Mobilita – začiatok kariérnej dráhy

Projekty v programu Erasmus+ jsou pro studentky a studenty zajímavou zkušeností, o čemž svědčí reakce účastníků. Oceňují především sebezdokonalení v angličtině, ale i praktické zkušenosti z práce v cizím prostředí.

Obchodná akadémia v Žiline na základe schváleného grantu vo výške 68 085 EUR na projekt Mobilita – začiatok kariérnej dráhy (Mobility – the beginning of the career path) Národnou agentúrou programu Erasmus+ (kľúčová akcia KA1 – Vzdelávacia mobilita jednotlivcov, Mobilita učiacich sa a zamestnancov v odbornom vzdelávaní a príprave), zrealizovala stáže pre 30 žiakov 4. a 5. ročníka študijného odboru 6317 M 74 obchodná akadémia – bilingválne štúdium (slovensko-anglické) a 4. očníka študijného odboru 6317 M obchodná akadémia v Londýne vo Veľkej Británii. Hlavným cieľom projektu bolo umožniť žiakom otestovať si svoju pripravenosť na pracovný život uplatnením a obohatením teoretických vedomostí získaných štúdiom a s ohľadom na otvorenosť európskeho trhu práce sa pripraviť aj na prácu v inej členskej krajine.

V prípravnej fáze projektu (máj – jún 2019) boli na základe výberového konania podľa vopred stanovených a schválených kritérií vybratí účastníci zahraničnej odbornej praxe. V rámci prípravy pred mobilitou (jún – september 2019) absolvovali kurz kultúrnej a jazykovej prípravy, ktorého obsah bol zameraný na poznávanie kultúry, histórie, tradícií a životného štýlu obyvateľov Veľkej Británie, najmä Londýna. Jeho úlohou bolo pripraviť žiakov na rozdielne spoločenské a pracovné prostredie.

Realizačná fáza projektu – výkon odbornej praxe v Londýne – bola pripravená v spolupráci s ADC College v Londýne a uskutočnila sa v termíne od 13. 10. 2019 do 26. 10. 2019. Sprevádzajúce osoby Ing. Cedzová, Mgr. Eliášová a Ing. Kochláňová v spolupráci s mentormi na pracoviskách zabezpečovali monitoring a mentoring účastníkov stáže a implementáciu ECVET nástrojov. Naplánovali a zrealizovali pre účastníkov víkendový kultúrno-historický program, pôsobili ako psychická a morálna opora a pomáhali im pri prekonávaní spoločenských i pracovných rozdielov.

Počas odbornej praxe žiaci vykonávali odborné administratívne a ekonomické činnosti na pracovisku, plnili zadané individuálne a tímové pracovné úlohy a zlepšovali si komunikačné zručnosti v cudzom jazyku. Na základe splnenia kritérií hodnotiaceho nástroja ECVET (Work Experience Assesment) bola žiakom uznaná známka na vysvedčení za 4. resp. 5. ročník v predmete odborná prax a čiastková známka za esej v predmete jazyková odborná príprava v anglickom jazyku. Žiaci získali Europass Mobility, účastnícky certifikát ADC College a certifikát o absolvovaní mobility vystavený Obchodnou akadémiou.

Mobility v zahraničí umožnili žiakom spoznať kultúru, tradície a históriu Veľkej Británie, prispeli k odstráneniu predsudkov o trhu práce v zahraničí a poskytli im motiváciu do ďalšieho vzdelávania v podmienkach Európskej únie.

Poďakovanie patrí celému realizačnému tímu projektu: pani riaditeľkám Ing. Ľ. Pevnej, JUDr. Tomaníčkovej, vyučujúcim Ing. Cedzovej, Mgr. Ďuríkovej, Mgr. Eliášovej, Ing. Kochláňovej, Ing. Vartiakovi, PhD. a administratívnym pracovníčkam pani Baránkovej a Frývaldskej.

Ďalšie informácie o programe Erasmus+ sú dostupné na internetovej stránke www.erasmusplus.sk.


Reakcie účastníkov mobility

Aké činnosti ste počas stáže vykonávali? Čo nové ste sa naučili alebo v čom ste sa zlepšili?

– Naučila som sa, že je dôležitá komunikácia so supervízorom a správne pochopenie zadanej úlohy. Prišla som na to, že nie je hanba sa radšej dvakrát spýtať ako nebyť si istá a spraviť to potom zle. Takisto netreba robiť veci naviac, ale splniť radšej na 100 % veci, ktoré mi boli dané.

– Zlepšila som sa veľmi v anglickom jazyku. Naučila som sa veľa ekonomických odborných pojmov.

– Naučila som sa komunikovať s klientmi, odpovedať na problémy zákazníkov, pracovať v tíme, byť trpezlivejšia a zlepšila som si znalosti anglického jazyka.

– Pracovala som v realitnej kancelárii. Naučila som sa lepšie komunikovať v anglickom jazyku, naučila som sa pracovať s rôznymi programami, ktoré využívala realitná kancelária, ale naozaj za najväčšie zlepšenie pokladám schopnosť komunikovať s ľuďmi v anglickom jazyku na rôzne témy a dokonca ku koncu pobytu som bola schopná aj poradiť v istých situáciách v práci.

– Zlepšila som sa v anglickom jazyku. Naučila som sa pracovať v kolektíve a spoznala som niektoré zahraničné doklady, ktoré na Slovensku nemáme.

– Pracovala som v Excel dokumentoch spolu s informáciami z interného systému, skenovala som dokumenty a následne ich prideľovala do správnych zložiek. Vypisovala obálky pre klientov, písala dokumenty. Naučila som sa samostatnosti.

– Vytváranie tabuliek v Exceli, práca s dokumentami, vyplňovanie tlačív… zlepšila som sa v odbornej angličtine a mala som možnosť vidieť, ako vyzerajú zahraničné faktúry a ďalšie dokumenty.

Aké skúsenosti boli pre Vás najdôležitejšie, negatívne i pozitívne?

– Negatívum pre mňa bolo, že som prišla do neznámeho prostredia. Veľmi pozitívne pre mňa bolo, že všetci vo firme sa správali milo a pomáhali mi.

– Pre mňa bola najdôležitejšia skúsenosť práca v tíme zloženom z ľudí z rôznych krajín. Negatívna skúsenosť bola možno práca priamo s klientami, ktorí občas nemali trpezlivosť.

– Komunikácia so zákazníkmi mi pomohla zlepšiť si plynulosť v angličtine. Naučila som sa rozumieť viacerým prízvukom ktorým som zo začiatku nerozumela.

– Najdôležitejšie pre mňa bolo komunikovať v angličtine. Možno by som uvítala trošku viac úloh ale rozhodne som bola spokojná. Úlohy, ktoré som dostala na vypracovanie mi boli vysvetlené a atmosféra vo firme bola vždy veľmi priateľsky naladená. Celkovo prax hodnotím veľmi dobre a rozhodne by som ju odporučila aj iným.

– Pozitívne bolo, že som sa naučila veľa nových fráz a zlepšila si výslovnosť anglických slov. Negatívne bolo, že som niektoré dni nepracovala v kancelárii, ale v kostole.

– Naučila som sa byt zodpovedná, nebáť sa, byt sebavedomá. Boli sme odkázaní sami na seba, vedieť vyriešiť problémy sami.

– Najdôležitejšia bola pre mňa komunikácia v cudzom jazyku a správne pochopenie úloh. Bola som jedna z tých, ktorým bola vybraná menej kvalitná firma. Alebo skôr to ani nebolo o kvalite firmy, ako o tom, že sme robili veľmi nudnú a stereotypnú prácu. Nevadí, beriem to ako veľkú skúsenosť a som rada, že som mohla byť tohto súčasťou a mala som vôbec možnosť sa do Anglicka dostať.

– Zlepšenie si cudzieho jazyka, naučenie sa, skúsenosti s realitkou, ale čo sú pre mňa negatívne aspekty, bolesti chrbta a aj očí lebo som presedela za počítačom v priemere 7 hodín.

– Niesť si zodpovednosť za všetko, čo vo firme robím a dávať si pozor na chyby.

– Ako pozitívnu vec vnímam zlepšenie v anglickom jazyku a menší strach komunikácie s ľuďmi v inom jazyku, ako mínus je pre mňa to, že som vykonávala stále tú istú činnosť 2 týždne.
–

Radko Sáblík: Proč projektová výuka v době uzavření škol

Asi mnoho učitelů nezažilo, aby školy byly na delší dobu zavřené. Aby byli okolnostmi nuceni vymyslet způsob, jak své žáky a studenty vzdělávat na dálku. Na druhé straně i pro ně tato situace může přinést nové poznatky, nové zkušenosti, které pak mohou zúročit v klasickém vzdělávacím procesu.

Zdroj: Učíme online 15. 3. 2020. Portál byl spuštěn na Smíchovské střední průmyslové škole, jejímž je ing. Sáblík ředitelem. Tisková zpráva ZDE.

Za nejméně vhodné považuji pouhé zadávání tradičních úkolů, či žákům a studentům sdělit, že si mají nastudovat látku například od stránky 10 do stránky 100, z čehož pak budou zkoušeni. Proto jsem všem učitelům na své škole doporučil, aby zvážili možnost využít u nás tradiční projektovou výuku. U nás všichni studenti vytvářejí ve třetím a čtvrtém ročníku celoroční práci, studentský, respektive maturitní projekt. Tyto předměty jsou přímo v rozvrhu, většinou jsou témata zpracovávána v různě velké skupině řešitelů. Kromě toho vykonávají studenti krátkodobé či střednědobé projekty v některých předmětech.

Osobně se domnívám, že vymyslet pro skupiny studentů střednědobý projekt, třeba i s prvky nové látky, je velmi vhodný způsob pro současnou situaci ve všech předmětech. Studenti budou muset hledat informace, ty vyhodnocovat, komunikovat mezi sebou, využívat je k vytvoření řešení. Učitelé jim pak různou formou mohou radit, být pro ně konzultanty, mentory. Včetně využití různých forem on-line komunikace.

Až mimořádná situace pomine, mohou studenti své výstupy prezentovat a tím bude mít učitel i podklady pro jejich klasifikaci. Navíc při prezentaci při troše zkušeností, které naši učitelé mají, mohou snadno zjistit, jak moc se daný student na vytvoření projektu podílel, kdo byl tahounem a kdo se tak říkajíc vezl. Při prezentacích se pak i další skupiny studentů dozvědí mnoho zajímavého, mohou se svých kolegů ptát, čímž si tázaní procvičují další důležité dovednosti, jako je umět dobře a srozumitelně vysvětlit své výstupy.


Proč volit skupinu, a ne zadat projekt jednotlivci

Vycházejme prosím z praxe. Málokdy se v ní stane, že něco řeší jednotlivec, většinou musí spolupracovat tým, ve kterém jednotlivci zastávají různé role, vycházející z jejich silných stránek, z jejich dovedností, zkušeností. K tomu se jim velmi hodí zkušenosti s prací v týmu, ve schopnosti v týmu komunikovat, stát se jeho lídrem, vést ho. Ne každý se s tím však setká během základní či střední školy, byť situace se postupně mění k lepšímu.


Kolik řešitelů je vhodných pro pracovní skupinu

Pochopitelně bude záležet na daném tématu a jeho šíři. Dva řešitelé dle mého nejsou skupina, tři pak ta nejmenší. Horní hranice de facto není omezená. Například, když jsme řešili před roky modelování koncentračních táborů v Osvětimi pro jejich pozdější virtuální prohlídku, pracovalo na tomto projektu více než čtyřicet studentů třetích a čtvrtých ročníků. Tam již byli studenti rozděleni do podskupin, ve kterých spolupracovali, a pak své výstupy skládali dohromady. Tam už byla komunikace obtížnější, stejně jako řízení projektu.

Pro současnou situaci bych asi mohl doporučit skupiny o počtu tří až šesti žáků či studentů, ale opravdu bude záležet na konkrétním tématu a na tom, jak dokáže učitel práci definovat, a jak dokáže dohlédnout, aby si řešitelé tuto práci rozdělili rovnoměrně. A také úměrně jejich dovednostem.


Rozdíl mezi projektem, domácím úkolem či referátem

Tradiční domácí úkol většinou znamená pocvičování si znalostí a dovedností na typickém příkladu, cvičení, vztaženém ke konkrétní úzké specializaci. Referát znamená vytvořit pomocí převzatých informací smysluplný výstup. Naproti tomu projekt staví před jeho řešitele konkrétní úkol, nemůže spočívat pouze na převzatých informacích, musí zde být vlastní podíl řešitelů. U projektu většinou také jde o nutnost řešit daný problém v souvislostech, komplexně, napříč různými oblastmi vzdělávání, nutnost přenést teoretické poznatky do praxe.

Co je pro projekt typické, je hledání řešení. Většinou nejde o stereotypní postupy, řešitelé objevují nové cesty, objevují nové poznatky, učí se novým znalostem a dovednostem, uplatňují svou kreativitu. Pro splnění úkolu musí každý z nich naplnit svou část úkolu, někdy i v časové posloupnosti, což je nutí dodržet termíny, odevzdat kvalitní práci, aby tím nepoškodili celou skupinu. Ne každý je tak otrlý, aby nechal své spolužáky na holičkách.

