Kristýna Matějková: Za minulého ředitele nechodili zaměstnanci rádi do práce. Úředník tu bere víc než špičkový vědec, říká nový šéf ústavu duševního zdraví

Vznikl před deseti lety jako místo, kde se má propojovat kvalitní péče o duševně nemocné a prestižní vědecký výzkum. Národní ústav duševního zdraví (NUDZ), státní organizace s rozpočtem půl miliardy korun, si ale poslední roky v tichosti procházel krizí. Ta vyvrcholila letos protesty nespokojených vědců a dalších zaměstnanců, které vyústily v rezignaci ředitele Petra Winklera. Kolegové ho obvinili z vytváření toxického pracovního prostředí i nevhodného zacházení s rozpočtem ústavu. Ten loni skončil v deficitu téměř 50 milionů korun. Po volbě ho od letošního září nahradil jeden z nejuznávanějších českých psychiatrů Jiří Horáček. Ten se podle svých slov snaží ústav vrátit k původnímu účelu. 

 

Zdroj: Hospodářské noviny 1. 10. 2025

 

Z článku, který se snaží postihnout celou složitou situaci NUDZ, vyjímáme část, která se týká studie o depresích deváťáků:

…Během letošních protestů, které vedly až k volbě nového ředitele, zaznívala kritika právě i na odklon od odbornosti za vašeho předchůdce Petra Winklera. Ten kladl větší důraz na veřejné duševní zdraví než na vědu.

Tak to bylo. Naše činnost stojí na třech pilířích, zaprvé je to kvalitní medicína, klinická péče a léčba. Potom je to výzkum s tím, že důraz byl tradičně kladen na biomedicínský výzkum, tedy výzkum příčin psychických poruch a nových možností jejich léčby. A třetím pilířem je naše odpovědnost jako instituce veřejné služby.

 

Naším zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví a naší odpovědností je snažit se pomoci veřejnému duševnímu zdraví. Když se všechny tyto tři pilíře propojí, je to jen k dobru věci. Náš ústav byl takto založený, vznikl mimochodem z peněz Evropské komise, přibližně za jednu miliardu, což je na tak velký ústav překvapivě málo.

 

Kritici jako jakýsi symbol odklonu od odbornosti zmiňovali výraznou studii, která vznikla za bývalého vedení a obletěla v říjnu 2023 média, podle níž v tu dobu 40 procent českých deváťáků trpělo střední nebo těžkou depresí. Ta vznikla jen na základě dotazníků rozdaných žákům. Vnímal jste to i vy jako chybu?

 

To byla absolutně zásadní chyba, která vedla ke spoustě zmatků. Ta studie použila několikapoložkový dotazník, který rozhodila dětem na školách. Střední nebo těžká deprese se rovná antidepresiva, takže by je podle té studie mělo 40 procent dětí brát. Což je totální nesmysl, vedlo by to k zásadnímu poškození.

 

Problém spočívá v tom, že se děti a mladí necítí dobře, a je pro to řada důvodů. Pokud na ten jejich pocit nespokojenosti a neukotvenosti ve světě nasadíte nějaký hrubý nástroj, jako byla ta škála, stav může být zcela mylně hodnocen jako deprese. Pokud někomu řeknete, že by mohl mít depresi, je pro toho člověka pochopitelně jednodušší se identifikovat s rolí nemocného člověka a říct: lékaři či státe, vyleč mě! Je to prostě jednodušší než změnit podmínky svého života tak, abychom aktivně dosáhli jisté vyrovnanosti. Tomuto jevu říkáme psychiatrizace a není to žádoucí. Zmíněná studie měla bohužel velký mediální ohlas, protože to zní jako apel. Inspirovala řadu pořadů jako Generace deprese a tak dále. Byla to ale celé vážná chyba, možná ještě větší, než se může zdát.

 

Zaznamenal jste dopad i v ordinacích dětských psychiatrů, přiváděli tam vyděšení rodiče své potomky častěji?

