„České školství potřebuje data, ne alibismus!“ Škola, kde se bojíte odpovědět, protože odpovědi končí u inspektora!
Nové
šetření České školní inspekce (ČŠI) má ambiciózní cíl: měřit přidanou hodnotu
škol. Teorie je krásná; školy, které posouvají žáky i z náročných
poměrů, by měly být odměněny, zatímco školy se silným rodinným zázemím by
neměly být chváleny jen za startovní čáru.
Realita
je ale v troskách a školní chodby ovládla panika. V mém
komentáři rozkrývám, proč se úřednický absolutismus a neschopnost státu
transparentně komunikovat mění v totalitu (ne) dat.
Proč se
všichni hrozí takových dotazníků? Co nutí rodiče, kterých se nikdo neptal na
souhlas, k nepříčetnému vzteku?
A proč
se ředitelé hroutí pod tlakem byrokracie a strachu z DPIA, zatímco
stát si s informační povinností neláme hlavu? Proč i ty nejlepší
vzdělávací úmysly krachují na neschopnosti centrálních institucí garantovat
bezpečí a důvěru.
Zdroj: Pedagogické
info 26. 5. 2026
Aktuální
šetření České školní inspekce (ČŠI) vyvolalo pěknou paseku, nejen pro jeho
technické zajištění. Vedle silné kritiky, zděšení rodičů a zájmových
organizací, které si stěžují, se rozhořely diskuze na sítích. Je třeba přiznat,
že se ale ozývají i hlasy, které legitimně obhajují potřebu zjišťovat
socioekonomický status (SES) rodin, abychom konečně dokázali měřit skutečnou
přidanou hodnotu škol, a ne jen slepé průměrné výsledky. S touto základní tezí
tedy že české školství zoufale potřebuje vědět, jak která
škola své žáky reálně posouvá, nelze než souhlasit. Pokud chceme
adresně pomáhat a naplňovat Strategii 2030+, bez dat se neobejdeme. Komentář pana Gregera k selhání zjišťování ČŠI tedy chápu a v zásadě podporuji. Jenže… i
ty nejkrásnější a nejušlechtilejší myšlenky zhynou… na… šlendrián.
Celá tato
obhajoba naráží na obrovský paradox státní správy a v praxi vzhledem k často
opakovaným přístupům musí notně zkrachovat. Autor výchozího textu sice správně
volá po transparentní komunikaci a uklidňuje, že „nikoho nezajímá, co má doma
Pepík Novák“, ale naprosto přehlíží realitu dnešních škol a celkový pohled na
ochranu osobních údajů a hlavně přístup, s jakou stát k těmto datům přistupuje,
respektive jak je získává.
Realita
ředitele versus vrchnostenský diktát
Jako dlouholetý
praktik (ředitel a pak pověřenec pro ochranu osobních údajů) vím, v jak
absurdním prostředí dnes školy fungují. Ředitelé jsou vycvičeni k extrémní
opatrnosti. Kvůli rigidnímu výkladu GDPR dnes školy sbírají od rodičů podepsané
souhlasy pomalu na všechno. I když jako pověřenec jim často říkám, že je to
mnohdy jen neznalost problematiky a zbytečná opatrnost, tak tomu prostě je.
Souhlas je opravdu právním krokem, který je využíván v realitě správně velmi
zřídka. Důvody pro sběr obdobných dat ve škole jsou zcela jiné. Státu se ale
díky tlaku na GDPR (vida, kampaň) povedlo prostě vzbudit z tohoto
strašáka opravdu strach než vyvolat jen zdravou opatrnost.
Informační povinnost ale platí
beze zbytku, nejen ke správcům údajů, ale i k jednotlivým respondentům.
A do
tohoto prostředí, kde stát po školách vyžaduje plnění těch nejmenších detailů,
vtrhne Česká školní inspekce s plošným dotazníkem, kde zcela chybí
i ta nejzákladnější povinnost – srozumitelně informovat nejen správce dat, tím
je škola, ale také zákonné zástupce dětí jako odpovědné subjekty údajů. Tuto
povinnost NELZE opomenout.
