Jak začít podnikat? Středoškoláci se to mohou naučit formou soutěže

Středoškoláci ve věku od 16 do 21 let mají příležitost přihlásit se do 4. ročníku Soutěž a Podnikej. Dvouměsíční program, jehož cílem je umožnit studentům pracovat na svém nápadu a rozvinout své podnikatelské myšlení v praxi, chce navázat na úspěchy z předchozích let. Soutěžící si pod vedením zkušených mentorů z bysnysového prostředí vytvoří svůj podnikatelský záměr aplikovatelný do praxe. Na vítěze soutěže čeká desetidenní obchodní cesta do Chicaga.

Zdroj: Tisková zpráva 26. 6. 2019

Soutěž a Podnikej vznikla jako myšlenka dvojice podnikatelů Martina Vítka a Davida Friedla, kteří sami začali podnikat už během studia střední školy. Třech uplynulých ročníků programu se zúčastnilo 304 studentů a úspěšnost soutěžících se rok od roku zvyšuje. „Dáváme středoškolákům šanci reálně si vyzkoušet podnikání za téměř nulového rizika. Provádíme je celým procesem od rešerše trhu až po tvorbu business plánu a vstup na trh,” popisuje proces spoluzakladatel Soutěž a Podnikej David Friedl.


Osobnosti z praxe a řešení, která mají reálný dopad

Soutěž je určena všem studentům středních škol ve věku od 16 do 21 let, kteří chtějí získat praktické zkušenosti, příležitosti a kontakty. V průběhu celého programu má každý soutěžící k dispozici svého mentora z řad zkušených podnikatelů nebo vrcholového managementu firem a propracovanou metodiku provázející je všemi úkoly. Nově také může využít konzultací expertů pro jednotlivé sekce.

Nápady studentů zasahují do různorodých odvětví od módního designu až po technologická řešení. Vítěz loňského ročníku, Ondřej Gonzor, se přihlásil s vizí aplikace, která poskytuje zpětnou vazbu učitelům, a tak snižuje riziko jejich vyhoření. V současnosti Ondřej se svým týmem testuje aplikaci Pochopim.to na pěti školách a na podzim se chystají spustit první oficiální verzi.

Studenti se mohou přihlašovat do 2. října na stránkách www.soutezapodnikej.cz. Soutěž organizovaná Nadačním fondem vzdělávání a podnikání vyvrcholí celorepublikovým finále v lednu 2020, kde se proti sobě utkají vítězové z regionů. Hodnotit je bude nezávislá porota skládající se z expertů z oblastí produktových řešení, služeb, investic a marketingu.


__________________

O “Soutěž a Podnikej”

Soutěž a Podnikej je mimoškolní program určený pro studenty středních škol z celé České republiky. Smyslem projektu Soutěž a Podnikej je umožnit studentům zrealizovat ve spolupráci s odborným mentorem svůj sen a rozvinout své podnikatelské myšlení. Nápady soutěžících zasahují do širokého spektra oborů, od školství, pojišťovnictví, IoT až po deskové hry a módní produkty. Soutěž a Podnikej se pod záštitou MŠMT a dalších institucí podílí na tom, aby v České republice vyrostla generace motivovaných, samostatných lidí. Soutěž a Podnikej je organizována Nadačním fondem vzdělávání a podnikání.

Více informací je k nalezení na webových stránkách.


Koordinátor soutěže: anna.vesela@soutezapodnikej.cz

Lídr působí na celé klima v systému

Druhá část rozhovoru s prof. Arnoštem Veselým, vedoucím expertního týmu, který připravuje hlavní směry Strategie 2030+.

První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 18. 8. 2019

…Když se připravuje strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ a důležitou roli v tom má ministerstvo školství, jak klíčová proměnná je z vašeho pohledu osoba ministra školství? Když se vezme minulých dvacet, třicet let a kdo všechno se v čele rezortu vystřídal, a teď si člověk představí, že tam zase může přijít leckdo, je to opravdu tak zásadní věc, která domeček strategií může rozbourat? Anebo ten systém má určitou rezistenci vůči tomu, že se ministrem školství stane někdo, kdo skutečně nebude úplně ideální?

Dvě věci, které jdou částečně proti sobě. Zaprvé: ten systém je hrozně decentralizovaný, a i strategie bude mířit na to, aby vznikaly kapacity a schopnosti hlavně v konkrétních územích. Taková strategie je pak poměrně rezistentní vůči jakémukoliv ministru. Na druhé straně musíme posílit také kapacity ministerstva, protože ministerstvo je v tomto ohledu trošku chudák, který je často kritizován za to, že neplní nějakou roli.

Přitom kompetencí, co může dělat, má ve skutečnosti strašně málo, protože reálně tu politiku můžou zlepšovat hlavně zřizovatelé, případně aktéři, kteří jsou přímo v těch územích, ale ministerstvo na ně, na tu jednotlivou školu těžko dosáhne, takže je spíš jenom nepřímo ovlivňuje prostřednictvím financí.

Možnosti ministerstva jsou tedy relativně malé v dobrém i ve špatném slova smyslu. A my bychom chtěli, aby se do jisté míry především posílily kapacity území, aby skutečně na úrovni dřívějších okresů vznikaly podpory ředitelů, učitelů. V tom případě by ministr takovou roli neměl a strategie by mohla fungovat relativně nezávisle na změně v čele rezortu.

Máte však pravdu, pokud jde o ministra školství, stejně jako například ve škole či v jakémkoli úřadě, lídr hraje strašně důležitou roli z hlediska atmosféry, která tam je, a v tomto ohledu i v celém sektoru.

Ministr rozhoduje o tom, nakolik je otevřený, transparentní, komunikativní, nakolik sdílí vize. Je strašně důležité, nakolik lidi podporuje, neháže jim klacky pod nohy, neříká, že dělají všechno špatně atd. Může tak velmi ovlivnit klima, ve kterém působí.

Samozřejmě, že může činit i velmi konkrétní kroky. Je možné přijímat zákony, změnit naprosto zásadní věci v systému – například způsob testování atd. Může dělat i velmi konkrétní technické kroky, kterými nabourá systém. Ale na druhou stranu si myslím, že jeho hlavní role je spíš z hlediska lídra, nakolik je pozitivní, nakolik dává určitou vizi, nakolik podporuje učitele a plní své sliby. To je také strašně důležitá věc, že něco řekne, a potom to skutečně vykoná a stojí si za tím, nakolik je schopný věci implementovat, realizovat.

To potom působí na celé klima v systému, které teď je, řekl bych, z hlediska historické perspektivy hodně pozitivní oproti některým minulým ministrům. Je velmi důležité, jak se člověk cítí, když jde do nějakého systému. Všichni víme, že když je společnost špatně řízená, má šéfa, kterému nedůvěřuje, o kterém si myslíte, že vás nevede dobrým směrem, samozřejmě se hůř pracuje a celá atmosféra se mnohem zhorší. Takže na jednu stranu ty možnosti jsou reálně omezené, na druhé straně z hlediska atmosféry a klimatu je ta role důležitá.

Celý text druhé části rozhovoru najdete ZDE.

Děti mají větší znalosti než před dvaceti pěti lety. Rozdíly se projevují hlavně v testech z angličtiny

Čeští školáci mají dnes větší znalosti než děti před čtvrt stoletím. Vyplývá to z dat organizace Kalibro, která 25 let připravuje testy pro děti na základních a středních školách. V angličtině toho dokonce znají kluci víc než dívky. „U jiných jazyků jsou většinou lepší děvčata, protože mají větší trpělivost na učení slovíček a jsou pečlivější. Tady je ale chlapci dohnali a v posledních letech předehnali,“ vysvětluje ředitel Kalibra David Souček.

Zdroj: Pavla Lioliasová, www.irozhlas.cz 13. 7. 2019

Které dvojice jsou tvořené slovy z protikladným významem? Které věty jsou bez gramatické chyby? I na to se ptají v některých úlohách v testu z angličtiny, který připravuje organizace Kalibro. Děti testuje nejen v cizích jazycích, ale i v češtině nebo matematice. Právě v angličtině jsou ale rozdíly ve znalostech největší, říká ředitel Kalibra David Souček.

„Ta angličtina je takovou výjimkou v tom, že se děti zlepšují ve všech typech úloh. Ať jsou zaměřeny na porozumění textu nebo na vlastní psané projevy.“ Podle Davida Součka ale za zlepšením dětských znalostí angličtiny není jen školní výuka.

„Na rozdíl od jiných jazyků se zlepšují více chlapci než dívky. Odpovídá to tomu, že kluci více hrají hry po internetu nebo se zabývají například dabováním či titulkováním cizích filmů,“ doplňuje.

V ostatních předmětech se české děti zlepšily jen mírně. „Když těm dětem dáme úlohy, které jsme jim zadávali jako komplexní text před dvaceti pěti lety, tak dojdeme k závěru, že s malými odchylkami umí zhruba stejně.“


Redukce množství učiva

Souček ale upozorňuje, že v posledních letech narostlo množství učiva, které mají školáci znát. „Nedaří se nám naučit děti spolehlivě to, co jsme chtěli. Podle mého názoru bychom měli ten obsah opravdu velmi zredukovat a soustředit se na to, aby to, co tam zůstane, bylo důležité a pochopitelné,“ myslí si. „A aby tyto zásadní věci pochopily všechny děti ve třídě dokonale a mohly na nich stavět,“ dodává.

Že jsou takzvané rámcové vzdělávací programy předimenzované, upozornila už dřív taky Česká školní inspekce. Ministerstvo školství začalo na úpravách okruhů, podle kterých se ve školách učí, pracovat.

Šéf úřadu Robert Plaga z hnutí ANO ale celý proces pozastavil kvůli přípravě vzdělávací politiky s názvem Strategie 2030+. Podle mluvčí úřadu Anety Lednové se ale na revizích i tak dál pracuje.

„Pozastaveny byly zásadní revize, které budou navazovat na strategické cíle, které jsou formulovány v aktuálně připravované strategie vzdělávací politiky 2030+. Národní ústav pro vzdělávání v současné době tedy pracuje na analytických studiích a dalších podkladech. Dílčí revize tedy pokračují dál,“ vysvětluje mluvčí. „Odhadem by zásadní práce na revizích měly pokračovat v roce 2020,“ doplňuje.

Přípravu revizí má na starosti hlavně Národní ústav pro vzdělávání. Plaga ale nedávno rozhodl o jeho sloučení s Národním institutem pro další vzdělávání. Podle Lednové je jedním z důvodů i redukce míst. Přípravy nových rámcových vzdělávacích programů se ale změny nedotknou.

„Cílem chystané změny, tedy sloučení, je především odstranění překryvů a duplicit v činnosti dotčených organizací. Tím chceme docílit lepšího řízení a kvality činnosti ostatních organizací,“ popsala.

Národní ústav pro vzdělávání dal za přípravu podkladů pro změny v rámcových programech jen minulý rok 6 milionů korun.

