Lucie Fialová: Jak poznáte školu, která vaše dítě respektuje

středa 8. dubna 2020 · 0 komentářů

Poznámky, černé puntíky, za trest na chodbu, na záchod jen o přestávce. Jestli tohle není to, co byste si pro své dítě představovali, budete asi hledat spíš školu, která své žáky respektuje.

Zdroj: Rodiče vítáni 26. 9. 2017



Jak ji poznáte?


1. Školní řád, který staví práva žáků nad jejich povinnosti

Vztah školy k žákům poodhalí už letmý pohled do školního řádu: vyjmenovává jen povinnosti, nebo žákům přiznává i nějaká práva? Právo na vlastní názor, na svobodu projevu nebo právo založit samosprávný orgán žáků a studentů (např. školní parlament) by měly být u respektující školy samozřejmostí.


2. Pravidla pro fungování ve třídě spoluvytvářejí děti

Najdete je napsaná na stěně nebo na dveřích od třídy, dobrým znamením je dětský rukopis.


3. Respekt k tělesným potřebám

Děti mohou během vyučování volně pít a mohou si kdykoli dojít na záchod nebo vstát z lavice a protáhnout se.


4. Prostor pro relaxaci nebo vybití energie

Tahle položka může záviset na finanční situaci školy, ale v nějaké formě je jistě možná všude. Vstřícným krokem je alespoň gauč na chodbě školy, část třídy nebo chodby s koberci nebo třeba ping-pongový stůl.


5. Prostor, kde se mohou žáci vyjadřovat po svém

Nástěnka, kde mohou bez cenzury zveřejnit svůj inzerát, nabídku nebo nápad. Dobrým znamením také je, když škola využívá k výzdobě výtvorů svých žáků.


6. Veřejně přístupné dokumenty

Výroční zpráva, vzdělávací program, školní řád nebo inspekční zprávy by sice každá škola měla mít na svém webu, ale působí dobře, když je vyvěsí i na chodbě. Drobný detail, který celý obraz ještě vylepší: dokumenty nejsou za sklem ani přivázáné – škola důvěřuje svým žákům, že je neodnesou ani nezničí.


7. Zájem o názory žáků

Škola má žákovský parlament, který rozhoduje o důležitých záležitostech, a i během výuky je prostor pro to, aby žáci vyjádřili své názory – třeba během takzvaného ranního kruhu.


8. Otevřená komunikace s rodiči i se žáky

Učitelé nespoléhají jen na třídní schůzky, ale komunikují s rodiči vždy, když je potřeba. Raději než „o dítěti bez dítěte“ poskytují zpětnou vazbu v takzvané tripartitě neboli schůzkách v trojúhelníku rodič – učitel – dítě. Učitele také zajímá, co si o svém výkonu myslí sám žák – vede ho tak ke schopnosti sebehodnocení, které posiluje zdravou nezávislost na mínění ostatních.


9. Děti mají možnost podílet se na obsahu výuky

Mohou nabídnout, že zpestří hudební výuku tím, že zahrají na kytaru, nebo že si místo tělocviku zahrají na taneční soutěž Star Dance.


10. Otevřené dveře

Drobné detaily, které mají velký význam: dveře do ředitelny nebo do sborovny se zavírají jen ve chvíli, kdy za nimi probíhá důležité jednání. Jinak mají žáci možnost kdykoli vstoupit v případě, že něco potřebují.


Podívejte se na video z cyklu Vši ve škole o tom, jak poznat školu, která vaše dítě respektuje


Lenka Felcmanová: Diagnostika stylu učení žáků

úterý 7. dubna 2020 · 0 komentářů

Za uplynulou dobu koronavirové „domácí školy“ už rodiče jistě lépe vypozorovali určité potřeby svého dítěte při učení. Možná by některým pomohl přehled, jak diagnostikovat jeho styl učení, kterému se pak mohou lépe přizpůsobit.

Zdroj: Katalog podpůrných opatření

Každý člověk má při učení do určité míry specifické potřeby, někomu se lépe učí z tištěných materiálů, jinému vyhovuje více poslech výkladu či manipulace s didaktickými pomůckami. Rozdílné potřeby máme také např. v oblasti sociální, někomu vyhovuje učení o samotě, někomu naopak v kolektivu.

Tyto individuální preference nám usnadňují porozumění a osvojení nových a složitých informací. Pokud žákům pomůžeme jejich preferované potřeby a schopnosti při učení identifikovat, respektovat a využívat, pomůžeme jim celkově zefektivnit proces učení. Zprostředkujeme-li jim učivo metodami a způsoby, které vyhovují jejich preferencím, zvýšíme tím pravděpodobnost, že učivo pochopí a také si ho zapamatují.

V podpůrném opatření 2.6. Výuka respektující styly učení uvedeném v Katalogu je vycházeno z modelu učebních stylů Rity a Kennetha Dunnových (1975). Model definuje několik oblastí faktorů, které ovlivňují proces učení. Jednotlivé faktory mají různou míru vlivu na efektivitu učení. U každého jednotlivce se jedná o individuální soubor preferencí, přičemž některé mají u daného jedince silnější vliv než jiné. Také míra ovlivnitelnosti jednotlivých faktorů je rozdílná, některé jsou modifikovatelné jen velmi obtížně (např. výrazná dominance jednoho smyslu pro přijímání informací), jiné se naopak v průběhu života mění.

Rita a Kenneth Dunnovi představili pět klíčových oblastí, ve kterých vymezili faktory ovlivňující efektivitu učení:

Prostředí
– zvuky
– teplota
– osvětlení
– pracovní místo

Emocionální potřeby
– motivace (vnitřní, vnější)
– zodpovědnost
– vytrvalost
– struktura / flexibilita při učení

Sociální potřeby
– učit se sám
– učit se s kamarády: v páru, ve větší skupině
– přizpůsobení sociálních podmínek situaci (kombinovaný styl)
– pod vedením autority

Fyziologické potřeby
– preference určitého smyslu při přijímání informací – zrak, sluch, hmat…
– preference denní doby
– potřeba konzumace potravin
– potřeba pohybu

Psychologická oblast
– analytické/globální myšlení
– impulzivita/reflektivnost

Faktory ovlivňující styly učení (volně podle Dunnové)

Dále jsou na webu uvedeny příklady charakteristik žáků, které lze v rámci popisu jednotlivých oblastí využít. Popsány jsou krajní varianty a taktéž varianta středová.

Nechcete se svým dítětem zkusit pojmenovat jeho učební styl a využít ho (nejen) při domácím učení?

Lucie Ferenc Drugdová: Jak přežít karanténu s dětmi. Nebojte se je vystavit frustraci a budujte jejich samostatnost, říká psycholožka

pondělí 6. dubna 2020 · 0 komentářů

Na jedné straně rodiče snažící se zvládat práci z domova a na té druhé potomci vyžadující neustálou pozornost. To je častý obrázek domácností v karanténě. Ať už jde o pomoc se školními úkoly, které děti často nezvládají vypracovat samostatně, nebo neustálé vymýšlení programu pro náročné „školkové” ratolesti, dospělí se v současných dnech často ocitají na pokraji sil. Psychických i fyzických.

Zdroj: www.whatnews.cz 27. 3. 2020

Jak s ale dětmi správně komunikovat a zvládnout celou situaci kolem koronaviru ke spokojenosti všech stran? To nám poradila uznávaná psycholožka Anita Michajluková, autorka knihy „Dítě, které se v životě neztratí“.

Už několik dní žijeme v situaci, na kterou asi nikdo z nás nebyl připraven. Kvůli koronaviru COVID-19 jsou zavřené všechny školy a mnohé společnosti poslali své zaměstnance pracovat z domova, kde ale kromě už vcelku rozumných školáků často zpestřují rodičům pracovní nasazení také potomci, co přestali navštěvovat mateřské školky…

…Problémem se ale často stává i fakt, že si rodiče mnohdy neví rady s množstvím učiva a úkolů, které jejich dětem zadávají učitelé. Nebo s tím, jak své ratolesti donutit, aby si všechny své povinnosti svědomitě plnily a oni s nimi během dne nemuseli neustále sedět nad učebnicemi a knihami místo svých vlastních povinností. Jak tedy zvládnout karanténu, aby byly všechny strany na konci dne spokojené?

Přečtěte si rady psycholožky Anity Michajlukové.


Vytvořte si s dětmi nové návyky pro novou situaci

Počítejte s tím, že nevíte, jak optimálně společně fungovat. V situaci, jako je karanténa, jsme totiž nikdy nebyli, proto nemůžeme mít vytvořené stereotypy, pravidla, vnitřní „šablony“ ani vyběhané cestičky. Stres ale vzniká právě i z toho důvodu, že od sebe očekáváme, že bychom to měli umět. Jsme zvyklí na určité spektrum situací, ve kterých se obvykle vyskytujeme, na které máme vybudované návyky, a díky nimž víme, co dělat nebo jak vzájemně fungovat – například umíme pracovní den, kdy jdou děti do školy a my do práce.

Zvyklí jsme třeba i na víkendový nebo prázdninový režim. Jenže režim, kdy jsme všichni spolu doma, ale nejde o víkend ani prázdniny, na to zvyklí nejsme. Není tedy divu, že ale automaticky saháme po modelu, který už máme a je tomu nejbližší, protože modely potřebujeme. Jde tedy třeba o to, že děti jsou zvyklé, že když jsme všichni spolu doma, je víkend nebo prázdniny, což znamená, že máma má na ně čas a s dětmi dělá vše společně. Je tedy vlastně jasné a přirozené, že se toho dožaduje i nyní. Jenže co s tím?

Vezměte děti do hry a vytvořte s nimi nové návyky pro novou situaci. Sedněte si všichni společně i s dítětem (klidně i s dvouletým), novou situaci mu vysvětlete a uzavřete dohodu o tom, kdy se co bude dělat. Stanovte si čas, kdy se každý z vás zabaví sám – dítě hraním, rodič pracuje, kdy se dělají věci spolu a podobně. Klidně udělejte rozpis časů či pomocí obrázků na ledničku a posunujte třeba kancelářskou sponku nebo magnetku, aby dítě vědělo, co je zrovna teď a co se po něm chce. Samozřejmě je třeba například délku toho, kdy se má zabavit samo, uzpůsobit věku. A i jemu rozčleňte čas na hru a pohádky, aby neskončilo u obrazovky pořád. A když u ní skončí, nemějte výčitky a vezměte ho pak na chvíli ven do přírody.


Budujte odpovědnost a samostatnost dětí

Vyjasněte si, co je čí odpovědnost. Tohle je velmi důležité zejména se školáky. My rodiče jsme často automaticky zvyklí být zodpovědní za kde co. Školu dětí k tomu pak přibíráme automaticky. Bereme to totiž tak, že přimět dítě, aby se učilo a dělalo úkoly, je naše věc. Dle mého je to velké nedorozumění a postoj, který v tuhle chvíli komplikuje situaci milionům rodičů v českých domácnostech s dětmi školou povinnými. Bereme jako automatické, že děti neustále řídíme a kontrolujeme. Stejně tak to totiž dělá škola během vyučování – dítě je řízeno zvenku. Důsledkem je, že většina dětí nemá vybudovanou vlastní vnitřní kontrolu a sebedisciplínu, což se v situaci, jakou je uzavření škol a nutnost samostatné práce doma, pekelně vymstí.

Problémem je, že mentálně jsou rodiče i děti automaticky nastaveni na výše popsané a rodičům nepřijde nic divného ptát se: „Jak mám dítě přimět, aby se učilo?“ A děti počítají s tím, že rodič je ten, kdo je k tomu bude kopat. Pardon, ale kdo chodí do školy? Dítě, nebo rodič? Kdo se potřebuje vzdělávat? Kdo nemá splněnou povinnou školní docházku?

Rodič je samozřejmě zodpovědný za to do školy za obvyklých okolností poslat, což většina rodičů dělá. Ale je rodič zodpovědný za to, jestli dítě ve škole bude dávat pozor? Jestli si napíše do sešitu vše, co má? To prostě jednak nejde a zadruhé to je proti přirozenému zrání dítěte. Dítě se totiž během svého vývoje a růstu učí přebírat zodpovědnost za větší a větší část svého života a školní požadavky jsou k tomu ideální učební situace. No, a to platí i pro učení se v karanténě.