Také se mnohdy stane, že během práce se automaticky vygeneruje lídr, někdy i jedinec, od kterého by to nikdo nečekal, spolužáci ani učitel. Někdy i on sám pro sebe objeví své skryté manažerské vlohy.


Krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý projekt

Již jsem zmiňoval celoroční práci na naší škole ve třetím a čtvrtém ročníku, zde jde jasně o dlouhodobý projekt. Navíc v některých případech se netýká jen jednoho roku, ale začíná v ročníku třetím a končí v ročníku čtvrtém. Za dlouhodobý projekt se ale dá považovat i ten, který žáci či studenti řeší během jednoho pololetí.

Za střednědobý projekt považuji takový, který trvá po dobu týdnů až měsíců. Zase záleží hodně na zadání a na intenzitě či množství vykonané práce.

Krátkodobý projekt mohou vlastně řešit studenti či žáci i během jedné hodiny, dvouhodinovky, ale třeba během studijní stáže, kempu, školy v přírodě a podobně.


Ve skupině nelze práci spravedlivě ohodnotit – mýtus

Dle mého jde opravdu o mýtus, který se nezakládá na realitě. Záleží však hodně na tom, jak s danou skupinou hodnotitel pracuje, komunikuje. Uvedu opět na příkladu našich studentských a maturitních projektů.

Každá třída je rozdělena přibližně na polovinu podle počtu osob ve skupinách. Ta má v rozvrhu ve třetím ročníku dvě hodiny, ve čtvrtém nově dokonce tři hodiny. Během nich s nimi pracuje garant projektu, který jim nakonec přiděluje body na návrh konzultanta. Ale také před ním skupiny řešitelů prezentují své dílčí výstupy, čelí otázkám jeho i svých spolužáků.

Každá skupina má také svého konzultanta, který je odborníkem na zvolené téma. To si volí u nás studenti sami, já jako ředitel jim ho schvaluji. A ne automaticky. Musí jít o skutečný projekt a ten musí mít i další využití. Pro studenty, pro školu, pro sociální partnery naše či studentů. Jen v případě, že si studenti téma sami nevyberou, tak jim ho přidělím. Což se děje jen v menším procentu řešitelů, u studentů, kteří v danou chvíli nic moc neumí a nic moc je nezajímá.

Konzultant tedy s týmem komunikuje po celý školní rok, většinou elektronicky přes hodnotící list na Virtuální škole. Tam studenti zavěšují své dílčí výstupy, v komentačních bodech pak mohu nejen já sledovat jejich komunikaci s konzultantem. Ten většinou napíše, co se mu na zavěšeném výstupu nezdá, co v něm mají řešitelé opravit. A ti tak činí, někdy i opakovaně.

Jelikož garant i konzultant sledují práci skupiny po delší dobu, dokáží zjistit, kdo je tahounem skupiny a kdo se naopak veze. Jelikož si studenti ve skupině rozdělí úkoly na konci analýzy, kterou všichni dělají na začátku projektu, lze i k tomu přihlédnout. A věřte, při prezentacích se pozná, zda daný student úkol skutečně vyřešil, anebo to za něj udělali spolužáci, aby mohli projekt dotáhnout do zdárného konce. Pak se stane, že jeden ze studentů má třeba na konci roku z projektu známku výbornou, zatímco jiný hodnocení dobré či dostatečné.

Online jazyky rozdají zdarma své kurzy studentům

Online jazyky, se kterými se pomocí online programů a aplikací vzdělávají stovky tisíc Čechů, nově otevírají své programy a dávají kurzy angličtiny a nejazykové kurzy až do konce školního roku zdarma pro všechny studenty základních, středních, vysokých i mateřských škol.

„Vývoj situace v posledních dnech byl šokující nejen pro nás, ale pro všechny. Učitelé z různých škol nás začali masivně kontaktovat, zda pro ně můžeme zprostředkovat online výuku pro studenty. Tak dlouhý výpadek v učivu si školy nemohou dovolit,“ komentuje vývoj posledních týdnů Martin Dvořák z Online jazyků a dodává: „S našimi kurzy mají aktuálně zkušenosti žáci a studenti ze 402 základních a středních škol. Situace posledních dní se ale v České republice tak zkomplikovala, že jsme se rozhodli poskytnout naše kurzy všem dětem a studentům zdarma a to až do konce školního roku."


Na své si přijdou nejmenší i vysokoškoláci

Online jazyky zpřístupňují svou vlajkovou loď – kurzy angličtiny – a to už pro nejmenší žáky mateřských škol, kurzy pro žáky základních škol, obecné kurzy angličtiny od A1 po C2 i speciální kurz angličtiny jako přípravy k maturitě.

Pro žáky a studenty nově otevírají také zásobu nejazykových kurzů pro základní a střední školy, kde si mohou opakovat český jazyk, dějepis, zeměpis nebo chemii. Mezi těmito kurzy si studenti mohou vybrat a studovat je v rámci online rozhraní na svém počítači nebo v rámci aplikace na svém telefonu a tabletu. „V rámci mobilní aplikace je možné se propojit se svými spolužáky a motivovat se ve studiu navzájem. Obratem také připravujeme rozšířený přístup pro učitele, aby mohli posun dětí ze třídy sledovat a vyhodnocovat,” představuje novinky v systémech Martin Dvořák z ONLINE jazyků.


Bezplatnou aktivaci kurzů pro děti, žáky a studenty je možné získat ZDE.

Webináře společnosti Soitron budí velký zájem. Stovky pedagogů se učí, jak zvládat výuku na dálku

Již přes 1500 učitelů se zúčastnilo interaktivních webinářů společnosti Soitron, prostřednictvím nástrojů společnosti Microsoft. Celkem se jich v českých a slovenských školách z různých krajů od poloviny března 2020 uskutečnily už dvě desítky a zájem stále stoupá.

Kvůli přerušené výuce v českých a slovenských školách řeší pedagogové nelehký úkol – jak při online hodinách využívat moderní technologie. Pedagogům s tím pomáhá i společnost Soitron prostřednictvím online webinářů, které jsou realizovány výhradně pro učitele, ředitele nebo správce sítě.

Učitelé i žáci dostávají v rámci webinářů řadu užitečných rad, jak používat nástroje Microsoft Office 365 pro školy, včetně desktopové a mobilní aplikace Microsoft Teams. „Webináře jsou bezesporu něčím, co lidé začali vnímat jako pomoc. Možná přichází doba kombinovaného vzdělávání, kdy se právě tato forma stane už na základních školách zcela běžnou. Již delší dobu nabízíme vzdělávacím institucím školení, která jsou automaticky doplňována právě webináři, sloužícími k opakování látky,“ vysvětluje konzultant pro vzdělávání společnosti Soitron v ČR Jiří Chytil. Kvůli zájmů pedagogů bylo nutné navýšit kapacitu webinářů s pomocí nové technologie Broadcast. Nyní se jich může společně zúčastnit až 10 000 účastníků.


Zadání testu je hotové během pár minut

Učitelé si velmi chválí webinář zaměřený na tvorbu písemných prací prostřednictvím nástroje Microsoft Forms. Umožňuje během pár minut vytvářet například testy z matematiky a snadno je sdílet se studenty. Součástí každého webináře je i seznámení se s funkcionalitou aplikace OneNote, určené k zapisování a předávání učební látky na dálku.

Populární jsou i webináře zaměřené na komunikaci prostřednictví Microsoft Teams. Na jednom z nich spolupracoval i Tomáš Milička, učitel informatiky a matematiky na GPOA Znojmo. „Hlavní výhoda používání Microsoft Teams ve vyučování spočívá v tom, že mezi sebou studenti ihned komunikují. Okamžitě se mohou na cokoliv ptát, a z mé zkušenosti jsou mnohem aktivnější než ve třídách. Záznam vyučovací hodiny se navíc nahrává, takže se k němu mohou kdykoliv vrátit a v klidu si probíranou látku prostudovat,” uvádí Tomáš Milička a dodává, že jedním z velkých bonusů webinářů je právě vznik komunity pedagogů, kteří chtějí od společnosti Soitron i nadále pomáhat a radit.


Online nástroj pro výuku na gymnáziu nastavili v rekordním čase

Společnost Soitron se v této složité době snaží pomáhat nejen jednotlivým pedagogům, ale i školám a prezentované výhody online výuky dokáže velmi rychle uvést do praxe. Příkladem je Gymnázium Kysucké Nové Mesto na Slovensku, kde nasazení Microsoft Office 365 proběhlo v extrémně krátkém čase. „Na základě informací z webinářů nás paní ředitelka gymnázia požádala o pomoc při nasazení a nastavení Office 365. Vypracovala podklady a seznam učitelů i studentů. My jsme následně vytvořili prostředí MS Office 365, ověřili a přidali doménu a následně vytvořili profily žáků,“ popisuje Martin Kameniar, team leader cloudové infrasktruktury společnosti Soitron na Slovensku.

Díky skvěle připraveným podkladům a dobré spolupráci s paní ředitelkou bylo během víkendu za dvě hodiny vše nastavené. Žáci tak v novém týdnu začali používat své online účty. „Pomáháme samozřejmě dál – nastavení Microsoft Office 365 je aktuálně před dokončením na dalších dvou školách“ doplňuje Martin Kameniar, který se na této aktivitě podílí s kolegou – konzultantem pro vzdělávání Michalom Podroužekom.


V Minecraft: EducationEdition studenti trénují prostorovou představivost

Soitron učitelům připomíná, že pro studenty je do konce června 2020 k dispozici i interaktivní výuková počítačová hra Minecraft: EducationEdition, která je modifikací úspěšné celosvětově známé hry Minecraft. „Více než tři roky učím v Minecraftu. Nejprve jsme v něm postavili model vlastní školy. Super projekt na půl roku, kde se toho děti naučily možná více než při předchozím způsobu výuky. No a teď ho mám v osnovách. Půl roku se v něm učíme programovat. Využívá modelování ve 3D, čímž trénujeme prostorovou představivost. Jelikož se jedná o simulaci reálného světa, můžeme řešit skutečné problémy,“ podotýká zkušený učitel informatiky z gymnázia v Českých Budějovicích Miroslav Kotlas a nabádá učitele, aby se online nástrojů pro výuku nebáli.

„Zvládnete to i vy. Podporu vám mohou poskytnout vzdělávací centra Microsoftu, které jsou roztroušeny po celé republice či společnosti jako je Soitron, které vám pomohou s kompletním řešením. Vy už jen učte a užívejte si to,“ dodává Miroslav Kotlas.

Aktuální přehled webinářů a záznamy již uskutečněných najdete ZDE.

Peter Gray: Zavření škol kvůli koronaviru: vzdělávací příležitost

Vzdělání je mnohem více, než to, co je učeno ve škole. Využijte toho. Pandemie nikdy není dobrá věc. Je to hrozná věc. Ale možná z ní může vzejít něco dobrého.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 22. 3. 2020, překlad Jakub Václavovič

Cokoli, co přeruší naše zvyklosti, nás může vést k tomu, abychom zkoušeli jiné možnosti. Možnosti, které nás z dlouhodobého pohledu mohou posunout. V tomto článku chci mluvit o potenciálních benefitech koronavirem způsobených uzavření škol a zrušení mimoškolních dospělými řízených aktivit, kterými děti před tím trávily mnoho času.

Není žádným tajemstvím, že školní děti poslední dobou trpí přeorganizováním života. Ve škole nebo školní prací tráví více času než doma a mnohé jsou ve zbytku dne zaneprázdněné aktivitami, které řídí dospělí. Děti byly zbaveny svobody objevovat a následovat své vlastní zájmy, vytvořit si sebevědomí a zažít nezávislost, která vychází z vytváření svých vlastních aktivit a řešení svých vlastních problémů. Mezi následky patří rekordní úroveň úzkosti, deprese a dokonce i sebevražd a velké poklesy v kreativitě a pocitu kontroly (řízení) vlastního života mezi dětmi a mladými dospělými. Když jsou životy dětí programovány ostatními, nenaučí se žít vlastní životy. Pokud děti neustále dělají, co jim dospělí řeknou, mají málo příležitostí objevit a následovat, co ony samy chtějí dělat – tedy objevení toho, do čeho jsou zapálené.

Zdá se, že jako společnost věříme, že všechen schooling (přesvědčení o nezbytnosti škol jako institucí zajišťujících vzdělávání, opak unschoolingu, pozn. překl.) a vedení dospělými jsou dobré pro vzdělávání dětí, ale tak tomu není. Vzdělávání, když se nad tím zamyslíme, je mnohem více, než memorování faktů a učení se akademických znalostí vyučovaných ve škole. Stát se vzdělaným znamená zjistit, kdo jste, co rádi děláte, jaké je vaše místo ve světě a naučit se, jak se stát zodpovědným za svůj život a jak řešit své vlastní problémy. Toto všechno vyžaduje svobodu si hrát a objevovat, neomezovanou kontrolou dospělých. Druh svobody, kterou měla většina dětí v minulých dekádách, ale dnes chybí. Teď, díky karanténním opatřením, mají děti příležitost experimentovat se svobodou, pokud jim to dovolíme. Přiznávám, není to plná svoboda, která by byla ideální. Dokud virus koluje, děti nemají možnost se potkávat a hrát si spolu. Ale stejně mají děti najednou více času než kdy předtím si vytvořit a strukturovat své vlastní aktivity.

