Hanka Havrilcová: Proč vaše batole nechápe slovo Nesmíš! a kdy vás začne poslouchat

Jak naučit dítě poslouchat? Zbytečná otázka. Zkuste místo ní dva jednoduché tipy, jak se s mrňouskem domluvit

Zdroj: Nevýchova.cz 2. 8. 2018


Ne, Šimonku, to nemůžeš. Nedělej to. To nesmíš. Nejspíš tyhle první výchovné věty dobře znáte. Jakmile už to není jen vrnící miminko, začne lézt po bytě a na všechno se sápat, můžete mu je říkat pořád dokola. Jenomže mrňousek na ně moc neslyší. A jeho vynalézavost se každým dnem stupňuje.
Hodil by se vám nějaký návod, jak na něj?

Ehm, chápu, moje první batole taky bylo čírtě. Návod, jak na něj, pro vás nemám. Co takhle Nevýchovný článek, který vás trochu zdrbe a místy překvapí – jestli jste rodič batoláčka a myslíte si o něm, že ještě nemá moc rozumu – a nakonec vám přinese dva jednoduché tipy, jak se s ním v klidu domluvit?

(Ale promiňte, píšu vám dneska od vody, se vší úctou, je 34 ve stínu, tak odpusťte ten uvolněný, krapet neomalený tón :))


Na malého musíte trpělivě, neústupně, důrazně (?)

Nejdřív trochu zpochybním 3 staré dobré rady. Jestli si marně lámete hlavu, jak broučka naučit, že za náušnice se netahá, na šňůru od žehličky se nesahá a kousat do těch gumových rukávků, co ho drží nad hladinou, fakt není dobrý nápad, asi už jste je slyšeli:

1. Buďte trpěliví – ještě z toho nemá rozum, ale je to jen období, jednou to skončí, vyroste z toho, uvidíte.
2. Buďte neústupní – důsledně mu opakujte, že to nesmí, a pořád a pořád, ať se naučí, že tohle prostě ne.
3. Buďte důrazní – musíte mu to Nesmíš! říct rázně, třeba i zvýšit hlas, ať pochopí, že se mamka zlobí, že se vám to nelíbí.

Ne že by to nebyly rady z praxe. Jenže z praxe malých zlobilů, kterým nikdo nikdy neřekl… ale víte co, začnu jinak: Co když žádná z těch rad nefunguje?

To vaše maličké šídlo si z rázného Ne! Nesmíš! nic nedělá. Důsledným opakováním přijdete leda o hlasivky (a můžete to klidně svádět na příliš velkou porci ledu, kterou vám hodil číšník do mochita). No a trpělivost, tu už s mrňousem pomalu ztrácíte… Taky jste tenhle případ?

Tak na to pojďte jinak, kurňa, však vidíte, že vám to neústupné Nesmíš! nepomáhá ;)


Prokoukněte, co znamená Nesmíš!

A přestaňte ho říkat donekonečna.

Víte, je to jeden z nejčastějších rodičovských omylů, že když to dítěti řeknete milionkrát, tak po milionprvé to zabere. Nezabere. (Nakonec sami byste o tom mohli vyprávět…). Opakováním totiž nijak nepomáháte tomu, abyste se s dítětem domluvili. Jenom tím zabředáváte do nefunkční komunikace typu automat.

Můžete si to představit třeba jako automat v telefonu, když se dovoláte někam na zákaznickou linku, kde není na drátě živý operátor. Znáte to? A taky z toho rostete? Když vám automat pořád dokola opakuje stejné věty? Ale je to automat, nic jiného neumí. Jen dávat pokyny. Když na ně nezareagujete, nezmáčknete třeba jedničku nebo dvojku, zopakuje vám je znovu. Dál na vás mluví. Ale neslyší vás. Nenaslouchá. Neumí komunikovat.

A rodič, který „do zblbnutí“ opakuje, funguje stejně.

Přičemž je bohužel úplně jedno, jestli opakuje trpělivě nebo důrazně. Prostě opakuje. Udílí pokyny, aniž by naslouchal. Mluví, ale nekomunikuje. Jediný rozdíl je v tom, že automat ve sluchátku se nevyčerpá, zatímco rodič pomalu leze po zdi z toho nekonečného opakování.

No a co na to mrňous?

Zajímavá věc. Všimněte si. Dělá to samé. Taky dokola opakuje to svoje. Řeknete mu stokrát Nesmíš! a stokrát to udělá. Neslyší. Nenaslouchá (jen u dětí tomu říkáme neposlouchá).

Ale není to tím, že by byl ještě příliš malý, nerozumný, neschopný vás pochopit. Ne, není to čistě otázka věku, jak se tak často traduje. Je to otázka nápodoby.

Nekomunikuješ, mamko? Nenasloucháš, taťko? Tak jo. Nenaslouchám. Nekomunikuju. Jedu si svoje. Dzzzzz.

Jenom napodobuje, co vidí.


Tak konec opakování, platí?

A tohle znáte?

„Říkám Eli (18m) – tohle nemůžeš dělat, ne, to se mi nelíbí – a ona na mě kouká, a sotva se otočim, dělá to znova, nenechá tu myčku na pokoji. A směje se na mě jakože, mámo, prdim na tebe. Já už nevim, jak jí to mám říct.“

Nevíte? Nevadí. Eli se směje, tak to je pro začátek dobrý (nezapomeňte, že taky by mohla brečet). Zkuste to projednou nebrat jako neposlouchání a nevychrlit další Nesmíš! – minimálně proto, že vás ten automat už taky ubíjí – a místo toho vyzkoušejte první tip:

1. tip: Na bobek a koukat

Sedněte si k vaší Eli nebo Jeníkovi, Barče, Kačence… na minutku na bobek. (Radši teda předtím vypněte pánev, jestli zrovna smažíte něco k obědu. Ať pak neházíte ty bio kousky lososa do koše. Osobní zkušenost.)

Sedíte tam? Na bobku? Tak fajn :) A víte proč?

Ne proto, že chytré hlavy radí, že když je dítě o metr menší a vy po něm něco chcete a chrlíte na něj požadavky z té obří výšky, nefunguje to. (I když teda… fakt to nefunguje. Víte, že vás dítě těch 80–90 cm od země kolikrát ani pořádně neslyší? Zvlášť třeba někde u silnice, kde je hluk. Zkuste si to někdy, v těch golfkách na úrovni chodníku. A pak mu říkejte – ty ty ty, ty mě snad neslyšíš, nebo co?? :-p)

No ale zpátky k tomu, proč jste tam s prckem na bobku. Protože chcete zastavit automat a začít naslouchat. A už tím, že se k němu snížíte, dáváte najevo – tak jo, jsem tu, slyším tě, mluvíme spolu, jo?

Víte, on se k vám zvýšit nemůže, i kdyby nakrásně chtěl, takže je to prostě na vás… a jako první krůček od automatu, který dokola mluví a neposlouchá, ke komunikaci dvou lidí, kteří se spolu chtějí domluvit, se to moc osvědčuje…


Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Melanie, Annie a Steven Fordovi: Jak přežít, když se rodiče rozvádějí

Sourozenci Melanie, Annie a Steven Fordovi zažili to, co zažívá mnoho dětí – jejich rodiče se rozvedli. Ve své knize popisují, čím si prošli, co se naučili zvládnout a jak vnímali to, že se jejich rodiče rozešli.

„Co mám dělat, když se rodiče hádají?“ „Co to znamená, když se rozvedou?“ „Jak to, že mi nedokážou říci, že se budou rozvádět?“ „Můžu to nějak zastavit?“ Kde budu bydlet, co se mnou bude?“ „Táta si našel přítelkyni. Jak se k ní mám chovat?“ a podobné otázky se honí hlavou většině dětí, jejichž rodiče procházejí rozvodem. Melanie, Annie a Steven na ně dokážou odpovědět, protože to také zažili.

Knihu zapsala Jann Blackstone-Ford, mediátorka specializující se na rozvody a konflikty v nevlastních rodinách. Založila neziskovou organizaci Bonus Families, která se věnuje tématu komunikace mezi rozvedenými partnery a jejich novými rodinami. Sourozenci Melanie, Annie a Steven Fordovi žijí v Severní Karolíně.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Simona Hoskovcová: Recenze

Knížka je vyprávěním tří dětí, jejichž rodiče se rozvedli, našli si nové partnery a založili nové rodiny. Vyprávění se odvíjí od otázek, které kladou děti v rozvodové situaci. Sourozenci Melanie, Annie a Steven na otázky odpovídají ze své zkušenosti, protože už si tím prošly. Jde vlastně o rady pro děti, jak přežít. Kniha je nejen obsahem, ale i graficky připravena pro dětského čtenáře – větší písmo, větší řádkování a drobné komiksové příběhy doprovázející text. Když jsem ji četla, tam mi připadala zároveň jako vhodné čtivo pro rodiče. Často zažívám klienty, kterým jako by unikalo, jak se v rozvodové situaci cítí jejich děti. Při čtení vyprávění sourozenců Fordových by rozvádějícím se rodičům mohlo dojít, jak zásadně mění životy svých dětí, co všechno musí děti řešit a jakým životním nejistotám jsou vystavené.

Při čtení knížky se může dítě identifikovat s tazatelem a jakoby vstupovalo do rozhovoru se sourozenci. A nedostane vždy jednoznačnou odpověď. Snad každé dítě rozvádějících se rodičů si klade otázku, jestli by se snad rodiče mohli dát znovu dohromady. Steven nevěří, že by se to mohlo stát a Annie a Melanie se svěřují se svou zkušeností, kdy si moc přály, aby se rodiče k sobě vrátili, ačkoliv věděly, že už to není možné. Čtenář/ka tak může zjistit, že je naprosto běžné a normální, když si dětí přejí obnovení vztahu mezi rodiči. Na druhou stranu dostává realistickou odpověď, že se s touto variantou nedá příliš počítat a dítě si tak může začít zvykat na fakt rozchodu rodičů. Vypravěči často zmiňují i zkušenosti svých kamarádů a kamarádek. Například jak říkají svým nevlastním rodičům – jedna kamarádka říká nevlastní matce „máma Jennifer“, jiná říká svojí Mimi, ačkoliv se jmenuje Stephanie.

Líčením jmen jsem se dostala k bodu, který by malému čtenáři mohl komplikovat identifikaci s hrdiny knížky a jejich kamarády. Všechna jména jsou převzatá z anglické verze. Počeštěné verze jmen by usnadnily čtení dětem, které ještě neměly angličtinu a obtížně abstrahují zkušenost amerického dítěte na zkušenost vlastní. V textu se také objevují pojmy, které se plně neusídlily v naší řeči. Jde o to, jak říkat nové rodině a nově poskládaným členům. Nové pojmy jsou však dobře vysvětleny – nové rodině můžeme říkat „pospojovaná“, „patchworková“ nebo „bonusová rodina“. Právě pojem „bonusová rodina“ možná sarkastickému našinci bude znít jako typicky americká pozitivní konotace poněkud nevěrohodně. Na druhou stranu matka dětí, pořadatelka díla Jann Blackstone-Ford, tento pojem razí s cílem pomoci rodinám udělat z porozvodové situace to nejlepší možné.

Vyprávění sourozenců v knize odráží různé obavy a trable, kterými si děti během rozvodu a během života v nové rodině procházejí. Je to poměrně smutné čtení, ale každý příběh nabízí cestu k řešení dané situace. Škála strategií je pestrá, což je knížce velmi cenné, nenabízí jedno univerzální řešení. Někdy vyprávění končí konstatováním, že se člověk dostane do situací, které jsou nepříjemné, ale prostě to tak je. Třeba když Annina babička říká, že má ráda všechny, ale pak Annie podstrkuje extra peníze.

Knihu Jak přežít, když se rodiče rozvádějí lze doporučit pro přečtení rodičům a pro společné čtení dítěte s někým, kdo je natolik blízký, aby se mohlo zeptat na věci, které nejsou jasné. Myslím, že se může uplatnit i v knihovnách psychologů a výchovných poradců jako doplněk práce s dětmi. V každém případě jde o cenné rozšíření titulů pro děti, které řeší nějaké životní trable. Kniha cílí na děti mladšího školního věku, ale lze ji využít i při práci s mladšími nebo staršími dětmi.

Recenze byla zpracována pro nakladatelství Portál.

Miroslava Šigutová: Psychologické souvislosti střídavé péče u dětí předškolního věku

V současné době se setkáváme s rozporuplnými názory odborníků na to, jaká forma péče po rozvodu (rozchodu) rodičů představuje pro děti nejmenší zátěž. V hledání odpovědi na tuto otázku nám mohou pomoci studie, které se snaží porovnat prosperitu a zdravotní stav dětí v různých formách porozvodové péče.

Zdroj: Řízení školy, Školní poradenství v praxi 3/2018, 19. 4. 2018


Při vyvozování závěrů je však nutné postupovat obezřetně. Pavlát (2010) ve svém článku upozorňuje na celou řadu zkreslení, která výsledky studií provázejí. Zmínit lze například to, že výzkumníci mnohdy neberou v potaz značný počet působících faktorů a výsledky interpretují v souladu se svými ideologickými zájmy (Pavlát, 2010). Nesrovnalosti v metodologii vybraných studií popisuje také Nielsen (2014). V tomto článku se zaměříme na dopady střídavé formy péče u dětí předškolního věku.


Střídavá péče

Střídavá péče představuje jednu ze tří možných forem porozvodové péče o děti (občanský zákoník, 2012). Při této formě péče je dítě svěřeno na přesně vymezenou dobu nejprve do péče jednoho z rodičů a následně na srovnatelně dlouhou dobu do péče rodiče druhého (Novák, Průchová, 2007). Tato doba není v zákoně pevně vymezena, nicméně v praxi se nejčastěji uplatňuje změna pečující osoby po jednom týdnu, čtrnácti dnech (Novák, 2013) nebo po měsíci (Dudová, Hastrmanová, 2007). V zahraničních výzkumech se pak setkáváme s pojetím, které za střídavou formu péče označuje takovou, kdy dítě tráví u každého z rodičů alespoň 35 až 50 % času (Nielsen, 2014).

V České republice je střídavá péče uplatňována od roku 1998 (Pavlát, 2010). I přes existenci této možnosti je téměř vždy dítě svěřováno do výlučné péče jednoho z rodičů (většinou matky), a to v 85 % případů (Kovářová, 2015).