 

No samozřejmě. V České republice je asi 160 dětských psychiatrů a více jich každý rok odchází do důchodu, než kolik jich přibývá. Když zpsychiatrizujeme celou generaci a řekneme, že je skoro celá její polovina nemocná, co si s tím počneme? Psychiatrů prostě ani nemůže být dost. Prostě není vhodné psychiatrizovat společenské problémy, nejde o zdravotní problém. S trochou nadsázky lze říci, že bychom museli předat moc psychiatrům, což je samozřejmě nesmysl.

 

Ta studie tedy neměla pozitivní vliv tím směrem, že by se rodiče začali více zajímat o duševní zdraví svých dětí? Efekt byl čistě alarmující?

 

Alarmující efekt tam převážil. Samozřejmě to mohlo poukázat na to, že našim dětem není dobře, ale ten prst mířil špatným směrem. Kdyby v týmu, který publikoval ty výsledky, byli dětští psychiatři, určitě by to zkorigovali. A jsme zpět u té narušené komunikace mezi odbornými týmy, kterou nyní musíme obnovit.

 

Bylo tedy oddělení týmů a vizí hlavním důvodem pnutí uvnitř NUDZ za předchozího ředitele?

 

Přesně tak. A plus to byly personální neshody a celkové neporozumění si větší části zaměstnanců s předchozím ředitelem. Ale to jsou věci, které není úplně vhodné rozebírat mimo stěny NUDZ…

 

S jakou konkrétní vizí jste šel do konkurzu na ředitele?

 

Měl jsem asi 30stránkovou vizi, ale nebylo tam myslím nic až tak světoborného. Z nových věcí, na které chci klást akcent, bych zmínil dvě. První jsou klinická hodnocení účinnosti nových léčebných metod, což je velmi potřeba. Většina velkých farmaceutických firem, které se dříve věnovaly psychiatrii, od toho bohužel ustoupila, nebo dokonce zavřela celé psychiatrické divize. Věnují se teď jiným lékům.

 

Jak to?

 

Byla to kombinace nešťastných okolností, hlavně špatná sázka na některé léky proti Alzheimerově demenci, která znamenala obrovské finanční ztráty. Ale není to jediná oblast, máme tu schizofrenii, deprese, úzkostné poruchy, posttraumatickou stresovou poruchu, které dohromady pokrývají většinu psychiatrie. A farmaceutický výzkum v těchto oblastech dnes příliš neběží, protože firmy začaly zároveň vydělávat na jiných lécích, které jsou skutečně průlomové. Třeba antidepresiva zažila obrovský boom v druhé polovině 90. let, ale od té doby vlastně principiálně žádná nová nemáme. Musíme tedy najít cesty, jak to podpořit a vrátit ho do akademického sektoru.

 

Jste jeden ze zakladatelů Nadačního fondu Psyres, který shání peníze na testování psychedelik jakožto léku na deprese či zmíněnou demenci. Sám se také tomuto výzkumu věnujete. To není pro velké farmaceutické firmy atraktivní?

 

Ano, jsou velké firmy, které sázejí zejména na psilocybin, který je v testování nejdál. Ale je to složité. Jsou to látky, které jsou staré tisíce let a s kterými máme zkušenost. Systém farmaceutického výzkumu je ale založený na tom, že vyvinete molekulu a najdete pro ni využití. Tady ta látka nestojí nic. V tom je to velmi zajímavé a naprosto bezprecedentní. V České republice navíc parlament letos schválil, že můžeme od ledna psilocybinem normálně léčit, staví nás to mezi nejprogresivnější státy na světě. Jsem rád, že máme takový razantní nástroj k tomu, abychom to zhoršující se duševní zdraví adresovali. Má to ale spoustu problémů, které aktuálně řešíme.

 

Jaké to jsou?

 

Zejména jak vyškolit personál, který s psilocybinem bude umět bezpečně pracovat. Při takzvané psychoterapii asistované psychedeliky jsou robustní požadavky na to, co je potřeba dělat pro klienta. Musí se to prostě umět. Pak může být léčba až překvapivě účinná. Je také otázka, jak dostat léčebný psilocybin do českých lékáren a jak to udělat, aby léčba byla co nejlevnější. Samotná tabletka není tak drahá, ale drahý je čas těch terapeutů, jsou s klientem dva po dobu osmi hodin.

