Jitka Smolíková: Creativemethodology – Malta

V rámci programu Erasmus+ , mobilita K1, vzdělávání dospělých, jsem se v září 2018 zúčastnila kurzu pro učitele Creativemethodology.

Na Maltě jsem už byla před několika lety ve městě Sliema na jazykové škole AM LanguageSchool. Vracela jsem se ráda z několika důvodů – jednak téma a zaměření kurzu, dále jsem měla zjištěno, že kurz povede rodilá mluvčí. Malta, přestože je nejmenším státem EU, má co nabídnout – na každém rohu na Vás dýchá kus historie. Chtěla jsem se znovu procházet starobylými uličkami Mdiny, bývalého hlavního města, a Valletty, toho současného. Valletta je pro letošní rok „Thecapitalofculture 2018“. Navíc je zde krásné počasí a moře.

Školu AlphaSchoolofEnglish jsem si vybrala na základě recenzí na FB a internetu. Také se mi líbilo umístění v klidnějším městě St.Paul´sBay.

Kurz byl zaměřený na rozvoj jazykových a komunikačních schopností, na metodiku výuky, kreativní výuku, aktivity hudební, dramatické a z oblasti umění,na použití moderních technologií a aplikací a na sdílení vlastních poznatků.

Teoritická i praktická výuka byla rozdělena do částí : My Teaching, ActiveTeaching, Techno-Teaching, DramaticTeaching, CreativeTeaching.

Výuku vedla Angličanka paní Christine Armstrong – 70 letá aktivní učitelka, vzdělaná v politice, kultuře i historii. Spisovatelka píšící třídílnou knihu pro děti o strašidlech z Hastings. Vzhledem k jejímu rozhledu je jasné, že její výuka byla velmi kreativní. A dávala nám, studentům, prostor, abychom mohli sdílet svoje metody a aktivity. Mými spolužáky byl polský profesor z právnické univerzity a lotyšská kolegyně, která část úvazku učila a další část věnovala projektům. Protože každý z nás učil na jiném typu škol a pracoval s jinou věkovou kategorií, byly naše metody, aktivity i slovní zásoba dost odlišné. To bylo pro všechny velmi přínosné.

Program kurzu vycházel ze skript, které vydala p. Armstrong. Skripta mají část teoretickou a praktickou.

Výuka byla doplňována velkým množstvím audio i videoukázek.

V rámci výuky jsme se zúčastnili doprovodného programu. Byla to exkurze do měst Rabat, Mdina a Valletta. V hlavním městě jsme navštívili expozice The Malta Experience a 3D Malta, které jsou věnované historii. Velmi zajímavá byla prohlídka bývalé nemocnice La SacraInfermeria.

Třešničkou na dortu byla plavba na ostrov Gozo a prohlídka hlavního města Victoria. Výhledy z Citadelly jsou dechberoucí a nezapomenutelné.

Kurz zcela naplnil moje očekávání, byl velmi přínosný, získala jsem materiály pro kreativní výuku a měla jsem štěstí i na vynikající učitelku.

Michal Novák: Zlomená rákoska 1 aneb Nejen o trestech, týrání a (ne)výchově

„Ty jsi úplně blbá, tady ty bonbony jsem nechtěla!“ „A které jsi chtěla?“ „Přece ty druhý…“ „Aha. No tak už se nezlob, příště si dám pozor.“

Tento emočně vypjatý rozhovor dívenky předškolního věku se svojí asi šedesátiletou babičkou jsem nedávno spolu s dalšími spolucestujícími musel nechtěně vyslechnout v brněnské MHD. Všichni jsme se ocitli v rozpacích. Promiňte, všichni ne – dotyčná předškolačka, poté, co se uklidnila, nepocítila ani špetku studu. Bylo zřejmé, že tato situace nebyla pro ni ničím neobvyklým. Dívenčino nadřazené a přezíravé chování k její babičce mě přimělo k několika zamyšlením…


Zamyšlení první: Chováme se při výchově ještě přirozeně, nebo už ne?

Kdyby to byl jediný incident tohoto druhu, asi bych na dané téma tento článek nepsal. Spíš mám však pocit, že společenských excesů spojených s nevhodnou výchovou, či rovnou „nevýchovou“, přibývá a v budoucnu mohou pro společnost představovat neřešitelný problém.

Návod, jak se úspěšně vypořádat s tímto fenoménem, může být překvapivě jednoduchý. Stačí vycházet z naší lidské přirozenosti, efektivně ve výchovném procesu využívat veškerý repertoár výchovných prostředků či opatření, důsledně se vyhýbat jakékoli formě týrání a být ochotný se ve výchově angažovat. Až na výjimky, o kterých se zmíním později, budou výsledky prakticky okamžité. Úspěšnost ale bude silně záviset na prolomení jednoho pedagogického tabu. Za chvíli pochopíte jakého…

Hlavní důvod výchovných problémů, zejména nerespektování autorit, je podle mého mínění odklon od naší biologické podstaty. Máme tendenci pohlížet na lidskou komunitu jako na něco nezávislého na přírodě, něco, co na každého jednotlivce dokáže jako na čistý list papíru zapsat morální kodex společnosti, kde cílem výchovného procesu je mírumilovný občan zbavený jakýchkoli známek agresivity. Tudíž logicky musíme agresivitu z výchovného působení odstranit. A když někdo přestane fungovat, jak má, začneme hledat příčiny všude možně, jen ne tam, kde se skutečně skrývají – v naší přirozenosti formované miliony let evolucí. Zatímco naše ratolesti dokážou přirozeně používat veškeré dostupné (i násilné) prostředky k dosažení svých cílů, my jako pedagogové za nimi z výše zmíněného důvodu značně zaostáváme.

Ať si již myslíme cokoli, agresivita je našemu biologickému druhu vlastní. Problém není v tom, že ji v sobě máme, ale že s ní nedokážeme zacházet. Tvrdím, že je to jako s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán. V současné době ji už nemusíme používat k získávání obživy (jestliže se zrovna v hypermarketu nepopereme o poslední kus zlevněného zboží), zpravidla ani nemusíme bránit své teritorium před cizími nájezdníky (jestliže se zrovna někdo nerozhodne, že nám „pomůže“ sklidit naši úrodu brambor). Nicméně téměř celou lidskou historii jsme tohle dělat museli, takže evoluce nám tyto schopnosti hluboce vryla do našich genů. A geny mají i děti. Nejen to, ve vývoji jedince má celá historie našeho druhu snahu opakovat se – proč mají děti tendenci prát se o hračky a svému sourozenci krást jeho bonbony?

Kvůli této skutečnosti musíme vychovávat. Dokud je to potřeba. Dokud se jedinec nedokáže „vychovávat sám“, jinak řečeno, dokud nedospěje. Ideální stav nastane, když se to podaří co nejdříve. V opačném případě nastane problém, z dotyčného jedince se postupně stává delikventní osoba.

Když si uvědomíme všechny tyto skutečnosti, pochopíme, že výchovný proces může u každého jednotlivce trvat různě dlouhou dobu. Poznal jsem rodiny, kdy se výchova obešla bez jediného trestu (zajímavé je, že se vždy jednalo o dcery, jen v jednom případě o syna), a také rodiče, kteří dle mého soudu neudělali žádnou výraznější výchovnou chybu a jejich dítě se ocitlo na morálním scestí (zajímavé je, že se vždy jednalo o syny, nikdy o dcery). Zajímavý byl i jeden případ zkušené pěstounky, která bez větších obtíží se svým manželem vychovala šest dětí a se sedmým (opět synem) si nevěděla rady. Zkrátka některé jedince nemusíte vychovávat (pomocí trestů) vůbec, některé (přes používání jakýchkoli trestů) budete muset vychovávat celý život. Navíc, s velkým úsilím a nevalným úspěchem. Naštěstí pro společnost je těchto problémových jedinců minimum (řádově jen několik procent populace), zbytek je při vhodném výchovném vedení docela snadno zvladatelný.

Ptáte se, jak tedy správně „vychovávat“? Já si dovolím otázku obrátit – jak v žádném případě „nevychovávat“? Důvod je prostý. Jak jsem dříve naznačil, na rozdíl od mnohých věhlasných pedagogů si myslím, že schopnost „vychovávat“ máme vrozenou. A naši malí svěřenci mají zase vrozenou schopnost „poslouchat“. Tudíž kdybychom se zcela drželi své přirozenosti, tak výchovné chyby snad ani dělat nemůžeme.

Slova „vychovávat“ či „poslouchat“ dávám do uvozovek záměrně. Musím jejich význam upřesnit, protože si pod nimi může každý z nás představit ledacos.

„Výchova či vychovávání“ znamená v mém pojetí „záměrné usměrňování, které by mělo mít za cíl poskytnutí nezbytné ochrany, obživy, získání vzdělání, vybudování osobnosti a samostatnosti svěřence“. „Poslušnost“ znamená podřizování se autoritě k naplnění těchto výchovných cílů. Tyto vlastnosti nedědíme po svých předcích jen my lidé, ale celá živočišná říše. Zamyslete se, jak často máme možnost u zvířat vidět „špatnou výchovu“ svých mláďat? Já to občas vidím jen u domácích mazlíčků. A ty nevychovávají jejich zvířecí rodiče ale my, lidé.

Zkusme se tedy držet těchto vrozených dispozic. Když výchovně neselžeme, tzn. poskytneme dítěti nezbytnou ochranu, obživu, vzdělání, budeme utužovat jeho osobnost a vést ho k samostatnosti, máme velkou šanci, že nás bude dítě respektovat a podřizovat se těmto výchovným cílům.


Zamyšlení druhé: Je lidskému druhu násilí cizí, nebo vlastní?

Mezi hlavní výchovné prostředky nepochybně patří probouzení zájmu, pochvaly, ale i tresty. Tresty z toho důvodu, že často smysl konkrétního výchovného cíle dítěti není zcela zřejmý (těžko budete moci školákovi prvního stupně ZŠ vysvětlit, nač mu bude dobrý vysokoškolský diplom), nebo z důvodu ochrany budete muset dítěti přenést „výchovnou informaci“ ve velmi krátkém čase. Evoluce nás pro první případ vyzbrojila velice chabě (nikdy ji nezajímá, co bude za deset, patnáct let), zatímco pro druhý perfektně. Sáhnete-li na horká kamna, nejenom že ucítíte okamžitě prudkou bolest, bude vás to pak pálit ještě velmi dlouho. Proč asi? Bez nadsázky se dá říct, že sama příroda je nejvyšší výchovnou autoritou. Dokáže trestat velmi efektivně a tvrdě, ale za běžných okolností jen, je-li to nezbytně nutné.

Dostáváme se pomalu k jádru věci – je ve výchovném procesu legitimní fyzické násilí? Není, ale mělo by být! A je velmi důležité zde zdůraznit, že mluvím o legitimitě (tzn. zákonné možnosti použití) a ne o jeho zavedení mezi běžné výchovné prostředky. Nikdo by se, pokud to není nezbytně nutné, bít neměl, ale na druhé straně nesmí nastat případ, že po spáchaném prohřešku vám dítě do očí řekne, že ho bít nesmíte. Mělo by být použito jen v krajním případě a možnost jeho použití víceméně sloužit jen jako reálná hrozba!

Myslíte si, že je to v současné době utopická myšlenka? Budete se divit, ale není. Legitimní možnost použití násilí existuje od nepaměti v každé společnosti, jen se jí v trestním právu neříká fyzické násilí či tělesný trest, ale donucovací prostředky a nutná obrana.

Nebojte se, nechci pedagogům rozdávat obušky a pistole, ani bezhlavě zavádět policejní praktiky do výchovy a vzdělávání. Jen vám chci ukázat, jak přesně tyto praktiky fungují a hlavně proč.

Jak by každá společnost dopadla, kdyby její bezpečnostní složky nemohly používat donucovací prostředky, což znamená fyzické násilí? Jak je tedy možné, že drtivá většina občanů policii a armádu respektuje, i když její příslušníci obušek použijí zřídkakdy a jen minimum z nich ve svém životě vystřelí na člověka?

Důvodů je několik. Každý, komu bude svěřena jakákoli zbraň, musí napřed projít náročným výcvikem včetně psychologických testů, případné použití donucovacích prostředků je velmi precizně právně ošetřeno, a hlavně ve vyhrocených situacích téměř vždy postačí ozbrojencovo slovo, někdy i pouhá jeho přítomnost. Policie v demokratické společnosti má možnost použít donucovací prostředky ne proto, aby nás mohla zastrašovat a terorizovat, ale aby nám skutečně mohla pomáhat a chránit nás.

Abychom ve výchově byli schopni efektivně využít tělesných trestů (podobně jako policie donucovacích prostředků k udržení pořádku a bezpečnosti ve společnosti), musíme také projít „proškolením“, právně jejich případné použití ošetřit (a ne naivně se ho snažit zcela eliminovat) a zejména svým svěřencům vsugerovat myšlenku, že v krajním případě lze tělesný trest použít. A když už nikdo, tak alespoň rodiče by toto právo měli mít legislativně zakotveno, aby nemuseli mít strach jako některé jejich protějšky z „pokrokových zemí“, že jim jejich dítě po jednom plácnutí přes zadek stát odebere z jejich péče.

