Propast mezi dobrými a špatnými školami se v Česku prohlubuje. Kvalitu nikdo nevynucuje, říká analytik Gargulák

Když se píše o školství, většinou se píše o reformách. Vypadá to, jako že se neustále něco mění. Jenže realita mnoha tříd a škol vypadá stejně jako před třiceti lety. Jak je to možné? Proč existují velmi progresivní školy, a vedle nich ty, kde se čas zastavil? Za kvalitu školy vlastně nikdo tak úplně nezodpovídá, a navíc ani „kvalitu“ nikdo nevynucuje, říká analytik výzkumné společnosti PAQ Research Karel Gargulák.

 

Zdroj: Heroine 3. 4. 2025

 

Proč tedy podle něj všechny ty novinky z dílny ministerstva školství, o kterých čteme v médiích, v reálném životě mnohé české děti nezažívají? „Je to tím, že neexistuje žádná přímá linka, jak ty změny prosazovat a jak zařizovat, aby se skutečně dostaly do každé školy a třídy. Zároveň ministerstvo nemá nad jednotlivými školami ve vymáhání kvality a prosazování změn žádnou přímou moc. A pak máme Českou školní inspekci, jejímž úkolem je především přinášet nezávislou zpětnou vazbu ke kvalitě výuky. Jenže pokud inspekce zjistí, že škola není kvalitní, pro vedení to nemá žádné přímé důsledky,“ vysvětluje Karel Gargulák.

 

V Evropě jsou přitom země, které mají jasně definované, jak má kvalitní škola vypadat, a trvají na tom, že se k lepšímu musí měnit všechny: „Když se v nějaké škole v Anglii zvýší absence nebo zhorší výsledky srovnávacích zkoušek, nastoupí tam inspekce, která školu zkontroluje, nastaví opatření a uzavře kontrakt s ředitelem, do kdy a jak se situace musí změnit. Pokud se to nepodaří, je ředitel třeba odvolán a nastupuje nový. A to vše v extrémně multikulturním prostředí a velmi složitých kolektivech. Je to drsné, ale výsledky také mají, hodně se v posledních letech zlepšili a daří se jim vytahovat nahoru i děti ze složitých sociálních podmínek,“ popisuje analytik příklad jedné z evropských zemí, která v posledních letech výrazně zlepšila svoje vzdělávání.

 

Jedním z velkých problémů českého vzdělávání jsou neustále se rozevírající propasti mezi úspěšnými a neúspěšnými školami. „Kde jsme na tom špatně je segment těch nejslabších, nejvíc zranitelných. Máme hodně segregovaných škol, škol se špatnou pověstí, které nesou neúměrnou zátěž složitých jednotlivců i kolektivů a chudoby. A ty nůžky se rozevírají rok od roku víc a společnost se i tímto polarizuje,“ tvrdí Gargulák.

 

I v Česku máme přitom lokality, kde se daří rozevřené nůžky spíš zavírat. Jedním z nich je například Litvínov: „Naučili se komunikovat a spolupracovat – školy, zřizovatel, OSPOD, sociální služby, úřady práce, policie a tak dál. Scházejí se, nastavili si vztahy a procesy a podařilo se jim například snížit absence, opakování ročníku i nedokončování škol. Daří se, že jim majoritní i romské děti odcházejí na střední školy a dokončují je.“

 

Co je podle Karla Garguláka potřeba udělat, aby podobných příběhů úspěchu bylo víc? A proč by Česku pomohlo, kdyby se víc pracovalo s daty, které mají školy a úřady k dispozici? Dozvíte se na webu Heroine.cz.