Attachment – pevná vazba

Nezanedbatelný počet studií se snažil najít nejvhodnější formu péče s ohledem na pevnou vazbu (attachment). Jako první lze uvést studii, kterou realizovali Altenhofen, Sutherland a Biringen (2010). V této studii autoři vycházeli z předpokladu, že s navýšením času, který dítě tráví bez matky, se zvýší pravděpodobnost nejistého attachmentu s matkou. V této souvislosti proto za rizikové pokládali především přespávání dítěte u druhého z rodičů (nejčastěji otce). Autoři svůj zájem zaměřili na 24 dětí (13 chlapců a 11 dívek) ve věku od jednoho roku do šesti let, které trávily v průměru osm nocí v měsíci u otce. Většina dětí z tohoto souboru se nacházela ve věkovém rozmezí od dvou do čtyř let a u druhého z rodičů začala přespávat ve 2,5 letech. Při analýze dat byl brán v potaz dosažený stupeň vzdělání matky, její vnímavost k potřebám dítěte a její dostupnost pro dítě.

Výsledky studie ukázaly, že nejistý attachment s matkou mělo 54 % dětí. Nesouvisel však s četností přespávání a ani s množstvím času, které dítě trávilo bez matky. Autoři nalezli pouze jediný faktor, který se s nejistým attachmentem pojil. Jednalo se o matčinu emoční nedostupnost pro dítě a její neschopnost vnímat potřeby svého dítěte. Vzhledem k tomu, že tyto děti autoři nesrovnávali s žádnou další skupinou, nelze říci, zda právě přespávání u druhého z rodičů přispívalo k vyšší míře nejistého attachmentu (Altenhofen a kol. , 2010).

K odlišným závěrům ve svých studiích dospěli Solomon a George (1999a, 1999b). I když se jedná o poněkud starší studie, v této práci jim místo patří proto, že se na ně i dnes odkazuje nemalý počet odborníků a právě jejich výsledky jsou pokládány za důkaz toho, že přespávání dětí u otců souvisí s vyšší mírou dezorientovaného attachmentu. Studie se účastnilo 145 dětí ve věku 12–20 měsíců a jejich matek (83 otců). Děti výzkumníci rozdělili do tří skupin. Na základě této kategorizace trávilo 44 dětí se svými otci jednu až tři noci v měsíci, 49 dětí u svého otce nikdy nepřespávalo a 52 dětí žilo s oběma rodiči. Autoři zjistili, že děti, které u svého otce přespávaly, měly častěji dezorientovaný typ attachmentu (66 % dětí) v porovnání s dětmi z dalších dvou skupin. Matky dětí s tímto typem vazby uváděly horší komunikaci s otcem dítěte a také vyšší míru konfliktu v tomto vztahu.

Celá řada autorů však upozornila také na limity uvedené studie. Zmínit lze ty, které uvádí Nielsen (2014). Ta zdůrazňuje, že dezorientovaný typ attachmentu vykazoval také relativně velký počet dětí (35 %) vyrůstajících v úplných rodinách.

Jednalo se o děti matek, které neprojevovaly vnímavost k potřebám dětí. Dále autorka upozornila na to, že skupiny odloučených rodičů se od sebe významným způsobem lišily. Rodiče přespávajících dětí byli méně často před rozchodem sezdaní, nežili v jedné domácnosti a děti měli z několika různých vztahů. Sezdaní rodiče dosáhli signifikantně vyššího stupně vzdělání a vyšších příjmů a vdané matky méně často pracovaly na plný úvazek. Dále se také mnoho párů rozešlo už před narozením dítěte a kolem 20 % nemělo stabilní partnerský vztah v době, kdy matka otěhotněla. Otcové z první skupiny se svými dětmi méně komunikovali a navíc u nich děti nezůstávaly přes noc pravidelně, ale spíše příležitostně. Pouze 20 % dětí se svým otcem strávilo více než tři noci v měsíci. Přespávající děti navíc sice měly dezorientovaný attachment ve vyšší míře než děti ze sezdaných rodin, ale ne více než děti, které u druhého z rodičů nezůstávaly přes noc.

Poslední studie, jíž bude v rámci této kapitoly věnována pozornost, se týkala 348 ročních a 608 tříletých dětí, které v rámci střídavé péče přespávaly v různém rozsahu u svých otců. Všichni rodiče dětí žili ve 20 největších městech USA, přičemž 65 % z nich nedosáhlo ani středoškolského stupně vzdělání a v 85 % případů se jednalo o Afroameričany nebo Hispánce. V době narození dítěte více než 85 % rodičů nežilo v manželství a 30 % nesdílelo ani společnou domácnost (Tornello a kol. , 2013). Předtím, než jejich děti oslavily páté narozeniny, 50 % otců a 10 % matek strávilo určitý čas ve vězení (Center for Research on Child Wellbeing, 2013). Z toho důvodu nemůže žádná studie použít vytvořenou databázi k tomu, aby zjištění zobecnila na rodiny, které neodpovídají popsaným kritériím (Nielsen, 2014).

Autoři zde rozdělili roční děti na ty, které u otce přespávaly příležitostně (1 až 51 nocí v roce), a na častěji přespávající (51 až 256 nocí v roce). Batolata byla kategorizována odlišným způsobem: vzácné nocování (1 až 12 nocí v roce), příležitostné nocování (12 až 127 nocí v roce) a časté nocování (128 až 256 nocí). Tyto skupiny pak autoři srovnávali s 1 062 dětmi, které u otce přes noc nikdy nezůstávaly nebo se s ním stýkaly pouze sporadicky v průběhu dne. Výsledky studie neodhalily mezi těmito skupinami dětí žádné rozdíly kromě jediné výjimky. Skupina ročních dětí, která často přespávala u otců, vykazovala dle matek častěji projevy nejistého attachmentu, a to ve 46 % případů, na rozdíl od 25 % nejistě připoutaných dětí ve skupině nepřespávajících a 16 % dětí trávících noci u otců příležitostně. U tříletých dětí mezi skupinami žádné signifikantní odlišnosti nalezeny nebyly. Překvapivě se také ukázalo, že děti, které přespávaly u svých otců, měly s vyšší pravděpodobností jistý attachment než ty, které u nich nepřespávaly vůbec (Tornello a kol. , 2013).

I v této studii Nielsen (2014) upozorňuje na možná úskalí. Více než polovina dětí trávila 55 až 70 % času se svými otci, a děti tak spíše přespávaly u svých matek. Attachment byl však i přesto posuzován pouze ve vztahu k matkám, které se často potýkaly s vážnými psychickými problémy a vypořádávaly se s některou z forem závislosti. Většina dětí navíc pocházela z rodin s nízkou životní úrovní. Zároveň se nesmí opomíjet skutečnost, že děti, které přespávaly u otců častěji, sice měly v porovnání s ostatními skupinami nejistý attachment s větší pravděpodobností, v rámci této rizikové populace se u nich však vyskytoval v nižší míře.


Dopad na vývoj dětí

Mezi studiemi najdeme také ty, které se zaměřily i na jiné proměnné než attachment. Jako příklad lze uvést studii McIntoshe, Smytha, Kelahera a Wellse z roku 2010. Autoři pro svou analýzu použili data získaná v rámci Longitudinal Study of Australian Children (LSAC) a porovnávali následující tři věkové skupiny dětí: děti do dvou let, děti od dvou do tří let a děti od čtyř do pěti let.

Dále výzkumníci rozlišili na základě nocí trávených u druhého z rodičů tři skupiny dětí:
– nepřespávající,
– přespávající příležitostně (jedna až tři noci v měsíci pro kojence a jedna až devět nocí měsíčně pro děti ve věku dva až pět let),
– přespávající často / střídavá péče (4 až 15 nocí pro kojence a 10 až 15 nocí pro děti ve věku dva až pět let).

Výsledky studie odhalily, že přespávání u druhého z rodičů alespoň jednou týdně s sebou přinášelo pro děti ve věku do čtyř let řadu negativních dopadů. Rodiče popisovali tyto děti jako dráždivější, více sledující svoji matku a projevující obavy při možném odloučení od ní. Vnímali batolata jako méně vytrvalá v rutinních činnostech, při hraní a učení. Tyto děti se také projevovaly ve vztahu s primární pečující osobou (tou, u které trávily více času) znepokojeně – působily sklesle, plakaly, věšely se na rodiče, bily je nebo kousaly. U těchto dětí se také objevily problémy s krmením (odmítaly jídlo) a nereagovaly na bolestivé podněty. Ve skupině čtyř až pětiletých dětí se však tyto problémy signifikantně výrazněji neobjevovaly.

Také v této studii odhalila Nielsen (2014) a řada dalších autorů nejasnosti, které mohou vést k nesprávné interpretaci těchto údajů. Je důležité si uvědomit, že většina ze zapojených rodičů nebyla nikdy sezdána (90 % rodičů kojenců a 60 % rodičů batolat) a mnoho z nich ani před rozchodem nežilo ve společné domácnosti. Ve vymezení jednotlivých proměnných lze najít také celou řadu nesrovnalostí. Například způsob, jakým dítě monitoruje svoji matku, použili autoři jako důkaz toho, že se jedná o projevy úzkosti a nejistého attachmentu. Snaha dítěte získat matčinu pozornost je chápána jako pozitivní, alternativní způsob komunikace kojenců. Výzkumníci však takové projevy interpretovali zcela odlišným způsobem. Také pojetí vytrvalosti v této studii není zcela jasné. Autoři ji hodnotili na základě pěti položkové škály, která nediferencovala mezi normálním skóre a tím, které se už v normě nenachází. Uváděné projevy chování přespávajících dětí se navíc nacházejí v rámci běžné australské populace v normě. V národní studii (ze které autoři použili data) se ukázalo, že 50 % ze 4400 matek uvádělo, že jejich dvou až tříleté děti plakaly a věšely se na ně, když se je snažily opustit. Dále také 50 % dětí někdy odmítalo jíst a 40 % mělo skleslou náladu. To znamená, že tímto způsobem se projevovala polovina australských dětí. Ve studii také ani v jednom případě autoři nesrovnávali děti ze skupiny příležitostně přespávajících a těch, které u druhého rodiče nepřespávaly. Stejně tak výsledky nezohlednily, zda kojenci, kteří trávili u druhého rodiče méně než čtyři noci v měsíci, dosahovali horších, nebo lepších výsledků než ti, kteří u něj zůstali na nocí více.

Naopak pozitivní dopady střídavé péče odhalili Pruett, Insabella a Gustafson (2005). Autoři sledovali celkem 132 dětí ve věku od dvou do 6,99 let, které přespávaly u otců jednou nebo i několikrát během týdne. Jednalo se o reprezentativní vzorek párů pocházejících z nižší střední třídy a ani jeden z rodičů se nepotýkal s žádnou z forem závislostí. Většina z těchto rodičů byla bílé rasy (86 %) a v době narození dítěte žili v manželském svazku (75 %). Výzkumníci porovnávali 99 dětí, které přespávaly u otců, se 33 dětmi, které tuto zkušenost neměly. Děti byly při analýze rozděleny do dvou věkových kategorií. V první skupině se nacházely děti ve věku od dvou do tří let, ve druhém případě šlo o děti ve věku čtyři až šest let.

Ukázalo se, že ve skupině dvou až tříletých dětí se nenašly žádné signifikantní odlišnosti v míře deprese, v problémech se spaním, úzkostí, agresí, s pozorností nebo sociální stažeností. Podobně u dětí ve věku čtyři až šest let nebylo přespávání u druhého z rodičů spojeno s žádnými negativními dopady, ale naopak s pozitivy – v otázce sociálních problémů, problémů s pozorností a problémů s myšlením (podivné chování, halucinace).

Na rozdíl od mladší skupiny dětí se ve skupině dětí ve věku od čtyř do šesti let ukázaly genderové odlišnosti. Dívky, které přespávaly u otců, byly méně sociálně stažené než ty, které tuto zkušenost neměly, zatímco u chlapců se v této oblasti nenašly žádné odlišnosti. Dívky byly také méně úzkostlivé než chlapci v situacích, kdy bylo přespávání u druhého z rodičů nepravidelné, a také tehdy, když se o děti staralo v průběhu dne několik osob. Výzkumníci zjištěnou skutečnost vysvětlovali tím, že dívky jsou v tomto věku více sociálně a verbálně zdatné než chlapci.

Studie se významně zaměřila také na dopad vyššího počtu pečujících osob o děti v průběhu dne. Ukázalo se, že ve skupině čtyřaž šestiletých dětí s větším počtem pečujících osob se objevovalo méně sociálních a behaviorálních problémů a problémů s pozorností, ale na druhou stranu se vyskytovala vyšší míra úzkosti a obtíží se spaním. Překvapivě vyšší počet pečujících osob neměl žádný dopad na skupinu dětí ve věku od dvou do čtyř let. Jako významnější faktor působící na vývoj dětí se ukázal dobrý vztah s každým z rodičů a dodržování pravidelnosti předávání si dítěte. S dopadem na vývoj dětí byl významněji spojen konzistentní a neměnící se plán jejich předávání a dobrý vztah s každým rodičem spíše než přespávání.

Další studie se účastnilo 1 200 dětí, přičemž polovina nich vyrůstala ve střídavé péči. V této studii bylo 40 % dětí mladších čtyř let a dalších 40 % dětí mladších devíti let. Tři roky poté, co se rodiče těchto dětí rozvedli, měly děti ve střídavé péči lepší vztah se svým otcem, byly šťastnější, s nižší mírou deprese a vyskytovalo se u nich méně tělesných obtíží než u dětí ve výlučné péči matky. V 90 % případů byli otcové těchto dětí více zapojeni do školních aktivit svých dětí v porovnání s druhou skupinou, kde se jednalo o 60 % otců. Rodiče děti také v menší míře nechávali hlídat nebo je umisťovali do denních center. Studie neodhalila žádné odlišnosti týkající se emočního zdraví dětí (Melli, 2008). Na druhou stranu je podle Nielsen (2014) důležité vzít v potaz skutečnost, že tento vzorek nelze pokládat za reprezentativní na celostátní úrovni a dále že autoři neanalyzovali samostatně data o dětech mladších šesti let.