Legislativu nezměním, ale „proškolení“ bych snad zvládl. Jak tedy efektivně vychovávat své potomky, případně žáky?


Zamyšlení třetí: Jak a kdy začít vychovávat?

Před otázkou „Jak?“ bychom si nejdřív měli položit otázku „Kdy?“. Kdy tedy začít vychovávat dítě?

Odpověď je jednoduchá a složitá zároveň. Začít musíme tehdy, když dítě začne svým chováním manipulovat se svým sociálním okolím. Když zjistí, že jeho křik a pláč nemusí sloužit pouze k obstarání obživy, zabezpečení ochrany a předání informace o prožívané bolesti, ale také k upoutání pozornosti, získání výhody před sourozenci či získání předmětu do svého vlastnictví. Rozpoznat tyto dvě základní situace je ale často nesnadný úkol. Kdy dítě uspokojit, anebo „výchovně zareagovat“ považuji v raném věku dítěte za jednu z nejdůležitějších pedagogických dovedností. Zájem, vstřícnost a uspokojení skutečných potřeb dítěte na jedné straně, projevení nesouhlasu, nelibosti či užití zvýšeného hlasu nebo mírného fyzického trestu na straně druhé by měl mít ve své výchovné výzbroji každý rodič, který své dítě opravdu miluje. Dítě se musí naučit orientovat, co je a co není správné, jaké jsou přípustné meze jeho chování (co si může dovolit a co ne).

Rovněž je nutné, aby si dítě uvědomilo, že nic z poskytované péče není samozřejmostí, přestože vše pro ně děláme s láskou, nezištně a rádi. A v neposlední řadě si musí váš svěřenec začít vážit ostatních lidí (a nejen jich) ve svém okolí. Jednoduše řečeno, musí se naučit za všechno s pokorou poděkovat, po sobě uklidit a slušně pozdravit.

Tím jsem také odpověděl na otázku, jak dítě začít vychovávat.

Jestliže v tomto období výchovně selžeme (dítě se například naučí pozornost či nabytí předmětu do svého vlastnictví „vyřvat“, manipulovat s cizí věcí bez souhlasu majitele, rozbíjet své hračky nebo chovat se neuctivě ke svému okolí), začneme u dítěte postupně ztrácet autoritu a později i výchovný vliv. Nepřeženu, když řeknu, že se situace obrátí – dítě začne „vychovávat“ nás (samozřejmě s poněkud odlišnými výchovnými cíli).

Čím je člověk mladší, tím snáz se vychovává. A čím starší, tím hůře. Za každou výraznou výchovnou chybu později tvrdě zaplatíme. Zvláště když nastane období vzdoru.

Tento pedagogický strašák může mít někdy mírný, někdy naopak až drastický průběh a my jeho intenzitu jen stěží ovlivníme. Geny se v tomto ohledu nemusí projevit (zvláště u děvčat) téměř vůbec, anebo s děsivou razancí; jejich působení souvisí s touhou odpoutávání a osamostatňování a tu máme každý zcela rozdílnou. Největší potíž je v tom, že zpravidla přichází jako blesk z čistého nebe a my jsme jím zaskočeni.

Co si počít s nenadálým vzdorovitým chováním našich ratolestí?

Být na něho předem připraveni. Vyzbrojit se klidem, vytrvalostí a také neústupností. Bez nadsázky (zvláště u těch starších) může dojít k „boji, kdo s koho“.

Je důležité, aby z tohoto klání vyšel vítězně rodič (vychovatel, učitel) a zároveň se nestal jeho svěřenec poraženým. V žádném případě nesmí pocítit ponížení a despekt, musí vždy zvítězit moudrost a zkušenost. A nemusím dodávat, že při absenci neformální autority to asi půjde stěží. Vše musí proběhnout jako při utkání v ringu, kdy vítěz svého soupeře pošle ranou k zemi, ale poté mu pomůže postavit se zpět na nohy a vše skončí přátelským objetím.

Efektivní volba výchovných prostředků v těchto emočně vyhrocených situacích není snadná, každopádně je důležité mít vždy na paměti, že vše co uděláme, děláme v zájmu dítěte. Zejména tehdy, kdy se rozhodneme ve výchovném procesu použít fyzickou sílu.

(pokračování)

Co je to Stages?

Dovolte, abychom Vám představili Stages – kreativní vzdělávací program pro rozvoj talentů a inovací Stages je vzdělávací program rozvíjející talenty, kreativitu a polymatematické myšlení dětí. Stages připravuje žáky k tomu, aby dokázali své dovednosti propojovat, a následně uplatnit v každé oblasti života.


STAGES. Chytrý člověk, dobrý člověk

Zdroj: O Stages

Stages je program pro všechny žáky bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí. Systémové myšlení a matematika, dva základní pilíře programu, aktivují v dětech rozvoj kreativity, talentů všeho druhu a celkově podporují dětský rozvoj. Navíc přispívá k rozvoji technik spojujících tyto talenty a dovednosti v rámci interdisciplinárních projektů. Stages stojí na osvědčeném metodickém konceptu a více než třicetileté zkušenosti Ophera Brayera, zakladatele programu, izraelského experta v oblasti rozvoje talentů a byznysu, mentora a učitele.


Proč to všechno děláme?

Technologický pokrok neustále zrychluje. Lidskou pracovní sílu nahrazují roboti a počítače. Zatímco umělá inteligence má výjimečné místo v technických oblastech a ve výrobě, na poli kreativity a talentu člověka zastoupit nemůže. Proto potřebujeme důmyslný systém rozvíjející multitalentované žáky a studenty, kteří se rychle učí a dovedou své znalosti a um efektivně využít.

Stages je kompatibilní s vzdělávacím systémem ČR, padne tedy školám jako ulité. Stages nezasahuje do školních učebních osnov ani nechce školský systém bouřlivě reformovat. Stages obohacuje každou hodinu v jakémkoliv předmětu o krátké vzdělávací aktivity. Pomocí těchto cca pětiminutových mikroher probouzí zcela nenápadně kreativní myšlení, rozeznívá různé mozkové části a učí děti mimoděk a přirozeně rozvíjet jejich vlastní schopnosti.

Stages probíhá na dvou úrovních: proškolování učitelů, a následně vzdělávání žáků (ZŠ, 6–14 let) a studentů (SŠ, 15–18 let). Učitelé, kteří při svých hodinách používají metodu Stages, jsou hybnou silou rozvoje multitalentovaných a kreativních mladých lidí, inovátorského a podnikatelského myšlení.

V České republice jsou již reálné základy Stages položeny. Stages seminář pro pedagogy, který vedl sám Opher Brayer, byl zahájen v Ústeckém kraji v létě 2017. Proškoleno bylo 27 učitelů, a program Stages byl následně úspěšně realizován v devíti školách v Ústeckém kraji (a ve třech školách mimo Ústecký kraj), ve třídách s celkem 531 žáky. Máme poznatky o signifikantních studijních výsledcích dětí, podpořené evidencí učitelů používající metodu Stages ve výuce (odkaz na videa učitelů, viz níže).

Stages je plošný program pro celou ČR. O další implementaci Stages do škol aktuálně jednáme s Libereckým, Středočeským, Jihočeským a Jihomoravským krajem. V současné době také připravujeme žádost o MŠMT akreditaci metodologie Stages.

Mezinárodní zájem a uznání Stages vytváří příležitost pro Českou republiku. Zájem o Stages má nejen Evropská komise a Evropský parlament v Bruselu, ale i investoři v USA, Jižní Korei a Singapuru. Na základě pozvání, se Opher Brayer stal členem týmu expertů Evropské komise pro oblast vzdělávání, technologie a ekonomie. Stages se dostává i mezinárodního uznání: Opher Brayer v New Yorku obdržel ocenění „Tribeca Disruptive Innovaton Award 2018“ (4/2018, USA), byl pozvaným řečníkem na „Asian Leadership Conference 2018“ (5/2018, Jižní Korea), a obdržel ocenění „ABSL Award for Innovation in Education“ (6/2018, ČR). Stages vytváří příležitost pro Českou republiku být hubem ve vzdělávání s evropským dosahem.

Klademe si vysoké cíle. Máme ale dlouholeté zkušenosti a první skvělé výsledky na školách v Ústeckém kraji. Každé dítě má potenciál být multitalent a každý talent je výhodou pro celou společnost. Stačí, když jej podpoříme.

Pokud se k naší snaze připojíte, bude nám velkou ctí.

Za Stages.Global
Jarmila Husby, Ph.D Projektová manažerka
tel.: 777 675 974
e-mail: jarmila@stages.global

Zde ještě pár videí a informací od samotných učitelů, a dalších odkazů ke sdílení:
Lucie Marková, ZŠ Vojnovičova
Hana Kořenská, ZŠ E. Krásnohorské
Ivana Kopřivová, ZŠ Molekula
Martin Lána, ZŠ Machovka

Odkazy na Stages:
https://www.stages.global/cs/
https://www.stages.global/cs/videa/
https://www.stages.global/cs/ve-zpravach/


Jak se program vyvíjel

6. 7. 2017 Izraelec vyzkouší v kraji revoluční výuku dětí zaměřenou na kreativitu

13. 8. 2017 Hrou k větší kreativitě. Školy si vyzkoušejí nový typ výuky

19. 2. 2018 Izraelec dělá se školáky pokus, díky němu se dokážou učit rychleji


Učitelé v Ústí testují na 500 dětech metodu rozvoje talentu

Zdroj: ČTK, Blesk 15. 2. 2018

Učitelé na Ústecku a Děčínsku testují novou výukovou metodu, která má pomoci rozvinout talent a kreativitu dětí. Zapojeno je 26 pedagogů a 500 žáků, od dalšího školního roku by to mohlo být 5000 až 10.000 žáků základních škol. Autorem projektu Stages je izraelský odborník Ofer Brajer, který dnes představil první výsledky.

Partnerem projektu je Inovační centrum Ústeckého kraje, na které se mohou obrátit všichni, kteří mají o výuku podle metody izraelského experta na rozvoj talentů zájem. Inovační centrum Ústeckého kraje ke krajská organizace, do níž je zapojena i ústecká Univerzita J. E. Purkyně.

Učitelé zapojují metodu založenou na hrách do běžných hodin, cvičení zabere vždy zhruba pět až osm minut. Každá hra je nová a nikdy se neopakuje. Metodika umožňuje zrychlit učení, základem je rozvoj přirozeného matematického myšlení. "Rozvíjí se koordinace pohybu, vnímání barev a mnohé další věci. Základem je osvojení si systému, který lze modifikovat a inovovat," řekl ČTK ústecký patriot a filantrop Martin Hausenblas, který do Ústí Brajera přivedl. "Ve třídě nejsou žádní outsideři a premianti, každá hra startuje od nuly a každý vyhrává," řekl.

Metoda zapojuje všechny smysly a s vlastními nápady na její rozšíření přicházejí sami učitelé. "Je to o tom, že děti objeví své talenty a ta jejich vášeň se rozvíjí do hloubky. Spíš než o rozvoji znalostí je to o rozvoji dovedností," řekl Hausenblas.

Učitelé, kteří metodu aplikují, loni o prázdninách prošli intenzivním kurzem Brajera. "Snažil jsem se do výuky vždy dostat nové věci a dívat se do budoucna, Ofer přinesl systém a nový pohled," řekl ČTK Martin Lána, jenž učí informatiku na ústecké základní škole. "Zjistil jsem, že když jsem začal podle Ofera učit, probudila se mi najednou celá třída, což bylo pro mě fascinující," uvedl.

Principem metody je propojení všech předmětů. "Od září metodu aplikuji ve všech ročnících a mohu říci, že výsledky jsou zásadní. Pokud budeme vychovávat děti tímto způsobem, budou mnohem kreativnější," řekl Lána. Na rozdíl od klasického výkladu učitelé například nepředkládají žákům hotová fakta. "Často, když jdeme do hodiny, vše říkáme, nenecháme, aby to žáci objevili, přitom děti mají vlastní nápady, nové myšlenky," uvedl Lána, který učí informatiku dvacet let, ale s takovým pokrokem jako po využití nové metody se prý nesetkal.


Ivana Kopřivová: Začínáme!

Zdroj: blog 19. 9. 2018

Před pár dny uplynul právě jeden rok od té doby, kdy se v mém profesním životě objevilo neznámé slovo STAGES. Protože jsem už se STAGES prožila bezmála rok, chci METODU přiblížit i těm, kteří o ní ví jen z médií.


Proč JÁ?

Jsem reálná obyčejná učitelka, která metodu skoro každodenně používala v uplynulém školním roce (2017/2018) na 1. stupni základní školy (konkrétně 1.–3. třída) a rozhodně ji chce využívat i dál …


Proč BLOG?

K 1. výročí metody STAGES v českém prostředí vznikl tedy tento BLOG. Pro vás všechny, kteří se chtějí podívat pod pokličku toho, co děláme a jak měníme vzdělávání v českých školách.

V červenci 2017, při ranní kontrole zpráv z domova i ze světa na mě vyskočila zpráva, že v Ústí nad Labem izraelský odborník na rozvoj talentů Opher Brayer školí učitele, jak a proč používat revoluční metodu na rozvoji kreativity a matematického myšlení. Naskočilo mi v hlavě hned několik otázek. Jak to, že jsem o tom dosud neslyšela? Nemáme dost našich odborníků? Izraelec nás bude učit, jak máme učit v českých školách? Kdo to vůbec je? Jak to chce dokázat? Proč v Ústí? A hlavně … Proč tam nejsem?

