Projekt pomůže tisícům ohrožených dětí se vzděláváním

Částkou šest milionů korun podpořila Nadace České spořitelny projekt organizace Člověk v tísni s názvem “Krize COVID 19 a vzdělávací dráhy ohrožených dětí”. Cílem společného projektu je pomoci dětem, které se v důsledku koronavirové krize nemohou účastnit distanční výuky na stejné úrovni jako jejich spolužáci.

Primárními příjemci podpory je minimálně 500 dětí z 250 rodin Těm bude zapůjčena potřebná technika, zajištěno připojení na internet a doučování. Projekt nicméně počítá s následnou podporou dalších stovek až tisíců dětí prostřednictvím dalších vzdělávacích služeb a nízkoprahových zařízení. Podpora zahrnuje také rozšíření online dobrovolnictví a umožní nalézt dobrovolníky z nejrůznějších regionů, využít univerzity, studenty, a propojit je s dětmi v lokalitách, kde je dlouhodobě deficit této pomoci. V rámci projektu pak budou otestovány také otevřené hotspoty v lokacích s výrazným počtem obyvatel bez připojení.

„Distanční výuka v době krize v řadě případů prohloubila problémy, kterým sociálně znevýhodněné a jinak ohrožené děti čelily ve vzdělávání již před krizí,” říká Ondřej Zapletal, ředitel Nadace České spořitelny, a dodává: „Člověka v tísni vnímáme jako výrazného hráče, který má ve spolupráci s dalšími subjekty šanci na dosahování systémových změn. Tento projekt je první větší spoluprací Nadace České spořitelny s Člověkem v tísni a já věřím, že jde o první krok ke strategickému partnerství v rámci našeho nadačního programu zaměřeného na rovné šance ve vzdělávání.”

Projekt ve své první fázi reaguje na urgentní potřebu v důsledku krize COVID 19 – zajištění a umožnění vzdělávání dětí žijících v sociálním vyloučení. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu se pak bude soustředit na vyrovnání dopadů krize a stabilizaci rodin.

„Půlroční výpadek z výuky bude mít pro sociálně znevýhodněné děti citelné dopady – ať už na úrovni znalostní a dovednostní, tak na úrovni sociální,” vysvětluje vedoucí projektu Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni a uzavírá: „Na základě dlouholetých zkušeností jsme přesvědčeni, že děti budou potřebovat čas pro vyrovnání absence a stabilizaci spolupráce se školou. Největším problémům totiž děti mohou čelit právě po začátku nového školního roku. Proto považujeme za nezbytné podporu směřovat na celý nový školní cyklus.”

___________________

Nadace České spořitelny je největší bankovní nadací v ČR. Zaměřuje se především na systémové změny ve vzdělávání a v sociálním podnikání. Do podpory projektů v těchto oblastech a dalších obecně prospěšných programů investuje každý rok v průměru 60 miliónů korun.

Ministerstvo a Ucimeonline.cz pomohou 1000 škol s výukou na dálku

Zhruba tisícovce škol pomůže ministerstvo školství společně s platformou Ucimeonline.cz s výukou na dálku i technickým vybavením pro její fungování. Školy, které by mohly potřebovat podporu, úřad vybral na základě výsledků z průzkumu České školní inspekce (ČŠI). Pro učitele připravil školení k využívání platforem a vedení online výuky, potřebné rodiny budou mít k dispozici asi 1000 počítačů. Vše bude zdarma. ČTK to sdělilo tiskové oddělení ministerstva školství.

Zdroj: ČTK 13. 5. 2020

Podle ministra školství Roberta Plagy (ANO) potřebuje asi tisícovka škol technickou či metodickou pomoc, aby mohly svým žákům poskytovat kvalitní vzdělávání i při výuce na dálku. "Nejde jen o podporu v tomto pololetí, které bylo poznamenáno koronavirovou krizí, ale očekávám, že přesáhne i do dalšího školního roku. Pevně věřím, že školy tuto příležitost využijí," uvedl.

Ministerstvo hodlá svou pomoc zaměřit hlavně na školení učitelů prostřednictvím Národního pedagogického institutu. Platforma Ucimeonline.cz pak bude pomáhat nejen školám, ale i žákům a jejich rodinám s technickým řešením pro online výuku. K dispozici má zhruba 1000 počítačů, které daruje školám nebo neziskovým organizacím, jejichž prostřednictvím se dostanou do potřebných rodin. Podle koordinátorky projektu Evy Pavlíkové budou pak odborníci rodinám pomáhat i se zapojením počítače a vyškolením. Podobně pomáhají se zajištěním připojení k internetu, a to ve spolupráci s organizacemi Člověk v tísni a Nadací O2.

"Do dnešního dne o technické zprovoznění online výuky požádalo už 187 škol. Učitelům následně dáváme podporu prostřednictvím webinářů Učíme nanečisto, ve kterých expertní dobrovolníci z řad pedagogů pomáhají svým kolegům se samotnou online výukou," dodala Pavlíková. V ČR je podle statistik ministerstva 4192 základních a 1284 středních škol.

Průzkum ČŠI ukázal, že bez online komunikace se školou je kolem 11 procent žáků neúplných základních škol, na kterých je jen první stupeň, a 16 procent žáků úplných základních škol. Na středních školách jsou větší problémy v oborech ukončených závěrečnou zkouškou, kde se online komunikaci v dubnu nedařilo navázat s více než pětinou žáků. Školám se vůbec nepodařilo spojit se zhruba 9500 žáky základních a středních škol.

Žáci, kteří nekomunikují se školou online, podle inspekce buď nemají počítačové vybavení, nebo postrádají dostatečné připojení k internetu. Někteří žáci také mají nízkou motivaci ke vzdělávání nebo malou podporu ze strany rodičů. Nejsložitější situace je zejména ve vyloučených lokalitách, zjistila ČŠI.

Platforma Ucimeonline.cz je komunitní aktivitou neziskové organizace Česko.Digital a přibližně 13 spolupracujících organizací. Do projektu se zapojilo zhruba 400 expertních dobrovolníků.

Studie: Měl by vzniknout krizový plán pro opakované zavírání škol

Ministerstvo školství by společně s Ústředním krizovým štábem a dalšími orgány mělo vytvořit krizový plán pro případ opakujícího se zavírání škol. Ve své studii vydané k výuce na dálku v době epidemie nového typu koronaviru to doporučili autoři z akademického pracoviště IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR. Varovali před tím, že při delším zavření porostou mezi školami rozdíly.

Zdroj: ČTK 8. 5. 2020

Na výuku na dálku byla podle studie připravená méně než polovina škol a učitelů. "Pouze 19 procent základních škol disponovalo školním informačním systémem dostupným rodičům i žákům on-line, maximálně polovina využívala nějakou on-line platformu k výuce," napsali autoři. Chybějící počítač nebo tablet a nedostatečné připojení k internetu mohlo podle nich omezovat přístup k on-line výuce méně než desetině žáků. Technické dovednosti žáků by pro sociální nerovnosti ve vzdělávání neměly být zásadní, protože práci s informačními a komunikačními technologiemi ovládá více než 90 procent žáků, uvedli.

Podle studie bude potřeba pomoct školám, které výuku na dálku nezvládají dobře. "To buď vyžaduje kvalitní data a akceschopnost v regionech pro jejich identifikaci a následnou pomoc, anebo silné vedení z centra," píšou autoři. Případná jednotná platforma pro vzdělávání na dálku by ale mohla pro řadu škol představovat zbytečné náklady, protože pro vzdálenou výuku už nyní různé platformy využívají, uvedli.

Potřebné budou ve školách investice do počítačového a komunikačního vybavení a také do vzdělání pedagogů pro práci s ním, uvádí studie. "V investicích do techniky a infrastruktury Česko zaostává za dalšími státy EU jako Estonsko, Litva nebo Itálie," napsali autoři. V Česku by podle nich mohl vzniknout mechanismus, který by umožňoval školy sledovat a pružně pomáhat v těch potřebných.

Při kratším zavření škol na jeden až dva měsíce považuje studie za nejohroženější žáky, kteří se vzdělávání na dálku neúčastní třeba kvůli chybějící technice, nedostatku podpory z rodiny, anebo vlastnímu nezájmu. "Pro ně výpadek i pár měsíců může vést k dlouhodobému zaostávání a další ztrátě motivace a aspirací," míní autoři studie.

Zásadní je podle nich nejen výuku umožnit i žákům bez techniky, ale také se snažit zapojit nekomunikující žáky oslovením rodičů případně s pomocí terénních pracovníků. "Po znovuotevření škol lze kromě doučování přemýšlet také o letních opakovacích kurzech pro ohrožené žáky," navrhuje studie.

Školy se kvůli šíření koronaviru uzavřely 11. března. První uvolňování přišlo pro malé skupiny vysokoškoláků od 20. a 27. dubna. Od 11. 5. se v omezeném režimu otevřely základní školy pro deváťáky a střední školy pro žáky závěrečných ročníků. Ve skupinách maximálně 15 lidí mohly obnovit svou činnost i základní umělecké školy, jazykové školy a vysoké školy. První stupeň základních škol se má podle nynějšího plánu otevřít 25. května, v červnu by se mohly ve školách začít konat konzultace pro zbývající děti z druhého stupně a středních škol.

Martin Kozel: Učitelé a ředitelé si zaslouží maximální podporu a péči

Martin Kozel je spoluředitelem organizace Učitel naživo. Podílel se na přípravách programu pro budoucí učitele Učitel naživo a byl přítomen u celého rozvoje koncepce a kurikula programu Ředitel naživo pro ředitele škol a jejich zástupce.

Zdroj: Silvie Pýchová, ; výkonná ředitelka SKAV a koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka, Řízení školy 4/2020, 29. 4. 2020

Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, obor sociologie. Stál u zrodu projektů na podporu učitelů v Nadaci Depositum Bonum, jako například H-mat nebo Elixír do škol. Řediteloval občanskému sdružení Jules a Jim a je vítěz Social Impact Award s projektem Podnikavá škola. Od mala je zapáleným skautem.

Jaké změny ve vzdělávání chcete skrze aktivity Učitele naživo dosáhnout?

V první řadě nám jde o děti, protože věříme, že škola v jejich životě je určující a může jim pomoct stát se lepším člověkem. A těmi nejklíčovějšími lidmi, kteří s nimi ve škole pracují, jsou učitelé a ředitelé. To často opakujeme a tam míří naše snahy – aby učitelů, kteří to dokážou, bylo v systému mnohem víc. Také by se nám moc líbilo, aby měli lepší podmínky pro své fungování. V programu Učitel naživo se snažíme přitahovat lidi, kteří se mohou stát učitelem, na kterého pak vzpomínáte, který vás ovlivnil a nasměroval. A aby tito lidé dostali tu nejlepší přípravu, kterou mohou získat, protože si myslíme, že si zaslouží maximální podporu a péči.

Zároveň je důležité, kam pak tito lidé přicházejí a jaké podmínky tam mají. Tady je klíčovou osobou ředitel školy. Tímto směrem jde program Ředitel naživo, který míří na to, aby ředitelé měli velkou podporu v tom, aby se z nich mohli stávat pedagogičtí lídři. Pedagogický lídr myslí v první řadě na děti, na to, co se s nimi děje, a zařizuje pro svůj tým takové podmínky, aby všichni učitelé mohli spolupracovat a mohli se ve svých třídách zaměřovat na společný cíl. Učitel naživo kombinuje obě hlavní myšlenky: jak pomoct do škol dostávat skvěle připravené učitele a jak pomáhat ředitelům stávat se pedagogickými lídry, aby mohli pro učitele vytvářet co nejlepší podmínky. Aby dětem škola přinášela do života hodnotu, kterou jim přinášet může.

To je náš hlavní fokus, ale zároveň jsme si vědomi, že aby se situace pro děti zlepšila a aby se zlepšila pro všechny učitele a ředitele, kteří ve školách pracují, věcí, které se musejí změnit, je mnohem víc než příprava a podpora lídrů. Uvědomujeme si, že ne všechny změny jsou v naší moci a že si musíme vybrat – a vybíráme si něco, kde vnímáme, že můžeme mít potenciálně největší dopad. Ale velmi bychom si přáli, aby všichni, kdo na vzdělávání participují, dávali síly dohromady a spolupracovali, aby se spíše synergizovalo, než se soupeřilo.

Hodně věříme na spolupráci. I náš program je na spolupráci z velké části postavený. Když se bavíme o tom, jak se učitelé stávají kvalitními učiteli pro děti, nejlépe toho dosáhnou ve spolupráci, když na škole vytvářejí společnou učící se komunitu a mohou sdílet, co kdo dělá. A také když ve třídě vytvářejí učící se komunitu, kdy se děti učí od sebe navzájem. Stejně tak ředitelský program není jenom pro ředitele, ale pro ředitele a zástupce nebo nějakého dalšího kolegu, kterého si ředitel přivede.

Pracujeme s dvojicemi, aby se ve škole rozvíjela spolupráce na úrovni vedení, a stejně tak to děláme v naší organizaci a věříme, že je to podstatný princip i na úrovni systému. Každý aktér může přispět jenom troškou, protože systém je obrovský, a proto je potřeba, abychom dali síly dohromady. I když je náš hlavní fokus na změnu přípravy učitelů a podpory ředitelů, moc bychom si přáli spolupracovat na tom, že se bude dít daleko víc změn ve spolupráci s řadou dalších aktérů.