Takže pomáhejte tam, kde je nad síly dítěte to zvládnout. Ale ruku na srdce, není mnoho z toho, co děláte automaticky, klidně možné nechat na dítěti? Například ať si samo sepíše, co všechno má na týden. Kdy má co odevzdat. Ať odhadne, kolik času na to bude potřebovat a naplánuje si to. No, a když to nezvládne a neodevzdá včas? Upřímně, kdy jindy, než teď to nebude problém? Prostě to spraví a pošle dodatečně. Nebo dostane pětku, ale troufne si za současné situace některý učitel nechat někoho propadnout? A opravdu je vaše životní zkušenost, že kvalita vašeho života se odvíjí od toho, jaké jste měli vysvědčení ve čtvrté třídě? Prostě jim dovolte budovat si disciplínu a zodpovědnost se všemi omyly a chybami. Teď!


Nebojte se vystavit děti přiměřené frustraci

Jako psycholožku už mě delší dobu trápí, že děti jsou zvyklé mít všechno hned, rodiče jim vychází přehnaně vstříc, pěstují se návyky na konstantní uspokojení a děti nejsou zvyklé na přiměřenou frustraci – například že musí počkat, že ne všechno bude hned a podle jejich představ.

Takže situace, kdy se rodič díky práci doma všemu ostatnímu v karanténě nemůže dítěti naplno věnovat, je vlastně výborná na trénink přiměřené frustrace. Dítě totiž nemá nárok na ideálního rodiče a ideální den – přiměřená míra frustrace potřeb dítěte je žádoucí, posiluje ho do budoucna a vybavuje na reálný život. Povinností rodiče totiž není zajistit dítěti ideální den a ideálně uspokojit všechny potřeby. Děti se potřebují nudit, umět si najít zábavu a mít volný čas, který jim nikdo neřídí nebo nevyplňuje. I za cenu toho, že se prostě chvíli vzteká a brečí. A že je dítě aktuální situací frustrované stejně jako vy? Vůbec nevadí, je to pro něj trénink na to, že až bude dospělý, ne všechno půjde snadno.


Hledejte rovnováhu mezi svými potřebami a potřebami dětí

V souvislosti s koronavirem se hodně mluví o imunitě – a není novinkou, že imunita souvisí i s naší psychikou. Pokud jsme tedy vnitřně ve fyzické i psychické pohodě a rovnováze, jsme odolnější, náš imunitní systém lépe funguje. A kdy jindy, než teď ho potřebujeme dobře funkční. Proto zvažujte, jestli obětovat se dětem, je aktuálně to nejlepší, co pro sebe můžete udělat a vychýlit se tak z rovnováhy.

Říci dětem na něco NE je naprosto v pořádku, stejně jako je v pořádku v některých chvílích říkat ANO. Mnoho rodičů má představu, že když dítěti opět a opět vyhoví, tak nastane moment, kdy už po nich dítě nebude nic chtít a konečně dojde i na jejich potřeby. Taková varianta však nastane stejně pravděpodobně jako to, že se Covid – 19 rozhodne, že od něj není hezké, že nás napadá, že už to dál dělat nebude, rozloučí se, pozdraví a dobrovolně se stáhne.

Takže při každé prosbě, se kterou se na vás dítě obrátí, zvažujte, než zareagujete, kdo je teď s uspokojením potřeb na řadě – jestli je v pořádku, že teď půjdete spolu blbnout na gauč, kreslit, vyprávět pohádku, nebo je řada na vás a jdete se zavřít do pracovny. Bez výčitek.


Hledejte a nevzdávejte to

Když něco nebude fungovat, tak to opusťte a zkuste vymyslet jiný způsob, jak situaci řešit. Vzdejte, co nefunguje a buďte otevření novým řešením, které třeba nemusí být ani z vaší hlavy. Kdo hledá, ten najde, a i vy si dovolte být v nové situaci nezkušení, nejistí, frustrovaní, překvapení a někdy v koncích. I to k tomu patří, nikdo není děd Vševěd a hned expert na něco, s čím se dosud nesetkal.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

6 tipů, které vám pomohou přimět děti k tomu, aby dělaly domácí práce

sobota 4. dubna 2020 · 0 komentářů

„Maminko, můžu ti pomoci s vysáváním?“ Nezní to jako hudba pro vaše uši? V minulosti jsem si mnohokrát kladla tuto otázku. Částečně proto, že jsme měli nový vysávač, kterým byl každý v domě posedlý (vysávání nebylo nikdy tak jednoduché jako nyní). A také částečně proto, že jsem v našem domě zavedla několik změn, jejichž cílem bylo dosáhnout, aby děti pomáhaly s domácími prácemi s větším nadšením.

Zdroj: www.SkvelyRodic.cz 7. 11. 2017

„U nás však neděláme „domácí práce“, ale místo toho děláme „rodinný servis“, ve kterém děti například pravidelně třídí a odkládají špinavé prádlo a také plní a vyprazdňují myčku. Od 5–6 let již mohou klidně vysávat, umývat podlahu, utírat prach z nábytku, parapet a odkládat si své papíry či hračky na své místo.

Tyto malé práce jsou významnou přidanou hodnotou a doufáme, že je krok za krokem vychováme tak, že budou schopny se s jistotou postarat o svůj vlastní domov.

Zde jsou mé tipy, jak dosáhnout, aby děti prováděly domácí práce s radostí:


1. Udržovat pozitivní přístup k úklidu

Podívala jsem se na své poznámky/komentáře o úklidu.
V určitém okamžiku jsem si uvědomila, že pokud bych si pravidelně stěžovala, že musím uklízet, pak by si moje děti přirozeně vyvinuly stejně negativní postoj k domácím pracím.

„Ach, znovu musím dát do pořádku kuchyni?“ Není to až tak úžasný příklad, ačkoliv jsem to řekla jen tak pro sebe.
Jaká je vůbec pointa?
Nyní udělám vše proto, abych zůstala optimistkou a vyhnula se vystrašenému tónu, když řeknu, že je čas uklidit.

Připouštím, že ne vždy uklízím s radostí, ale určitě to není ta nejhorší práce na světě, a pokaždé, když mám již uklizeno, jsem šťastná. Připomínám si, že jsem vděčná za to, že mám vůbec domov, a to mi pomáhá držet se svého cíle.


2. Investovat do úklidových zařízení, která mohou snadno používat i děti

Mám ráda náš vysávač Dyson (máme ho sedm let a stále funguje naplno), ale až když jsme se dostali k Dysonu V6 Absolute, děti mohly být skutečně zapojeny do vysávání, aniž bychom jim u toho musela pomáhat.

Typ V6 je tak snadné vytáhnout a používat… žádný kabel, zcela lehoučký a dětem se s ním velmi snadno manévruje. Celý rozdíl je v tom, že děti se umí postarat o omrvinky pod stolem a umýt podlahu ve svých pokojích.

Mezi mé nejoblíbenější aktivity patří to, že odmontuji hadici, připevním ji na nějaké jiné aplikace a použiji ji v autě. Nemusím nosit velký Dyson dolů po schodech nebo ho odkládat do zásuvky v garáži. Je to neskutečné!

V6 je skvělý pro rychlé práce, neboť nabitá baterie vydrží asi 20 minut… je to samozřejmě více, než kolik děti uklízejí!


3. Držte úklidová zařízení uspořádaná a v dosahu

V kuchyni mám polici s utěrkami na čištění, děti si tak umí snadno vybrat jednu z nich, když to potřebují.

Existují tři typy utěrek v označených skladovacích krabicích, protože já jsem vybíravá, co se týče toho, na co se daná utěrka má používat:
1. obecné čištění
2. kuchyně
3. utěrky na obličej (například ty se používají na ruce nebo obličej).

Pomáhá mi to nezbláznit se, když mi děti chtějí pomáhat, neboť jsem nastavila věci tak, aby se uměly dobře orientovat v mém systému.

Máme i židli, aby se uměly dostat nahoru ke kuchyňskému dřezu (pokud potřebují mýdlo).


4. Ať je velký úklid zábavou

Pusťte hudbu nebo nějaký taneční film a uklízejte společně jako rodina.
Čtyřem lidem trvá úklid asi deset minut (dva dospělí a dvě děti… miminko se bohužel nedá zapojit do žádné práce). Přínosem toho je, že dům vypadá mnohem lépe, než když jsme začali.

Pokud je některá práce „větší“, práci si rozdělíme, a tak nikdo nemá pocit, že v tom zůstal sám.


5. Mějte realistická očekávání

První, na kom jsem se to učila, byl můj manžel: zklamat se tím, že někdo neuklidí tak, jak to děláte vy, nepovzbudí toho druhého, aby vám pomohl znovu.

Pokud děti (nebo můj muž) udělají práci jinak, než to dělám já, snažím se držet jazyk za zuby. Když si všimnu, že s něčím zápasí, mohu zakročit a nabídnout řešení.

Zpravidla se ale snažím akceptovat skutečnost, že každý dělá věci jinak, a také se snažím si pamatovat, že účinný úklid vyžaduje praxi.

Čím více to dělají, tím lépe to jde. Pro většinu věcí neexistuje žádný správný způsob, jak je provádět.


6. Úklid je lepší rozdělit na menší části

Také se snažím, abych uklízela ve velmi krátkém času – každý den trochu, namísto velkého úklidu o víkendu.

Zjistila jsem, že každý je mnohem šťastnější, když pracuje po 10 minut pět dní v týdnu než uklízet na plný úvazek v sobotu ráno.

To znamená, že si užíváme relativně čisté domácnosti během celého týdne.


Uklízejí vaše děti rády? A co vy? Co jste udělali proto, aby se ve vaší domácnosti stal úklid pozitivní zkušeností?

Doporučení SKAV školám k online výuce

pátek 3. dubna 2020 · 0 komentářů

Nucený přechod škol k distanční výuce v době globální pandemie vyvolává mnoho otázek a problémů – například úbytek příležitostí pro učení prostřednictvím přímých sociálních kontaktů a přímých zkušeností s okolním světem. Můžeme na něj nahlížet i jako na příležitost posunout kvalitu vzdělávání skokově vpřed.

Zdroj: www.skav.cz 31. 3. 2020

Digitální technologie nám v tomto posunu za předpokladu, že je budeme využívat uváženě a kvalifikovaně, mohou významně pomoci a mohou posloužit nejen k vzdálené interakci, kde leží současné těžiště jejich využívání, ale i k posílení individualizace výuky. Mohou pomoci učitelům lépe vnímat potřebu přenášet odpovědnost za učení na učící se (čehož se nedosáhne pouhým přísunem úkolů) a podněcovat je k využívání širšího spektra online zdrojů učení.

SKAV cítí potřebu se ke vzniklé situaci vyjádřit a naznačit členy prodiskutovaná doporučení.


Problémy

1. Školy se do situace nutného přechodu na online (distanční) výuku dostaly ve většině případů ne vlastní vinou nepřipravené (viz zpráva UP zpráva UP – Učitelé tápou, jak převést výuku do online prostředí. Může za to neplnění závazků vlády). Přesto se velké množství učitelů s úspěchem snaží se v rámci svých možností se vzniklou situací vyrovnat.

2. Zásadní problém našeho školství, tj. růst nerovností, se tímto ještě více prohloubil (kdo byl připraven, jde mu to, kdo nebyl, tápe). Je nezbytné všem tápajícím poskytnout pomocnou ruku. Nutno konstatovat, že to se ve značné míře děje a že hned několik členských organizací SKAV se na této činnosti podílí (viz Odkazy na konci dokumentu). V první řadě je třeba řešit situaci žáků, kteří nejsou dostatečně vybaveni použitelnými přístroji.

3. Vzniklé problémy zřetelně ukazují slabiny vysoké decentralizace vzdělávacího systému ČR, jemuž se díky absenci metodického vedení škol nedaří realizovat vhodné postupy směrem ke snižování nerovností a naplňování individuálních potřeb všech žáků.

4. Vzniklá situace názorně ukazuje, k jakému posunu v kompetencích pro život dochází, což je nutně třeba propojit s hlavními prioritami Strategie 2030+. Tato skutečnost má celou řadu dalších souvislostí (např. revize RVP, výuka informatiky, příprava učitelů, využívání širokého spektra zdrojů učení – jak digitálních technologií, tak osobních interakcí s komunitou, společenským životem, veřejným prostorem, přírodou apod.).