Průzkum ukázal, že o angličtinu jde rodičům především

Ačkoliv jsme aktuálně svědky obrovského rozvoje technologií a elektroniky, není informatika rodiči považována při studiu za klíčový předmět. Rodiče vidí jako nejdůležitější předmět ve škole angličtinu. Potvrzují to výsledky průzkumu, který pro školu Beehive zpracovala společnost Rondo Data.

Zdroj: Protext 28. 6. 2019

Z výsledků průzkumu pro Beehive International School vyplynulo, že právě znalost světového jazyka je podle veřejnosti pro život stěžejní a na kvalitu výuky by měl být kladen zvláštní důraz. V průzkumu na reprezentativním vzorku 2500 respondentů byla dotazovanými jako stěžejní předmět nejčastěji označená angličtina. Po anglickém jazyce pak následovala čeština a matematika. Výuku angličtiny považuje za důležitou přes 85 % dotázaných, přes 70 % dokonce jako velmi důležitou. To jen potvrzuje, že lidé si uvědomují, že angličtina v současnosti představuje nezbytné vybavení člověka pro budoucí úspěchy a rozvoj kariéry.

Jak jsme na tom s kvalitou vzdělávání? Zde jsou názory rozpolcené. Dle výsledků průzkumu považuje kvalitu výuky angličtiny jako dostatečnou zhruba 51 % respondentů, zbytek si myslí opak. „Děti na českých školách obvykle jen biflují slovíčka a nesmyslně těžkou gramatiku. Při prvním setkání s jazykem v praxi se však nedokážou zeptat ani na cestu,“ říká ředitelka bilingvní školy Beehive Martina Přenosilová.

Častým problémem je, že dítě s jazykem začíná příliš pozdě. Pokud má jedinec dosáhnout v druhém (vedle mateřského) jazyce vysoké úrovně, je podle odborníků nutné, aby s výukou začal do šesti let. Tento názor sdílí i více jak polovina dotázaných. Ideální je proto konfrontovat dítě s angličtinou již v mateřské škole. „Názor že by učení cizích jazyků kazilo dětem dětství je absolutní nesmysl. U nás ve školce se děti učí angličtinu tak přirozeně, jak jen to jde. A ano, má to velký smysl. V době, kdy se děti, které jsou teď na základních školách, dostanou na pracovní trh, bude angličtina naprosto samozřejmým pracovním nástrojem všech,“ dodává Martina Přenosilová.

Češi se dle mezinárodních srovnávacích testů ve znalosti angličtiny zlepšují nejvíce z celé Evropy, stále ale nestačí například na sousední Německo či Rakousko. Úroveň jazyka na pokročilé úrovni ovládá v dnešní době více jak 60 % mladých Čechů. Za progres mohou implementace anglického jazyka do základního vzdělávání již od první třídy, zvýšená kvalita učebních materiálů, praktické využívání jazyka v každodenním životě (filmy, hry, práce na počítači) a především nezbytnost využívání angličtiny jako komunikačního prostředku v zaměstnání. Znalost angličtiny je dnes požadovaná u dvou třetin nabízených pracovních pozic.

Vzpomínka na pana Vojmíra Srdečného

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského ve své tiskové zprávě z 20. 8. 2019 píše: Ve věku nedožitých 100 let zemřel PhDr. Vojmír Srdečný, jeden z posledních pamětníků nacistické perzekuce českých vysokoškolských studentů po listopadu 1939.

Pan Srdečný spolupracoval s NPMK mj. na výstavě Nesmíme zapomenout. Jan Opletal a další oběti listopadu 1939 a na stejnojmenné knize. Byl členem historické skupiny 17. listopad 1939 a mezinárodního výboru Sachsenhausen. V roce 2016 převzal medaili Ministerstva školství za vynikající práci.

Vojmír Srdečný se narodil 6. října 1919 v Albrechticích nad Orlicí v rodině zaměstnance pojišťovny a zakladatele tamního Sokola. Na podzim roku 1939 nastoupil ke studiu na Ústav pro vzdělání profesorů tělesné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze. Zúčastnil se protinacistické demonstrace 28. října 1939 a 15. listopadu tryzny za Jana Opletala. Po pěti týdnech studia byl 17. listopadu 1939 zatčen na Švehlově koleji (ve Slavíkově ulici na Žižkově) Gestapem a spolu s dalšími studenty deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn do 20. prosince 1940.

Po válce dostudoval, v září 1947 nastoupil do nově vybudovaného rehabilitačního ústavu Kladruby, kde se věnoval zdravotní tělesné výchově. Právě tam se setkal s pacienty s hendikepy. Uvědomil si, že by jim prospěl sport, a tak se sportem tělesně postižených začal. Už 15. dubna 1948 se díky jeho iniciativě konaly 1. Kladrubské hry, které se pořádají dodnes. Tehdy měly celosvětové prvenství. Sport tělesně postižených se ale nesetkal s podporou vyšších míst, v roce 1949 musel Vojmíra Srdečný Kladruby opustit. Dalších 10 let pracoval na oddělení dětské obrny státních lázních Velké Losiny. Zařízení nespadalo pod ministerstvo zdravotnictví, a tak mohl pokračovat v pohybových aktivitách tělesně postižených. V roce 1959 se situace v Kladrubech uklidnila a Vojmír Srdečný se tam na čas vrátil.

Zasloužil se také o účast hendikepovaných sportovců na paralympiádě. Prosazoval účast Čechoslováků už v roce 1960, podařilo se to ale až v 70. letech. Na hry v nizozemském Arnhemu v roce 1980 odjel jako vedoucí výpravy. Od roku 1964 působil jako odborný asistent na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty v Hradci Králové, od roku 1990 na VOŠ a Vysoké škole tělovýchovy a sportu Palestra.

V roce 2005 navštívil Památník Sachsenhausen. Už v letech 1945–1947 vypracoval evidenci studentů deportovaných 17. listopadu 1939. Tento seznam 1216 studentů za pomoci NPMK rozesílal na vysoké školy a dalším vědeckým institucím.

Čest jeho památce!

Renata Klánová: Prázdninové čtení o školní participaci

Téma participativního rozpočtu může na první pohled vypadat jako záležitost pouze pro dospělé. Opak je ale pravdou! Nezapomínáme ani na názory dětí. Pomocí Pébéčka je učíme se aktivně zapojovat do rozhodování v jejich školách. Na jaře letošního roku jsme realizovali pilotní projekt Pébéčka na střední škole v Hlinsku a rozšířili tak naše portfolio o nabídku pro střední školy. Jak školní participativní rozpočet probíhá? Na to jsme se zeptali Mgr. Helgy Hrabincové, která projekty zajišťuje.

Zdroj: Participace 21, 23. 7. 2019

Jak se liší školní participativní rozpočet od městského?

Princip participativního rozpočtu je stejný. Je vyčleněna určitá finanční částka, o které se rozhoduje, za co ji obyvatelé města a nebo – v našem případě žáci či studenti – utratí. Návrhy nejprve schválí vedení školy (jde o jejich realizovatelnost) a pak o nich celá škola hlasuje. Na rozdíl od města jsme proces ve školách zjednodušili a projekt se tím pádem odehrává rychleji, třeba během 3 týdnů.

Jak takové Pébéčko probíhá?

Proces Pébéčka má sedm fází. V první fázi jsou stanovena pravidla, podle kterých bude Pébéčko na dané škole probíhat. Pravidla určuje vedení školy. Na základních školách má celý proces na starosti pedagog, kterému říkáme koordinátor. Na středních školách se do realizace zapojují mnohem více studenti a pedagog je spíše záštitou a průvodcem celým procesem. V druhé fázi žáci a studenti navrhují své projekty, nejprve za třídy, pak za celou školu. Vedení školy nejlepší navržené projekty zhodnotí po stránce realizovatelnosti a vytvoří seznam projektů, o kterých se bude hlasovat. Tato fáze se jmenuje Schvalování. Následně mají žáci a studenti příležitost své projekty propagovat v rámci kampaně. Ta patří k nejživějším a nejoblíbenějším částem procesu. Po skončení kampaně proběhne hlasování, vyhlášení výsledků a poslední fází je vítězné projekty zrealizovat. Žáci a studenti tak vidí v reálném čase výsledky své aktivity.

Jak se liší Pébéčko na středních a základních školách?

Proces Pébéčka se neliší, co se týče jednotlivých fází a průběhu. Základní rozdíl je v tom, že na středních školách funguje tříčlenný organizační tým, který Pébéčko realizuje. Na základních školách to má na starosti vybraný pedagog. Zároveň proces navrhování projektů i jejich prezentace je na středních školách sofistikovanější a studenti mají možnost se naučit víc. Pébéčko je na každé škole jedinečné. Podstatné je, že si žáci i studenti prožijí celý proces na vlastní kůži a díky tomu pochopí, že svou aktivní účastí mohou život a prostředí okolo sebe ovlivnit. Získají dovednosti, které mohou využít v životě i ve svém budoucím zaměstnání.

Jaké návrhy žáci a studenti obhajují?

Návrhy se ve své podstatě příliš neliší. Obvykle řeší nejpalčivější problémy, které se na škole z pohledu žáků a studentů vyskytují. Může to být neexistence relaxační a odpočinkové zóny, zlepšení prostředí na školních toaletách, nové sportovní vybavení nebo vylepšení odborných učeben. Důležité je, že vedení školy tak vlastně získá zajímavou a důležitou zpětnou vazbu. Dospělí si často myslí, že je potřeba řešit úplně jiné věci, než děti potřebují.

Jak pomáhá Pébéčko ve školách a co si o něm myslí školní koordinátoři?

Na tuto otázku odpovídají koordinátoři podobně: Zapojení žáků do chodu školy zlepšuje celkovou atmosféru ve škole, rozšiřuje dovednosti žáků a studentů o prezentační a argumentační schopnosti a v neposlední řadě je učí základy finanční gramotnosti.

Na co se Váš tým připravuje v nadcházejícím školním roce 2019/2020?

Budeme pokračovat v šíření participativních rozpočtů na základních i středních školách. Naším snem je, aby se do Pébéček zapojily všechny školy v ČR a čekají nás nové zajímavé projekty. V nich budeme kombinovat klasické i upravené participativní rozpočtování a hlasování různými metodami, které jsme si vyzkoušeli v celorepublikovém školním hlasování “Moje škola – Můj hlas”). Rozvíjíme spolupráci s dalšími vzdělávacími programy a organizacemi, komunikujeme se zřizovateli škol, s učiteli nebo studenty, kteří se na nás přímo obracejí.

Učitelé si spíš než na platy stěžují na únavu, upozorňuje Arnošt Veselý

Často se diskutuje o velkých změnách, ale pokud se nezmění to, jak učíme v jednotlivých školách, jak přistupujeme ke studentům a jak je vzděláváme, tak se samozřejmě nezmění nic, říká v rozhovoru pro Tiscali.cz profesor Arnošt Veselý. V současnosti vede expertní skupinu ustavenou ministrem školství, která připravuje výchozí dokument ke Strategii vzdělávací politiky do roku 2030+.