Jiná studie se týkala celkem 7 118 dětí pocházejících z Austrálie. V době, kdy se děti narodily, bylo pouze 50 % jejich rodičů sezdáno a pouze 35 % z nich žilo ve společné domácnosti. Ve studii bylo 3 513 dětí ve výlučné péči a 467 dětí v péči střídavé. Celkem 201 dětí nedosáhlo tří let, dalších 266 dětí se nacházelo ve věkovém pásmu od tří do čtyř let. Důležité je také zmínit, že většina párů, které praktikovaly sdílenou péči, nejprve s touto formou péče nesouhlasila. Od jednoho do dvou let po rozvodu rodičů dávaly matky z obou skupin podobné hodnocení týkající se zdraví dětí, vztahů s vrstevníky, emocionálních, studijních a behaviorálních problémů. Celkově dokonce děti pocházející ze střídavé péče dosahovaly těchto výsledků i tehdy, když byla brána v potaz úroveň vzdělání rodičů a také konflikt mezi těmito rodiči. Je rovněž důležité zmínit, že děti rodičů, kteří měli za sebou historii fyzického násilí, nedopadly hůře ve střídavé péči než ty, které vychovával pouze jeden z rodičů. Rodinné násilí a vyšší míra konfliktu mezi rodiči vedly k horším výsledkům u všech dětí a nebyl nalezen důkaz o tom, že by tyto efekty byly větší u dětí se střídavou formou péče. Na druhou stranu matky, které se obávaly o bezpečí svých dětí, když zůstávaly se svými otci, zaznamenaly u dětí horší výsledky (Kaspiew a kol. , 2009).


Závěr

Zjištění, která z výsledku studií skutečně vyplývají, jsou následující:

– Žádná ze studií nedospěla k jednoznačnému závěru, že by byla střídavá péče spojena s negativními dopady na vývoj dětí. Naopak přespávání u druhého z rodičů i střídavá péče byly spojovány s lepšími dopady na děti ve věku čtyři až šest let, především dívky (Pruett a kol. , 2005).

– Studie neodhalily žádné přímé spojení mezi nejistým attachmentem a přespáváním u druhého z rodičů.

– Problémové chování dětí se spíše než se střídavou formou péče pojí s nekonzistentní a často se měnící délkou pobytu, který dítě s druhým rodičem tráví, a s psychickými dysfunkcemi na straně rodičů.

Řada otázek však zůstává nezodpovězená a porozumět této problematice by nám pomohly další výzkumy.

Celý text a zdroje jsou uvedeny ZDE.


Podobný článek

Václav Mertin: Střídavou péči je třeba destigmatizovat

Markéta Šrajbrová: Z rozvrácené rodiny

V Česku se rozšiřuje princip, kdy soudce nerozhoduje za rodiče, jen jim pomáhá, aby se na péči o děti dohodli sami.

Třiadvacetiletá Anna Klepalová před časem dostala pozvání na setkání skupiny rozvedených rodičů, aby tam promluvila o tom, jak rozpad rodiny prožívá dítě. Její matka se s otcem rozvedla, když jí byly tři roky. Na besedě se ale nakonec téměř nedostala ke slovu, protože účastníci čas využili k tomu, aby své nepřítomné expartnery vykreslili v co nejhorším světle.

„Nikdo nemluvil o dětech. Maximálně o tom, že je bývalý partner nepředal včas," vzpomíná Klepalová, která se zařekla, že na další setkání už nepřijde. Své zkušenosti raději na speciálních sezeních předává dětem, jež rozvod rodičů právě zažívají. „Nejčastěji se mě ptají, kterého rodiče mám radši," říká studentka lingvistiky z Olomouce.

Mylný pocit, že nemohou mít rády matku i otce stejně a musí si vybrat, není u dětí z rozvedených rodin nic výjimečného. Někdy ho posilují sami rodiče, jindy vyzvídají spolužáci a jako „konkurz" nezřídka vypadá i soudní řízení, které se tím protahuje.

Na čím dál ostřejší spory o děti už upozornila i ombudsmanka Anna Šabatová. „Přibývá případů vyhrocených vztahů v rodinách a neschopnosti rodičů domluvit se v zájmu dítěte," připomíná. Zároveň ale roste počet měst, v nichž se soudci snaží jednací síně proměnit z kolbišť v bezpečná místa, kde je hlas obou rodičů slyšet stejně. A nejsou k tomu ani potřeba žádné změny v zákonech.

Markéta Nováková není soudkyně, sociální pracovnice ani psycholožka. S rozvodem žádnou osobní zkušenost nemá − je vdanou matkou dvou dětí, rozpad vztahu nezažila ani u svých rodičů či v širší rodině. Přesto je snaha polidštit spory o děti její hlavní pracovní náplní. Impulzem k tomu jí byl problematický rozvod kolegy.

Její sdružení Cochem.cz se v Česku snaží rozšířit princip, který se zrodil ve stejnojmenném německém městečku. Spočívá v tom, že soudce nerozhoduje za rodiče, které oba považuje za stejně schopné se o děti postarat. Ve spolupráci s dalšími odborníky se snaží matce i otci dopomoct k tomu, aby se na péči dohodli sami.

Na začátku přitom Nováková o rozvodové praxi nevěděla skoro nic, a mohla si tak dle svých slov dovolit pokládat odborníkům i hloupé dotazy. „Právě ony ale mohly přispět k tomu, že na problematiku začali pohlížet jinak," podotýká s tím, že za špatným přístupem často stojí jen setrvačnost a rutina.

Jak říká, je čas na obrat ve vnímání toho, co je v pořádku. Normální už nemůže být to, že se dvě nesmiřitelné strany při rozvodu navzájem očerňují a o dítě se přetahují. „Normální je domlouvat se. Není důvod, aby dítě jednoho rodiče ztrácelo," vysvětluje Nováková.


Skutečné dohody

O novém přístupu vystudovaná překladatelka stále častěji mluvila v médiích i na odborných konferencích. Všiml si jí soudce z Nového Jičína Vladimír Polák, který už delší dobu přemýšlel o tom, jak české rozvody změnit. Severomoravské město se tak před dvěma lety stalo centrem rozvodové revoluce. Následoval Most a teď už se přidávají další města. Loni na podzim například Chrudim. Předsedkyně tamního soudu Soňa Soukupová narazila na článek o úspěších novojičínských a mosteckých kolegů a nový přístup se jí natolik zalíbil, že se ho rozhodla aplikovat také.

Původní postupy, na jejichž konci bylo její autoritativní rozhodnutí, soudkyni limitovaly. I když oba rodiče vyslechla, shromáždila důkazy a v ruce měla stanovisko „sociálky", nebyla si vždy zcela jistá, že rozhoduje v nejlepším zájmu dítěte. „Rodiče byli v době rozhodování v konfliktu, nikdo jim s jeho řešením nepomáhal a bylo zřejmé, že dítě tím bude trpět," vzpomíná Soukupová.

Po zavedení nového přístupu inspirovaného cochemským modelem zatím všechna ukončená řízení, která Soukupová vedla, skončila dohodou, a nebylo tedy potřeba, aby za rodiče rozhodla ona. Soudkyně navíc zdůrazňuje, že dohody, které schvaluje, jsou nyní skutečnými dohodami. A nikoli obchodem či vynuceným kompromisem, na němž se expartneři domluví, aby už měli rozvod za sebou. Takové páry se po čase do jednací síně vracívají s žádostí o úpravu dohodnutých podmínek, například výše výživného. „Nemá jít o ústupky, ale o pochopení. Když rodič něco odsouhlasí, ale neztotožňuje se s tím, není to úspěch a je třeba s ním dále pracovat," vysvětluje Soukupová.

Právě důraz na potřebu dohodnout se slyší rozvádějící se páry v Chrudimi nejčastěji. A to nejen od soudkyně, ale také od pracovníka z orgánu sociálně-právní ochrany dětí a psycholožky. Všichni tři hovoří shodně, informace si mezi sebou předávají a žádného z rodičů nepreferují. Jasné a průhledné rozdělení rolí podstatně zužuje prostor pro intriky, vzájemné obviňování a vyhrocení sporu.

Celý text najdete ZDE.


O cochemské praxi

Jde o standardizovaný postup, ve kterém jsou jasně dané role, povinnosti a závazky ve vztahu ke všem profesím, účastnícím se opatrovnického sporu. Je také jasně daný časový rámec, aby bylo možné udržet fokus na řešení a dosažení cíle. Tento postup funguje na základě vzájemné aktivní spolupráce profesí, která zaručuje provázanost, efektivitu a flexibilitu.

Jde o koordinovaný postup – každá z profesí ví, kdy do řešení rodičovského konfliktu vstupuje a jak má její vstup vypadat. Jde o funkční řešení opatrovnických sporů, které je zaměřené na práci s rodiči s cílem naučit je komunikovat na rodičovské úrovni.

Manuál ke stažení ZDE.

Co by rodiče měli vědět, než začnou uvažovat o rozvodu

Dětská duše je nesmírně křehká. Nejdůležitějšími lidmi pro dítě jsou logicky jeho rodiče. Svého potomka formují a připravují pro život. I proto by si měli rodiče vždy velmi jasně uvědomit, že kvalita jejich vztahu se odráží i v duši dítěte. Rozvod tak děti může doslova paralyzovat, a to i tehdy, když je vztah rodičů již delší čas nefunkční a rodiče před dětmi neskrývají své hádky a neshody.

Zdroj: Novinky.cz, das, 20. 2. 2018

Děti často do poslední chvíle v podstatě doufají, že se vše mezi rodiči urovná a budou dál fungovat jako rodina. „Děti jsou zaměřeny na své vlastní štěstí, chtějí, aby rodiče žili dohromady a chovali se jako rozumní dospělí, kteří jim vytvoří stabilní a šťastný domov,” vysvětluje na svém blogu koučka a zároveň rozvodová mediátorka Debra Macleodová.

Když se tak nestane, dost často ztrácí půdu pod nohama a vše, co se začne dít kolem nich, začnou vnímat jako obrovskou zradu. V ten okamžik neřeší, kdo z rodičů byl horší, ale kdo z nich opustil toho druhého. Stejně tak je v podstatě nezajímá, zda jsou rodiče po rozvodu šťastnější…


V čem všem se rodiče nejčastěji mýlí?

Vztah s dětmi se nezmění: velmi záleží na tom, jak rodiče spolu komunikují a nadále fungují. Problém může nastat jak u rodiče, který s dítětem žije pod jednou střechou, tak i s druhým žijícím jinde. Zatímco rodič žijící v jedné domácnosti má výhodu neustálého kontaktu, tato výhoda může být smazána v okamžiku, když si druhý rodič začne dítě kupovat dárky, ale i třeba tím, že mu povolí, co mu druhý z výchovných důvodů zakazuje apod.

Děti se budou mít lépe: bohužel tomu bývá často naopak. Jak ukázaly nejrůznější průzkumy, děti po rozvodu mají více emocionálních problémů i poruch chování. Je i větší pravděpodobnost, že se poté budou mít hůře po finanční stránce a setkají se se špatným zacházením.

Už kvůli dětem bychom neměli zůstat spolu: ve skutečnosti neexistuje horší důvod pro rozbití rodiny. Rodiče by si měli přiznat, že rozvod se netýká dětí, ale především jich samých. Žádný svůj krok tak nesmí zdůvodňovat dětmi. Převádět odpovědnost na ně je tím nejhorším prohřeškem.

Rozvod vyřeší všechny problémy: bohužel tomu tak vůbec není, naopak rozvodem si spoustu nových problémů přiděláte. V první řadě vyvstanou problémy spjaté s další výchovou dětí. Ta se po rozvodu významně změní. Rodiče začnou víc i řešit, jak se děti mají, když jsou s expartnery, a vše se obvykle vyostří, když si jeden z expartnerů najde nového partnera či si založí novou rodinu.

Děti jsou pružné a přizpůsobí se nové situaci: děti se sice pokusí s tím vším vyrovnat, ale už to pro ně nikdy nebude takové jako předtím. Ztratí všechny ty pocity jistoty a bezpečí. Do svých budoucích vztahů si přitom ponesou zkušenost, že je láska pomíjivá a nelze se na ni spolehnout.

Mé další manželství bude lepší: to je jeden z největších omylů. Druhé a následné manželství mají vyšší míru rozvodovosti než první manželství. Lidé se totiž málokdy změní a mají tendenci neustále opakovat své chyby. Navíc následné manželství často zahrnují nové přírůstky do rodiny či smíšené rodiny, což přispívá jen k dalším problémům.

Jitka Smolíková: Broadstairs – přímořské město Charlese Dickense, bílých útesů a jazykové školy Kent SchoolofEnglish

V červnu letošního roku jsem se zúčastnila v rámci programu Erasmus+ KA 1 jazykového kurzu IntensiveTeacherTraining v Broadstairs.

Ráda bych se s Vámi podělila o několik dojmů z malého města v jihovýchodní Anglii. Je přesně takové, jak vypadá na fotkách – klidné přímořské město s úžasnou atmosférou, které si zamiloval i Charles Dickens (jehož festival se jeden víkend ve městě konal), s krásnými bílými útesy a několika písečnými plážemi, s kilometry stezek podél pobřeží a s kavárnami ve stylu 50. let, kde si můžete dát čaj s kouzelným názvem Margatemisttea – černý čaj, vanilkový sirup a našlehané mléko. Ochutnat můžete třeba bananabread nebo tradiční creamtea.

A v Broadstairs je i Kent SchoolofEnglish, kam jsem 2 týdny chodila na IntensiveTeacherTrainingCourse. Byla jsem ve škole jediná a první Češka. Škola mě nadchla způsobem výuky i doprovodným programem, který zahrnoval výlety (Londýn, Sandwich, Canterbury) a kromě obvyklých aktivit (bowling, puby,…) i návštěvu kina.

Měla jsem možnost porovnat svoje zkušenosti s kolegy z Francie, Německa, Španělska. Odpoledne byla výuka „one to one“ – a byla opravdu intenzivní a různorodá. Recitovala jsem, hrála divadlo, vymýšlela příběhy, byla psycholožkou…

Mám spoustu nových aktivit do hodin. Dozvěděla jsem se zajímavosti z historie, politiky, vzdělávání a kultury. Obohatila jsem si slovní zásobu v úplně jiných oblastech (témata mozek, malířství…).

Z těchto všech důvodů byl pro mě kurz velmi přínosný a ráda doporučuji ostatním kolegům.

Mgr. Jitka Smolíková, Gymnázium Broumov

Pavel Kraemer: Proč by se v moderní škole mělo brát i klasické učivo?

S mírnou nadsázkou se dá říct, že skoro celá látka druhého stupně základní školy je veskrze nepraktické učivo. V tom smyslu, že jej v životě žáci neuplatní. Nebo snad nějak využíváte rovnice či Mendělejevovu tabulku prvků? Neobejdete se bez znalosti historie antického Řecka nebo klasifikace mechů a lišejníků? To jsou jen namátkové příklady, našlo by se hodně dalších.