5. Za vzniklé situace mnoho organizací nabízí školství volně k dispozici své jinak komerční produkty. Je rozumné této nabídky využít, ale zároveň je vhodné důkladně zvážit, aby to, co začne škola používat, bylo dlouhodoběji udržitelné. Je dobré i v době krize, kdy je potřeba rychle jednat, myslet koncepčně.


Návrhy

1. Koordinovat činnost učitelů v rámci školy tak, aby svými požadavky děti a rodiče nezahltili.

2. Nesnažit se za každou cenu naplnit všechny požadavky dané ŠVP (probrat veškeré učivo).

3. Existující nástroje online komunikace mezi učitelem, žáky a rodiči považovat za základ, na němž je třeba stavět online výuku a dále ho rozšiřovat.

4. Poskytovat pravidelně zpětnou vazbu, která nebude spočívat pouze ve známkování – telefonicky tam, kde jiný kontakt nefunguje (pravidelně být v kontaktu s každým žákem).

5. Vnímat online technologie jako nástroj pro podporu sebeřízení žáků, tj. umožnit žákům samostatně plánovat svůj proces učení na základě stanovených cílů a kritérií.

6. Využít technologie, aby podpořily všechny žáky a současně posilovaly tolik chybějící sociální interakci mezi žáky (umožnění vzájemné komunikace mezi žáky, práci v týmech, řešení projektů, budování atmosféry pro učení…).

7. Když komunikace nefunguje, zkusit oslovit neziskovou organizaci, sociální službu nebo jinou existující podporu.

8. Připravovat integraci kombinovaného (prezenční + online) vzdělávání do činnosti škol, podpořit revizi RVP pro informatiku a dokončit nesplněné požadavky Strategie digitálního vzdělávání z roku 2014 (včetně personálního vybavení škol a technické infrastruktury). Po ukončení krize nedopustit návrat do původního stavu.

Stávající situaci musíme chápat jako příležitost změnit mnoho věcí k lepšímu a posunout naše školství do moderní doby, v níž je většina lidských činností určitým způsobem podporována digitálními technologiemi. Zároveň je třeba nezapomínat, že nedílnou součástí učení jsou přímé sociální kontakty a přímé zkušenosti s okolním světem. Právě přechod na online výuku skokem by měl být podnětem, který mnoha lidem otevře oči a pochopí, že se cíle našeho vzdělávání proměňují. Je příležitostí, která by mohla ukázat žákům, jak důležité je celoživotní poznávání nových věcí včetně toho, že je to na nich samotných, zda se na tuto cestu vydají (viz 10. bod Desatera). Je šancí, která může mnohé učitele dovést k modifikaci svých zažitých postupů. Celou českou společnost nutí přehodnotit roli a schopnosti učitele. A je impulsem ukazujícím smysl připravované Strategie 2030+.


Na webu SKAV najdete užitečné odkazy:
– #NaDálku – portál MŠMT
– Podněty pro učitele a školy v nouzovém stavu s ohledem na sociálně znevýhodněné děti – dokument Člověka v tísni
– Výzva k pomoci v učení dětem, které doma nemají připojení na internet – dokument ČOSIV
– Webináře na podporu distanční výuky ve školách – podpora projektu SYPO
– Dokáže koronavirus zavést technologie do výuky skokem? – článek B. Brdičky na Spomocníkovi
– Jak na online vzdělávání – webinář Metodického portálu RVP
– Proměna cílů historického vzdělávání v čase nových médií – kapitola J.Najberta a Hany Havlůjové z online publikace Promýšlet dějepis v 21. století

O2 Chytrá škola – online výuka v době koronavirové

čtvrtek 2. dubna 2020 · 0 komentářů

Jak dobře zorganizovat výuku na dálku v nelehkých časech pandemie koronaviru? Vzor pro pedagogická zařízení představuje jedna ze škol prvního ročníku grantového řízení v programu O2 Chytrá škola, ZŠ Labyrint v Brně.

Ta zavedla pravidelnou virtuální denní výuku od 8:30–12:00, která se skládá z úvodní části (sdílení zážitků, zadání úkolů na daný den), přestávky, části na plnění práce a závěrečné diskuze/kontroly. Škola využívá online systém Edookit, do kterého učitelé posílají zadání domácích úloh a novou látku. K procvičování učiva pak slouží online platforma Umíme to. Nově škola zavedla také výuku v Google Classroom a pořádá každodenní konference v Google Meet.

„Vzniklá situace je pro nás nová, ale snažíme se s kolegy hledat takové řešení, které bude co nejpříjemnější jak pro žáky, jejich rodiče, tak i samotné učitele. Určitě nám pomáhá to, že jsme zvyklí s žáky již od nižších ročníků pracovat s digitálními technologiemi, a že máme dobře nastavenu pravidelnou komunikaci s rodiči. Snažíme se udržovat lidský rozměr výuky, přestože se nyní budeme mnohem více pohybovat v online prostředí. Při zadávání práce žákům kombinujeme různé formy digitálního vzdělávání. Od četby, přes práci na pracovních listech, až po výtvarné práce, které poté děti nafotí a sdílí s učiteli, kteří podle zadaných kritérií práci hodnotí,“ říká Miroslav Mráz, učitel a metodik ICT.

Již 19. března odstartovalo druhé kolo úspěšného grantového programu O2 Chytrá škola. Grantová výzva je určena pro základní školy a nově také dětské domovy z celé České republiky bez ohledu na zřizovatele. Celková částka vyhrazená na finanční podporu škol je pro nadcházející školní rok pět milionů korun. Uzavření přijímání grantových přihlášek je stanoveno na 23. dubna 2020.„Jakkoli se jeví aktuální situace jako špatná, vnímáme ji jako velkou příležitost pro posun českého školství do 21. století. Věříme, že školy si tuto formu moderního vzdělávání osvojí a budou ji využívat i nadále," říká Hany Farghali, předseda správní rady Nadace O2.


O2 Chytrá škola

Na webovém portálu www.O2Chytraskola.cz najdou zájemci nejen více informací o grantovém programu, ale také online přihlášku.

Učitelé najdou na portálu také doporučení, jak řešit výuku na dálku, rodiče pak tipy, jak děti v průběhu neplánovaných prázdnin zabavit pomocí technologií.

EDUin: Výzva pro rodiče a pro ministerstvo školství

středa 1. dubna 2020 · 0 komentářů

Znakem dobře rozjetého učení na dálku ze strany školy je v první řadě to, že vede dítě k samostatnosti – úkoly jsou zadané tak, že si s nimi dítě (s ohledem na věk) v co největší míře umí poradit samo. Ministerstvo školství ale dluží školám, žákům i rodičům jasnou odpověď: Na otázku, jak to bude s klasifikací během letošního 2. pololetí, je ministr Robert Plaga zatím nejednoznačný. Jasné ale je, že školy, žáci a rodiče odpověď potřebují.

Zdroj: Tiskové zprávy EDUin 27. 3. a 31. 3. 2020


Výzva pro rodiče: nechte děti pracovat

Po více než dvou týdnech se z chaosu stává rutina a učení na dálku se rozjíždí, ne vždy ale stojí na dobrých základech.

Znakem dobře rozjetého učení na dálku ze strany rodiče je, že dobře nastavenou práci učitele ocení a dítě v samostatnosti podporuje. „Půjčujme dětem k využití své notebooky nebo mobily s datovými paušály, ale nechme je, ať pracují samy a buďme připraveni pomoci teprve ve chvíli, kdy si o to řeknou,” upozorňuje na jeden ze základních principů učení na dálku programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.


Shrnujeme rady od učitelů pro rodiče:

1. Nepracujte za dítě. Rodič by měl mít přehled, pomáhat by měl ale jen tehdy, když
dítě pomoc potřebuje a řekne si o ni.

2. Čím menší dítě, tím víc potřebuje pomoc s koordinací. Uřídit práci z domova je těžké i
pro dospělého, natož pro dítě. Lepší než diktovat je dohodnout se.

3. Nedokončujte úkol za dítě.

4. Nenuťte děti učit se víc, než je rozumné. Když je objem práce příliš velký, promluvte
si o tom s učitelem nebo ředitelem školy. Školy se učit na dálku učí, z vlastní
zkušenosti víme, že řada z nich na zpětnou vazbu od rodičů reaguje.

5. Nechte děti dělat chyby. Pro učitele je momentálně jediná zpětná vazba, že dítě úkol
nedokáže splnit, hodně důležitá. Dobrý učitel mu za to hlavu neutrhne, naopak podle
toho zkoriguje tempo pro všechny, nebo nabídne individuální pomoc.

6. Podporujte děti, aby komunikovaly nejen s učiteli, ale i se spolužáky. Pomohou s tím
stejné komunikační platformy, které využívají pro kontakt s učiteli.

„Ve výuce je důležitější proces než výsledek. Děti se se zadanými úkoly vypořádají samy,
rozhodně je za ně nedokončujme. Přijdou o možnost naučit se samostatně pracovat na
dálku, což je dovednost, která se jim bude velmi pravděpodobně v budoucím pracovním
uplatnění ve 21. století velmi hodit a kterou je škola zatím nenaučila. Když za žáka dodělává úkoly jeho rodič, nepomáhá mu, ale právě naopak,” říká programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.

Chcete-li vědět víc, založili jsme facebookovou skupinu pro rodiče i pro učitele, kde je prostor se ptát ostatních.


Jak to bude se známkami. Budou platit?

Školy k hodnocení distanční práce žáků přistoupily různým způsobem. Někde hodnotí, ale neznámkují. Jinde známkují jen opakování učiva probraného ve škole. Další učitelé sázejí pětky za neodevzdaný online úkol. Otázka pro ministra je jasná. Jsou známky za úkoly zadané online, které žák nezvládl podle představ učitele, neodevzdal včas nebo neodevzdal vůbec (z jakéhokoli důvodu), součástí klasifikace?

„Znovu důrazně vyzýváme všechny školy, aby od známkování ustoupily a hledaly vhodnější formy hodnocení. Více než kdy jindy platí, že známkováním domácích úkolů klasifikujete především rodinu a ne dítě samotné”, poznamenává k tomu programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.

Diskuse mezi rodiči a učiteli ukazují, že nejednoznačná odpověď nestačí. V oficiálních vyjádřeních na webu ale ministerstvo spíše naznačuje, když v pokynech pro hodnocení nemluví o známkách, ale o zpětné vazbě, příležitosti pro sebe-evaluaci nebo o práci s chybou. To vše by mělo být součástí práce pedagoga za všech okolností, nejen během krize a neodpovídá to na otázku, na jakém základě budou letos učitelé psát vysvědčení.

„Ideální by bylo, pokud by se formativní zpětná vazba, která by měla podle ministerstva školství dominovat hodnocení během distančního vzdělávání, stala základem letošní klasifikace na konci tohoto pro vzdělávací systém v České republice tak mimořádného školního roku,” dodává analytik EDUin Karel Gargulák.


Otázky, na které musí ministerstvo dát odpověď:

– ؘJe distanční vzdělávání plnohodnotnou alternativou školní výuky?

– Má rodič povinnost výuku doma podle zadání školy zajistit?

– Jak mají školy postupovat při hodnocení dětí, které se do online výuky nezapojí? Budou moci nařídit komisionální přezkoušení jako v případě, kdy má žák větší počet absencí, jak by vyučování běželo?

– Mohou školy standardně klasifikovat během distanční výuky?

Helena Kurzweilová: Zázračná moc empatie

úterý 31. března 2020 · 0 komentářů

Dnes měla v naší komunitní škole Koventinka na starosti dopolední program Katka – maminka jednoho z dětí. Její syn Jirka tak mohl poprvé zažít, jaké to je, když maminka se stane průvodkyní. Obvykle to bývá těžké pro obě strany.

Zdroj.


Proč je důležité nechat děti prožít jejich pocity bez hodnocení či vysvětlování

Jiřík se dožaduje Katčiny pozornosti, sedí jí stále na klíně, takže Katka ztrácí volnost pohybu. Katka vypráví o terakotovém vojsku a reaguje na ostatní děti. Snaží se jim vyjít vstříc, věnovat se všem. Jirka se ještě vehementněji dožaduje její pozornosti, skáče jí do řeči, stěžuje si, že se na něj ostatní děti tlačí.

