Petr Honzejk: Guerilla na Cermatu. Český stát hází klacky pod nohy sám sobě

pondělí 26. února 2024 ·

Konec dobrý všechno dobré, řeklo by se. Systém elektronického přihlašování na střední školy nakonec, přes počáteční škobrtání, celkově nehavaroval, ustál i hackerské útoky. Využila ho drtivá většina rodičů, přihlášek přišlo 143 tisíc. Papírovým přihláškám tak můžeme konečně zamávat jako ozvěně minulého století. Hurá.


Zdroj: www.irozhlas.cz 25. 2. 2024

 

Jenže nadšení není tak úplně na místě. Celý, ve finále úspěch, ve skutečnosti paradoxně ukázal, co je na české veřejné správě špatně. A co naši zemi brzdí.

 

Když se podíváme na celý příběh, je to především příběh guerilly. Posuďte: Organizace Cermat vybrala dodavatele na systém přihlášek, jenže výběrové řízení nakonec kvůli odvolání jedné z firem zkrachovalo. A tak se vývoje chopil po partyzánsku tým sestavený ředitelem Cermatu Krejčím, který byl ochotný zkusit připravit systém v nemožném termínu za nemožně málo peněz.

 

Nakonec se složitý IT systém, který měly využít desetitisíce lidí, dodělával na poslední chvíli u Krejčích doma v kuchyni, kde na něm kutil ředitelův nezletilý syn. Krejčí by měl možná za odvahu, risk a finální úspěch dostat státní vyznamenání, jak teď kde kdo navrhuje, ale opravdu je tahle partyzánština vzorem pro fungování státu?

 

Aby bylo jasno, to není v žádném případě kritika Krejčího. Ten skutečně prokázal kreativitu a nasazení, které by jeden ve státních službách pohledal. To, co je třeba kritizovat, je celkový systém fungování veřejné správy.


Vadná jsou už neuvěřitelně složitá pravidla výběrových řízení zatížená lhůtami, byrokracií, nekonečným odvoláváním neúspěšných a strachem vypisovatelů, že jsou jednou nohou v kriminále. Výsledky jsou pak logicky tristní. Všechno hapruje, kulhá a zpomaluje se, což jsme viděli nejen na elektronických přihláškách na školy, ale třeba i na digitalizaci stavebního řízení.

 

Další věcí jsou peníze. Všichni volají po digitalizaci všeho, ale když se schopní vývojáři podívají na platy, které jim mohou státní organizace nabídnout, protírají si oči, jestli je to míněno vážně. A když si je protřou a zjistí, že ano, začnou se z plna hrdla smát.

 

Za tak málo peněz jde pro stát pracovat jen totální idealista, nebo například nezletilý syn ředitele Cermatu, aby pak jeho otec musel nedůstojně vymýšlet, jak mu poslat aspoň almužnu pár desítek tisíc, protože napřímo to podle státních pravidel nejde. Pak je jasné, že stát musí všechno outsourcovat, což je ve finále dražší, pomalejší a někdy, jak jsme viděli na elektronických přihláškách, řešitelné nakonec jen jakousi dobrovolnickou guerillou.

 

 

Šulíme sami sebe

 

Prostě když to shrneme: Vymýšlíme si tak složitá pravidla a tak nemožné podmínky pro cokoli, až to připomíná pověstnou Hlavu 22, takže v Česku se standardním způsobem a v rozumném čase ve státní režii nedá udělat skoro nic. Vidíme to na digitalizaci, infrastruktuře, stavbách, na všem, na co si vzpomeneme.

 

Naší výhodou, coby Čechů, je ovšem to, že jsme kreativní a dokážeme stanovená pravidla obcházet, najít v nich skulinky, chceme-li cokoli ošulit. A tak se občas nakonec něco povede a začne to fungovat. A pak si řekneme: A je to!

 

Jenže problém je v tom, že tak šulíme sami sebe. Stát vymýšlí zamotaná pravidla, takže se s nimi musí jeho úředníci, kteří skutečně něco chtějí prosadit, vypořádávat po partyzánsku. V ojedinělých případech to udělají, většinou si ale řeknou: „Necháme to být.”

 

Takže si nakonec můžeme položit otázku, nakolik je funkční stát, který je sám sobě největší překážkou. A pokud v něčem zafunguje, jako se to stalo v případě elektronických přihlášek na školy, tak sám sobě navzdory. Odpoví si jistě už každý sám.

 

 

 

____________________

 

Autor je komentátor Hospodářských novin

 

0 komentářů: