Už před šestnácti lety vytkl Evropský soud pro lidská práva Česku, že stále diskriminuje romské děti ve školách a že je přeřazuje do speciálních škol. Ministerstvo školství teď slibuje, že má plán, jak situaci řešit. „Náš problém je, že když děti integrujete, tak výnosy přijdou za desítky let. Zatímco náklady jsou okamžité a vyžadují velké úsilí v celé lokalitě,“ vysvětluje sociolog Daniel Prokop z PAQ Research v rozhovoru pro Radiožurnál.
Zdroj: Jan Pokorný, www.irozhlas.cz 13. 3. 2024
Kromě toho, že stát segregací porušuje lidská práva,
tratí na tom i finančně?
My jsme
analyzovali, kolik stojí státní kasu nedokončení střední školy, protože děti z
vyloučených lokalit často nedokončí ani „učňák“. Je to asi tři miliony korun,
které tento mladý člověk za celý svůj život nezaplatí na odvodech a nabere na
sociálních dávkách.
Tyto
tři miliony korun na osobu jsou ještě konzervativní odhad. V jednom školním
ročníku máte třeba 100 tisíc dětí a z toho sedm až deset procent podle odhadů
střední školu nedokončí. To jsou tisíce dětí ročně.
A
začíná to už na základních školách. Děti z vyloučených lokalit, a týká se to
víc romských dětí, studují na horších základních školách.
Jenže
tohle je problém pro prosperitu státu. Protože tím vytváříme náklady pro
sociální systém a zároveň tím omezujeme ekonomický růst. Think-tank IDEA
odhaduje, že kdybychom dokázali posílit horší část českého vzdělávání, tak to
pomůže celému českému HDP o 18 miliard korun ročně v horizontu 70 let.
Stát
má ale náklady i jinde. Třeba v tom, že tím, že jsme vytlačovali romské děti,
tak jsme oddálili i přípravu českého vzdělávání na příchod cizinců. Teď
zjišťujeme, že potřebujeme nejdřív v první třídě žáky naučit česky,
dovzdělat je, dát jim doučování. A že tohle nepotřebujeme jenom pro romské
děti, ale že to potřebují i další typy dětí.
Že
to české vzdělávání často neumí, potom vede k horší integraci cizinců. A to má
další ekonomické náklady. Tohle bylo ekonomicky neracionální.
Problém
ale je, že když tohle všechno uděláte, integrujete cizince a děti ze sociálně
slabšího prostředí, tak výnosy přijdou za desítky let – až tyto děti dokončí
střední školy, vyučí se, budou pracovat a podobně.
Zatímco
náklady jsou okamžité. A navíc vyžadují velké úsilí v celé lokalitě. Když jsou
ve třídě víc než jedno dvě romské děti, tak náklady nese lokalita. Ale výnosy
jsou potom celospolečenské.
Proto je podle mě těžké s tím bojovat, v tomhle souboji vždycky vyhraje lokální a krátkodobý cíl. Proto tady musí mít stát strategii a celé to řídit. A teď asi poprvé mám naději, že to stát řídí, že jde po klíčových věcech a ne symbolických problémech.
Nový plán
Ministerstvo
školství teď tvrdí, že má plán, jak segregaci v Česku změnit. Chce se na tom
domlouvat se zřizovateli škol. Koho všeho je v obcích potřeba zapojit, aby se
to celé povedlo?
Nejdřív si musíme říct, jak segregace v Česku dnes vypadá. Podle odhadů chodí
alespoň jedno romské dítě do jedné z 40 až 50 procent škol. Takže velká část
těchto dětí už je v systému rozprostřená.
Stále
tu ale existuje 130 škol, kde je alespoň třetina dětí romských. V 80 školách je
romských většina dětí.
Některé
jsou v sociálně vyloučených lokalitách, jiné ne.
Ano, to je třeba Chanov a podobně, tam by se musely děti rozvážet autobusem do
jiných škol. To je případ asi deseti patnácti škol.
Většina
segregovaných škol ovšem funguje tak, že má asi tři až osm procent žáků
romských. Kdyby se tyto děti rozprostřely tak, aby do každé třídy chodily jedno
až dvě romské děti, tak je to únosné i pro rodiče. Ochota rodičů se totiž láme,
když to začne přesahovat počet tří romských dětí na třídu.
Ale
z nějakých důvodů tyto děti chodí všechny do jedné školy. Přitom je tedy
většina segregovaných škol v lokalitě, kde je to řešitelné.
Tohle
je snazší než přizpůsobovat dětem jednu konkrétní školu v místě jejich
bydliště?
To se liší lokalitu od lokality. Myslím, že jsou místa, kde budou existovat
školy s většinou vyloučených žáků. A protože je to takto prostorově
segregované, tak musíte pracovat s dětmi z té lokality.
A
potom jsou města jako Kutná Hora, Mělník a podobně, kde je sociálně vyloučených
dětí relativně mnoho. A uměle jsou nahnány do segregované školy.
Liší
se také mechanismy. Někde se udělá speciální spádová oblast a řeknete, že pro
rodiče, kteří mají bydliště na ubytovnách, na radnici a v azylových domech, je
tu tato spádová škola. Že je to speciální škola pro znevýhodněné děti.
Takhle to funguje třeba v Mělníku.
Potom
je tu druhý typ segregace, který funguje kvůli neřízené kooperaci
pedagogicko-psychologických poraden na školách.
A
tohle je to, co teď chce ministerstvo školství řídit?
Ministerstvo školství se teď chce zaměřit na kontrolu spádových
oblastí. A na to, kdo řídí tyto poradny. Protože podle České školní inspekce
stále velká část těchto poraden nepoužívá moderní diagnostiku, používá metody,
které už se třeba patnáct let nemají používat. Někde se to dělá moderně a
ve vedlejším okrese ne. A výsledky se obrovsky liší.
Poradny
dnes zřizují kraje a vlastně to nikdo neřídí. Nikdo nekontroluje, jaké mají
výsledky, co se tam používá za diagnostické testy a podobně. Poradny jsou
přehlcené, protože spoustu dětí diagnostikujeme zbytečně.
Přitom
existují příklady, kdy se škola dohodne, nažene vyloučené děti do takzvané
přípravné předškolní třídy, na to je navázaná poradna, která dětem
diagnostikuje znevýhodnění. A kvůli tomu pak tyto děti zůstávají v segregované
škole. To jsou někdy až případy klientelismu, který vede k segregaci.
Je
potřeba se zaměřit na podporu těch škol, jejich financování a kontrolu
spádových oblastí a udělat v tom systému pořádek.
To
pomůže i chudším bílým dětem. Speciální vzdělávací potřeby dnes má
asi patnáct procent dětí a jenom zlomek z toho jsou Romové. Na tenhle
nepořádek dnes doplácejí i chudší neromské děti.
Bez školek to nepůjde
Co
podle vás ministerstvo školství vypustilo z těch předpokládaných opatření a co
by tam podle vás mělo být?
Není tam předškolní vzdělávání. To je přitom úplně
zásadní, protože děti z vyloučených lokalit jsou na tom hůř už v první třídě z
hlediska toho, jak mluví, jaké mají základní matematické schopnosti, jak jsou
socializované…
Jedna učitelka nám říkala, že u dítěte,
které žije s rodiči na ubytovně, hraje roli i to, že je unavené z hluku, ve
kterém žije.
Ano, děti s nestabilním bydlením, z ubytoven, pak mají výrazně horší výsledky a
větší problémy, než mají děti stejně chudé, které ale mají stabilnější bydlení.
Takže nelze zapomínat na to, že bez školek se tohle nevyřeší. Děti tam musí
chodit od tří čtyř let.
Tohle
ale chybí kvůli tomu, že systém školek máme roztříštěný mezi 2500 obcí, pod
které školky spadají. Na mnoha místech tak nefunguje kooperace mezi školami a
sociálním systémem. Tam, kde to překonali, to je třeba Krnov nebo Kadaň, mají
mnohem lepší výsledky, než by odpovídalo tamní sociální situaci.
Tohle
funguje i v kooperaci s otázkou bydlení. Když sociálně vyloučené lidi
rozptýlíte, nebydlí na ubytovnách a ještě řešíte sociální práci, řešíte absenci
dětí ve školách a v 8.01 ráno voláte rodičům, proč dítě není ve škole… Tohle
funguje a není to jenom o školách.
Musí
to totiž být spolupráce s dalšími částmi sociálního systému a to v Česku moc
nefunguje, protože máme školství rozpadlé mezi mnoho zřizovatelů.
Kromě
systémových problémů jsou tu ještě předsudky. Často se mluví o tom, že v
nesegregovaných školách se romští žáci a rodiče setkávají s předsudky od
ostatních dětí a rodičů. Dá se i lidem z majority nějak vysvětlit, proč je pro
jejich dítě dobré, že má romského spolužáka? Proč to má být normální?
Nevím, jestli bych používal slova jako dobré, normální.
Vysvětloval bych, že v lokalitách, kde jsou segregované školy, tedy víc než
jedno dvě romské děti na třídu, nesou tu zátěž všichni.
A zároveň bych začal tím, že budu připravovat samotné sociálně vyloučené
děti. Začal bych školkami, posílením přípravy asistentů už v první třídě. Aby
to nebyla taková zátěž. Protože když se nereflektují obavy rodičů z majority,
tak to nebude fungovat. Jejich obavy mají reálný základ.
Opravdu
se musí dbát na školky, na to, aby se řešilo bydlení, aby tam byla silná
podpora už v první třídě a aby tu zátěž nesli všichni tak, aby do jedné třídy
nechodily víc než dvě romské děti. Pak to může fungovat.
Až
se vyřeší reálná část obav a když lidé uvidí, že to není takový problém, tak se
další problémy překonají snáz. Například ve zmíněném Krnově už tohle nechápou
jako zásadní problém, jako když tato opatření zaváděli tehdy před patnácti
lety.
Jenže
když se to celé nepovede, tak se naopak posílí pocit, že desegregace není
realizovatelná, že je to problém a celé to narazí.
Celý rozhovor se sociologem Danielem Prokopem si můžete poslechnout v přiloženém audiu.
0 komentářů:
Okomentovat