V jeho domovské ZŠ Jeremenkova v Praze mu učitelé i děti říkají „náš Marcel“. Oficiálně má roli recepčního, neoficiálně je ale i hledačem ztracených tělocviků a klíčů a důvěrníků všech, kteří si chtějí povykládat. Marcel Maša už sedmým rokem hlídá, aby si každý rodič odvedl to správné dítě. „Samozřejmě jsem nahraditelný,“ říká. „Ale učitelé, děti i rodiče si už zvykli na to, že je každé ráno vítám s úsměvem.“
Zdroj: Magazín Eduzín 11. 12. 2023
Znáte skutečně
všechny děti a rodiče z vaší školy?
Minimálně ty družinové znám všechny,
i jejich rodiče, a ty druhostupňové možná neznám úplně hned jménem, ale
kdybyste přede mě postavili dva puberťáky, tak vám určitě dokážu říct, který k
nám chodí a který ne. Děti pro mě nejsou nějaká jednolitá masa. Nejspíš to bude
i tím, že jsem k práci s dětmi tak trochu tíhnul vždycky, vystudoval jsem
vychovatelství na střední škole sociální.
A co je tady ve
škole vaší pracovní náplní?
Bývám tu od půl osmé do čtyř. V 7:40
s panem školníkem pravidelně otvíráme školu a v 7:55 ji zase zamykáme. To už by
děti měly být nahoře, i když jsou tu samozřejmě výtečníci, kteří přicházejí v
8:03. Víceméně do 11:45 mám volnější režim a řeším hlavně to, když přijde
pošta, někdo někomu něco veze nebo odchází třeba nějaké dítě s omluvenkou k
lékaři. Před dvanáctou už si rodiče začnou vyzvedávat ty nejmenší. Zavolají si
do družiny a já potom zkontroluji, jestli předávám těm správným rodičům ty
správné děti. A pak do čtyř hodin chodí další a další.
Máte čas s dětmi a rodiči prohodit
pár slov?
Dennodenně. Asi na ně působím tak, že se se mnou bavit
můžou. Jsou tu děti, které tady stojí tři minuty a za tu dobu se snad ani
nenadechnou, jak melou a melou. Ale každý je jiný, máme tady třeba sourozence,
kde starší bratr je introvert a nedostane ze sebe celou větu a ten mladší pusu
nezastaví. No a rodiče… Určitě to znáte, že ti malí úplně jinak vnímají čas.
Než se posbírají, pak se zaseknou v šatně, vykládají si tam s kamarády, takže
rodiče tady někdy stojí třeba čtvrt hodiny. Někdo mlčí, ale spousta jich si
chce také povídat. Já se tady dozvím věcí, že si někdy připadám jako zpovědník.
Vykládají, co v práci, co doma, co jejich děti trápí ve škole…
Čím myslíte, že to je?
Nevím. Asi tím, že vědí, že mě tady vždycky najdou. Tady se
říká – sejdeme se u Marcela. Když náhodou nejsem v práci, třeba proto, že jdu k
zubaři, tak se mě pak všichni ptají, kde jsi byl, proč jsi tady nebyl? Je to
zajímavé, jak vás začnou vnímat jako součást té školy a prostředí.
Máte šanci se s rodiči setkat i mimo
svoji recepci?
Jsme škola poměrně rodinná, i když máme čtyři sta dětí.
Jednou z akcí, které se tady pořádají, je dvakrát ročně brigáda na zahradě. Tam
máme příležitost se potkat, víc se seznámit. S většinou z nich si vykám, ale s
některými si tykáme.
Nepřemýšlel
jste někdy o tom, když jste vystudovaný vychovatel, že byste se zapojil třeba
jako vychovatel do družiny?
Ale já někdy v družině bývám, jako
takové suplování, když si některá z vychovatelek musí třeba jít něco zařídit.
Jsem s dětmi a různě si povídáme, jak se měly o víkendu, na co se těší a tak.
Mohl bych jim něco pustit, ale když si chtějí povykládat, jsem tady pro ně. Je
to takové milé, protože je cítit, že mě mají rády a já je taky. Možná někomu
přijde divné, že mi děti mohou tykat, ale pro mě je to přirozené. Pokud chtějí,
můžou – a když si někdo přirozeně drží větší odstup a tykat mi nechce, je to
taky v pořádku.
Asi pravidelně
vídáte ty rozklepané prvňáčky…
Jasně. Některé známe už jako mladší
sourozence. Jsou komičtí, když sem přijdou, drží se mámy za ruku, stydí se a
schovávají. Prvních pár dnů jsou ještě taky celí nesví, protože ten
přechod ze školky do první třídy je samozřejmě velká věc. Ale většinou brzy
zjistí, že je tu bezpečné prostředí a bezpeční lidé a za chvíli jich je všude
plno a chovají se úplně přirozeně.
Říkali mi o
vás, že jste přesně ten člověk, co zapomnětlivým dětem něco připomíná a pomáhá
hledat ztracené tělocviky a podobně. Je to pravda?
