Povinný druhý cizí jazyk, angličtina od první třídy, pravěk, planimetrie, elektromagnetická indukce, členovci, větný rozbor, oxidačně-redukční rovnice… Všechno může být užitečné, dokonce i láčkovci a lumírovci. Všechno se ovšem do školy nevejde.
Zdroj: Hospodářské
noviny 1. 7. 2026
Kdykoliv
se má ve škole něco omezit, ozvou se lidé, kteří vysvětlují, jak je právě tahle
věc důležitá a užitečná. A mají i pravdu. Umět něco je totiž vždycky lepší než
to neumět, ať už jde o němčinu, chemii nebo dějiny Říma. Školní čas je ale jako
batoh na dlouhou výpravu. Má omezenou kapacitu. Každá věc, kterou do něj
vložíme, může být užitečná, ale nemůžeme do něj dát všechno. Starý vařič může
být spolehlivý a mockrát nám už dobře posloužil. Když však zabere místo
lékárničce, vodě, navigaci nebo teplému oblečení, musíme se rozhodnout, co je
pro danou cestu důležitější. Nestačí říct, že vařič se může hodit. Musíme
porovnávat přínosy, náklady a zejména rizika toho, když v batohu bude něco
chybět. Tak by měly znít otázky ve sporu o povinný druhý cizí jazyk. Ale
většina diskutujících jen chce, aby v batohu bylo to, co tam mají sami.
Umět více
cizích jazyků je skvělé. Otevírá to cestu k lidem, kultuře a literatuře. Pro
někoho bude druhý jazyk důležitou součástí života nebo práce. Výuka druhého
cizího jazyka ale zabere zhruba 200 vyučovacích hodin, a ještě další čas doma.
Česká školní inspekce zjistila, že u němčiny skončilo 29 procent deváťáků na
nedostatečné a 38 procent jen na minimální úrovni A1. Výsledky byly sice zčásti
ovlivněny pandemií, předstírat, že po povinné výuce všechny děti druhý jazyk
skutečně ovládají, ovšem nelze. Zvlášť pro děti, kterým jazyky nejdou, je to
mnoho času za malý a často rychle mizející výsledek.
A
praktická hodnota znalosti cizího jazyka s rozvojem umělé inteligence rychle
klesá. Brzy budeme mít v uchu něco jako babylonskou rybku ze Stopařova průvodce
po Galaxii a abychom rozuměli komukoliv na světě, mobil ani nevytáhneme.
Překladač samozřejmě nenahradí četbu románu v originále ani porozumění jiné
kultuře, na to ovšem nestačí ani znalost na úrovni A1. Druhý jazyk dává smysl
jako volba. U plošné povinnosti už by bylo třeba ukázat, proč má přednost před
jinými znalostmi.
A
takových věcí je fůra. Často jde o znalosti a dovednosti, které využije téměř
každý, a přesto o ně většina dětí ve škole sotva zavadí. Třeba jak se efektivně
učit. Mnoho lidí věří, že každý má vlastní učební styl a nejlépe se učí
způsobem, který mu příjemně sedí. Jenže výzkumy ukazují, že to tak není. Naopak
dobře doložené jsou jiné postupy: vybavování z paměti neboli retrieval
practice, rozložené opakování, prokládané učení neboli interleaving či takzvané
žádoucí obtíže. Často jsou méně příjemné a člověk má dokonce pocit, že se učí
hůř. Ale pocity nás klamou, naučíte se víc. Víte to? Naučila vás to škola?
Nebo
implementační záměry – jednoduché plánování typu: Až nastane situace X, udělám
Y. Ne „budu posilovat svou soustředěnost“, ale „až v úterý přijdu domů, položím
mobil do kuchyně a dvacet minut budu soustředěně číst knihu“. Takové plány
prokazatelně zvyšují pravděpodobnost, že člověk své předsevzetí skutečně
provede. Víte to? Naučila vás to škola?
A co
práce s pozorností? Rozpoznávání manipulace? Ověřování informací? Práce s
umělou inteligencí tak, aby člověk nepřestal myslet? Zvládání emocí, konfliktů
a stresu? První pomoc? Spánek? Jak vybírat úkoly, do kterých se pustit hned a
co počká, třeba pomocí Eisenhowerovy matice? To všechno se hodí téměř každému.
Denně. A přesto většina dospělých tyhle věci ve svém batohu nemá.
Zde ovšem
narážíme na druhou překážku. Přirozeně se držíme toho, co už známe. Psychologie
zná dvě taková kognitivní zkreslení: sklon zachovávat současný stav (status quo
bias) a averzi ke ztrátě (loss aversion). To, o co přicházíme, nás zpravidla
bolí víc, než nás těší srovnatelný zisk. Proto mnohem silněji vnímáme, že děti
„přijdou o němčinu“, než že získají čas naučit se něco, co dosud v rozvrhu
vůbec nebylo. To neznamená, že všechno tradiční je špatné. Znamená to jen, že
naše první intuice není nestranná. To, že nic nevíme o retrieval practice ani o
implementačních záměrech, totiž není argument proti nim. Je to potvrzení problému.
Metafora
batohu je užitečná ještě z jednoho důvodu. Jiný si vezmeme na procházku po
Praze, jiný do Krkonoš a jiný na cestu Saharou. Můžeme se samozřejmě splést v
předpovědi počasí. Neměli bychom si ovšem sbalit sekyrku jen proto, že si ji
vždycky brali naši rodiče.
Batohy,
které dnes balíme dětem ve školách, nejsou určené pro druhou polovinu 21.
století, kam dnešní děti nepochybně docestují, ale spíš pro staletí minulá.
Navíc je balíme všem skoro stejně. A přidáváme do něj další věci, a nejsme
ochotni cokoliv vyndat. Zkuste navrhnout, že nebudeme učit násobení mnohočlenů,
jaký povyk spustí matikáři, nebo jak by na vyjmutí větného rozboru reagovali
češtináři. Ostatně nejsilnější hlas v diskusi o povinném druhém cizím jazyce
mají jazykáři. A pak se divíme, že v něm nezbývá místo na věci, které by se
hodili každému: schopnost učit se, plánovat, spolupracovat, rozpoznat nesmysly,
odolávat stresu, zacházet s pozorností a emocemi. Anebo i jen schopnost číst s
porozuměním složitější texty – což podle PISA ve svém batohu nemá 17 procent
15letých.
Konstrukce
kružnice opsané trojúhelníku, druhy vedlejších vět, jména Přemyslovců nebo
výpočet pH roztoku mohou být pro někoho skvělou volbou. Nemají však určovat
priority všech dětí jen proto, že já to mám ve svém batohu.
U každé
části povinného učiva bychom měli pečlivě zkoumat, kolika dětem bude skutečně
užitečná, jak často to budou potřebovat, a proti tomu kolik času spotřebuje a
co jiného kvůli ní děti dělat nebudou. A také zda ji opravdu musejí absolvovat
všichni. Odpovědi nebudou jednoduché ani stejné pro všechny školy. Bez těchto
otázek však budeme dál přidávat další učivo do přeplněného batohu, z kterého už
dnes vypadávají důležité věci. Druhý cizí jazyk jako nepovinný je sice jen
malý krok, ale rozhodně správným směrem.
Autor je ředitel vzdělávací
společnosti Scio.
0 komentářů:
Okomentovat