Zdroj: www.inovativnivzdelavani.cz, 20. 5. 2018

Předměty na druhém stupni nejsou nic jiného než vědní obory v malém. Je to pozůstatek elitního vzdělání akademického střihu, které bylo dřív určené zlomku společnosti. Učivo, které bylo původně určeno jednomu procentu, dnes nutíme všem. Ve formě povinného základního vzdělání.

Proti této koncepci výuky se zdvihá odpor. Moderní pohled na vzdělávání odsunul znalosti na vedlejší kolej. Argumentuje tím, že v dnešní době se dá vše najít na internetu. Sílí hlasy, že to podstatné ve vzdělávání je rozvíjet klíčové kompetence žáků. A když znalosti, tak spíše praktické, to, co se člověku hodí pro život. To je trend doby.

Vidím to jinak. Klasické akademické poznání je důležité a škola by měla žákům umožnit, aby se s ním potkali. Nikoli ovšem pro praktický užitek, ale proto, že obohacuje náš vnitřní svět, zušlechťuje nás. Bez něj se člověk nerozvine v bytost, která rozumí sobě a světu.

Ale myslím si taky, že žáci se v současných školách s těmito znalostmi spíš nepotkají. Naučí se je nějak na zkoušky, někteří se zaťatými zuby, někteří na čtyřky. Ale bez chuti, nebo ještě častěji s odporem. A tím se vyprázdní veškerý smysl takového učení. K žádnému vnitřnímu obohacení ve skutečnosti nedojde, až na výjimky. Mnoho inteligentních i méně inteligentních žáků ve škole vypíná. Jejich organismus je chrání před zahlcením proudem informací, které nedávají žádný smysl. Jiní vypnout neumějí, ty škola vyčerpá a znechutí až k nevolnosti.

Poznání je krásné, když není spojeno se stresem, vynucováním, biflováním ze strachu, pod tlakem, s odporem. Škola, kde se tohle děje, od znalostí odrazuje, odvádí.

A žáci proti znalostem pak protestují. „K čemu nám to bude?“ říkají. Ze zkušenosti vím, že tím ve skutečnosti myslí: „Nás to nebaví.“ Nevěřím tomu, že jsou děti na druhém stupni již tak praktické a utilitární, aby věci posuzovaly podle toho, zda se jim v životě budou hodit. Když je něco opravdu baví, nebudou řešit, jestli to je praktické, zapomenou na sebe a ponoří se do světa poznání.

Tradiční učitele uráží přemýšlet v kategoriích baví/nebaví. Oni a jim podobní takto po generace neuvažovali. Prostě se naučili, co se po nich chtělo. Kolik lidí si díky tomu poznání zamilovalo, neřeší. Nikdo neprotestoval, to je důležité.

V dnešní době se dostáváme do opačného extrému. Znalosti jsou ohroženy. Mizí klasické poznání, a tím se ochuzuje vnitřní svět žáků.

Markéta Majerová: Čtení a psaní ve ScioŠkolách

Řada inovativních škol se potýká s nedůvěrou veřejnosti, zda naučí děti plynule číst a psát bez gramatických chyb. Mnoho rodičů, kteří prošli klasickým školstvím, si totiž neumí představit, jak může hodina češtiny vypadat jinak. Proto jsme na téma výuky českého jazyka oslovili ředitelku ScioŠkoly na Praze 9 Štěpánku Rajchlovou.

Zdroj: Magazín Perpetuum 19. 6. 2018


Jste ředitelkou ScioŠkoly, která akcentuje svobodu dítěte ve vzdělávacím procesu, jak lze při zachování principu svobody naučit dítě číst a psát bez gramatických chyb?

Především je třeba nechat dětem čas. Na počátku školní docházky je třeba klást důraz především na čtení s porozuměním, s radostí, s chutí. Následně je třeba podporovat vyjadřování vlastních myšlenek a netrápit děti pravopisem.

Na základě zkušeností s působením na státní škole vím, kdy děti dokážou pochopit svůj mateřský jazyk jako fungující systém. Bohužel v tradiční škole se zaběhlo načasování pro probírání jazykových jevů, které ne zcela vyhovuje tomu, jak dítěti zraje mozek a jak je schopno vnímat jazyk jako systém, ve kterém lze bádat a objevovat souvislosti. Pokud nevezmeme dětem chuť se učit, např. tím, že jim nabízíme moc brzy nevhodné „vědomosti“, začne je zajímat i to, proč se někde píše S, když tam slyšíme Z, apod. V momentě, kdy přijde jejich otázka, se učí velmi rychle a v souvislostech. Abych byla konkrétní – třeba vyjmenovaná slova, slova s nimi příbuzná a předpony vy-, vý- poměrně dobře chápe páťák, s daleko větší jistotou šesťák. Na tradiční škole z této látky píší často diktáty děti ve 3. třídě. Obdobné je to i s ostatní gramatickou látkou. Můj názor tedy je: nespěchat, pak jde všechno rychleji a s pochopením. Nebojte se toho.

Co když ale někoho to, proč se někde píše S, když vyslovujeme Z, zajímat nezačne? Snažíte se je cíleně motivovat?

S každou skupinou dětí si děláme společně plán na zhruba měsíc, abychom věděli a společně si odsouhlasili, co se budeme učit a proč. Plán tvoříme tak, že děti navrhují, co by je zajímalo, píšeme si seznam na tabuli a potom každý označí téma, které ho zajímá nejvíc. Tím jednoznačně prioritizujeme poptávku a vybranou látku se učí celá skupinka dětí, protože jsme si ji odsouhlasili. Samozřejmě nastane situace, že někoho látka nezaujme. Často pracujeme ve dvojici či skupině, takže se děti většinou namotivují společně a chtějí přijít na řešení. A navíc probíranou látku opakujeme a nabízíme dětem individuální vysvětlení. Neobáváme se tedy, že by někoho něco minulo. Je ale možné, že se okamžik pochopení a motivace k učení konkrétní záležitosti dostaví individuálně.

Ve ScioŠkolách se děti často společně učí ve skupinách, které jsou věkově heterogenní. Platí to i při výuce českého jazyka?

Čtení a psaní se děti na prvním stupni učí v dvojročí, takže se kombinují např. celkem vyspělí čtenáři s nečtenáři. To je pochopitelně vede ke spolupráci. V nejvyšších ročnících učíme děti v jednom ročníku, protože jejich potřeby a požadavky nás k tomu společně dovedly. A v dvojročí 5. a 6. třída se děti učí dle svých potřeb a tempa, dělí se na tři skupiny a pracují na tématech, která potřebují procvičit a která je zajímají.

Ve velmi heterogenní skupině (1.–9. třída) se děti potkávají v tzv. kolejích. Tam dochází např. k situacím, kdy velké děti čtou malým jejich slovní hodnocení a vysvětlují jim, co to všechno znamená.

Je čtení a psaní ve ScioŠkolách vyučováno jako samostatný předmět (podobně jako v tradičních školách), nebo je látka integrována do různých projektů?

Čtení, psaní a komunikace jsou u nás vyučovány zčásti jako samostatný předmět a zčásti integrovaně do předmětu Svět v souvislostech. Snažíme se klást důraz na rozvoj vyjadřování, formulování vlastních myšlenek, na čtení s porozuměním a následně na hledání pravidelností v jazyce, aby děti pochopily jazykový systém. Kombinace integrace do Světa v souvislostech a samostatného předmětu, kde si s dětmi jazykový systém osvětlujeme, nám dobře funguje a děti to baví.

A kolik hodin týdně mají žáci výuku v podobě samostatného předmětu?

Máme v rozvrhu tři hodiny týdně předmětu, který se jmenuje Čtení, psaní a komunikace. V různých věkových skupinách je využíváme různě. Např. ve věkové skupině 5.–6. třída mají děti jednu hodinu v týdnu čistě gramatickou, jednu komunikační a jednu slohovou. Ve věkové skupině 7.–8. třída mají děti vždy celý týden zaměřený na jednu část předmětu. Jeden týden tedy řešíme spíše gramatiku, jeden týden komunikaci, další týden literaturu a další týden sloh. V uvedených modelech jsme vyšli vstříc dětem a jejich požadavkům, v pololetí jsme společně vyhodnocovali, zda takto nastavený systém vyhovuje všem… Žádné významné změny jsme dělat nemuseli. Uvidíme tedy, co přinese následující školní rok.

Stává se vám, že rodiče mají obavy, aby tento způsob výuky zajistil, že jejich děti budou umět číst s porozuměním a psát bez chyb?

Když člověk začne dělat něco jinak, než je tradičně zvykem, pochopitelně tím vyvolá obavy. Mám ale dostatek zkušeností s výukou českého jazyka na to, abych důvěryhodně vysvětlila rodičům, že se obávat nemusejí. Skutečně jsem zažila mockrát u dětí Aha-efekt až v osmé nebo deváté třídě, kdy jim najednou systém jazyka začal dávat smysl, ovšem dříve bylo úplně zbytečné jim některé věci sdělovat. Naopak bylo velmi přínosné pilovat čtení s porozuměním a formulaci vlastních myšlenek.

V souvislosti s modelem výuky na ScioŠkolách zaznívá, že není určen pro všechny. Pro koho si myslíte, že je vhodný, a komu byste jej raději nedoporučila?

Nastupovat do ScioŠkoly znamená pro celou rodinu dost zásadní rozhodnutí. Při přijímání dítěte nám záleží na souladu se smýšlením celé rodiny. Takže ScioŠkola je vhodná pro děti, jejichž rodiče je vychovávají v podobném duchu, tedy v respektujícím prostředí. A pochopitelně je třeba, aby měli rodiče dětí odvahu vybočit ze standardu a obhájit si svůj krok třeba před příbuznými, známými a kamarády. Možná to zní jako nadsázka, ale skutečně to není snadné, být rodičem ScioŠkoláka. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že bych ScioŠkolu nedoporučila někomu, kdo spíš volí výchovné metody ve stylu cukru a biče. Děti z takového prostředí pak spíše ve ScioŠkole kompenzují své potřeby a nedochází k soustředění se na práci a vlastní aktivitu.

Iva Málková: Chybovat se smí

Jana Šulistová se s lektorkou vědomé pedagogiky Ivanou Málkovou zamýšlela nad stavem současného školství.

Zdroj: Jana Šulistová, Psychologie.cz 31. 1. 2018

Jaký význam má podle vás vysvědčení?

Vysvědčení vnímám jako soubor subjektivního hodnocení pedagogů, kteří se domnívají, že jeho prostřednictvím zasílají rodičům informaci o tom, jak se dítě v uplynulém roce vešlo či nevešlo do požadovaných norem. Přitom je známo, že přirozené učení probíhá nápodobou a chyby jsou jeho nezbytnou součástí. Na to se často zapomíná. Děti většinou instinktivně odhadnou, na co stačí a na co ne. Stejně tak dobře vnímají, co jim jde hladce a co ztuha.

Jak tahle informace vyjádřená vysvědčením funguje na příjemce?

Zvykli jsme si děti známkovat a jsme přesvědčeni, že je to bude motivovat. Ve skutečnosti využíváme známek jako nástroje moci (nebo vyjádření naší bezmoci), jak pod tlakem a prostřednictvím strachu žáky donutit dělat to, co je nebaví nebo co jim nejde. Představte si, že by máma připálila bábovku, táta by ji nazval neschopnou a pak tento její nevydařený pokus půl roku opakovaně připomínal. A právě tak často zacházíme s dětmi – trestáme je za chyby známkami.

Vadí vám jen známky nebo i slovní hodnocení?

Známky jsou připomínkou spálené bábovky. Jde o nesmazatelnou zprávu o dílčím selhání, která může snížit možnost příště uspět. Zažila jsem mnohokrát situaci, kdy jedna pětka za zapomenutý úkol přebila všechny další známky a „zavinila“ snížené hodnocení na vysvědčení. Říká se, že je moudré vést žáky k tomu, aby si chybu objevili a opravili, a je nespravedlivé jim tentýž nezdar připomínat opakovaně. Málokdo se zajímá o důvody, které dítě k chybě vedly. Možná bylo unavené, učivu nerozumělo nebo je nadané v jiné oblasti. Soustředíme-li se na selhání dítěte, je to lhostejnost k jeho jedinečnosti a dispozicím. Připomíná mi to rčení: Posuzujeme-li rybu podle její schopnosti létat, bude celý život zažívat pocit neúspěchu a uvěří, že je neschopná.

Máme jinou možnost?

Upřednostňuji sebehodnocení – při učení mi nejvíc fungovalo, když děti průběžně vyjadřovaly, jak se jim v dané činnosti dařilo, například zda to zvládly samostatně, dokázaly najít a opravit chybu, zda je to bavilo a s čím potřebují pomoci.

Je pravda, že ve mně školní docházka v kombinaci s výchovou přes téměř samé jedničky zanechala celoživotní úzkost z toho, zda jsem dost dobrá…

Tak to jste měla štěstí, že jste měla kapacitu svůj výkon pod tlakem ze strany školy k jedničkám dotáhnout. Ale třeba moje kapacita udržet v hlavě něco teoretického z chemie či fyziky byla téměř nulová. Když něco jen slyším, rychle to zapomenu. A z historie si pamatuji jen datum mého narození. S těmito znalostmi bych asi těžko mohla kandidovat na prezidentku nebo učit dějepis. Máme v hlavách velké množství mýtů o tom, co vše by se měly děti naučit, aby v životě obstály. Málokdo si uvědomuje, že požadavek našeho vzdělávacího systému na výchovu všestranně rozvinuté osobnosti je mimo realitu. Přesto na žáky tlačíme a strašíme je tím, že bez příslušného vzdělání ničeho nedosáhnou. Přitom je tolik dětí, které se již od nízkého věku výrazně liší projevy a dispozicemi.

A s těmito odlišnostmi jsou často posílány do poradny se záměrem najít případnou dysfunkci. Nepamatuji se, že bych se v dětství potkala s dyslektikem nebo dysgrafikem, zatímco dnes má nějakou poruchu učení snad každé dítě.

Určitě jste je potkávala, ale tehdy razítkování dětí nebylo módním trendem. Pro mne je zvýšený počet diagnostikovaných signálem toho, že stávající forma výuky přestává vyhovovat. Častá absence smyslu učiva, které se po žácích chce, je na hranici toho, co dětské tělo a psychika vydrží. Proč má například druhák umět vysvětlit rozdíl mezi malvicí a peckovicí? K čemu je čtvrťákovi znalost vztažného zájmena? A kolikrát v životě kdo z nás tyto informace zužitkoval? A tak děti somatizují nebo se jejich emoční a fyzické tělo brání způsobem, kterému dáváme nálepku různých dysfunkcí či poruch chování. Věřím tomu, že úroveň vědomí lidí je jiná než dříve. Proto mnoho dětí „vnitřně ví“, že většinu toho, co se učí, nebudou potřebovat, a tak to odmítají. Představte si, že by vás někdo nutil dalších devět let chodit na místo, kde se budete učit to, co rozhodli druzí, a to bez ohledu na to, zda vás to zajímá.