Došlo zde
k naprosto fatální záměně pojmů. Stát si popletl svou zákonnou informační
povinnost vůči občanům s vrchnostenským postavením typu: „Já
jsem stát, já jsem inspekce, takže já můžu všechno a nikomu nemusím nic
vysvětlovat.“ Tento úřednický absolutismus je
neakceptovatelný. Nemůžete po ředitelích chtít, aby u každého softwaru řešili
stejnou informační povinnost u každé aplikace (vysoko rizikové systémy= což je
nepochybně správně); a na druhé straně centrální orgán vypustí plošný sběr
jednoznačně citlivých dat bez předchozí transparentní kampaně vůči rodičům.
Když stát
neumí komunikovat, prioritní povinnost padá pod stůl
Pokud
rodičům nikdo předem lidsky a jasně nevysvětlí, proč se na tyto věci ptáme a jak budou data
anonymizována, je
jejich defenzivní reakce a strach ze stigmatizace naprosto logická. Stát
selhal v tom, co má být jeho podstatou.
(Pozn.
Když už se taková zjištění musela přidat k celoplošnému testování předmětů, což
nijak nezpochybňuji z hlediska úspory kapacit, i časových dispozic). I v
takovém případě je prostě informační kampaň i vůči rodičům, pokud inspekce
sbírá údaje, které nejsou podstatou inspekční činnosti, naprosto
neopominutelným atributem.)
Tím, že
stát kvůli své vlastní komunikační neschopnosti a aroganci vyvolá vlnu odporu,
kvůli které se pak data buď nenasbírají, nebo se od nich pod tlakem ustoupí,
fakticky porušuje svou prioritní
povinnost.
Přenést tuto povinnost jedním dopisem na správce, tedy na vedení školy, také
nesvědčí zrovna o uvážlivém přístupu.
Povinnost řídit vzdělávací systém na základě reálných ukazatelů,
snižovat nerovnosti a pomáhat školám v náročných regionech.
Výmluvy
na to, že „rodiče dělají kvůli GDPR problémy“, jsou jen zástěrkou pro vlastní
amatérismus.
Well-being
jako třešnička na dortu bezradnosti
Stejně
slepé je to i v otázce měření well-beingu. Ano, to, jak se děti cítí, je
klíčové. Ale současné pokusy ČŠI a
ministerstva měřit well-being skrze indikátory, které práce školy může ovlivnit
jen minimálně, nebo vůbec, jsou čistým akademickým a zhola nadbytečným
cvičením. Pokud stát navrhuje indikátory, před kterými odborná veřejnost už
před lety varovala, ukazuje to jen jedno: centrum je odtržené od reality
školních lavic a sboroven. Inspekce má vytvořen skvělý program Kvalitní škola, podle kterého
hodnotí školy. Skvělý materiál, který nám závidí i jiné podobné evropské
orgány. Chápu skutečnost, že pro objektivní posouzení jsou potřeba i další
údaje. To ale nijak nesnižuje povinnost
postupovat v souladu se zákonnou praxí.
Nemůžeme
na jedné straně chtít po školách, aby naskočily na moderní trendy, digitalizaci
a umělou inteligenci a respektovaly bezpečnost a ochranu osobních údajů, a na
druhé straně jako stát uvíznout v legislativní a komunikační
paralýze při jednom banálním dotazníkovém šetření. Postoj „já můžu všechno“ v moderním školství nefunguje. Dokud
stát nezačne plnit svou základní informační povinnost a nezačne ředitelům
pomáhat místo toho, aby jim házel klacky pod nohy, budeme v českém vzdělávání
dál střílet naslepo; bez ohledu na to, jak vznešené cíle si napíšeme do
strategií.
Převzato s laskavým souhlasem autora z LinkedIn.
0 komentářů:
Okomentovat