Jak konkrétně pracujete se školami, učiteli či fakultami připravujícími učitele?

V první řadě pracujeme se studenty, s lidmi, kteří se chtějí stát učiteli, aspiranty na budoucí učitele. Polovinu našeho programu tvoří praxe, takže intenzivně spolupracujeme též se školami, kam naši studenti chodí, konkrétně pak s učiteli, kterým říkáme provázející učitelé, a ti od nás dostávají poměrně masivní podporu. Zatřetí rozvíjíme spolupráci s univerzitami, s fakultami, které připravují budoucí učitele.

Práce se studenty má výcvikovou část, která se koná u nás, a pak část praktickou. Ve výcvikové části studenti vytvoří partu, ve které se mohou učit a cítí se bezpečně, kde mohou sdílet, což extrémně akceleruje jejich učení. Princip jsme nevymysleli my, je to poměrně známá věc, používaná v řadě zemí. Věříme, že jde o model, který se může přenášet do škol, jak na děti, tak i do sborů. Studenti odcházejí nejen s tím, že se něco naučili, ale i se zkušeností, co znamená profesní učení učitelů a jak na něm s kolegy spolupracovat.

Další důležitá věc je reflektivní cyklus, na kterém je celý program postavený. To znamená, že naši studenti jdou k dětem, zkoušejí je něco naučit a narážejí na různé výzvy, které profese přináší. S výzvami se vracejí do programu, kde své zkušenosti reflektují. Analyzují, co se děti naučily, co to znamená pro jejich práci učitele, jestli musejí něco změnit nebo jestli se potřebují naučit něco nového, aby mohli být konkrétním dětem užiteční. Dozvědí se k tomu nějaké zkušenosti ze strany lektorů, kteří u nás pracují, nebo z odborné literatury a teorií a pak se vracejí zase do školy. Takto to funguje v týdenním nebo čtrnáctidenním cyklu po dobu dvou let. To je něco, co zařizuje poměrně rychlé a hluboké učení našich studentů.

Pak je samozřejmě hodně podstatný prvek, kdo do programu vstupuje v roli vzdělavatelů, my jim říkáme průvodci budoucích učitelů. Snažíme se, aby tam byli jak lidé, kteří dobře rozumějí oboru a mají dobrý teoretický background, tak zkušení praktici, to znamená lidé, kteří řadu let učili, byli v tom úspěšní a mohou své zkušenosti přenášet dál. Důležité je, že dokážou vztahovat odborné rámce k tomu, co se skutečně studentům děje, a propojovat obory. Neučíme věci atomizovaně, nejdřív pedagogiku a pak psychologii. Všechny věci se do sebe integrují kolem situací, které naši studenti ve školách zažívají. To je způsob, kterým se dá zařídit, že i teoretické poznání je velice účinné a studenti se s ním naučí pracovat. Tak můžeme popsat základní rámce, které v našem programu využíváme.

Co se týká praxe studentů, je pro nás důležité, že k jednomu provázejícímu učiteli chodí dva studenti a tím vytvářejí učící se minitým. Hodně podporujeme, aby probíhala reflexe a společné plánování, stejně jako všechny učící se procesy, aby se toho studenti na praxi co nejvíce naučili. Zároveň intenzivně podporujeme provázející učitele, kteří dostávají vzdělávací program, mentorskou podporu a stávají se součástí komunity Učitele naživo. To je něco, co i jim obrovsky pomáhá, protože běžný učitel na školách nemá takovou rozsáhlou podporu jako naši provázející učitelé. Sami se učí tím, že sdílejí s našimi studenty své zkušenosti, a zároveň se obohacují vzájemně a dostávají podporu, kterou by měl podle mého názoru dostávat každý učitel.

A jak vypadá vaše spolupráce s fakultami?

Co se týká spolupráce s fakultami, máme teď za sebou poměrně bouřlivou vývojovou fázi, kdy jsme hledali způsob, jak vytvořit program, který dává dohromady myšlenky, které se osvědčily u nás (právě na různých fakultách) i v zahraničí. Zabýváme se tím, jak může vypadat absolvent, o kterého usilujeme, a jak můžeme sledovat, jestli se nám daří rozvíjet kýžené kompetence, nebo ne. Zároveň jsme začali spolupracovat s řadou univerzit a naším cílem je s nimi vytvářet partnerství, kde tyto zkušenosti budeme společně sdílet a budeme hledat způsoby, jak z osvědčených myšlenek udělat systémovější opatření, která se dotknou většího počtu studentů než jen těch, se kterými vše vymýšlíme u nás v laboratoři.

Aktuálně s Univerzitou v Pardubicích připravujeme nový magisterský program a s celou řadou dalších fakult se bavíme na různých úrovních, jak můžeme propojovat naše know-how a vytvářet nějaký prostor, aby šlo vizi realizovat. Významný bod naší spolupráce je, jak zařídit, aby v dnešním systému, ve kterém fakulty připravující učitele existují, bylo umožněno uskutečnit takovouto inovaci. Zatím podmínky nejsou nastaveny tak, aby se to mohlo ve velkém dít. Pro nás je tedy zajímavé spolupracovat na tom, jak podmínky posunout, aby lidé, kteří už dnes v systému jsou a dělají skvělé věci, mohli dělat víc a koncepčněji. Tímto způsobem spolupracujeme s univerzitami.

Jak je to u ředitelského programu?

V ředitelském programu je linka jednodušší, protože spolupracujeme s vedením škol. Máme teď v programu 27 zapojených škol. Program je nastaven podobným cyklem jako učitelský program. Účastníci se s námi setkávají a zároveň v mezičase něco dělají ve své škole, poté zase přicházejí, reflektujeme jejich zkušenost a opět se vracejí do školy, aby tam něco posouvali dál. Zatím máme za sebou jen tři setkání za necelý půlrok, ale jsem překvapený, jak velké posuny ředitelé a zástupci ve svých školách realizují. Mysleli jsme, že to bude mnohem pozvolnější, ale už během prvních tří měsíců řada účastníků nastartovala spoustu nových procesů ve svých školách. To je příjemné pozorovat. Náš ředitelský a učitelský program jsou dvě linky, které mají trochu jiný charakter, ale know-how se v nich překrývá.

Jaké nároky klade váš přístup na učitele?

Myslím si, že práh pro to, aby se člověk cestou Učitele naživo vydal, není moc vysoko, protože první předpoklad je, že učiteli jde o děti, že mu na nich záleží. Celý náš program je na děti orientovaný. Když někoho zajímá předmět víc než děti, pak to pro něj moc smysl nedává a tato cesta mu nebude vyhovovat. Ve chvíli, kdy mu jde o děti a předmět vnímá jako prostředek k jejich rozvoji, jako prostor, kde děti mohou růst, splnil první, základní předpoklad. A druhý je, že ten člověk se chce učit. Ve chvíli, kdy má učitel už nějaký svůj způsob, jak učí, a nemá zájem ho měnit, by pro něj program také nefungoval. Ale jakmile jsou tyto dvě podmínky splněny, je vlastně pro každého, neexistuje žádná bariéra.

Na učitele to klade nároky, které spočívají v osobní investici, že jde do procesu s nasazením, se zápalem a zaujetím a že do toho musí dát hodně času, protože naše programy jsou poměrně časově náročné. Věříme, že k hlubokým a kvalitním proměnám musí člověk dozrát, to se neděje jedním odpoledním kurzem, ale zráním, zkoušením, zažíváním, skrze diskuse s kolegy, přes procesy, které musejí trvat. Ve chvíli, kdy jsou základní procesy splněny, se to učitelům vrací. Říkají to i studenti a provázející učitelé. Ve chvíli, kdy jim opravdu jde o děti a mají chuť profesně růst, dostávají mnoho zpátky. Ve finále zisk převyšuje náklady, což je zajímavé. Dobře to můžeme vidět na skutečnosti, že naše nároky na začátku lidi odrazují, přijdou jim vysoké a bojí se, jestli program zvládnou a jestli si najdou čas. V drtivé většině případů po pár měsících fungování ti samí lidé říkají: „Já to chci, víc mi to dává, nic nezkracujte.“ To se vyplatí.

Jak se váš přístup projevuje při práci učitele ve třídě?

Na to se těžko odpovídá, protože lidé jsou různí. Pro někoho je to úplná samozřejmost, ale jenom neví jak a nemá nástroje – ty u nás může získávat, v zásadě je to ale pro něj něco úplně přirozeného. Pro někoho je celý proces velké objevování. Stejně tak je to i na školách. Drtivá většina učitelů chce být dětem užitečná, chce je něco naučit a chce, aby děti byly spokojené. Možná že někteří přestali věřit, že to jde zařídit, že se děti mohou něco naučit a zároveň být spokojené a chodit do školy rády. Možná jim ta představa přijde utopická nebo nerealistická, ale hezká je. To, co my rozvíjíme, není něco, co by nechtěli. Jenom je někdy překvapivé, jak k cíli dospět. Člověk někdy musí změnit způsob, jak k věci přistupuje, protože když vyrostl v normálním školství, vystudoval na vysoké škole a nastoupil na normální školu, přebírá způsob, jakým se pracovalo vždycky. Stále převládá direktivnější přístup k dětem, které nemají moc velký prostor o něčem rozhodovat. Málo se zabýváme tím, co se děti skutečně naučily. Vykládáme jim látku a pak jsme smutní, že jim učivo opakujeme už potřetí, a ony ho neumějí. To je hrozně frustrující. A když vám někdo ukáže cestu, jak s látkou pracovat, že si ji děti skutečně zapamatují, tak to je svatý grál, to si přeje každý. Ale znamená to, že věci přestanete dělat jako doposud. Musíte začít vytvářet nějaké jiné nástroje, nějaké jiné formy. Záleží na tom, jak má člověk co zažité, jak moc velkou má ochotu zbavit se určitých jistot, protože vždycky jde do nějakého rizika.

My v programu pracujeme s lidmi, kteří se na profesi teprve chystají, což je jiná situace, než když už někdo 20 let učí. Právě proto jsme se zaměřili na začínající učitele, protože oni nemusejí přenastavovat něco, co dlouho dělají. Je pro ně jednodušší osvojovat si nové formy práce, které potom mají větší efektivitu v tom, co se děti naučí, v čem je učení posouvá, a možná jsou dokonce ve škole spokojenější.

Když je nějaký učitel už v profesi dlouho, myslím, že to má o hodně těžší. Dylan Wiliam to přirovnává k metafoře letadla za letu. Letíte a máte na palubě pasažéry. Když zjistíte, že byste mohli letět rychleji, kdybyste měli lepší vrtuli, znamená to, že musíte odmontovat tu, kterou máte. Jenže když odmontujete vrtuli během letu, letadlo spadne. Nemůžete přestat učit a 14 dní si přemýšlet o tom, jak udělat své hodiny jinak. Když už sedíte v letadle, změna se realizuje výrazně hůř – jde to, ale vyžaduje to výraznou podporu na úrovni školy a vše trvá déle. Proto se zaměřujeme na takovou přípravu, kdy si ještě předtím, než děti nasednou do letadla, letadlo můžete postavit, můžete si ho trochu proletět, když vám špatně létá, vrátíte se s ním na letiště, opravíte, co je potřeba, a zkusíte to znovu. Díky tomu je vaše startovací pozice mnohem lepší…


Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Zuzana Hronová: Musíte se obklopit dobrým týmem a nadchnout jej pro věc, říká ředitel litoměřické Boženy

Václava Hanče ostatně není nic problém. Jde podle něj jen o to, obklopit se dobrým týmem Na Základní škole Boženy Němcové v Litoměřicích je ředitelem již čtvrt století. S digitalizací výuky tam začali pět let před koronavirovou epidemií, takže on-line režim pro ně nepředstavoval velký problém. Pro ředitele Václava Hanče ostatně není nic problém. Jde podle něj jen o to, obklopit se dobrým týmem.

Zdroj: Chytré Česko 14. 5. 2020

Václav Hanč vystudoval učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Zde ho ovlivnily dvě výrazné pedagogické osobnosti – profesoři Josef Říha a Tomáš Fiala. Po celou dobu studia účinkoval ve smíšeném sboru Pedagogické fakulty, takže kromě toho, že chtěl být učitelem, zatoužil i po práci sbormistra a po vedení vlastního sboru. „No a vždycky jsem měl takové vedoucí tendence,“ usmívá se. A tak se zrodil nadšený učitel hudební výchovy, sbormistr a později i ředitel.

Nejprve učil na běžné litoměřické základce, v roce 1992 dostal možnost nastoupit na tamní Základní školu Boženy Němcové, jež se měla stát školou s rozšířenou výukou hudební výchovy a jeho vytipovali jako garanta hudebního vzdělávání. Po dvou letech se konal konkurz na ředitele, tak se do něj přihlásil. Tehdy skončil druhý, ale když jeho protikandidát svůj zájem odvolal, oslovili jeho.

