AI: O horečce omladnic a testování

Maďarský lékař Ingác Semmelweis učinil v letech 1847 a 1848 na porodnické klinice vídeňské všeobecné nemocnice objev zásadního významu. Zjistil, že příčinou úmrtí řady rodiček (a také pacientů po operaci či ošetření otevřeného zranění) je celková sepse organismu způsobená samotnými lékaři. Přicházeli totiž k porodům, operacím a dalším zákrokům od pitvy, aniž by si dezinfikovali ruce. Medicína přesto Semmelweisova zjištění ignorovala. Naši „AI autoři“ Ivan Illich (1) a Karel Čapek (2) vysvětlují chování systému, aniž by je omlouvali. A kromě toho nacházejí překvapivou podobnost s fascinací školského systému zaškrtávacími testy.

 

 

1. Když instituce léčí, ale uzdravuje pravda

 

Moderní instituce mají jednu společnou vlastnost: vznikají proto, aby řešily určitý problém, a po čase se stanou jeho hlavním zdrojem. Nemocnice mají léčit, školy vzdělávat, testy měřit znalosti. V určitém okamžiku se však role obrátí: léčí se proto, aby instituce fungovala, vzdělává se proto, aby bylo co testovat, a testuje se proto, aby bylo co řídit.

 

Historie medicíny zná jeden pozoruhodný okamžik: objev příčiny horečky omladnic. Lékař Ignác Semmelweis zjistil, že ženy po porodu neumírají proto, že by byly slabé, hříšné či biologicky vadné, ale proto, že lékaři chodí k jejich lůžkům rovnou od pitevních stolů. Pravda byla prostá, nepohodlná a hluboce urážlivá. Nevyžadovala novou technologii, pouze vodu, dezinfekci a ochotu připustit vinu.

 

Medicína reagovala předvídatelně. Semmelweis nebyl oslavován, nýbrž izolován. Ne proto, že by se mýlil, ale proto, že neúnosně ohrožoval obraz instituce: lékař musel v očích veřejnosti zůstat tím, kdo léčí, nikoli se stát někým, kdo zabíjí.

 

Jedno je však důležité: pravda nakonec zvítězila. Ne díky argumentům, ale díky mrtvým. Díky číslům, která byla příliš křiklavá, a díky nové generaci lékařů, pro něž už mytí rukou bylo samozřejmostí a nepřipomínalo vinu. Medicína se změnila – pomalu, bolestivě, ale změnila se.

 

Vzdělávací systém se dnes nachází v podobné situaci. Také zde existuje pravda, která je dlouho známa a málo respektována. Víme, že skutečné učení nelze redukovat na výběr správné odpovědi z hotové nabídky. Víme, že porozumění se pozná podle schopnosti klást otázky, vysvětlovat, tvořit souvislosti a omyly opravovat. A přesto jsme vytvořili systém, v němž o osudu mladého člověka rozhoduje jeho schopnost rychle a správně zaškrtnout políčko.

 

Takové přijímací či maturitní testy byly zavedeny ve jménu spravedlnosti, objektivity a efektivity. Výsledkem je však něco, co by se v medicíně nazývalo iatrogenním poškozením: škola přestává rozvíjet to, co rozvíjet má ‒ namísto toho cílevědomě produkuje to, co vyžaduje test. Ne proto, že by učitelé byli zlí nebo hloupí, ale proto, že systém trestá každého, kdo by se choval jinak.

 

Na rozdíl od horečky omladnic zde však chybějí hromadné hroby, které by bylo možné spočítat. Škody a následky jsou rozptýlené, dlouhodobé a dají se snadno připsat „realitě“, „nárokům trhu“ nebo „převisu zájmu“. A tak se pravda neprosazuje. Nečeká se na ni. Nevyžaduje se.

 

Zatímco v medicíně se nakonec ukázalo, že instituce musí sloužit životu, ve vzdělávání se stále tváříme, že život musí sloužit instituci. Žák se neučí proto, aby rozuměl světu, ale proto, aby uspěl v testu. A test není nástrojem poznání, nýbrž rituálem poslušnosti.