Zdroj: Jaroslav Bican, www.tiscali.cz 13. 8. 2019

Z obsáhlého rozhovoru vyjímáme:


…Hodně velká různost názorů na vzdělávací politiku

Už teď absolvujete řadu debat a diskuzí s různými dalšími aktéry. Pozorujete i tam větší otevřenost ke změnám, nebo jak ke kterým změnám? Jak vnímáte atmosféru v terénu?

Zabývám se vzdělávací politikou dvacet let, takže mnoho věcí pro mě není překvapivých. Člověk to ví a zná, ale přece jenom, když je úplně v centru dění, některé věci ho opravdu překvapí svojí intenzitou, a to, co člověka zaskočí, je skutečně velká rozmanitost názorů, jakými směry by se vzdělávací politika měla rozvíjet. Neshoda mezi různými aktéry v mnoha ohledech je poměrně vysoká.

Na jedné straně máme relativně progresivní křídlo, které by školství navrhovalo velmi radikálním způsobem změnit, ale pak máme i relativně konzervativní proudy, které by se rády vrátily k tomu, jak to bylo dříve. Takže bych řekl, že obecná shoda tady je nebo se pomalu rodí, zároveň však míra neshody a různost názorů je hodně velká. Ono to vyplývá ještě z jedné věci. Není to jenom otázka hodnot a přesvědčení o tom, co by bylo správné, ale jde také o to, že jednotliví aktéři mají naprosto odlišné zkušenosti.

Díky tomu, že naše vzdělávací soustava je hodně heterogenní, máme například školy, které opravdu bojují o každého studenta a které potřebují studenty. A máme školy, kde je obrovský převis poptávky po studiu, a samozřejmě tyhle školy, jejich ředitelé nebo učitelé mají úplně odlišný pohled na vzdělávání, mají odlišné zkušenosti prostě proto, že něco jiného je učit v nějaké, řekněme, elitní škole, kde je studentů dostatek, a v jiné škole, kde bojujete o každého studenta.

A této různorodosti se podle vás ta strategie musí nějak přizpůsobit?

Je to přesně tak. Dám jiný příklad té různorodosti. Je to třeba role zřizovatelů. Je jich obrovské množství, více než dva a půl tisíce, a každý zřizovatel přistupuje ke svému zřizování úplně odlišným způsobem. Máme tady zřizovatele, kteří se opravdu o své školy velmi pečlivě starají a snaží se.

Jeden zřizovatel například pomáhá ředitelům škol, které zřizuje, třeba při výběru učitelů. Najme si vlastní personální agenturu a hledá jim učitele. Je tam finanční podpora, podpora nepedagogických činností atd. A pak máme samozřejmě celou řadu zřizovatelů, kteří neposkytují vůbec žádnou podporu, naopak školám v podstatě nepomáhají.

Není ambicí strategie také nastavit různorodosti určité mantinely?

Ta tam samozřejmě musí být, musíme se pokusit nastavit základní parametry, mantinely tak, abychom dosáhli určité úrovně jednotnosti, a to hlavně ve výstupech, ani ne v procesech a vstupech. Protože pokud je to pořád garantováno státem, musí tam být garantováno, že každý žák dostává aspoň nějakou úroveň v kvalitě vzdělání, na to, myslím, nemůžeme rezignovat. Ale nastavit například role zřizovatelů je někdy velmi obtížné, protože to opravdu funguje různým způsobem.

Někde hrají velmi významnou roli obce s rozšířenou působností, někde ji třeba tak silnou nehrají. Někde by ředitelé například uvítali, kdyby byli zbaveni některých kompetencí a povinností, a jiným ředitelům to zase velmi vyhovuje. Tím chci říci, že mají odlišnou zkušenost, nejenom odlišné hodnoty.

Dávat do různorodosti systému určitá pravidla vždycky znamená, že když se to pokusíme příliš unifikovat, příliš sjednotit, hrozí, že některým případům, které fungují dobře, ale odlišně od většinového módu, bychom mohli uškodit. Takže bych byl opatrný s příliš velkým sjednocováním, s velkou ambicí říct, že to bude jednotný způsob, jak to budeme dělat všude.

Na druhou stranu nejde nevidět, že rozdíly mezi školami, mezi regiony se pořád zvyšují, a to je věc, na kterou musí vzdělávací politika určitě reagovat. Není možné, abychom měli 14 vzdělávacích systémů, když máme 13 krajů a Prahu. Ty systémy se od sebe začínají velmi vzdalovat…


…Kultura zlepšování v každé jednotlivé škole

Do jaké míry vnímáte mezi učiteli určitou zaběhanost v tom, jakým způsobem učí, a důraz na zachování statu quo? I v souvislosti s tím, jak učitelský sbor stárne, je tam logická větší setrvačnost lidí, kteří už mají dlouhou profesní zkušenost a jsou zvyklí si to dělat po svém.

Je to nesmírně různorodé, až se trošku bojím to zobecňovat, protože bezesporu v tom systému je neskutečné množství opravdu úžasných učitelů, kteří učí dobře a ještě neustále přemýšlejí o tom, jak učit lépe. Ale nemůžeme nevidět, že tam je také celá řada učitelů, kteří skutečně svým žákům nepomáhají, když to řeknu takhle skoro eufemisticky, a pak je tady celá řada učitelů, která je někde mezi a potřebuje podporu.

Záleží na konkrétním typu škol, konkrétním regionu, konkrétní škole, takže zobecnění je pak velmi obtížné. To jediné, co můžeme říci, je, že samozřejmě, jak jste připomněl, je teď velmi velký problém s nedostatkem lidí ve všech oborech a týká se to také učitelů. I ředitelé vnímají, že sehnat dobrého učitele nebo skoro jakéhokoli učitele je problém. Takže to, co víme jistě, je, že musíme udělat maximum pro to, aby učitelé, kteří ve školách jsou, v nich zůstali a učili co nejlépe.

Zároveň to znamená, že pokud někdo věří ve velkou obměnu učitelů, tak to není úplně realistické. Je potřeba změnit pedagogické fakulty, aby učily stále lépe, aby připravovaly lépe, ale musíme pracovat s učiteli, které teď minimálně z velké většiny ve školách máme. A jak jste správně naznačil, nejde to změnit ze dne na den. A třeba to není tak zcela nezbytně nutné, možná jsme až příliš pesimističtí ohledně způsobů výuky.

Možná jde také o to, že učitelé nemají podporu, nevěří si. To rovněž víme z některých výzkumů, že nemají pocit, že svoji práci dělají dobře, protože jsou neustále kritizováni, stále nejsou dostatečně finančně ohodnoceni, také v tom máme velký deficit. Takže je to otázka i přístupu. Když je budeme neustále kritizovat a říkat, co všechno dělají špatně a jak špatně učí, rozhodně to není ta správná cesta.

Dnes učitelé snadno mohou nabýt dojmu, že každý je expert na vzdělávání, všichni hovoří o změnách a reformách, vzdělávání je velké téma a učitelé to pak můžou vnímat i jako velký tlak na sebe.

Ano, a potom to hlavně berou tak, že oni ty věci dávno dělají. Rozhodně bych byl rád, aby to byla spolupráce, aby to bylo vzájemné pochopení. Strategie nemůže říkat a nebude říkat 'učíte špatně, učte jinak'. Takhle to není, protože to by byla opravdu velká dehonestace lidí, kteří učí dobře a kteří se snaží, a to by bylo opravdu velmi špatné takhle to vnímat. Takže spíš je to o podpoře, pomoci a vzájemné diskuzi o tom, jak učit lépe, a to zejména na úrovni učitel–učitel.

Co nám rovněž vyplývá z rozhovorů a vůbec ze setkání, které máme, a dalších výzkumů, je – vídám to sám na vysoké škole, taky učím dvacet let – že je strašně málo prostoru pro komunikaci na úrovni učitelů, na sdílení poznatků, zkušeností nad jednotlivými žáky, nad konkrétními výukovými postupy, jak zlepšit výuku konkrétního předmětu.

Myslím si, že je tam velký prostor pro zlepšení a systém by měl podporovat to, když se učitelé spolu baví, že mají uvádějícího učitele. Že když učitel nastupuje, je za to někdo odpovědný, že tady máme metodické kabinety, předmětové komise, které mají nějak fungovat, že tady je kultura zlepšování v každé jednotlivé škole. To jsou věci, které jsou nejzásadnější, ta kultura. To se nedá změnit zákonem nebo strategií, to, že je běžné, že učitelé uvažují, jak učí a jak učit lépe.

Takže myslíte, že to není problém financování nebo jen zčásti, ale je třeba víc myslet na to a podporovat to, že se to může dělat takhle?

Finance je podmínka nutná, nikoliv postačující. Myslím si, že deficit ve financování je obrovský a důsledky jsou evidentní, protože prestiž toho povolání šla dolů. Lidé si to vybírali z jiných důvodů, které byly různé, například to byli opravdu velcí nadšenci. Takže určitě musíme zajistit, aby to bylo dostatečně finančně ohodnoceno, ale když se teď bavíme s učiteli, tak to není ten úplně nejzásadnější problém.

Mnoho učitelů třeba vyjadřuje názor, že s tím počítali, že to do jisté míry je součástí jejich volby. Ostatně, když jde člověk na akademickou půdu, také nepočítá s tím, že bude milionář nebo že si tím vydělá, dělá to z jiných pohnutek, chce dělat něco užitečného, smysluplného.

A samozřejmě, nechce mít pocit, že dělá práci úplně zadarmo a že je využíván, musí mít dostatečný příjem. Ale to, co třeba nyní učitelé říkají, je, že je trápí spíš jiné věci. Opět názory jsou různé, ovšem typicky, když se jich zeptáte, je to na prvním místě únava.

Únava z toho, že je zde jiný typ žáků, je potřeba se připravovat individuálně na jednotlivé hodiny a měnit výukové postupy. Pokud to myslí vážně s výukou, musí přistupovat ke studentům jinak, než to dělali dřív. Stojí to novou přípravu, znamená to celou řadu dalších školení, debaty v rámci kolektivu a pak samozřejmě diskuze s rodiči.

A dá se s tím vůbec něco dělat?

Celá řada problémů, které jsou ve školství, leží mimo školství. To je další věc. Nemůžeme vyřešit problémy, které leží mimo školství, typicky například sociální nerovnosti. Ty jsou z velké části generovány mimo vzdělávací systém a nemůžeme očekávat, že školy všechno vyřeší. Podobně, pokud nám bují byrokracie v celém státě, a obecně si myslím, že administrativní nároky rostou ve všech oblastech, školství není výjimkou.

Když si učitelé, ředitelé stěžují na byrokracii, administrativu, mnoho věcí leží mimo systém. Je to vykazování, které není v rámci rezortu školství, například bezpečnost práce, GDPR atd. Ty nevznikly v rámci rezortu školství, týkají se všech oblastí našeho života, a my z toho nemůžeme vyskočit.