Pak už všechny další konkurzy vyhrál a „Boženu“, jak škole přezdívají obyvatelé Litoměřic, vede již čtvrt století. Za tu dobu udělal ze školy nevšední instituci, která dnes může sloužit jako příklad dobré praxe pro ty ředitele, již říkají, že něco nejde – jednou to jsou údajně příliš plné školní osnovy, podruhé zase příliš složité evropské dotace. „Jde všechno, jen se musí chtít,“ usmívá se ředitel Václav Hanč.

Mnoho ředitelů a učitelů říká, že školní osnovy jim nedávají prostor pro učení jinak, zajímavěji, protože pak by nestihli odučit předepsané. Je to ale skutečně tak, v době rámcových vzdělávacích programů?

Základem je vybudovat si kolem sebe dobrý tým učitelů a také si dát záležet na sestavení školního vzdělávacího programu. Postavili jsme si ho před lety z rámcového vzdělávacího programu tak, jak jsme chtěli. Připravovali jsme ho celý rok a každý rok jej obnovujeme a vylepšujeme, pečlivě na něm neustále pracujeme, přizpůsobili jsme si ho podle našich potřeb.

Na vaší škole se učí angličtina s rodilým mluvčím a od druhého stupně mají žáci druhý jazyk. O tom se může spoustě jiných základek jen zdát. Co děláte jinak, že se vám to podařilo?

Jedná se o disponibilní hodiny v rozvrhu, které jsme pro to využili. Nejde o žádnou hodinu navíc. Není na tom nic složitého.

Rodilého mluvčího využíváte nejen v hodinách angličtiny, ale i ve školní družině. Jak jste to dokázali?

Sháníme je těžce, ale zatím se to vždy podařilo. Jednoho máme pro výuku a druhý chodí na odpoledne do družiny, ten je hrazen ze šablon Evropské unie.

Díky evropským dotacím si také můžete dovolit tandemovou výuku matematiky. Jaké s ní máte zkušenosti? Mnoho ředitelů říká, že tandemová výuka je v Česku nerealizovatelná, protože chybí tisíce učitelů, tak jak by mohli „plýtvat“ dva učitele na jednu hodinu…

Učitelé matematiky se shánějí opravdu těžce. Již dva roky poptáváme nového vyučujícího. K zajištění tandemové výuky využíváme také šablony Evropské unie. Tandemovou výuku jsme v minulosti měli v celé škole, kdy každá třída měla jednou za určitou dobu tandem. Osvědčilo se nám to, byli nás dokonce vyfotit z ministerstva, když dělali publikaci pro šablony. V současné době máme tandemovou výuku mezi prvním a druhým stupněm. Učitel z druhého stupně chodí na tandem do páté třídy, učitelka z páté třídy chodí na tandem do šesté. Pro děti to znamená zajímavé propojení obou stupňů, pro učitele je to poučné pro sebevzdělávání, pracují na sobě, připravují a hodnotí hodiny společně.

Řada učitelů a ředitelů šablony s evropskými dotacemi nevyužívá. Říkají, že je s tím příliš mnoho práce a papírování a že je to hrozně složité a zdlouhavé. Jaké s tím máte zkušenosti vy?

Máme s tím zatím jen dobré zkušenosti. Musíte dodržet všechny podmínky, danými šablonami stanovené. U nás je má na starosti můj zástupce Martin Hrdina, který sleduje aktuální vývoj kolem nich. Já vždy něco vymyslím, čím bychom se mohli jako škola posunout, on řekne, co je realizovatelné a jak.

Z dotací hradíte i využívání odborníků při výuce. Jak to probíhá?

To probíhá ve školní družině, kterou se snažíme vést co nejkreativněji, aby to nebylo jen hlídání dětí. Žákům se odtamtud kolikrát ani nechce. Vychovatelky proto vymýšlejí, co všechno by šlo dělat. Seznamují je třeba s různými profesemi, přišla tam například kadeřnice a ukazovala, co její profese obnáší, po souhlasu rodičů udělala dětem účesy. Nyní mají objednaného pekaře ze zdejší pekárny.

Máte i badatelský klub a klub zábavné logiky, co to je?

Badatelský klub je také ve školní družině, žáci tam dělají dětské vědecké pokusy, jedná se o hravé základy fyziky a chemie. Klub zábavné logiky je pro druhý stupeň, vyučuje ho mladá paní učitelka matematiky a fyziky – řeší logické hry, hrají strategické deskové hry a řeší strategie různých her. Jako rozvoj logického myšlení je to báječné.

Ve výroční zprávě města Litoměřice za rok 2019 se na stránce věnované vaší základní škole píše, že pro výuku a komunikaci využíváte moderní výukové aplikace od Googlu a také internetový školní systém Edupage. Čili vaše škola tak trochu předběhla dobu a nezavádí tyto platformy až nyní při nucené výuce na dálku kvůli koronavirové epidemii.

Tyto bezplatné aplikace Googlu pro školství využíváme už asi pět let. Naší výhodou pochopitelně je, že můj zástupce Josef Kupka působí jako vedoucí oblastní metodik ICT, takže pomáhá i dalším školám s digitalizací vyučování a v posledních týdnech tedy hlavně se zaváděním distanční výuky. Nejdříve působil jako konzultant na Litoměřicku, nyní už v celém Ústeckém kraji. Naše děti mají od páté třídy u Googlu své účty, učitelé využívají už několik let Google Classroom, nejvíce v hodinách informatiky. Máme tři počítačové třídy, jednu s klasickými počítači a další s Chromebooky, což jsou zjednodušené notebooky. Celá škola je již také několik let zvyklá používat komplexní informační systém Edupage, kterým jsme nahradili Bakaláře. Edupage nám přijde přehlednější a vystavěný ideálně pro potřeby naší školy, nabízí i řadu nových funkcí.

Přechod na on-line výuku tedy pro vás asi nebyl moc složitý. Jak probíhal?

Myslím, že jsme si rychle stanovili priority, způsoby a podmínky distančního vzdělávání. Až později jsme si z materiálů ministerstva ověřili, že tam vše potřebné máme. Kolega Josef Kupka uspořádal pro naše učitele školení, naučil je používat videokonference v aplikaci Hangouts Meet, kde se mohou potkat s celou třídou na on-line výuce. Proškolil je také na používání internetové tabule Jamboard od Googlu. Učitelé mohou sdílet svou obrazovku a v tomto programu psát a vkládat obrázky. Hlavně šlo o to, abychom se rychle rozkoukali. Věděli jsme, že od nikoho nemůžeme čekat nějaké rady, a chtěli jsme pro naše žáky zajistit, aby výuka pokračovala dál v nějakých přijatelných podmínkách. Urychleně jsme si zavedli s učiteli on-line poradu a na web podpory jsme jim dali materiály. Po týdnu jsme už zaváděli on-line výuku a jedeme ji celou dobu.

Jakým způsobem máte koncipovanou on-line výuku na prvním stupni? Protože mnoho škol tvrdí, že to nejde, že si tak malé dítě samo s technikou neporadí.

Na prvním stupni hodně spolupracujeme s rodiči. Jsme sice velká škola, máme téměř 500 žáků, ale s rodiči udržujeme intenzivní vztahy a s mnohými se velmi dobře známe. Udělali jsme to tak, že jsme nejprve proškolili učitele na druhém stupni a zavedli on-line výuku tam. Po 14 dnech mimořádného stavu jsme začali zavádět on-line výuku i na první stupeň, protože kontakt s pedagogem je nenahraditelný. Viděl jsem paní učitelku, jak se poprvé spojuje se svými prvňáčky, a bylo to opravdu velmi roztomilé. Na první hodinu jsme samozřejmě oslovili rodiče. Poprosili jsme je, aby tam byli spolu s dětmi, ukázali jim, jak se aplikace spouští, jak se zapíná mikrofon. Nyní už děti fungují převážně samy.

Baví je on-line výuka?

Jsou na ni natěšení. Učím tak i hudební výchovu a spokojeni jsou žáci i rodiče. Čtou si na dálku ve slabikáři, ukazují ho na obrazovce, všechno jde. A nyní nás čekají přes Hangouts Meet i rodičovské schůzky.

Vaše škola nabízí také on-line doučování. Jak probíhá?

Máme ve škole asistentky pedagoga, určené dětem s obtížemi, které potřebují zvláštní péči. Asistentky mají také přístup do školního systému, přes něj se připojují podobně jako učitelé a mají s dětmi nějaké hodiny navíc, případně odděleně od třídy. Probírají látku pomalejším tempem a něco jim dovysvětlují.

Neřešili jste problémy s rodinami, které nemají potřebnou techniku či internetové připojení?

Jelikož jsme žádanou školou v centru města, tak sociálně slabé rodiny v podstatě nemáme. Ale máme tu vícečetné rodiny, které neměly vybavení pro tolik dětí. Třídní učitelé dostali za úkol zjistit, jaký je stav, a zapůjčili jsme jim dohromady asi dvacítku Chromebooků.

Dětem se snažíte zpříjemnit domácí studium a sociální izolaci i pořádáním soutěží. Jak se to osvědčuje?

Využíváme služeb asistentky pedagoga Miloslavy Ladové, která se mnou spravuje facebookové stránky školy. Nejdříve jsme vyhlásili výtvarnou soutěž, přišla nám spousta krásných uměleckých děl, pak jsme pořádali hudební soutěž a přišlo nám přes padesát videoklipů většinou výborné úrovně. Něco natáčeli rodiče, něco si natáčely děti samy. Jeden prvňáček se natáčel sám a stíhal bubnovat do sešitu, dirigovat i zpívat. Byl úžasný, dostal zvláštní cenu poroty. Potom následovala fotografická soutěž a nyní probíhá literární. Jsou do ní zaangažováni všichni učitelé češtiny a žáci jim posílají příběhy a básně na téma naší školy nebo našeho města.

Tak to jdete trochu ve stopách Boženy Němcové, podle níž se škola jmenuje, neboť sídlí ve stejnojmenné ulici. Ostatně vaší škole se v Litoměřicích říká „Božena“…

Město Litoměřice má 25 tisíc obyvatel a dost se tu známe. A naše škola je prostě mezi obyvateli známá jako Božena. My i ten náš školní vzdělávací program máme nazvaný jako „Božena – harmonická škola“. Harmonie je soulad a i hudební disciplína, takže se nám do toho promítá vše, co je pro nás důležité – harmonický rozvoj osobností našich žáků.

Co vám ve výuce na dálku nejde? V čem máte slabiny?

Museli jsme na začátku pohlídat ty, co se nepřipojili a zaúkolovali jsme je jiným způsobem. Ale i je jsme již po technické stránce vybavili. Pak jsme také řešili, že zejména starší žákyně se nechtěly připojovat na kameru, nechtěly být vidět, že nejsou doma upravené. Tak jsme jim vysvětlili, že paní učitelka je také na kameře a také si kvůli tomu musí přivstat, tak ať si také přivstanou a upraví se a nalíčí. A že i doma je dobré chodit upravený.

Mnoho tříd jede on-line hodiny pouze přes audio, bez videa – některé školy se mimo jiné obávají, že by si žáci pořizovali záznamy, fotili si či natáčeli učitelku nebo spolužáky…

Já i moji kolegové víme, že můžeme být nahráváni a musíme na to být připraveni. Respektujeme, když někdo kameru nemá. Ale jinak jsme rodičům vysvětlili, že my učitelé jsme také na kameře a že se dá s třídou lépe pracovat a komunikovat, když se všichni vidíme. V Hangouts Meet mám mřížku, kde vidím celou třídu, při hodině se žáci normálně hlásí a já je vyvolávám.

Na škole máte dívčí i chlapecký sbor. Jak se vám s nimi podařilo proniknout na mezinárodní scénu a začít z ní vozit úspěchy?

Já jsem dirigentem chlapeckého sboru Páni kluci a kolega Roman Pallas vede Puellae cantantes. S Pány kluky jsme se účastnili mezinárodních přehlídek a soutěží, odkud jsme si přivezli řadu stříbrných a zlatých medailí. Oba sbory se účastnily opakovaně i Světových sborových her, což je jakási olympiáda sborů, odkud mají stříbrná a zlatá ocenění. My s kluky v open kategorii a dívčí sbor, který patří k evropské sborové špičce, v kategorii champions. Sbory jezdí do různých zemí světa včetně Afriky a Ameriky. Také naše škola pořádá svůj sborový festival, na kterém jsme v průběhu let přivítali řadu vynikajících sborů z Česka i Evropy, Ameriky a Asie.

Kde se vezmou v Litoměřicích takhle úspěšní zpěváci?

Když jsem do školy nastoupil, fungoval ve škole jeden sbor, Plamínek. Z něj potom vznikly Puellae cantantes a já jsem poté založil chlapecký sbor. Děti mají sborový zpěv ve školní výuce, ale věnují zkouškám spoustu dalších hodin mimo rozvrh. Každý sbor má pět oddělení od předškolní přípravky až po dospěláky. Nechodí sem jen naši žáci, ale i vybrané děti z ostatních zdejších škol. Ty nám vycházejí vstříc, aby jejich žáci mohli vše potřebné absolvovat. Navíc každý sbor má svůj spolek, který zajišťuje sbor materiálně – Klub přátel chlapeckého sboru Páni kluci a občanské sdružení Puellae cantantes. Výjezdy do zahraničí jsou velmi nákladné, naprostou většinu hradí rodiče. Jsme také velmi rádi, že máme podporu v našem městě a Ústeckém kraji. Například rozpočet na Jihoafrickou republiku, kde jsme se účastnili olympiády pěveckých sborů, byl přes milion korun. To byla ale naprosto výjimečná akce.