Většina dospělých ale podobným způsobem prožívá zaměstnání, takže škola podle nich přece děti výtečně připravuje na běžnou životní realitu!

Ano, to je častý argument – tito dospělí uvěřili, že „nejdřív je práce a pak zábava“. A přitom je k dispozici i jiné rčení: „Budeš-li se zabývat tím, co tě baví, nebudeš muset nikdy pracovat.“ Nedávno se dotkl mého srdce příběh Pavla Kacerle, mladíka, který se nenechal vyhnat od počítače a zviklat větami: „Na tebe tak v Hollywoodu čekají, neumíš ani anglicky“ a který se bez maturity, bez známostí, bez peněz a bez podpory rodiny během pár let dostal na vrchol světa v oblasti vizuálních efektů.

Ovšem pokud by se dětem dala volnost, nevyšli by ze školy pologramotní ignoranti hédonisticky trvající na tom, že v životě má cenu jen to, co je baví a uspokojuje?

Nejde o to dát jim volnost, ale hledat různé formy a metody, jak se učit smysluplněji, v ideálním případě tak, aby to obě strany bavilo, učily se od sebe navzájem a ani si nevšimly, že se něco učí. A hlavně obrátit záměr současné koncepce školy naruby – rozvíjet to, co dětem jde, nikoliv je nutit procvičovat to, co jim nejde.

S čím by si podle vás měli absolventi základky vystačit?

Jako učitelka bych si vystačila s tím, že si děti vlastní rukou něco zapíšou tak, aby to po sobě přečetly a aby to přečetl i někdo po nich, a dokážou se orientovat v textu. Představte si třeba, že dáte žákům hledat z různých zdrojů, jak vysoká je Sněžka, a ony budou mít možnost pozastavit se nad tím, že někde je uvedeno 1603 m a jinde 1602 m, a dojít k závěru, že „Co je psáno, to je dáno“ už neplatí. A pak by si měly umět spočítat třeba kolik a jakých surovin mají koupit na pečení bábovky, přirozeně komunikovat, umět improvizovat a přiměřeně věku se zapojovat do praktických aktivit. Je potřeba se na školu dívat celostním pohledem. Nejde jen o učivo, jde o pocit bezpečí, osobitost prostředí a kvalitu vztahů.

Jsou takové změny vůbec reálné?

Abychom mohli tohle nastavení změnit, potřebujeme začít u sebe. Představte si pedagoga, který učí něco, co ho nebaví, nebo toho z dané oblasti ví méně než jeho žák. Jak je na tom se sebejistotou? Pracuje sám na sobě, aby se cítil lépe? Dokáže říct řediteli školy, že chce raději učit předmět, ve kterém je jako ryba ve vodě? Představte si naopak učitele, který si je vědom svých kvalit a dokáže je zužitkovat ve vyučování. To je to, co děti osloví a přitáhne. Já takové lidi potkávám. Znám pedagoga, který hraje na saxofon v kapele a napsal pro děti divadelní hru. Žáci se naučili pestré množství dovedností od replik textů, tvorby kostýmů a kulis až po propagaci a organizaci divadelního představení. Při takové aktivitě „učit se text nazpaměť“ totiž dávalo smysl.

To zní až pohádkově, ale opravdu se touto formou žáci naučí totéž co klasickou frontální výukou?

Z vlastní zkušenosti vím, že nejen totéž, ale dokonce více a trvale. Jenže k tomu potřebujeme důvěru a zájem ze strany rodičů, neboť mnozí z nich očekávají, že jejich děti ovládnou kompletní obsah základní školy, a to nejlépe na jedničku. Málokdo si uvědomí, že chceme něco, co se ještě nikomu nepodařilo. Kolik rodičů je schopno poradit osmákovi s domácím úkolem z větného rozboru nebo z chemie, ale za špatnou známku z těchto znalostí ho trestá?

Jenže i lidé nezvládající základní pravopis by chtěli, aby jejich děti měly lepší školní výsledky i život. A udělají pro to všechno, včetně výprasků.

Většina rodičů má představu, jak má vypadat kvalita života jejich dětí, protože sami si zakódovali, že ten jejich není dostatečně dobrý. A možná už ve škole došli k závěru, že nejsou dost chytří a nadaní. Neměli ve své blízkosti nikoho, kdo by podporoval jejich dary. Třeba moje babička koukla na nebe a věděla, že do půl čtvrté musí sklidit seno, protože bude pršet. Ale ve škole byla bita rákoskou, když nevyjmenovala dostatečně rychle násobilku. Co bylo pro její život důležitější? Kdo z nás tuší, co budou současné děti v dospělosti potřebovat – větné rozbory, nebo umět vyrobit pitnou vodu z kaluže?

A jak by to tedy mělo vypadat jinak?

Mně dává smysl učit v projektech na aktuální nebo plánované téma. Vzpomínám, jak kdysi přišli rozčílení druháci, že na přilehlém hřišti někdo ořezal stromy. Rozvinula se debata s mnoha nápady, co můžeme udělat. Tenkrát ještě neexistoval internet ani mobily, takže jedna z holčiček vzala Zlaté stránky, našla číslo na úřad, zavolala tam a požádala o schůzku u starosty. Ten nás přijal, pozval úředníka z odboru životního prostředí a dětem na jejich otázky odpověděli. Druháci o události napsali článek, který otiskl regionální časopis. Z těchto dětí jsou dnes dospělí, kteří se zajímají o to, co se děje, a je pro ně přirozené zavolat třeba i do prezidentské kanceláře.

Co myslíte, že by pomohlo proměně našeho školství?

Podpora existence co největší škály různě zaměřených škol, aby si rodiče mohli vybírat. Uzákonění povinnosti pravidelných supervizí, mentoringu a vzájemných hospitací pro učitele i vedení škol. Informovanost rodičů o různorodosti pedagogických přístupů s odkazem na úspěchy absolventů takto zaměřených škol. Zrušení známek na prvním stupni i klasifikace tělocviku, hudebky a výtvarky na tom druhém. A také zákaz brát při přijímačkách na vyšší typ školy v úvahu známkový průměr z vysvědčení z předchozí školy. Pořád je tu ještě možnost vybrat studenty na základě výsledků přijímacích testů.

Je něco, co mohou dospělí udělat teď hned?

Zajímat se o dítě jako o lidskou bytost, prozkoumávat důvody, které ho vedou k jeho jednání a chybám. Otevřít se důvěře, že malé děti vědí, co je jejich životní cesta, jakkoliv se to může zdát nereálné. Najít v sobě odvahu pracovat na vlastním sebepoznání. Být otevření různorodým metodám a být ochotni zkoušet nové věci…

Celý text najdete ZDE.


Kdo je Ivana Málková?

Spoluzakladatelka, učitelka, ředitelka a majitelka Školy Hrou se ve školním prostředí pohybuje od roku 1983. Věnuje se mentoringu, supervizi, mediaci a provázení změnami se záměrem inspirovat a podpořit, nikoliv radit. Přála by si vrátit do škol a rodin citlivost k vlastní zranitelnosti a vše, co jsme si zvykli označovat jako „nežádoucí“.

Donald Woods Winnicott: Hraní a realita

Jaké má tvořivost kořeny a jak je můžeme rozvíjet, ať už v sobě nebo ve druhých? Kniha odpovídá nejen na tyto otázky, ale věnuje se základním tématům individuálního já a jeho vztahu s vnějším světem.

Po představení teorie přechodového objektu a přechodových jevů Winnicott líčí, jak se v podpůrném prostředí při dostatečně dobré péči matky či mateřské postavy rozvíjí vědomí vlastního já, jeho vymezení vůči vnějšímu světu a co se odehrává v prostoru mezi vnitřní subjektivní a vnější objektivně vnímanou realitou. Zabývá se i situacemi, kdy dochází k narušení tohoto vývoje.

Významná z hlediska vývoje psychoanalytické teorie je kapitola o použití objektu, tedy nejen o způsobu, jakým se subjekt k objektu vztahuje, ale jak ho používá a co toto používání umožňuje či co mu brání. Pokračuje tím, jak se prostor mezi matkou a dítětem, mezi já a ne-já stává základem kulturní zkušenosti člověka, potenciálním prostorem pro jeho tvůrčí aktivity a žití samé.

Teorii přechodových objektů a přechodových jevů rozšiřuje o zamyšlení nad tvořivostí, skrytou rivalitou mužského a ženského prvku v osobnosti a pojetí kultury v širším slova smyslu.

Teoretické koncepty jsou dokreslovány příklady z autorovy terapeutické praxe s dětmi i dospělými klienty.

Donald Woods Winnicott byl britský psychoanalytik a pediatr, významný představitel Britské školy objektních vztahů.

Obsah i ukázky najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

Bohuslav Hora: Málo se ptáme dětí, co chtějí. Ony by nám to řekly, ale my je nechceme poslouchat.

Chtěl být krejčím nebo strojvůdcem. Otec ho poslal na zemědělku a málem z něj byl sládek v pivovaru. Nakonec si ale vybral něco úplně jiného. Bohuslav Hora je učitel. Roky se snaží zbořit zažitý systém českého školství a učit prostě jinak.

Zdroj: Forbes speciál – 18 inspirativních osobností roku 2018


„Táta nechtěl, abych byl učitelem. Donutil mě podat přihlášku na střední zemědělskou školu a já ji skutečně vystudoval. Jenomže mě to táhlo k učení, a tak jsem se přihlásil na pedagogickou fakultu do Plzně. Byl to docela rozruch, když jsem se z oboru rostlinná výroba na zemědělce hlásil na český jazyk a dějepis. Ale vzali mě,“ směje se Bohuslav Hora (47).

Loni získal třetí místo v nultém ročníku české varianty mezinárodní Global Teacher Prize. Na dějepisáře a zástupce ředitelky ze základky v Plané nad Lužnicí je to slušný počin. Letos byl vybrán mezi 18 inspirativních osobností roku magazínu Forbes, které překonávají konvence a tím inspirují druhé.

On ale není běžným učitelem. Nevyznává biflování nazpaměť, naopak dává dětem svobodu a snaží se je naučit o věcech přemýšlet. „U nás se málo ptáme dětí, co vlastně chtějí. Ony by nám to řekly. Ony to i říkají, ale my je nechceme poslouchat. My přece nejlépe víme, co budou v životě potřebovat,“ říká. A hned dodává: „Nejhorší je, že to přitom vůbec netušíme.“

Ještě než dokončil pedagogickou fakultu, začínal jako mladý zaskakující učitel na gymnáziu v Rokycanech. Za svou ženou pak odešel do jižních Čech a převzal děti na druhém stupni základní školy. „Říkali mi: Nauč je to nazpaměť, a hlavně tu nezaváděj žádné novoty. Tak jsem poslechl. Po 12 letech mě to ale definitivně přestalo bavit,“ vypráví Bohuslav Hora. Chtěl zasmrádlý přístup změnit. Nejdřív ale změnil školu. „Posbíral jsem zkušenosti, poznal obor a pak jsem přišel do ředitelny v Plané nad Lužnicí, kde seděla úžasná a velmi inspirativní paní Vellánová,“ popisuje zlomový okamžik. Ředitelka mu dala prostor a svobodu, on přijal místo jejího zástupce a začal bořit.

Začal učit jinak. Hledá pro výuku příběhy, které by děti na kraji puberty bavily. Využívá technologie, je aktivní na Facebooku, Instagramu, Twitteru. „Když chcete učit mladou generaci, musíte jí rozumět. Já jí tedy nerozumím, ale snažím se pochopit, co moji žáci dělají, co je baví. Tak jdu do všeho, co se odehrává v jejich komunitě,“ vysvětluje.

Se svými žáky při dějepisu natáčí videa, vytváří elektronické knihy, myšlenkové mapy. „Jako učitel přináším námět a nechávám žákům svobodu, jak jej zpracují. Když točí film, získají nové dovednosti. Přitom jim na základě toho prožitku třeba utkví něco z dějepisu. Hotové video nebo elektronickou knihu můžeme mezi sebou sdílet a vzniká nám nová výuková pomůcka, pro kterou si každý může kdykoli sáhnout,“ popisuje v hrubých obrysech svoje metody.

Učitel by podle něj neměl tolik učit, ale spíš vytvářet podmínky pro učení. „My vůbec neučíme děti, jak se mají učit. Ani se jich na to moc neptáme. Ony se přitom v ideálním případě učí samy, je to intimní proces v jejich mozku. Musí mít naplněné primární potřeby, musí chtít něco dokázat a pak dojde k zázraku učení. Náš úkol je dodat jim motivaci a naučit je se soustředit,“ přemýšlí Bohuslav Hora.

Sám chodil do školy rád, ale přiznává, že třeba pro matematiku nemá vlohy. „Tu jsem se musel učit fakt nazpaměť. Matikář mi jednou řekl, že nikdy nic nedokážu. Ten předmět byl moje noční můra. A proto teď dělám učitele. Abych dětem věci vysvětloval a nemusely se učit nic zpaměti,“ usmívá se.

České školství se podle něj postupně mění. Změnu ale většinou táhnou soukromé školy, v těch státních se často bojí reakcí rodičů či zřizovatelů. A tak z nich mnohdy pořád vane pravěk. „Ve školství je řada lidí, kteří chtějí věci měnit, snaží se pochopit, jak dnešní generace přemýšlí, zajímá je například fenomén youtuberů. A pak jsou tam lidé, kteří změnu nikdy nepřipustí,“ podotýká.

Za svoje metody občas sklízí tvrdou kritiku. Konzervativním rodičům se nelíbí změny ve výuce. „Rodiče jsou hodně nedůvěřiví. Obzvlášť na malém městě. Občas je to náročné, ale vždycky se snažím vysvětlit, proč učím tak, jak učím. Dělám věci jinak, řadě lidí se to nelíbí, ale já si na tom trvám. Můj život je krátký a já tu chci zanechat nějakou stopu. Přemýšlím o své práci a pokouším se najít společnou cestu. Ale někdo prostě přemýšlet a hledat nechce,“ dodává Bohuslav Hora.

Po 25 letech základní školu opouští. Učit ale bude dál. „Tentokrát dospělé lidi. Budu učit učitele, aby začali na školách smysluplně využívat technologie,“ popisuje novou cestu.