Děti s radostí přijaly Katčinu nabídku – vyrobit si dřevěný meč. Jeden již vyrobila Katka s Jirkou doma, aby si vyzkoušeli náročnost a dobu výroby. Katka si bere Jirkův meč, aby ho mohla s dětmi změřit. Jirka ho nechce půjčit. Katka mu vysvětluje, že si ho půjčí jen na chvíli, že potřebují znát jeho rozměry, aby podle něj udělali další. Jirka se rozzlobí a s pláčem utíká na záchod. Katka je dětmi tažena ven vyrábět meče. Signalizuji Katce, že situaci zkusím vyřešit, a odcházím za Jirkou na záchod.

Chci se jej dotknout, být u něj. „Ne, ne,“ křičí a odmítavými výraznými gesty mi dává najevo, abych odešla. „Ano, slyším to, jdu pryč,“ opakuji několikrát na jeho odmítavé výkřiky. Po chvíli ho zkusím znovu oslovit: „Asi jsi děsně naštvanej a nechceš mě tu, budu čekat v umývárce, kdybys mě potřeboval.“

Jirka vedle nahlas a usedavě pláče. Jaké potřeby teď mohou být skryty za jeho chováním? Zkouším se vžít do jeho pocitů. Prožívá vztek, lítost, bolest, smutek, žárlivost, vyděšení, zklamání, zoufalství? A co je pod tím? Potřeba, pozornosti, bezpečí, lásky, respektu, spravedlnosti a tolerance?

Jirka zrychleně chodí sem a tam, čímž člověk lépe a rychleji odbourává zvýšenou hladinu hormonů způsobenou emocemi. Když mě zahlédne v umyvárně, znovu křičí: „Ne, ne!!!“ Dám si zpátečku.
Po další chvíli Jirka nakukuje do umývárny. Vycítím, že by asi už moji přítomnost zvládl a jdu pomalu a opatrně k němu. Jirka se už nebrání a stále pláče s hlavou v dlaních.

„Ty jsi asi smutný, viď? Naštvalo tě, že jsi měl dětem půjčit meč?“
„Jo, je můj,“ vzlykavě odpovídá. „Můžou si udělat jakýkoliv jiný, vždyť je to jedno,“ křičí.
„Ty bys asi chtěl, aby děti i máma respektovali, že je ten meč tvůj a že si o něm můžeš rozhodovat.“
„Jo, máma se mě ani nezeptala!“
„Cítíš nespravedlnost, že máma ten meč dala dětem, a jsi zklamaný, že tě nevyslechla…“
„Jo a mohly to zvládnout samy!“
„Možná tě taky mrzí, že máma se věnuje dětem a ty bys ji chtěl pro sebe…“
Jirka pláče, nic neříká.
„Potřeboval bys stále cítit, že jsi pro mámu ze všech dětí ten nejdůležitější… A možná tě vylekalo, že děti si na mámu sedají a tulí se k ní.“
Jirka pláče ještě usedavěji.
„Potřeboval bys mámu jen pro sebe, a ne se o ni dělit s ostatními dětmi….“
„Jo, jo, jo…“ Po chvíli dodává: „Mně nevadí, že je s ostatníma, ale že není vůbec se mnou! A pořád po ní lezou a já nemůžu!“
„Je pro tebe těžké a nové, když je tu dnes máma jako průvodce i pro ostatní děti a nemá úplně čas jen na tebe…“

„Jo.“ Jirka se uklidňuje. Dosmrkává, nachází svou rovnováhu. „Už je to dobrý, já už jsem velký a nevadí mi, když je máma občas s jinýma dětma. Já bych chtěl, aby tady učila.“ A už skoro zvesela odchází za mámou a dětmi ven.

Radana Lazarová


Co se vlastně událo?

Jirkovi bylo umožněno prožít vlastní pocity – nikdo je nehodnotil, nebagatelizoval, nenutil ho je potlačit. Dostal tak zprávu o tom, že emoce jsou OK, není nutné se jich bát – samy odezní a umožní nám posunout se, pokud zjistíme, co se s námi v tu chvíli děje (odhalíme potřeby, které je spustily)…

Zároveň dostal zprávu o tom, že svět je bezpečné místo, kde může bez obav projevit, co cítí, že jsou tu lidé, kteří mu rozumí… Tím, že s ním Radana mluvila o jeho pocitech a potřebách, pomohla mu uvědomit si, že pod jeho pocity jsou ukryté potřeby, které vždy ovlivňují naše jednání (ať už si to uvědomujeme, či ne) – tím pádem vlastně pomohla Jirkovi lépe porozumět vlastnímu prožívání a chování… Zároveň tato situace posílila jeho sebedůvěru – že i takto velký příval emocí dokáže zvládnout.

Radana mu mohla začít vysvětlovat, že takhle se přece nemůže chovat, že už je dost velký, aby pochopil, že maminka se musí věnovat i jiným dětem. Jirka ale nic takového nepotřeboval – přišel na to sám, když dostal prostor, aby k tomu mohl dojít…

Eva Mikešová

Nahodilé poznámky k výuce za časů koronaviru

· 0 komentářů

Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Zdroj: Tajný učitel – blog 29. 3. 2020

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Je mnohem zřetelnější, jak nelze uspokojit každého a různým studentům vyhovuje různá výuka. Začal jsem dávat úkoly, které většinou obsahovaly zadání nalézt informací a ne přímo udělat zápis, ale spíš zhodnotit nalezené informace. Typicky třeba napsat pět kladných věcí a pět negativních věcí o Lincolnovi, nebo najít tři příklady rozpadů demokracie a vytvořit závěr na otázku „jak končí demokracie?“, i když samozřejmě jsem dal i udělat zápis, ale pouze maturantům. Po prvním týdnu jsem měl jen pozitivní zpětnou vazbu, žádné nadšení, ale hodnocení „docela dobrý“ mi stačí.

Když ale byly úkoly podobné i druhý týden, navíc se přidal i nějaký zápis, objevily se kritické připomínky, musím dodat, že slušné a férové. Práce na internetu ne všechny baví, vládne nejistota kolem zdrojů, stejně tak kolem správného pochopení látky. A co když si udělají špatný zápis? To jsou hlavní body. Zároveň všichni víme, že právě tohle je taky učení. Ale došel jsem k tomu, že jako úlevu musím dát studentům i jen mou prezentaci s pokynem „prostě se na to nauč“. Není to vhodné, ale střídání stylů mi přijde ok, každý si tak něco najde. A jak jsem psal, je to vhodné i pro relativní odpočinek.

Dále jsem časem přišel, že studenti chtějí spíše než postupné zadávání úkolů na kratší období (v pondělí jeden úkol na čtvrtek, ze čtvrtka druhý úkol na pondělí) zadat v jeden den úkol, klidně víc úkolů, a mít na to třeba týden. Špatná je podle mých studentů nejistota, že neví, kdy přijde další úkol a je pak těžké se rychle přizpůsobit a zorganizovat si další povinnosti. A pokud se pojede například stylem neděle zadání, další neděle odevzdání, tak krom jistoty to studentům pomůže i v organizaci, protože sami se sebou dají dohodu, že v pondělí udělají chemii, v úterý přírodopis a tak dále. Což je pro mě zajímavý bod a rád bych věděl, kolika studentům to vyhovuje stejným způsobem. Představte si, kdyby se tím inspirovala reálná škola…

Abych byl upřímný, poslední body mě překvapily. Myslel jsem si, že většina studentů bude i doma předměty střídat, že to pro ně bude zábavnější. Ale mít na předmět týden, sednout si k tomu na dvě hodiny a mít hotovo je samozřejmé výhodné, logické a praktické. „Jeden předmět odškrtnut“ je dobrá motivace jak do další práce, tak i k odpočinku a psychické pohodě.

Pro poslední vysledovaný bod se hodí slovo „ambivalence“, je v něm spoustu pozitiv, ale zároveň v tom vidím skryté špatné stránky. Prakticky jsem přestal chodit na učitelské servery, především jsem každý den několikrát kontrolovat Učitelé + na Facebooku, a počítám s tím, že se tam vrátím, protože je to skupina, která bez pochyb posouvá školství pozitivním směrem a to fascinujícím způsobem „učitelé pro učitele“. Je to stránka, která nabízí velkou dávku inspirace, proto se tam přidalo spoustu nových lidí a každý den se tam objevují stejné dotazy. V pátek se přidá Honza, zeptá se, jak učit dějepis na dálku. V neděli se přidá Zdenka a má stejný dotaz.

A takhle pořád dokola, každý den několikrát, desítky lidí. Což, jak jistě chápete, je strašně super – učitelé drží spolu, pomáhají se, inspirují se a můžeme být spokojení. Navíc, třeba se učitelé začnou o metody zajímat i v situaci, kdy škola bude fungovat běžně. Ale na druhou stranu se ukazuje negramotnost učitelů, kdy si nedokážou přečíst příspěvky a diskusi a hned se ptají na svůj dotaz, aniž by zkontrolovali, jestli stejný dotaz nebyl položen před hodinou. Plus – ti učitelé se začali zajímat až teď, jak mají správně učit…

S poslední odstavcem souvisí i určité rozptýlení – najednou je všude spoustu zdrojů a je těžké si vybrat základní porci nástrojů, kterou budu používat, protože všechno je tak lákavé a skvělé. Navíc příliš mnoho experimentů s novými zdroji a nápady je špatná adaptace na novou situaci i pro studenty. Takhle jsem si chvíli ocitl v roli Buridanova osla, který si má vybrat mezi stejnými kupkami sena, nedokáže se rozhodnout, kterou vybrat a nakonec umírá. Já jsem sice neumřel, ale na dva dny jsem se zasekl.

13. komnata rodičů: Emoční výbuchy

pondělí 30. března 2020 · 0 komentářů

Možná se vám právě teď hodí? A možná vám ještě pořád jede v hlavě vaše poslední scéna. Bouchly vám saze, křičeli jste na děti, vzteky bez sebe, už to nešlo zastavit. A pak vás z toho celý večer bolelo u srdce. V duchu jste si vyčítali: „jsem strašnej rodič, chudák dítě“. Jenže nejspíš jste jenom normální rodič. A ruply vám nervy.

Zdroj: www.nevychova.cz

Důležitá otázka zní: proč?

Proč milující rodič – který je jinak celkem v pohodě člověk – takhle vyletí, i když ví, že ho to bude okamžitě mrzet? Tyhle nechtěné výbuchy mají často jenom 3 důvody.

Chceme vám je ukázat, protože jsou dobře maskované a rodiče na ně v tom těsném každodenním životě s dětmi nevidí. A tak vybuchují zas a znova, po večerech si to vyčítají, slibují si, že příště se budou držet, a ráno vyjedou zase. Když mrňous nejí a patlá jídlo, když se neoblíká, když dělá binec, když ten starší nechce psát úkoly...

Dokonale bludný kruh, že?

Chceme vám z něj ukázat cestu ven. Proto vás teď na tenhle silný a svým obsahem ojedinělý webinář o emocích srdečně zveme.

Budeme ho vysílat zdarma v úterý 31. března a sledovat ho můžete online kdykoliv od 8 ráno až do půlnoci. Stačí se tady na něj přihlásit:

Klikněte a je to

Bude to dost možná první věc, která vás po dlouhé době uklidní, protože zjistíte, že nemusíte být ten vždycky klidný rodič, o kterého se možná marně snažíte. To řešení je jinde.

Přijďte si pro něj a zastavte ten papiňák, co ve vás každou chvíli bublá, ať už si nemusíte nic vyčítat.

Moc rádi vám s tím pomůžeme.

Vaše Nevýchova

Jana Nováčková: Děti jsou schopné řídit si své vzdělávání samy

sobota 28. března 2020 · 2 komentářů

V souvislosti s karanténou se najednou rodičů začalo týkat vzdělávání jejich dětí zcela jiným způsobem, než jak byli zvyklí. Najednou je tu plno nejistot.

Zdroj: blog autorky na Aktuálně.cz 26. 3. 2020

Následující věty byly součástí dotazů rodičů pedagožce na on-line deníku Aktuálně.cz.

– Ještě jakž takž zvládám vmanévrovat ho do matematiky, ale češtinu bojkotuje dost sveřepě.