Na škole také funguje aktivní spolek rodičů, máte certifikát Rodiče vítáni od organizace EDUin, který dostávají školy otevřené a vstřícné rodičům. Jaké postavení u vás rodič má?

Rodiče jsou pro nás základ, o který se opíráme. Velmi úzce s nimi spolupracujeme. Nepořádáme pouze rodičovské schůzky, ale alespoň dvakrát ročně nějaké akce pro děti a rodiče. Třídní učitelé chodí se svými žáky a jejich rodiči na výlety, opékají buřty. Někdy se jen sejdou v parku a povídají si, a nebo pořádají nějakou společnou dílnu. Tím se mnohem lépe poznáme a snadněji se pak řada věcí řeší. Mně teď velmi často chodí žádosti o potvrzení ošetřovného, aby mohli rodiče zůstat v době uzavření škol s dětmi doma. A často jsou v tom e-mailu připojena i ještě moc pěkná slova ke škole, což mě hrozně těší. Myslím, že naše vztahy s rodiči jsou opravdu velmi pěkné.

Zaujalo mě také, že vaše škola má venkovní učebny. Jak vypadají a jak se v nich učí?

Máme nově zrekonstruované venkovní hřiště s umělým povrchem. A při té příležitosti jsme si nechali rekonstruovat i dvě venkovní posezení pro děti. Jedná se o jeden přístřešek a jedno nekryté sezení, které výborně slouží jako venkovní učebny. Máme tu také jezírko s rybami a "arboretum", v němž mají všechny stromy svůj popisek. Děti sem mohou chodit i o velké přestávce nebo jen tak relaxovat po škole.

Na učení venku panují dva zcela odlišné názory – jedni říkají, že děti se vůbec nesoustředí a jen koukají „kde co lítá“, druzí zase, že se jim okysličí mozek, pookřejí a jsou v hodině aktivnější. Co si o tom myslíte?

Všechno s mírou. To si prostě vezmete nějakého Míru s sebou, a on to všechno zařídí. Ne, to si dělám legraci. Důležité je zvážit, kdy taková hodina bude přínosem a kdy ne, aby nešlo o ztracený čas. Když je v létě například už hodně teplo, tak se tam žáci cítí příjemněji než uvnitř.

Když vás tak poslouchám, mám pocit, zda v tom jezírku nemáte zlaté rybky, které vám plní všechna přání na počkání…

No jistě, jsou to zlatí karasi. Ne, ne, žertuji, jsou to červení karasi a vše si musíme zařídit sami. Všechno se daří jen tehdy, když správně funguje celý tým – mí zástupci, na něž se můžu spolehnout, a tým mých učitelů, kteří se nechají nadchnout pro věc. A síla tohoto fungujícího dobrého týmu se pak právě projeví v dobách krize, jako je tato. Nemám tu teď jediný problém, i třeba učitelky v předdůchodovém věku si uvědomily, že je potřeba zapojit moderní technologie do vyučování a vzaly to za své.

Ale určitě musí existovat něco, co byste ještě rád zlepšil, na čem byste rád zapracoval…

Ano, naše škola je taková krásná novoromantická budova s věží a má velké půdní prostory. V nich bychom v budoucnu rádi viděli dvě multifunkční učebny. Je to takové naše velké přání na zřizovatele, doufáme, že se toho dočkáme.

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí. Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti

„Znalosti jsou dnes naším největším bohatstvím. Lze je však získat jen prostřednictvím důkladného vzdělání… Tato kniha se opět zaměřuje na to podstatné a poskytuje čtenářům šíři základních vědomostí.“ (Roman Herzog, bývalý německý prezident)

„Schwanitzova kniha je velmi čtivá a jeho vyprávěcí styl je uchvacující. Tomu nahrává nejen jazyk, jímž je kniha psána (a přeložena ). Pomáhá tomu i způsob, jakým během výkladu autor prakticky ukazuje, že vzdělanost nezahrnuje jen znalosti izolovaných jednotlivostí, ale vyžaduje porozumění faktům takovým způsobem, který umožňuje (často nečekané) propojování zdánlivě nesouvisejících fenoménů.“ (Petr Najvar, Pedagogická orientace)

Naše vzdělání prochází v současnosti hlubokou proměnou a všeobecně je v západní kultuře již delší dobu pociťována krize vzdělávacího systému, případně úpadek klasického vzdělání. Práce Dietricha Schwanitze se pokouší reagovat na tuto situaci a nově stanovit, co je základem naší vzdělanosti.

V první části, nazvané Vědění, skicuje autor obrysy klasické vzdělanosti. Dějiny Evropy představuje jako velký příběh od antiky přes utváření evropských států ve středověku až po modernizaci, revoluce a velké katastrofy 20. století. Provází nás rovněž literaturou, uměním, hudbou, filozofií, ideologiemi, teoriemi a vědeckými obrazy světa.

V druhé části, nazvané Znalosti, se zabývá komunikací, „infrastrukturou vzdělanosti“, například řečí, světem knih a novin. Dietrich Schwanitz zde pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, a zejména o způsobech, jak vědění používat.

Kniha tedy není prvoplánově koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými „informacemi“ obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat a kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné.

Schwanitzova encyklopedická práce vyšla od doby svého vzniku v roce 1999 už ve více než třiceti vydáních a byla přeložena do řady cizích jazyků. Česky vychází od roku 2011 již ve třetím vydání (vydalo nakladatelství Prostor).

„Teprve Dietrich Schwanitz pojal Evropu jako celek. A hned ji vidíte zcela jinou. Břitké autorovy velice objektivní postřehy začínají perfektními úvahami o mizerném školství vůbec… Čte se jako detektivka, místy sice smutná, ale zároveň optimistická, protože velice objektivně ukazuje, proč se mnohé stalo a jak z toho ven. Kdybychom chtěli naše znalosti a vědomosti přirovnat k lodi, tato kniha by rozhodně měla úlohu kormidla.“ (Petr Anderle, Neviditelný pes)

Další informace a ukázku najdete ZDE.

Dominik Dvořák: Co teď, a co příští školní rok?

I když většina škol a učitelů teď řeší nejbližší dny a týdny, nabízíme několik námětů ze zahraničí, jaké alternativní střednědobé plány jsou diskutovány pro postup nejen v současné době, ale také pro příští školní rok.

Zdroj: blog www.vzdelavacipolitika.cz 5. 5. 2020

Podobně jako v Česku i ve světě řada odborníků poukazuje na to, že současná situace zvětší znevýhodnění žáků, kteří mají horší podmínky k učení v důsledku sociokulturního handicapu. Organizace INSA upozorňuje kromě toho na zvýšené ohrožení úzkostných žáků, které může absence pravidelného denního rytmu nebo přemíra domácích úkolů rozhodit natolik, že vůbec nebudou schopni se učit a úkoly vypracovávat.

Zvýšenou úzkost, která obecně zhoršuje učení, lze v době pandemie a karantény předpokládat u většiny žáků a rodin. Rodič by měl dítěti poskytovat emoční oporu při zvládání náporu práce, být koučem, ale nepsat úkoly za něj. Pro žáky s nějakým typem školní fobie nebo pro oběti šikany může být současná situace paradoxně výhodnější, ale návrat do normální školy bude o to obtížnější. Většina žáků se asi dnes už zpět do školy těší, ale je třeba myslet i na ty, kdo se ho z nějakého důvodu obávají.

I když běží on-line výuka, dosavadní výzkum ukazuje na její nižší účinnost ve srovnání s tradiční podobou práce základních a středních škol (byť data jsou značně omezená). Ve Spojených státech amerických je poměrně rozšířená forma letních prázdninových táborů s doučováním, která by mohla problém zmírnit, ale letos se asi nevyužije kvůli epidemiologické situaci.

Podle významného think tanku Brookings by se proto měly s předstihem začít upravovat tematické plány tak, aby se příští školní rok znovu probralo učivo, které letos někteří žáci nezvládnou kvůli přerušené výuce. Uvažuje se dokonce o tom, zda by někteří nebo všichni žáci neměli opakovat celý ročník. Každopádně nejen letošní jaro, ale i začátek příštího školního roku bude náročný. V našich podmínkách možná bude vhodné na čas „vypnout“ školní vzdělávací programy, aby se jimi učitelé nemuseli příští rok řídit.

Svá doporučení pro on-line výuku i psychologickou podporu dětí připravily také hlavní mezinárodní organizace:

UNESCO: https://en.unesco.org/covid19/educationresponse/solutions
OECD: https://read.oecd-ilibrary.org/view/?ref=126_126988-t63lxosohs&title=A-framework-to-guide-an-education-response-to-the-Covid-19-Pandemic-of-2020
Světová banka: https://blogs.worldbank.org/education/educational-challenges-and-opportunities-covid-19-pandemic
Síť organizací zabývajících se vzděláváním za mimořádných situaci: https://inee.org/covid-19/resources

Co si o tom myslíte vy? Bude se muset zjistit stav (zda a jak?) a najít včas nějaké řešení? A co když přijde druhá vlna? (JHá)


Čtěte dále:

David Greger: Existují i jiné cesty než plošné uzavření škol, říkají světoví epidemiologové!

„Vyzkoušejte slovní hodnocení místo známek,” vybízí Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol

Koronavirová krize přiměla české školství k velkým změnám během krátké doby. Nutnost zavřít školy rozhýbala distanční výuku a vyvolala plno otázek na to, jak bude vzdělávání vypadat po skončení výjimečného stavu. Po zavedení online formy učení vylétá další vlaštovka – možnost škol využít k hodnocení dětí místo známek slovní zpětnou vazbu

„Ve ScioŠkolách je tato forma hodnocení součástí běžné praxe, možnost využít ji i v ostatních školách velmi podporujeme a v případě zájmu se rádi podělíme o to, jak takové hodnocení probíhá v našich školách,” popisuje Ondřej Šteffl a dodává, že je to samozřejmě jedna z několika cest, jak lze slovní hodnocení žáků uchopit.

Důvodů, proč právě v tomto pololetí neznámkovat je několik. „Děti byly ve škole tak krátkou dobu, že dávat jim za toto období na vysvědčení známky, je nesmysl”, kroutí hlavou Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol. „Co když někdo zrovna v únoru a březnu, kdy se ještě chodilo do školy, onemocněl, nebo prožíval těžké období? Nepovedla se mu písemka, neodevzdal jeden domácí úkol? Za normálních okolností by ještě měl šanci známku napravit, ale teď by měla významně ovlivnit jeho vysvědčení. To mi připadá demotivující a vcelku nespravedlivé,” vysvětluje.

Ruku v ruce s tím Šteffl doporučuje alespoň pro toto pololetí využít možnosti slovního hodnocení. „Ve ScioŠkolách se nám hodnocení formou zpětné vazby neustále osvědčuje. Takové formě hodnocení děti mnohem lépe rozumí, chápou, že je nikdo nesrovnává se zbytkem třídy a v konečném důsledku je to motivuje k tomu na sobě dál pracovat a rozvíjet se,” popisuje Šteffl a dodává, že o své zkušenosti se ScioŠkoly rády podělí s širší veřejností, bude-li o to zájem.

„Vidím slovní hodnocení jako smysluplné, protože dokáže vyjádřit, co dítěti jde, kde jsou jeho silné stránky a naopak zvážit, kde dítě zaostává, kdy a za jakých podmínek dítě chybuje, může obsahovat různá doporučení a hlavně by mělo dítě povzbudit k další práci. Líbí se mi, když je psané tak, že mu i samotné dítě rozumí, je tak přínosné hlavně pro něj, nejen pro rodiče,” popisuje slovní hodnocení Kateřina H., maminka ScioŠkolačky z Prahy 13. „Ze slovního hodnocení lépe poznám, co se mi povedlo, v čem a jak jsem se zlepšil, co bych ještě zlepšit měl a také lépe rozumím tomu, co, proč a jak učitel hodnotí,” popisuje Eduard, který je ve 4. ročníku ve ScioŠkole na Praze 6.

Slovní hodnocení je dle zákona zcela rovnocennou alternativou ke známkám, a to na základních i středních školách. „Je jen na škole, kterou formu zvolí. Možná je i kombinace obou přístupů” ujišťuje Jan Kaczor, odborník na školské právo společnosti Scio. Ministerstvo navíc počítá s tím, že školy pro toto pololetí mohou přijmout zvláštní pravidla pro hodnocení. „Není tedy žádnou chybou, pokud škola, která běžně známkuje, v tomto pololetí zhodnotí žáky slovně, pokud k tomu přijme příslušná pravidla” ujišťuje Kaczor.


Jak by takové slovní hodnocení mohlo a mělo vypadat?

„Zásadou je užívat popisného jazyka. Nehodnotit osobnost dítěte, ale popsat, co se mu za uplynulé období dařilo a vyzdvihnout jeho úspěchy. A nastínit mu také možnosti dalšího rozvoje do budoucna,” popisuje Jana Codlová, ředitelka ScioŠkoly, jak by slovní hodnocení vypadá ve ScioŠkolách. Podrobnější ukázku slovního hodnocení ve ScioŠkolách Vám posílám v příloze.