Nemám to úplně v popisu práce, ale
nic mi to neudělá. Hlavně, jak už je znám, tak už vím, kdo pořád něco ztrácí a
zapomíná. Když tady ráno hledají klíčky od skříňky, tak jim říkám – dávej si
přece ten klíček na jedno místo v batohu. Jenže někteří to mají složité i doma,
třeba týden u mámy a týden u táty, a pak je jasné, že je v těch věcech větší
chaos. Občas mi tu přistane ještě během dne zapomenutá svačina, tak jim ji
donesu. Někdy se stává, že si dítě nechá ve škole sešit nebo učebnici a druhý
den píše písemku. Pokud se stihne zastavit do čtyř, tak to s ním jdu hledat.
Umožním vstup, pustím do třídy. Kolik jsme už našli ztracených čepic, bund nebo
rukavic… A přesto máme na konci roku velkou hromadu ztrát a nálezů, kolikrát
tam jsou tenisky, zimní bundy, značkové a drahé věci, které nikomu nechybí. To
vlastně trochu nechápu.
Už jsme se
bavili o nejmenších dětech, ale co ti velcí, osmáci nebo deváťáci? Nejsou na
vás drzí, když začnou jít do puberty?
Nejsou drzí, ale mají jiný styl
komunikace a člověk na to musí přistoupit. Někdy mi tady říkají paní učitelky,
že by nemohly učit na druhém stupni, že by je děti neposlouchaly. Poslouchaly,
ale musí se na ně jinak.
Jak? Třeba jim
pochválit nová sluchátka?
Spíš už je brát jako velké. Řeknu
jim třeba – hele, ty máš moderní mobil a umíš to s ním, pojď mi tohle
vysvětlit, já nevím, jak na to. A oni jsou hodní a zlatí a všechno mi ukážou.
Myslím, že jim to dělá i dobře, že si od nich dospělý nechá radit.
Chytáte záškoláky a kuřáky?
Záškoláky ne a kuřáky tady myslím žádné nemáme. Tedy jedno
dvě děti kouří a my to o nich víme, ale kolem školy si to nedovolí. Minule jsem
jednoho potkal nedaleko v parku, schovával cigaretu, tak jsem mu říkal – nejsem
tvůj rodič ani učitel, tak to neschovávej, já ti nadávat nebudu. To je tvoje
věc a budeš si to jednou muset vyřešit sám.
Byl jste na škole už za covidu? Jaké
to bylo?
Když byla za covidu zavřená škola, tak jsem byl první týden
v pohodě, dokonce mi to ticho tady celkem vyhovovalo, ale potom už mi to začalo
strašně chybět, a i dětem se stýskalo! Jednou tady byl tatínek se dvěma
dcerami, postávali venku, tak jsem vylezl a zeptal se, jestli něco potřebují. A
oni, že ne, že se jen na školu přišli podívat. Nevím, jak moc dětem chybělo
učení, ale kontakt s lidmi jim chyběl určitě.
A pak přišla válka na Ukrajině…
Tak byl to velký nápor. Měli jsme nějakou volnou kapacitu,
takže jsme nějaké děti mohli vzít. Někteří přišli a třeba po půl roce se zase
vrátili na Ukrajinu, ale většina zatím zůstává. Často neuměli česky ani
pozdravit. Pár měsíců jsme tady měli asistentku, která byla Ukrajinka, ale měla
vystudovanou bohemistiku, a ta hodně pomohla. Ukrajinci měli a dodnes mají
intenzivní češtinu a na většině z nich byste teď už nepoznala, že nejsou
zdejší. Naučili se česky, zapadli mezi naše žáky. Ale bylo to hodně náročné
období.
A teď zase máme
období, kdy hrozí, že školy budou propouštět nepedagogické pracovníky. Přitom
už dnes mají nízké platy.
Já si nestěžuju, protože tady mám
hlavní pracovní poměr, a pak ještě několik odpolední v týdnu tady pronajímáme
tělocvičnu, takže si přivydělám tím, že se o ty pronájmy starám. Někdy máme od
pana ředitele také nějaké odměny. Kdyby to ale šlo, tak bych byl pro, aby se
přidalo kuchařkám a uklízečkám, protože mají hodně těžkou práci a hodně špatně
ohodnocenou.
Říkám si, že by
vás vlastně celkem jednoduše mohli nahradit kamerou a bzučákem, ne?
Určitě jsem nahraditelný, a když to
přijde, tak budu dělat něco jiného. Myslím ale, že si na mě hodně těch dětí a
rodičů už zvyklo. I pan ředitel říká, že té škole dodávám takový punc
lidskosti. Tedy ne že by ředitel a učitelé byli nelidští, to určitě ne… ale
prostě je fajn, když učitele, rodiče i děti někdo každé ráno vítá úsměvem.
_____________________
Marcel Maša vystudoval vychovatelství. Během života pracoval na různých pozicích,
mimo jiné obchodních. Posledních 7 let pracuje jako recepční v ZŠ Jeremenkova v
Praze.
0 komentářů:
Okomentovat