O změnách, které se ve školství zavádějí, neumíme v Česku dost dobře říct, jestli mají dopad a tedy smysl. Státu totiž chybějí nástroje, jak to změřit a posoudit. Výzkumná organizace PAQ Research přišla s návodem, jak řízení vzdělávání zlepšit.
Zdroj: iDnes 9. 8. 2026
Česko o
tom, jak si vedou jeho žáci, nic moc neví. Testuje se v několika
ročnících, dělají se jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Ale nevíme,
jak si konkrétní dítě stojí v průběhu vzdělávání. Proč je to problém?
Protože nejsme schopní vůbec ověřit, jestli to, co ve školství zavádíme, má
nějaký efekt. Na asistenty pedagoga se dává osm miliard korun ročně, ale
protože nemáme data o výsledcích dětí, nemáme čím a jak změřit, jestli pomáhají
dost, nebo málo. Nebudeme znát ani dopad reforem vzdělávacích programů (osnov,
pozn. red.) nebo omezení odkladů školní docházky. Chybí i odpovědnost
za výsledky.
Jak to
myslíte?
Neměříme, a tak nejsme schopní říct, jak kvalitní školy jsou. Pro školy ani
zřizovatele neexistuje zpětná vazba. Bez měření chybí odpovědnost i možnost
vytvářet tlak, aby se škola zlepšovala. Školy vykazují, jak vynaložily peníze,
ale necílí na to, co by nás mělo zajímat hlavně – tedy vzdělávání dětí.
Podle vás
tedy už samotné měření pomůže zlepšovat, jak školy vzdělávají?
Ano, až když si konkrétně určíte cíl a začnete měřit, jestli ho dosahujete,
vyvede vás to z nejistoty. Definujete si, co chcete dělat. A pak se snáze
sladíte s ostatními. Do té doby je to jen pseudoshoda. Vize ve školství jsou
teď prostě příliš vágní.
Od
příštího září mají vzniknout registry žáků. Budou sdružovat údaje o tom, jak
dítě prochází vzděláváním. Pomůže to?
Je to klíčová věc. Potřebujeme zkoumat, jak si vedou žáci, kteří se účastnili a
neúčastnili školky ve třech čtyřech letech. Jak se daří dětem z různých
základek dostávat se na střední školy. A Česko už začalo sledovat i data o
absenci nebo propadání. Jenom se obávám, že díky registrům dobře popíšeme
extrémní neúspěšnost, ale nezachytíme rozdíly v běžné populaci. Ukážeme, že
dítě, které nechodilo do školky, se mnohem pravděpodobněji nedostane na
střední. Ale nezachytíme jemnější rozdíly v kvalitě výuky.
Kde v
zahraničí to dělají lépe?
Průchod vzděláváním vidí dobře třeba ve Skotsku. Školy pozorují, jak sociálně
znevýhodněné děti nastoupí do první třídy, mohou tomu nastavit podpůrné týmy.
Sleduje se celý průchod vzděláváním i uplatnění na trhu práce. Ale našim
školám by nejvíce pomohlo, kdyby viděly, jak si vedou s nimi srovnatelné
školy. A v tom je dobrým příkladem Nizozemsko. Tam podobně jako u nás je mnoho
zřizovatelů škol. Ale na rozdíl od Česka má centrální správa státu informace,
jak se jednotlivým školám daří.
Nesklouzává
to ale k tomu, že většina škol je v průměru a jen zlomek je na chvostu a na
špici?
Tam je právě důležité, že školy se mohou srovnávat se sobě podobnými co do
složení obyvatel nebo velikosti. Pokud se školy ve vyloučených lokalitách
srovnávají s těmi na Praze 2, kde žijí často vysokoškolsky vzdělaní rodiče,
vytváří se fikce, nesmyslný žebříček. A školám ani jejich zřizovatelům to
nepomůže v rozvoji, neposunou se v tom, jak děti vzdělávat lépe. Nejdřív
ale potřebujeme mít cíle stanovené na úrovni celého vzdělávání, třeba jaký
podíl těch, kteří nedokončí střední školu, je pro nás akceptovatelný, kolik
chceme vysokoškoláků, nakolik máme redukovat podíl těch, kteří nedosahují
různých gramotností.
Věříte,
že školy budou odpovídat pravdivě a zodpovědně?
Takovému alibismu se nejlépe předchází, když stanovíte ukazatele, které nejsou
závislé na informacích od jednotlivých ředitelů. Omezíte pseudoreporty typu,
kolik akcí dětem škola za rok zařídila. Navíc mezi srovnatelnými školami
nebudete pranýřovaná jen za to, že u vás jsou děti s horším zázemím.
Dobře,
tak měříme objektivně. Ale to ještě nemusí znamenat, že se školy budou
zlepšovat.
Aby všechno to měření mělo svůj efekt, musí se to projevit do metodické podpory
z centra i do výběru ředitelů. Jednou z nejúčinnějších intervencí ve škole
je vyměnit horšího ředitele za nadprůměrného. Jenže my dnes ani nevíme, kteří
ti ředitelé jsou opravdu dobří.
Zároveň o
ředitelskou židli není zájem. Do dvou pětin konkurzů se hlásí jen jeden
uchazeč.