– Mám dvě děti, každé na jiné škole. V jedné škole přijali naprosto ukázkový přístup k dětem a zodpovědnost učit děti nese škola, děti jsou s učiteli online, ti jim zadávají práci, radí, kontrolují. Já jako rodič jsem k dispozici, když je třeba. Druhá škola naopak hodila zodpovědnost učit na rodiče. Komunikace probíhá jen přes webovky, kde dětem visí zadání úkolů na týden a poraďte si…

– Pracuji na home office a můj muž chodí do práce. Takže nemám moc času věnovat se našemu třeťákovi… Kvůli penězům potřebuji normálně pracovat. On se ale samozřejmě učí tak "lážo plážo". Myslíte, že učitelé předpokládají, že zadanou látku opravdu s nimi rodiče projdou? Já to nestíhám…

– Kolik úkolů je rozumné, aby děti v nynější situaci dostávaly?


Co mají uvedené věty společné? Všechny vidí děti jako někoho, kdo není schopen si své učení řídit sám, kdo vlastně nemá co mluvit do toho, co se s ním děje, protože neví, co je pro něj dobré (to vědí jen dospělí). Na takovém vidění dětí byla založená škola v 18. století. Z tohoto úhlu pohledu je naprosto v pořádku, že se dětem podrobně říká, co, jak a kdy mají dělat, že se jich nikdo neptá na jejich názor, že dostávají úkoly, že jsou neustále kontrolovány, hodnoceny, srovnávány, případně odměňovány či trestány. Pokud je cílem poslušnost, závislost na autoritách, pak je to vysoce efektivní cesta. Pokud je ale cílem samostatnost a zodpovědnost, pak tudy cesta nevede. Tento přetrvávající mocenský postoj k dětem – a tedy i k jejich vzdělávání – je zdrojem mnoha potíží, které zakoušejí rodiče v současné situaci.

Zkusím nabídnout jiný pohled: dítě jako kompetentní bytost s vnitřním programem vývoje, který je jeho základním kompasem pro zdravý vývoj, se základními potřebami, mezi něž patří také potřeba autonomie a vlivu, i s řadou individuálních potřeb (neuspokojování potřeb vede vždy k problémům). Bytost s vnitřní motivací, schopná si řídit své vzdělávání, pokud k tomu bude mít nezbytné podmínky. Ty dětem současná škola s jednotným povinným obsahem opravdu nenabízí. Místo neustálého řízení a kontroly potřebují spoluúčast na rozhodování, přibližování smysluplnosti požadované věci, důvěru, podporu, respekt. Nejsou to žádné revoluční myšlenky. – A vůbec nejsou nové.


Cokoliv, co je bude zajímat – nebo také nic

V r. 1998 vyšla ve slovenském překladu kniha Sloboda učiť sa autorů Carla Rogerse (ano, toho známého psychologa a psychoterapeuta, jednoho z představitelů humanistické psychologie) a H. J. Freiberga. V této knize je kromě spousty inspirativních myšlenek a argumentů pro to, že děti jsou schopny řídit si své vzdělávání samy, také popis jednoho pokusu učitelky 6. třídy odevzdat zodpovědnost dětí za své učení do jejich rukou.

Proběhlo to už dávno – na jaře 1966. Tato učitelka přistoupila k velké změně v pojetí vyučování poté, co vyčerpala všechny prostředky na zvládnutí velmi náročné třídy s 36 žáky – náročné výukově i chováním. Začala tím, že vyhlásila na jeden den možnost, že žáci budou moci dělat cokoliv, co je bude zajímat – nebo také nic. Již tento první den přinesl až neočekávaně pozitivní výsledky. Měla dojem, že většina dětí toho udělala nakonec stejně nebo dokonce víc než u strukturovaného řízeného vyučování.

Děti chtěly pokračovat, tak další den přišla s nápadem uzavírat „pracovní smlouvy“ – každé dítě si mělo samo určit, čemu se bude věnovat a čeho chce dosáhnout. Učitelka s nimi jejich plány diskutovala. A také jejich splnění spolu s každým dítětem individuálně vyhodnotila. Z 36 dětí byly však čtyři, které žádaly od učitelky konkrétní zadání a vedení. Poskytla jim je, ale postupně se i u těchto dětí rozvinula zodpovědnost a schopnost řídit si vlastní učení. Tento způsob práce pokračoval až do konce školního roku – k vnějšně řízenému vyučování se už nevrátila.

Jak píše: Děti si vypěstovaly pracovní disciplínu, která respektovala potřebu jednotlivců izolovaně nebo potichu studovat, a přitom umožňovala interakci mezi žáky. Je zajímavé číst popis nejen toho, jak to v třídě vypadalo, ale zejména, jak se děti rozvíjely po stránce kognitivní, emocionální i sociální.

Ještě starší experiment z r. 1924 popisuje P. Gray v článku Další příklad toho, že čím méně jsou studenti vyučováni, tím více se naučí. Týkal se delikventních chlapců, kteří byli na půl roku uvolněni z klasického vyučování a místo toho docházeli do speciální místnosti, která byla dostatečně vybavena knihami a učebnicemi. Jakýkoliv projevený zájem byl podpořen (třeba prací v dílně, odbornou literaturou). Mohli se zabývat, čím chtěli, jediné pravidlo bylo, aby neobtěžovali ostatní. Na konci experimentu, tedy po půl roce, byli všichni, co se znalostí týče, o rok i víc dál.

Podobné zkušenosti mají i pracovníci nízkoprahových center. Poté, co děti ze slabého sociálního prostředí šly dopoledne za školu, odpoledne pak v bezpečném, nenátlakovém a přijímajícím prostředí občas chtěly vysvětlit něco ze školního učiva.

Co bychom si mohli vzít z výše uvedeného? Například by děti místo jednotlivých úkolů mohly dostat jasně definovaný cíl – co by měly do konce školního roku umět. S jasně formulovanými kritérii, co to znamená zvládnout dané téma. K tomu odkazy, kde všude by mohly získat potřebné informace. A nechat na dětech, aby si zvolily vlastní cestu, vlastní tempo, jak se to naučí. Někdo si bude volat či skypovat s kamarády, někdo dá přednost zjišťování na internetu, jiný si pustí vzdělávací program v rozhlase nebo televizi, někdo vyplní cvičení zaslané školou. Někdo bude dávat přednost práci na jeden zátah, někdo si bude dávat častější přestávky. Někdo se zakousne do jednoho předmětu, zvládne ho a pak přejde na další… Pro někoho může být užitečné něco podobného, jako použila paní učitelka v r. 1966 – „pracovní smlouvy“ ve spolupráci s rodiči. Ovšem, tak jako v její třídě, bude určitý počet dětí již natolik závislých na autoritách, že budou potřebovat nadále přímé vedení.


Porada s dětmi

Pokud se rodiče pustí touto cestou, měla by tomu však předcházet porada s dětmi. Chtěly by si to zkusit? Jak by si to představovaly, kdyby učení bylo najednou skutečně na nich? Co by tím získaly? A co by k tomu potřebovaly? Co by jim pomohlo? To jsou hodně důležité otázky. Možná budou děti nejdřív váhat. Není divu, neustálé řízení vede k tomu, že dítě se vlastně nezná. Můžou pomoci otázky, kterými dáváme na výběr (Myslíš, že bys radši začal hned ráno, nebo až později?). Zodpovědnost nastává tam, kde se člověk svobodně rozhoduje, kde i zakouší důsledky svých rozhodnutí. Vykonat, co mi druhý nakáže, zodpovědností není.

Současná legislativní realita, tedy že máme povinný Rámcový vzdělávací program, neumožňuje, aby děti měly své vzdělávání skutečně ve svých rukou, jak to je třeba již sto let ve škole Summerhill (u nás vyšla stejnojmenná kniha, existuje i stejnojmenný film) nebo padesát let v Sudbury Valley School. Bylo by načase, aby se změnil zákon a umožnil těm, kteří chtějí ze svých dětí vychovat svobodné, zodpovědné dospělé, využívající své individuální dispozice, aby mohli nechat vzdělávání na dětech, aby děti nebyly nuceny učit se něco, co jim nedává smysl nebo na to ještě nejsou zralé. I kdyby se podařilo zredukovat obsah výuky na 50 %, jak o tom uvažuje Strategie vzdělávací politiky ČR do r. 2030+, stále to neřeší problém vnucování témat dětem bez ohledu na to, zda jim to je ku prospěchu či nikoliv.

Současná situace může poukázat na řadu problémů našeho vzdělávacího systému, o nichž odborníci již dlouho hovoří. Možná po této zkušenosti nebude už tolik rodičů spokojených se školou, jak doposud ukazovaly průzkumy veřejného mínění, a bude i politická vůle k podstatnějším změnám. Za nejdůležitější považuji přejít od konceptu dítěte, které je vzdělávané, k dítěti, které se aktivně vzdělává.

Učitelé zažívají nejtěžší test od revoluce. Rodiče zas vidí, jak si děti vychovali

pátek 27. března 2020 · 0 komentářů

V pondělním projevu k národu premiér Babiš poděkoval kdekomu. Zapomněl však na kantory, kteří se u nás netěší velké úctě a zůstávají finančně podhodnoceni.

Zdroj: Martin Fendrych, Aktuálně.cz 26. 3. 2020

Často se mluví o tom, že smyslem školy je mimo jiné v dětech probudit kreativitu. K tomu jsou ovšem nezbytně potřeba i schopní a tvořiví učitelé. Jedním z přínosů doby koronavirové je právě fakt, že kreativitu učitelů, jejich vedení, ba celých škol, drsně testuje. Nevím, jestli někdo ten nekompromisní test vyhodnotí, až výuka doma skončí. A jestli to vůbec půjde. Ale rozhodně by analýza toho, jak která škola v krizi fungovala, co byla schopna naučit, jak s dětmi a rodiči spolupracovala, stála za pokus.

Na situaci, kdy byly školy zavřeny a děti zůstaly doma, nikdo nebyl připraven. Ústavy se pak ihned rozdělily na ty "onlajnové" (ať už suverénně, nebo na koleni) a na ty předpotopní, nebo přesněji předkoronavirové. Rozdíly jsou podle expertů až brutálně velké. Někde v onlajnu plavou snadno, jak žáby v rybníku. Jinde zatuhli paralyzováni neznámým stavem, neumějí, reagují postaru, maximem je pro ně tak leda vypotit mail s úkoly.

Vina neleží jen na školách a učitelích. Už před týdnem upozornila Učitelská platforma (profesní sdružení kantorů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se pokoušejí zlepšit podmínky práce učitelů a kvalitu výuky), že přechod do onlajnu mohl vypadat jinak, kdyby vláda naplnila "Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020". Přijala ji před šesti lety a, jak napsala platforma, "zůstala ovšem jen na papíře, a tak nyní desetitisíce učitelů tápou, jak se se současnou situací vyrovnat". Tohle by měli rodiče dětí vědět, když školy kritizují, že dělají málo.

Odborníci na školství mnohé školy chválí, dokonce i obdivují za to, jak pružně učitelky a učitelé zareagovali. Lehčí situaci mají střední školy, jejich žáci už dávno žijí onlajn. A o něco lépe jsou na tom taky kantoři, kteří vyučují na druhém stupni základních škol. Už žáci šestých tříd jsou zdrcující většinou na počítači zběhlí. Velmi náročný je první stupeň, výuka pro první až pátou třídu.

Rodiče malých dětí tady musí spolupracovat, asi méně, pokud vůbec, u páťáků, ale čím níž, tím víc to závisí na nich. Díky krizi mají náhle nečekanou šanci nahlédnout do útrob učitelského řemesla.

Taková hodina angličtiny pro třetí nebo čtvrté třídy, to musí být překvapení. Pokud kantorka vyučuje přes internet naživo, najednou máma či táta vidí, jak je těžké udržet pozornost žáčků, jak jsou děti neustále rozptylovány, neposlouchají, vyplazují na sebe jazyky a dělají dlouhý nos, blbnou, odcházejí pryč, mluví. A to spolu nesedí ve třídě. Stejně v dalších předmětech.


Jak ho mám udržet u obrazovky, paní učitelko?

Reakce rodičů bývají protichůdné. Jedni toho chtějí "méně a jindy než dopoledne", nestíhají být s dětmi u počítače, pokud je učitel onlajn, nemají doma dost notebooků, musí se o ně s holčičkami a kluky dělit. Druzí toho chtějí "víc a přesněji", a hlavně aby s tím sami neměli moc práce.