Ten samý článek četli i další lidé, kteří se mnou budovali školu a po pár mailech s ICUK (Inovační centrum Ústeckého kraje) jsem byla zapsána na druhý sedmidenní seminář na konci srpna. Po pravdě jsem si moc nedokázala představit, jak tam vydržím sedm dní po sobě od 9 do 17 hod. každý den. A taky bylo pěkné horko…


Přišla ENERGIE a INOVACE

Přišel DEN D. Nemám moc zkušeností s odborníky ze zahraničí a angličtinou nevládnu (překlad byl zajištěn), ale přes počáteční nedůvěru a ostražitost vůči všemu, co nám Opher říkal, jsem sama sebe přistihla, že přitakávám, dávám mu za pravdu a jsem fascinována jeho chytrými odpověďmi i tím, jak seminář vede. Neměl to lehké, tolik otázek od nás, tolik nedůvěry, tolik zpochybnění. Nutno však podotknout, že to s lidmi umí. Je to jeho práce. Umí zaujmout, výborně reagovat, odpovídat. Je charismatický a vtipný. Nelíbilo se nám, co říkal o tom, jak ZASTARALE učíme, že nepřipravujeme děti na požadavky budoucího trhu práce. Nesli jsme nelibě jeho VIZE budoucnosti technologií. Nesouhlasili jsme s takovým světem. Ale zároveň jsme mnozí z nás cítili, že tady jsme správně, že tady máme být, že je to ŠANCE něco změnit.


123, 132, 213, 231…

Celý týden byl prokládán praktickými CVIČENÍMI, které měly právě rozvíjet matematické myšlení, kreativitu apod. Hráli jsme na hudební nástroje, vytvářeli matematické kombinace z různých prvků, stavěli ze stavebnic a v upravených kimonech cvičili prvky karate. Moc jsme tomu všemu nerozuměli, ale sami na sobě jsme pozorovali POKROKY, které děláme. A to nejen den po dni, ale i každý den. Přicházeli jsme metodě na CHUŤ. Bavili jsme se – bylo to zábava … , sdíleli své poznatky a nemohli se dočkat, až začneme.


DĚTI v akci

Nejvíce nás zřejmě přesvědčil poslední den, kdy přišli mezi nás dobrovolníci s dětmi a my některé úkoly a cvičení zkoušeli s nimi, tedy spíše na nich. Většina z nás překvapeně zjistila, že to, co nám dospělým trvalo i několik dní, zvládly děti v několika málo minutách. Byly nadšené, kreativní a přicházely se zajímavými řešeními. Byli jsme zřejmě všichni naprosto NADŠENI. Protože děti byly z okruhu našich známých, dozvěděli jsme se, že po návratu domů vyžadovaly xylofon, vytvářely různé matematické kombinace, kreslily komiksy. Dokonce na základě toho, co se během asi hodiny naučily, řešily efektivně určité problémy – kódy apod.


Další a další OTAZNÍKY

Po sedmi dnech bylo mnoho z nás zklamáno, že to končí. Odcházeli jsme s energií a chutí něco změnit a těšili se na práci s dětmi. Ale i přes veškeré nadšení mnoho z nás pochybovalo a měli jsme otázky, na které jsme nedostali odpověď. Navíc se objevovaly další a další otázky. Čekali jsme na pomůcky, první lekce a byli velmi zvědaví, co to s námi všemi, a hlavně dětmi, udělá. Já však byla už tehdy rozhodnuta. Jdu do toho!


Výuková metoda Stages

Zdroj: web ZŠ Sokolovská, Mnichovo Hradiště

Na podzim loňského roku měli pedagogové Základní školy v Sokolovské ulici jedinečnou příležitost zúčastnit se školení v metodě Stages. Autorem tohoto systému výuky je Opher Brayer, izraelský expert na rozvoj talentů, který tuto metodu s velkým úspěchem zavedl ve své domovině. Výuková metoda Stages je naprosto inovativní a vhodná pro všechny věkové skupiny dětí. Děti postupují po malých krůčcích a rozvíjejí své schopnosti různými směry. Zároveň jsou již po krátkém čase schopny svoje nově nabyté schopnosti analogicky přenášet i do jiných oblastí. Opher slibuje zrychlení tempa učení se novým věcem, vytvoření přirozeně matematického myšlení a růst kreativity. Na Základní škole v Sokolovské ulici pilotně zkouší výuku podle metody Stages žáci třetích tříd. Děti během Stages využívají hudební nástroje, trénují kombinace pohybů, pracují s tvary a čísly. Samy sledují své pokroky a mají příležitost vyzkoušet si aktivity, které nikdy předtím nezkusily. Žádná hra se neopakuje, vždy se hraje jen jednou. Proto nikdo není nejlepší nebo nejhorší. Pokaždé se startuje nanovo a všichni mají stejnou šanci. Tímto způsobem mohou děti objevit svůj skrytý potenciál a dál ho rozšiřovat. Novou výukovou metodu testuje v České republice jen několik málo škol. V Mnichově Hradišti je to kromě ZŠ v Sokolovské ulici také ZŠ Švermova, což jsou jediné dvě školy ve Středočeském kraji. Velmi si vážíme této šance a věříme, že vynaložené úsilí se všem mnohonásobně vrátí.

Petra Kašparová a Tereza Musilová Ficková ze ZŠ Sokolovská


Držíme palce. Rádi se dozvíme, co bude dál...

Připravila Jana Hrubá

Michaela Endrštová: Unikátní izraelská výuková metoda dobývá české školy, propojuje matematiku s hudbou a pohybem. Děti se učí až desetkrát rychleji, říká její zakladatel

Metoda izraelského experta na rozvoj talentu a učitele Ophera Brayera zvaná Stages, která dětem pomáhá rozvíjet matematické myšlení i kreativitu prostřednictvím krátkých her, se osvědčila. Desítka škol převážně v Ústeckém kraji ji začala testovat loni v září, a jak se nyní ukazuje, má o ni zájem čím dál tím víc škol. Metoda, která propojuje hudbu, matematiku a pohyb, se začíná objevovat i v dalších krajích.

Zdroj: Hospodářské noviny 9. 11. 2018

"Školení učitelů v současné době probíhá v Mostě, Litoměřicích, Písku, a brzy se tak bude vyskytovat celkem na 26 školách. Zájem ale do budoucnosti projevily i Liberec a Ostrava," říká projektová manažerka Stages Hana Shatner. Cestu k projektu si již našla například základní škola Na Beránku v Praze 12. Třídní učitelka 5. A Mariola Bielesz je zatím jedinou učitelkou v Praze, která s touto metodou pracuje.

"Díky této metodě se děti zbavují chaosu, nesoustředěnosti, učí se spolupracovat, vytvářet a vést tým, rozvíjejí svou kreativitu a představivost, jejich slohové práce jsou den ode dne kvalitnější. Také sociální klima ve třídě se mění k lepšímu," uvedla Bielesz, jejíž třídu minulý týden navštívil zakladatel metody Opher Brayer. Metodu sem sice přivezl z Izraele, ale v České republice už dva roky žije.

Využití metody v praxi popsal zástupce ředitele základní školy Máchovka Martin Lána. „Hodinu začínám třeba tak, že nakreslím jednoduchý obrázek a děti se snaží najít řešení samy, vymýšlí, co by z nakresleného objektu mohlo vzniknout. Díky tomu pochopí, že matematika je aplikovatelná na různých místech,“ říká Lána. Je jedním z lektorů, kteří prošli školením a svoje zkušenosti s výukou metody nyní předávají dalším pedagogům.

Stages využívají zatím převážně základní školy. Má dvanáct úrovní, na každý školní rok připadá jedna. Brayer zatím pro české podmínky zpracoval dvě. Ale zapojilo se například i hořické gymnázium. „Hry jsou zatím spíš určené žákům základních škol a nyní nám chybí materiály, podle kterých bychom mohli metodu rozvíjet,“ říká ředitelka školy Šárka Šandová. Shatner uznává, že někteří učitelé, kteří projdou školením, chtějí přesnější návody, metodiku pro střední školy ale už prý chystá.

Metoda Stages, kterou Brayer vymyslel, klade důraz na rozvoj technologických schopností, talentu i empatie. Děti se díky ní podle Brayera učí až desetkrát rychleji. Má ale také pozitivní dopad na učitele.

„Sami učitelé se stávají tvořivějšími, nápaditějšími a disponují větším množstvím energie. Stages tak skrze učitele nabízí skvělý model pro děti ovlivňující pozitivně jejich růst a možnosti vyniknout,“ uvedla Shatner. Projekt podle ní propojuje předměty a pracuje s dynamikou: Děti jsou při hodinách aktivní, více se podílí na hodině. „Pracují se svými reakcemi na učivo, které učitel do hodiny přináší. Je to takový univerzální jazyk pro všechny vyučované předměty,“ dodává Shatner.

V Hradci Králové vzniká první dendrologická mateřská škola

Z mateřské školy Věkoše v Hradci Králové se stává díky dlouhodobému vzdělávacímu projektu dendrologická mateřská škola. Ve spolupráci s edukativním centrem Lesní svět nyní pedagožky z MŠ budují na zahradě školky prostor na způsob venkovní laboratoře.

„Nejde jen o krásné dřevěné interaktivní pomůcky a rozšiřování zahrady o další druhy stromů. Téma stromů jsme rozprostřeli do rámcového vzdělávacího programu zaměřeného na ekologii a etiku de facto do všech výchovných oblastí,“ říká ředitelka Mateřské školy, Hradec Králové – Věkoše mgr. Ludmila Hamáková.


Příroda je interaktivní encyklopedií, kde se děti učí prožitkem

Komenského „škola hrou“ a skautské „učím se tím, že to dělám“ se v MŠ Věkoše snoubí v důmyslně vymyšleném projektu. Program započatý ve třídách se přenese na zahradu, kde děti čeká dřevěná věž poznání s tabulkami malovaných rostlin, ptáků a hmyzu. Každá destička je oboustranná a obsahuje hádanku s odpovědí. Všechny vyobrazené rostliny a živočichové patří do biotopu zahrady a děti je zde mohou skutečně najít. U stromů jsou umístěné frotáže, které malé zvídavce upozorňují na tvar koruny i jednotlivých listů, typ kůry a plody dané dřeviny. Chystají se tu také závěsná dřevěná pexesa, dendrofon, který dřeva daných stromů rozezní různými tóny, otočná naučná kola, stopy zvířat a mnoho dalšího. „S programem jsme již začali, ale zahradu vybavujeme postupně, záleží na sehnání finančních prostředků. První zkušenosti máme velmi pozitivní. Děti se učí více vnímat své bezprostřední okolí a zájem jeví i rodiče, kterým se dřevěné edukativní prvky také velmi líbí,“ doplňuje Lída Hamáková.


Ekologie i etika chce vnímavého člověka

Děti tu mají oči dokořán, mohou si ledacos samy osahat, učí se zaposlouchat, sledovat změny v ročních obdobích, tvoří pojmy a přemýšlí v souvislostech. „Platí, že si člověk zapamatuje jen 20% toho, co slyší, ale přidáme-li ke sluchu ještě zrak, hmat, možnost diskutovat a sami si nové vyzkoušet, dostaneme se někam na 80 %. K přírodě se děti nejlépe přiblíží hrou. Když je to baví, celé to do sebe zaklapne a funguje to,“ říká Miloš Tomek z edukativního centra Lesní svět. Výukový program MŠ počítá se širokou paletou vztahových situací. Školáčci tu budou badateli, výtvarníky a také učiteli, kdy starší děti budou moci učit ty mladší. „Myslím, že pomůžeme dětem být více vnímavými k sobě navzájem i ke svému bezprostřednímu okolí. A to je mimo jiné cílem naší ekologické a etické výchovy,“ dodává Lída Hamáková.


Lípa v rámci Dne stromů

Na zahradě školky je mnoho druhů již vzrostlých stromů. Program počítá s tím, že ty, které chybějí, budou postupně dosázeny. V rámci celosvětového Dne stromů, který letos připadl na sobotu 20. října, vysadily děti, zaměstnanci i rodiče ve spolupráci s Lesním světem v MŠ Věkoše lípu. Slavnostní sázení proběhlo jako hra pro děti se čtyřmi zastaveními. Po dokončení všech instalací se bude šesti zahradními koutky jednotlivých tříd vinout nová malá naučná stezka, která děti povede k důkladnému zkoumání toho, co mají pod nohama a nad hlavou. „V týmu Lesního světa máme mnoho profesí – malíře, grafika i zkušené tesaře. Spolupracujeme ale také se samotnými dendrology. Projekty mají mít hlavu a patu – od krásného výtvarného ztvárnění, přes ekologické materiály a jejich šetrné zpracování až po citlivé umístění v terénu,“ uzavírá Miloš Tomek.