Jako lektor a metodik ICT už učitele školil, třeba jak ve výuce využívat Google Apps či technologie od Applu, je certifikovaný Apple professional development trainer. Teď se informačním technologiím bude věnovat více. „Jdu pracovat do byznysu, ale školský svět neopustím úplně,“ tvrdí.

Nevypadá jako někdo, kdo by mohl jen tak odejít. Školství v něm pustilo kořeny. Bohuslav Hora je aktivní v projektech, které podporují učitele i ředitele, jezdí sbírat zkušenosti do zahraničí, snaží se dostat na školy mladé absolventy. „Třeba se na školu zase vrátím, jen teď potřebuji trochu pauzu,“ usmívá se.

Pavel Kovařík: Co urychlí konec školy, jak ji známe dnes? A jaké jsou alternativy?

Škola, jak ji známe, bude brzy patřit minulosti. Důvodů pro to je celá řada. Jednou z příčin jsou překotné technologické změny, ale ještě důležitější je čím dál méně pochopitelné nastavení školního vzdělávacího systému u nás. Které tři faktory urychlí konec školy? A co nahradí současný vzdělávací systém?

Zdroj: blog autora 1. 9. 2017

V předešlém článku jsem popsal deset důvodů, proč škola, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl, a proč si myslím, že školský vzdělávací systém nefunguje.

Pro mě osobně jsou jednotlivé uvedené body dostatečným důvodem, abych si myslel, že dnešní škola je prostě přežitek. Jako taková dřív nebo později přestane existovat.

Možná ji nahradí něco jiného. Možná za své vzdělávání a vzdělávání svých dětí bude opravdu zodpovědný každý sám. Možná vzdělávání ve smyslu, jak mu rozumíme, nebude mít význam, protože na scénu vstoupí v plném významu umělá inteligence.


Tři kritické faktory, které urychlí konec současné školy

Nejsem věštec, abych dal přesnou prognózu. Pokud ale chcete, nabízím tři zásadní okolnosti, které celou věc se školou rapidně urychlí.

Nechám stranou změny ve společnosti a globální vývojové trendy spojené zejména s moderními technologiemi a s tím související proměny fungování lidí a společnosti. Přidržím se jen toho, co mi připadá v souvislosti se vzděláváním dětí u nás v Česku zásadní.


1. Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší

Hledají alternativy a jsou za ně ochotni připlácet. To samo o sobě neznamená, že nutně hledají mimo stávající systém. I uvnitř něho najdeme tzv. kvalitnější školy. Ale už jenom tato skutečnost povede nevyhnutelně k tomu, že se budou zvyšovat nároky na vzdělávání a hlavně bude přibývat otázek po tom, co to je kvalitní vzdělání a co to je vzdělání jako takové. Víc a víc rodičů si začne klást otázky, které se budou podobat bodům, které uvádím výše v textu. To logicky povede k hledání alternativ mimo systém. Nastartují se proudy, které začnou podemílat stávající systém. (Osobně se domnívám, že k tomu už nějaký čas dochází.)


2. Omezování lidské svobody začíná být neúnosné

Máte taky ten pocit, že se tu nějak hůř dýchá, než dřív? Že se nám zahušťuje ovzduší, přibývají zákony, vyhlášky a nařízení, které přikazují, donucují, omezují, zakazují… a vše pod přísným trestem? Když zůstanu u dětí, stačí zmínit povinný předškolní rok ve školce, nově též povinné očkování miminek ve zkrácené lhůtě, už zmiňované bránění zakládání soukromých škol ze strany ministerstva. Dále si můžeme na seznam přidat EET, kontrolní hlášení, zákaz kouření v restauracích. To jsou asi ty nejkřiklavější a nejdiskutovanější záležitosti. Myslím, že všeho do času. Myslím, že lidé si váží své svobody. A že třeba krátkodobě přehlíží některá nařízení, která se jich bezprostředně netýkají. Jenže pak už je tam té páry opravdu moc a natlakovaná nádoba exploduje. A pak to zákonitě přijde. Proč by nám měl neustále někdo říkat, jak máme žít? A proč bychom se měli řídit nesmysly, které vyplodil někdo, komu nejspíš náramně vyhovují? Je jasné, že to platí i pro vzdělávací systém.


3. Alternativy už existují

Ve světě a dokonce i u nás! Změna přístupu je patrná na všech úrovních tzv. školního vzdělávání. V anglosaském světě vyčnívá Summerhill a Sudbury, v Německu a Skandinávii začíná být nabídka lesních školek nepostradatelnou normou, v Americe přibývá tzv. unschoolerů. U nás vznikají alternativní Montessori a Waldorfské škol(k)y, nejde přehlédnout Scio školy, ale také řadu dalších, soukromých projektů s odlišným přístupem oproti tomu „erárnímu“ (např. Livingstone, Labyrinth, Pražské humanitní gymnázium). Méně oficiální postavení mají lesní školky, provozované často formou nezávislých sdružení, objevují se první samo-vzdělávací a komunitní skupiny a kluby. Dokonce tu máme uskupení Svoboda učení, které šíří myšlenky o svobodném vzdělávání a krom toho se své myšlenky snaží realizovat prostřednictvím projektu na výstavbu svobodného vzdělávacího centra SvobodUm. Cítíte ten kvas a pohyb? Opravdová změna se tradičně děje odspodu. Všichni tito, kdo se odvážili více či méně vykročit mimo systém, jdou za svou vizí a myšlenkami. Nejde jim o reformy systému, jde jim o děti. Navíc je zřejmé, co mají společné. Důraz na svobodu a respekt k dětem samotným. A i když jim ve velké většině stát nepřizná oficiální status a nedá jim laskavé svolení, nevzdávají to. Nikdo nezabrání lidem, aby se spontánně sdružovali, aby se společně učili a rozvíjeli navzdory ministrům. Povědomí se šíří, rozšiřuje se nabídka, sílí tlak na tradiční školy. Tohle musí mít zákonitě nějaké dopady.


Shrňme si to a malá vize budoucnosti

Roste poptávka po alternativách, roste nabídka a roste tlak na uvolnění sevření stání mocí. Přibývá lidí, kterým tento systém přestává vyhovovat.

Vedlejší proudy budou nezadržitelně sílit. Z postranních potůčků se brzy stane hlavní proud, i když to nebude ještě chvíli patrné. Jenže pak ta mohutná řeka smete zerodované zbytky starého systému.

Proud řeky vzdělávání nebude jednobarevný, ale v řece se budou mísit různé příchuti. Společným jmenovatelem bude svoboda volby. Protože jedině díky vzájemné toleranci a respektu k názorům druhých, bude moct každý realizovat své vlastní představy.


Konec je blíž, než si myslíte

Když nad tím tak přemýšlím, opravdu si myslím, že jsme už spíše v té fázi sílící řeky, jen jsme si toho ještě nestačili všimnout.

A víte proč?

V sociologii existuje pojem „kritická masa“. Ten uvádí podíl populace, který přistoupí na novinky či změny ve společnosti, vezme je za své a tím se vyvolá vlna zájmu u ostatních. S nadsázkou můžeme říct, že pokud kritická masa adaptuje změnu, nezaujatý pozorovatel to vnímá tak, že to tak udělal každý. Kritická masa znamená něco mezi 5 a 25 procenty populace. Myslím, že někde tam už jsme.

Co si o tom myslíte vy? Přežije škola další rok? Přežije příští vládu? Kolik let tomu ještě dáváte?

Pavel Kovařík: Proč se škola, jak ji známe dnes, už brzy stane minulostí?

Školní vzdělávací systém se přežil a přestává dávat smysl. Tady je 10 důvodů, proč se brzy zhroutí a dočkáme se něčeho nového, lepšího.

Zdroj: blog autora 30. 8. 2017

Škola, tedy současná vzdělávací instituce, kterou tvoří budova, učitelé, vzdělávací osnovy, povinná školní docházka a známky, se stává přežitkem. Na školu se budeme chodit dívat maximálně tak, jako se dnes chodíme dívat do muzea.


Proč škole zvoní hrana

Proč si myslím, že je současná škola přežitá a proč škole zvoní hrana? Nabízím desetibodové zamyšlení nad fungováním školského vzdělávacího systému, jak o něm většina z nás dosud odmítá přemýšlet a připustit si jeho blížící se konec.


1. Nikdo ji nechce

Snad s výjimkou politiků, kteří mají (státní) školství jako své hrací hřiště a další z důvodů pro obhajobu vlastní existence a přerozdělování finančních zdrojů. Proto všechny ty reformy a reformy reforem. Ale zeptali jste se někdy žáků a studentů, jestli je to způsob, jak chtějí trávit svůj čas? A nehrajme si teď na toho, kdo ví lépe než děti, jestli školu ke svému životu potřebují. Nebo byste chtěli denně trávit v průměru šest až osm hodin sezením v lavicích a posloucháním něčeho, co vás třeba vůbec nezajímá? Jen tak, protože to někdo řekl?


2. Nemá co nabídnout

Proč hustit dětem do hlavy chemické rovnice, matematické vzorce a historická data, když to vše najdou během několika sekund na internetu? To se týká i předmětů na tzv. odborných školách. Měl jsem možnost nahlédnout do osnov odborných předmětů, které bych podle názvu považoval za ryze praktické a kterým se sám profesně věnuji, ale většinu z toho balastu bych v životě nepoužil. (Ano, chápu, něco se tam přece učit musí…) Ale hlavně, pokud děti něco skutečně zajímá, zjistí si toho tolik, že jejich znalosti dalece předčí znalosti učitelů. Proč je tedy omezovat a ubírat jim kapacitu a radost z objevování toho, co je skutečně baví? Dále, proč stále uctíváme dogma, že se ve škole musíme naučit megabajty informací, abychom měli v budoucnosti přehled a abychom náhodou něco z toho nepostrádali, kdybychom se dané oblasti chtěli profesně věnovat? Místo všech těch znalostí se hodí spíše praktické dovednosti – kreativita, komunikace, schopnost se učit a orientovat se v záplavě informací, schopnost rychle reagovat na změny atd. atd. Tohle nás ale tento druh vzdělávací instituce ze své podstaty nikdy nemůže naučit. Takže co může nabídnout škola současnému žákovi, studentovi?


3. Nemění se

A ani nemůže. Základy stávajícímu vzdělávacímu systému položila v českých zemích Marie Terezie. Od roku 1869 je školní docházka povinná. To se nezměnilo, ale co hůř, nezměnil se ani princip státního školského vzdělávání. Když pominu základní funkci školy, kterou je memorování učební látky, jejím hlavním cílem je vychovávat unifikované občany, kteří se neptají, nemají svůj vlastní názor a podřizují se autoritě, potažmo se učí fungovat ve vytyčeném systému. Nebo se pletu? Argument, že se ve škole děti učí fungovat v systému, slýchám v různých variantách nejčastěji. A tahle funkce školy se dosud nezměnila a změnit nemůže, protože garantem vzdělávacího systému je stát. Nepotřebují dnešní děti trochu jiný vklad do života?


4. Rozděluje společnost

Nemusím příliš připomínat ty vášně kolem zavádění školní inkluze. Dobrá myšlenka. Ale nemíjí se její realizace účinkem tak trochu tím, že je uváděna do života v instituci, která skutečnému rozvoji dětí a spolupráci brání, a která navíc zdůrazňuje rozdíly mezi dětmi třeba kvůli jednotnému klasifikačnímu systému a v podstatě už kvůli samotné nutnosti zavádět tato inkluzivní opatření? A co boje o budoucí směrování školství? Jste spíše pro všeobecné vzdělávání, nebo více fandíte průmyslníkům? A proč ministerstvo brání zřizování soukromých škol, po kterých volají stovky rodičů? To je absurdní! Nebylo by jednoduše efektivnější, kdybychom tyto spory nemuseli řešit a investovali energii do něčeho přínosnějšího? Třeba do vytváření skutečného prostředí, které inspiruje k učení a vzdělávání. Mimochodem, co takhle nechat lidi, aby si o svém vzdělávání rozhodovali sami? Potom by ubylo sporů kolem správného nastavení vzdělávacího systému, protože by se každý mohl vzdělávat, jak by chtěl.


5. Staví proti sobě děti a rodiče

To je asi ještě horší, než vytváření názorových nepřátel ve společnosti. Okamžikem započetí povinné školní docházky začíná pro děti nepřetržitý boj se známkováním, posuzováním, biflováním a psaním domácích úkolů. Dítě nemá na výběr. A rodiče jsou postupně, často aniž by to postřehli, vmanévrováni do role těch, kdo nad tím drží dohled. Jinými slovy, stávají se prodlouženou rukou školy. Většinou spolu s tím přichází nesoulad, napětí mezi rodiči a dětmi, výčitky a dokonce tresty. Ale proč by vlastně rodiče měly být garantem toho, jestli děti umí vyřešit nějaké rovnice, odříkat básničku nebo napsat domácí úkoly? Kvůli škole? Kvůli učitelům? Nebo snad pro dobro svých dětí? Hlavně prosím neříkejte, že vy jste to v té škole taky vydrželi, tak oni můžou přece taky, trocha disciplíny jim neuškodí. Nebo se chcete mstít za to, co vám udělaly předešlé generace politiků a tzv. vůdců společnosti?


6. Certifikáty a tituly ztrácejí hodnotu

Dobře, uznávám, když budete usilovat o zaměstnání ve státní instituci, vytáhnou na vás tabulky a podle výše dosaženého vzdělání vám dají mzdu. Ale už jste slyšeli, že by se nějaký podnikatel ptal, jestli máte diplom z vejšky? Dobře, možná to někde hraje roli. Ale určitě je vždycky důležitější, co uchazeč umí, co má za sebou, nakolik je proaktivní, jak se orientuje v oboru, jaké má vystupování atd. A opět, maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom je spíše certifikátem o načerpaných (a zapomenutých) znalostech, nikoli o dovednostech. Ano, co ti doktoři a právníci a jaderní inženýři… jak ti by se to bez školy všechno naučili? Třeba ano, třeba ne. Nevím, uvidíme, to ale není podstata sdělení. Maturitní vysvědčení, výuční list, diplom, to vše jsou především certifikáty, které schvaluje, vydává a eviduje stát, aby prostřednictvím jejich magické moci udržoval systém státního vzdělávání v chodu.