Společnost Scio připravila školám zdarma k použití vzor pravidel pro hodnocení výsledků vzdělávání, který po úpravě na podmínky konkrétní školy a schválení školskou radou umožní namísto známek hodnotit žáky slovně. Naleznete jej ZDE.

Václav Trojan: Zkušenosti s uzavřením škol i distančním vzděláváním

V květnovém vydání časopisu Řízení školy bude věnován velký prostor uzavření škol, distančnímu vzdělávání a všemu, co tato zajímavá doba přináší. Dovolte utřídění názorů převážně ředitelů škol, kteří se podělili o svoje zkušenosti…

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 15. 4. 2020

Nikoho z nás před pár týdny nenapadlo, co budeme nyní prožívat. Najednou jsme v situaci, kdy se běžné věci staly nedostupnými, a naopak něco dříve nepředstavitelného se stalo každodenní realitou. Školy jsou zavřené, dětem chybí každodenní kontakt s jejich vrstevníky, rodiče zjišťují, že tak často znevažovaná učitelská práce vůbec není jednoduchá.


Rychlé reakce v době, kdy bylo informací málo

Později bylo mnoho zbytečné kritiky, co měly školy dělat, jak reagovat, ale vzpomeňme na začátek, kdy skutečně nikdo nic nevěděl…

„Pokud pamatujete, situace se měnila každou minutou, zpřísňovaly se podmínky, nikdo se nechtěl moc potkávat, někteří se vraceli ze zahraničí a měli nařízenou karanténu, někteří neměli, ale chtěli raději zůstat doma. Shodli jsme se, že se sejdeme v malých skupinkách (ideálně předmětové party), dáme hlavy dohromady a vše sneseme zpět ke mně jako řediteli. Brzy jsme si založili pro všechny pedagogy

také WhatsApp skupinu na sdílení rychlých tipů, ale i receptů, vtípků a osobních fotografií, která nás dodnes drží v optimistické náladě.“

Přitom školy to oficiálně věděly mezi posledními…

„Nemohu zavřít školu na základě textu na seznam.cz. Ano, vím, že to bylo i na Facebooku, ale je skutečně nutné vyčkat na stanovisko ministerstva – to dorazilo později také, tudíž od středy zavíráme. Vyvstává logický dotaz: Co budeme dělat…? Všichni přirozeně očekávají, že já vím, a já skutečně nevím. Sděluji kolegům – Zítra do práce nechoďte, konejte činnost související z domova a vyčkejte na podrobnosti, ozvu se během středy. S čím se ozvu, zatím vůbec netuším.“

Zkraje šlo o vytvoření rámce, základního obrysu práce v nových podmínkách.

„Proto jsme se shodli na tom, že máme tři základní premisy. Vše, co budeme dělat, musí dávat smysl. Jakákoliv instrukce jdoucí k rodičům či k žákovi musí být pochopitelná, srozumitelná a přehledná, nebudeme se ukvapovat, necháme si čas a přidávat nové druhy práce budeme postupně.“


Rozdíly se prohlubují

Velice rychle si školy začaly uvědomovat, že tato doba zvýrazní rozdíly mezi dětmi a jejich rodinami – připojení na internet, vybavení, podpora rodičů, ale i věci, o nichž moc nechceme slyšet – chudoba rodin, peníze, hlad dětí (obědy zdarma jich zase nečerpalo tak málo…). Důležité bylo zjistit za pochodu co nejvíce informací o všech dětech a jejich podmínkách.

„Při mapování situace v rodinách třídní učitelé zjistili, že některé rodiny se ocitly ve velmi obtížných životních podmínkách, a to napříč profesemi a vzděláním. O práci přišla ze dne na den tlumočnice samoživitelka i taxikář – živitel početné rodiny. Další rodině hrozí ukončení nájemní smlouvy a rodině se třemi dětmi nezbývají finanční prostředky na jídlo, a tak získává potraviny z potravinové banky. Je pochopitelné, že v těchto podmínkách je vzdělávání v té podobě, jak ho většinově známe, nerealizovatelné. Učitelé se obracejí na organizace, které pomáhají rodinám v nouzi, poskytují jim právní poradenství, doučování v rodinách a další.“

„Třídní učitele jsme se zástupkyní instruovali: Vytvořte si seznam dětí ohrožených neúspěchem při tomto způsobu vyučování (např. slabé rodinné zázemí, nepodpora, nedostatek intelektu, nepřítomnost rodiče doma – např. záchranáři – anebo třeba i více sourozenců či malý byt).“

„Nezapomínejme také, že na druhé straně školy na dálku jsou i děti a rodiny, které z mnoha důvodů nemají na domácí výuku podmínky. Třeba nemají pracovní stůl. Nebo knihovnu. Nebo nůžky, barevný papír a čtvrtky. Nebo jsou cizinci.“

Dosud nezazněla jiná informace – rozdíly jsou i mezi učiteli. Nejen ve schopnostech či ochotě rychle reagovat, ale i ve vybavení. Starší telefony s malými tafiry, počítač bez kamery či zvukové karty – o těchto věcech je také potřeba mluvit.


Spolupráce napříč skupinami

Lépe by fungovala jistě tam, kde byli lidé zvyklí spolu otevřeně komunikovat. Nejen ze školy ven, stejně tak uvnitř školy. Ukázalo se, že tolikrát popisované sdílení pedagogického procesu, informací, způsobu práce či zadávání úkolů nejsou prázdné termíny.

„Rodiče se stali ještě významnějšími partnery při vzdělávání svých dětí, než tomu bylo dříve, proto je dle mého názoru komunikace s nimi jedním z důležitých pilířů vzdělávání v tomto čase.“

„Spolupráce mezi učiteli nikdy nebyla lepší, spolupráce s rodiči také ne, a když vidím, že i učitelé 65+ instalují statečně všechny aplikace, učí se sami za pochodu, online vedou třídu prvostupňových žáků, vysílají, sdílejí a virtuálně komunikují, cítím skutečně hrdost. Naše školství stojí na silných lidech, nevzdáváme se, učíme a společně to prostě zvládneme.“

„Rozdíl mezi prvním a druhým stupněm je výrazný především v digitálních dovednostech žáků, a čím nižší ročník, tím více se zapojují rodiče (a tím pádem se musí dávat velký pozor, aby pracující rodiče nebyli přetěžováni a školu s dětmi zvládali).“


Sjednocování požadavků

Po nalezení optimálních komunikačních kanálů přišel další uzlový moment – hledání stejného či podobného nástroje, ošetření přetěžování žáků a sdílení poznatků uvnitř pedagogických týmů.

„Poměrně brzy se podařilo nastavit komunikaci se žáky a rodiči a začaly se hledat sjednocující cesty. Jednalo se o dva směry: sjednotit výuku v jednotlivých ročnících v rámci předmětů a také zajistit objem učiva, který je pro žáky (a často i rodiče) akceptovatelný.“

„Zároveň jsem prosazovala jednotný systém, nechtěla jsem, aby každý učitel používal něco jiného a hledal svoji individuální cestu, to by pak znamenalo další zátěž pro žáky i rodiče, nutnost sledovat mnoho aplikací a komunikačních kanálů.“

Učitelé se i v době uzavření škol scházeli osobně či online a uvědomovali si nezbytnost výměny informací…

„Výsledkem setkání pedagogů bylo mnoho vzájemné inspirace k vedení výuky i úprava nastavených pravidel (dávání zpětné vazby žákům, využití týdenních plánů a portfolií, diskuse o formách získání zpětných vazeb od rodičů, využívání nástrojů podpory atd., abychom zachovali transparentnost a měli ve všech třídách k výuce pokud možno jednotný přístup.“

„Dále jsme ve škole zavedli sdílený dokument, do kterého jsme zahrnuli poznámky z ohlasů a připomínek všech učitelů – co děláme, co nás tíží, jak jsme vyřešili nějaký problém. Do něj mají přístup všichni, a mohou tak reagovat na jednotlivé podněty nebo se jen nechat inspirovat.“


Práce doma a její hodnocení

Jak hodnotit práci žáků doma? A lze to vůbec? Tyto otázky se objevily záhy. Učitelé začali v týmech diskutovat o tom, je-li vůbec hodnocení nutné a smysluplné. Klasické vzorce a postupy najednou přestávaly platit.

V první chvíli došlo na hodnocení práce doma, kdy se vůbec nemusí jednat o práci dětí…

„Na hodnocení je čas. Stejně nevíme, jak to vlastně s hodnocením domácí práce je. Nejspíš nijak. Proč chceme vlastně dávat známky za domácí práci? Komu? Poskytujme zpětnou vazbu a formujme. Až přijdeme do školy, můžeme zase hodnotit školní práci.“

„Smyslem není zadávat, přetěžovat, ale udržet v této mimořádné době silnou emoční vazbu dětí se školou, uchovat sounáležitost učitele a žáka. Vše máme založeno na samostatnosti, odpovědnosti dítěte. Nejde nám o výsledky, ty jsou statické, pomíjivé. Jde nám vždy o vytvoření vazby dítěte k činnosti – k učení! Žáky hodnotíme pouze za úkoly, které vypracovali. Vyučující používají převážně formativní způsob hodnocení, ukazují žákům cesty a poskytují zpětné vazby.“

„Ruku v ruce s tím se znovu otevírá téma hodnocení. Když zadám kreativní úlohu, kde děti mohou odpovědět různě, mám vůbec právo pak jejich práce porovnávat?“


Co s tím?

„V plné nahotě a v přímém přenosu do obývacích pokojů se dnes ukázalo, že dostatečné digitální dovednosti pro řízení výuky na dálku má jen část učitelů. Ostatní teď mají problém. Ve skutečnosti ale čelíme spíše jiným problémům a současná situace přináší i netušené příležitosti.“

„Zásadní výzvou dneška je pro učitele nutnost změnit zaběhlé způsoby vzdělávání v nových podmínkách, a to během bezprecedentně krátké doby. Přenést tradiční výuku ve stejné podobě do prostředí online totiž nejenže není efektivní, ale často to ani nelze. Příprava na digitální výuku musí být pečlivější, stále při ní objevujeme nové věci, online nástroje se neustále vyvíjejí, takže ani již dříve vyzkoušené výukové aktivity nemusejí fungovat, v digitálním světě trvá většina aktivit déle, učitel zpravidla nemá bezprostřední zpětnou vazbu o postupu žáků… Online výuka je prostě jiná a návyky získané výukou vedenou v prostředí školní třídy jsou přenositelné jen omezeně."

Hodně fb skupin se začalo strefovat do škol a učitelů, že distanční vzdělávání nezačalo okamžitě… Ale skutečně právem?

„Hlavní úsilí, které jsme dříve v základních a středních školách investovali do digitálního vzdělávání, směřovalo primárně do používání technologií při přípravě na výuku a především přímo ve výuce. Primárně tedy ve škole v době, kdy se v jedné místnosti nachází učitel společně se svými žáky. Nikoho dříve nenapadlo, že se někdy dostaneme do situace, kdy budou děti zcela izolované ve svých domovech a učitel k nim nebude mít fyzický přístup. Přípravu učitelů základních a středních škol pro vedení čistě distanční výuky jsme nikdy neplánovali.“

„Současně jsme až dosud slýchali stesky o nízké prestiži učitelské profese a nedocenění náročné práce učitelů v očích veřejnosti. Nyní se pedagogové na všech úrovních mají možnost zviditelnit a prokázat své faktické kvality. Okolnosti, kdy množství rodičů zůstává se svými dětmi do věku 13 let doma, umožňují veřejnosti sledovat práci učitelů pod drobnohledem. Současně rodiče sami na vlastní kůži zažívají, jak obtížné, časově náročné a vyčerpávající je dětem zabezpečit odpovídající vzdělávací podněty, a s očekáváním se obracejí právě k učitelům. Součinnost školy a rodiny nikdy nebyla aktuálnější.“


Nadhled na závěr

Ředitelkám a ředitelům nechybí nadhled, a to je moc dobře. Nikdo z nich nebyl na tuto situaci připraven, ale z uvedených příkladů je vidět nadšení a snaha pokračovat ve vzdělávání dětí, jak jen to je nejlépe možné. Požadavek, aby ředitel byl lídrem pedagogického procesu, opět dostal další jasné argumenty.

„A také potřebuji v nejbližší době vybrat nového pana školníka a paní sekretářku… Jak tohle udělat na dálku? Už aby škola začala a já si trochu orazil. :)“

„Konečně ty telefony k něčemu jsou, mnohé školy je vzaly na milost a snad přemýšlejí o tom, proč je vlastně zakázaly.“

„Lepší příležitost pro dělání chyb asi mít nikdy učitelé nebudou. A to za trochu experimentování stojí.“

„A pak je tu ještě jeden přínos – nikdy se tolik dětí do školy netěšilo tak jako dnes.“


Pro časopis Řízení školy a pro Řízení školy online PhDr. Václav Trojan, Ph.D.

Ondřej Šteffl: 50 odstínů školy – proč by to nešlo?

Ondřej Šteffl, zakladatel ScioŠkol, pro FORUM 24 hovoří o tom, co by mohla dnešní krize a nečekaný výpadek klasické školní docházky přinést jako zkušenost a šanci pro budoucnost. Třeba to, že by se škola přiblížila potřebám konkrétních žáků a studentů a byla účinnější i pestřejší.