______________________

O Lesním světě: Edukativní centrum Lesní svět založil v roce 2015 milovník přírody Miloš Tomek s cílem vrátit děti i dospělé znovu do přírody. V jeho dílnách vznikají sofistikované dřevěné výrobky v podobě vzdělávacích tabulí, věží poznání, závěsných pexes věnovaných floře a fauně, dendrofonů, frotáží, skládaček apod., které v přírodě dotvářejí buď celé naučné stezky, nebo jsou třeba věnovány danému biotopu. Všechny výrobky jsou ze dřeva, certifikované systémem PEFC respektujícím zásady trvale udržitelného hospodářství při zachování biodiverzity, ošetřené PNZ oleji na přírodní bázi. Ročně osazuje Lesní svět vzdělávacími prvky desítky městských i přírodních lokalit po celém Česku.

IT odborníků máme stále nedostatek

Zaostávání v informačních technologiích je kromě horší infrastruktury a nedostatku kvalifikované pracovní síly jedním ze tří faktorů, které nejvíce srážejí konkurenceschopnost České republiky, jak nedávno ukázala studie Světového ekonomického fóra (WEF). Podepisuje se na tom u nás chronický nedostatek IT odborníků na trhu práce?

Digitalizace ekonomiky vyžaduje stále větší počet specialistů v oblasti IT. I když se podíl IT odborníků na trhu práce zdvojnásobil podle údajů ČSÚ z 1,8 % zaměstnaných osob v roce 2006 na 3,6 % v roce 2016, je jich stále nedostatek. Téměř třetina firem hlásí, že v posledním roce měly problémy s obsazením volných míst v oblasti IT. Poptávka po lidech zvládajících nové technologie není jen záležitost technologických firem – v současné době je potřebují společnosti ze všech oborů podnikání, ale i státní správa.


Ajťáci jsou jiní

„Oblast IT má z pohledu trhu práce řadu specifik. Především je tu vysoký podíl lidí na volné noze – podle globálních statistik je to celá desetina. Poměrně častým standardem, zejména u programátorů, web designérů a dalších specializací je možnost ve výrazné míře pracovat z domova. Více než v jiných oborech tu také platí, že inzerce nabídek pracovních míst se výrazně posunula k novým médiím typu sociálních a profesních sítí,“ říká Michal Novák z pracovního portálu Profesia.cz.

Zajímavé je také zjištění platového portálu Platy.cz, že ajťáci nejvíce ze všech oborů vyhledávají informace o platech na srovnatelné pozici. A je tomu tak již od roku 2014, což poukazuje na to, že adepti z IT oblasti jsou již déle zvyklí vyjednávat se zaměstnavateli o finančních podmínkách a hlídat si úroveň ohodnocení i v průběhu kontraktu. Jinými slovy, více než v jiných oborech zde platí, že zaměstnanci využívají nedostatku kvalifikovaných lidí v oboru a nejsou ochotní „jít pod cenu“.


IT odborníci sledují nabídky práce i v době, kdy ji aktivně nehledají

Ajťáci jsou také unikátní v tom, že i když mají stabilní zaměstnání a aktivně si práci nehledají, převážná většina z nich se stále zajímá o nové pracovní příležitosti a sleduje, jaké možnosti se jim aktuálně nabízejí. To potvrdila i studie Stackoverflow mapující kariérní chování IT specialistů. Mimo jiné z ní vyplynulo, že i když si pouze 13 % vývojářů aktivně hledá práci, 75,2 % z nich stále sleduje aktuální nabídky.

„Argumentem pro oslovení IT profesionálů je také zajímavý projekt – pokud nabídnete možnost podílet se na tvorbě inovativního řešení, něčeho, co je unikátní, zvýšíte zájem kvalitních lidí o práci u vás,“ říká Richard Watzke, ředitel společnosti XIXOIO a dodává: „Máme zkušenosti s vedením projektů napříč světem. Díky globálnímu zásahu tak pro nás pracují inženýři z Ruska, Mongolska, Francie, Anglie, ČR a Slovenska, Vietnamu nebo třeba Filipín. Tím podstatným je však fakt, že skvělý projekt, táhne skvělé lidi a ti přitáhnou další skvělé lidi…“


Vysoké výdělky napříč oborem jsou mýtus

Ačkoliv jsme uvedli, že lidé v tomto oboru jsou schopní si o dobré ohodnocení říci, rozhodně neplatí, že všichni ajťáci mají nadprůměrné příjmy. V IT jsou výrazné rozdíly nejen mezi jednotlivými pozicemi, ale i mezi konkrétními nabídkami a projekty.

Průměrná mzda v oboru je podle Platy.cz v současné době 46 390 Kč, přičemž desetina nejlépe placených má v průměru 70 000 Kč, spodní desetina platů obnáší necelých 29 000 Kč. Přestože u nejnižších platů došlo meziročně ke zvýšení o 10 %, zatímco u desetiny nejlépe placených jen o 5,5 %, rozdíl mezi celkovou výší hrubých mezd těchto dvou skupin se stále zvětšuje.

Z hlediska jednotlivých profesí si nejvíce vydělají IT architekti (85 500 Kč), Oracle programátoři (60 500 Kč) a IT projektoví manažeři 60 000 Kč. Největší růst oproti loňsku portál Platy.cz zaznamenal ve specializacích Oracle programátor (o 19 % na 60 500 Kč), .NET programátor (o 11 % na 47 500 Kč) a ABAP programátor (o 10 % na 58 000 Kč). Z regionálního pohledu se momentálně největší počet volných míst nabízí v Jihomoravském kraji, kde je u většiny specializací i nejvyšší průměrná mzda.

Učitelé na sociálních sítích 2. Anna Freimannová

Jmenuji se Anna Freimannová a jsem učitelkou angličtiny. Kdykoliv se mě někdo ptá, jak jsem se k tomu dostala, s oblibou říkám, že jako slepý k houslím. Můj původní záměr byl prosadit se jako grafická designérka.

Zdroj: Tajný učitel 3. 11. 2018


Představení

Během studia na střední škole však sled událostí vedl k zjištění, že je se vzdělávacím systémem nejspíš něco špatně. Tou dobou jsem naprostým omylem získala práci jako soukromá učitelka angličtiny pro děti z přilehlého okolí a začala se na jednotlivé chyby zaměřovat o něco více. V mezičase jsem se učila učit a získala tak krásný náskok tříleté praxe v oboru. Když jsem maturovala, byla jsem už pevně rozhodnutá, co chci se svým životem dělat. Chci učit a chci změnit naše školství k lepšímu.

Po maturitě jsem tedy nastoupila na pedagogickou fakultu. V mezičase jsem nadále působila jako soukromnice a dále vedla kroužek angličtiny pro děti v naší místní školce. Peněz z toho ovšem nebyl dostatek, vysokoškolské studium je relativně nákladná záležitost, obzvlášť když si musíte všechno hradit sami. Ve druhém ročníku jsem tedy nastoupila jako učitelka na nedaleké učiliště. Byl to zážitek k nezaplacení, dá se říct, že jsem začala s tou nejobtížnější možnou variantou, a to po všech stránkách.

Když pominu fakt, že jsem musela pracovat s naprosto demotivovanými studenty z horších rodinných poměrů, vedla jsem nikdy neustávající válku s vedením školy.

Do práce jsem totiž nastoupila s přesvědčením, že lze věci dělat jinak, a že angličtina může být nejen přínosná, ale zábavná a obohacující i pro budoucí mechaniky a svářeče. Vedení ovšem bylo extrémně konzervativní, mé učební metody striktně odmítalo a soustavně mi házelo klacky pod nohy. Co se mých kolegů týče, jednalo se zpravidla o vyhořelé a zkostnatělé kantory ze staré školy. Jejich postoj k práci nebyl o nic lepší než postoj samotných studentů. Mohli bychom se tu donekonečna handrkovat o to, zda byla dřív slepice nebo vejce, ale faktem je, že změna na pracovišti nebyla vítaná. Když jsem pak ohledně problematiky učňovského vzdělávání začala promlouvat v médiích, vedení se rozhodlo, že jsem pro jejich školu příliš hlučná a nepohodlná, a studenti mi někdy v půlce března oznámili, že tam údajně příští školní rok již nebudu zaměstnána.

Ačkoliv mi tuto informaci nikdo oficiálně neoznámil, a to dokonce ani v momentě, kdy do konce školního roku zbýval poslední týden, nelenila jsem a začala shánět novou práci. Zadařilo se a já po letních prázdninách putovala na základní školu se vstřícným vedením a otevřeností k novým metodám, kde působím v současnosti.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Od vstupu do školství jsem toho vlastně moc neočekávala. Ze střední jsem měla relativně dobrou představu, jak se věci asi mají. Na fakultě jsem se nic moc nového nedozvěděla, tak jsem byla zkrátka smířená s tím, že se budu učit za pochodu, stejně jako všechno. Jestli mě něco překvapilo, tak to, jak snadné bylo najít práci bez jakéhokoliv relevantního vzdělání. Neměla jsem u sebe ani potvrzení o studiu z VŠ a zda a jak jsem schopná vyučovat angličtinu nikdo nikdy neprověřoval. V podstatě mě všude přijali jen na mé dobré slovo. Neříkám, že to byla chyba, ale něco to o současném stavu vypovídá.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Jelikož vyučuji jazyk, ideální hodina pro mě vypadá tak, že řeč nestojí. Nejšťastnější jsem, když děti hodně diskutují, povídají a kladou otázky. S tím byl ze začátku problém. Většina dětí má dojem, že pokud se na něco musí zeptat a přiznat tak, že tomu úplně nerozumí, říká to o nich, že jsou hloupé. Zrovna tak se bojí odpovídat, když si nejsou zcela jisté, zda je jejich odpověď správná. Po měsíci na nové škole se mi to ale k mé velké radosti povedlo odbourat. Naučili jsme se, že učit se něco nového znamená dělat chyby, že to bez nich nejde, díky čemuž se i ti nejslabší snaží na sobě pracovat, protože vědí, že nedovolím, aby se jim někdo posmíval. To je podle mě ideální hodina – všichni se podílí na diskuzi, jeví zájem o to, co se právě děje, navzájem si pomáhají a ve třídě panuje pohodová atmosféra.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Těch negativ je poměrně hodně, mám jich celý sáhodlouhý seznam. Kdybych ale měla vybrat ty nejstěžejnější, nejvíc mi asi vadí, jak málo se systém zaměřuje na děti jakožto individuály. Je nastavený tak, že musí každý umět všechno, takových dětí si cení nejvíc – jedničkářů a premiantů. Méně prostoru se už věnuje tomu, aby si děti našly něco, co je baví, v čem jsou dobré. Něco, na co by se měly zaměřit. Automaticky se předpokládá, že se musí naučit všechno, což z nich generuje nějaký průměr, který ale následně neví, co s vlastním životem.

Dále mi vadí, jak systém vnímá učitele. Učitel může být de facto kdokoliv s tím správným papírem, ačkoliv tohle povolání představuje mnohem víc a spousta lidí, která ho dělá už dlouhé roky, by se od škol měla přitom držet na míle daleko.

S hledáním pozitiv je to o něco horší, protože jak to vidím já, je, že český vzdělávací systém je něco, co má neuvěřitelný potenciál, ale ti, co ho mají na povel, dělají všechno proto, aby zůstal nenaplněný.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím si, že výjimečný učitel je někdo, kdo nepředává jen odborné znalosti, ale také nějaké dovednosti a hodnoty, které si děti odnesou ze školy na celý život. To se každému může povést jiným způsobem. Někdo předává přímo, jiným se to povede skrz jejich přístup k žákům a učební styl. Také je to někdo, kdo se dovede odpoutat od hranic svého předmětu a vyučovat v souvislostech, ukázat, proč je zrovna tohle důležité znát a co si z toho vzít.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Špatných učitelů jsem zažila víc než těch dobrých. A dokonce i víc než těch průměrných. Dokonalým odstrašujícím příkladem by mohla být moje třídní učitelka ze střední školy. Věřím, že je to v jádru moc hodná ženská a že to tehdy všechno myslela dobře, ale ke svým dětem bych někoho takového rozhodně nechtěla.

Vyučovala češtinu a literaturu, což byly do střední předměty, které jsem měla moc ráda a dodnes je považuji za krásné, pokud se vyučují dobře. Ona nicméně postrádala cosi jako učební styl, hodiny vypadaly tak, že se buď dělaly výpisky z knížky, nebo se opisovala prezentace z projektoru. Málokdy navíc cokoliv z toho vysvětlila, jen jsme psali zaklínadla, kterým nikdo nerozuměl, a kdykoliv jsem si troufla vznést dotaz na to, co že to vlastně znamená, málokdy to dovedla vysvětlit. Určitě měla ohromné množství odborných znalostí, ale při jejich čerpání tak nějak zapomínala lidskou řeč. Dávala strašlivě dlouhé testy v krátkém časovém limitu a byla neuvěřitelný pedant na to, aby každý ve třídě tiše seděl a psal jako stroj. K tomu měla sklony plést se nám neustále do osobních věcí. Lidi, co mě znají, dobře vědí, že jsem odjakživa relativně sdílná, když už se někdo ptá, s problémy se nijak netajím, ale ke svěřování se zrovna jí jsem měla vysloveně odpor, protože se stavěla do role neomylné a nezpochybnitelné autority a neměla prakticky žádné pochopení.