7. Je to drahé a neefektivní

Údržba budov, vybavení, pedagogické sbory, tzv. pomocné personály, učebnice, učební pomůcky, experti na všechno od učebních plánů, přes metody hodnocení až po nápravu psychicky zruinovaných obětí systému. To jsou miliardy proudící v nekončícím toku času. Navíc jsou to také veřejné zakázky a tím pádem také často výběrová řízení na předem vybrané dodavatele. Opravdu si nedokážeme představit, že by to fungovalo jinak? Že by třeba i za zlomek toho vznikala místa, kde by měly děti příležitost se rozvíjet v tom, co jim připadá užitečné a zajímavé? Navíc máme celou řadu jiných veřejných institucí, které mohou nabídnout užší a současně detailnější záběr na vybranou problematiku (knihovny, muzea, dětská centra, vědecké parky, samoorganizující se zájmové komunity, ale i dosud nevyzkoušené možnosti, které si třeba jen díky potlačované představivosti neumíme představit). V každém případě by možná pro začátek stálo za to dát prostor soukromým iniciativám, po kterých je poptávka a ne jim házet klacky pod nohy.


8. Učitelé jsou nespokojení

Teď nemluvím o penězích. Kdyby to totiž bylo opravdu tak špatné, učitelé budou nejspíš ze školství houfně odcházet jinam. Aktuálně jedeme na vlně hospodářské konjunktury, firmy nabírají a hlásí, že je málo lidí. Takže problém nespokojenosti učitelů vidím jinde. Příčiny najdeme opět v systému. Učitel je postaven do role odříkávače učební látky. Jeho úkolem je odvykládat obsah, ohodnotit schopnost žáků si danou látku zapamatovat a ještě ke všemu musí dohlížet na pořádek a disciplínu ve třídě. Učitel je také člověk, má emoce, na dětech mu záleží, do školství zamířil s chutí učit a být nápomocen na cestě k rozvoji utvářejících se lidských bytostí. Jenže vzdělávací systém ho staví do role „toho na druhé straně barikády“ a s žáky svádí spíše dlouhodobý zápas, namísto společného rozvíjení talentů a vzájemného obohacování. Ubíjející systém. Deziluze. Pak samozřejmě (hlavně od učitelů) slýcháme i to pověstné, že ty děcka jsou úplně nemožný, nedávají pozor, nic je nezajímá, jsou drzí a vlastně vůbec nemá smysl se o cokoli snažit. A to poslední je v tomto případě, bohužel, asi pravda.


9. Okrádá lidi o čas

Takže si pro názornost vezměme 6 hodin denně krát 20 dní v měsíci krát 10 měsíců v roce krát 8 let a máme 9.600 hodin. Když to zaokrouhlíme, tak máme pověstných 10.000 hodin, které vedou podle Malcolma Gladwella k mistrovství v jakémkoli oboru. A klidně ten astronomický počet hodin berme jako nadsázku. Ale proč ten čas, jakkoli dlouhý, trávit tím, že budou děti nuceně sedět ve škole a poslouchat COKOLI z toho, co si nevybraly? A nenechme se oklamat. Ty důležité (a pro další učení se základní) dovednosti se děti prokazatelně naučí samy. To jest bez školy. Znovu: Jak by se to líbilo vám, kdybyste museli někde sedět šest až osm hodin denně, pět dní v týdnu, jen proto, že to někdo řekl? Nechtěl jsem to psát takhle na rovinu, ale nepřipomíná vám to tak trochu vězení?


10. Je to systém založený na donucení

Už jsem to v podstatě napsal několikrát, ale mělo by to zaznít jasně a v samostatném bodě: Naše školství je systém nuceného vzdělávání, ze kterého se nelze odhlásit. Do školy se prostě chodit musí (a i když vezmu v úvahu domácí vzdělávání, pořád platí povinnost dodržovat vzdělávací plány, skládat zkoušky a vůbec se podrobovat průběžné kontrole). Ještě jednou prosím laskavého čtenáře, aby nechal stranou případné rozdílné názory na to, jak a kde se děti mají/mohou efektivně vzdělávat. Když je ale školní docházka povinná, čemu a komu to slouží? Tu otázku ne a ne dostat z hlavy. Žijeme prý ve svobodné společnosti, kde si můžeme vybrat cokoli od jogurtů, přes práci až po politickou stranu ve volbách. Ale proč si nemůžeme vybrat, jak se budeme my a naše děti vzdělávat? Komu patří naše životy a životy (našich) dětí?


Dává dnešní škola ještě smysl?

Jak je patrné, existence školy, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl. Problém přitom není v dětech, žácích či studentech a jejich nechuti se učit a vzdělávat. Problém není ani v učitelích nebo ochotě dětem nabídnout vzdělání a investovat do toho čas a finanční prostředky. Problém je v systému a jeho nastavení.

Jak to vidíte vy? Souhlasíte se mnou? Co je podle vás na celé věci nejdůležitější? Nebo máte opačný názor a myslíte si, že škola přežije i v budoucnu?

Moc rád si přečtu vaše názory a těším se na plodnou diskusi!

PS: Pokud vás zajímá, jaké alternativy vůči současnému systému už dnes existují a jakým směrem bychom se mohli ubírat, přečtěte si tento článek.


Od Pavla Kovaříka již bylo v Učitelských listech publikováno:
Jak se mění role učitele v dnešním světě
Co od nás děti skutečně potřebují

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za červen 2018

Z červnové nabídky novinek Pedagogické knihovny J. A. Komenského v Praze. Tematická recenze je věnována problému šikanování na základních školách.


Novinky za červen 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky

Otevřená rodina: cesta, během níž vyrostou děti i rodiče / Shefali Tsabaryová ; překlad: Viktor Jurek – 1. vydání
Brno: BizBooks, 2018 – 302 stran
ISBN 978-80-265-0734-5
Vědomé rodičovství – revoluce ve výchově. Hledejte, co vás jako rodiče svazuje, a osvoboďte celou rodinu. Budujte a pěstujte blízký vztah s dětmi. Otevřete se a rozkveťte.

Odpojte své dítě od sítě: 101 způsobů, jak se odtrhnout od přístrojů a užívat si skutečného života / Liat Hughes Joshiová ; z anglického originálu How to unplug your child ... přeložila Jitka Ondryášová – Vydání první
Praha: Euromedia Group, 2018 – 127 stran
ISBN 978-80-7549-632-4
Nabídka různých aktivit, jak v dnešní přetechnizované době trávit volný čas jinak než před obrazovkou, ať už jsou to mobilní telefony, tablety, notebooky či televize.

Lesk a bída vzdělávání / Vladimíra Dvořáková, Jiří Smrčka – Vydání první
Praha: Knižní klub, 2018 – 207 stran
ISBN 978-80-242-6106-5
Publikace se věnuje odvrácené tváři současného vysokého školství.

Úvod do psychologie / Zdeněk Helus – 2., přepracované a doplněné vydání
Praha: Grada, 2018 – 310 stran
ISBN 978-80-247-4675-3
Vývoj vědecké psychologie. Základní duševní jevy. Současná psychologie: věda o psychice, o vědomém a nevědomém prožívání a o chování. Pohled na vlastnosti osobnosti. Uvedení do sociální a vývojové psychologie.

Příliš inteligentní na to být šťastný? Výjimečná inteligence – dar či prokletí? / Jeanne Siaud-Facchin ; překlad Radka Labric – 1. vydání
Praha: Ekopress, 2017 – 227 stran
ISBN 978-80-87865-34-7
Zamyšlení a snaha o pochopení fungování nadaných lidí, jejich zvláštností, jejich síly i jejich zranitelnosti, jejich dětství i dospívání.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky

Mediální výchova není v českém školství vnímána jako důležité téma / Karel Strachota
In: Speciál pro střední školy: příloha časopisu Řízení školy – Roč. 2018, č. 3 (2018), s. 18–19.
Během prosince 2017 a ledna 2018 proběhl ve spolupráci s agenturou Median již druhý průzkum zjišťující stav mediální výchovy na středních školách. Z výsledku šetření je patrný rozdíl mezi vztahem vyučujících k mediální výchově a nastavením vzdělávacího systému. Vyučující považují za problematické celkové nastavení výuky. Nedostatečná podpora, nedostatek kvalitních materiálů. Výuka formou průřezového tématu je nedostatečná a na mediální výchovu není dostatek času. Autor článku, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni (JSNS), seznamuje čtenáře s portfoliem programu. Vyučujícím nabízejí 26 audiovizuálních lekcí věnujících se médiím.

Kritickým myšlením ke skromnějšímu životu / Petra Turečková
In: Komenský: odborný časopis pro učitele základní školy – ISSN 0323-0449 – Roč. 142, č. 3 (březen 2018) (2017/2018), s. 36–41.
Téma udržitelného způsobu života, dobrovolné skromnosti a závislosti na přírodě se dotýká našeho celého života. V článku je prezentována vyučovací hodina žáků 5. třídy základní školy na toto téma. Cílem hodiny bylo, aby si žáci sami stanovili předsevzetí úsporných opatření, která jsou schopni ve svém věku dodržovat. Učitelka zvolila metodu I.N.S.E.R.T. (Interaktivní poznámkový systém pro efektivní učení a myšlení), pantomimu, dramatizaci, práci s videem a metodu Diamant (vrchol diamantu je to, co je pro žáky nejdůležitější). Poslední fází výuky byla reflexe, volné psaní, stanovení cílů a sebehodnocení.


Tematická rešerše: Problém šikanování na základní škole 

Ukázka

Agresivní chování ve školách z pohledu učitelů a žáků 2. stupně základních škol v ČR / Ladislav Csémy, Tamara Hrachovinová, Olga Starostová, Petr Čáp
In: Moderní vyučování: časopis pro nové programy v českém základním školství – ISSN 1211-6858 – Roč. 22, č. 1–2 (leden–únor 2016), s. 14–20.
Předložená studie si klade za cíl shrnout hlavní výsledky projektu, zaměřeného na výskyt vybraných forem agresivního chování ve škole, a v souvislosti s tím analyzovat názory učitelů na agresivní chování v kontextu běžných profesních povinností a názory na způsoby, jimiž by bylo možné agresivní chování žáků ve škole snížit.
Článek je rozdělen na 3 části: 1) Agresivní chování žáků 2. stupně ZŠ z pohledu učitelů, 2) Agresivní chování ve školách z pohledu žáků 2. stupně ZŠ, 3) Kvalitativní část výzkumu – hlavní výstupy.

Preventivní program není ztráta času: školy by se ho měly naučit správně využívat / Jana Švecová ; [autor interview] Jaroslava Štefflová
In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy – ISSN 0139-5718 – Roč. 119, č. 14 (2016), s. 8–9.
Rozhovor s psycholožkou zabývající se v současnosti individuální pomocí dětem, bývalou lektorkou preventivních programů na základních a středních školách. Její zkušenosti se zaváděním preventivních programů zabraňujících rozvoji šikany a dalších negativních jevů ve školních kolektivech a s postoji žáků a rodičů k těmto programům. Jak rychle dokáže zavedení preventivního programu zlepšit klima v třídním kolektivu, jak reagovat na růst počtu dětí s poruchami chování v třídních kolektivech v souvislosti se zaváděním inkluzivního vzdělávání (asistenti pro celou třídu, včasná podpora pro učitele).

Šárka Kabátová: Worldschooling? Cestujeme po světě a učíme se z věcí kolem sebe, říká Češka. Své děti nedává do školy

Vyznávají výchovu či životní styl, kterému se moderně přezdívá „worldschooling“. Za tímto pojem se skrývá nomádský styl života rodiny s dětmi, které nenavštěvují školu, učí se jen to, co je zaujme a nikde nejsou doma déle než pár měsíců. „Od běžné české rodiny se ta naše liší asi hodně,“ líčí rozhovoru pro server Lidovky.cz matka tří dětí Lucie Tatranský.

Zdroj: Lidovky.cz 26. 6. 2018

Lidovky.cz: Jak byste popsala váš životní styl? Čemu byste to připodobnila? V čem je odlišný od „běžné“ české rodiny s dětmi?

Životnímu stylu, který provozujeme, se říká worldschooling. Cestujeme s naší rodinou po světě a učíme se z věcí, které jsou kolem nás. S manželem překládáme, takže nám stačí pouze počítač a připojení k internetu a můžeme pracovat odkudkoli. Od běžné české rodiny se ta naše liší asi hodně. Nemáme jeden domov, ale vytváříme si ho pokaždé, když někam přijedeme. Většinou se na jednom místě zdržíme mezi jedním a třemi měsíci. Pak zase pokračujeme dál. Děti nechodí do školy, ale učí se doma. Respektive se učí ve chvíli, kdy je něco zaujme. Naše rodina spolu tráví veliké množství času. Jsme spolu vlastně pořád. Nejdůležitější věci jsme schopni zabalit do pěti příručních zavazadel a fungovat z nich několik měsíců.

Lidovky.cz: Proč jste se vlastně rozhodli nezůstávat na jednom místě, ale cestovat, a to i s dětmi?

To asi nemělo nějaký konkrétní důvod. Cestování nás s manželem vždycky bavilo a dávalo nám smysl. A ve chvíli, kdy jsme začali cestovat pomalu a na plný úvazek, tak to byla pohoda i se třemi malými dětmi. Přijde mi, že při cestování člověk neustále vystupuje ze své komfortní zóny a to mu otevírá obzory.

Lidovky.cz: Je výchova dětí na cestách odlišná od té domácí?

Nemyslím si. Na cestách řešíme nejspíš to, co většina rodičů tady v České republice.

Lidovky.cz: Jak se učíte s dětmi? Kolik času vám to denně zabere a v čem je to odlišné u každého dítěte?

Pokud s dětmi objevíme téma, které je zajímá, tak se mu věnujeme tak dlouho, dokud nás baví. Děti se dost často „učí“ bez nás. Mají přístup k elektronickým knihám a internetu a spoustu věcí si zjišťují samy. Každé se věnuje tomu, co mu dává smysl, a způsobem, který mu vyhovuje. Tomuto způsobu vzdělávání se říká sebeřízené a dospěli jsme k němu postupně.

Lidovky.cz: Stačíte na jejich vzdělávání? Nebo si musíte studovat látku dopředu?

Neustále narážím na to, že děti zajímají věci, o kterých nemám ani zdání. Nemám problém jim říct, že o tématu nic nevím. Jednoduše jdeme a společně vyhledáme informace. Nic dopředu si nestuduji, protože nejsem schopna odhadnout, co je zrovna zaujme.

Lidovky.cz: Co vidíte jako největší výhody takového životního stylu?

Cestování otevírá oči. Každý den se přesvědčujeme o tom, že svět není tak strašně nebezpečné místo, jak se nám mnohdy snaží média předkládat. Učíme se respektovat jinakost a vidět věci v souvislostech. Cestování všeobecně každého obohacuje.