Jak můžete vy jako rodič pomoci dětem dobře využít tuto možnost? Tady je pár myšlenek.


Nebojte se, že děti budou akademicky pozadu

Skutečně jen velmi málo z toho, co jsme se měsíce učili ve škole, si dlouhodobě zapamatujeme. Jsou důkazy o tom, že znalosti ve školách nejvíce prosazované – čtení, psaní a numerické znalosti, se děti hlouběji učí v mimoškolních aktivitách než ve škole. Oproti populární představě „letního propadu” v akademických znalostech výzkumy ukazují, že znalost čtení a matematické myšlení se může oproti měsícům strávených ve škole rychleji zlepšovat právě během letních prázdnin (více ZDE). Když si děti čtou pro zábavu nebo řeší skutečné problémy kolem sebe zahrnující matematiku, získávají tyto znalosti ve větší hloubce a způsobem, který dává smysl. Zapamatují si je lépe, než v rámci školní práce.

Po léta dělám výzkum s mladými lidmi zapojenými do sebeřízeného vzdělávání. Tito lidé nechodili do škol založených na kurikulu, ale byli vzděláváni doma dle myšlenek unschoolingu nebo chodili do škol určených pro sebeřízené vzdělávání. Jako děti se vzdělávaly hrou, objevováním, následováním svých zálib bez toho, aby jim byly nuceno kurikulum. Některé z nich, z různých důvodů, se v jistý moment rozhodly začít chodit na běžnou veřejnou školu. Obvyklým výsledkem bylo, že neměly žádný problém se zařadit do třídy, v jaké by běžně byly, kdyby chodily do školy. Pokud byly v něčem pozadu, rychle to dohnaly.

Pokud škola, do které vaše děti chodí, vyžaduje od žáků dělat určitý počet domácích úkolů za den a zasílat je přes internet, tak by to asi měly udělat, aby nemusely čelit okamžitým dopadům. Většinou ale dokáží dokončit tuto práci v mnohem kratším čase, než jaký vyžaduje běžný školní den, takže jim stejně zbyde dostatek volného času (bohužel, zdá se, že zkušenosti rodičů v České republice jsou odlišné a momentálně se potýkají s velkým množstvím práce, která je po jejich dětech požadována, pozn. překl.).


Umožněte dětem přijímat zodpovědnost a zkoušet nové výzvy

Skrze neziskovou organizaci Let Grow jsme já a moje kolegyně Lenore Skenazy zjistili, že děti by rády převzaly velké domácí práce, u kterých jim zatím nebyla dána důvěra k tomu, aby je dělaly. Například některé děti chtěly samy uvařit jídlo pro celou rodinu, ale neměly k tomu příležitost z důvodu strachu rodičů, že se zraní, nebo se jim to nepovede. Pokud to tak je ve vaší rodině, je to šance pro vás i vaše dítě se naučit něco velmi hodnotného. Můžete se naučit se uvolnit a nebýt takovým perfekcionistou a váš potomek může zažít nadšení z šance sám uvařit. Moje rada je nechat dítě udělat to podle sebe a radit jen, pokud je to skutečně nezbytné z hlediska bezpečnosti, nebo když si dítě řekne o pomoc. Vaření nabízí učení se i v oblastech matematiky a čtení. A pokud se jídlo nepovede, lekcí je, že chyby není třeba se bát, že je to náš nejlepší učitel. Stačí to zkusit znovu.

Tady je další, smělejší nápad. Dle věku vašeho dítěte se jej můžete zeptat, jestli by si chtělo vymalovat pokoj – jakoukoli barvou si přeje! Opět, zbavte se svého perfekcionismu a potřeby kontroly, aby mohlo situaci převzít vaše dítě. Dobře si pamatuji, když mně poprvé rodiče dovolili vymalovat si vlastní pokoj, bylo mi asi deset let. Byla to zkušenost, která mi pomohla vyrůst. V sebevědomí jsem vyrostl o metr do výšky. Rodiče mi dali nějaké instrukce, ale nechali mě to udělat samotného (i když mi rozmluvili, abych pokoj vymaloval černo-žlutými pruhy).

Mnoho dětí, a není to žádné překvapení, by moc rádo zažilo venku nová dobrodružství s pocitem nezávislosti, ale bylo jim to znemožněno obavami rodičů. Například, jedna dívka chtěla na kole objet blok, sama, bez rodiče, který by jel s ní. V rámci projektu Let Grow dívka dojednala s rodiči, že nejdříve sama dojede na konec bloku a zpět, zatímco se jeden z rodičů dívá. Když se to povedlo, dívce umožnili jet na konec bloku a zpátky i bez jejich dohledu. Nakonec dívce dovolili i jezdit kolem bloku. V tomto příkladu rodiče překonali svůj strach v postupných krocích, v procesu, kterému kliničtí psychologové říkají systematická desenzibilizace a dívce se díky tomu mohlo výrazně zvýšit sebevědomí.

Jaká dobrodružství můžete svému dítěti umožnit? Samozřejmě, virus limituje některé venkovní aktivity, ale rozhodně ne všechny. Dokud děti zůstanou alespoň dva metry od ostatních lidí, kteří by mohli být přenašeči, venku je bezpečněji než uvnitř. Virus likviduje slunce i vítr a přežije mnohem déle uvnitř, než venku.

Možná si vaše dítě může i hrát venku s kamarády, když vynaleznou hru, u které bude potřeba držet se od sebe okolo dvou metrů. Můžou tomu říkat třeba koronaball. Představuji si například hru, u které jsou děti přivázané k sobě dvou a půl metrovým lanem a musí od sebe zůstat dostatečně daleko, aby bylo lano pořád napjaté a nedotklo se země, zatímco si přihrávají míč a běží přes hřiště směrem k brance. Je to jen nápad jak stimulovat nové, kreativní myšlenky. Umožněte dětem to vymyslet. Vytváření nových her je také velké učení.


Příležitost pro rodinnou pospolitost

Rodiny jsou poslední dobou zaneprázdněné stíháním práce a organizovaných aktivit a mohou mít nedostatek příležitostí se skutečně poznat. Teď je tu šance pro vás a vaše děti zlepšit vzájemný vztah tak, jak se vám to třeba před tím nedařilo. Povídejte dětem příběhy ze své minulosti nebo rodinné historie. Čtěte si spolu skvělé knížky, ty, které si užijí lidé všeho věku. Hrajte si spolu. Možná můžete své dítě naučit nějakou hru, kterou jste hráli jako děti, a dokázat jim, že není nudná. Možná vás vaše děti mohou naučit nějakou svojí oblíbenou počítačovou hru a dokázat vám, že není špatná. Každý se učí! Jedna z mých oblíbených vzpomínek z dětství je z doby, kdy jsme v Minnesotě zapadli na pár dní sněhem a nikdo nemohl nikam jít. Do nekonečna jsme hráli kanastu, hodně se nasmáli, mezi hraním kanasty si četli z našich oblíbených knih. Sněhová vánice vytvořila mnoho problémů, ale díky ní mám vzpomínky, kterých si budu cenit celý svůj život.

Jak si vaše děti budou pamatovat pandemii roku 2020?

Celý text najdete ZDE.

Co nového obsahuje přepracované vydání knihy Respektovat a být respektován?

„S potěšením oznamuji, že 20. 4. 2020 vyjde nové přepracované vydání naší knihy Respektovat a být respektován. Knihu si můžete už teď objednat u nakladatelství PeopleComm“ napsala nám Jana Nováčková.

Nové přepracované vydání důsledně vychází z konceptu Respektovat a být respektován a doplňuje ho o nové poznatky, které byly publikovány za 15 let od vydání první knihy. Také jsou v něm využity bohaté zkušeností z vedení stejnojmenných kurzů.

V knize najdete při zachování všech základních myšlenek R + R tyto nejpodstatnější změny:

– Nově je zařazena kapitola o zvládání vlastních emocí. Vycházíme vstříc potřebám a zkušenostem účastníků našich kurzů, kteří si často povzdechli: pokud jsem v klidu, tak se mi respektující komunikace docela daří, ale když jsem v emocích, tak to nezvládám.

– Já-sdělení jako nástroj sdělování vlastních potřeb, emocí a očekávání je pojato jako samostatná kapitola – předtím byly informace o něm obsaženy v několika kapitolách.

– Podstatně je přepracovaná kapitola o potřebách (včetně potřeb rodičů a zdůraznění tzv. vývojových úkolů).

– Nová je kapitola Vztahy – osobnost – socializace, jež propojuje témata, která byla sice zmíněna již v původní knize, ale dává je do dalších souvislostí a doplňuje novými tématy (pojem attachment, jak vytvářet návyky, postup při zprostředkování hranic).

– Další nová kapitola Konflikty jsou příležitost k učení se týká postupů jak při konfliktech dospělých s dětmi, tak dětí mezi sebou.

– Čtyři kapitoly týkající se motivace (vnitřní a vnější motivace, tresty, odměny, pochvaly) jsou doplněné o novější poznatky.

– Zcela byla přepracována první část kapitoly o škole (s názvem Tradiční škola versus svobodné vzdělávání). Je v ní představen koncept vnitřně řízeného vzdělávání a přehledně uvedeny argumenty z vývojové psychologie, proč je tradiční školství nereformovatelné a v čem jsou jeho největší rizika.

– Nově jsou za většinou kapitol zařazena stručná shrnutí toho nejdůležitějšího. V některých kapitolách jsou použita grafická schémata ilustrující text.

– Výrazné změny doznalo i grafické zpracování – text se čte „hladčeji“, jsou odstraněny zvýrazňující prvky (tučné písmo a rámečky v textu), tak, aby si čtenář sám mohl rozhodnout, které informace jsou pro něj osobně důležité.

– Seznam literatury je doplněn o stěžejní díla, která vyšla za posledních 15 let.


Poznámka autorek

Původně jsme se pokusily knihu přepracovat společně s manželi Kopřivovými, spoluautory konceptu Respektovat a být respektován. Na rozdíl od nás se však věnují ještě naplno vedení kurzů (my dvě jsme je již předaly dalším námi vycvičeným lektorkám). Jejich pracovní vytížení je natolik veliké, že nebylo v jejich silách se věnovat ještě i přepracování knihy. Proto jsme se společně domluvili, že přepracování knihy si vezmeme na starost už jen my dvě. (Jana Nováčková a Dobromila Nevolová)

Zuzana Hronová: Rodiče chtějí změny ve školách

Velká část rodičů si přeje změny ve vzdělávání svých dětí. Málo však není ani těch nenáročných, kteří nemají na školu žádné zvláštní nároky a přejí si hlavně to, aby je ničím nezatěžovala (24 procent), popřípadě těch spořádaných, kterým jde hlavně o školní osnovy, disciplínu a výkon (28 procent). Typy rodičů podle jejich nároků na školy se detailně zabýval průzkum společnosti School My Project.

Zdroj: Chytré Česko 21. 2. 2020

Ač se české školství dlouho nenacházelo v dobré kondici, z výzkumů opakovaně vyplývalo, že zhruba dvě třetiny oslovených rodičů byly se stavem školství spokojeny naposledy v roce 2009. Jenže v roce 2015 připravily výzkum rodičovské spokojenosti společnosti EDUin, Scio, Společnost Montessori, Unie center pro rodinu a komunitu a neformální sdružení pro individualizaci vzdělávacího procesu Vysněná škola. Nespokojily se jen s ošidnou škálou spokojený-nespokojený, ale nálady rodičů a jejich touhu po změnách zkoumaly podrobněji.

Stav českého školství považovalo za velmi dobrý bez nutnosti změn pouhé jedno procento rodičů, 19 procent ho označilo za dobrý, ale s tím, že je stále co zlepšovat, a 51 procent o něm řeklo, že je spíše dobrý, ale některé věci je potřeba změnit. Konkrétní otázky pak odhalily u rodičů touhu po změně. Například více než 60 procent si přálo individuálnější přístup k žákům, zohledňující jejich schopnosti, úroveň či momentální zájem bez ohledu na rozvrh. A 56 procent rodičů se vyslovilo, že by bylo ochotno platit tisíc a více korun měsíčně za lepší vzdělávání svého dítěte.

Podobně dopadl tentýž rok i výzkum agentury Ipsos Pohled veřejnosti na české školství a na úroveň základních škol. V něm s výrokem, že české školství míří dobrým směrem, souhlasilo pouze 32 procent oslovených rodičů a s tvrzením, že stát se snaží zvyšovat kvalitu vzdělávání, souhlasilo 36 procent. Spolupráci rodičů s učiteli na základních školách hodnotí jako dostatečnou 31 procent dotázaných a zapojení rodičů do školního dění vidí jako dostatečné dokonce jen 25 procent.

Stále populárnější začaly být nejrůznější soukromé školy s rozličným zaměřením, alternativní školy, komunitní školy či domácí vzdělávání. Co se stalo? Vyrostla tu nová, porevoluční, liberálnější generace rodičů, které úroveň vzdělání přestala být lhostejná a začala jí vadit zakonzervovanost podmínek ve školství.