Špatný učitel je pro mě tedy někdo, kdo vyžaduje militantní poslušnost, ačkoliv jeho hodiny nejsou prakticky ničím zajímavé, a neplní funkci "tlumočníka," tedy není schopen nabyté vědomosti předat jazykem, kterému žactvo dobře porozumí.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělala?

Myslím, že moje největší selhání přišlo během práce na učilišti. Nechala jsem se příliš udolat svým okolím. Tehdy jsem za zadkem neustále měla nějakou kontrolu, protože se vědělo, že jdu svou výukou proti proudu, a ještě jsem to zhoršila tím, že jsem na sebe upozornila online. Důsledkem bylo, že se na mě většina kolegů sesypala jako vosy. Byla jsem neustále pod palbou a na okamžik mě to zlomilo. Do práce jsem chodila unavená a naštvaná. Projevilo se to na výuce. Zkrátka jsem to zabalila a začala dělat, co chtějí. Knížka a nudný výklad. Bylo to jen pár měsíců a přešlo mě to v momentě, kdy mi jedním studentem bylo řečeno, že už tam od nového školního roku pracovat nebudu. Na okamžik mě to položilo, ale krátce na to jsem našla novou práci a došlo mi, že už nemám co ztratit, tak jsem se vrátila zpět do sedla. Přesto to dodnes považuji za selhání, protože mě donutili jít proti svému přesvědčení, a už to nikdy nesmím opakovat, protože je to dokonalý recept na vyhoření.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Na peďáku jsem třetím rokem. Nastoupila jsem v dobré víře, že se dozvím něco užitečného. Jak být lepší, efektivnější učitelka. Pravda je ovšem taková, že jsou ty roky, které si na fakultě musím odsedět, naprostá ztráta času a peněz. Kromě toho, že si do hlavy lijeme absurdní množství faktů k naší specializaci, se o učení nedozvídáme prakticky nic. Hodin o pedagogice jako takové je naprosté minimum a lidi, co je vedou, sice mají hrubou představu o tom, jak asi vypadá dítě, ale to je asi tak všechno. Je to tak, že buď přijdete na fakultu jako někdo, kdo má určitý talent či nadání vyučovat, a to důležité se naučíte až za pochodu, nebo ho nemáte a vylezete obohaceni o pár tlustých knížek a nespočet brutálních kocovin.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministryně školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Jako ministryně školství bych pravděpodobně musela vyvolat naprostý převrat. Věci se sice pomalu posouvají k lepšímu, ale většinou jen v miniaturním měřítku. Od střední si v hlavě dělám seznam toho, co všechno je naprosto postavené na hlavu, a neuplyne týden, aby mi na něj nepřibyla další položka. Z těch nejstěžejnějších změn jsou to asi následující:

1) Učitelé jako takoví. Připadá mi absurdní, že může učit prakticky každý se správným papírem. A ani to dnes vlastně neplatí. Potkala jsem nespočet lidí, kteří ve školství absolutně nemají co dělat. Ať už mě učili, nebo jsem s nimi pracovala, utvrdili mě v tom, že být učitelem není povolání pro každého. Titul před jménem je to poslední, co by mělo rozhodovat o tom, koho škola zaměstná. Při přijímacím řízení by se měly hodnotit kompetence kandidáta. Jenomže k tomu by zas někdo vymyslel nějakou nesmyslnou tabulku, která nakonec stejně o ničem nevypovídá. Řešení, které mě v tomto ohledu napadlo, je výběrová komise, složená z vedení a pracovníků školy, rodičů a klidně i žáků/studentů, ty s učitelem nakonec tráví nejvíce času.

2) Náplň učiva. Ačkoliv se od klasických osnov konečně upustilo a přešli jsme na systém RVP a ŠVP, situace stále není příznivá. Ve vzdělávacích plánech jsou věci, které jsou v jednadvacátém století úplně zbytečné. Neříkám, že by děti neměly znát žádná fakta, jen se ptám, proč tolik? Proč je raději neučíme, jak potřebné informace rychle a efektivně získat? Onehdy jsem zadala práci v osmé třídě, jednoduchý a banální úkol. Vyhledejte, jak staré děti chodí do kterých škol ve Velké Británii. Po mučivých patnácti minutách jsem zjistila, že ty děti sice vědí, co je to Google a k čemu je dobrý, ale absolutně nevědí, jak s ním pracovat. To samé platí i o internetových slovnících a překladačích. Všechny informace dnes máme prakticky na dosah ruky, ale nikdo se po nich nenatáhne. Učivo, které se pokládá za všeobecné znalosti, bych osekala zhruba na třetinu. Děti by sice měly vědět, jak vypadá žába, že je obojživelník a co to znamená, ale určitě nemusí umět popsat její trávicí soustavu, stejně jako by měly ovládat základní matematické operace, ale kvadratické rovnice, permutace a integrály to nejsou. Uvolněný prostor bych zaplnila znalostmi a schopnostmi nezbytnými pro život v jednadvacátém století – finanční gramotnost, digitální gramotnost, naprosté základy práva a hlavně věnovala čas osobnímu rozvoji. Děti, co dnes vychází ze základních škol, toho vědí strašně moc. Co ale pořádně nevědí je, kdo jsou, jaké mají vlohy a co by chtěly dělat se svým životem.

3) Maturity. Co se týče našeho systému středních škol, má veliký potenciál. Jenomže to neustále někdo kazí. Moc se mi líbí, z kolika oborů a odborností si lze vybrat. Jenže zatěžování těchto škol jednotnou maturitou tomu neuvěřitelně ubližuje. Ubírají se hodinové dotace právě na odborné předměty, které by měly být tím nejdůležitějším, a nahrazují se češtinou a matematikou kvůli nesmyslným cermatím testům. V důsledku toho sice ze škol lezou absolventi s příslušným papírem, ale ze své odbornosti téměř nic nevědí, protože se místo pěti prakticky zaměřených hodin týdně pět hodin biflovali epifory, anafory, elipsy a epizeuxy. Nevím jak vy, ale když si najmu webdesignera, budu chtít pěkný a funkční web, nikoliv literární analýzu Danteho Božské komedie. Přitom by stačilo velice málo – dát školám naprostou svobodu rozhodovat o podobě závěrečné zkoušky. Nebo alespoň zavést ve státních maturitách nějaký multilevel. Přispělo by to ke zvýšení kvality středních škol, neboť by se rychle ukázalo, kteří absolventi se lépe uplatní na trhu práce a které školy potřebují naopak zapracovat na kvalitě. Uniformace maturit, ke které došlo v posledních letech, je se současnou strukturou středních škol v ČR nejen nesmyslná, ale hlavně kontraproduktivní.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Zkušeností s rodiči popravdě moc nemám. Když jsem pracovala na učilišti, rodiče se zapojení do dění ve škole spíše vyhýbali a škola o to obecně nijak zvlášť nestála. Teď na základce je to o dost jiné, vedení má pro kontakt s rodiči velmi přísnou politiku a naopak se je snaží zapojit co nejvíc do dění. S takovým přístupem souhlasím, z mnohých škol mám pocit, že se s rodiči zbytečně staví do nějaké kontra pozice a handrkují se o to, kdo bude mít navrch, ačkoliv by obě strany měly sdílet stejný zájem.

Čas od času se mi někdo z rodičů ozve, obvykle se jedná o otázky ohledně výuky, zkoušení, nebo někdo sem tam požádá o trochu specifičtější přístup ke své ratolesti. Zatím šlo vždy o zcela rozumné požadavky – předtištěná slovíčka pro dysgrafiky a jiné úlevy pro děti s IVP, takže jsem neměla sebemenší problém vyhovět. Očekávám ale, že to takhle idylické nebude pořád.

Co ti jako učiteli dělá radost?

Největší radost mi dělá, když se mi v dětech povede probudit zájem a ukázat jim, že učit se něco nového nemá být “opruz.” Před pár lety jsem dostala k doučování třináctiletou holčinu. Byla geniální matematička a šachistka, ale jazyky k smrti nenáviděla. K angličtině měla vysloveně odpor, ale rodiče jí chtěli dotlačit do učení. Učila jsem jí rok. Je to tak půl roku, co jsem potkala její babičku a ptala se na ní. Vyprávěla mi, jak holka nakonec našla pro jazyk nadšení. Ze čtyřek se nakonec propracovala k těm nejlepším ve třídě a z angličtiny se dokonce rozhodla maturovat. Takových zážitků s bývalými žáky mívám spoustu a neskutečně mě to těší.

A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Pro mě je úspěchem, že ačkoliv se to zatím děje jen v malém měřítku, školství jako celek pomalu směřuje k modernizaci. Dnes už máme mraky osvícených škol s osvícenými vedeními, která se rozhodla, že se z té zkamenělé dinosauří éry vymaní. A i když ještě nejsou všude a zdaleka jich není dost, jsou to nezbytné první krůčky, za kterými stojí neuvěřitelné množství lidí, kteří nikdy nepřestávají pracovat na tom, aby se věci změnily k lepšímu. A každým dnem jich přibývá čím dál víc. Věřím, že pokud nepolevíme, jednou se nám to podaří.

Lucie Porazilová: Muži za katedrou jsou stále vzácností

Dělit domácí práce na ženské a mužské je staromódní. S emancipací, možností kariérního růstu a větším prostorem žen ve veřejném životě pomalu přicházejí změny ve vnímání našeho soužití a postupně se začínáme férově dělit o povinnosti doma. V reálném životě máme k ideálnímu poměru padesát na padesát ještě hodně daleko, ale přece jen jsme za posledních třicet let ušli kus cesty. České školství by podobnou změnu potřebovalo jako sůl.

Zdroj: Magazín Perpetuum 23. 10. 2018

Těžko bychom hledali feminizovanější obor, než je školství. V zemích OECD se v posledních letech poměr žen ve školství drží na dvou třetinách ku třetině mužů, což nemůžeme považovat za vyrovnaný stav. U nás je však situace zdaleka nejhorší v celé Evropské unii. Do statistik jsou zahrnuti i externí učitelé, kteří ve škole tráví minimum času, a žáci tak průměrně prožijí s mužskými učiteli jen šestinu doby. S rostoucím stupněm vzdělávání jejich zastoupení posiluje. Statistiky OECD ukazují, že počtem sice ženy muže převyšují, ale na druhou stranu se jim nedaří pronikat do vedoucích pozic.

Podle ministerstva školství obsazují muži asi 15 % míst vyučujících na základních školách a téměř 35 % ředitelských míst, přičemž jejich práce bývá lépe finančně ohodnocena než práce jejich ženských kolegyň. S rostoucím stupněm vzdělávání v zemích OECD podíl žen klesá. V předškolním vzdělávání jich najdeme 97 %, na základních školách 82 %, na středních 63 %, a na vysokých školách dokonce jen 43 %. Pojďme se společně podívat, jak vypadají školy, ve kterých se vyrovnaný poměr mezi ženami a muži v učitelském sboru udržet daří!


Bez srdcařů to nejde

V poslední době si získala pozornost médií základní škola v Trmicích na Ústecku, jejíž deváťáci si sami otextovali písničku Michaela Jacksona, pronajali studio a natočili klip, který nadchl posluchače chytlavým textem velebícím učitele odvážných deváťáků. Skladbou upozornili na své schopnosti, ohromnou nabídku kroužků a volnočasových aktivit na půdě školy, ale i na nebývale vyrovnaný počet mužů a žen v jejím sboru.

S trmickou základní školou se hravě může měřit vyhlášená základní škola Březová ve Zlínském kraji, která nabízí individuální vzdělávání pro hendikepované, doma vzdělávané nebo například v zahraničí žijící žáky.

Dalším příkladem genderově vyrovnaného prostředí je základní škola Navis v Dobřejovicích u Prahy, jež vznikla teprve v roce 2011 a každému žákovi přiděluje tutora, který se věnuje nejen jemu, ale pracuje s rodinou jako celkem. „Je pravda, že v poměru učitelů a učitelek jsme na naší škole téměř vyrovnaní. Hodně tomu napomáhá to, že v každém rodícím se projektu je potřeba ‚srdcařů‘, kteří jsou ochotni dělat práci pro vizi projektu, i když si pro sebe původně plánovali jiný směr. Myslím si, že tolik mužů jsme sehnali právě proto, že jsme jim nabídli vizi, se kterou chceme učit děti, a oni se s ní ztotožnili. Podařilo se nám nadchnout je pro smysl našeho projektu a mnozí z nich tak pracují na prvním stupni, i když to pro ně zprvu byla velká výzva,“ říká ředitel školy Jan Vepřek.

„Srdcařem“, který se výuce věnuje s nadšením, je i Marek Böhm, učící fyziku na Křesťanském gymnáziu v Praze. Ten vybočuje ze statistik uvádějících, že většina mužů ve školství touží spíše po řídicích pozicích než po místě řadového pedagoga. „Mě osobně na učení nejvíc baví právě práce se studenty. Jestli bych se chtěl stát ředitelem? Učení by mi chybělo a štvalo by mě, že většinu času musím věnovat administrativě. Takže můj cíl to rozhodně není,“ přemýšlí Marek Böhm.