Netuší, jak náročné je během dvou tří dnů z gruntu překopat výuku, přejít na internet, nebo dokonce učit živě. Zdaleka ne všichni učitelé ovládají třeba Google nástroje, všecko se musí rychle naučit, navíc jsou závislí na kvalitě domácího internetového připojení. Při živé výuce jim spojení často padá, malé děti tápou, rodiče taky.

Mnoho kantorek vyučuje, a přitom má doma vlastní malé děti, se kterými se taky musí učit. Dělí se s nimi o svůj notebook. K tomu vaří, nakupují, starají se o rodinu. Mohly zůstat doma, právo na to mají, ale učí dál, protože si uvědomují, jak moc je teď jejich žáci potřebují. Učitelky a učitelé, kteří i v nouzovém stavu opravdu učí, mají mnohem víc práce. Museli změnit svoje návyky, styl, učit po internetu je úplně jiné než stát před dětmi ve třídě.

Více kantorů třeba i na sociálních sítích při celostátní karanténě říká, že "je to výzva" a že se "musí učit spoustu nových věcí". Bylo by fajn, kdyby to rodiče vnímali a ocenili. Jak už bylo řečeno, ne všude to funguje. Úřady, pod něž školy spadají, ministerstvo, ale hlavně sami rodiče mají najednou šanci vidět, jak dobrou, schopnou, nebo jak špatnou, neschopnou školu jejich děti navštěvují.

I pro rodiče je to těžká doba. Pokud pěstují pohodlnou "volnou výchovu", pokud děti v podstatě nevychovávají a všecko jim dovolí, aby měli pokoj (nebo "aby posilovali jejich sebevědomí"), pak si sami na sebe upletli bič a teď jsou jím biti. Najednou jejich "free" potomky nemá na krku učitel, ale oni sami. Musí je udržet u obrazovky, sami se s nimi musí mnohem víc učit, nebo by to aspoň měli dělat.

I pro rodiče se stal nouzový stav testem. Ani ne tak kreativity, testována je jejich výchova. Jak uspěli, vidí sami. Často to vidí i učitelé, mámy a tátové se na ně obracejí: "Jak ho mám donutit, aby dával pozor?" A to onlajn hodina trvá obvykle jen 30 minut.

Celé to mohlo běžet hladce, kdyby ministerstvo školství nenechalo Strategii digitálního vzdělávání z valné části jen na papíru. V pondělním projevu k národu premiér Babiš poděkoval kdekomu, zapomněl však na kantory, kteří se u nás netěší velké prestiži a jsou stále finančně podhodnoceni. Právě pro ně se přitom zavření škol stalo největší zkouškou jejich umu a schopností od revoluce. Mnozí uspěli. Jiní propadli.

Zuzana Hronová: Hrajte se žáky Minecraft. Učit se v něm dá cokoliv, radí inovátoři mezi učiteli

· 0 komentářů

Počítačovou hru Minecraft vyvinul Švéd Markus Persson v roce 2009, o pět let později ji odkoupil Microsoft. Veřejnost má hru spojenou především s kopáním kostiček, farmařením či boji s příšerami. Existuje však i vzdělávací verze pro školy s desítkami výukových her. Žáci v nich místo smyšlených úloh často řeší problémy, s kterými se budou v životě skutečně setkávat.

Zdroj: www.aktualne.cz 7. 3. 2020

"Unikněte z vězení! Spočítejte, kolik žebříků na to budete potřebovat a kolik bude potřeba materiálu na jeden žebřík. Zbudujte si zákopy a poznejte, jak složité zde bylo za první světové války bojovat a žít. Zachraňte jednu z nejnavštěvovanějších památek Tádž Mahal, která se nachází v osmém nejznečištěnějším městě světa. Zjistěte, proč její kdysi bílý mramor žloutne a jak tomu zabránit. Vyznejte se ve městě a trefte tu správnou cestu, ačkoliv budou instrukce v cizím jazyce. V cíli se vyfoťte a pošlete učiteli snímek, aby viděl, že jste úkol splnili. Naprogramujte robota, jenž by v lese vypátral všechna ohniska požáru a zjistil i potenciální nebezpečí."

To jsou jen ukázky úkolů, které mohou žáky a studenty čekat ve vzdělávací verzi populární počítačové hry – Minecraft Education. Učitel si může vybrat z věkových kategorií od tří let až do 18+ a z nejrůznějších školních předmětů jako matematika, programování, přírodní vědy, zeměpis, historie, jazyky, technologie, umění či hudba.

Jsou tam ale i témata, která se běžně v rámci rozvrhu neprobírají, i když patří k zásadním – životní prostředí, vláda, leadership, byznys, ale také třeba oddíl „Bezpečné školy", který rozvíjí empatii, porozumění a snaží se minimalizovat výskyt šikany. Zde si žáci mají například společně navrhnout vesnici tak, aby vyhovovala všem a každý se v ní cítil dobře.


Žáci se učí hrou. A řeší reálné problémy

Ve většině úkolů žáci řeší skutečné a zásadní problémy tohoto světa, s kterými se budou v budoucnu setkávat, a ne smyšlené úlohy. „Jedna z her například ukazuje problém soužití lidí a slonů v Africe. Lidé ubírají slonům jejich životní prostor a sloni následně napadají vesnice. Velmi podobné problémy se objevují i u nás, například v soužití šelem a lidí na hranicích se Slovenskem," říká Miroslav Dvořák, zástupce ředitele školy pro první stupeň a učitel programování v olomoucké Základní a mateřské škole Nedvědova.

Počáteční nedůvěru pedagogů ve výuku pomocí počítačových her se postupně daří odbourávat. „Dnes už to není tak složité, protože máme spoustu příkladů ze tříd, kde to funguje, že Minecraft nepomáhá jen učit předměty, ale také rozvíjí sociální a emoční dovednosti žáků," říká marketingová manažerka Minecraftu Sara Cornishová.

„Ano, někteří učitelé mohou být zprvu nervózní, že hrají se studenty při hodině počítačovou hru. Jenže brzy zjistí, jak jejich svěřence dokáže hra vtáhnout do studijních úkolů, jak se učí domluvit na společném řešení a předcházet konfliktům," dodává.

Ve virtuálním kostičkovém světě se totiž ocitnou všechny děti v dané učebně, které se do hry přihlásí. Jeden se neobejde bez druhého a je na nich, jak si rozdělí úkoly, aby společně dosáhly cíle.

„Školám se vyčítá, že nutí žáky memorovat velké množství věcí. I na ministerstvu školství se mluví o zeštíhlení osnov. Minecraft není o žádném memorování. Je to svět, kde žáci mohou přicházet s vlastními nápady, testovat je, rozvíjet svoji kreativitu, spolupracovat se spolužáky a zároveň se u toho bavit. Je to o rozvíjení dovedností tak potřebných pro dnešní dobu," přidává svou zkušenost učitel informatiky v budějovickém Gymnáziu Česká Miroslav Kotlas.

Podle něj aplikace navazuje na ideu „škola hrou" a učitel v ní působí spíše v roli průvodce. „Často mě moji mladší žáci překvapí, jak doma ve svém volném čase hledají v Minecraftu řešení různých reálných problémů, s kterými se poté chtějí ve třídě pochlubit," dodává…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Information Ninja supluje i výuku informatiky

čtvrtek 26. března 2020 · 0 komentářů

V současné době plné různých forem vzdělávání se přidává také aktivita věnující se výuce informatiky, resp. pomezí informační vědy, knihovnictví a informatiky, včetně směru k datové analýze.

Aktuálně zahájený projekt Information Ninja si klade za cíl přiblížit široké veřejnosti tento svět dat, informací a znalostí ve formě, která doplňuje, ale také v těchto časech supluje výuku informatiky.

Každý týden jí nyní bude věnována jedna cca 45minutová přednáška naživo streamovaná na YouTube, s tím, že budou v příštích dnech přibývat i krátká předtočená videa týkající se praktické výuky a experimentů s datovými a informačními zdroji.

Celý koncept Information Ninja nestaví bariéry mezi neinformatickým publikem a zbytkem datového světa, naopak, chce je propojit. Chce ukázat, že svět dat a informací by neexistoval bez souvislostí světa reálného. Co víc, cílem je přinést užitečné rady, tipy a triky pro práci s informacemi v rámci procesu vzdělávání. Primárně pro studenty středních a vysokých škol.

První dvě témata se týkala historie a struktury webu, tedy, kde se vlastně web vzal a proč tu je. Téma další potom definovalo vztah právě mezi daty, informacemi a znalostmi. Příští téma se bude týkat procesu indexace a jeho role v informačních systémech, tedy třeba v knihovním katalogu, nebo vyhledávači Google.

Vše se odehrává na YouTube kanále Information Ninja, který je dostupný na této adrese: https://tinyurl.com/ninjaprednasky


_____________________

Přednášející PhDr. Jan Černý, Ph.D.

Absolvoval doktorský studijní program Aplikovaná informatika na Fakultě informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze (VŠE), kde se v současnosti dále zabývá metodami Competitive Technical Intelligence. Jeho pozornost se také upírá na možnosti a metody získávání dat, informací a znalostí pro účely výzkumu, vývoje a inovační činnosti podniků. Řídí rovněž Městskou knihovnu Hostivice.

Vystudoval také magisterský obor Informační studia a knihovnictví v rámci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, přičemž se zaměřil na dva směry – trendy skandinávské znalostní sítě knihoven a využití informačních zdrojů pro řešení podnikových informačních potřeb.

Jeho cílem v rámci projektu Information Ninja je poukázat na mimořádné příležitosti, ale i rizika soudobého digitálního světa.


Jan Kršňák: Odehrává se nejdůležitější společenská událost našich životů. Děti se nemusí nic cíleně učit, hodně se toho naučíme my všichni

· 0 komentářů

Ve škole jsme se naučili dělit čas na čas pro učení, pro práci a čas pro volnou zábavu. Ale co když je takové dělení špatné? Co když se lze učit i během volna? Co když se ve skutečnosti učíme po celý život, i po dokončení školní docházky, každý den, každou minutu, od narození až do smrti? Co když se vzděláváme, i když jsou školy zavřené?

Zdroj: Rodiče vítáni 22. 3. 2020

Co když se právě odehrává vyučovací hodina, při níž se naučíme něco opravdu podstatného? Každý jsme takovou hodinu ve škole zažili. Někdo jednu, jiný možná dvě nebo tři. Víc jich nebylo. Co když teď všichni prožíváme další?

Odehrává se nejdůležitější společenská událost, kterou dnešní děti ve svém životě zažily. Ani většina dospělých nikdy neprožila nic mimořádnějšího. V těchto týdnech nebo měsících se toho hodně naučíme.

O naší době, o společnosti, o člověku, jeho imunitním a zdravotnickém systému, o nezištné spolupráci, o bezmoci a moci, o smyslu života. Učitelé se naučí používat digitální technologie a také to, že není nutné mít hodinu pod kontrolou. Rodiče si zkusí, jak se nestresovat kvůli pracovním povinnostem. Děti se naučí, co jim přijde do cesty, tedy to, co jsou zvyklé se učit odmalička. A všichni si vzpomenou, že vlastně umí zůstat v klidu doma a jednoduše být.

Viry mutují. Vyměňují si části sebe sama s jinými buňkami. Sdílejí se. Z pohledu viru je člověk krajinou, s níž se lze sdílet. Také o epidemologii se toho teď hodně naučíme, protože máme internet a zajímá nás to.

Možná se teď máme naučit dobře sdílet. Poslední dobou hodně sdílíme informace, ale stále méně a méně sdílíme sebe. Kolikrát ani se svými blízkými. Teď je na to čas. Školy zavřely a rodiče musí zůstat doma se svými dětmi. Sdílení může mít tvar povídání, procházky nebo obejmutí. Především když budete cítit, že na toho druhého něco leze.

Také objevujeme, že všichni sdílíme jeden svět. Zvláštní, že se to musíme učit, ale je to tak. Dnes se učí dospělí i děti. V lese, na internetu, na hřišti za domem nebo při dlouhém a otevřeném rozhovoru mezi rodiči a dětmi. Neexistuje žádný rámcový vzdělávací obsah, který by se podobným hovorům vyrovnal.