Má to dva hlavní důvody. Jednak množství administrativy, které systém od
ředitelů vyžaduje, aby vůbec škola dosáhla na podporu a peníze. Pak se přidává
správa budovy, účetnictví. Učitelům se do role administrátora nechce. Druhým
důvodem je netransparentnost výběrových řízení, učitelé se obávají, že ve
výběru rozhodne politický zájem a jejich kariéra se poškodí.
Co s tím?
Zjednodušit a zautomatizovat způsob, jak školám pomáhat, respektive posílat
peníze bez nutnosti vypisování šablon a žádostí o dotace. Pak je nutné zvýšit
transparentnost výběru ředitelů. A samozřejmě je důležité, aby se o post
ředitele ucházeli ti, kteří chtějí změnit školu k lepšímu. K tomu by mohl
pomoct jasnější kariérní řád. A vyřešení faktu, že učitelé ve středních letech
jsou dnes ti nejhůř placení, když to porovnáme s vysokoškoláky stejného věku.
Takže mají chuť spíše odcházet.
Známe
případy, kdy se zřizovatel při výběru ředitele neřídí tím, koho
z kandidátů mu komise doporučí. Stál byste o to, aby se upravila i tato
pravidla?
Jak daleko by měl stát vstupovat do práva samospráv při výběru ředitelů, je
citlivá věc. Ale určitě by se měla zohledňovat data o výsledcích škol. A pokud
by zřizovatel nechtěl respektovat výběr komise, měl by minimálně vypsat nový
konkurz s novými kandidáty. Pokud má škola špatné výsledky a nedaří se to
změnit, mělo by být jednodušší konkurz vyvolat i v průběhu funkčního období
ředitele za pomoci expertů.
Jenomže
pokud za ředitelem starosta stojí, ředitel je prakticky neodvolatelný.
Třeba v Anglii je to jinak, pokud systém na základě dat zjistí problémy, jako
nedokončování školní docházky, špatné výsledky žáků či šikanu, nastává prostor
pro změnu ve vedení. Nebo může na školu místo zřizovatele dohlížet stát. I na
Slovensku je jednodušší odvolání ředitele, zřizovatel to musí respektovat. A
nejde jenom o pochybení v účetnictví, ale právě i o kvalitu výuky. Pak
nastupují experti, kteří se podílejí na výběru nového ředitele.
Ale přece
také záleží, v jaké lokalitě školy jsou. Jestli třeba zřizovatel neurčuje
spádovost tak, že napomáhá segregaci konkrétní školy. A tím jsou pak ovlivněné
výsledky žáků, protože tam míří více znevýhodněných dětí. To není chyba
ředitele.
Tohle je zásadní úskalí, ale šlo by vyřešit. Inspekce by se měla zaměřovat na
zřizovatele jako celek. Pokud uvidí, že město má nefunkční školu, tak by měla
začít zkoumat všechny školy ve městě a jak to mají nastavené vůči sobě. Pak
může snáze dojít k tomu, že zřizovatel opravdu začne školství řídit.
Počkejte,
inspektoři už teď nezvládají pokrýt všechny školy zároveň.
Ano, ale pokud by se inspektoři více zaměřovali na to, co vede
k problémům, které bude škola vykazovat na základě už měřených dat, uvolní
se jim ruce. Dnes zkoumají školy relativně plošně a hodně na základě pozorování
a subjektivních výpovědí. Ty jsou formované i prostředím, v němž lidé
žijí, pracují a učí se. Když budou mít základní data k dispozici, odbřemení je
to a mohou se ponořit do toho, co problémy způsobuje a jak je řešit.
To, jakou
pomoc děti ve školách mají zajištěnou nebo na kterou mohou dosáhnout, je
závislé mimo jiné i na poradenských zařízeních. Ale ta v Česku také nejsou
jednotná v tom, jakým způsobem dané potřeby už jen zjišťují, ale také, jak je
reflektují. Čím jsou ty rozdíly způsobené?
Poradny mají na starosti krajské samosprávy. A upřímně, já k tomuto uspořádání
nevidím žádný důvod. Poradny by měly nastolovat rovné hrací hřiště pro děti,
ale krajům chybí pro vedení poraden expertiza. Stát by mnohem lépe zařídit, aby
se využívaly stejné testy, stejně se reportovalo, prostě se praxe sjednotila.
Zároveň stát lépe dohlédne, kde se kumulují problémy, zejména ty
socioekonomické. A proto se dá předpokládat, že tam bude potřeba posílat více
peněz, aby bylo více lidí, kteří se diagnostice mohou věnovat.
Svěřil
byste přímo ministerstvu školství ještě něco dalšího?
Ministerstvo by mělo mít větší dohled nad spádovými oblastmi pro školy. Jsou u
nás místa, která evidentně zneužívají spádové oblasti tak, aby se segregovaly
děti z ubytoven a azylových domů do škol se speciálními třídami. Dnes to, které
ulice připadnou které škole formálně schvaluje ministerstvo vnitra, resort
školství má jen poradní hlas. Další věci nemusí nutně centrálně stát přebrat a
řídit, ale musí ohlídat, jak se školám daří, mít stanovená očekávání a dávat
jim zpětnou vazbu. A opravovat případy selhání. Drtivá většina vzdělávání stále
může běžet v gesci zřizovatelů – pokud ale bude rovné hrací hřiště a vyšší
odpovědnost za výsledky, nasměruje to úsilí ke zkvalitňování školství i
spolupráci.
0 komentářů:
Okomentovat