojování zřizovatelů, ať už větší
právní osoby, či společenství obcí, tak je podle mne důležité, aby to bylo na
úrovni celého území ORP či skupin ORP a vstoupili do toho všichni. Abychom
nevyloučili obec, která je třeba daleko nebo má znevýhodněnou školu
a podobně. To by systému nepomohlo. Náhodné sdružování obcí možná ušetří
nějaké peníze na sdílení účetnictví a obědů, ale ve snižování nerovností
a řízení vzdělávání by to možná nic nezměnilo.
Jaké jsou ty další možnosti?
Jsou podle mého názoru věci, nad kterými by měl mít stát
kontrolu, hlavně ministerstvo a Česká školní inspekce. Měly by zajišťovat
férové hrací pole, jako je určování a schvalování spádových oblastí, aby
se opět zabránilo segregaci. Takovou kontrolou by se zabránilo tomu, že
v některých oblastech budou do jedné školy chodit například jen romské
děti. Dál by měl stát mít na starosti řízení pedagogicko-psychologických
poraden, které jsou dnes spravované nesystematicky přes kraje. Jejich praxe se
drasticky liší, používají zastaralé testy. A v neposlední řadě by měl
podle mne mít možnost více zasahovat do výběru ředitelů, pokud ve škole něco
dlouho nefunguje nebo se pravidelně něco porušuje, jako jsou třeba rovné šance.
Tedy odlišit roli státu v konkurzech, které vyvolává
obec a kde se řeší nekvalita. Prostě by myslím pomohlo, kdyby měl
stát opravdu větší kontrolu nad věcmi, které systémově zaručují nějakou
základní rovnost ve vzdělávání. To se týká i těch potenciálních větších
zřizovatelů. Ony zjednoduší řízení. Ale musí mít nastavené cíle, odpovědnost
a musíme sledovat jejich výsledky. V Ontariu pak do školských obvodů,
které dlouhodobě nefungují, vstupuje stát. Nemluvě o tamním systému rotace
ředitelů mezi školami, který omezuje snahu pomoct vlastní škole na úkor
ostatních.
A systémové řízení v rámci spolupráce
ministerstev by mělo vypadat jak? Pod koho by to mělo spadat?
Neřeknu vám, jak přesně by to mělo vypadat, aby to
fungovalo. Je třeba to pečlivě připravit. Ale jsem zastánce toho, aby se
v této reformě nevytvářely nějaké paralelní struktury – jak regionální,
tak dublování činností současných institucí, chystaného středního článku
podpory či místních akčních plánů. Pokud má proběhnout reforma řízení školství,
musí tyto části smysluplně spojit. Podle mě minimálně z analytického
hlediska a sběru dat a sledování kvality škol funguje dobře Česká
školní inspekce. A všechny nástroje, které už dnes máme, by se měly využít
pro zlepšení.
Jaká opatření v současném decentralizovaném
systému můžeme využít hned?
I náš decentralizovaný systém se dá zlepšit a nabízí
různé možnosti, jenže je nevyužíváme. Kdybychom měli dobré informace
o tom, jací žáci chodí do škol, například ve smyslu jaké dávky přijímají
jejich rodiče, a podle toho cílili indexové financování na podpůrné
aktivity či obědy zdarma, hned by to bylo jiné. Tím bychom mohli i lépe
nastavovat parametrizaci pro asistenty pedagoga či školní psychology, aby
takové školy a mikroregiony dostávaly více podpory.
I v decentralizovaném systému by stát mohl hlídat spádové oblasti,
práci poraden a mít větší roli ve výběru ředitelů v případě špatných
výsledků či segregační praxe. Jednoduše řečeno, kdyby se
i v decentralizovaném systému některé věci opravily, management
školství by se rozhodně zlepšil. Vytváření větších zřizovatelů asi není jediná
možnost, ale výrazně by řízení zjednodušila, vedla ke snížení administrativy
a při správném designu podpořila spolupráci služeb a škol.
Když ale pomáháte hodně jedné skupině dětí, netrpí
tím i ty ostatní?
Podle mne je problém, když jim pomáháte v takto
decentralizovaném prostředí pouze na některých školách. Tím se vytváří to
prostředí škol „specializovaných“ na znevýhodněné a dalších, pro které je
racionálnější se moc nesnažit a zátěž přenášet jinam. Problém v Česku
je navíc to, že do chudších ORP reálně nesměřuje více financí, které by jim
pomáhaly čelit sociální zátěži. Financování, které kombinuje ten kompenzační
rozměr přes diagnostikované znevýhodnění, různé šablony a dotace
a podporu zřizovatelů, vede k tomu, že chudá ORP s velkou
potřebou podpůrných pracovníků, dobrých učitelů a podpůrných opatření
nemají více peněz než obce, které to tak nepotřebují. A absence zdrojů
vždy motivuje ke konkurenci a přenášení zátěže. Zvlášť když je spojena
s absencí odpovědnosti a řízení ze strany státu.
Jak by se to mělo udělat? Myslím tím časově. Je lepší
postupně, nebo najednou?
Nejsem zastánce toho, aby se řízení vzdělávání měnilo nějak
postupně a nepromyšleně. Že by se udělalo nějak náhodně slučování obcí,
a potom by se na tomto základě vystavěl funkční systém. Možná ze začátku
by pomohlo, aby školy sdílely nepedagogické práce, jako je vaření či
účetnictví, což by snížilo administrativní zátěž, ale nepomůže to
s managementem vzdělávání a snižováním nerovností. Jsou zastánci
postupné změny, ale podle mě bychom mohli podlehnout pocitu, že jsme to
vyřešili a za pět či deset let bychom zjistili, že nůžky se nesvírají, ale
jsou pořád stejně rozevřené. Reforma by se proto měla podle mě promyslet
celkově a udělat najednou. Za mne raději mít funkční vehikl, který se
zavede a otestuje v části ČR, než dělat nepromyšlenou reformu napříč
republikou.
A existuje pro takovou spolupráci politická vůle
k tomu, aby se to hnulo?
Na to nemám žádný výzkum mezi politiky. Každopádně je třeba
říct, že by se to řešit mělo, protože problém fragmentace samosprávy
v Česku není jen ve vzdělávání. To je problém skoro všude. Malé obce mají
velké provozní náklady na platy zaměstnanců a provoz je tak neefektivní.
Zároveň zhruba 470 miliard korun leží na účtech obcí a krajů a velká
část by se dala investovat, kdyby se obce mohly snadněji spojovat
a takzvaně poolovat svoje peníze a nesly reálnou odpovědnost, že
v nich budou dostupné školky či sociální bydlení. To samé je to u zdravotní
péče. Praktičtí lékaři už podle některých výzkumů nechtějí být na malých
obcích, ale ve sdružených praxí ve větších obcích a městech – ale chybí
samosprávná struktura, která by to řídila.
Zasahuje to i do marginalit jako svoz u odpadu.
Jedna firma jezdí přes obce, s další se nedomluvila, tak ji objede
a jede dál. Když to shrneme, tak je fragmentovaná samospráva nákladná.
Navíc lidé jako Jan Školník z Broumovska, které těsně nevyhrálo evropské
město kultury, vám řeknou, že absence mezičlánku mezi příliš velkým krajem
a příliš malými obcemi reálně omezuje i to, jak efektivně se mohou
lidé angažovat v pozvednutí svého mikroregionu.
0 komentářů:
Okomentovat