Ty správné vzory za katedrou

Z loňských dat Českého statistického úřadu vyplývá, že ve 175 tisících domácností žijí děti jen s jedním rodičem. Ať už je ovdovělý, svobodný, nebo rozvedený, obtížně dítěti nahradí chybějící vzor v podobě druhého rodiče. Ve třech pětinách jde o ženy. Pokud se ani ve škole mužských vzorů nedostává, nerovnováha se prohlubuje. Liší se muži a ženy v přístupu k žákům, nebo je vlastně jedno, kdo zasedá za katedru častěji? „Každý máme specifický přístup k dětem, ať už jsme žena, nebo muž,“ tvrdí Jan Vepřek a dodává: „Určité vzorce chování jsou ale bližší tomu či onomu pohlaví a děti by měly mít možnost zažít obojí. Problém českého školství je v tom, že potkávat se pravidelně s muži v učebním procesu na prvním stupni základní školy není běžné. A to je právě období, kdy mnozí chlapci zanevřou na školu s tím, že to ‚není pro ně‘.“

Marek Böhm vidí situaci podobně: „K učitelce se děti chodí svěřit a vyplakat, k učiteli jdou spíše pro radu a pro povzbuzení. Ale samozřejmě jednoznačně to takto oddělit nejde. Třídní učitel musí plnit obě role. Absence mužů je na českých školách znát. Děti se často přeřeknou a říkají mi paní učitelko. Jsou na to prostě zvyklé. Některé z nich na základní škole nepotkaly mužské učitele vůbec a jsou v šoku, když do třídy vstoupí muž.“ Dodává, že vyrovnanější poměr učitelek a učitelů prospívá i atmosféře v samotném učitelském sboru.


Změna je trvalý stav

Zvolili byste si v osmnácti letech učitelskou dráhu vy? Některé muže odrazuje často přetřásané nízké finanční ohodnocení. V loňském roce jsme psali o tom, že učitelství evokuje povolání obdobné mateřství, a navíc umožňuje lepší sladění pracovního a rodinného života, čímž si získává více žen. Podle Jana Vepřeka v systému chybí peníze a také možnost kariérního postupu. Problém podle něj nezačíná až po absolvování pedagogické fakulty, ale mnohem dříve, než si uvědomujeme. „Studenti na pedagogické fakulty totiž nejdou již z toho důvodu, že nevidí možnost, jak se učením slušně uživit. Na pedagogických fakultách se tak objevují studenti, kteří buď vůbec nechtějí učit, nebo kteří se nedostali jinam,“ upozorňuje a připomíná: „Je potřeba zvýšit prestiž učitelského povolání, a to ve dvou zásadních oblastech: zvýšit učitelům platy a podpořit zdravou komunikaci s rodiči.“

Ať už jde o jakékoliv překážky, faktem je, že učitelé-srdcaři je zdatně překonávají a školství zůstávají věrni navzdory obtížím. Hrnou se do škol, které se od průměru odlišují a dávají pedagogům volnost. Pro Vítězslava Dohnala, ředitele ScioŠkoly v Brně, kde klasické učitele nahrazují takzvaní průvodci, se s dobrým pedagogem mění i způsob výuky. „Dobrou výuku pro 21. století si představuji tak, že cílem je rozvoj osobnosti namísto získání a trénování parciálních znalostí,“ doplňuje. Síť ScioŠkol, které jsou v počtu mužů mezi pedagogy nadprůměrné, se drží hesla Změna je pro nás trvalý stav. Doufejme, že stejně trvale se bude měnit i situace mužů v učitelství k lepšímu!

Příběh třetí. Jako v Havlově hře

Jsem učitelka, je mi 30 let. Učím na soukromé základní škole v jižních Čechách. Mou aprobací je český jazyk a chemie. Když jsem minulý rok nastoupila, měla jsem v hodinách poměrně velkou autonomii, snažila jsem se vést žáky v hodinách češtiny k funkčním gramotnostem v souladu s filozofií aktivizační výuky a v hodinách chemie jsem kladla důraz na experimenty, kdy bylo mou snahou, abych vyvolala v žácích zájem o předmět a fascinaci přírodou. Všechno to skončilo letos v září.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře 1. 11. 2018


„Vážení, přecházíme na jiný systém,“ přikázala s vážnou tváří ředitelka školy na poradě. Mezi učiteli to zašumělo.
„Od teď zahajujeme opravdové učení. Já vím, že si řada z vás ráda hraje, tomu je konec, protože škola není zábava, ale tvrdá a bolestivá práce. My nyní nutně potřebujeme, aby se žáci dostali na střední školy. Naši klienti si platí vzdělání a očekávají, že za to dostanou, co jim náleží – absolvování přijímaček na střední. Takže poslouchejte nová pravidla, která budeme závazně vyžadovat. Bez diskuze.“

V hodinách je nutno diktovat, žáci si musí psát minimálně dvě stránky zápis, každou hodinu tři domácí úkoly (kdo nedonese úkol, okamžitě pětka), žáci nesmí projevit svůj vlastní názor, diskuze jsou zakázány, učitel musí povinně zkoušet, týdně budou tři testy a dva diktáty – všechno bude ředitelka skrze svého zástupce kontrolovat. Ředitelka taktéž bude docházet do hodin na hospitace a kontrolovat, jestli bylo všechno učivo řádně probráno.

„Promiňte, paní ředitelko,“ trochu šokovaně jsem se ozvala, „ale současný Rámcový vzdělávací program pojem učivo vlastně vůbec nezná. Základním smyslem je rozvíjení kompetencí…“
„Ano, děkuji, že mi to připomínáte. Od teď zavádíme povinně předepsaný obsah učiva. Každému dnes pošlu klasické osnovy. Od teď nechci nic o žádném ŠVP ani RVP slyšet, za nás osnovy fungovaly a všichni věděli, co je třeba učit. V těch osnovách je jasně napsáno, co musíte odučit.“

„Počkat, ale ty osnovy jsou proboha z roku 1996,“ probudil se náhle doposavad letargický dějepisář, „to jako nesmím v dějepise probírat vstup ČR do NATO?“
„Tohle nejsou žádné dějiny, to je politika. Ať jim to řeknou rodiče. Samozřejmě můžete moderní dějiny zmínit ke konci školního roku, ale až budete mít všechno odučené. Ještě nějaké otázky?“

Myslela jsem, že jde jenom o nějaký teatrální záchvat vedení školy, tak jsem onu poněkud neuvěřitelnou poradu vytěsnila. Chyba lávky. E-mailem brzy došly osnovy z roku 1996. Na příštích hodinách jsem měla hospitace ředitelky, která byla evidentně nespokojena.

„Milá kolegyně, já vím, že vy jste mladá a chápu, že ještě nemáte zkušenosti. Uděláme to následovně – já vám povedu dalších 14 dní hodiny a vy budete hospitovat a psát si poznámky, abyste věděla, jak máte učit.“

Paní ředitelka přišla a zakřičela ječivým hlasem „Dobrý den!“. Žáci se vyděšeně postavili. Ještě než dosedli, začala ředitelka diktovat. Kdo si nestihl rychle vytáhnout sešit, dostal pětku. Kdo nestíhal psát, dostal domácí úkol. Připomínalo mi to běh na 100 metrů. Ve snaze probrat co nejvíce učiva vypadala výuka tak, že nadiktovala rychle nějaké definice, nařídila cvičení z učebnice a celou dobu nervózně přecházela mezi třídou a klepala si důležitě na hodinky a odměřovala čas. V jednu chvíli jsem už chtěla zasáhnout, ale nenašla jsem v sobě dost odvahy se své nadřízené postavit.

Zkoušení. Roztřesený žák nervózní před celou třídou dělá větný rozbor.
„Tak co je to za větný druh? Jaký je to větný druh? To máš umět! Všechno to máš umět! Jaktože to neumíš? Jsi hloupý?“
„Ehm, je to…předmět?“
„Špatně, ty TROUBO! Je to příslovečné určení. Pět! Sednout.“

Ponižování žáků, nejprimitivnější frontál, biflování, vědecké definice. Škole není zábava, škola je práce. Mám takovou teorii, že za paní ředitelkou přišli nějací extrémně ambiciózní rodiče, kteří měli pocit, že jejich dítka nedostávají dostatek učiva a drilu na to, aby splnili přijímací zkoušky na střední. Jinak si to neumím moc vysvětlit.

Nový styl výuky se razantně podepsal na atmosféře ve škole, protože paní ředitelka zrušila třídnické hodiny, protože podle jejího názoru není možné mrhat čas na zbytečné povídání. Rozpadly se mi vztahy se svou třídou, protože v novém režimu – neustálé opravování testů a diktátů, hektické diktování – nemám čas na pořádné třídnictví. Žáci to berou jako zradu a myslí si, že jsem je z nějakého důvodu přestala mít ráda. Když přicházím do třídy, žáci ve mně okamžitě přečtou stres a nechuť vést frontální hodiny a drilovat učivo. Kázeň rychle upadá. Vztahy ve třídě se bortí, klima třídy je rozvráceno. Objevuje se atmosféra strachu.

„Paní kolegyně, ráda bych vám doporučila jednu pedagogickou příručku,“ zavolala si mě ředitelka. Co to bude? Rakousko-uherský vězeňský řád?
„Jmenuje to Líný učitel. Myslím, že byste se tam mohla hodně inspirovat,“ šokovala mě ředitelka zmíněním knihy od autora, o němž vím, že je zapřísáhlý inkvizitor frontálně autoritářského stylu, který direktivně ředitelka vyžaduje.

Připadám si jako v blázinci. Nebo v Havlově absurdní hře. No nic, jdu diktovat. Snad to přežiju.

(Pozn.: ať se zdá příběh neuvěřitelný a přitažený za vlasy, opravdu se stal. Autorku znám a plně ji důvěřuji, nemá důvod si vymýšlet.)


___________________________________

Poznámka k fikčnosti příběhů: v reakci na poslední příběh se objevily názory, že není možný a že to musí být vymyšlené. Rozhodl jsem se proto trochu popsat způsob vytváření příběhů.

Různí učitelé mi píšou a říkají své zkušenosti v různých podobách (přes e-mail, vyprávění v hospodě). Abych udržel jistou strukturu pro zveřejňování na Facebooku tyto příběhy poměrně zásadně upravuji.

Co je upraveno:
– dialogy (všechny dialogy takto přesně neproběhly, bylo jich třeba více, s různými lidmi, v jiném řazení, snažím se jimi vyjádřit často duch atmosféry ve škole, jsou často zkratkou atd.)
– reálie (z důvodu velkého strachu učitelů z vyhazovu měním někdy pohlaví učitelů, aprobaci, místo, typ školy atd., někdy měním i další detaily pro těžší dohledatelnost)

Co zůstává autentické:
– příběhová fakta (např. perzekuce v reakci na inovativní výuku, aplikace školních osnov atd.)

Samozřejmě by bylo ideální psát "nezkreslená fakta" skrze výpovědi učitelů. Nicméně toto nelze
1) z důvodu strachu učitelů o místo a nutné anonymizace
2) z důvodu literární nejednotnosti příběhu (jeden příběh by byl jenom pár odstavců faktů, druhý zase lyrický výplod atd.)

Ideálním cílem stránky by bylo, kdyby učitelé našli odvahu a začali své příběhy zveřejňovat sami třeba pod hashtagem #nechtenassakraucitdobre Chápu ale, že to není vůbec jednoduché.

Šlo by to dělat nějak jinak? Máte někdo návrhy a nápady? Sem s nimi.

Jaroslav Průša: Vedení změn. Co potřebujeme, abychom uspěli?

Ředitel je klíčová osoba při realizaci (či znemožnění) žádoucích změn. „Mnozí manažeři netuší, jak ke změnám v organizacích vlastně dochází a jak jimi své týmy úspěšně provést. Jak se na ně včas adaptovat. Jak využívat příležitosti, které s sebou přinášejí. Jak je iniciovat, prosazovat a dotahovat do úspěšného konce. Je to škoda, protože tak zbytečně ztrácejí čas a přirozený talent a tvůrčí potenciál lidí nechávají zbytečně ležet ladem,“ píše Jaroslav Průša v úvodu ke svému cyklu.

Zdroj: www.hrnews.cz 19. 10. 2018

„…V úvodní části této minisérie jsme hovořili o tom, jak změny v organizacích vznikají, proč se jim lidé brání a co se musí stát, aby je přijali. (Více v článku Vedení změn: tvůrčí práce nebo noční můra?).

Dnes budeme objevovat pět klíčových momentů, ve kterých energii pro změnu buď zbytečně ztrácíme, anebo ji naopak vytváříme a využíváme.


Změna přístupu k provádění změn

Protože se svět kolem nás rychle mění, stále se od nás očekává, že budeme realizovat všechny důležité záměry a cíle, včas provádět změny, které jsou k jejich uskutečnění potřeba a efektivně řešit nečekané překážky a výzvy, na které cestou narazíme.

Protože se však mění tak rychle, je nutné změnit i samotný přístup k provádění změn. Místo snahy mít všechno pod kontrolou a o všem rozhodovat, musíme provádění změn přenést až k lidem v první linii, kam přirozeně patří. Vytvářet pro ně prostor, ve kterém budou ze sebe vydávat to nejlepší, prožívat úspěch a růst.