Zdroj: blog autora 18. 4. 2020

Jak karanténa pokračuje, diskutuje se o tom, kdy se děti vrátí do škol. Asi není tajemství, že škola neplní jen vzdělávací funkci, ale také se tam prostě umístí děti, protože by je doma nikdo nemohl hlídat. To se dá těžko nahradit, ale tenhle stav se také nedá improvizovaně dlouho vydržet. Co bude s dětmi, když rodiče musí pracovat, v práci nebo doma? Neplní dnes škola taky funkci guvernantky?

Časy koronaviru ukazují, že hlídání dětí, když jsou rodiče v práci, už není zdaleka tak důležité, jak bývalo. Zatím si žádný podnik nestěžuje, že mu chybějí lidi. Dětí je cca 100.000 v ročníku, ve věku 6 až 11 let to znamená asi 600.000 dětí. Jenže se ukazuje, že žádostí o ošetřovné je zatím jen 11.000 (ke 4. dubnu 2020), pravda bez započítaných OSVČ. Otevření škol tedy očividně není ekonomický problém. Možná to bude tím, že třetina lidí teď nechodí do práce (což je 1,7 milionu lidí). A jak se ukazuje, home office pro spoustu lidí funguje docela dobře. Celé by to teď šlo vyřešit třeba jen otevřením celodenních družin tam, kde k tomu mají podmínky, dětí by asi nebylo moc. Z druhé strany, bez obědů pro děti to pro rodiče, kteří hlídání potřebují, nemá smysl. A stravování je jistě hygienický problém. Zdá se, že vládu to moc netrápí, protože sice navrhuje od 25. května otevřít první stupeň školy, ale s obědy ani s družinami nepočítá. To potřebné rodiče moc nevytrhne. To je hlídání. Jiný nový problém je, že se rodiče s dětmi doma učí, což pro mnohé znamená druhou vyčerpávající směnu.

Je dostatečným důvodem pro obnovení docházky v blízké době potřeba klasifikovat a udělat všechny možné přijímačky a podobně?

Jsme zvyklí na to, že za normálních okolností probíhá zkoušení, selekce, certifikace. Konkrétně maturity a přijímací zkoušky. Žáci a studenti se klasifikují. Ale potřebujeme to? Klasifikaci určitě ne. Mnoho škol neznámkuje už teď. Na Slovensku klasifikaci i známkování do září zrušili. Maturitu asi taky nepotřebujeme, když i MŠMT počítá s tím, že letos taky nemusí vůbec být. Jediné, co je potřeba, jsou přijímací zkoušky. Ale opravdu jen tam, kde je velký převis poptávky. Střední školy, kde se na 30 míst hlásí 35 dětí, mohou přijmout všechny, nejspíš stejně všichni nenastoupí. Nezbytné jsou jen tam, kde je převis vysoký. MŠMT sice omezilo centralizované přijímačky jen na jeden termín, což nepochybně zvyšuje stres žáků, ale budiž, je to riziková koncentrace dětí. Ale bůhví proč MŠMT trvá na tom, aby se konaly na všechny obory s maturitou. Proč? A vláda asi neví, že i přijímací zkoušky jde realizovat online. V zahraniční je několik modelů, které přesně kontrolují situaci a opisovat nebo si nechat radit je prakticky nemožné. Například v Singapuru tak klidně dělají i přijímací zkoušky. A zemí, kde to teď využijí, určitě přibude. Proč by to nešlo u nás? Protože to Cermat nezvládne?

Děti teď určitě trpí izolací. Nepomohla by jim nějaká forma školních setkání? Jak by mohla vypadat?

Mnohé děti zažívají velkou sociální izolaci. A jak jsou všichni doma, je z toho mnohde „rodinná ponorka“. A ten problém rychle narůstá. Pro malé děti nestačí se potkávat online. Potřebují fyzický kontakt jak mezi sebou, tak i s jinými dospělými, než jsou jen rodiče. Navíc ne všechny děti tu možnost mají. Četl jsem, co napsala jedna matka: „Jsem už čtyři týdny doma se všemi svými dětmi (jo, miluju je, ale k tomu s nimi nemusím být 24 hodin denně).“ Problémy to může vyvolat velmi různé až po hluboké trvalé psychické postižení dětí či rozvrat rodin. Takže to bychom řešit měli. V navržených vládních opatřeních se počítá s patnáctičlennými skupinami na prvním stupni, s dobrovolnou docházkou. To je dobré. Ale až od 25. května, a to je podle mého soudu hodně pozdě. Děti tak budou samy jen s rodiči víc než dva měsíce! A pro druhý stupeň jsou jen v nedohlednu třídnické hodiny. Přitom dětem by úplně stačily dva dny v týdnu dvě hodiny, a samozřejmě ani to nemusí být ve škole, a třeba jen ve dnech, kdy je dobré počasí, a venku. Pomohlo by dovolit dětem potkávat se ve škole v malých skupinkách, třeba po pěti. To by myslím šlo povolit mnohem dřív.

Teď asi řada rodičů i dětí zjistí, že se jim vlastně doma pracuje dobře. Je to základ nějaké možné změny do budoucna? Bude se lidem chtít vrátit ke starému stylu?

Na Facebooku se třeba můžeme dočíst: „Já bych brala třídu do školy nebo do parku na dvě krátká dopoledne týdně. A už navždy. Ukázalo se, že trčet tam od pondělí do pátku je neefektivní.“ Nebo „že děti nechodí do školy, neznamená, že se neučí. Jejich samovzdělávání běží bez ohledu na ministerstvo školství“. Některé školy si s online výukou poradily skvěle, jiné se snaží a učí se. Ale jsou i školy, které se nesnaží, věří na návrat minulosti a odnášejí to děti.

A samozřejmě různé jsou i možnosti a dovednosti dětí. Mnoho dětí prokázalo nečekaně skvělou učební autonomii a samozřejmě se ukazuje, že výhodu měly ty, kde jsou děti k samostatnosti a učební autonomii ve škole vedeny. Ale na druhé straně jsou děti, které k samostatnosti škola nevedla anebo dokonce teď vůbec neměly možnost se se školou spojit, či nemají doma podporu rodičů. Nejčastěji půjde o děti ze slabého sociálně ekonomického prostředí. To by bylo třeba přednostně řešit. Ani tady není plošné otevření škol namístě. To by naopak často vedlo k dalšímu zvětšování nerovností. Kdyby se škola otevřela pro všechny, mám obavu, že učitelé nesoustředí mnoho své pozornosti na online-problematické děti, na ty, co nic nedělaly, nepřipojily se, neřešily, nespolupracovaly třeba proto, že nemohly, ale budou se věnovat těm, se kterými byli v kontaktu. Ostatně jak by to asi ty děti, co celou dobu spolupracovaly, nesly? S řešením kritické situace těchto dětí, z nichž mnohé úplně ztratily kontakt se školou, ovšem bohužel žádné vládní opatření nepočítá. Těch dětí asi není mnoho, a u nich by naopak povinnost přijít do školy alespoň jednou týdně, nejspíš individuálně, byla asi namístě. Klidně od zítra.

A myslíte, že si ze současné situace můžeme něco donést do vzdálenější budoucnosti?

Určitě! Na škále online výuka, tedy to, co je teď, a klasická docházka, tedy úplný návrat do stavu před koronavirem, je spousta možností, jak mohou školy fungovat smíšeně. Jak vyřešit problémy, o kterých jsme mluvili, tím, že dobře nakombinují to nejlepší z obojího. Jasné je třeba zjištění, že některým dětem lépe vyhovuje online výuka, naučí se víc a efektivněji, a vyhovuje to i mnohým rodičům. A proč tedy budeme všechny děti honit denně do školy jako donedávna? Ostatně i návrhy vlády jdou trochu tím směrem. Jakkoliv jsou koronačasy rizikové a náročné, mají jednu výhodu: jsou natolik nestandardní, že mnozí lidé jsou ochotni přijmout i nestandardní postupy. Je to nevídaná příležitost změnit fungování škol. K lepšímu!

Možností, co dá vyzkoušet, je spousta. Záleží ovšem samozřejmě na podmínkách, vůli a schopnostech konkrétní školy, konkrétních učitelů, ale i dětí a rodičů.

– Docházku tři dny ve škole, dva dny doma – to je ostatně už léta osvědčený postup. V distriktu Grove Heights v Minnesotě už v roce 2010 nabízeli hybridní třídy (8567). Studenti se scházejí ve třídě jen třikrát týdně a dvakrát týdně mohou pracovat on-line. Jeden rok po realizaci programu kleslo selhání ve standardizovaném testu z angličtiny pro 12. třídu (v USA poslední ročník střední školy) z 63 procent na 13 procent.

– Škola taky nemusí být pro všechny šest hodin denně. Právě teď se ukazuje, že někomu by vyhovovala hodina konzultací (teď dokonce online), hodina s kamarády a zbytek třeba ve studovně. Jiný je naopak rád za šest hodin úkolů. A je vidět, že některé školy i takovou komplikovanou věc umějí v online prostředí realizovat.

– Mnohé děti prokazují vysokou učební autonomii. Ty měly mít mnohem širší možnost sestavit si individuální učební plán a do školy chodit podle potřeby.

– Určitě teď vlastně vyzkoušíme jen dobrovolnou docházku do školy. Jsem zvědav, kolik dětí přijde.

– Školy a učitelé teď nemohou známkovat. Skvělá příležitost naučit se děti motivovat jinak a žít bez známek.

– Vytvoření věkově heterogenních skupin. To by teď mělo být možné i podle vládou navržených opatření. Patnáctičlenné skupiny, kde starší mohou pomáhat mladším, by učiteli určitě usnadnily život, v mnohém (včetně dodržování hygieny) by byly efektivnější. A kromě toho vedou k rozvoji mnoha důležitých dovedností všech dětí.

– Nepochybně je to i příležitost podívat se, co se vlastně děti učí a naučí. Co jim bylo v těchto časech užitečné (učební autonomie, samostatnost) a co jim naopak škodilo (návyk pracovat jen podle pokynů). Co bylo pro ně tak zajímavé, že se samy učily doma, třeba i víc, než musely, a co naopak vzdávaly. A proč? Z vaření nebo pečení se stal reálný projekt s výsledkem, který se snědl.

– A není lepší, když učitel svůj výklad natočí a dá na web? Děti si to mohou pouštět, kdy potřebují a opakovaně, když nerozumějí. Anebo si najít na webu jiný výklad, který jim lépe vyhovuje. Proč bychom se měli teď vracet ke klasické výuce, když víme, že tohle umíme a funguje to líp?

– Teď třeba mezi klasickou docházkou a domácím vzděláváním není nic. Přitom, jak je teď jasné, mnohým se to osvědčuje a chtěli by právě něco mezi tím.

– A jsou i odvážnější možnosti, které si tu a tam (třeba v našich ScioŠkolách, ale určitě i jinde) v online prostředí některé děti vyzkoušely – „chodit“ do dvou škol současně, do jedné třeba na matematiku, do druhé na nějaký projekt. Nebo skutečně (nejen jako, ale se sdílenou zodpovědností) učit mladší spolužáky třeba v classroomu, natáčet pro ně videa, číst jim pohádky atd.

To všechno vlastně teď podle platných zákonů nejde, nebo to jde ztuha. Ale když to vyzkoušíme a osvědčí se to, bude už pak větší vůle zákony změnit, uvolnit, přiblížit vzdělávání potřebám každého, zvýšit efektivitu vzdělávání. Zbavit se představy jednotného školství, jednoho střihu pro všechny. Udělat školství otevřenější a barevnější.

Tak, jak by měl vypadat nová škola?

Co dalšího bychom z koronačasů měli zachovat nebo vytvořit, když víme, že to jde?
Co by se líbilo vám? Co byste vy chtěli pro své děti? A určitě to nemusí být pro všechny stejné. Všechny nápady vítány!

Roman Král: Krajina české školy

Něco se děje. Když se neumíme zastavit a ohlédnout se sami, donutily nás okolnosti. Příroda, chcete-li. Zacloumala námi jako někým, kdo pomalu přestává být příčetný. Je to velká příležitost změnit perspektivu, pomalu a beze spěchu přehlédnout terén, nechat jej na sebe působit, chvíli mlčet, nechat to doznít a pak teprve říct: Tak takhle to je. A hned potom: A co s tím udělám?

Zdroj: blog autora 17. 4. 2020

Tím terénem je pro nás mimo jiné také krajina české školy. Pandemie, která nás uvrhla do jiného životního běhu a která zpomalila naše každodenní kolotání, není jen „neviditelný nepřítel“, kterého musíme potrumpovsku porazit. Je to především zpráva o stavu našeho žití a příležitost probrat se, než bude pozdě. Je bláhové hájit staré pozice, jako chtít vstoupit do stejné řeky. Jedině pak bude mít naše záchrana smysl, pokud se vrátíme jiní, oslovení.

Nyní, kdy je všechno takříkajíc v luftu, je nejlepší doba pro restart. Opravdu je nezbytné, abychom za každou cenu suplovali běžnou výuku? Stane se vůbec něco, když budou děti několik měsíců bez školy? Nemůžou školští odborníci, ředitelé škol a učitelé konečně využít čas k řádné reflexi svých letitých snah, pozorně si vyslechnout novou zprávu, kterou pandemie přináší, a vystavět nové, smysluplné a realistické cíle a jim přizpůsobit novou organizaci a pojetí výuky?