Společnost School My Project (Škola, můj projekt) šla ve výzkumu názorů rodičů ještě dál a místo škály spokojený-nespokojený a líbí-nelíbí provedla jejich podrobnou typologii a společně s výzkumnou agenturou IdeaSense připravila výzkum, který detailněji ukazuje pohled na potřeby rodičů nastávajících školáků. Pětistovka respondentů na škále vyjadřovala, co je pro ně do jaké míry důležité nebo co naopak od školy neočekávají.

Hned pro 89 procent odpovídajících bylo důležité, aby se učitel zaměřoval nejen na obsah výuky, ale také budoval vztahy mezi dětmi. Pro 83 procent dotázaných rodičů je důležité, aby školní hodnocení obsahovalo informaci, s čím by měli dítěti pomoci. Tedy aby hodnocení nejen říkalo, jak dítě uspělo či neuspělo, ale i to, co může dělat pro zlepšení, případně s čím mu mohou doma pomoci. Téměř 90 procent rodičů nechtělo do školy dojíždět více než dvacet minut.

Výzkum přinesl také zmiňovanou typologii českých rodičů do čtyř základních skupin na základě jejich odpovědí, přičemž žádná z těchto skupin výrazně nepřevažuje.

Nejpočetnější byli tzv. spořádaní rodiče (28 procent). Podle výzkumníků je pro ně důležité školní hodnocení a to, aby je hodnocení informovalo, s čím by měli dítěti pomoci. Preferují, když škola zadává dítěti domácí úkoly. V porovnání s ostatními mají tito rodiče slabší vztah k využití digitálních technologií ve škole. Je pro ně důležité, aby obsah vzdělávání vycházel ze školních osnov. Nevyhledávají hlubší vztah mezi sebou a školou, nepotřebují, aby učitel byl partnerem pro výchovu dítěte nebo aby škola zohledňovala představy rodičů o metodě výuky. Od školy taktéž neočekávají prostor pro vlastní seberealizaci.

Spořádaní rodiče o sobě říkají: „Potřebujeme vyhodnocovat, jak si naše děti stojí vzhledem k cílům školních osnov. Hodnocení nám slouží k tomu, abychom věděli, jak našim dětem pomoci.“

Komunitní rodiče tvoří 26 procent a podle autorů studie se zajímají o to, zda se jejich i ostatní děti ve škole cítí dobře. Více než jiní rodiče chtějí, aby učitel budoval vztahy mezi dětmi. Je pro ně důležité, aby učitel byl partnerem jak pro vzdělávání, tak pro výchovu dítěte. Chtějí, aby škola byla přirozeným rozšířením jejich domácího prostředí. U školního hodnocení je méně zajímá, jak si dítě stojí oproti očekávaným cílům a výstupům. Stejně tak je pro ně méně důležité, zda učitel používá při vedení výuky konkrétní metody. Jsou více ochotní podílet se na financování vzdělávání svého dítěte.

Komunitní rodiče o sobě říkají: „Chceme, aby se naše děti i ostatní žáci měli ve škole dobře. Aby kromě obsahu výuky učitel budoval i vztahy mezi dětmi. Škola nemá děti jen vzdělávat, ale i vychovávat.“

Nenároční rodiče představují 24 procent. V porovnání s ostatními segmenty tito rodiče kladou na školu dle výzkumníků menší nároky. Záleží jim však na tom, aby se výuka nepřenášela formou domácí přípravy na rodiče. Je pro ně důležité, aby stát kompletně hradil vzdělávání. Méně je pro ně důležité, aby učitel budoval vztahy mezi dětmi a aby hodnoty jejich rodiny a školy byly v souladu. Preferují školu v blízkosti svého bydliště.

Nenároční rodiče o sobě říkají: „Vzdělávání má platit stát a za výuku je odpovědný učitel. Nechceme, aby na nás jako rodiče škola přenášela povinnosti a odpovědnost.“

A konečně 22 procent představují angažovaní rodiče. Výzkum je definuje jako ty, kteří chtějí mít možnost ovlivňovat obsah vzdělávání, fungování a pravidla školy. Podporují využití digitálních technologií ve škole. Je pro ně důležité, aby i jim škola dítěte nabízela prostor pro vlastní seberealizaci. Nelpí na tom, aby obsah vzdělávání vycházel ze školních osnov. Jak výzkum podotýká, do této skupiny také častěji spadají rodiče dětí se specifickými vzdělávacími potřebami.

Angažování rodiče o sobě říkají: „Chceme mít vliv na to, co se naše děti učí, a podílet se na tvorbě hodnot, které škola našim dětem vštěpuje. Škola nám dává příležitost i pro vlastní seberealizaci“

„Rozdělení těchto čtyř typů bylo v rámci republiky rovnoměrné, nenašli jsme rozdíly mezi kraji ani mezi městy a venkovem. Mohli bychom přitom očekávat, že například ve městech budou náročnější a angažovanější rodiče, zatímco v okrajových regionech budou spíše ti nenároční. Nic takového ale tento výzkum neprokázal,“ říká koordinátor propagace společnosti Václav Zeman. Upozorňuje také, že se o málokterém rodiči dá říct, že by reprezentoval čistě jen jednu kategorii. Může se s jednou z nich shodovat třeba ze šedesáti procent, vždy se ho však v různé míře týkají i charakteristiky ostatních skupin.

Vzdělávací společnost School My Project při své podpoře škol ředitelům radí, jak nepátrat jen po spokojenosti či nespokojenosti rodičů, ale po jejich konkrétních potřebách. To vedení škol otevírá spoustu nových témat a možností. Školy, které s touto společností spolupracují, tak hned při zápisu prvňáčků používají dotazníkový průzkum rodičovských očekávání směrem ke škole v on-line podobě. Nejde prý o to, aby se škola přizpůsobovala tomu, co chtějí rodiče, ale o to, aby si obě strany vyjasnily svá očekávání a své hodnoty.

„Obě strany si řeknou, v čem se shodnou a v čem ne a zda je dobré, aby dítě chodilo právě sem. V řadě případů to může předejít tomu, aby se nějaký rozkol odehrál až následně, třeba po půlroce nebo po roce, kdy už je pro dítě těžší opouštět školu, kde si již vytvořilo nějaké vazby,“ vysvětluje Václav Zeman.

Své poznatky a výzkumné nástroje nabízí společnost také zřizovatelům škol, neboť i pro ně by mělo být důležité mapovat mnohem podrobněji potřeby a požadavky rodičů v daném regionu a zvážit, zda a do jaké míry nabídka jednotlivých škol na tuto poptávku reaguje. „Pestrost vzdělávací nabídky v daném regionu nemusí být dána jen tím, kolik se v místě povolí alternativních či soukromých škol, které nasytí nejhlasitější nespokojené, ale i tím, kam a jak se budou profilovat ostatní školy v místě,“ říká Zeman. „Školy v dané oblasti by si mohly vybrat určitou část směřování a mohly by si mezi sebou rozparcelovat území a zaměřit se na určitý balíček rodičů,“ dodává.

Každý rodič si může snadno zjistit, do jaké kategorie patří a z kolika procent s ní má shodu, a to pomocí on-line dotazníku na stránce rodicovskatypologie.cz.

Firma neplánuje, že by udělala nástroj, který by rodičům po naklikání požadavků, preferencí a oblasti doporučil konkrétní školy, které by pro ně a jejich děti byly ideální. „Dokážeme spíše říct, jaká škola by typově odpovídala, ale nechceme doporučovat nějaké konkrétní,“ vysvětluje Zeman.

Jaké potřeby ke školám jsou pro rodiče nejdůležitější? Pro 89 % rodičů je hlavní, aby se učitel zaměřoval nejen na obsah výuky, ale budoval i vztah mezi dětmi.

Společnost School My Project pro školy vytvořila ucelený vzdělávací koncept nazvaný Škola, můj projekt. Celý koncept i jeho jednotlivé nástroje nabízí k využití dalším školám, dnes s nimi již pracují tři menší soukromé subjekty – škola Mánesova v Sokolově, škola Osmička v Roudnici nad Labem a ZáŠkola v Brandýse nad Labem. Těm firma mimo jiné pomáhá sledovat, co rodiče zajímá a jak to ladí s tím, na co klade důraz škola.


Nenechat děti semlít v systému a pomoci škole

Jednou ze škol, která s koncepcí Škola, můj projekt pracuje, je Gymnázium, základní škola a mateřská škola Mánesova s. r. o. v Sokolově. „Zájemci o naši školu mohou kdykoliv během roku po předchozí domluvě přijít na návštěvu do výuky. Rodiče jsou účastni výuky a poté následuje rozhovor s vyučujícím a vedením školy o tom, co rodiče viděli a zažili při výuce. Před nástupem dítěte do naší školy se scházíme s rodiči, mluvíme o naší koncepci a organizaci výuky, o našich hodnotách a principech a vyjasňujeme si vzájemné potřeby a očekávání,“ líčí zástupkyně ředitelky školy Markéta Adamcová.

S rodiči dle svých slov mluví škola otevřeně, to znamená, že upozorňuje i na případná rizika. Rodiče jejich budoucích žáků u nich dělají tzv. Q sort, tedy nástroj, který zjišťuje míru souladu jejich výchovně-vzdělávacích preferencí s preferencemi školy. Pokud dítě přestupuje z jiné školy, absolvuje v „Mánesovce“ zkušební období, většinou týden, kdy obě strany zjišťují, zda je pro něj škola vhodná.

Během školního roku tu pořádají několik informačních schůzek o koncepci školy, kam mohou přijít všichni, které to zajímá, a na cokoliv se zeptat. „Často tyto schůzky spojujeme s dalšími akcemi jako jsou například vánoční nebo velikonoční dílny, čajovna, ukázka prací dětí a podobně. Rodiče tedy mají mnoho příležitostí dozvědět se vše o naší škole,“ dodává Adamcová.

V Roudnici nad Labem někteří rodiče nebyli spokojení se státními základními školami, které se tu nacházejí. Přišly jim příliš konzervativní a zamrzlé v minulosti. Jako alternativa k nim vznikla v září 2019 komunitní soukromá škola Osmička se zaměřením na individuální a environmentální výchovu, jež ve výuce vychází právě z českého inovativního vzdělávacího konceptu Škola, můj projekt.

„Na velkých státních školách v Roudnici jsou učitelé, kteří nejenže učili moji ženu, když byla malá, ale dokonce i moji tchyni,“ přibližuje Michal Klečka, tatínek zdejšího devítiletého žáka. „Zažili jsme biflování věcí, o nichž děti nevědí, proč se je učí, doma hodinu a půl úkoly. Přechod do soukromé školy Osmička znamenal únik z tohoto systému,“ říká.

Pochvaluje si jednání školy se žáky i rodiči, v tomto směru šlo podle něj o obrat o 180 stupňů. „Z formálních třídních schůzek a poznámek v žákovské knížce jsme přešli na normální lidskou komunikaci, kdy se se zakladatelkou a ředitelkou Bárou Rajchlovou a také s učiteli bavíme jako rovný s rovnými, tak jak by si člověk představoval, že se s lidmi chce bavit. Odpoutalo se to od toho formalistického školství,“ líčí tatínek.

K dokonalosti podle něj chybí ještě více času na rodiče, což je ale dáno tím, že se škola teprve rozjíždí a zabydluje, takže vedení má práce „nad hlavu“. „Nicméně trend je nastavený dobře a chce to jen čas a rutinu. Rodiče se do chodu školy zcela přirozeně zapojují. Já trochu rozumím počítačům, tak jim pomáhám s IT vybavením, jeden tatínek je angličtinář, tak učí angličtinu, jiná maminka je znalkyně historie, tak učí dějepis, a jiní zase jdou s dětmi na bruslení nebo na výlet,“ popisuje.

Osmička převzala z konceptu Škola, můj projekt nejen otevřenou komunikaci s rodiči, ale i nový styl učení, zaměřený především na tzv. měkké dovednosti – tedy rozvoj sociálních, emocionálních či komunikačních schopností, sebepoznávání a seberegulaci, méně již na „tvrdé“ znalosti. „Vnímám to tak, že je to správně a tyto dovednosti jsou nesmírně důležité, ale stále mám pochybnosti, zda děti v životě uspějí, protože jsem vyrůstal ve školství konce 80. let, kdy jsme nic jiného než biflování znalostí nepoznali,“ říká Michal Klečka. Že je ale nový systém dobře nastavený, pozoruje na svém synovi a jeho osobním rozvoji.

„Státní škola mu nedávala žádný prostor, tady se najednou rozmluvil, získal sebevědomí a nadšení pro věc. Takže rádi spolu s ostatními rodiči vedení školy a učitelům pomáháme, jak se dá, protože nikdo z nás nechce své děti nechat semlít v současném státním systému školství v Roudnici,“ uzavírá.

Katka Králová: Když se dítě sekne a respektující přístupy selhávají: Co s ním?

Taky vám děti občas (nebo pořád) kazí plány a komplikují situaci? Zaseknou se, když se to nejmíň hodí? Třeba to od nich nejsou jen záseky, ale důležitá zpráva. Pojďte ji uslyšet. Ať se vám zítra, až se zas někde seknou, nestane to samé co mně: Že s nimi ztratíte spojení.

