David Klimeš: Rodiče selhávají. Plošný zákaz mobilů a sociálních sítí ale není řešením

Po zákazech mobilů ve školách může přijít i plošný zákaz sociálních sítí pro děti. To by ovšem nejspíš nešlo zařídit jinak než modelem „Velký bratr tě sleduje“.

 

Zdroj: SeznamZprávy.cz 22. 7. 2026

 

Také jste měli na začátku ty nejlepší úmysly, jak svým dětem dáte mobil do ruky co nejpozději? Dobře, nepodařilo se, dostaly ho brzy. Ale jen na kontrolu cesty ze školy nebo pro případ, že by se něco stalo. Dobře, nepovedlo se. Hry ale žádné! Ať si hraje venku s kamarády! Dobře, hry tedy ano, ale musím je nejdřív zkontrolovat.

 

Ani to nevyšlo. Tak aspoň žádné sítě! Stejně tam nesmíš! Ale jak to, že tam jsi? A jak se to stalo, že místo rodičovského zámku a časového limitu ti už automaticky odklepávám nekonečně času navíc?

 

Nejspíše neexistuje rodina, která by neselhala ve svých plánech, jak postupně a obezřetně začlenit své děti do prudce se rozvíjejícího digitálního světa.

 

Buď patříte mezi ty, kteří toto své selhání považují za prohru, ale ne zas tak vážnou: devadesátkové děti přežily televizi, mileniální děti (online) střílečky, tak ty dnešní přežijí sítě. Anebo se svého selhání čím dál více děsíte. A je to zcela pochopitelné, protože závislost na smartphonech je opravdu dost jiná.

 

Ale ať tak, či tak, byla by chyba si myslet, že vše odčiní stát plošnými zákazy, které uvalí nejprve na školy – což je dle většinové české představy místo, kde se mají děti z nějakých záhadných pohnutek chovat tak, jak doma nezvládají – a pak i na celou společnost. To by nešlo uskutečnit jinak než plošným šmírováním.

 

 

Věříme státu více než ředitelům?

 

Vláda Andreje Babiše zatím udělala ve svém tažení za lepší dětství našich potomků první krok. Schválila zákaz mobilních telefonů ve školách, který by měl platit od příštího roku. Už od roku 2020 přitom mohou používání mobilů regulovat samotné školy a řada z nich toho také využívá. A pokud už nevěříme ředitelům ani obcím, které školy zřizují, že si dokážou nastavit rozumná pravidla samy, pak je to smutná zpráva.

 

Bohužel debata o tom není vlastně žádná, protože vláda už tradičně tlačí změny přes poslanecké návrhy, které nemusejí mít detailní zdůvodnění jako vládní legislativa. Takže poslanci Andrej Babiš a Robert Plaga se vůbec nemusejí vyrovnávat s diskusí, s jakou by se museli vyrovnávat jako premiér a ministr školství.

 

Kritiku jejich návrhu lze shrnout do dvou hlavních oblastí: Zaprvé, ať se stát nemotá tam, kde má fungovat svébytnost školy a její řízení samosprávou. Zatímco dosud ředitel v diskuzi s rodiči a zřizovatelem něco do školního řádu napsal, teď to bude mít befelem. A občas to bude i absurdní – na víceletých gymnáziích bude půlka školy odevzdávat mobily, druhá zase ne.

 

Druhá oblast kritiky je obsahová. Z dosavadních výzkumů – a zdůrazněme výzkumů, ne dojmologií vyšokovaných rodičů a politiků, kteří se tuto emoci snaží využít – nevyplývá závěr, že by plošný zákaz mobilů zlepšil učební výsledky. Brněnští vědci okolo profesora Davida Šmahela opakovaně ukazují, jak různě mladí na smartphony reagují.