Lidovky.cz: A naopak nevýhody?

Občas je dost těžké být daleko od rodiny a přátel, ale jezdíme do Česka alespoň na dva měsíce v roce, abychom si všechny užili. Pak je také dost náročné, že spolu trávíme všechen čas a nemáme babičky nebo hlídací tety, abychom si s manželem mohli například zajít na rande. Naštěstí potkáváme na cestách spoustu dalších worldschoolujících rodin a tak si občas vzájemně vypomáháme.

Lidovky.cz: Jak vnímají děti, že nevyrůstají jako jejich vrstevníci? Uvědomují si to vůbec?

Ve světě je worldschooling velmi populární, takže se setkáváme s rodinami, které žijí stejným životním stylem. Možná proto to děti nevnímají jako něco výjimečného. Prostě ví, že každý to má trochu jinak a nějak je to netrápí. Jediné, co jim občas chybí, jsou kroužky, o kterých jejich čeští kamarádi často vyprávějí.

Lidovky.cz: Nechtěli jste se někdy vrátit a žít podle „standardního“ modelu?

Jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Ale v tuto chvíli nám tento životní styl vyhovuje. Až to někoho z nás přestane bavit, tak budeme přemýšlet o nějakém kompromisu. :)

Lidovky.cz: Byl problém najít školu, která by vám vyšla vstříc?

Děti jsou zapsané v zahraniční škole, ve které probíhá i hodnocení, a do Čech pouze dodáváme vysvědčení.

Lidovky.cz: Nebojíte se, že budou mít děti problém ve chvíli, kdy se od vás odpoutají?

Tak to mě upřímně nikdy nenapadlo. Nedovedu si představit, proč by tomu tak mělo být. Naopak si myslím, že pokud máte dobré základy, lépe se vám na nich staví vlastní svět…

Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Sarah Louise Esau: Může unschooling zachránit planetu?

Může unschooling zachránit naši planetu? Myslím, že ano. Základní principy unschoolingu tak, jak je chápu já, jsou: souhlas, respekt, svoboda, podpora, láska, napojení, sounáležitost.

Zdroj: www.svobodauceni.cz 19. 6. 2018

Unschooling je sebeřízené vzdělávání, které vychází ze zájmu dítěte a využívá maximum činností z reálného života. Podporuje vnitřní motivaci a osobní zodpovědnost bez užití donucování a do středu pozornosti staví mezilidské vztahy a vzájemný souhlas ve všech aspektech každodenního života.

S tímto přístupem ostře kontrastuje nikým nezpochybňovaný názor, který dnes v naší kultuře, vystavěné na politicko-sociálním systému patriarchátu, panuje – totiž názor, že k tomu, aby z našich dětí vyrostli společenští a užiteční členové společnosti , musíme je řídit. Podle Teresy Graham, autorky knihy Parenting for Social Change (Rodičovstvím ke společenské změně, u nás zatím nevyšlo, ale přeložené články od T. G. jsou ZDE – pozn. SU), v sobě máme všichni hluboce zakořeněnou představu, že „ti silnější mají právo ovládat ty méně silné, a že počátek toho leží ve vztahu rodiče a dítěte“.

Náš systém vzdělávání tyto společenské normy již dlouhou řadu let naplňuje a „tvaruje“ děti tak, aby byly produktivní v systému globální ekonomiky. Mezi všemi těmi reformami povinného vzdělávání, které od jeho masového rozšíření na konci devatenáctého století proběhly, se současný vzdělávací systém nezamyslel nad tím, co by mohlo potřebovat či chtít samo dítě, nebo jestli daný vzdělávací model aktivně podporuje lidskost a život na této planetě. Ačkoli „politický imperativ“ brojí za neustálý růst, všechny fyzické důkazy – klimatická změna, eroze půdy, mizející přirozené prostředí živočišných druhů, mizení druhů samotných a tuny plastu znečišťujících naše oceány – nám společně naznačují, že náš vzdělávací model závislý na politickém systému rychle ztrácí udržitelnost.

Dokud se za pilíře úspěšné společnosti považuje zisk, průmysl a korporátní styl života, bude plundrování přírodních zdrojů pokračovat. Má-li život na Zemi přežít, je nutné tyto globální politické a ekonomické struktury, včetně našeho současného školského systému, demontovat.

U nás ve Spojeném království máme demokratickou společnost, naše školy tomu však neodpovídají. V mnohých z nich se dnes vyučují takzvané Britské hodnoty, které se prý mají soustředit na témata svobody jednotlivce a demokracie – přitom však naše státní školy a většina nezávislých škol samy o sobě demokratickými institucemi nejsou. Skutečná demokracie ve školách by umožňovala rovnou a aktivní spoluúčast na všech oblastech (školního) života; umožňovala by, aby hlasy studentů měly váhu ve všech záležitostech týkajících se školy – skutečnou váhu, ne jen tak na oko, jako se děje v povrchních školských radách.

Svoboda, pokud by všem školákům skutečně byla přiznána, by zahrnovala absenci svévolných omezení a brala by v potaz práva všech zúčastněných. Přesto většina dětí nemá ohledně docházky do školy na výběr – považuje se to za prostý fakt, který většina lidí nezpochybňuje. Navíc jsou dětem základní práva a svobody upírány i za školními vraty. Vzdělávání probíhá násilně, za použití modifikace chování v podobě žebříčků odměn, výhrůžek, kolektivních trestů, nechávání po škole a rituálního ponižování. Některé školy mohou vytvářet dojem citlivějšího přístupu, který se více soustředí na dítě, a učení v nich působí poutavěji, celostněji a zábavněji. Když se však podíváte pod povrch věcí, zjistíte, že víceméně každá škola, s výjimkou té hrstky, která se soustředí na sebeřízené vzdělávání, stojí na principu donucení…

…V průběhu krátké existence povinného vzdělávání jsme si zvykli věřit tomu, že se děti dokáží učit jen donucením. Dávno jsme zapomněli, že děti jsou ve skutečnosti studenti od přírody a mají vrozenou potřebu učit se – chodit, mluvit a objevovat svět kolem sebe prostřednictvím hry, pozorování a zkoumání. Jako by nestačilo, že věříme tomu, že děti potřebují být k učení nuceny, věříme i tomu, že musíme regulovat, co se učí. V průběhu času jsme přijali myšlenku, že, abychom v životě neselhali, musíme všichni usilovat o akademickou verzi úspěchu.

Prostou pravdou je, že planeta nepotřebuje více úspěšných lidí. Zato zoufale potřebuje více mírotvůrců, léčitelů, restaurátorů, vypravěčů a milovníků všeho druhu. Potřebuje lidi, kteří žijí dobře tam, kde žijí. Potřebuje lidi s morální odvahou, kteří jsou ochotní připojit se k boji za obyvatelný a lidštější svět. A tyto vlastnosti mají pramálo společného s úspěchem tak, jak si ho definovala naše kultura.

Způsob vzdělávání, který byl vymodelovaný ve školách, nám umožnil industrializovat Zemi. Teď ale nastal čas zvolit si místo nadvlády nad Zemí důvěrnost s ní. Generaci za generací zapomínáme, jak na naší planetě žít udržitelně. Naše moderní osnovy, rozdělené do jednotlivých předmětů, jsou odtržené od navzájem propojeného celku – předměty jsou teoretické a nemají kořeny v Zemi. Unschooling je oproti tomu život sám, neexistuje v něm žádný reálný rozdíl mezi životem a učením…

Samozřejmě, že děti navštěvující školu mohou být ekologicky uvědomělé. Nicméně vzdělávání založené na formátu „shora dolů“ a „sedíme v lavicích“ osloví jen některé děti, zatímco jiné z procesu vyřadí. Přestože skvělí učitelé, mentoři a vzory budou vždy potřeba, co není potřebné je onen donucovací systém, který nám říká, co si myslet, jak se chovat a který nás okrade o naše mladá léta a přirozenou touhu učit se. Nepotřebujeme systém, který nás odděluje od našich rodin, našich komunit a skutečného života za dveřmi učebny.

Jak ale vlastně unschooling souvisí se záchranou naší planety? Je jisté, že naše zacházení se Zemí je do určité míry odrazem toho, jak se chováme jeden ke druhému…

…To, co musíme udělat, je odklonit principy vzdělávání od lhostejnosti k Zemi směrem k jejímu léčení. A tento proces začne až tehdy, když vyléčíme sami sebe a naše vztahy mezi sebou. Musíme naši sílu přesunout z oblasti ovládání do oblasti podporování.

Unschooling – tato přirozená nástavba respektujícího rodičovství – je onou archou, na kterou se musíme nalodit, abychom Zemi zachránili. Unschooling není jen o vzdělávání a učení, je to způsob žití. Největší mylnou představou o unschoolingu je, že jde o pasivní „nevýchovu“. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, jelikož unschooling ve skutečnosti vyžaduje vyšší stupeň interakce a propojení s dětmi. Ale v roli, která je podporující, a ne ovládající.

Přestože jsou rozhodnutí a zodpovědnost za učení zcela v rukou dítěte, má rodič nebo opatrovník velký vliv na to, zda okolní prostředí umožňuje přirozeným učebním instinktům dítěte efektivně pracovat. Rodič musí zajistit, aby dítě mělo přístup k rozmanitým zdrojům poznání a lidem, a mohlo si tak podle nich utvořit pestrou paletu dovedností, vědomostí a hodnot naší kultury. Dítě potřebuje hodně času a svobody, aby mohlo rozvíjet své zájmy, a také potřebuje mít poblíž rodiče, který zodpoví otázky, bude s ním interagovat a pomůže.

Unschooling také neznamená svobodu, kdy si můžete dělat, co chcete. Namísto toho po vás vyžaduje respektovat osobní hranice lidí v okolí, vede k naslouchání svému nitru a nalezení vnitřního řádu, na rozdíl od ovládání nějakou nahodilou vnější autoritou. Namísto svévolných pravidel nastoupí pravidla a hodnoty rodiny a hlavním cílem se stane vzájemná láska a péče. Jde o to trávit společný čas s těmi, které milujeme nejvíc na světě, a podporovat je v tom, aby se stali co nejlepšími lidmi tím, že se společně postavíme výzvám společnosti.

Z pedagogického pohledu spočívá podstata unschoolingu v tom nechat se vést k vlastní nezávislosti, kriticky myslet a učit se ze zájmu, nikoli kvůli tomu, kam až to můžete v naší společnosti založené na konzumu a pohodlnosti dotáhnout. Unschooling si váží všech druhů znalostí, protože věří, že každý člověk může planetě předat něco cenného.

Model unschoolingu by mohl být skutečně inkluzivní, a to v takové míře, jaké náš současný školský systém nikdy nedosáhl a nikdy nedosáhne. Podle Petera Graye, výzkumného profesora na Bostonské univerzitě a zastánce demokratického vzdělávání, se alternativy k výuce donucováním ukázaly být levnějšími, a stávají se tak naprosto dostupnou možností pro všechny děti. Když Gray zmiňuje například školu Sudbury Valley, uvádí, že „ve srovnání se státními školami v okolí funguje zhruba s polovičními náklady na žáka.“

S ohleduplným využíváním technologie, tohoto nepřítele přírodního světa, dnes „unschoolingový sen“ ožívá naplno. Technika samořízenému učení významně napomáhá a mnoha rodičům poskytuje možnosti, jak flexibilně pracovat na dálku. Tento životní styl se tak dnes stává stále více přístupným. Technologie přináší rozmanité možnosti vzdělávání a dnes již existuje nespočet zdarma přístupných služeb, které dětem umožňují z domova snadno získávat nové dovednosti či informace.

Místo toho, abychom omezovali otevírací dobu knihoven nebo je dokonce zavírali, vylepšeme je a naopak rozšiřme tak, aby mohly poskytnout společenské prostory pro setkávání unschoolerů a rozšířily nabídku zdrojů, ze kterých lze čerpat. Pojďme vytvořit zařízení, která budou podporovat každé dítě v sebeřízeném vzdělávání. Pojďme založit více komunitních zahrad a pozemků a povzbuzujme další a další rodiny k pěstování vlastního jídla. Právě toto jsou místa, která navštěvuje naše důchodová populace, náš přirozený zdroj zkušeností, která nás může mnohému naučit. Pojďme najít další příležitosti k setkávání všech generací. Tak, aby mohly pracovat na společných projektech, budovaly soucítění a rozvíjely společnou odpovědnost vůči Zemi, místo toho, abychom je zavírali do příslušných institucí.

V ideálním světě bychom školy nepotřebovali. Je ale pravda, že ne každý rodič si přeje nebo se cítí být připraven na unschoolingové vzdělávání svého dítěte doma na plný úvazek. Je tedy třeba vzít ohled na to, že některé rodiny věří ve výuku donucováním jakožto nejlepší nebo jedinou myslitelnou volbu. Všechny děti si zaslouží něco víc. Tady ve Spojeném království bychom mohli po přehodnocení priorit společnosti otevřít státem financované demokratické školy , které budou využívat sebeřízené vzdělávání a budou tvořit součást našich komunit. Znamenalo by to, že by všechny děti, bez ohledu na barvu kůže, na výsledky testů, na náboženství, na výdělek rodičů nebo na místo bydliště, měly přístup ke vzdělávacímu prostředí v souladu s étosem unschoolingu.

Přestože unschooling nezaručuje více zážitků mimo domov nebo třídu, může tomu tak být. Poskytuje rodinám čas, svobodu a příležitosti k tomu, aby mohly trávit více času venku a staly se autentickou a živoucí součástí svého okolí a svých komunit. Co takhle odstranit ty zdi, ta omezení, která děti po většinu jejich dne uměle drží zavřené v místnostech, a zjistit, co by se mohlo stát? Zapomněli jsme snad, že jsme zvířata, součást přírody? Když se pozorně zaposloucháme, opravdu můžeme zaslechnout své vlastní volání divočiny. Jak řekl E. O. Wilson: lidstvo „získalo náklonnost k životu, zemi, lesům, vodě, půdě a místu“.

Unschooling je dar, který po vás chce, abyste zpomalili, prohloubili dech, vychutnali si přítomný okamžik a rozmontovali vše, co jste si doteď mysleli, až se znovu objeví podstata toho, co znamená být člověkem. Žádá, abyste zpochybnili nejen vzdělávání, ale samotnou podstatu žití, a tím vás vyzývá k vědomému životu. Unschooling k vám přistupuje s respektem, a vy pak díky tomu máte větší kapacitu k tomu, abyste projevovali respekt všem ostatním živým bytostem…

Celý text si můžete přečíst ZDE.