Jen ještě maličkost, než začnete číst. Zapomeňte prosím na chvíli všechno, co si o vychovávání dětí myslíte, a čtěte mezi řádky. Nejde tu o pokažený výlet, kterým to celé začalo, ale o citlivou věc, na niž ve výchově tak často zapomínáme: Být spolu.

A tak vás zvu: Pojďme navázat s dětmi ztracené spojení. Bez něj se totiž výchova (i Nevýchova) jen těžko podaří.


Výlet za trest: Zaseklé děti a máma na prášky

Den volna s dětmi, který si chcete pořádně užít. Takže vyrážíme.
„Mami, já mám hlad,“ slyším hned po pár metrech.
Vybalujeme křupky a jablíčko.

„Mě boolej nohy,“ říká za chvíli ta starší, „sednem si tady?“
„Tady ještě ne, nejdřív kousek ujdem, co říkáš?“ nadšeně navrhuju. Tenhle parádní výlet si nenecháme zkazit.
„Hm,“ povídá.
Beru to jako souhlas.
„Já si chci taky sednout,“ pípne ta mladší.

„Hele, tak co kdybysme si zpívaly, můžeme jít pomalu a užívat si to, co myslíte?“
„Skákal pes přes oves,“ chytne se okamžitě mladší dcerka.
Ale místo další sloky řekne: „Mamii, pejska taky boolej nohy.“
Z čeho?? Vždyť jsme ještě nic neušly.
„Mami, to je fakt vopruz,“ pronese otráveně ta starší.
„Já nejdu,“ mladší se nečekaně sekne a sedne si do sněhu.

Co je?? No dobře, asi mají nějakou nepohodu. Nesprdnu je, přece nejsem policajt. (Pro nezasvěcené: policajt je typ rodiče. 3 typy rodičů najdete tady.) Takže se ptám:
„A co byste potřebovaly, abysme mohly ťapat a užít si to?“
Známá Nevýchovná otázka. Plná respektu. Jenže když se použije tupě, bez respektu k situaci, nemusí vám fungovat.
„Nic. Já nechci ťapat.“
„Já taky ne.“
Uff.


Pomalu cítím, jak se mi žene krev do hlavy

Chci být trpělivá. Chci být laskavá. Chci s nimi hledat řešení… Ale normálně mě to štve. NECHCI poslouchat, že NECHCETE. Já si to chci krucinál s váma užít. Tak proč jste zaseklý a nejdete?
Dýchám a přemýšlím.
„Hele, a co bys potřebovala ty, mami, abysme nikam nemusely a normálně jsme si to užily?“
Podpásovka.
Stojím a nevím.

(Aha, takhle taky děti občas stojí a nevědí. Už se jim nedivím. Já teď fakt nevím, jsem plná emocí. Moc nechybí a kopala bych nožičkama kolem sebe, že chci a chci a chciii!)
Holky vidí, že se mnou není řeč. Vůbec mě teď nepřemlouvají, nenabízí, nenavrhujou (s respektem k situaci). Někdy jsou o tolik moudřejší než já. Jen tu teď se mnou jsou a sledujou.


Najednou bác! a výlet v háji

Ta starší se najednou zničehonic zatočí dokola a upadne do sněhu.
„Jauvajs! Moje noha! To bolí, mami,“ skuhrá, „nemůžu jít.“

Neeee! To je zlej sen, tenhle výlet. Chci si to s nima užít! Ale copak to jde?? Já se tady snažím, chystám, dělám pro ně první poslední, fakt se je snažím chápat, navrhuju… a jim je to jedno! S nima to fakt nejde. Možná všechny ostatní děti jsou v pohodě, ale ty moje jsou prostě jiný, netvrďte mi, že se s nima dá domluvit, žádná domluva na ně nefunguje! …

Znáte tyhle myšlenky?
Ne, máte pravdu, nejsou vůbec parťácké.
Jsou to jen myšlenky umanutého „dítěte“, které si vzalo do hlavy, že bude po jeho. Život bude dokonalej, plány budou vycházet, děti budou sluníčka a…


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Lucie Fialová: Jak poznáte školu, která vaše dítě respektuje

Poznámky, černé puntíky, za trest na chodbu, na záchod jen o přestávce. Jestli tohle není to, co byste si pro své dítě představovali, budete asi hledat spíš školu, která své žáky respektuje.

Zdroj: Rodiče vítáni 26. 9. 2017



Jak ji poznáte?


1. Školní řád, který staví práva žáků nad jejich povinnosti

Vztah školy k žákům poodhalí už letmý pohled do školního řádu: vyjmenovává jen povinnosti, nebo žákům přiznává i nějaká práva? Právo na vlastní názor, na svobodu projevu nebo právo založit samosprávný orgán žáků a studentů (např. školní parlament) by měly být u respektující školy samozřejmostí.


2. Pravidla pro fungování ve třídě spoluvytvářejí děti

Najdete je napsaná na stěně nebo na dveřích od třídy, dobrým znamením je dětský rukopis.


3. Respekt k tělesným potřebám

Děti mohou během vyučování volně pít a mohou si kdykoli dojít na záchod nebo vstát z lavice a protáhnout se.


4. Prostor pro relaxaci nebo vybití energie

Tahle položka může záviset na finanční situaci školy, ale v nějaké formě je jistě možná všude. Vstřícným krokem je alespoň gauč na chodbě školy, část třídy nebo chodby s koberci nebo třeba ping-pongový stůl.


5. Prostor, kde se mohou žáci vyjadřovat po svém

Nástěnka, kde mohou bez cenzury zveřejnit svůj inzerát, nabídku nebo nápad. Dobrým znamením také je, když škola využívá k výzdobě výtvorů svých žáků.


6. Veřejně přístupné dokumenty

Výroční zpráva, vzdělávací program, školní řád nebo inspekční zprávy by sice každá škola měla mít na svém webu, ale působí dobře, když je vyvěsí i na chodbě. Drobný detail, který celý obraz ještě vylepší: dokumenty nejsou za sklem ani přivázáné – škola důvěřuje svým žákům, že je neodnesou ani nezničí.


7. Zájem o názory žáků

Škola má žákovský parlament, který rozhoduje o důležitých záležitostech, a i během výuky je prostor pro to, aby žáci vyjádřili své názory – třeba během takzvaného ranního kruhu.


8. Otevřená komunikace s rodiči i se žáky

Učitelé nespoléhají jen na třídní schůzky, ale komunikují s rodiči vždy, když je potřeba. Raději než „o dítěti bez dítěte“ poskytují zpětnou vazbu v takzvané tripartitě neboli schůzkách v trojúhelníku rodič – učitel – dítě. Učitele také zajímá, co si o svém výkonu myslí sám žák – vede ho tak ke schopnosti sebehodnocení, které posiluje zdravou nezávislost na mínění ostatních.


9. Děti mají možnost podílet se na obsahu výuky

Mohou nabídnout, že zpestří hudební výuku tím, že zahrají na kytaru, nebo že si místo tělocviku zahrají na taneční soutěž Star Dance.


10. Otevřené dveře

Drobné detaily, které mají velký význam: dveře do ředitelny nebo do sborovny se zavírají jen ve chvíli, kdy za nimi probíhá důležité jednání. Jinak mají žáci možnost kdykoli vstoupit v případě, že něco potřebují.


Podívejte se na video z cyklu Vši ve škole o tom, jak poznat školu, která vaše dítě respektuje

Lenka Felcmanová: Diagnostika stylu učení žáků

Za uplynulou dobu koronavirové „domácí školy“ už rodiče jistě lépe vypozorovali určité potřeby svého dítěte při učení. Možná by některým pomohl přehled, jak diagnostikovat jeho styl učení, kterému se pak mohou lépe přizpůsobit.

Zdroj: Katalog podpůrných opatření

Každý člověk má při učení do určité míry specifické potřeby, někomu se lépe učí z tištěných materiálů, jinému vyhovuje více poslech výkladu či manipulace s didaktickými pomůckami. Rozdílné potřeby máme také např. v oblasti sociální, někomu vyhovuje učení o samotě, někomu naopak v kolektivu.

Tyto individuální preference nám usnadňují porozumění a osvojení nových a složitých informací. Pokud žákům pomůžeme jejich preferované potřeby a schopnosti při učení identifikovat, respektovat a využívat, pomůžeme jim celkově zefektivnit proces učení. Zprostředkujeme-li jim učivo metodami a způsoby, které vyhovují jejich preferencím, zvýšíme tím pravděpodobnost, že učivo pochopí a také si ho zapamatují.

V podpůrném opatření 2.6. Výuka respektující styly učení uvedeném v Katalogu je vycházeno z modelu učebních stylů Rity a Kennetha Dunnových (1975). Model definuje několik oblastí faktorů, které ovlivňují proces učení. Jednotlivé faktory mají různou míru vlivu na efektivitu učení. U každého jednotlivce se jedná o individuální soubor preferencí, přičemž některé mají u daného jedince silnější vliv než jiné. Také míra ovlivnitelnosti jednotlivých faktorů je rozdílná, některé jsou modifikovatelné jen velmi obtížně (např. výrazná dominance jednoho smyslu pro přijímání informací), jiné se naopak v průběhu života mění.

Rita a Kenneth Dunnovi představili pět klíčových oblastí, ve kterých vymezili faktory ovlivňující efektivitu učení:

Prostředí
– zvuky
– teplota
– osvětlení
– pracovní místo

Emocionální potřeby
– motivace (vnitřní, vnější)
– zodpovědnost
– vytrvalost
– struktura / flexibilita při učení

Sociální potřeby
– učit se sám
– učit se s kamarády: v páru, ve větší skupině
– přizpůsobení sociálních podmínek situaci (kombinovaný styl)
– pod vedením autority

Fyziologické potřeby
– preference určitého smyslu při přijímání informací – zrak, sluch, hmat…
– preference denní doby
– potřeba konzumace potravin
– potřeba pohybu

Psychologická oblast
– analytické/globální myšlení
– impulzivita/reflektivnost

Faktory ovlivňující styly učení (volně podle Dunnové)

Dále jsou na webu uvedeny příklady charakteristik žáků, které lze v rámci popisu jednotlivých oblastí využít. Popsány jsou krajní varianty a taktéž varianta středová.

Nechcete se svým dítětem zkusit pojmenovat jeho učební styl a využít ho (nejen) při domácím učení?

Lucie Ferenc Drugdová: Jak přežít karanténu s dětmi. Nebojte se je vystavit frustraci a budujte jejich samostatnost, říká psycholožka

Na jedné straně rodiče snažící se zvládat práci z domova a na té druhé potomci vyžadující neustálou pozornost. To je častý obrázek domácností v karanténě. Ať už jde o pomoc se školními úkoly, které děti často nezvládají vypracovat samostatně, nebo neustálé vymýšlení programu pro náročné „školkové” ratolesti, dospělí se v současných dnech často ocitají na pokraji sil. Psychických i fyzických.

Zdroj: www.whatnews.cz 27. 3. 2020

Jak s ale dětmi správně komunikovat a zvládnout celou situaci kolem koronaviru ke spokojenosti všech stran? To nám poradila uznávaná psycholožka Anita Michajluková, autorka knihy „Dítě, které se v životě neztratí“.

Už několik dní žijeme v situaci, na kterou asi nikdo z nás nebyl připraven. Kvůli koronaviru COVID-19 jsou zavřené všechny školy a mnohé společnosti poslali své zaměstnance pracovat z domova, kde ale kromě už vcelku rozumných školáků často zpestřují rodičům pracovní nasazení také potomci, co přestali navštěvovat mateřské školky…

…Problémem se ale často stává i fakt, že si rodiče mnohdy neví rady s množstvím učiva a úkolů, které jejich dětem zadávají učitelé. Nebo s tím, jak své ratolesti donutit, aby si všechny své povinnosti svědomitě plnily a oni s nimi během dne nemuseli neustále sedět nad učebnicemi a knihami místo svých vlastních povinností. Jak tedy zvládnout karanténu, aby byly všechny strany na konci dne spokojené?

Přečtěte si rady psycholožky Anity Michajlukové.


Vytvořte si s dětmi nové návyky pro novou situaci

Počítejte s tím, že nevíte, jak optimálně společně fungovat. V situaci, jako je karanténa, jsme totiž nikdy nebyli, proto nemůžeme mít vytvořené stereotypy, pravidla, vnitřní „šablony“ ani vyběhané cestičky. Stres ale vzniká právě i z toho důvodu, že od sebe očekáváme, že bychom to měli umět. Jsme zvyklí na určité spektrum situací, ve kterých se obvykle vyskytujeme, na které máme vybudované návyky, a díky nimž víme, co dělat nebo jak vzájemně fungovat – například umíme pracovní den, kdy jdou děti do školy a my do práce.

Zvyklí jsme třeba i na víkendový nebo prázdninový režim. Jenže režim, kdy jsme všichni spolu doma, ale nejde o víkend ani prázdniny, na to zvyklí nejsme. Není tedy divu, že ale automaticky saháme po modelu, který už máme a je tomu nejbližší, protože modely potřebujeme. Jde tedy třeba o to, že děti jsou zvyklé, že když jsme všichni spolu doma, je víkend nebo prázdniny, což znamená, že máma má na ně čas a s dětmi dělá vše společně. Je tedy vlastně jasné a přirozené, že se toho dožaduje i nyní. Jenže co s tím?