Nová doba – říkejme tomu zatím takto optimisticky – nám přinesla zlepšení našich IT dovedností, a to přímo skokově. Osvojujeme si nové způsoby komunikace a používáme k tomu technologie, které by u nás nezdomácněly možná ani do důchodu. Dozvídáme se nové věci o sobě i o našich žácích. Nepoznáváme některé žáky, a to jen proto, že se s nimi setkáváme v jiné situaci než v té jediné, v které jsme je léta hodnotili, totiž ve školní třídě. Nyní při distanční výuce bez sociálního tlaku třídy rozkvétají, nebo naopak bez možnosti exhibice chřadnou.

Zažíváme, jak jsou na tom skutečně se svými životními kompetencemi, o kterých se tolik ve školských dokumentech hovoří. Jak jsou samostatní, jak si umí plánovat, pracovat s časem, strukturovat práci, jak umí komunikovat, číst v textu, ověřovat si výsledek, apod. To, co se nyní děje, to je skutečná škola života. A pro nás učitele nedocenitelný zdroj k hlubšímu zamyšlení o tom, jak se nám práce daří a za čím vlastně jdeme.

Navracet nyní školy na desatero způsobů včetně dobrovolnosti, jak plánuje vláda, snižuje čitelnost a tedy i míru přijetí velikou klientelou rodičů, dětí a učitelů. V krizové situaci by bylo vhodnější méně variant a pevnější řízení změn. Ale ať už se vrátíme jakkoli, nesmíme se vrátit se stejnými ambicemi jako před pandemií. Stali bychom se pouze němými svědky neschopnosti české školy jakkoli se obrodit.

Pojďme se dohodnout na zásadním impulsu, na kterém školy nově postavíme. Na 2. stupni škol, na kterém nyní učím, za sebe navrhuji: (vedle významné redukce učiva) zásadní změny v organizaci. Ustupme ze snahy učinit výuku expertní (význam znalostí ustupuje významu kompetencí a postojů), nechť učí většinu předmětů jeden učitel, obdobně jako na 1. stupni. Další skupinu předmětů bude dobírat druhý učitel. Ten bude také spolu s třídním učitelem a odpovědným univerzálem v jedné osobě představovat pro některé hodiny v dané třídě učitelský tandem. Zároveň bude výuka probíhat ve větších přirozených celcích – v blocích. Témata a výstupy budou mít dlouhodobější povahu. Více věcí se zjednoduší, zklidní a zpřehlední.

Tento apel na větší univerzalitu učitele a také částečně tandemové řešení má mnoho výhod – vytváří prostor k individuální dopomoci dítěti, k asistentství, k mezipředmětovým vztahům, k adresné odpovědnosti učitele, ke skutečnému zaměření na kompetence, zlepšuje zastupitelnost, řeší také často dysfunkční spolupráci druhostupňového sboru a mnoho dalšího… Návrh je i příspěvkem do diskutovaného karierního řádu, vytváří dvě úrovně učitele, ruší dnešního asistenta…

Mnozí učitelé zakopaní léta ve svých pozicích toto přirozeně šmahem odmítnou. Je ale také možné nechat to chvíli znít a zamyslet se nad touto možnosti. Anebo přijít se svou dobrou zkušeností a svým vlastním konstruktivním návrhem.

Pandemie nás nutí do změny životního stylu. Nutí nás zpomalit, zvažovat kroky, zamyslit se nad globalizaci, věčnou ziskovostí a spotřebním kolotočem, klimatem, způsoby komunikace, demokracií, relativizací životních principů, vírou, atd. Vytváří nám nové hrací pole. Nepopírejme jej. Přečtěme si pozorně zprávu, kterou nám nová doba přináší.

Zuzana Hronová: Kutnohorsko dostalo experty i peníze na vzdělávání. Promítlo se to i do on-line výuky

Do projektu Eduzměny se spojily Nadace České spořitelny, Nadační fond Avast, Nadace Karla Janečka a Nadace Open Society Fund Praha, které podporují vzdělávání a rozhodly se vložit do fondu 100 milionů korun a dalších 100 milionů získat.

Zdroj:Aktuálně.cz 4. 5. 2020

Na Kutnohorsku nyní začaly investovat větší finanční prostředky, chtějí postupně zlepšit klima v regionu a pomoci všem tamním školám, aby se mohly zlepšovat. Chtějí také zapracovat na motivaci žáků chodit do školy, protože ta je v Česku nejnižší ze zemí OECD. Posílit se mají matematická, čtenářská či přírodovědná gramotnost a také kreativita dětí.

Projekt se rovněž zaměřuje na leadership, tedy vedení školy, a zdokonalování učitelů a jejich další vzdělávání, obrací se i ke zřizovatelům a snaží se zlepšit jejich spolupráci se školami. A v neposlední řadě i na rodiče, u nichž by chtěl posílit zájem o vzdělávání dětí.

Nadační fond chce být zcela transparentní, a proto hodlá zveřejňovat i případné neúspěchy a slepé uličky, kudy se na poli vzdělávání nevydávat. I takové údaje totiž mohou být pro rozvoj českého školství velmi užitečné. Na úrovni učitelů a ředitelů očekává Eduzměna zlepšení do dvou let.

Do pěti let pak předpokládá, že dojde k celkovému zlepšení školství na Kutnohorsku, což by se mělo odrazit i v rozvoji regionu a v posílení kvality života. Protože lépe vzdělaní lidé mají více příležitostí a jsou úspěšnější. Jak se projektu daří, mají ukázat například mezinárodní srovnávací testy PISA nebo podrobné zprávy České školní inspekce.


Miliony od nadací na lepší on-line výuku

Dříve než se autoři projektu stačili detailně seznámit s problematikou školství na Kutnohorsku, přišlo 11. března nečekané zavření škol z důvodu epidemie koronaviru. Eduzměna musela proto rychle reagovat na nově vzniklé problémy spojené se samostudiem z domova.

Zřídila proto Fond pro Kutnohorsko na pomoc dětem, jejich rodičům i školám, které se po zavedení distanční výuky spojené s koronavirovou krizí dostali do obtížné situace. Počáteční vklad do fondu věnovaly Nadační fond Avast a Nadace České spořitelny, oba do něj přispěly jedním milionem korun.

"Důležité je, aby byla zachována co největší rovnost šancí na vzdělávání. Současná situace rovné šance značně nabourala. Týká se to zejména dětí, které jsou v tuto chvíli bez připojení nebo se nacházejí v nějakých obtížnějších situacích v rodinách," říká Zdeněk Slejška, ředitel Nadačního fondu Eduzměna.

Speciální fond má proto pomoci hlavně dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí, se speciálními vzdělávacími potřebami, dětem v náhradní rodinné péči či dětem cizinců. Prostředky nicméně poskytnou i jiným aktivitám, které pomohou nastalou situaci ve vzdělávání řešit a které mají potenciál usnadnit výuku dětí.


Neomezený tarif pro učitele, překladatele pro školáky z ciziny

Z peněz nyní začali hradit zejména softwarové a hardwarové vybavení, internetové připojení a s tím spjatou instalaci. V této věci spolupracují s iniciativou Česko.Digital. Podporují také komunikaci mezi školami a rodinami, například neomezenými tarify pro učitele, kteří často používají svůj soukromý mobil, popřípadě zajištění tlumočníků pro žáky-cizince. Překladatele, například do mongolštiny, školám zaplatí zdejší pobočka tchajwanské firmy Foxconn. Podporují také terénní práci vyškolených specialistů, kteří pomohou s doučováním či v jednání se školou. To vše jsou nejpalčivější problémy, které zdejší školy řeší.

Žádat o příspěvky z fondu do výše 50 tisíc korun mohou mateřské, základní a střední školy, dětské domovy, neziskové organizace působící v oblasti vzdělávání či pracující s ohroženými dětmi a jejich rodinami či zřizovatelé škol v obci s rozšířenou působností Kutná Hora. Nadace rovněž vyzvala místní firmy a filantropy, aby do fondu rovněž přispěli a i oni se podíleli na vylepšení zdejšího vzdělávání.

"Rádi bychom podpořili co nejvíce dětí na Kutnohorsku tak, aby byla jejich distanční výuka nejen možná, ale i smysluplná," říká Kamila Drtilová, regionální manažerka Eduzměny a zároveň manažerka a koordinátorka Místního akčního plánu vzdělávání pro oblast Kutnohorska. "Rozdáváme první desítky notebooků do rodin, které vytipovalo vedení škol. Spolu se školami sdílíme dobré a špatné zkušenosti z distanční výuky. Zkušenosti zjišťujeme i od rodičů," dodává Drtilová.

Z výsledků rodičovských dotazníků na Kutnohorsku vyplynulo, že si přejí co nejvíce on-line výuky, s níž nemají tolik práce jako se samostudiem a řešením úkolů, ale po které volají i kvůli chybějícím sociálním kontaktům svých dětí. Rodičům vadí také leckdy chaotické sdílení úkolů přes nejrůznější platformy. Zaznamenali i komplikovanou situaci v běžných rodinách, které však mají více dětí a nezvládají distanční výuku kvůli nedostatku počítačů, prostoru i času.

Například ředitelka Základní školy Kamenná Stezka v Kutné Hoře zkompletovala všechny školní notebooky a modemy s připojením a zve si do školy rodiče a děti a ukazuje jim, jak mají s technikou pracovat. U takové schůzky pak jsou i učitelky, které jim vysvětlují, přes jaké programy a aplikace se mají učit či přijímat a odevzdávat úkoly.


Jde o to najít ideální formy podpory

Eduzměna také pořádá pravidelné setkávání vedení škol na Kutnohorsku, kde si ředitelé předávají své zkušenosti, především to, co se osvědčilo či naopak neosvědčilo v zavádění on-line výuky. Velkým tématem těchto sezení bylo například sjednocování aplikací použitých pro vyučování na dálku, spolupráce s dětmi off-line nebo spolupráce asistentů se žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

„V současné nenadálé situaci v českém školství se ukazuje, že Místní akční plán (MAP) Kutnohorsko má za sebou velkou podporu odborníků a jejich know-how, takže jde dál, než mohou jít jiné ,MAPy‘ po republice,“ říká Zdeněk Slejška.

„Není to o tom, že by tu najednou vyskočil region, který bude převyšovat ostatní, ale může to být ukázka toho, že se dá s určitou koncepčnější prací dojít dál. Jde také o to zjistit zde, jaké jsou ideální formy podpory, které pak lze aplikovat na celou republiku,“ dodává.

Podle něj jim koronavirová epidemie značně pozměnila plány, protože se nemohou setkávat osobně s řediteli, učiteli, žáky a rodiči tak, jak to měli v plánu. Některé věci se tak přesunují až do dalšího školního roku.

Průběžně také kontaktují vedení škol a seznamují je s tím, jaké mají nyní nové možnosti a co všechno z této podpory lze využít. Jsou zajetí v určitých kolejích, na které jsou zvyklí, a najednou se jim otevírají nové příležitosti a oni je začínají využívat,“ vysvětluje šéf Eduzměny.


S Google Classroom tu ještě nedávno uměly dvě učitelky, dnes to ovládají všichni

Jednou ze škol, s níž Eduzměna úzce spolupracuje, je také Základní škola Zruč nad Sázavou, ležící asi třicet kilometrů od Kutné Hory. Škola, do níž chodí 450 žáků, se dlouhodobě snaží o modernizaci a sledování trendů. Zaměřuje se na výuku cizích jazyků, informačních a komunikačních technologií (ICT) a oblast tělesné výchovy a zdraví.

Má patnáct odborných učeben a dvacítku interaktivních tabulí. Výuka cizích jazyků probíhá ve třech jazykových učebnách, které jsou vybaveny interaktivními sadami a sluchátkovým systémem. K výuce informatiky jsou využívány dvě pracovny PC a mobilní počítačová učebna. Škola má i kvalitně vybavenou dílnu, zahradu, arboretum, knihovnu, moderní sportovní halu a zrekonstruovaný venkovní areál, kde se organizují také sportovní akce pro veřejnost.

„My jsme měli velké štěstí, že jsme v době, kdy se uzavřely školy, měli jarní prázdniny. Takže jsme neuzavírali školu ze dne na den, ale měli jsme prostor promýšlet, co a jak. S dětmi a rodiči jsme začali řešit provozní záležitosti až následující týden,“ vypráví ředitelka školy Ivana Stará.

On-line nástroje před koronavirovou epidemií nepoužívali, ale díky tomu, že škola používá Gmail, mohla poměrně snadno začít využívat další nástroje od společnosti Google, zejména Google Classroom jako virtuální třídy pro výuku na dálku a Google Meet pro on-line schůzky jednotlivých tříd. Obě aplikace naučila vedení a učitele používat iniciativa Elixír do škol. Ta se zaměřuje na smysluplné a zajímavé učení fyziky a informačních technologií a je součástí expertního týmu Eduzměny.