Ředitelé nám říkají, dělejte s tím něco, ale to zcela nejde. Proto jsem realista v tom, co můžeme dokázat, proto nemá cenu slibovat nesmyslné cíle a vize, které budou jenom frustrující. Podle mě je potřeba klást si náročné, avšak realistické cíle, kterých jsme schopni dosáhnout v určitém časovém horizontu.


Druhou část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě

Ohromující svědectví o vzestupu autoritářství jde hlouběji než novinové titulky a nabízí nám cestu ven ze všeobecné nejistoty.

Na základě velkoryse pojatého výzkumu a prostřednictvím událostí poslední doby v Rusku, na Ukrajině, v USA i v Evropě ukazuje Snyder podstatu hrozícího nebezpečí. Pomáhá porozumět, proč jsou tradiční politické ctnosti prospěšné a kterou z nabízených možností bychom si měli zvolit: rovnost, nebo oligarchii, individualitu, nebo totalitu, pravdu, nebo lež.

Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie.

Získal mnoho cen, např. Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.

Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013).

Ukázka.
Recenze.


Karel Hvížďala: Snyderova Cesta do nesvobody

Zdroj: www.vltava.rozhlas.cz 19. 11. 2018

„Pojmy a postupy cestují z Východu na Západ. To se týká i slova fake, falešný, i slovního spojení Fake News, falešná zpráva.

Takový výraz zní jako americký vynález a Donald Trump si ho přivlastnil, ale ze začátku byl nejčastěji používán v Rusku a na Ukrajině, a to dávno před tím, než ovládl Ameriku. Tento výraz označuje fikci, kterou vydává za žurnalistický text, aby způsobil zmatek při hledání příčin nějaké události, a tím diskredituje žurnalistiku jako takovou.

Politici, kteří touží po věčnosti, nejprve sami rozšiřují falešné zprávy tak dlouho, až uvěří, že všechny ostatní zprávy jsou falešné, což vede k tomu, že za pravdivý považují jen vlastní spektákl. Ruské kampaně, které mezinárodní veřejný prostor zaplavily fikcemi, začaly v roce 2014 na Ukrajině a v roce 2015 se přesunuly do Spojených států, aby v roce 2016 přispěly ke zvolení současného prezidenta. Technika je stále stejná, jen s přibývajícím časem je rafinovanější.“

To jsou slova amerického historika Timothy Snydera z knihy The Road to Unfriedom, Russia, Europe, America, tedy Cesta do nesvobody, Rusko, Evropa, Amerika, kterou tento profesor Yellow University a zaměstnanec Institutu věd o člověku ve Vídni, kde momentálně žije, dedikoval novinářům, hrdinům dnešní doby. V češtině již vyšla jeho předešlá kniha Tyranie.

Tato nová Snyderova kniha má šest kapitol: Individualismus a totalitarismus, Následky a selhání, Integrace nebo impérium, Inovace nebo věčnost, Pravda nebo lež, Rovnost nebo oligarchie.

Esejistická Snyderova kniha velice zevrubně rozebírá nejrůznější ohrožení naší civilizace a řadu pastí, které popisuje, se bezprostředně týkají i nás. Ukazuje třeba na past současné žurnalistiky, která upřednostňuje pouze to, co se odehrává právě teď, což vede k tomu, že ztrácíme schopnost chápat, o co se ve skutečnosti jedná, protože pomíjíme kontext. To má za následek, že je možné s námi snadněji manipulovat.

Podobně ukazuje na past přeceňování trhu, tedy ekonomiky, která je dobrá pro určení cen a pro distribuci zboží, ale tím zároveň upozaďuje liberální demokracii, která je v důsledku systémem názorů a praxe, institucí a chování, a tím udržuje ve společnosti rovnováhu. Snyder říká: Čína má větší růst HDP než třeba Kalifornie, ale to přece neznamená, že se tam žije lépe, jak ví každý myslící člověk. V takové společnosti se rozvírají nůžky mezi občany a oligarchy, což vede k zvyšování pnutí ve společnosti.

Více ZDE.

Marcela Petráková: Studijní stáž ve francouzském Toulouse

Začátkem letošních letních prázdnin jsem měla možnost zúčastnit se zahraniční studijní stáže pod záštitou Národního institutu dalšího vzdělávání (NIDV) a Ministerstva zahraničních věcí. Spolu s dvanácti pedagogy a řediteli škol z různých koutů České republiky se stalo naší cílovou destinací město Toulouse na jihu Francie.

Hlavním tématem našeho týdenního školení bylo Globální rozvojové vzdělávání – trvale udržitelný rozvoj. Kromě řady workshopů, přednášek a diskusí jsme měli možnost nahlédnout do prostorů místních vzdělávacích institucí (Lycée Hélène Boucher, Collège Berthelot nebo Lycée Pierre de Fermat) a vytvořit si tak srovnání se vzdělávacím systémem a edukačním prostředím u nás.

Osobně mě zaujalo samotné výběrové řízení pedagogů do škol, které zde probíhá na státní úrovni na základě osobního portfolia a pohovorů k prokázání kompetencí. Následně je pak učitel přiřazen na školu v různých oblastech Francie, což ve většině případů znamená stěhování se za prací.

Další neznámou pro mě byla skladba pedagogických a nepedagogických pracovníků, která je zde obohacena o zdravotníky a zaměstnance zajišťující dozor o přestávkách a během stravování.

Velmi pozitivně hodnotím celkový ekologický přístup jednotlivých škol, kdy například ve školních jídelnách funguje samoobslužný výběr jídla. Žáci mají možnost nabrat si tolik jídla, kolik ve skutečnosti sní, aby nedocházelo ke vzniku zbytečného odpadu. Stejně tak řada škol využívá dešťovou vodu k zalévání školních pozemků nebo splachování toalet.

V neposlední řadě chci zmínit zákaz používání mobilních telefonů během celého vyučování.

Závěrem bych chtěla velmi poděkovat všem, kteří se podíleli na uskutečnění této studijní cesty do zahraničí. Věřím, že veškeré poznatky získané během stáže se pro všechny zúčastněné stanou velkou zkušeností a inspirací v pedagogické profesi.

Učitelé informatiky upozorňují na závazky, které Strategie digitálního vzdělávání dosud nenaplnila

V digitálním vzdělávání nám stále ujíždí vlak. Hrozí, že naše děti nebudou schopné ostatním na pracovním trhu konkurovat

Zdroj: Tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 12. 6. 2019

V listopadu 2014 vláda schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která má naše děti připravit na to, aby byli schopné konkurovat na evropském i globálním pracovním trhu. Podle Jednoty školských informatiků, která naplnění strategie vyhodnocuje, s žádným výrazným posunem v digitálním vzdělávání počítat nemůžeme. Není totiž stále jasné, jak se budou učitelé s digitálními technologiemi seznamovat či jak bude nové pojetí informatiky ve školách zavedeno.

Když vláda v roce 2014 schválila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020 (dále SDV), vypadalo to jako velká příležitost. Na rozdíl od jiných resortů či reforem novou strategii vítali samotní učitelé a vyjádřili jí podporu. Jednota školských informatiků proto naplňování strategie vyhodnocuje a svůj monitoring zveřejňuje na webu http://digivzdelavani.jsi.cz. Naposledy učitelé vyhodnotili naplňování SDV letos v květnu. Výsledek ale není pozitivní.

„Dobrou zprávou je, že máme nové pojetí informatiky, které se nyní pilotuje na stovce českých škol a vzniká síť krajských ICT metodiků. Není ale vůbec jasné, jak se budou proškolovat desetitisíce učitelů, jak budeme rozvíjet informatické myšlení ve školách a neřešíme profesní rozvoj ředitelů a zřizovatelů škol,” říká předseda Jednoty školních informatiků Daniel Lessner. To nejdůležitější ovšem je, že vedení škol ani zřizovatelé nemohou využít dlouhodobě udržitelné financování digitální infrastruktury škol. „Minimální standard kvality ICT infrastruktury splňuje jen desetina škol. Děti i učitelé pracují na starých zařízeních a školy často nemají prostředky ani na zajištění správy sítě,” dodává.

„Promeškáváme další příležitost, jak zlepšit vzdělávání. Ukazuje se, že strategie psát umíme, ale neumíme je naplňovat. K naplnění strategie se sice zavázala vláda, ale plnění opět pokulhává. Pokud nebudeme plnit ani závazky, které si dáváme sami, náš vzdělávací systém se nikam nepohne,” dodává Tamara Kováčová, která v EDUin koordinuje projekt Otevřené vzdělávání.


Hodnocení Jednoty školských informatiků k 17. 5. 2019

autor: Daniel Lessner

Čtěte ZDE.

Nikola Šedinová Slabáková: Lidová píseň v hudební výchově primárního vzdělávání

Hlavní otázka tohoto příspěvku zní: „Jak správně zpívat a uplatnit lidovou/národní píseň ve vyučování hudební výchovy na primárním stupni vzdělávání?“

K tématu diskutuji tři stěžejní body
– lidová píseň jako součást kulturního dědictví předávaného generacemi
– složka hlasové výchovy
– poetika a hudebnost pro interpreta či posluchače

V rámci své pedagogické praxe v primárním, sekundárním i terciárním vzdělávání v oboru hudební výchovy jsem se rozhodla ve výuce aplikovat znalosti, které mi předali mí hlasoví pedagogové během univerzitního studia v ČR i zahraničí a které jsem získala pěveckou činností. Smyslem hudby je vnímat krásu, vracet se k ní. V případě vyučování to znamená, že děti kromě toho, že chápou zpěv jako něco, co ke všeobecnému vzdělání patří, je ideálním stavem, pokud je zpívání i baví a věnují se mu bez nucení.

Chci se zabývat otázkami, zda, proč a jak lidovou píseň v hodinách hudební výchovy zařadit, jak ji uchopit. Co je vlastně lidová hudba? Slovy Leonarda Bernsteina: „Nám vypráví o povaze národa, budeme vždy něco vědět o své vlasti, když známe její písně. Občas tyto písně nechají pocítit klima dané země, někdy něco vyprávějí o její krajině nebo pojednávají o tom, co lidé daného území dělají. Velmi podstatné ale je, že lidové písně v rytmu, akcentech, tempu, vůbec svým charakterem předkládají, jak lidé dané oblasti mluví. To znamená, že jejich řeč – obzvláště ta v jejich básních, se promění do not hudby, a konečně vstupují tyto rytmy řeči a zvláštnosti lidové hudby do klasické hudby, do opery nebo koncertní hudby daného národa. Proto zní Čajkovskij rusky, Verdi italsky a Gershwin americky.“

Nakolik se může někomu zdát rigidní, když v nabídce různorodé vokální hudby by měl žák sáhnout či dostat předestřenu lidovou píseň, pak se domnívám, že je to stěžejní prvek kulturního dědictví a maximálně možná přínosná volba pro hlasovou kulturu dítěte či mladého člověka. Je to právě lidová píseň, u které dítě vnímá libozvučnost a textovou složku. V ideálním případě dítěti zpívá již maminka, jistě se však s písní setká v mateřské škole. Právě ona hudební a dějová složka činí pro dítě zpěv písně poutavým, často jsou při jejím nácviku přidávány i pohybové prvky či pantomima.