Veškerá školní látka může být nyní s klidem odložena. Má-li váš školák hordy úkolů, prostě to ignorujte. Pokud ho něco z nich zaujme, nechť to udělá, ale když ne, všude kolem se odehrává dostatečné množství tématických okruhů.

Nenuťme děti se vzdělávat, jako by se nic nedělo. Smyslem učení je stávání se člověkem. Jak se žije v komplikovaném a nečekaném světě, se děti učí dobrovolně a rády. Často napodobováním dospělých. V této době si úkoly každý dává sám.

Je skvělé, že virům – a jednomu z nich zvlášť – nikdo moc nerozumíme. Můžeme se toho mnoho naučit. Je v pořádku, že nevíme, jak to dopadne. Nevědění je vždy příležitostí podívat se na sebe sama a na svůj život. Přestože člověk neví, stále je. Sdílejme s dětmi naše společná nevědění. Učme se, co znamená být člověkem. Když se sdílí nevědění, odehrává se učení. Sdílením se šíří nejen viry a informace, ale též pomoc, poznání, moudrost a život.

Ti, kdo se vyskytují na místech, kde musí jednat, budou jednat, i když nevědí, zda-li to, co dělají, je dokonale správně a bude to dostatečné. Ti, kdo tráví čas jinde, mají za úkol především neškodit. Nekomplikovat práci těm, kdo jednají. A nekomplikovat si život povinnostmi, jimiž si standardně život komplikujeme. Jelikož jsme tak naučeni a jsme na to zvyklí. Teď si od toho darujme chvíli pauzu, protože stres, strach a zbytečné komplikace oslabují imunitu. Člověk umí být klidným, i když krajina kolem v klidu není.

Celý text najdete ZDE.

Nakladatelství Portál připravilo pracovní listy ke stažení

středa 25. března 2020 · 0 komentářů

V e-shopu nakladatelství Portál si u vybraných knih můžete stáhnout pracovní listy pro rozvoj grafomotoriky, kreslení, výslovnosti, čtení, počítání, atd. Pracovní listy mohou využít děti, rodiče, pedagogové i všichni dospělí či senioři. Prostřednictvím listů lze trénovat nejen čtení, psaní, logopedii, ale i paměť, logiku, koncentraci a najdete i návody na jednoduchá cvičení.

Jitka Hřebecká: Všichni se učíme plavat, rodiče i učitelé

· 0 komentářů

Do domácího vzdělávání jsme byli hozeni z hodiny na hodinu – přes média. Učíme se to už desátý den. Myslíte, že to už je dost dlouhá doba, abychom to bezchybně uměli? Předseda vlády a ministr školství nám v úterý večer v televizi sdělili, že máme začít učit on-line. Tak jsme se do toho pustili, každý po své linii, jak kdo uměl.

Zdroj: EDUin 23. 3. 2020

U nás ve škole trvalo pět pracovních dní, než jsme propátrali všemožné komunikační platformy, proškolili se, zjistili, co funguje na našich bazarových počítačích tak, abychom byli schopni fungovat. Pak jsme začali jednotně pracovat s rodiči a žáky, aby vše bylo od všech na jednom místě, dobře a přehledně dohledatelné. Dnes je to pátý den, co každý třídní trpělivě dokola obvolává některé rodiče svých žáků a snaží se jim vysvětlit, proč mají platformu používat a zpřístupnit svým dětem, že je třeba, aby děti vůbec doma pracovaly, že musejí mít přístup na počítač nebo si dojet do školy pro učení v naší schránce……

Možná je díky tomu jasnější, v čem práce učitele spočívá. Ne v tom, že dětem prostě řekne, co se mají naučit. Učivo s dětmi probírá, procvičuje, sleduje děti, jak komu co jde, jak se komu daří a přemýšlí, jak jinak to žákovi podat nebo jak dát výzvu tomu, kdo už to pochopil. Teď prostě musíme jako učitelé jednosměrně posílat různé podklady v takové podobě, aby si v nich mohly různé typy dětí s různým typem učení najít, co potřebuji. Ale bez zpětné reakce nemáme šanci podchytit individualitu.

A pokud jde o přetíženost rodičů, pro ilustraci jedna komunikace z naší školy. Matka: „Děti se mají naučit to a to, vysvětlovala jsem to svému dítěti strašně dlouho, zabralo to přehršel času. Poslali jste toho hrozně moc. Pro zdržení s vysvětlováním jsme se vůbec nedostali k těm videím, co jste poslali. Odpověď učitele: „To mě mrzí, v těch videích vysvětluje látku profi učitel. Tedy pokud byste je na začátku dítěti pustili (jak jsme psali), nemusíte nic vysvětlovat. Stihli byste zatím uvařit oběd.

Učitelé obecně v Čechách nemají dobrou pověst. Na změnu práce z hodiny na hodinu zareagovali, vzali to jako výzvu, vzájemně se inspirují… Velmi by mě mrzelo, kdyby místo uznání a pochopení, co všechno musí ve škole s dětmi zvládnout, skončila celá akce nerespektováním požadavků a řečmi ve stylu: Oni to na nás hrnou, já sice nečtu ty jejich návody, ale je to hrozné.

Učitelé se touto akcí učí hodně. Naučí se taky něco rodiče?

Zuzana Hronová: Jak učit děti doma během „koronaprázdnin“? Tady jsou materiály, které vám to usnadní

úterý 24. března 2020 · 0 komentářů

Učitelé řeší, jak vzdělávat žáky, i když jsou školy zavřené a děti doma. Rodiče tápou, jak smysluplně zabavit své potomky při domácím samostudiu. Aktuálně.cz přináší obsáhlý ilustrovaný přehled tipů.

Zdroj: Aktuálně.cz 16. 3. 2020

Několik příkladů:

„Pro výuku matematiky v 1. až 5. ročníku jsem natočil více než 5000 výukových videí, která jsou zdarma dostupná na stránkách Matýskova matematika a obsahují výklad ke každému cvičení každé stránky učebnic. Videa lze využít i v případě, že žáci používají jiné učebnice, protože probírané učivo je obdobné. Žáci se tak mohou učit matematiku z domova s učitelským výkladem," dodává spoluautor učebnic Nová škola Miloš Novotný.

Také společnost Scio nyní zpřístupnila zdarma své testy z češtiny a matematiky pro školy i rodiče, určené pro žáky 3. až 9. tříd základních škol. Slouží k procvičování látky, děti je vyplní on-line z domova. Školy mají zpřístupněné testy v aplikaci ScioDat, rodiče najdou testy na webu Scio. V průběhu objednávání lze vybrat kterýkoliv způsob platby, po dokončení bude objednávka automaticky zaplacena, a nebude tedy třeba nic platit.

Společnost Kalibro nabízí rodičům, žákům i učitelům sadu ukázkových krátkých průřezových testů pro 3. až 9. třídu základních škol, které původně připravila pro podzimní vzdělávací festival PREF 2019. Jejich užití i podpora na jejich webových stránkách je nyní pro všechny zdarma. Souhrnně naleznete tuto sadu testů ke stažení ZDE, odůvodnění správných odpovědí ZDE.

„Ostatní testy nabízíme se slevou v podobě bezplatného doručení. Ke všem testům nabízíme on-line servis na webu, tedy vyhodnocení a odůvodnění správných odpovědí. Nabídku průřezových testů zdarma budeme dále rozšiřovat," říká David Souček z Kalibro…

Nebojte se poskytovat školám zpětnou vazbu. Petra Mazancová odpovídala čtenářům

pondělí 23. března 2020 · 0 komentářů

Zdá se, že se rodiče v současné mimořádné situaci na vlastní kůži více seznamují s prací učitelů – a to mají doma jen jednotky dětí. (Ovšem přístup škol a jednotlivých učitelů se jim jeví jako velice různý.) Je dobré si vzájemně poradit – nejen mezi učiteli, ale také mezi učiteli a rodiči. Pro vzájemný vztah to může znamenat velice mnoho.

Zdroj: Aktuálně.cz 19. 3. 2020

Jak učit děti doma, co je povinností rodičů, jak se připravovat na maturitní zkoušky nebo přijímací zkoušky na střední školy? A je vůbec reálné, že proběhnou ve standardním termínu? Na otázky čtenářů Aktuálně.cz odpovídala předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová, která sama vyučuje angličtinu a základy společenských věd na litoměřickém gymnáziu.


Ukázka z rozhovoru s mnoha rodiči


Ptá se: Katka

Dobrý den, na úvod jeden vtip: Není pravda, že české školství je nereformovatelné – ministerstvo dokázalo za jeden den povolit domácí vzdělávání všem :)

Můj dotaz: Máme doma třeťáka s verbální dyspraxií, dysortografií, vadou řeči a s naprůměrným intelektem, ale nevyzrálou sociální stránkou k tomu. Paní učitelka mu zadává práci přes Google Učebnu – na střídačku cvičení v pracovním sešitě a na střídačku nějaké zábavné procvičování on-line. Po týdnu jsme v situaci, kdy ho samozřejmě baví vše on-line, ale naprosto odmítá vyplňovat pracovní sešity. Ještě jakž takž zvládám vmanévrovat ho do matematiky, ale češtinu (logicky) bojkotuje dost sveřepě. Přemýšlím, co s tím – jestli trvat na písemné formě v sešitech a nebo se na to vykašlat a nechat jenom on-line cvičení. Technicky by to nebyl problém, ale vadí mi jednak to, že bude půl dne u obrazovky a také to, že až se vrátí do školy, tak tam tablet mít nebude a není mi moc jasné, jak ho paní učitelka přiměje něco dělat na papír.

Naštěstí sedmačka zvládá svoji školu on-line naprosto samostatně, paní učitelka je úžasná. Rodiče neotravuje, vše si řeší rovnou se žáky :) A nám podá jednou týdně zprávu. A předškolák naštěstí ze školky žádné úkoly nemá. :) Hezký večer!

Odpovídá: Petra Mazancová

Katko, myslím, že jste k tomu dospěla sama – prostě ta písemná forma nebude pro něj ta nejlepší cesta, možná by byl možný nějaký kompromis, že s ním ty pracovní sešity (třeba jen některé) projdete a on vám řekne, co máte vyplnit. Celou situaci to urychlí a nebude to pro něj taková pruda. Držím vám palce.


Ptá se: Pepino

Já myslím, že děti si s problémem lámou hlavu mnohem méně, než se zdá. Vše se dá vyřešit snadno: nemám počítač, nejde nainstalovat program, program padá. „Dálkové" vzdělávání začne fungovat a bude akceptovatelné, až se žáci začnou chovat jako v Austrálii, tj. přestanou opisovat a podvádět. Do té doby to bude jen hra na vzdělávání. Jestliže mi žákyně napíše, že nemají peníze na PC, který by utáhl program pro odbornou práci, zajímalo by mě, zač ji budu hodnotit, když ji nesmím „neklasifikovat". Doma taky můžeme být do června.

Odpovídá: Petra Mazancová

Pepino, patrně budete muset vymyslet jiný způsob klasifikace, než ke kterému je potřeba počítač. Rovný přístup ve vzdělávání mimo jiné znamená i to, že nemůžeme předpokládat, že naši žáci a studenti mají technické zázemí, které si my učitelé nadiktujeme. Zkuste to, prosím, zvážit.


Ptá se: Jaromír Růžička

Dobrý den, je hezké, že jakožto učitel se mám dětem věnovat individuálně – jenže jich učím v rámci svých předmětů zhruba 180. Ono se to snadno řekne, ale hůř koná… kdybych každému žákovi věnoval deset minut, pak bych potřeboval třicetihodinový den, a to bych nesměl spát, jíst a ani si odskočit… tak prosím nekrmte lidi nesmysly o tom, jak se mají učitelé na dálku individuálně věnovat svým žákům…

Odpovídá: Petra Mazancová

Dobrý den, teď si to počítám v hlavě – mám myslím velmi podobný počet studentů jako vy a individualizovat se snažím (to snad děláme i ve škole, proč by to nešlo na dálku?).

Učím v MS Teams – studenti mají zadání, která společně reflektujeme na společných webinářích a pokud někdo potřebuje pomoct, obrací se na mě prostřednictvím chatu v MS Teams.