Musíme se naučit řídit neustálý proud změn, které se prolínají a vzájemně ovlivňují, vyvolávat pohyb žádoucím směrem a podle vývoje situace jej usměrňovat. “Být v tom” s lidmi, ale nechat je samostatně tvořit, rozhodovat a učit se z vlastních chyb i úspěchů a tím přirozeným způsobem vychovávat nové lídry, které tak nutně potřebujeme na všech úrovních řízení.

Ať se v nejbližších měsících chystáte provádět jakékoli změny, věnujte pozornost těmto klíčovým momentům.


1. Jak reagujeme na změny, překážky a výzvy

V dnešní uspěchané době, plné nečekaných zvratů, překážek a výzev, často čelíme situacím, které překračují hranice našich dosavadních zkušeností, chybějí nám důležité informace i čas k jejich získání. Nadřízení jsou však netrpěliví a očekávají okamžité výsledky. Jsme pod obrovským tlakem, jak to vše zvládnout.

Je čas vykročit na cestu ke změně. Překážky a výzvy vnímat jako příležitost k zásadnímu zlepšení, najít v sobě sílu a odvahu postavit se jim čelem a převzít odpovědnost za nalezení možných řešení. Položit problém na stůl a jasně ho pojmenovat, otevřeně říci svůj názor a bojovat za něj. Vyvolávat pocit naléhavosti ke změně, překonávat počáteční odpor a mobilizovat k akci.

V tuto chvíli o našem úspěchu rozhodne otevřenost ke změnám i příležitostem a pružnost, odvaha a originalita, s jakou k nim přistoupíme.


2. Jak řídíme činnost organizace

Jednou z palčivých otázek současného managementu je využití potenciálu jednotlivců, pracovních týmů i celé organizace. Jak to ale udělat?

Jakmile vykročíme na cestu ke změně a společně s ostatními najdeme několik možných přístupů, nastává čas sjednotit energii a úsilí mnoha lidí k dosažení společného cíle; určit směr a strategii postupu. S vědomím celkového záměru formulovat přitažlivou a smysluplnou vizi budoucnosti, která lidi sjednotí a mobilizuje k odhodlané akci a po zvážení možností zvolit účinnou strategii k jejímu uvedení do života.

Potom jsme připraveni vést druhé z pozice hlubokého vnitřního přesvědčení o správnosti směru, jít v čele a bojovat za správnou věc.


3. Jak do hry zapojujeme ostatní

Jakmile máme vizi budoucnosti a strategii postupu pro její úspěšnou realizaci, nastal čas proměnit záměry v realitu. Musíme získat podporu a spolupráci všech, kteří se budou na jejich realizaci podílet, na změnu je připravit a společně s nimi dosahovat výsledků. Naše vize se musí stát společnou vizí – vizí, které lidé uvěří, přijmou ji za svou a převezmou odpovědnost za její úspěšnou realizaci.

Do cesty se nám však staví nefungující komunikace a spolupráce, lidé vizi neznají, dostatečně jí nerozumějí nebo jí prostě nevěří. Jindy zase nedůvěřují schopnostem nebo motivům lídra, který vizi reprezentuje, anebo svým vlastním schopnostem při jejím uskutečňování uspět.

Co nám teď pomůže? Vlastní důvěryhodnost, autenticita a skutečný zájem o lidi a jejich práci. Ty tvoří základ pro rozvoj vzájemné důvěry, respektu a porozumění, i efektivní spolupráci napříč organizací…“

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Holger Dambeck: Přijdou tři logici do baru. 100 nejhezčích logických a matematických hádanek

Lidé, kteří přemýšlejí přísně logicky, někdy říkají legrační věci. Jak je údaj o tom, že můj nejstarší syn má psa, herní konzolu nebo světle hnědé vlasy, důležitý pro určení jeho věku? A co tři logici, kteří v baru nevědí, jestli si všichni chtějí objednat pivo – dostanou, co chtějí?

V této knize autor představuje svůj osobní výbor nejhezčích logických a matematických hádanek z různých knih a internetových stránek v řadě jazyků. Některé z nich se navíc osvědčily jako „hádanka týdne“ na webu Spiegel Online.

Autor zde vyjadřuje své přesvědčení o nutnosti vyhnout se těžkopádnému počítání ve prospěch kreativně-elegantního způsobu řešení. Po úvodu, v němž popisuje základní principy řešení matematických úloh, předkládá 100 zadání – klasické úkoly, hádanky vyžadující tvořivost, geometrická zadání, početní hlavolamy, problémy zahrnující kombinatoriku a pravděpodobnost, úlohy pojednávající o cestování a nakonec i soubor obzvláště složitých záhad.

Holger Dambeck vystudoval fyziku a pracuje jako redaktor ve Spiegel Online, kde píše dva pravidelné matematické sloupky. Je nositelem ceny Německé matematické společnosti.

Více informací a zajímavé ukázky najdete ZDE.
.

Příběh druhý: Dělat dobře svoji práci

Další příběh ze života – jak dopadl učitel, který se pokusil učit jinak.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře


Jsem učitel, 45 let. Učím dějepis a němčinu na gymnáziu na maloměstě. Moje výuka dějepisu spočívala v tom, že jsem se snažil nutnou a zásadní historickou faktografii obohatit. Chtěl jsem žáky trochu do dějin ponořit, pokoušel jsem se o to, aby skrze emoce prožívali dilemata historických postav a zaujmout je pomocí historických příběhů, které jsem se snažil vykládat napínavě a dramaticky. Stávalo se, že mi žáci viseli na rtech a já vždy s určitým potěšením svůj výklad přerušil a přešel do – z mého pohledu – vědecké roviny, když jsem zavelel otevřít sešity a zapsat všechnu důležitou faktografii. Třeba přiznat, že té faktografie bylo hodně, ale v té době jsem to považoval za správné, protože jsem se stylizoval do role tzv. náročného učitele.

„Pane učiteli, proč si toho musíme tolik psát? Proč nám radši více nevyprávíte?“ ptali se často žáci, když už je bolely ruce z psaní.
„Dějiny nejsou jenom příběhy, dějepis je věda, kterou musíte znát,“ odpovídal jsem nekompromisně a dále diktoval.
„A proč pane učiteli?“
„Abyste se z historie poučili! Kdo nezná svou historii, je nucen si ji zopakovat,“ s chutí jsem využíval profláklé citáty a žáci sklapli, protože jsem měl, jako jeden z mála chlapů na gymnáziu, určitou přirozenou autoritu, na které jsem si dost zakládal. Měl jsem na škole dobrou pověst a myslel jsem si, že jsem skvělý učitel.

Můj pohled na sebe jako pedagoga však prošel radikální proměnou. Co čert nechtěl, stalo se, že mi selhalo zdraví a já trčel půl roku v nemocnici. Rozhodl jsem se využít volný čas sebevzděláváním. Uvědomil jsem si, že pořád kážu žákům o vzdělání, ale moje vzdělávání se smrsklo na několik málo seminářů o bezpečnosti práce či školním právu. Začetl jsem se do různých pedagogických knížek, zhlédl celou řadu přednášek a rozhovorů o vzdělávání na Youtube, procházel různé webové stránky a prošel jsem docela silným šokem. Tak trochu jsem si uvědomil, že jsem vlastně většinu života asi učil poněkud blbě. A asi i jsem učil i trochu proti školskému zákonu, protože když jsem si poprvé podrobněji pročítal dokumenty takzvaného Rámcového vzdělávacího programu, zjistil jsem, že „předepsané učivo k zapamatování“ vlastně už vůbec neexistuje.

Teď když to píšu, tak to působí, jako že jsem dosáhl náhlého osvícení, ale byl to delší – a trochu bolestný – proces, kdy jsem se musel vyrovnávat se svým egem. Nakonec jsem zjistil, že je prostě blbost, abychom chtěli po žácích takové množství odborné faktografie, když pro život a pro opravdu hluboké myšlení je třeba něco úplně jiného.

Vzpomněl jsem si na každodenní situace suplování:
„Já jdu za tebe suplovat fyziku / matematiku / dějepis, ale je to pro mě absolutní španělská vesnice – doufám, že máš pro mě přípravy.“
„Jasně, nemůžeme všichni umět všechno.“
Ale po žácích to chceme? Proč je na každý předmět specializovaný učitel, když žáci musí umět všechno? Jak to, že učitel dějepisář nechce učit matematiku, když středním vzděláním prošel a měl by to všechno umět?

Pln elánu jsem se vrátil do školy rozhodnut, nacpaný Pettym, waldorfskými příručkami, moderní didaktikou, daltonskými přístupy atd. učit – velice zjednodušeně – především myšlenkové nástroje namísto odborné faktografie k zapamatování. V kabinetě jsem vyhrabal řadu DVD Ústavu pro studium totalitních režimů (kdo ví, kde se tam vzaly, nikdo na ně nikdy nesáhl) a začal učit jinak.

Psaní do sešitu nahradila práce žáků na jednotlivých úkolech a zadáních a moje dramatické vyprávění bylo nahrazeno diskuzí a aktivitou samotných žáků. Mluvili více oni než já. Namísto učebnice multimédia, oproti poslání sekerky z pravěku po třídě tvorba vlastních projektů.
Reakcí žáků bylo masivní nadšení, až mě to překvapilo.

Pokusil jsem se popsat, co dělám, svým dvěma kolegyním dějepisářkám. Tvrdě jsem nepochodil – dlouho jsem se jim to snažil vysvětlit, ale nedokázaly přijmout, že cílem výuky nemá být „vědět učivo, které je napsáno v sešitě či učebnici.“ Trochu jsme se porafali.

Zanedlouho si mě zavolal ředitel.
„Podívej, jsem rád, že ses uzdravil a my všichni ve vedení oceňujeme, žes přišel s určitými alternativními trendy,“ začal ředitel, „na druhé straně si myslíme, že by ses měl trochu zkrotit.“
„Proč?“
Ředitel si povzdechl.
„Jde o to, že ty žáky neučíš to, co mají umět na maturitu.“
„Ano, poslal jsem ti přece návrh změny maturity, aby…“
„Maturitu měnit nebudeme, nezlob se. Bavil jsem se s kolegyněmi a byl jsi prý přehlasován v předmětové komisi. Přesto pořád pokračuješ v tom neučení toho, co máš.“
„Hele, když se podíváš do RVP, vždyť jsem ti psal mailem…“
„Asi takhle: máme tady určitý zavedený systém, co žáci mají umět v jednotlivých ročnících, zhruba to odpovídá těm učebnicím, které psali daleko větší odborníci na dějepis, než jsi ty. Po tobě se chce, abys dělal dobře svoji práci – jako jsi to přece dělal celou dobu.“

Rozhovor mě vykolejil. V hodinách jsem však pokračoval podle výstupů z RVP. Před koncem školního roku si mě opět zavolali.
„Víš, usoudili jsme, že by bylo lepší, kdyby sis od příštího roku vzal hlavně ty němčiny. Dějepis převezmou kolegyně,“ začal ředitel.
„Nemají ty zápisy v sešitech, že?“ začal jsem pěnit.
„Ano. Prostě neděláš dobře svoji práci,“ pokrčil rameny ředitel.

Vybuchl jsem. Nedokázal jsem udržet nervy na uzdě. Už toho bylo na mě moc, před nějakou dobou se mi začala vracet nemoc a v ten okamžik jsem ředitele poslal někam, zařval svým nejsilnějším autoritativním hlasem, že dávám výpověď a třískl dveřmi. Doma jsem se rozklepal jako osika stresem.

Učitelé na sociálních sítích 1. Bohuslav Hora

V dnešním příspěvku najdete netradičně dotazník. Dotazník určený učitelům, kteří se snaží aktivně něco změnit a kteří sdílejí své postřehy na sociálních sítích. Pokud se to podaří, mohlo by jít o seriál, kde dostanou svůj prostor nejen učitelé základních a středních škol, ale snad i učitelé a učitelky z mateřských škol a doufejme, že se dostane i na univerzity a pedagogické fakulty. První oběťí se dobrovolně stal Bohuslav Hora.

Zdroj: Tajný učitel 23. 10. 2018


Představení

Jmenuji se Bohuslav Hora, učitelem jsem od roku 1994, začal jsem učit ještě před dokončením pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Od 14 let jsem pracoval jako instruktor s dětmi. To bylo v době, kdy v této zemi byla ještě totalita, takže v organizaci pionýr, ale měl jsem štěstí na pionýrskou vedoucí. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, organizovali různé dobrodružné hry a výpravy. Maturoval jsem na Střední zemědělské škole v Chebu, táta si přál, abych měl nějaké povolání, kdybych se nedostal na vysokou školu. Věděl, že chci být učitelem, a asi se mu to moc nelíbilo, zažil jako dítě nacistickou totalitu, od roku 1948 žil v další totalitní společnosti.

Začal jsem učit na záskok dějepis na Gymnáziu v Rokycanech. Tehdy jsem byl ve 4. ročníku pedagogické fakulty. Bylo to 6 hodin týdně, ale byla to pro mě praxe, která nám už tehdy chyběla. A také to byly peníze, které se mi jako studentovi hodily. V 5. ročníku jsem nastoupil na plný úvazek na ZŠ Mikuláše z Husi v Táboře. Dokončil jsem pedagogickou fakultu, učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, aprobaci český jazyk a literatura–dějepis, stal jsem se řádným učitelem. Na tomhle místě jsem vydržel do roku 2005, a pak jsem se přesunul do ZŠ Planá nad Lužnicí, kde jsem pracoval až do srpna 2018, 12 let jako zástupce ředitele.