Dle mých zkušeností mohu říci, že národní píseň používám ve výuce velmi často, je pro mě základem hudebního vzdělávání, zejména v preprimárním a primárním období. Dítě spontánně přijímá přirozený nápěvek prošlý zkušenostmi generací, krátká, snadná často ABA forma, a většinou líbivá melodie mu utkví v paměti, opakováním stále více přemýšlí nad obsahem textu, který také správně vyslovuje.

Právě výslovnost často zvukomalebných textů lidových písní je zásadní součástí hlasové výuky v rámci hodin hudební výchovy. Tak, jak se dítě učí recitovat básničku, bezchybně, zvučně, intonačně správně, podobně jsou nutná pravidla k interpretaci písně, jejichž osvojení nejen že dítěti přináší pozitivní aspekt do řečového vývoje, ale současně si uvědomuje souladnost řeči, učí se srozumitelně mluvit, být slyšen, komplexně se zdokonaluje v interpretaci. Tyto rétorické vlastnosti se pak za celý život mnohokrát vybaví během zkoušek ve školním věku, v osobním životě, zaměstnání, v situacích pohovorů, jednání, umělecké činnosti.


Jak píseň zpívat, aby přinesla tyto požadované efekty?

– Při přednesu písně je nutné správně vyslovovat. Čteme li dětem správně pohádky, ještě v dospělosti si vzpomenou na tón hlasu, spisovný jazyk, artikulaci, ale i na úsměv při čtení textu. Nikterak se vokální projev v tomto aspektu neliší od mluveného, v přípravné fázi klademe důraz na precizní výslovnost konsonantů, protože pokud se tak nestane, přidáním vokálů je při zpěvu text špatně srozumitelný. Děti navíc mají tímto způsobem zafixovánu potřebu správné výslovnosti, což uplatní v mluveném textu. Sama jsem správnou výslovností při nácviku písně úspěšně pracovala i s dětmi s logopedickými poruchami na primárním a sekundárním stupni vzdělávání.

– Smysl textu. Je důležité při prvotním seznámení s písní vědět, o čem zpívám. Zda je text veselý, smutný, k jaké příležitosti. Obsah textu se odráží v hudbě, což uplatníme zvláště v preprimárním a primárním vzdělávání, kde se text často doprovází pohybem či pantomimou.

– Správný dech. Děti většinou od svých pedagogů vědí, že se dýchá do břicha. Už méně z nich je schopno oblast bránice lokalizovat a ještě méně správný dech předvést. Brániční opora opět souvisí se správnou výslovností, je li souhláska správně vyslovena, děti pohyb bránice ucítí a vyzkouší si tak žádoucí dechovou oporu. Pro ty, jimž výslovnost činí potíže vyzkoušíme nejprve hlasová cvičení typu „ssss…“, kde je rovněž možno vnímat, jak tělo reaguje na nádech a výdech.

– Intonace. Zpívání čistě je samozřejmou podmínkou přednesu vokální skladby. Souvisí opět se správnou výslovností. Pokud není tón dostatečně podepřen dechem, je intonace chybná.

– Zajímavý hudební doprovod. Dle mých zkušeností děti velmi pozitivně reagují na prokomponovaný hudební doprovod, ne jen akordický. Zpíváme-li písně např. ze sbírky F. Sládka Náš poklad, je u zpěvu větší odezva než s akordickým doprovodem obdobných písní. S tím souvisí hráčská vyspělost pedagoga. Neznamená to však, že hra melodické linky s akordy není dostatečná. Lze využít i předvolený nástrojový doprovod na elektrickém klavíru, který je pro děti také působivý.

Dovolím si tvrdit z průběhu své praxe ve výuce hudební výchovy, že děti chtějí zpívat lidové písně a není to nic, na co by mělo být nazíráno s hávem opovržení, nemodernosti. Tyto písně zpívají jak děti na prvním stupni, tak žáci gymnázia. V rámci primárního vzdělávání jsem se věnovala vlivu lidové písně na všeobecný rozvoj dítěte a z tohoto hlediska konstatuji, že v hodině hudební výchovy děti i při prvotním sekání s pro ně novou lidovou písní na ni reagovaly aktivním zájmem.

Na základě mých poznatků mohu říci, že děti preprimárního i primárního stupně vzdělávání lidové písně nezřídka preferují před umělými písněmi populárního žánru. S tímto repertoárem vystupujeme a získáváme tak zpětnou vazbu v podobě radosti posluchačů, která umocňuje naši. Děti mají díky zpěvu lidové hudby výbornou průpravu pro mluvní projev, recitaci a znalost kulturního dědictví, nářečí různých oblastí a obsahů souvisejících s různými typy slavností, prací v průběhu kalendářního roku, běhu života.

MgA. Nikola Šedinová Slabáková, Ph. D. , Katedra primárního vzdělávání fakulty Přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci

Zajistí ministerstva včas, aby všechny materiály podpořené z veřejných peněz byly zveřejněny pod otevřenou licencí?

Z materiálů jako jsou brožury, slovníky, mapy apod., které vznikly za podpory veřejných grantů a fondů, by měli mít užitek všichni, ne pouze příjemci dotací. Ministerstva školství a sociálních věcí se proto zavázala, že podmínkou bude pro příjemce souhlas se zveřejněním všech výstupů pod veřejnou licencí, aby kdokoliv další mohl materiály používat, upravovat a pak následně šířit.


Zdroj: Tisková zpráva Aliance pro otevřené vzdělávání 7. 8. 2019

Ukázkovým příkladem, kdy místo vzdělávání stát zafinancoval pouze komerční aktivity, je projekt Angličtina a němčina pro strojaře opavské firmy Open Agency, která inkasovala od daňových poplatníků skoro dva a půl milionu korun. Firma ovšem učebnici odmítla zveřejnit a ukázalo se, že příjemci evropských peněz nejsou nuceni vzniklé výstupy zveřejňovat. Sdílení vzniklých materiálů závisí jen na jejich dobré vůli.

Ministerstvo školství a Ministerstvo práce a sociálních věcí se v Akčním plánu pro otevřené vládnutí zavázaly „zajistit uveřejňování digitálních obsahů nejrůznějšího charakteru, které jsou podpořeny z veřejných prostředků, pod otevřenou licencí Creative Commons (příp. jinou), a tím k nim zjednodušit přístup a umožnit jejich úpravy a sdílení všem aktérům ve vzdělávání". Prakticky to znamená, že Angličtinu a němčinu pro strojaře by mohly používat firmy, které připravují své zaměstnance na stáže či práci v zahraničí.

Akční plán pro období 2018 až 2020 je součástí protikorupčních opatření, proto jej spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Podle monitoringu jsou však dosavadní postupy ministerstev velmi minimalistické. Ministerstvo školství sice s příjemci dotací podepsalo smlouvu o zveřejňování výstupů pod veřejnou licencí dokonce ještě před samotným závazkem, ale učinilo tak jen pro jeden typ projektů (OP VVV).

„Ministerstvo práce a sociálních věcí naplňuje svůj závazek ve strategii, ale zatím nevidíme žádný konkrétní krok, který by vedl k reálnému opatření, který o systémové podpoře otevřenosti mluví,” říká Tamara Kováčová, které vede v EDUinu projekt Otevřené vzdělávání. Jako první drobnou vlaštovku alespoň MPSV podpořilo návrh, aby Rada hospodářské a sociální dohody (tzv. tripartita) v roce 2020 zveřejňovala analytické, vzdělávací a další relevantní materiály pod otevřenou licencí Creative Commons.

Bylo by užitečné vědět, jak chtějí ministerstva v naplňování svých závazků postupovat. „Obě ministerstva by měla například představit seznam svých dotačních programů s doplněným harmonogramem, do kdy se v následujících dvanácti měsících do podmínek pro žadatele do každého dotačního programu propíše požadavek na otevřenost materiálů. Jde o významný krok k tomu, aby se s veřejnými prostředky nakládalo hospodárně,” dodává Kováčová.

Kontakt:
Tamara Kováčová, EDUin, Aliance pro otevřené vzdělávání
E-mail: tamara.kovacova@eduin.cz
Tel.: 603 942 437

Co si můžete (konečně) přečíst v Učitelských listech

Prázdniny se překulily přes polovinu, možná už nastal čas na čtení, které jste v běžném školním shonu nestihli. Na webu Učitelských listů jsme pro vás nashromáždili opravdu hodně inspirace. A hodláme v tom pokračovat. Snad je to pro vás užitečné.

Přes dvě stě příspěvků o vyučování

například

Steve Hughes: Jak správně učit děti. Rozhovor s neuropsychologem

Tajemství nejlepších škol je probádané: učí efektivně

Martin Macháček: Co by mělo být základem základního vzdělávání


Přes osm desítek článků o inovativním vzdělávání

například

Umazané, ale šťastné. Děti z lesní školky žijí jako indiáni

Venkovská škola, kde vám otevře dítě a volně se tam povalují pilky. „Děti nejsou hloupé. Dávají na sebe pozor,“ říká ředitelka

Iva Málková: Chybovat se smí

František Tichý: Zkoušení před tabulí u nás vůbec neprobíhá

Peter Gray: Co kdybychom základní medicínský princip uplatnili ve školství?

9 věcí, které ovlivní budoucnost vzdělávání. Jak budeme učit za dvacet let?


Dvě stě dvacet článků na téma profese učitele

například

Skromné sny učitele odvedle anebo co by mi pomohlo, abych mohl učit, jak bych chtěl

Robert Čapek: Statečné srdce

Tajný učitel: Zápisky ze střední

Na konci školního roku vás vyrazí


Skoro pět set tipů na odbornou literaturu pro učitele různých stupňů

a další a další témata...

Cíl splněn – jsem absolvent. Ale co dál?

V průběhu studií je všechno tak nějak jasné. Alespoň zhruba. Je jasné, že po zimním semestru následuje zkouškové, poté je letní semestr, pak zase zkouškové, takhle několikrát dokola, poté bakalářka (či diplomka) a státnice. V mezičase nějaké brigády, nezapomenutelné párty a kámoši… No jo, ale co dělat po tom, co dokončíme školu?

Zdroj: Lucie Džurdženiková, www.studenta.cz 17. 6. 2019

S koncem vysoké školy (ať už úspěšným nebo neúspěšným) končí i náš velký životní cíl (a s tím taky program). Co dál? Určit si nový cíl? Osamostatnit se, založit rodinu, cestovat, najít si práci, nebo se věnovat tomu, na co doteď nebyl čas a pořád si užívat výhod levného mamahotelu? Všechny možnosti jsou správné. Pokud je to to, po čem vaše srdce prahne, měli byste to dělat. Zcela zásadní je neustrnout na místě a myslet si, že celý svět čeká jenom na vás a příležitosti budou přicházet tak nějak samy a život vám sám ukáže, co máte dělat. Většinou neukáže.