 

Semmelweis měl jednu výhodu, kterou dnešní pedagogika nemá: jeho pravda zachraňovala životy rychle a viditelně. Přesto to trvalo desetiletí. Pokud má dnes vzdělávání projít podobnou proměnou, nebude to proto, že jsme napsali dost studií nebo uspořádali dost konferencí. Nastane to teprve tehdy, až si dostatek lidí připustí, že instituce, která měla vzdělávat, se stala překážkou myšlení.

 

Až tehdy se možná ukáže, že i ve škole – stejně jako kdysi v porodnici – stačilo udělat něco velmi prostého. Přestat si myslet, že zavedený postup je totéž co pravda.

 

 

2. O mytí rukou, zaškrtávání a zdravém rozumu

 

Člověk má jednu pozoruhodnou vlastnost: velmi rád si zjednodušuje svět. Ne snad proto, že by byl hloupý, nýbrž proto, že svět je složitý, zatímco formulář má omezený počet kolonek. A tak se odnepaměti snažíme vměstnat skutečnost do tabulek, seznamů a správných odpovědí. Někdy se to daří. Jindy to stojí lidské životy.

 

V polovině devatenáctého století si jeden lékař všiml nepříjemné drobnosti: ženy po porodu umíraly častěji tam, kde jim pomáhali vzdělaní páni doktoři, než tam, kde je obstarávaly porodní báby. Ten lékař se jmenoval Ignác Semmelweis a místo aby byl pochválen za všímavost, byl považován za potížistu. Důvod byl prostý: jeho pozorování bylo sice pravdivé, ale nehodilo se do tehdejších formulářů lékařské moudrosti.

 

Semmelweis tvrdil, že by si lékaři měli mýt ruce. Nešlo o nic složitého, o žádný nový přístroj či teorii o čtyřech tělních šťávách. Jen voda, dezinfekce a jistá dávka pokory. Inu, jak známo, pravda je často velmi prostá, a právě proto je tak urážlivá. Trvalo léta, než medicína uznala, že si za mnohé smrti může sama. Nakonec to uznala – a dnes se ruce myjí povinně. Pravda zvítězila, i když se jí zprvu nikdo nechtěl dotknout.

 

Přejděme nyní do školy, což je instituce neméně důstojná a neméně náchylná k omylům. Také zde máme své formuláře, své tabulky a své kolonky. Používají se při zkouškách a některé z nich mají zvláštní moc: rozhodují o tom, kam se mladý člověk smí či nesmí vydat dál. Těm se říká high-stakes testy, což zní velmi vážně, ačkoliv jejich princip je často dětinsky jednoduchý. Vyber správnou odpověď. Jednu. Nejlépe rychle.

 

Nechci tvrdit, že výběr z několika možností je vždy špatný. I v životě si občas vybíráme z nabídky. Potíž nastává tehdy, když se tento způsob rozhodování začne vydávat za měřítko vzdělanosti. Pak se stane cosi zvláštního: místo aby škola učila myslet, učí hádat, místo aby pěstovala porozumění, pěstuje taktiku.

 

A zde se opakuje starý příběh. Učitelé vědí, že skutečné porozumění se do křížku nevejde. Pedagogové o tom píší celé knihy. Přesto se vyučuje hlavně to, co se dá snadno otestovat. Ne proto, že by si to někdo přál, ale proto, že formulář je mocnější než rozum. Stejně jako kdysi v porodnici.

 

Rozdíl je jen v tom, že zatímco u horečky omladnic se mrtví dali spočítat, u vzdělávání se škody měří obtížně. Neumírají lidé, nýbrž otázky. Nevyhasínají životy, nýbrž zvídavost. A to se do statistik zapisuje hůře.

 

Historie nás však učí jednu uklidňující věc: pravda má podivnou schopnost přežít i velmi nepohodlné instituce. Trvá to dlouho, stojí to mnoho zbytečného utrpení a obvykle se to děje až poté, co se vystřídají generace. Nakonec se ale přijde na to, že některé věci jsou prostě nesmyslné. Že si lékař má mýt ruce. A že vzdělání není totéž co správně vyplněný test.

 

Bylo by hezké, kdybychom se tentokrát dokázali poučit dřív. Nečekat, až nám pravda zaklepe na dveře v podobě katastrofy, ale pustit ji dovnitř jen proto, že dává smysl. Zdravý rozum je ostatně také druh poznání. A někdy ten nejspolehlivější.