Takže tu říkám (píšu), co žiju, pro mě to nesmysly nejsou.


Ptá se: Igor

Dobrý den, může tahle situace pomoci k nějaké větší digitalizaci školství?

Odpovídá: Petra Mazancová

Ano a já pevně věřím, že k tomu i dojde (vlastně jsem o tom přesvědčená). Od minulého týdne se každý den desítky, stovky a tisíce kolegů a kolegyň učí nové věci, vzájemně se podporují, učí se navzájem. Věřím, že i tato vlna (pro učitelskou komunitu jindy ne příliš obvyklého) sdílení už s námi zůstane a stane se samozřejmou součástí práce učitele, stejně jako digitální vymoženosti.


Ptá se: arasiiid

Ministerstvo má na stránkách „silné" doporučení, aby lidé pracovali z domu. Doporučuji všem kolegům učitelům. Můj dotaz: Nedostatečný počet známek (tzn. hodnocení), protože se nám učitelům přes internet někteří žáci neozývají, může znamenat opakování ročníku nebo přezkušování (odložená klasifikace)? Co si o tom prosím myslíte?

PS: dezinfikujte si prosím ruce nejen, když se vrátíte domů, ale i když z domu odcházíte, stejně tak, jako si berete roušku. Děkuji.

Odpovídá: Petra Mazancová

Díky za upozornění na doporučení MŠMT, bude se hodit zejména kolegyni, která pokládala dotaz dříve, a které ředitel nechce umožnit home office.

Již jsem dnes ohledně klasifikace odpovídala dlouhou citací, ztotožňuje se i s mým názorem.
Situace, kdy žák propadne, protože neplnil distanční vzdělávání, je neakceptovatelná.


Ptá se: Dana

Dobrý den, mám dotaz – návrh, zda by nebylo vhodné zrušit přijímačky na střední školy a přijmout všechny dle nějakého „klíče", tak jako tomu bylo ještě před pár lety. Děkuji.

Odpovídá: Petra Mazancová

Dobrý den, mně a kolegům z Učitelské platformy by se zrušení jednotné přijímací zkoušky líbilo velmi i v období bez koronaviru. :-)

Myslím, že i taková situace (JPZ neproběhne a děti budou přijaty na základě nějakých jiných kritérií) může nastat, ale opravdu nechci v tomto směru spekulovat.


Ptá se: Jan Ptáček

Dobrý den Petro, jsem docela zoufalý z přístupu pana ředitele naší školy. Oznámil nám, že děti by se měly učit normálně podle rozvrhu – připojit se ráno na Skype a kontaktovat svého učitele. První hodina začíná normálně už 7:45. Doma máme jen jeden počítač a přitom do stejné školy chodí obě děti – jak to máme udělat? Navíc i já ten počítač potřebuji k práci. Byli jsme domluveni s paní učitelkou z druhé třídy, že jí budem úkoly posílat průběžně a navíc i sešity k opravě – paní učitelka je skvělá, protože se nám věnuje i večer! Ale vypadá to, že s tímto nařízením pana ředitele můžeme komunikovat s paní učitelkou jen přes Skype :( Opravdu se musí děti učit podle rozvrhu? Nešlo by vymyslet, aby ty děti dělaly s učiteli věci, které mají smysl? Nezdá se mi, že by na tuto situaci měla škola aplikovat staré postupy.

Děkuji Vám za odpověď.

Odpovídá: Petra Mazancová

Dobrý den, vaše situace je smutným příkladem toho, jak dálková výuka vypadat nemá.

Je absolutně nereálné realizovat výuku na dálku podle rozvrhu, který platí pokud jsou děti ve škole přítomny. Rodiny nemají žádnou povinnost mít počítače, chytré telefony, konec konců ani internet.

Pana ředitele bych informovala jasným sdělením (e-mail, dopis), že takto nastavená výuka je pro vás nerealizovatelná (jistě vás v tom podpoří i ostatní rodiče, pokud je vyzvete). Pokud by pan ředitel nechtěl situaci řešit, obrátila bych se na zřizovatele školy (obec).

A prosím, poskytněte pozitivní zpětnou vazbu a podpořte vaši paní učitelku druhé třídy, která našla řešení, které vyhovuje jí, dětem i rodičům, nemělo by být shozeno pod stůl jen díky nerealistickým představám o distanční výuce pana ředitele.

Hodně sil, držte se!


Ptá se: Evelína

Dobrý den, mám doma 3 děti (2., 4. a 5. ročník). Je pro mě moc těžké zvládat jejich výuku a pracovní proces. Manžel je v práci vytížen, prarodiče nechci ohrozit a den má pouze 24 hodin. Úkoly, popř. probraná témata běží dle běžného rozvrhu, a co je uvedeno u jednotlivých předmětů, se považuje za probrané. Strávím jenom hodinu tím, než všem třem zadám úkoly. Na učitele jsem se obracela s tím, že se jako rodič cítím v pasti – nebylo moc vyslyšeno. Tuší učitelé, že situace pro spoustu rodin není jednoduchá a že bychom potřebovali čas, abychom se jako rodiče zorientovali a nastavili si nějaký plán? Děkuji

Odpovídá: Petra Mazancová

Dobrý den, úplně chápu. Pokud učitelé na váš podnět nereagovali, obraťte se na vedení školy. Není možné, aby vzdělávání na dálku probíhalo v rozsahu běžného rozvrhu! To opravdu není pro rodiče a děti zvládnutelné. Držím palce, ať se vám podaří situaci změnit, pokud ne, myslete, prosím, na to, že nejdůležitější je klid a pohoda vaší rodiny.


Ptá se: Tom

Dobrý den, chtěl bych z vlastní zkušenosti sdělit, že většina rodičů je učitelům nakloněných a dochází k vzájemné velmi pěkné spolupráci. Pokud třeba nefunguje jeden informační kanál, domluví se na jiném způsobu komunikace. Já musím poděkovat všem spolupracujícím rodičům. Vzdělávání dětí by mělo být společným zájmem nás všech. Chtěl bych vás poprosit ale o váš názor, co by měl učitel udělat, pokud rodič jakýkoliv kontakt s učitelem tvrdošíjně odmítá? Může nějak přesto všechno dítěti takovéhoto rodiče pomoci? Velice děkuji za odpověď. Tom

Odpovídá: Petra Mazancová

Dobrý den, Tome – záleží o jak staré dítě jde, máte nějak možnost kontaktovat dítě přímo? Je také možné, že rodič změní názor nebo že se změní podmínky a komunikovat začne. Pokud chtít nebude, neuděláte s tím nic. Tato situace je právě velice náročná pro děti ze sociálně znevýhodněného a rodinně problematického prostředí. Držte se, je těžké si připustit, že jsem vyčerpal svoje možnosti, ale pro ochranu vlastní zdravé mysli, je to někdy nutné.


Ptá se: Melicharka

Dobrý večer, děkuji za tipy a postřehy a především optimismus, se kterým bychom měli být více než kamarádi obzvláště v těchto dnech. Situace je pro všechny nová, ať si to chceme přiznat nebo ne, především stresující. Pro učitele, rodiče a děti. Mám zkušenosti různé. Děti zpočátku nadšeně přivítaly situaci – rozumějte – prima, aspoň si vyzkoušíme něco nového (videochat, učení online) – to je přece prima, paní učitelko, aspoň budeme něco nového dělat.

Učím momentálně pátou třídu a čekají děti přijímací zkoušky, tak jsem tuto reakci kvitovala s povděkem. Některé děti mi zaslaly fotografie úkolů ještě ten den večer, některé ne (problémy s připojením, možnostmi internetu, rodiče s PC neumí, apod.) nebo jsou u prarodičů a úkoly jsou rády, pokud je zvládnou. Počítala jsem samozřejmě s tím, že se mi úkoly od mnohých nevrátí. Velký počet rodičů kvitoval s povděkem, že mi mohou ofocené úkoly zaslat, protože tím pádem to pro děti byla motivace. Dostalo se mi velké výtky od kolegyně – co si myslím, že je to velký nápor pro všechny, apod. Ano, to bezpochyby je. A záleží na tom, jak se s ním všichni vyrovnáme. Přece nebudeme za úkoly dávat dětem špatné hodnocení nebo výtky. Chceme jen, aby se z momentální situace nesesypaly a pracovaly. Nevíme přece, co nás může v budoucnu ještě potkat.

Evokuje mi to Deník Anny Frankové – jak ti se učili a jak dlouho.
Co si o tom myslíte?
Děkuji a přeji zdar a sílu!

Odpovídá: Petra Mazancová

Milá kolegyně, jsou to VAŠI žáčci a vy je znáte nejlépe – je vidět, že o způsobech a rozsahu výuky uvažujete a reflektujete ji ve své práci. Máte můj obdiv. Podle mě to děláte skvěle, držte se svého pedagogického instinktu a pokračujte. Hodně sil a radosti s dětmi.


Ptá se: Miluše

Mám prvňáčka, co je v tuhle chvíli nejdůležitější? Každý den číst? Nebo hledat videa, aby se naučil správně psát?

Odpovídá: Petra Mazancová

Dobrý den, každý den chvilku číst, každý den trochu kreslit, každý den trošku psát a hodně se smát. Nehledejte videa, jen občas sledujte, jak drží tužku. Třeba si může vést deník? Krátké zápisy – pár slov a obrázek.

Nezapomínejte na nějaký pohyb, hrajte třeba pexeso, hledejte po bytě věci, co začínají na vylosovaná písmenka. Doufám, že vás paní učitelka povede.


Ptá se: Jana

Dobrý den, já bohužel nemohu mít home-office ani ošetřovačku. Poradíte mi, jak ke samostudiu motivovat dva páťáky? Zatím to berou jako prima prázdniny a ty dvě hodiny rozčilování každý večer mě ubíjejí… děkuji.

Odpovídá: Petra Mazancová

Jano, klobouk dolů, dva páťáci, to je drsná kombinace! Zkusila bych si s nimi rozepsat nějaký plán, co mohou udělat dopoledne, když jste v práci, nepřesouvala bych učení jen na večer. Třeba nějakou hezkou tabulku, kde si budou odškrtávat? Zařadila bych do ní i chvilku čtení oblíbené knížky, vřele doporučuju aplikaci Duolingo na angličtinu, mohou spolu třeba soutěžit.
Pevné nervy!


Ptá se: Wolf

Kolik úkolů je rozumné, aby děti v nynější situaci dostávaly?

Odpovídá: Petra Mazancová

Wolf – to je výborný dotaz. V ideálním světě poskytujte jako rodič zpětnou vazbu učiteli, nebojte se s ním komunikovat. Učitelé se v nové situaci adaptují a nemusí množství úkolů dobře odhadnout, plus co se jednomu žákovi zdá málo, může druhému přijít hodně. Důležité je nastavit si s žáky nějaký systém, dávat termíny a myslet na to, že děti by měly taky chodit do přírody, trávit čas s hračkou, s knížkou, uvařit jednoduché jídlo, zacvičit si, zpívat a hlavně se smát. Na to všechno bychom jim jako učitelé měli dát dost času.


Ptá se: Monika

Dobrý den, pracuji na home office a můj muž chodí do práce. Takže nemám moc času věnovat se našemu třeťákovi. Ošetřovné jsem čerpala minulý týden, ale kvůli penězům potřebuji normálně pracovat. On se ale samozřejmě učí tak „lážo plážo". Myslíte, že učitelé předpokládají, že zadanou látku opravdu s nimi rodiče projdou? Já to nestíhám… Děkuji

Odpovídá: Petra Mazancová

Moniko, dobrý den, mám 4 děti, nejmladší ve třetí třídě a úplně vám rozumím. Nedělejte si hlavu, když všechno nestihnete, nenechte si vzít váš čas s dcerou, ve kterém si večer můžete třeba společně číst. Pokud máte pocit, že nestíháte, upozorněte na to paní učitelku nebo pana učitele. Své dítě znáte dobře, pokud cítíte, že je toho na něj moc, část úkolů můžete po domluvě s vyučujícím vypustit. Rodič může pomáhat, ale dítě by mělo přípravu zvládat co nejvíc samo – při zadávání úkolů na to, doufám, učitelé myslí. Držte se.


Ano, držte se všichni – rodiče, učitelé i děti. Všechno zlé je pro něco dobré – a všechno někdy skončí.