Je velice důležité zjistit, co je to, po čem prahnete – abyste se nenechali jen tak unášet a za dvacet let se neprobudili vedle někoho, koho nemáte rádi a nechystali se do práce, kterou nesnášíte a ani v ní nevyděláváte dostatek peněz na to, abyste si mohli dovolit život, o kterém jste vždycky snili. Takže jak na to? Máme pro vás pár tipů.


1. Co vás baví tak, že byste to dělali i zadarmo?

Co vás dokáže naprosto pohltit tak, že se dostanete do flow, zapomínáte na prostor i čas, netušíte, co se kolem vás děje a nevnímáte okolí? Zjišťujete si o tom ve svém volném čase stále nové a nové informace a posouváte se dál? Může to být cokoli. Čtení, psaní, kreslení křídou na chodník, hry s dětmi, natáčení videí nebo třeba plavání. Ne, nic není hloupé. Ne, nejde teď o to, jestli se tím (podle vás) dá vydělat, nebo ne. Může vás naprosto naplňovat i představa spokojené rodiny a hodiny strávené hrou na schovávanou nebo s míčem. Takže co?


2. Koho obdivujete, jaké osobnosti jsou pro vás vzorem?

Zkuste si je sepsat a napsat si k nim charakteristiky, které obdivujete. Nemusí to nutně souviset s tématem či oblastí jejich práce. Můžete obdivovat fyzika pro jeho urputnost a perfektní zaměření na cíl. Nebo třeba spisovatele pro jeho dokonalou schopnost sloučit spokojenou rodinu a fungující práci.


3. Co vám jde tak nějak samo?

Když se do toho dáte, je až překvapivé, jak snadné to je a jak rychle dosahujete výsledků. Ne, nedokážou to stejně všichni. Znamená to, že jste v tom jedineční.

Sepište si všechny tři oblasti – v čem se vám protly? Objevují se tam spíše profesní nebo rodinné charakteristiky? Anebo obojí? Běžte si za tím, nikdo jiný to za vás neudělá.

A pamatujte – v životě už nejdou tři pokusy, jako to bylo u zkoušek. Máte jenom jeden pokus, tak ať stojí za to!

Tajný učitel: Skupinová práce – učitel vs. student

Vzpomínám si na skupinové práce při mém studiu gymnázia. Tehdy jsme si rozdělili odstavce v učebnici, domluvili se, co a jak, a následně prezentovali výsledky naší ohromující práce před třídou. Na tom není pochopitelně nic špatného, je to vzpomínka bez hodnocení. Problém byl, že skupinová práce byla vždy v této podobě a jen v hodinách dějepisu. Jinde jsme skupinovou práci ani nezkoušeli.

Zdroj: blog autora 25. 6. 2019

Tento text nebude o konkrétní metodě či metodách, ale obecně o skupinové práci. Během školního roku jsem došel k tomu, že skupinovou práci vidím naprosto odlišně, než jak ji vnímá podstatná část studentů, i když vážně velká část studentů mi na začátku školního roku psala práci ve skupinách jako jeden z hlavních požadavků. Proto se budu právě věnovat tomuto rozdílu. Názor (skutečného) studenta a názor můj. Najdeme kompromis a řešení problémů?

Než přijdou názory, je čas ještě na fakta. Nedávno zveřejněná zpráva TALIS, která srovnávala učitele a prostředí českých škol se zahraničními učiteli a státy (OECD), došla k závěrům, že právě skupinová práce je metoda, s kterou čeští učitelé pracují velmi málo, stejně tak související řešení problémů a další kompetence, jejichž prosazování a výuka založená na nich je jednou z našich nejslabších stránek. Alespoň ve srovnání s učiteli ze států OECD. Zprávu lze nalézt zde.


Učitel

Učitelský pohled na práce ve skupinách je pravděpodobně extrémně naivní a idealistický – studenti se totiž naučí během skupinové práce nejen téma a tím se splní papírový požadavek, ale zároveň budou rozvíjet své kompetence jako vyhledávání informací, spolupráce, komunikace, převzetí zodpovědnosti, prezentování výsledků své práce. A pokud to třeba nevyjde úplně perfektně a studenti nebudou umět perfektně látku, nebo každý ze studentů bude umět jen část, tak to zas tolik nevadí, protože se rozvíjelo to nejdůležitější – dovednosti.

A samozřejmě nezapomínejme, co je nejlepší možnost, aby se maximalizoval „zisk“ skupinové práce? Rozhodit studenty naprosto náhodně, aby spolu komunikovali lidé, kteří by spolu za normálních okolností vůbec nepromluvili. A je to právě skupinová práce, kdy si k sobě ideálně najdou cestu a stanou se z nich nejlepší kamarádi (jo, to jsem přehnal…).


Student (interpretace skutečného rozhovoru psaná mnou)

Klasická skupinová práce z pohledu studenta může vypadat tak, že velkou část práce, ne-li všechnu, udělá jeden student. Pokud tento student donutí pracovat alespoň někoho ve skupině, je to velký úspěch. Stejně se někdo schová a pracovat nebude.

Další problém je s výsledky. Skupinové práce jsou na různých úrovních, někdo se na to vykašlal, někdo to má výborné, často pak máme zápisy a výsledné práce různých kvalit a nic se nenaučíme. Nic se nenaučíme i kvůli tomu, že závěry nemusí být – nestihnou se některé prezentace, nestihne se reflexe apod. Ve výsledku tak nic neumíme.

Zároveň je problém, že ne všichni chtějí výsledky prezentovat a mluvit před třídou, tak to zas musí udělat jeden člověk. Pokud mají mluvit všichni, tak jsou zas ve třídě studenti, kteří mají úzkost(i) a není vhodné, aby je učitel nutil mluvit, protože to jen zhorší. Pokud jsou skupiny rozhozeny náhodně, můžou vedle sebe skončit lidi, kteří se neznají, a nebo se v dnešní době znají jen ze sociálních sítí a „pomluv“. To není ideální pro spolupráci.


Závěr

Výsledkem je shoda, že se neshodneme. Skupinová práce má spoustu výhod, ale z pohledu velké části studentů i podstatné nevýhody. Otázkou je, jestli ze skupinových prací lze něco vytěžit a jestli můžeme pracovat tak, aby výhody převažovaly.

Jak dál po neúspěšných přijímačkách na vysokou školu?

V posledních letech se přijímacích zkoušek na vysoké školy účastní kolem devadesáti tisíc studentů. Vloni v nich neuspělo a nikam se nedostalo zhruba patnáct tisíc přihlášených, letos se dají očekávat podobná čísla. Jste v takové situaci i vy? Pokud ano, jaké máte možnosti? Na následujících řádcích vám poradí odbornice na vzdělávání a akademická ředitelka společnosti Tutor Miluše Vondráková.


Pomaturitní studium jazyků

Pokud se pro něj rozhodnete, celý školní rok od září až do června se budete věnovat zevrubnému studiu jednoho vybraného jazyka. Toto studium často mívá časovou dotaci dvacet hodin týdně (dopolední či odpolední kurzy), což je i minimální hranice pro udržení si statusu studenta. Je velkou výhodou si tento status zachovat, protože pak nemusíte platit zdravotní a sociální pojištění, udržíte si nárok na různé slevy a podobně. Podmínkou ovšem je, abyste v předešlém akademickém roce ukončili střední školu maturitou. Na konci pomaturitního studia jazyků obdržíte certifikát, případně i složíte vybranou jazykovou zkoušku, například FCE nebo CAE podle pokročilosti.


Nultý ročník vysoké školy

Pokud sníte o prestižním oboru, kam je těžké se dostat, a letos jste neuspěli, vaše šance může zvýšit nultý ročník daného oboru, například medicíny, práv nebo humanitních studií. Čekají vás dva semestry, kde se budete věnovat jednak základům daného oboru, jednak často i cílené přípravě na přijímací zkoušky. Cena se pohybuje cca od dvaceti do padesáti tisíc korun. Ne všechny nulté ročníky vám zároveň garantují i status studenta. Chytrou volbou tak může být kombinace obojího, například dopoledne chodit na angličtinu, odpoledne pak třeba pilovat chemii, biologii a fyziku v nultém ročníku medicíny.


Druhé a třetí kolo na veřejných VŠ

Některé hlavně menší veřejné vysoké školy vypisují během léta druhé, někdy i třetí kolo přijímacího řízení. Samozřejmě nemůžete čekat, že se zde objeví nejatraktivnější obory, ty byly již dávno naplněny během prvního kola. Jde spíše o minoritní studijní zaměření, na která se nepodařilo přilákat dostatek studentů.


Soukromá VŠ / VOŠ

Další možností je zvážit studium na soukromé škole. Tam je možné se přihlásit do konce srpna, u řady z nich až do konce září. Ovšem například na pražských soukromých vysokých školách za akademický rok zaplatíte i mezi padesáti a šedesáti tisíci korun. Levnější alternativou mohou být vyšší odborné školy, z nichž některé o prázdninách a v září také pořádají další kola přijímacího řízení.


Pracovní uplatnění

K zahození nemusí být ani využít čas k získávání pracovních zkušeností. Pokud si najdete brigádu například na každý všední den na několik hodin, lze ji zkombinovat s pomaturitním studiem jazyků nebo s nultým ročníkem. Pokud sníte o některém velmi žádaném oboru a letos to nevyšlo, je namístě uvažovat o roční praxi v oboru, než to budete zkoušet znova. Velmi vám taková odborná praxe pomůže například na psychologii, kam se obvykle dostane jen každý patnáctý uchazeč a v ústním kole hraje motivace a dosavadní odborné aktivity důležitou roli. Nebo si najděte práci na plný úvazek, ale pak se vám bude zpět ke studiu vracet už těžko. Zvážit také můžete rozjezd nějakého menšího podnikatelského projektu, který by šlo do budoucna skloubit se studiem.


Rok v zahraničí

V řadě zemí, například v USA, jsou populární tzv. „Gap Programs“, tedy dát si mezi střední a vysokou školou rok pauzu. Ten rok se dá strávit například brigádou v zahraničí kombinovanou s cestováním. Nebo na nějakém zahraničním projektu neziskové organizace. Nevýhodou je, že školní a maturitní znalosti za rok z hlavy částečně vyprchají, což vás může znevýhodnit příští rok u přijímaček.


_____________________

Tutor, s. r. o.: je součástí největší české vzdělávací skupiny EDUA Group. Zaměřuje se na vzdělávací expertizu, metodiku a na pořádání přípravných kurzů k maturitě, k přijímacím zkouškám na střední a vysoké školy a na pomaturitní jazykové studium.