Vezměte děti do hry a vytvořte s nimi nové návyky pro novou situaci. Sedněte si všichni společně i s dítětem (klidně i s dvouletým), novou situaci mu vysvětlete a uzavřete dohodu o tom, kdy se co bude dělat. Stanovte si čas, kdy se každý z vás zabaví sám – dítě hraním, rodič pracuje, kdy se dělají věci spolu a podobně. Klidně udělejte rozpis časů či pomocí obrázků na ledničku a posunujte třeba kancelářskou sponku nebo magnetku, aby dítě vědělo, co je zrovna teď a co se po něm chce. Samozřejmě je třeba například délku toho, kdy se má zabavit samo, uzpůsobit věku. A i jemu rozčleňte čas na hru a pohádky, aby neskončilo u obrazovky pořád. A když u ní skončí, nemějte výčitky a vezměte ho pak na chvíli ven do přírody.


Budujte odpovědnost a samostatnost dětí

Vyjasněte si, co je čí odpovědnost. Tohle je velmi důležité zejména se školáky. My rodiče jsme často automaticky zvyklí být zodpovědní za kde co. Školu dětí k tomu pak přibíráme automaticky. Bereme to totiž tak, že přimět dítě, aby se učilo a dělalo úkoly, je naše věc. Dle mého je to velké nedorozumění a postoj, který v tuhle chvíli komplikuje situaci milionům rodičů v českých domácnostech s dětmi školou povinnými. Bereme jako automatické, že děti neustále řídíme a kontrolujeme. Stejně tak to totiž dělá škola během vyučování – dítě je řízeno zvenku. Důsledkem je, že většina dětí nemá vybudovanou vlastní vnitřní kontrolu a sebedisciplínu, což se v situaci, jakou je uzavření škol a nutnost samostatné práce doma, pekelně vymstí.

Problémem je, že mentálně jsou rodiče i děti automaticky nastaveni na výše popsané a rodičům nepřijde nic divného ptát se: „Jak mám dítě přimět, aby se učilo?“ A děti počítají s tím, že rodič je ten, kdo je k tomu bude kopat. Pardon, ale kdo chodí do školy? Dítě, nebo rodič? Kdo se potřebuje vzdělávat? Kdo nemá splněnou povinnou školní docházku?

Rodič je samozřejmě zodpovědný za to do školy za obvyklých okolností poslat, což většina rodičů dělá. Ale je rodič zodpovědný za to, jestli dítě ve škole bude dávat pozor? Jestli si napíše do sešitu vše, co má? To prostě jednak nejde a zadruhé to je proti přirozenému zrání dítěte. Dítě se totiž během svého vývoje a růstu učí přebírat zodpovědnost za větší a větší část svého života a školní požadavky jsou k tomu ideální učební situace. No, a to platí i pro učení se v karanténě.

Takže pomáhejte tam, kde je nad síly dítěte to zvládnout. Ale ruku na srdce, není mnoho z toho, co děláte automaticky, klidně možné nechat na dítěti? Například ať si samo sepíše, co všechno má na týden. Kdy má co odevzdat. Ať odhadne, kolik času na to bude potřebovat a naplánuje si to. No, a když to nezvládne a neodevzdá včas? Upřímně, kdy jindy, než teď to nebude problém? Prostě to spraví a pošle dodatečně. Nebo dostane pětku, ale troufne si za současné situace některý učitel nechat někoho propadnout? A opravdu je vaše životní zkušenost, že kvalita vašeho života se odvíjí od toho, jaké jste měli vysvědčení ve čtvrté třídě? Prostě jim dovolte budovat si disciplínu a zodpovědnost se všemi omyly a chybami. Teď!


Nebojte se vystavit děti přiměřené frustraci

Jako psycholožku už mě delší dobu trápí, že děti jsou zvyklé mít všechno hned, rodiče jim vychází přehnaně vstříc, pěstují se návyky na konstantní uspokojení a děti nejsou zvyklé na přiměřenou frustraci – například že musí počkat, že ne všechno bude hned a podle jejich představ.

Takže situace, kdy se rodič díky práci doma všemu ostatnímu v karanténě nemůže dítěti naplno věnovat, je vlastně výborná na trénink přiměřené frustrace. Dítě totiž nemá nárok na ideálního rodiče a ideální den – přiměřená míra frustrace potřeb dítěte je žádoucí, posiluje ho do budoucna a vybavuje na reálný život. Povinností rodiče totiž není zajistit dítěti ideální den a ideálně uspokojit všechny potřeby. Děti se potřebují nudit, umět si najít zábavu a mít volný čas, který jim nikdo neřídí nebo nevyplňuje. I za cenu toho, že se prostě chvíli vzteká a brečí. A že je dítě aktuální situací frustrované stejně jako vy? Vůbec nevadí, je to pro něj trénink na to, že až bude dospělý, ne všechno půjde snadno.


Hledejte rovnováhu mezi svými potřebami a potřebami dětí

V souvislosti s koronavirem se hodně mluví o imunitě – a není novinkou, že imunita souvisí i s naší psychikou. Pokud jsme tedy vnitřně ve fyzické i psychické pohodě a rovnováze, jsme odolnější, náš imunitní systém lépe funguje. A kdy jindy, než teď ho potřebujeme dobře funkční. Proto zvažujte, jestli obětovat se dětem, je aktuálně to nejlepší, co pro sebe můžete udělat a vychýlit se tak z rovnováhy.

Říci dětem na něco NE je naprosto v pořádku, stejně jako je v pořádku v některých chvílích říkat ANO. Mnoho rodičů má představu, že když dítěti opět a opět vyhoví, tak nastane moment, kdy už po nich dítě nebude nic chtít a konečně dojde i na jejich potřeby. Taková varianta však nastane stejně pravděpodobně jako to, že se Covid – 19 rozhodne, že od něj není hezké, že nás napadá, že už to dál dělat nebude, rozloučí se, pozdraví a dobrovolně se stáhne.

Takže při každé prosbě, se kterou se na vás dítě obrátí, zvažujte, než zareagujete, kdo je teď s uspokojením potřeb na řadě – jestli je v pořádku, že teď půjdete spolu blbnout na gauč, kreslit, vyprávět pohádku, nebo je řada na vás a jdete se zavřít do pracovny. Bez výčitek.


Hledejte a nevzdávejte to

Když něco nebude fungovat, tak to opusťte a zkuste vymyslet jiný způsob, jak situaci řešit. Vzdejte, co nefunguje a buďte otevření novým řešením, které třeba nemusí být ani z vaší hlavy. Kdo hledá, ten najde, a i vy si dovolte být v nové situaci nezkušení, nejistí, frustrovaní, překvapení a někdy v koncích. I to k tomu patří, nikdo není děd Vševěd a hned expert na něco, s čím se dosud nesetkal.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

6 tipů, které vám pomohou přimět děti k tomu, aby dělaly domácí práce

„Maminko, můžu ti pomoci s vysáváním?“ Nezní to jako hudba pro vaše uši? V minulosti jsem si mnohokrát kladla tuto otázku. Částečně proto, že jsme měli nový vysávač, kterým byl každý v domě posedlý (vysávání nebylo nikdy tak jednoduché jako nyní). A také částečně proto, že jsem v našem domě zavedla několik změn, jejichž cílem bylo dosáhnout, aby děti pomáhaly s domácími prácemi s větším nadšením.

Zdroj: www.SkvelyRodic.cz 7. 11. 2017

„U nás však neděláme „domácí práce“, ale místo toho děláme „rodinný servis“, ve kterém děti například pravidelně třídí a odkládají špinavé prádlo a také plní a vyprazdňují myčku. Od 5–6 let již mohou klidně vysávat, umývat podlahu, utírat prach z nábytku, parapet a odkládat si své papíry či hračky na své místo.

Tyto malé práce jsou významnou přidanou hodnotou a doufáme, že je krok za krokem vychováme tak, že budou schopny se s jistotou postarat o svůj vlastní domov.

Zde jsou mé tipy, jak dosáhnout, aby děti prováděly domácí práce s radostí:


1. Udržovat pozitivní přístup k úklidu

Podívala jsem se na své poznámky/komentáře o úklidu.
V určitém okamžiku jsem si uvědomila, že pokud bych si pravidelně stěžovala, že musím uklízet, pak by si moje děti přirozeně vyvinuly stejně negativní postoj k domácím pracím.

„Ach, znovu musím dát do pořádku kuchyni?“ Není to až tak úžasný příklad, ačkoliv jsem to řekla jen tak pro sebe.
Jaká je vůbec pointa?
Nyní udělám vše proto, abych zůstala optimistkou a vyhnula se vystrašenému tónu, když řeknu, že je čas uklidit.

Připouštím, že ne vždy uklízím s radostí, ale určitě to není ta nejhorší práce na světě, a pokaždé, když mám již uklizeno, jsem šťastná. Připomínám si, že jsem vděčná za to, že mám vůbec domov, a to mi pomáhá držet se svého cíle.


2. Investovat do úklidových zařízení, která mohou snadno používat i děti

Mám ráda náš vysávač Dyson (máme ho sedm let a stále funguje naplno), ale až když jsme se dostali k Dysonu V6 Absolute, děti mohly být skutečně zapojeny do vysávání, aniž bychom jim u toho musela pomáhat.

Typ V6 je tak snadné vytáhnout a používat… žádný kabel, zcela lehoučký a dětem se s ním velmi snadno manévruje. Celý rozdíl je v tom, že děti se umí postarat o omrvinky pod stolem a umýt podlahu ve svých pokojích.

Mezi mé nejoblíbenější aktivity patří to, že odmontuji hadici, připevním ji na nějaké jiné aplikace a použiji ji v autě. Nemusím nosit velký Dyson dolů po schodech nebo ho odkládat do zásuvky v garáži. Je to neskutečné!

V6 je skvělý pro rychlé práce, neboť nabitá baterie vydrží asi 20 minut… je to samozřejmě více, než kolik děti uklízejí!


3. Držte úklidová zařízení uspořádaná a v dosahu

V kuchyni mám polici s utěrkami na čištění, děti si tak umí snadno vybrat jednu z nich, když to potřebují.

Existují tři typy utěrek v označených skladovacích krabicích, protože já jsem vybíravá, co se týče toho, na co se daná utěrka má používat:
1. obecné čištění
2. kuchyně
3. utěrky na obličej (například ty se používají na ruce nebo obličej).

Pomáhá mi to nezbláznit se, když mi děti chtějí pomáhat, neboť jsem nastavila věci tak, aby se uměly dobře orientovat v mém systému.

Máme i židli, aby se uměly dostat nahoru ke kuchyňskému dřezu (pokud potřebují mýdlo).


4. Ať je velký úklid zábavou

Pusťte hudbu nebo nějaký taneční film a uklízejte společně jako rodina.
Čtyřem lidem trvá úklid asi deset minut (dva dospělí a dvě děti… miminko se bohužel nedá zapojit do žádné práce). Přínosem toho je, že dům vypadá mnohem lépe, než když jsme začali.

Pokud je některá práce „větší“, práci si rozdělíme, a tak nikdo nemá pocit, že v tom zůstal sám.


5. Mějte realistická očekávání

První, na kom jsem se to učila, byl můj manžel: zklamat se tím, že někdo neuklidí tak, jak to děláte vy, nepovzbudí toho druhého, aby vám pomohl znovu.

Pokud děti (nebo můj muž) udělají práci jinak, než to dělám já, snažím se držet jazyk za zuby. Když si všimnu, že s něčím zápasí, mohu zakročit a nabídnout řešení.

Zpravidla se ale snažím akceptovat skutečnost, že každý dělá věci jinak, a také se snažím si pamatovat, že účinný úklid vyžaduje praxi.

Čím více to dělají, tím lépe to jde. Pro většinu věcí neexistuje žádný správný způsob, jak je provádět.


6. Úklid je lepší rozdělit na menší části

Také se snažím, abych uklízela ve velmi krátkém času – každý den trochu, namísto velkého úklidu o víkendu.

Zjistila jsem, že každý je mnohem šťastnější, když pracuje po 10 minut pět dní v týdnu než uklízet na plný úvazek v sobotu ráno.

To znamená, že si užíváme relativně čisté domácnosti během celého týdne.


Uklízejí vaše děti rády? A co vy? Co jste udělali proto, aby se ve vaší domácnosti stal úklid pozitivní zkušeností?

Doporučení SKAV školám k online výuce

Nucený přechod škol k distanční výuce v době globální pandemie vyvolává mnoho otázek a problémů – například úbytek příležitostí pro učení prostřednictvím přímých sociálních kontaktů a přímých zkušeností s okolním světem. Můžeme na něj nahlížet i jako na příležitost posunout kvalitu vzdělávání skokově vpřed.

Zdroj: www.skav.cz 31. 3. 2020

Digitální technologie nám v tomto posunu za předpokladu, že je budeme využívat uváženě a kvalifikovaně, mohou významně pomoci a mohou posloužit nejen k vzdálené interakci, kde leží současné těžiště jejich využívání, ale i k posílení individualizace výuky. Mohou pomoci učitelům lépe vnímat potřebu přenášet odpovědnost za učení na učící se (čehož se nedosáhne pouhým přísunem úkolů) a podněcovat je k využívání širšího spektra online zdrojů učení.