 

Tím se dostáváme k tomu, že podstatný není ani tak samotný zákaz, jako spíše sankce za jeho případné porušení. A to Babiš a Plaga prostým zabavením telefonu nevyřeší. Opět se vracíme na školní úroveň, protože je potřeba role ředitele a školního psychologa, aby prostřednictvím dlouhodobé práce dítěti nastavili nějaká pravidla. A často je to potřeba hlavně vůči rodičům, kteří žijí v mylné představě, že dítě, které doma může neustále koukat do mobilu bez jakékoliv limitace, se tohoto návyku každé ráno v osm hodin kouzelným zazvoněním zbaví.

 

 

Kvadratura kruhu s ověřováním věku

 

Zákaz mobilů na školách nemá být posledním krokem, jak chce Babiš chránit psychické zdraví našich dětí. Český premiér se přidává k zástupu evropských lídrů, kteří chtějí po vzoru Austrálie či Francie zákaz přístupu dětí na sociální sítě, prý do 15 let.

 

Pokud však jednoduše zakážeme „závadný“ obsah (ať už je to cokoliv), radikálně oslabíme tlak na to, aby se současné digitální prostředí alespoň trochu (samo)regulovalo. Připomeňme, že internet má temná zákoutí, ale ne hlavní náves, protože spolu se svobodou rozvíjejících se webů a anonymitou jejich užívání se vytvořil i neustálý tlak společnosti na omezování negativních dopadů této komunikační novinky.

 

Nyní tento tlak v další vývojové éře představuje v Evropě především nová unijní legislativa. Akt o digitálních službách (DSA), který určuje velkým platformám základní pravidla hry, je určitě mnohem lepším řešením než plošný zákaz užívání služeb určitým okruhům uživatelů. Férová pravidla hry jsou však nyní v Evropě paradoxně označována za cenzuru, a naopak plošné zákazy za svobodu. Mocně tomuto zmatení samozřejmě tleská americká administrativa, která chce naše děti jako neustálý přísun čerstvé potravy pro své nijak nelimitované technologické giganty.

 

Debata o dopadech užívání sociálních sítí je mimořádně rozsáhlá a opět dospíváme k tomu, že je lepší spíše řešit dílčí problémy, jako je třeba závislostní design her, než vše plošně zakázat.

 

Ale dejme tomu, že se čeští politici budou chtít předvést jako rázní ochránci dětí před sociálními sítěmi. A tady je asi největší nebezpečí pro společnost: Jakékoliv plošné a efektivní ověřování věku dítěte není možné bez ověření věku všech uživatelů. Kvadratura kruhu anonymity na internetu a zároveň ztotožnění části uživatelů je prostě neřešitelná. Naposledy se o tom přesvědčila Austrálie, kde dosavadní potěmkinovské ověřování většina teenagerů jednoduše obchází.

 

 

Konec anonymity

 

Zůstaňme tedy v Česku zatím jen u zákazu mobilů ve školách, když už ředitelům nevěříme, že si sami dokážou ve školním řádu nastavit pravidla odpovídající potřebám jejich školy a napravující naše rodičovská výchovná selhání.

 

Plošný zákaz sociálních sítí ale opravdu ne. Náš rodičovský reflex je pochopitelný: pro dítě určitě není vhodné, aby se mu nabízel násilný obsah, který mu zkreslí představu o jednání mezi lidmi, pornografie, která ovlivní jeho představy o vztazích, či třeba lživé posty části politiků, z nichž si utváří obraz o české politice a společnosti.

 

Řešením však je co nejsilnější tlak na platformy, aby se samy regulovaly dle celospolečenských požadavků, čemuž můžeme pomoci kvalitními zákony doprovázejícími unijní legislativu DSA. Jakmile přistoupíme k plošným zákazům, tento tlak na platformy radikálně povolí a děti se k obsahu nakonec stejně dostanou.

 

Anebo je tu samozřejmě ještě horší varianta: Dohledový systém bude nakonec opravdu fungovat, protože už nikdo na internetu nebude anonymní. A až se tak stane, budeme si moci pogratulovat, že jsme heslo „Svoboda je otroctví“ dokonale převedli do nul a jedniček.