Gary Hennessey: Mindfulness pro každý den. Malými kroky k velkým změnám

Máte dojem, že vám starosti přerůstají přes hlavu a nejste pány svého času? Zkuste jednoduchá cvičení založená na konceptu mindfulness, objevte několik způsobů, jak snížit stres, pocity úzkosti a deprese. Vykročte malými kroky k velkým změnám a pusťte do svého života všímavost. Změníte tak svůj život k lepšímu.

Co dělat, když nám starosti přerůstají přes hlavu a máme dojem, že nejsme pány svého života? Stojí za to zkusit jednoduchá cvičení, která představují různé cesty, jak snížit stres a úzkost či bojovat s depresí. Lze je využít i v případě, kdy se snažíme o snížení váhy nebo bychom rádi skončili s kouřením. Kniha nabízí jednoduchá, ale nikoli banální cvičení založená na konceptu mindfulness. Drobné kroky, které neustále opakujeme a k nimž přidáváme další, nás postupně provedou změnami, jež povedou ke zlepšení našeho života. Trápí nás „mravenci v hlavě“ neboli nutkavé myšlenky? Neumíme se zklidnit a stále se nám honí hlavou, co musíme zařídit a jaké úkoly na nás čekají? Pak je dobré do svého života pustit všímavost.

Knihu uvítají lidé, kteří trpí vnitřním neklidem, a samozřejmě též zájemci o mindfulness.

Gary Hennessey se mindfulness věnuje více než 40 let a vyučuje je 35 let


Co je mindfulness?

Pojďme si to vyzkoušet s autorem knihy. Budeme k tomu potřebovat šálek čaje nebo jiného oblíbeného nápoje. Pokud za jednotlivými pokyny autora uvidíte tři tečky „…“, zavřete oči a chvíli se pokynu věnujte.


Ukázka: Pijeme šálek čaje

Nejdřív šálek nebo hrnek jen držte v ruce a zahleďte se na něj... Všimněte si, jak na něj dopadá světlo a stín... Je šálek na jedné straně světlejší než na druhé?... Všimněte si, jak odráží světlo a jaké další barvy mu ty odrazy propůjčují. Pokud je hrnek například bílý, je bílý úplně celý, v jediném odstínu, nebo je těch odstínů či barev víc?...

Teď se podívejte na hladinu čaje. Všimněte si barev, odrazů, odstínů... Všimněte si páry, která stoupá z hladiny...

Teď se zaměřte na hmat v ruce, jaké pocity vnímáte kůží – teplo, tíhu šálku...

Teď šálek pozvedněte k nosu a nadechněte se – cítíte nějakou vůni?

Zavřete třeba oči, abyste se na vůni lépe soustředili... může být silná, nebo naopak velmi jemná...
Při tom nejspíš na tváři ucítíte také páru...

Pokud ji chcete procítit plněji, posuňte si hrníček pod bradu...

Pokud máte žízeň, všimněte si toho pocitu – touhy se napít...

Prozkoumejte ten pocit... Jaké to je, mít žízeň? Jaký je to pocit, mít nutkání něco udělat?...
Možná jste i trochu netrpěliví, jaké to je?...

Dobrá, přiložte šálek k ústům... uvědomte si dotyk okraje hrníčku na rtech... jaké to je?
Nyní upijte a na několik vteřin podržte tekutinu v ústech... jaká je na omak? A jakou má chuť?

Nyní polkněte, pokud jste to ještě neudělali. Vnímejte, jak vám nápoj klouže hrdlem... a to uspokojení, které ve vás vyvolává...

Pokud jste se mými pokyny více méně řídili, pak jste právě praktikovali mindfulness. Pojďme se tedy podívat na to, co jste dělali. Za prvé jste něčemu věnovali pozornost. Věnovali jste pozornost tomu, jak šálek vypadá, jak ho vnímáte v ruce, jakou má teplotu. Také jste věnovali pozornost samotnému čaji, jak vypadá, jak voní a chutná.

Takže jste použili víc než jeden smysl. Dívali jste se, hmatali, čichali a ochutnávali. Kdyby hrníček vydával zvuk, požádal bych vás, abyste si ho i poslechli (šálek čaje zvuk nemá, leda byste ho nedopatřením upustili!). Mindfulness znamená vnímat všemi smysly. Slovo mindfulness bývá často špatně pochopeno, protože obvykle spojujeme mysl s myšlenkami, a proto předpokládáme, že mindfulness znamená myšlení. Je opravdu možné si svých myšlenek všímat, ale mindfulness nemusí nutně znamenat myšlení. Mindfulness znamená všímat si našeho prožitku, ať je jakýkoli.

Více najdete ZDE a ZDE.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato? U žáků ve školách je to naopak, zjistili vědci

Mluvený projev a argumentace během výuky vede k lepším studijním výsledkům. Tuto teorii, která dosud neměla dostatečnou oporu ve výzkumných datech, testovali vědci Masarykovy univerzity v Brně. Na více než šesti stovkách žáků potvrdili souvislost mezi argumentací a schopností lépe porozumět textu.

Zdroj: apm, ČTK www.čt24.českatelevize.cz 9. 7. 2019

Studie publikovaná v prestižním časopise Learning and Instruction sledovala 639 žáků devátých ročníků základních škol. Tým pod vedením Kláry Šeďové z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity vyvinul vlastní mobilní aplikaci, skrze níž mohl měřit délku promluv jednotlivých žáků a to, jak často v hodinách argumentují. Zjištěná data výzkumníci porovnali s výsledky testů čtenářské gramotnosti, které zadává Česká školní inspekce.

Ukázalo se, že čím více žák během hodin hovoří a je nucen obhajovat své názory, tím lépe si v testech vede. „Ti učitelé, kteří dokážou své studenty dovést k tomu, aby o probírané látce diskutovali, pozitivně ovlivňují jejich učení,“ uvedla Šeďová. Podle závěrů studie nemá na tuto souvislost mezi mluvením a učením vliv pohlaví ani rozdílná sociální a ekonomická zázemí dětí.

Ačkoliv k lepším studijním výsledkům přispíval už pouhý fakt, že žák je součástí aktivnější a mluvnější třídy, odborníci Masarykovy univerzity zjistili, že silná souvislost existuje především na individuální úrovni. Čím aktivnější tedy konkrétní žák je a čím více sám argumentuje, tím lepší jsou následně jeho výsledky v testech čtenářské gramotnosti.


Signál pro české školství

Se závěry brněnské studie autoři seznámili Českou školní inspekci. Podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse zjištění dokazují potřebu kombinovat během výuky různé metody. Zvláště důležitá je potom úloha učitele, který by diskuzi měl povzbuzovat. Tím potvrzuje jeden z poznatků výzkumu, podle nějž je pedagogický přístup, kdy žáci o problémech ve škole debatují, správnou cestou.

„Zjištěné poznatky posílají důležitou zprávu školám i učitelům. V Česku je výuka stále velmi tradiční a není orientovaná na studenta. Výsledky této studie by mohly přesvědčit české učitele, že je vhodné orientovat se na aktivní pedagogiku,“ píše se v závěrech výzkumu.

Práce brněnských odborníků ovšem má i své limity. Například nelze zatím jednoznačně říct, jestli žáci dosahují lepších výsledků díky aktivitě v hodině, nebo naopak jejich už tak dobré studijní předpoklady vedou k větší odvaze mluvit před svými spolužáky. Jasno by v této věci musely udělat až další výzkumy.

Evan Huges: Jak mě svobodná škola připravila na „skutečný život“

Autor článku je absolventem Sudbury Valley School (SVS), založené v r. 1968 v americkém Framinghamu jako první škola tohoto typu. V současné době existuje více než 30 škol typu Sudbury po celém světě. Jedná se o takzvané „svobodné školy“, které fungují na základě svobody, respektu a přímé demokracie a kde zodpovědnost za vzdělávání leží výhradně na samotném žákovi. (pozn. překl.)

Zdroj: Svoboda učení 22. 6. 2019. Překlad: Jeník Dvořák

Existuje jeden mýtus, falešná představa zvaná „skutečný život“.
„Takhle to ve skutečném životě nechodí.“
„Jen počkej, až se potkáš se skutečným životem.“

Daně, péče o domácnost, zajištění vlastní obživy, komunikace s lidmi, komunikace se státem, přijetí na vysokou školu, získání dobrého zaměstnání. Aby se na toto monstrum připravili, krmí se děti a studenti představou, že musí dělat řadu nepříjemných věcí. Mýtus říká, že až vstoupíte do tohoto „skutečného života“, který se nachází tam mimo školu, střetnete se s něčím, na co nejste nebo nemůžete být připraveni. Dovolte mi ale popsat vám svou vlastní zkušenost, která dokazuje, že existuje jen jeden život – ten, který si sami vytváříme.

První výzvou mimo SVS bylo dostat se na vysokou školu. Začal jsem s Framinghamskou státní, kde jsem navštěvoval večerní kurz biologie. Profesora, který ho vedl, jsem neměl rád a musel jsem si chvíli zvykat na to, že se nemůžu zvednout a ODEJÍT, tak jako v Sudbury. Ale věděl jsem, co chci (stát se chiropraktikem) a nehodlal jsem se nechat tímhle pitomcem odradit. Takže jsem zjistil, co je třeba udělat, zatnul jsem zuby a prošel s C-. Přizpůsobivost je jednou z dovedností studentů SVS.

Poté jsem se rozhodl nastoupit na vyšší odbornou školu MassBay (dvouletá státní vysoká škola, v ČR odpovídá nástavbovému studiu, pozn. překladatele). Měl jsem nějaké potíže s papíry a oficiálními formuláři. Stále jsem neměl maturitní vysvědčení ze SVS a C- z biologie nestačilo na to, abych se mohl zapsat na kurz anatomie, který jsem potřeboval. Navíc si ještě před tím, než mě přijmou, chtěli prověřit můj písemný projev. (V té době jsem ještě neovládal dobře pravopis.) Na konci mého jednání se studijním proděkanem jsem se do kurzu anatomie dostal, protlačili mě na lekce psychologie, které jsem potřeboval a které byly plné, a problém s maturitním vysvědčením se vyřešil dopisem ze SVS. Takže jsem se dostal na kurzy, na které bych se technicky vzato dostat neměl, bez maturitního vysvědčení ze střední, a získal v daném semestru své první vysokoškolské áčko. Nakonec jsem na té škole učil anatomii. (Pravopis jsem stále ještě neuměl). Po letech diskuzí na prknech školní rady SVS pro mě byrokracie nepředstavuje žádnou překážku.

Ke konci mého studia na Mass Bay jsem se zapsal na Boston Shiatsu School, abych studoval čínskou medicínu. Po změně studijního plánu se pro mě a skupinku dalších studentů neotevřel předmět, který jsme potřebovali pro dokončení studia. S organizováním lekcí jsem měl zkušenost ze SVS, takže pro mě bylo naprosto přirozené vyřídit několik telefonátů a dohodnout si učitele, kteří by předmět odučili. Bylo mi jen devatenáct a mí dospělí spolužáci mi děkovali za to, že jsem jim umožnil dostudovat. Zacílená touha je jednou z dovedností studentů SVS.