 

Co je ta druhá věc, kterou chcete jakožto nový ředitel NUDZ rozvíjet?

 

Reakce na společenské klima. Co se děje ve světě a nejenom u nás, je dramaticky se zhoršující psychické zdraví. Musíme vytvořit efektivní celoplošné programy primární prevence, které by měly ideálně vést k tomu, že psychické poruchy vůbec nevzniknou. Myslím, že to jde udělat úspěšně a současně lze měřit efektivitu.

 

Jak to uděláte?

 

Potřebujeme mít silné myšlenky. Doba je složitá a věřím, že není čas na banality. Myšlenky pak potřebujete šířit mezi lidi pokud možno všemi kanály, tedy mediálními i sociálními.

 

Tedy osvětovou kampaní?

 

Přesně tak. Osvětová kampaň, která bude úsporná, efektivní, ale kontinuální. A měřit efektivitu, to znamená i pomocí oficiálních dat o zdraví z ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR spadající pod ministerstvo zdravotnictví – pozn. red.). Současně s tím plánujeme zřídit reprezentativní soubor české populace, na kterém budeme průběžně hodnotit efektivitu. Jak lidem opravdu je a zda kampaň fungovala. Už ji připravujeme.

 

Co budou ty silné myšlenky, které chcete předat?

 

Chceme, aby to bylo založené na evidenci a snažíme se inspirovat ve světě, kde něco takového proběhlo a mělo to efekt. Ty myšlenky se týkají zejména podpory zdravého spánku, pohybu, rozumného přístupu k digitálním technologiím. Je potřeba to lidem připomínat, protože stav, jaký máme, není v pořádku.

 

Jako první jste zmínil spánek…

 

Na spánek a jeho podporu hodně sázím. Je ale potřeba porozumět i tomu, jak spolu vše souvisí. Abychom věděli, jakou váhu má délka času strávená u počítače, fyzický pohyb, nezdravá strava, pokud jde o děti, tak i negativní zpětná vazba na svou osobu, kterou dostávají přes sociální média. A abychom mohli dělat dobrou prevenci, musíme najít nejslabší článek té sítě vztahů, nějaký uzel, přes který to všechno teče a na který se zaměří kampaň. A spánek se vyloženě nabízí, protože se podílí na všech psychických poruchách. U všech diagnóz je totiž nějak narušen spánek. A zároveň pokud máte narušený spánek, zvyšuje se pravděpodobnost, že onemocníte.

 

Tedy lidem trochu připomenout ten základ, který podceňují?

 

Přesně tak. Na těchto základech stojí celá homeostáza našeho organismu a náš základní pocit spokojenosti, se kterým z nějakých důvodů nejsme v kontaktu. Celá psychiatrie je o tom pomoci lidem vrátit se do kontaktu se sebou a s tím původním spokojeným já, co tam v hloubce naší duše je.

 

Co se z hlediska péče o duševní zdraví v Česku podcenilo?

 

Podcenila se spousta věcí, a to všude na světě. Když zavádíte nový lék, je řada institucí a autorit, které schvalují, jestli je skutečně účinný, jestli je bezpečný a jestli se to vyplatí. Pak existuje technologický svět, kde si kdokoli může napsat nějakou aplikaci, kterou nám dá do telefonu, většinou zdánlivě zadarmo, ale za reklamu. O bezpečnosti toho nástroje vlastně nikdo neuvažuje. Komerční úspěch start-upů se měří podle toho, kolik času stráví lidé v jejich aplikaci a jak často se do ní vrací. Není se proto co divit, že mnoho technologických novinek způsobuje stav velmi podobný závislosti.

 

Zejména v případě mladých lidí je další věc sebeobraz. Je složité cítit se ve světě dobře a nemít komplexy. Dítě či dospívající dnes musí být na Instagramu a sdílet tam fotky, jinak neobstojí v hierarchii ve třídě. Dívka dostane reakci, proč to tam dává, když je tlustá, nebo i horší. Tohle běží systematicky, není žádná brzda a mladý člověk je bezbranný. Navíc v digitálním světě tráví spoustu času, který by jinak mohli strávit pohybem nebo třeba vařením. Mladí lidé proto jedí rychlé cukry, vysedávají u počítače či mobilu a první, co na tom trpí, je spánek. Ten je první obětí, která v této době padla. To vše vede k tomu, že se děti necítí tak dobře, jak by mohly. A pak někdo přijde a řekne, že mají depresi, a tak se rozhodnou ten životní styl neměnit a stojí frontu na psychiatra, který není.