„Hned od začátku používaly on-line výuku dvě mladé paní učitelky, které tyto platformy znaly z vysoké školy. Díky speciálním webinářům Elixíru do škol přímo pro naši základku po třech týdnech najeli na tuto výuku všichni učitelé od první do deváté třídy,“ říká ředitelka. Všem žákům zřídili účet na Gmailu, aby mohli používat potřebné aplikace. „Nikdo jiný s tím předtím neuměl, po výborném dvouhodinovém webináři šitém učitelům na míru a na jejich otázky už všichni Google Classroom ovládali hravě. Požádala jsem proto ještě o webinář na aplikaci Meet a opět je po něm celá sborovna v programu dnes už jako doma,“ pokračuje Stará.

Nejdřív rozšiřovali on-line výuku na všechny ročníky a pak postupně navyšovali počet takto odučených hodin a naopak snižovali množství zadávaných úkolů přes školní prostředí. „Byla jsem se podívat, jak vypadá taková hodina u prvňáčků. A viděla jsem, že kromě učení to znamená i obrovský přínos pro sociální kontakt dětí,“ líčí Ivana Stará.

Její škola také vyšla vstříc rodičům mladších žáků, kteří buď pracují a nemohou se dětem věnovat, nebo mají home office a kvůli tomu je nemohou pustit na počítač. Učitelky tak nabízejí tři stejné vstupy, například v osm, deset a patnáct hodin, aby si mohli rodiče vybrat, jak jim to vzhledem k jejich pracovnímu harmonogramu vyhovuje. Pedagožka se tak postupně potká se všemi svými svěřenci.

Mezi rodiči uspořádali dotazníkové šetření, jak jsou oni a jejich děti spokojeni s výukou na dálku. Dozvěděli se, že jim schází především jednotnější informace zadávané na jednom místě, více času na úkoly, rychlejší odpovídání učitelů, ale také kontakt „napřímo“. Z výsledků rovněž vyplynulo, že rodinám se zdá být úkolů až moc, navíc někdy takových, které žák nepochopí a nemá mu je kdo vysvětlit. A také že se děti doma nenaučí tolik jako ve škole.

Dotazníkové šetření nicméně probíhalo v momentě, kdy škola nabízela jen 30 procent on-line výuky. Od té doby se toho, i díky této zpětné vazbě, hodně změnilo. Dnes už mají plných sto procent výuky on-line, využívají jediné prostředí – Google Classroom – a vedení se snaží dbát především na výuku matematiky, češtiny a cizích jazyků, aby žákům a jejich rodičům trochu odlehčilo. Ostatní předměty, jako fyziku nebo zeměpis, dávají učitelé na delší období, aby se tomu mohly děti věnovat průběžně.

Nyní se snaží do tohoto vyučování začlenit co nejvíce dětí, což se rozdáváním školní techniky i notebooků od Eduzměny, instalací a proškolením rovněž daří. „Třeba paní učitelka v šesté třídě mi říkala, že na matematiku jí pravidelně chodí 23 dětí z 25,“ uvádí ředitelka.

Na dotaz, zda je pro Zruč nevýhodou, že se nachází tzv. na periferii, odpovídá, že je to naopak spíše výhoda. V malém pětitisícovém městě se většinou znají navzájem a žijí jako komunita. „Dobře známe děti i jejich rodiny. Když si nejsme něčím jisti, tak jim prostě zavoláme a zjistíme si podmínky. Učitelky mají s rodinami výborné vztahy. A touto situací se ještě zlepšily a zintenzivněly, rodiče jsme ještě lépe poznali,“ popisuje.

Nyní ředitelka promýšlí uspořádání červnových třídních schůzek on-line, kdy by se pomocí Google Meet propojili učitelé s rodiči. „Obzvláště o tom uvažuji v pátých třídách, kdy někteří žáci budou odcházet, a navíc se jim přechodem na druhý stupeň bude měnit třídní učitel,“ dodává.

Na její pokyn tu učitelé v on-line výuce neznámkují. Pro děti totiž znamená zcela nové prostředí a podmínky, na něž nebyly zvyklé, takže by to podle ředitelky nebylo fér.


„Technologický posun udělali učitelé, žáci i rodiče. A ještě víc nás to semklo“

Andrea Melechová Ruthová je zástupkyně ředitele pověřená řízením Základní školy Kamenná Stezka v Kutné Hoře. Ta sídlí v původní historické budově z roku 1910 v centru města. Jedná se o školu rodinného typu s individuálním přístupem k žákům, od roku 2018 se tu vyučuje podle zásad vzdělávacího programu „Začít spolu“ orientovaným na dítě. Co to znamená? Místo orientace na učivo se tu orientují na dítě, převládá aktivita dítěte, nikoliv učitele. Učí se v souvislostech a znalosti a dovednosti propojují s reálným životem. Chybu berou jako prostředek k učení, nikoliv jako selhání dítěte. Výuka vychází z potřeb a možností každého dítěte na rozdíl od klasických škol, kde učitel vykládá celé třídě najednou od tabule.

Na obou stupních nabízí Kamenná Stezka volitelné předměty a zájmové kroužky. Nyní pracují na tom, aby se změnili v instituci, která zapojuje do školního dění celou komunitu, tedy i rodiče, bývalé žáky školy či obyvatele regionu v rámci aktivit celodenního programu.

Jelikož tu jsou otevření změnám, dokázali se poměrně rychle přizpůsobit i překotnému vývoji po uzavření škol z důvodu koronavirové epidemie. „S učiteli i asistentkami jsme se urychleně domluvili na společné komunikační platformě, kterou se stal Messenger, a kde si od té doby vyměňujeme poznatky, zkušenosti a v neposlední řadě i humor,“ líčí s úsměvem Andrea Melechová Ruthová.

Využívají také sdílený disk na Googlu, kde sdílejí informace a dokumenty. Během prvního týdne třídní učitelé zkontaktovali všechny své žáky a domluvili se, jaká forma komunikace jim bude vyhovovat. Někdo komunikuje přes telefon, jiný přes Skype, Messenger, Facebook či WhatsApp. Učitelé z druhého stupně se většinově postupně přiklonili ke Google Classroom a jako základní komunikační kanál pro zadávání práce mají elektronickou žákovskou knížku v systému Bakaláři. „Ta je přístupná z našich webových stránek a podařilo se nám tam dostat všechny naše rodiny, a to i ty, které tam nikdy předtím nechodily,“ upřesňuje Ruthová.

Třídní učitelé si rozdělili práci se svými asistentkami tak, aby se dokázali věnovat všem žákům a mohli je i nadále podporovat. Třídní se také stali koordinátory aktivit od ostatních vyučujících. Nastavený systém přesto není bez mezer, ale to zřejmě nikde v republice, protože nezáleží jen na sborovně, ale i na přístupu rodin.

„Problémem stále zůstává neochota některých rodin a žáků ke spolupráci, zejména prvostupňovým chybí kontakt nejen s učitelem, ale hlavně se spolužáky – to se nám nedaří všude zajistit. Zpočátku jsme zřejmě také zahlcovali rodiče informacemi a prací, kterou strávili leckdy mnoho času, aby dokázali svým dětem pomoct. To se nám snad mezitím podařilo koordinovat. Stále se také ještě potýkáme s nedostatečným technickým vybavením, ale postupně uspokojujeme potřeby všech potřebných,“ vyjmenovává zástupkyně ředitele.

Za několik týdnů distanční výuky se nicméně podařilo pedagogům, žákům i rodinám učinit velký posun zejména ve využívání informačních technologií. A sborovna se dle slov vedení v krizi mnohem více semkla a učitelé si mnohem více pomáhají.

„Budujeme alespoň takto on-line a na dálku i vzájemné vztahy se žáky a jejich rodiči. Některým dětem tato forma vyhovuje, ale většinově se jim stýská, i rodiče se těší, až se věci vrátí do normálu. To vše by mohlo být do budoucna ku prospěchu v našem vzájemném vztahu,“ vypráví Andrea Melechová Ruthová a dodává. „Stále je co zlepšovat, ale pedagogové udělali obrovský skok. Většině navíc zabírá tento způsob výuky výrazně více času, právě proto, že se při tom musí učit neustále něco nového.“

Nová vyhlášená opatření ministerstva školství se podle ní kutnohorské základky příliš nedotknou. Ani plánované částečné otevření škol pro první stupeň by prý neznamenalo nějaké závratné proudy dětí. Vedení má totiž informace, že se velká část rodičů bude bát děti do školy poslat.

Uvažují nicméně, že by pořídili kamery, aby propojili žáky, kteří by přišli do školy, s těmi, kteří zůstali doma. „Začneme sondovat jednak mezi pedagogickými pracovníky a jednak mezi rodiči, s jakým zájmem budeme moci počítat a případně co a jak bude v našich silách zrealizovat,“ říká Ruthová.

U prvostupňových dětí cítí těžkosti sociálního odloučení a snaží se proto o kontakt on-line. Nejvíce ohroženy izolací jsou podle ní děti cizinců. Centrum pro integraci cizinců ve spolupráci s firmou Foxconn proto jedná o tlumočnických službách pro jejich rodiny s odlišným mateřským jazykem.

Z jejích zkušeností je podle ní mnohem náročnější vzdělávat na dálku právě prvostupňové děti, u nichž s postupem času roste nechuť cokoliv dělat, odmítají poslouchat a řídit se pokyny rodičů ohledně výuky. A rodiče s učitelem na ně bývají sami. Oproti tomu druhostupňové třídy mívají společné komunikační skupiny, včetně učitelů a asistentek, kde se žáci mohou poradit, na cokoliv se zeptat a vzájemně si pomoci.

„Je to až dojemné, když se děti, které dost často ve škole nepracují nebo ani do školy nechodí, najednou ptají, jak se dostanou tam a tam, na kdy že je ten úkol a kam a jak ho mají poslat. A spolužáci zareagují a tazatele navedou. I s učiteli a asistentkami si tak žáci budují rovnocenný, spíše partnerský vztah,“ líčí nadšeně zástupkyně. „My každopádně neustále vysíláme k rodičům signály, že jsme tu od toho, abychom s jejich dětmi pracovali, ať se na nás neváhají obrátit, pokud by cokoliv potřebovali – přes naše webové stránky, Facebook i Bakaláře se je snažíme informovat a nabízet jim pomoc,“ doplňuje.

Pochvaluje si také spolupráci s Místním akčním plánem Kutnohorsko, který se už několik let snaží propojit všechny skupiny zabývající se vzděláváním dětí. Touto situací a vstupem Nadačního fondu Eduzměna do jejich regionu se všechny změny a zlepšení ještě urychlily. Eduzměna jim začala poskytovat i technickou, odbornou a materiální pomoc.

Ještě ve spolupráci s iniciativou Česko.Digital a jejich projektem Učíme online svým rodinám rozdali patnáct notebooků s internetovým připojením, které jim usnadní fungování. I zde se školy v Kutné Hoře a okolí staly jakousi pokusnou laboratoří, kde se mají vychytat „mouchy“ této technické podpory. Aktuálně jednají o pomoci pro ty sociálně nejslabší. Eduzměna propojila školy s organizacemi poskytujícími sociálně aktivizační služby rodinám s dětmi, jejichž vývoj je ohrožen v důsledku dlouhodobě kritické sociální situace rodiny nebo kvůli její nefunkčnosti. A společně spojují síly jim na pomoc.

Pochvaluje si také, jak Eduzměna propojila vedení jednotlivých škol v rámci celého regionu, takže pak mohou mnoho problémů řešit společně a inspirovat se jeden od druhého. „Snaží se z nás utvořit velký a co nejlépe fungující tým. Velmi se na budoucích pět let těším, protože oni nám dávají příležitost vzájemně se poznat se všemi aktéry ve vzdělávání, sdílet své poznatky a zkušenosti a optimalizovat fungování sítě podpory pro nejrůznější skupiny žáků a jejich rodiny,“ říká Andrea Melechová Ruthová.

Nadstandardní mají i vztahy se zřizovatelem, tedy městem Kutná Hora, s nímž průběžně jednají a domlouvají další postup. „Tato doba je nesmírně náročná na organizaci vzdělávání. Na druhou stranu je to obrovská příležitost, kterou se budeme snažit – v rámci našich možností – maximálně využít,“ uzavírá.

Celý text článku s fotografiemi najdete ZDE.

Marc Ferro: Jak se vyprávějí dětem moderní dějiny po celém světě

Autorovi, profesorovi pařížské École des hautes études en sciences sociales (EHESS), šlo v této knize podle jeho vlastních slov „o zpochybnění tradiční koncepce ,světových dějin‘.

„Nezačnu faraony a neskončím Chomejním či nepokoji v Polsku, neboť obdobný postup by se hlásil k teleologické vizi dějin, ať už je jejich hybatelem křesťanství, marxismus nebo prostě jen vychází z myšlenky pokroku,“ píše v předmluvě.

Vytkl si obtížný úkol podat výklad o různých konceptech pohledu na historii v jednotlivých zemích a společnostech a provést vzájemné srovnání těchto konceptů. Pojetí týchž událostí a historických jevů se navzájem často velmi výrazně odlišuje a je ovlivňováno nejenom aktuální politickou situací v té které zemi, ale především kolektivním vědomím společnosti, které se utvářelo v průběhu celého jejího vývoje.

Kniha vyšla ve Francii poprvé v roce 1981, rozšířené vydání, které se nyní představuje českým čtenářům, je z roku 2004.

Více informací najdete ZDE.