Od září 2018 jsem se přesunul mimo školství, ale kolega Karel Derfl, ředitel ZŠ a MŠ Chraštice, mě přivedl do jeho sboru, kde učím informatiku. Informatice se jako učitel věnuji 20 let, začal jsem ji učit už v Táboře, tehdy vznikl problém – nebyl odborný učitel, mě to zajímalo. Učil jsem se postupně na různých kurzech, hodně mě naučili moji žáci. Jeden z nich se mnou spolupracuje do současnosti.


Jaká byla tvá očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?

Myslel jsem si, že všechno z oboru vím, že nejdůležitější jsou ta fakta, která se ověřovala na zkouškách. Ale velmi rychle jsem vystřízlivěl a zjistil, že důležité jsou vztahy s kolegy, se žáky, s rodiči, že když ošéfuji tohle, tak už učení půjde lépe, ale chvíli to tedy trvalo. Byl jsem mnohdy netrpělivý a musel jsem si zvyknout na to, že všechny všechno nenaučím. Že musím vybrat to, co je zajímavé a dokážu tím ovlivnit další zájem žáků. Překvapilo mě, jak pomalu to všechno jde, jak život plyne hroznou setrvačností. Možná je to dobře, ale byl jsem netrpělivý, chtěl jsem a chci hodně věcí i dneska o dost rychleji, než okolí. Některé to hodně dráždí a dávají to najevo nevybíravým způsobem.

Jak vypadá tvá ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.

Ideální hodina? Když žáci pracují, aniž si to uvědomují. Když se mi podaří je nadchnout, práce je zaujme, je pro ně zábavou, když přijdou a poděkují, nebo o takové hodině hovoří někde jinde a ke mně se dostane ocenění oklikou. Nebo když se po letech potkáme, poznáme, pozdravíme – obvykle si jména pamatuji, protože mi dá hodně práce zapamatovat si je – popovídáme si o životě, zasmějeme se, nebo dáme i vážnější myšlenky. A oni vzpomínají např. na konkrétní hodinu, nebo na principy naší práce. Čím jsem starší, tím víc jim dávám svobodu v závislosti na vzrůstající zodpovědnosti za jejich vzdělávání.

Jdu do takové hodiny s tím, že i přes to, že je práce náročná, určitě se nám povede a výsledek bude stát za to. Jsem nositelem pozitivního myšlení, upozorním i na možná úskalí, ptám se, co se nedařilo a nastavujeme si další cíle na základě chyb, které jsme vygenerovali.

Také jsem zjistil, že 45 minut není ideální délka hodiny. Proto si nechávám hodiny v blocích, u dějepisu i informatiky po dvou hodinách. To pak zvládneme klasickou evokaci, uvědomění i reflexi. Ta je zvláště důležitá pro stanovení dalších cílů a odhalení rizik.

Ještě mám jednu myšlenku, kterou se mi daří úspěšně motivovat žáky – přichytit je při úspěchu. Každý z nás si úspěch zaslouží, každý ho denně generujeme, málo si ho uvědomujeme pod tíhou chyb a náročných úkolů. Je třeba ho najít, pojmenovat a na tom vystavět další úspěchy.

Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

Negativ je asi hodně. Snažím se v poslední době hledat spíš to pozitivní a od toho se odpíchnout, budovat, ne bořit a nenabízet řešení. Ptát se skupin žáků, dospělých na jejich řešení, vést je problémem, naučit je překonávat překážku, přemýšlet o vlastním posunu, učit se ho naplánovat a mít radost z toho, co se podaří. Mám pak radost z úspěchů společně se svými žáky, kolegy. Opravdovou, neskrývanou.

Ještě je mezi českými učiteli hodně kolegů, kteří to mají podobně, sdílejí svoje nápady, nenechají se otrávit neúspěchy, hledají a nalézají. Někdy je to hodně těžké. Stačí jeden negativní, který otráví velkou skupinu spolupracovníků.

Velkým negativem je neúcta společnosti ke vzdělání a vzdělávání. Říkám ale, že pokud my, jako učitelé, si nebudeme vážit ostatních povolání, jak je možné, aby si vážili nás? Snažím se nesoudit, snažím se ptát, proč se některé věci dějí, porozumět jim, pokouším se je napravit, pokud je to v mých silách.

Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Myslím, že to je porozumění klientům – žákům a rodičům, porozumění kolegům. Umění naslouchat a neradit – to je hodně těžké a i mně se nedaří, obecně chci některé věci urychlit, vymlouvám se na nedostatek času a už poskytuji nevyžádané rady. Důležité je pak o takových situacích přemýšlet, vyvodit závěry, uvědomit si a příště takové chyby neopakovat. Viselo mi v kanceláři heslo z nějakého vzdělávání: „Jen blbec opakuje stále stejné chyby.“ Takže jsem to už obrátil a raději se pak ptám, abych porozuměl, co to vlastně řešíme za překážku.

Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?

Nezájem o školu, ve které pracuje, nezájem o děti, zažil už jsem i učitele, kteří nemají vůbec rádi děti, obtěžují je. Takoví by měli odejít. Poznáte je taky podle toho, že vám řeknou, že neví, co by dělali, že nic jiného neumí. Neváží si totiž sami sebe, jak si pak mohou vážit ostatních.

Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?

Definoval bych ji jako netrpělivost, nespokojenost s výsledkem, svým i mých žáků. Oni to hned ale poznali, byl jsem podrážděný, hlasitý, ta nespokojenost ze mě tryskala. Z tohohle jsme musel rychle vycouvat, rychle bych vyhořel jako člověk, jako partner, jako otec, jako učitel. V podstatě jsem zjistil, že když budu spokojený já, bude spokojené i okolí. A ta spokojenost, že souvisí s malými drobnými cíli, které jsem se naučil definovat a plnit je.

Když dosáhnu cíle, dávám si další, naučil jsem psát si plán osobního pedagogického rozvoje, pomohlo mi to i v osobním životě. Na jednom semináři mluvila Denisa Dědičová o Flow lístku – najdi si tři věci za den, které byly fajn, kdy ti bylo dobře.

Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?

Odborně určitě ano – myslím aprobačně. S pedagogikou a psychologií to už bylo horší. Nebyla to vina učitelů, kteří nás učili, ale poměrem aprobační odbornosti a pedagogicko-psychologické části, té bylo nepoměrně méně, i když právě to učitele živí. A pamatuji si některé vlídné tváře, které mi daly do profesního života i něco víc než odbornost. Byl to zájem o studenty, jejich problémy, vstřícnost, laskavost.

Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?

Určitě vím, že nemůžu zasahovat do akademických svobod, ale hodně by se mi zamlouvala změna poměru výuky na pedagogických fakultách ve prospěch praxe a pedagogicko-psychologického bloku, přijímání studentů ke studiu – aby to nebyla poslední volba alespoň nějaké vysoké školy, měl by to být výběr těch nejlepších z nás, který nejde měřit podle známek na maturitním vysvědčení. Nazval bych to pedagogickým talentem.

Pak by to byla určitě otázka platů učitelů a jejich kariérního růstu. 25 let se mluví o standardu učitele a kariérním řádu. A s tím souvisí i reforma školství, kterou jsme zahájili v roce 2007 uvedením RVP do života v podobě ŠVP – tak aby všichni pedagogové pochopili, jaké jsou cíle, co jsou strategie a proč jsou důležité kompetence. Abychom se přestali dohadovat o tom, že poznatky důležité nejsou, že upřednostňujeme kompetence. Poznatky jsou důležité proto, abychom mohli budovat kompetence, jen musíme rozpoznat, kolik jich potřebujeme, a nepřehltit naše žáky. Jsou to také lidé. Naše touha předat jim všechno možné je veliká, také s tím bojuji.

Normálně by otázka zněla "Pedagogická komora nebo Učitelská platforma a proč?", ale jelikož vím, že jsi aktivní v druhé jmenované organizaci, tak se budu ptát přímo na Učitelskou platformu. Myslíš si, že dokáže něco změnit a být prospěšná pro obyčejné učitele? Jaké jsou konkrétní cíle Učitelské platformy? A nemyslíš si, že dvě současně existující organizace budou spíš škodit a že nedokážou existovat vedle sebe?

Teď se tedy pouštíme na tenký led. Chtěl bych říct, že nemám rád konfrontace a bourání, a když už se bourá, má se nabízet nějaké jiné řešení, že by to mělo jít ruku v ruce. Viděl jsem hodně zajímavých bouracích projektů, které nenabídly řešení. Skončily zoufale. Proto se snažím i v UP pracovat jinak, ptát se na možná řešení, hledat je společně s ostatními a pak je nabízet na těch správných místech. A tím bychom mohli i měnit. V podobném duchu diskutujeme s učiteli na diskuzních fórech.

K otázce dvou nebo více organizací bych asi odpověděl paralelou na politické strany, taky jich existuje víc. Já se buď stanu straníkem nebo sympatizantem, nebo nejdu volit, tím jsem si také zvolil. Proč bych povinně musel být v jedné organizaci. Nabízím svobodu a také ji vyžaduji od druhých. A svoboda je pro mě dodržováním dohodnutých pravidel.

Cíle učitelské platformy jsou podrobně popsány na jejím webu. Některé se nám daří naplňovat, jiné ale ne. Běžně se potkáváme s tím, že s námi lidé sympatizují, ale nevstoupí do organizace, někteří chtějí aktivně spolupracovat, jiní si počkají na výsledek, až někdo něco vybojuje, zařídí. Všichni bychom měli aktivně nabízet řešení, ne jen nadávat, že je něco špatně, že nám něco nevyhovuje. Aktivně upozorňujeme na problémy, které v českém školství vidíme, nabízíme i řešení, někdy je řešením jen otevření dané problematiky, aby se o ní začalo diskutovat, jindy komentujeme vyhlášku či zákon, který se nás ve škole přímo dotýká, vysvětlujeme politikům, jak to vlastně v praxi chodí, co vlastně nejvíc tíží české učitele. Jsme lidé z praxe a často vidíme, jak by nám navrhovaná změna prospěla či ublížila.

Jaké jsou tvé zkušenosti s rodiči žáků?

Je to pestré. Tak jako život sám. Rodiče mají obavu o své děti. Nedivím se jim, děti jsou jejich budoucnost, snaží se jim zajistit lepší život. Často ale děti nechtějí pracovat, učit se, a my máme být ti Bozi, kteří to mají zařídit. Jsme podobní lékařům, nejsme Bozi, nemožné nedokážeme, zázraky už vůbec ne. A někteří rodiče jsou opravdu netrpěliví. Chtěli by mít doma doktora věd už po páté třídě. Tlak na děti je pak obrovský, ony selhávají (což je normální, taky se nám vždy a všechno nedaří) a viníkem je často učitel – zasedl si na něj, neumí učit, dává úkolů moc, nedává úkoly, dává jich málo, nevyjadřují se o učitelích doma příliš uctivě apod. To hned ve škole poznáme. Ono vůbec učení je složitý proces. Učitel dokáže zajistit jen podmínky pro kvalitní učení a i to je mnohdy dost složité.

Některé rodiče vůbec jejich děti nezajímají, nepřijdou do školy na setkání. Řešíme společně až velké požáry, někdy je to hodně složité. A pak jsou rodiče parťáci. Podporují dítě i vás, všímají si úspěchů, i když jsou malé, jsou rádi za to, když je jejich potomek spokojen. A to mnohdy stačí k nastartování úspěchu. Vždycky ale k řešení potřebujeme toho, koho se to týká – dítě/žáka. Bez dohody s ním to nikdy nepůjde. V mnoha případech jsem zažil ten zázrak, že když rodič pochopil, že je to vzájemné partnerství – rodič–dítě–učitel, ulevilo se všem stranám a úspěchy se začaly dostavovat.

Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?

Radost mi dělá moje rodina, moje žena je také učitelka, daří se jí. Dcera studuje architekturu na ČVUT, syn kope fotbal za FAČR v Českých Budějovicích. Radost mi dělají žáci, výuka je baví, ptají se, to je vždy důkaz, že je to zajímavé. Občas za mnou někdo z nich přijde a chce poradit s nějakou náročnou životní situací, nebo chce sdílet svou radost.

Radost mi dělají bývalí žáci, se kterými se potkávám, povídají o svých úspěších, prozradí i nějaký ten neúspěch, to je život. Radost mám také z bývalých žáků, o kterých se často dozvídám, že jsou úspěšní ve svých profesích, občas se potkám s jejich rodiči, kteří mají radost, že ode mě mají pozdravovat. „To bude mít radost.“ To je věta, kterou slýchávám, když se loučíme.

Radost mi dělají kolegové v různých školách, když funguje něco z toho, co jsme spolu probírali ve sborovnách, učili se na kurzech, společně jsme přemýšleli na určitá témata. Moje radost pomáhá překonávat těžkosti nejen mně, ale i lidem kolem mě. Byl bych rád, aby se radovalo ve školství víc lidí. Je to na každém z nás, jak si nastaví konkrétní den. Jdu se o to snažit.