 

Nejsme vůči vlivu sociálních sítí trochu bezmocní?

 

Když to pojmenujeme a budeme šířit, tak bezmocní nejsme.

 

Udělal v péči o veřejné duševní zdraví nějaké chyby v minulých letech i NUDZ?

 

Předchozí vedení často vedlo aktivity takzvané duševní gramotnosti, tedy snahy, aby lidé více rozuměli duševním poruchám. To je hezká a chvályhodná věc. Ale teď si vezměte, že máte školní třídu, kde polovině dětí není dobře. Přijde tam tým, který jim vyjmenuje psychické poruchy a popíše, jak vypadají. Dá jim slovník a terminologii. A i kdyby se doteď zmíněné děti cítily dobře, začnou na sobě pozorovat příznaky a zamíří k psychiatrovi již vybavené lékařskou terminologií. Výsledkem pochopitelně je, že dostanou diagnózu a stanou se pacienty.

Jak vnímáte často zmiňované systémové chyby, jako bylo historické podcenění vyškolení dostatečného počtu dětských psychiatrů?

I to je pravda. Ale ten podíl životního stylu a digitálního ekosystému, ve kterém naše děti žijí, je mnohem důležitější. Většina diagnóz, co dnes k dětským psychiatrům přichází, jsou takové, co tam dříve skoro nebyly. Dříve se pedopsychiatři věnovali věcem jako autismus, dětským formám schizofrenie, velmi vážné melancholické deprese, Tourettův syndrom, které vznikají v dětství. Ale dnes přicházejí nové diagnózy, které vznikly v důsledku konfigurace sociálních problémů.

 

Jak se vám poslouchá jazyk současného ministra zdravotnictví USA, který zpochybňuje vědecké studie a sám hledá původ rostoucího počtu diagnostikovaných lidí na autistickém spektru? Má to nějaký vliv na psychiatrii jako obor? 

Psychiatrická veřejnost, když tohle slyší, se jen plácne do čela. Bojím se spíše, že to bude mít vliv na financování výzkumu v americké psychiatrii. A možná to přijde i k nám. Když ale popřeme relevantnost vědeckých objevů, tak to tu všichni můžeme zabalit. Je to nesmírně negativní, ale je to součást širšího trendu a obecnějšího klimatu. Žijeme v době, které se říká postfaktická, kdy je zpochybňovaný samotný koncept pravdy. Když s tím budeme souhlasit, může si každý říkat a prosazovat, co chce. Jde-li o vrcholového politika, jde jasně o velký problém s negativním dopadem na celou společnost.

 

Co s tím? 

Co dodnes potřebujeme a co je podle mě rolí humanitních věd a přemýšlivých lidí obecně, je vrátit do společenské debaty téma, že nějaká věc je prostě víc pravda a jiná věc pravda není. Nemusíme hledat absolutní pravdu, to je i filozoficky složité. Pro správné nasměrování a řízení společnosti stačí, že nějaké tvrzení či postoj jsou prostě pravdě blíže. Také musíme být přesvědčivější a empatičtí, abychom zaujali obě strany štěpící se společnosti. 

 

 

 

 

______________________

 

Jiří Horáček (59) v Národním ústavu duševního zdraví působí od jeho založení v roce 2015, kdy ústav navázal na Psychiatrické centrum Praha. Před zvolením do funkce ředitele zastával Horáček funkci vedoucího Centra pokročilých studií mozku a vědomí NUDZ.

Pracuje na několika výzkumech, týkajících se léčby deprese a existenciální tísně u onkologických pacientů s pomocí psychedelik či prevence negativního dopadu médií na lidskou mysl a společnost.

Je také přednostou Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Roku 2009 byl jmenován profesorem v oboru psychiatrie.