SKAV cítí potřebu se ke vzniklé situaci vyjádřit a naznačit členy prodiskutovaná doporučení.


Problémy

1. Školy se do situace nutného přechodu na online (distanční) výuku dostaly ve většině případů ne vlastní vinou nepřipravené (viz zpráva UP zpráva UP – Učitelé tápou, jak převést výuku do online prostředí. Může za to neplnění závazků vlády). Přesto se velké množství učitelů s úspěchem snaží se v rámci svých možností se vzniklou situací vyrovnat.

2. Zásadní problém našeho školství, tj. růst nerovností, se tímto ještě více prohloubil (kdo byl připraven, jde mu to, kdo nebyl, tápe). Je nezbytné všem tápajícím poskytnout pomocnou ruku. Nutno konstatovat, že to se ve značné míře děje a že hned několik členských organizací SKAV se na této činnosti podílí (viz Odkazy na konci dokumentu). V první řadě je třeba řešit situaci žáků, kteří nejsou dostatečně vybaveni použitelnými přístroji.

3. Vzniklé problémy zřetelně ukazují slabiny vysoké decentralizace vzdělávacího systému ČR, jemuž se díky absenci metodického vedení škol nedaří realizovat vhodné postupy směrem ke snižování nerovností a naplňování individuálních potřeb všech žáků.

4. Vzniklá situace názorně ukazuje, k jakému posunu v kompetencích pro život dochází, což je nutně třeba propojit s hlavními prioritami Strategie 2030+. Tato skutečnost má celou řadu dalších souvislostí (např. revize RVP, výuka informatiky, příprava učitelů, využívání širokého spektra zdrojů učení – jak digitálních technologií, tak osobních interakcí s komunitou, společenským životem, veřejným prostorem, přírodou apod.).

5. Za vzniklé situace mnoho organizací nabízí školství volně k dispozici své jinak komerční produkty. Je rozumné této nabídky využít, ale zároveň je vhodné důkladně zvážit, aby to, co začne škola používat, bylo dlouhodoběji udržitelné. Je dobré i v době krize, kdy je potřeba rychle jednat, myslet koncepčně.


Návrhy

1. Koordinovat činnost učitelů v rámci školy tak, aby svými požadavky děti a rodiče nezahltili.

2. Nesnažit se za každou cenu naplnit všechny požadavky dané ŠVP (probrat veškeré učivo).

3. Existující nástroje online komunikace mezi učitelem, žáky a rodiči považovat za základ, na němž je třeba stavět online výuku a dále ho rozšiřovat.

4. Poskytovat pravidelně zpětnou vazbu, která nebude spočívat pouze ve známkování – telefonicky tam, kde jiný kontakt nefunguje (pravidelně být v kontaktu s každým žákem).

5. Vnímat online technologie jako nástroj pro podporu sebeřízení žáků, tj. umožnit žákům samostatně plánovat svůj proces učení na základě stanovených cílů a kritérií.

6. Využít technologie, aby podpořily všechny žáky a současně posilovaly tolik chybějící sociální interakci mezi žáky (umožnění vzájemné komunikace mezi žáky, práci v týmech, řešení projektů, budování atmosféry pro učení…).

7. Když komunikace nefunguje, zkusit oslovit neziskovou organizaci, sociální službu nebo jinou existující podporu.

8. Připravovat integraci kombinovaného (prezenční + online) vzdělávání do činnosti škol, podpořit revizi RVP pro informatiku a dokončit nesplněné požadavky Strategie digitálního vzdělávání z roku 2014 (včetně personálního vybavení škol a technické infrastruktury). Po ukončení krize nedopustit návrat do původního stavu.

Stávající situaci musíme chápat jako příležitost změnit mnoho věcí k lepšímu a posunout naše školství do moderní doby, v níž je většina lidských činností určitým způsobem podporována digitálními technologiemi. Zároveň je třeba nezapomínat, že nedílnou součástí učení jsou přímé sociální kontakty a přímé zkušenosti s okolním světem. Právě přechod na online výuku skokem by měl být podnětem, který mnoha lidem otevře oči a pochopí, že se cíle našeho vzdělávání proměňují. Je příležitostí, která by mohla ukázat žákům, jak důležité je celoživotní poznávání nových věcí včetně toho, že je to na nich samotných, zda se na tuto cestu vydají (viz 10. bod Desatera). Je šancí, která může mnohé učitele dovést k modifikaci svých zažitých postupů. Celou českou společnost nutí přehodnotit roli a schopnosti učitele. A je impulsem ukazujícím smysl připravované Strategie 2030+.


Na webu SKAV najdete užitečné odkazy:
– #NaDálku – portál MŠMT
– Podněty pro učitele a školy v nouzovém stavu s ohledem na sociálně znevýhodněné děti – dokument Člověka v tísni
– Výzva k pomoci v učení dětem, které doma nemají připojení na internet – dokument ČOSIV
– Webináře na podporu distanční výuky ve školách – podpora projektu SYPO
– Dokáže koronavirus zavést technologie do výuky skokem? – článek B. Brdičky na Spomocníkovi
– Jak na online vzdělávání – webinář Metodického portálu RVP
– Proměna cílů historického vzdělávání v čase nových médií – kapitola J.Najberta a Hany Havlůjové z online publikace Promýšlet dějepis v 21. století

O2 Chytrá škola – online výuka v době koronavirové

Jak dobře zorganizovat výuku na dálku v nelehkých časech pandemie koronaviru? Vzor pro pedagogická zařízení představuje jedna ze škol prvního ročníku grantového řízení v programu O2 Chytrá škola, ZŠ Labyrint v Brně.

Ta zavedla pravidelnou virtuální denní výuku od 8:30–12:00, která se skládá z úvodní části (sdílení zážitků, zadání úkolů na daný den), přestávky, části na plnění práce a závěrečné diskuze/kontroly. Škola využívá online systém Edookit, do kterého učitelé posílají zadání domácích úloh a novou látku. K procvičování učiva pak slouží online platforma Umíme to. Nově škola zavedla také výuku v Google Classroom a pořádá každodenní konference v Google Meet.

„Vzniklá situace je pro nás nová, ale snažíme se s kolegy hledat takové řešení, které bude co nejpříjemnější jak pro žáky, jejich rodiče, tak i samotné učitele. Určitě nám pomáhá to, že jsme zvyklí s žáky již od nižších ročníků pracovat s digitálními technologiemi, a že máme dobře nastavenu pravidelnou komunikaci s rodiči. Snažíme se udržovat lidský rozměr výuky, přestože se nyní budeme mnohem více pohybovat v online prostředí. Při zadávání práce žákům kombinujeme různé formy digitálního vzdělávání. Od četby, přes práci na pracovních listech, až po výtvarné práce, které poté děti nafotí a sdílí s učiteli, kteří podle zadaných kritérií práci hodnotí,“ říká Miroslav Mráz, učitel a metodik ICT.

Již 19. března odstartovalo druhé kolo úspěšného grantového programu O2 Chytrá škola. Grantová výzva je určena pro základní školy a nově také dětské domovy z celé České republiky bez ohledu na zřizovatele. Celková částka vyhrazená na finanční podporu škol je pro nadcházející školní rok pět milionů korun. Uzavření přijímání grantových přihlášek je stanoveno na 23. dubna 2020.„Jakkoli se jeví aktuální situace jako špatná, vnímáme ji jako velkou příležitost pro posun českého školství do 21. století. Věříme, že školy si tuto formu moderního vzdělávání osvojí a budou ji využívat i nadále," říká Hany Farghali, předseda správní rady Nadace O2.


O2 Chytrá škola

Na webovém portálu www.O2Chytraskola.cz najdou zájemci nejen více informací o grantovém programu, ale také online přihlášku.

Učitelé najdou na portálu také doporučení, jak řešit výuku na dálku, rodiče pak tipy, jak děti v průběhu neplánovaných prázdnin zabavit pomocí technologií.

EDUin: Výzva pro rodiče a pro ministerstvo školství

Znakem dobře rozjetého učení na dálku ze strany školy je v první řadě to, že vede dítě k samostatnosti – úkoly jsou zadané tak, že si s nimi dítě (s ohledem na věk) v co největší míře umí poradit samo. Ministerstvo školství ale dluží školám, žákům i rodičům jasnou odpověď: Na otázku, jak to bude s klasifikací během letošního 2. pololetí, je ministr Robert Plaga zatím nejednoznačný. Jasné ale je, že školy, žáci a rodiče odpověď potřebují.

Zdroj: Tiskové zprávy EDUin 27. 3. a 31. 3. 2020


Výzva pro rodiče: nechte děti pracovat

Po více než dvou týdnech se z chaosu stává rutina a učení na dálku se rozjíždí, ne vždy ale stojí na dobrých základech.

Znakem dobře rozjetého učení na dálku ze strany rodiče je, že dobře nastavenou práci učitele ocení a dítě v samostatnosti podporuje. „Půjčujme dětem k využití své notebooky nebo mobily s datovými paušály, ale nechme je, ať pracují samy a buďme připraveni pomoci teprve ve chvíli, kdy si o to řeknou,” upozorňuje na jeden ze základních principů učení na dálku programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.


Shrnujeme rady od učitelů pro rodiče:

1. Nepracujte za dítě. Rodič by měl mít přehled, pomáhat by měl ale jen tehdy, když
dítě pomoc potřebuje a řekne si o ni.

2. Čím menší dítě, tím víc potřebuje pomoc s koordinací. Uřídit práci z domova je těžké i
pro dospělého, natož pro dítě. Lepší než diktovat je dohodnout se.

3. Nedokončujte úkol za dítě.

4. Nenuťte děti učit se víc, než je rozumné. Když je objem práce příliš velký, promluvte
si o tom s učitelem nebo ředitelem školy. Školy se učit na dálku učí, z vlastní
zkušenosti víme, že řada z nich na zpětnou vazbu od rodičů reaguje.

5. Nechte děti dělat chyby. Pro učitele je momentálně jediná zpětná vazba, že dítě úkol
nedokáže splnit, hodně důležitá. Dobrý učitel mu za to hlavu neutrhne, naopak podle
toho zkoriguje tempo pro všechny, nebo nabídne individuální pomoc.

6. Podporujte děti, aby komunikovaly nejen s učiteli, ale i se spolužáky. Pomohou s tím
stejné komunikační platformy, které využívají pro kontakt s učiteli.

„Ve výuce je důležitější proces než výsledek. Děti se se zadanými úkoly vypořádají samy,
rozhodně je za ně nedokončujme. Přijdou o možnost naučit se samostatně pracovat na
dálku, což je dovednost, která se jim bude velmi pravděpodobně v budoucím pracovním
uplatnění ve 21. století velmi hodit a kterou je škola zatím nenaučila. Když za žáka dodělává úkoly jeho rodič, nepomáhá mu, ale právě naopak,” říká programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.

Chcete-li vědět víc, založili jsme facebookovou skupinu pro rodiče i pro učitele, kde je prostor se ptát ostatních.


Jak to bude se známkami. Budou platit?

Školy k hodnocení distanční práce žáků přistoupily různým způsobem. Někde hodnotí, ale neznámkují. Jinde známkují jen opakování učiva probraného ve škole. Další učitelé sázejí pětky za neodevzdaný online úkol. Otázka pro ministra je jasná. Jsou známky za úkoly zadané online, které žák nezvládl podle představ učitele, neodevzdal včas nebo neodevzdal vůbec (z jakéhokoli důvodu), součástí klasifikace?

„Znovu důrazně vyzýváme všechny školy, aby od známkování ustoupily a hledaly vhodnější formy hodnocení. Více než kdy jindy platí, že známkováním domácích úkolů klasifikujete především rodinu a ne dítě samotné”, poznamenává k tomu programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.

Diskuse mezi rodiči a učiteli ukazují, že nejednoznačná odpověď nestačí. V oficiálních vyjádřeních na webu ale ministerstvo spíše naznačuje, když v pokynech pro hodnocení nemluví o známkách, ale o zpětné vazbě, příležitosti pro sebe-evaluaci nebo o práci s chybou. To vše by mělo být součástí práce pedagoga za všech okolností, nejen během krize a neodpovídá to na otázku, na jakém základě budou letos učitelé psát vysvědčení.

„Ideální by bylo, pokud by se formativní zpětná vazba, která by měla podle ministerstva školství dominovat hodnocení během distančního vzdělávání, stala základem letošní klasifikace na konci tohoto pro vzdělávací systém v České republice tak mimořádného školního roku,” dodává analytik EDUin Karel Gargulák.


Otázky, na které musí ministerstvo dát odpověď:

– ؘJe distanční vzdělávání plnohodnotnou alternativou školní výuky?

– Má rodič povinnost výuku doma podle zadání školy zajistit?

– Jak mají školy postupovat při hodnocení dětí, které se do online výuky nezapojí? Budou moci nařídit komisionální přezkoušení jako v případě, kdy má žák větší počet absencí, jak by vyučování běželo?

– Mohou školy standardně klasifikovat během distanční výuky?

Helena Kurzweilová: Zázračná moc empatie

Dnes měla v naší komunitní škole Koventinka na starosti dopolední program Katka – maminka jednoho z dětí. Její syn Jirka tak mohl poprvé zažít, jaké to je, když maminka se stane průvodkyní. Obvykle to bývá těžké pro obě strany.