Poté, co jsem ze studií na Mass Bay vytěžil všechno, co jsem potřeboval, a dokončil shiatsu školu, zbyl mi před nástupem na chiropraktickou školu ještě nějaký čas na pobyt v Japonsku. Když jsem vystoupil z letadla, nikoho jsem tam neznal. Přesto jsem procestoval křížem krážem celou zemi a při tom ještě vyučoval angličtinu. V jedné škole na ostrově Hokkaidó jsem měl dva měsíce na starost malý učitelský sbor. Vědět, jak si říct o pomoc a jak získat potřebné informace patří mezi další dovednost studentů SVS (v tomto případě jsem ještě potřeboval zjistit, JAK požádat o pomoc, ale to je jiná věc).

V roce 2000 jsem odcestoval do Atlanty, abych tu studoval chiropraxi. Studijní plán na této škole vyžaduje získat 25 kreditů za trimestr. Povídejte mi něco o šoku. Zničehonic jsem trávil víc jak 30 hodin týdně v učebnách a k tomu ve volném čase pracoval a také nabíral zkušenosti v chiropraktických kroužcích a seminářích. Jak jsem už říkal, věděl jsem, co chci a uměl jsem se přizpůsobit. Ten první trimestr byl hodně tvrdý, ale s pomocí ostatních a díky odhodlání jsem to zvládl. Ve třetím trimestru už se moje schopnosti s vyplňováním testů vyrovnaly dovednostem mých spolužáků (někteří z nich měli magisterské tituly). Mám daleko lepší schopnost naučit se a pochopit předmět než průměrný student. O fyziologii nebo biomechanice lidského těla můžu debatovat s kýmkoli.

Co se týče brigád během studií, nejvíc se mi líbilo místo plavčíka. Odtud jsem povýšil na vedoucího vodních sportů, kdy jsem dohlížel na plavčíky a školil zaměstnance (leadership je pro většinu dětí na SVS druhou přirozeností). Vyučoval jsem gymnastiku všechny věkové kategorie, plavání, doučoval anatomii, psychologii a angličtinu. (A stále jsem pravopis neuměl.) Při studiu na chiropraktické škole jsem učil v univerzitním klubu své spolužáky sakro-ocipitální techniku (chiropraktická metoda, pozn. překladatele). Vydělával jsem si také provozováním shiatsu a čínské medicíny (propagace, zdravotní konzultace, papírování a trpělivost s otravnými zákazníky představovaly jen část z výzev, se kterými jsem se musel vypořádat).

Tak kdy to začne být těžší než na SVS?! Byl jsem v půlce chiropraktických studií a vydělával si na živobytí v oboru čínské medicíny. Pracoval jsem jako asistent i jako vedoucí ve více než jednom státě a teď provozuji jedinou praxi shiatsu v Atlantě. Tak kde je ten démon nazývaný „skutečný život“? Odpověď je taková, že je to jen mýtus. SVS je tak reálná, jak jen to jde. Skutečný život je takový, jaký si ho uděláme, a život v SVS si tvoří přímo samy děti, každý den. Všechno, co děti v SVS dělají, je přípravou na to, co je čeká v životě.

První rok jsem skoro pořád hrál jen four square (jednoduchá míčová hra oblíbená v USA, pozn. překladatele). Tato hra mi dávala lekce sociologie, psychologie, fyziologie, fyziky, soudního systému, komunikačních dovedností, atd., atd. Všechny situace, se kterými jsem se při hře setkal – ať už šlo o to vypořádat se se surovým hráčem, naučit se fair play, nebo pomoci ostatním a postavit se sám za sebe – se ke mně v pozdějším životě vrátily, aby mne znovu vyzkoušely. To jsou věci, které vám SVS umožní rozvinout. Zbylé dovednosti zapadnou na své místo ve chvíli, kdy je budete potřebovat.

Pokud víte, co chcete, a dokážete se soustředit, můžete úspěšně vychodit vysokou školu. Máte-li organizační schopnosti a umíte vycházet s druhými, můžete uspět v podnikání. Až do dvanácti let jsem neuměl číst. Nebylo to důležité. Ani teď bych vám neuměl říct, co to je podstatné jméno. A nijak mě to neovlivnilo. Nikdy jsem nedělal žádný z testů S.A.T (test studijních předpokladů – pozn. překladatele) a nemám tušení, jak vysoké mám IQ. (A také stále neumím pravopis.) Jediné dovednosti, které potřebujete, jsou ty, které vás dělají silným a celistvým.

SVS dává svým žákům čas na to, aby zjistili, co chtějí od života. Už jen kvůli tomu stojí za to se tu vzdělávat. K tomu se tu ale ještě naučíte, jak to uskutečnit.

Jednou, když jsem se byl podívat v Sudbury Valley na dni otevřených dveří, vrazila do mě na chodbě holčička, nanejvýš šestiletá. Žuch! Sahala mi tak do pasu. S lehkým úsměvem jsem se nad ní sklonil se svými obrovskými 180 centimetry, abych ji trochu postrašil. Podívala se mi zpříma do očí a usmála se. V tu chvíli měla i ona 180 centimetrů a ve všech ohledech se mi rovnala. Neříkejte mi, že se tahle holčička nedokáže dostat na kteroukoliv školu, kterou si vybere. S maturitním vysvědčením, nebo bez něj. To je Sudbury Valley School.

Pokud chcete na vysokou, myslím tím opravdu chcete, potřebné dovednosti přijdou. Možná vám zabere nějaký čas dostat svou matiku do formy, doučit se fyziku. Ale když víte, co chcete, uděláte to se stejným zalíbením, s jakým jste malovali s Joanie, se stejným soustředěním, jaké jste praktikovali na hodinách jógy s Hannou, a se stejnou intenzitou, s jakou jste v soudní komisi diskutovali s Mikelem.

Může se stát, že čas od času na chodbách SVS zaslechnete větu „Já se nudím.“ Vzpomínám na to s vděčností, protože „nudím se“ ve skutečnosti znamená „hledám svůj střed.“ A až ho ten žák najde, přibude další člověk, který se dokáže celou svou bytostí soustředit na to, co dělá se svým životem. Existuje něco dokonalejšího?

Po tom všem, o čem jsem tu mluvil: stále si myslíte, že když po svých dětech budete chtít, aby chodily na hodiny matematiky a čtení, připravíte je tím lépe na vysokou školu?

Kolem svého patnáctého roku jsem začal pochybovat o užitečnosti SVS a pokoušel se srovnávat se svými vrstevníky. Kdybych tenkrát věděl o nějaké lepší škole, přešel bych tam. Patnáctiletý dokáže najít chybu na jakékoli instituci. Problém je ale v tom, že životní dovednosti je těžké měřit. Firmy se o to pokoušely, ale ve skutečnosti nelze říci, jestli má někdo život pevně ve svých rukou nebo ne. Čím jsem starší, tím lépe vidím, co se v mé škole dělo. Není dokonalá, ale potom, co jsem prošel třemi centry vyššího vzdělávání a učil nejrůznější věci, od akademických oborů až po salto dozadu, jsem zjistil, že metoda SVS je to nejlepší, na co můžete narazit. Jestli jste právě teď v ní, rozhlédněte se a přesvědčte se na vlastní oči.

Řídit svůj vlastní život je ta nejtěžší aktivita, v kterémkoli věku. Pro žáky SVS je tato dovednost samozřejmostí, protože neznají žádný jiný způsob bytí. A je to mocný způsob bytí, to mi věřte.

Život je vzdělávání. No, a vy se mu můžete postavit do cesty, nebo ho můžete nechat plynout. V mém případě ho nechali plynout, a teď není nikdo, kdo by se mi mohl postavit do cesty.

Pavel Kovařík: Jak změnit svět? A jak se stát tou změnou, kterou chceme vidět ve světě?

Pavel Kovařík na svém blogu v části Bloumání a hloubání.

Zdroj: blog autora


I.
Slýcháme to často. Chtějí změnit svět. Podnikatelé, umělci, koučové, vědci, politici.
Některým se to i daří.
Ale co vlastně znamená změnit svět?
Jak? A proč vlastně?
Přiznejme si to.
Někdy chceme měnit svět okolo sebe hlavně proto, aby to vyhovovalo nám.
Někdy je to dokonce jen pro to, abychom to byli MY, my, kdo změnil svět.
Vytvořit novou aplikaci, vydělat peníze, získat politickou funkci, napsat bestseller.
A říkáme tomu, že měníme svět.

II.
Gándhímu se připisuje citát: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“
To je krásné, že?
Šířit své poslání prostřednictvím sebe sama. Jít ostatním příkladem. Inspirovat. Ukazovat, jak se to má dělat. Aktivně vytvářet lepší svět nebo aspoň cestu k jeho dosažení.
Dlouho jsem to bral jako to nejlepší, co může člověk pro svět udělat.
Přišlo mi to jako dobrý důvod, proč něco dělat. Dokonce jako nejlepší důvod, abych dělal to, co dělat chci.
Chápete.
Gándhí mi dal požehnání stát se tím, kdo říká ostatním, co a jak mají dělat.

III.
Já vlastně nevím, jak to Gándhí myslel.
Navíc, když nad tím v poslední době přemýšlím, možná to myslel úplně jinak.
Nebo ještě lépe řečeno, on žil svůj život jinak. Nežil ho tak, aby měnil svět kolem, aby měnil ostatní lidi podle svých měřítek.
Gándhí žil tak, jak mu připadalo správné žít.
Ano, usiloval o ryze světský a nemalý cíl v podobě nezávislé Indie.
Ale nedělal to proto, aby byl ten, kdož změnil svět. Dělal to proto, že mu to tak přišlo správné.

IV.
Gándhí byl změnou, kterou chtěl vidět ve světě.
Snažil se žít pravdu. Věděl, že není dokonalý. Proto věřil, že musí být pravdivý především sám k sobě.
Co tedy znamená „být tou změnou, kterou chci vidět ve světě“?
Podle mě to není nic menšího, než měnit sebe k obrazu svému. Být pravdivý sám k sobě. Přiznat si své chyby. Žít podle svých představ o dobrém životě. To znamená být autentický. Jít cestou, která mi připadá správná. Ale nenutit ji ostatním a ani neočekávat, že mě budou následovat v mých bohulibých úmyslech.
Znamená to následovat svou vizi světa. Měnit svět prostřednictvím změny sebe sama.
Jestli to změní ty okolo, to není podstatné.
Dokonce si myslím, že by Gándhí nikoho záměrně měnit nechtěl. To by se neslučovalo s ahinsou (= princip nenásilí), která byla východiskem jeho životní filosofie.
Být změnou, kterou chci vidět ve světě, znamená v té nejryzejší podobě to, že se staneme součástí přesně toho lepšího světa, který chceme utvářet.
Staneme se nositeli našeho lepšího světa.