Zdroj.


Proč je důležité nechat děti prožít jejich pocity bez hodnocení či vysvětlování

Jiřík se dožaduje Katčiny pozornosti, sedí jí stále na klíně, takže Katka ztrácí volnost pohybu. Katka vypráví o terakotovém vojsku a reaguje na ostatní děti. Snaží se jim vyjít vstříc, věnovat se všem. Jirka se ještě vehementněji dožaduje její pozornosti, skáče jí do řeči, stěžuje si, že se na něj ostatní děti tlačí.

Děti s radostí přijaly Katčinu nabídku – vyrobit si dřevěný meč. Jeden již vyrobila Katka s Jirkou doma, aby si vyzkoušeli náročnost a dobu výroby. Katka si bere Jirkův meč, aby ho mohla s dětmi změřit. Jirka ho nechce půjčit. Katka mu vysvětluje, že si ho půjčí jen na chvíli, že potřebují znát jeho rozměry, aby podle něj udělali další. Jirka se rozzlobí a s pláčem utíká na záchod. Katka je dětmi tažena ven vyrábět meče. Signalizuji Katce, že situaci zkusím vyřešit, a odcházím za Jirkou na záchod.

Chci se jej dotknout, být u něj. „Ne, ne,“ křičí a odmítavými výraznými gesty mi dává najevo, abych odešla. „Ano, slyším to, jdu pryč,“ opakuji několikrát na jeho odmítavé výkřiky. Po chvíli ho zkusím znovu oslovit: „Asi jsi děsně naštvanej a nechceš mě tu, budu čekat v umývárce, kdybys mě potřeboval.“

Jirka vedle nahlas a usedavě pláče. Jaké potřeby teď mohou být skryty za jeho chováním? Zkouším se vžít do jeho pocitů. Prožívá vztek, lítost, bolest, smutek, žárlivost, vyděšení, zklamání, zoufalství? A co je pod tím? Potřeba, pozornosti, bezpečí, lásky, respektu, spravedlnosti a tolerance?

Jirka zrychleně chodí sem a tam, čímž člověk lépe a rychleji odbourává zvýšenou hladinu hormonů způsobenou emocemi. Když mě zahlédne v umyvárně, znovu křičí: „Ne, ne!!!“ Dám si zpátečku.
Po další chvíli Jirka nakukuje do umývárny. Vycítím, že by asi už moji přítomnost zvládl a jdu pomalu a opatrně k němu. Jirka se už nebrání a stále pláče s hlavou v dlaních.

„Ty jsi asi smutný, viď? Naštvalo tě, že jsi měl dětem půjčit meč?“
„Jo, je můj,“ vzlykavě odpovídá. „Můžou si udělat jakýkoliv jiný, vždyť je to jedno,“ křičí.
„Ty bys asi chtěl, aby děti i máma respektovali, že je ten meč tvůj a že si o něm můžeš rozhodovat.“
„Jo, máma se mě ani nezeptala!“
„Cítíš nespravedlnost, že máma ten meč dala dětem, a jsi zklamaný, že tě nevyslechla…“
„Jo a mohly to zvládnout samy!“
„Možná tě taky mrzí, že máma se věnuje dětem a ty bys ji chtěl pro sebe…“
Jirka pláče, nic neříká.
„Potřeboval bys stále cítit, že jsi pro mámu ze všech dětí ten nejdůležitější… A možná tě vylekalo, že děti si na mámu sedají a tulí se k ní.“
Jirka pláče ještě usedavěji.
„Potřeboval bys mámu jen pro sebe, a ne se o ni dělit s ostatními dětmi….“
„Jo, jo, jo…“ Po chvíli dodává: „Mně nevadí, že je s ostatníma, ale že není vůbec se mnou! A pořád po ní lezou a já nemůžu!“
„Je pro tebe těžké a nové, když je tu dnes máma jako průvodce i pro ostatní děti a nemá úplně čas jen na tebe…“

„Jo.“ Jirka se uklidňuje. Dosmrkává, nachází svou rovnováhu. „Už je to dobrý, já už jsem velký a nevadí mi, když je máma občas s jinýma dětma. Já bych chtěl, aby tady učila.“ A už skoro zvesela odchází za mámou a dětmi ven.

Radana Lazarová


Co se vlastně událo?

Jirkovi bylo umožněno prožít vlastní pocity – nikdo je nehodnotil, nebagatelizoval, nenutil ho je potlačit. Dostal tak zprávu o tom, že emoce jsou OK, není nutné se jich bát – samy odezní a umožní nám posunout se, pokud zjistíme, co se s námi v tu chvíli děje (odhalíme potřeby, které je spustily)…

Zároveň dostal zprávu o tom, že svět je bezpečné místo, kde může bez obav projevit, co cítí, že jsou tu lidé, kteří mu rozumí… Tím, že s ním Radana mluvila o jeho pocitech a potřebách, pomohla mu uvědomit si, že pod jeho pocity jsou ukryté potřeby, které vždy ovlivňují naše jednání (ať už si to uvědomujeme, či ne) – tím pádem vlastně pomohla Jirkovi lépe porozumět vlastnímu prožívání a chování… Zároveň tato situace posílila jeho sebedůvěru – že i takto velký příval emocí dokáže zvládnout.

Radana mu mohla začít vysvětlovat, že takhle se přece nemůže chovat, že už je dost velký, aby pochopil, že maminka se musí věnovat i jiným dětem. Jirka ale nic takového nepotřeboval – přišel na to sám, když dostal prostor, aby k tomu mohl dojít…

Eva Mikešová

Nahodilé poznámky k výuce za časů koronaviru

Přibylo práce. Všiml jsem si, že opravuju v Google Classroom, každou chvíli mi přijde nový email, na který rozhodně musím odepsat, tak si odskočím od opravování. Mezitím mi přijdou reakce na komentáře, které jsem zanechal u opravených prací. Hodina pryč, a já nevím, jak se to stalo. Co ale vím, že musím zadat novou práci do kurzu. Pak vymyslet další práci. Připravit ji. Odepsat na email. Opravovat. A takhle vypadá nový pracovní kolotoč, který nahradil klasický režim.

Zdroj: Tajný učitel – blog 29. 3. 2020

Na druhou stranu, je tady určitá nová pohoda a pocit větší svobody. Nemusím čekat s učením, až přijdu do třídy. Můžu snídat a zároveň pracovat. Nebo snídat, podívat se na seriál, vrátit se do postele a teprve poté začít něco dělat. A nebudeme si lhát, odpadá pracovní stres. Nedokážu přesně popsat, čím to je. Možná, že veškerá zodpovědnost neleží na mně? Jedu sám, bez lidí, může to hrát roli? Nikdo mě neruší a mám klid na výuku?

Je mnohem zřetelnější, jak nelze uspokojit každého a různým studentům vyhovuje různá výuka. Začal jsem dávat úkoly, které většinou obsahovaly zadání nalézt informací a ne přímo udělat zápis, ale spíš zhodnotit nalezené informace. Typicky třeba napsat pět kladných věcí a pět negativních věcí o Lincolnovi, nebo najít tři příklady rozpadů demokracie a vytvořit závěr na otázku „jak končí demokracie?“, i když samozřejmě jsem dal i udělat zápis, ale pouze maturantům. Po prvním týdnu jsem měl jen pozitivní zpětnou vazbu, žádné nadšení, ale hodnocení „docela dobrý“ mi stačí.

Když ale byly úkoly podobné i druhý týden, navíc se přidal i nějaký zápis, objevily se kritické připomínky, musím dodat, že slušné a férové. Práce na internetu ne všechny baví, vládne nejistota kolem zdrojů, stejně tak kolem správného pochopení látky. A co když si udělají špatný zápis? To jsou hlavní body. Zároveň všichni víme, že právě tohle je taky učení. Ale došel jsem k tomu, že jako úlevu musím dát studentům i jen mou prezentaci s pokynem „prostě se na to nauč“. Není to vhodné, ale střídání stylů mi přijde ok, každý si tak něco najde. A jak jsem psal, je to vhodné i pro relativní odpočinek.

Dále jsem časem přišel, že studenti chtějí spíše než postupné zadávání úkolů na kratší období (v pondělí jeden úkol na čtvrtek, ze čtvrtka druhý úkol na pondělí) zadat v jeden den úkol, klidně víc úkolů, a mít na to třeba týden. Špatná je podle mých studentů nejistota, že neví, kdy přijde další úkol a je pak těžké se rychle přizpůsobit a zorganizovat si další povinnosti. A pokud se pojede například stylem neděle zadání, další neděle odevzdání, tak krom jistoty to studentům pomůže i v organizaci, protože sami se sebou dají dohodu, že v pondělí udělají chemii, v úterý přírodopis a tak dále. Což je pro mě zajímavý bod a rád bych věděl, kolika studentům to vyhovuje stejným způsobem. Představte si, kdyby se tím inspirovala reálná škola…

Abych byl upřímný, poslední body mě překvapily. Myslel jsem si, že většina studentů bude i doma předměty střídat, že to pro ně bude zábavnější. Ale mít na předmět týden, sednout si k tomu na dvě hodiny a mít hotovo je samozřejmé výhodné, logické a praktické. „Jeden předmět odškrtnut“ je dobrá motivace jak do další práce, tak i k odpočinku a psychické pohodě.

Pro poslední vysledovaný bod se hodí slovo „ambivalence“, je v něm spoustu pozitiv, ale zároveň v tom vidím skryté špatné stránky. Prakticky jsem přestal chodit na učitelské servery, především jsem každý den několikrát kontrolovat Učitelé + na Facebooku, a počítám s tím, že se tam vrátím, protože je to skupina, která bez pochyb posouvá školství pozitivním směrem a to fascinujícím způsobem „učitelé pro učitele“. Je to stránka, která nabízí velkou dávku inspirace, proto se tam přidalo spoustu nových lidí a každý den se tam objevují stejné dotazy. V pátek se přidá Honza, zeptá se, jak učit dějepis na dálku. V neděli se přidá Zdenka a má stejný dotaz.

A takhle pořád dokola, každý den několikrát, desítky lidí. Což, jak jistě chápete, je strašně super – učitelé drží spolu, pomáhají se, inspirují se a můžeme být spokojení. Navíc, třeba se učitelé začnou o metody zajímat i v situaci, kdy škola bude fungovat běžně. Ale na druhou stranu se ukazuje negramotnost učitelů, kdy si nedokážou přečíst příspěvky a diskusi a hned se ptají na svůj dotaz, aniž by zkontrolovali, jestli stejný dotaz nebyl položen před hodinou. Plus – ti učitelé se začali zajímat až teď, jak mají správně učit…

S poslední odstavcem souvisí i určité rozptýlení – najednou je všude spoustu zdrojů a je těžké si vybrat základní porci nástrojů, kterou budu používat, protože všechno je tak lákavé a skvělé. Navíc příliš mnoho experimentů s novými zdroji a nápady je špatná adaptace na novou situaci i pro studenty. Takhle jsem si chvíli ocitl v roli Buridanova osla, který si má vybrat mezi stejnými kupkami sena, nedokáže se rozhodnout, kterou vybrat a nakonec umírá. Já jsem sice neumřel, ale na dva dny jsem se zasekl.

13. komnata rodičů: Emoční výbuchy

Možná se vám právě teď hodí? A možná vám ještě pořád jede v hlavě vaše poslední scéna. Bouchly vám saze, křičeli jste na děti, vzteky bez sebe, už to nešlo zastavit. A pak vás z toho celý večer bolelo u srdce. V duchu jste si vyčítali: „jsem strašnej rodič, chudák dítě“. Jenže nejspíš jste jenom normální rodič. A ruply vám nervy.

Zdroj: www.nevychova.cz

Důležitá otázka zní: proč?

Proč milující rodič – který je jinak celkem v pohodě člověk – takhle vyletí, i když ví, že ho to bude okamžitě mrzet? Tyhle nechtěné výbuchy mají často jenom 3 důvody.

Chceme vám je ukázat, protože jsou dobře maskované a rodiče na ně v tom těsném každodenním životě s dětmi nevidí. A tak vybuchují zas a znova, po večerech si to vyčítají, slibují si, že příště se budou držet, a ráno vyjedou zase. Když mrňous nejí a patlá jídlo, když se neoblíká, když dělá binec, když ten starší nechce psát úkoly...

Dokonale bludný kruh, že?

Chceme vám z něj ukázat cestu ven. Proto vás teď na tenhle silný a svým obsahem ojedinělý webinář o emocích srdečně zveme.

Budeme ho vysílat zdarma v úterý 31. března a sledovat ho můžete online kdykoliv od 8 ráno až do půlnoci. Stačí se tady na něj přihlásit:

Klikněte a je to

Bude to dost možná první věc, která vás po dlouhé době uklidní, protože zjistíte, že nemusíte být ten vždycky klidný rodič, o kterého se možná marně snažíte. To řešení je jinde.

Přijďte si pro něj a zastavte ten papiňák, co ve vás každou chvíli bublá, ať už si nemusíte nic vyčítat.

Moc rádi vám s tím pomůžeme.

Vaše Nevýchova