Barbora Vajsejtlová: Puberťáci nemají soucit a nenávidí rodiče. Mění se jim mozek, říká psycholog

V dospívajícím mozku probíhá spousta změn, které mohou za to, že dospívající riskují, jsou emočně labilní a chybí jim empatie. Rodiče často situaci zhorší, když se snaží dospívající potomky kontrolovat, nebo je přepečovávají.

 

Zdroj: Seznam Zprávy.cz 27. 11. 2025. Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

 

V dospívání je mozek výjimečně zranitelný a traumata, která v tomto období vzniknou, jsou často závažnější než v jiném věku, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy dětský psychoterapeut a psychiatr Petr Pöthe.

Podle něj jsou změny v dospívajícím mozku zodpovědné i za to, že teenageři se často chovají nelogicky a nejsou například schopni odolat nesmyslným výzvám nebo, jak oni říkají, „challengím“.

Druhý extrém ale představují rodiče, kteří nedokáží poskytnout dospívajícím dostatečnou svobodu a mají potřebu svým potomkům „umetat cestičku“ a hlídat, aby se jim něco nestalo. Dosáhnou tak jen toho, že se od nich děti nedokáží separovat a problémy z nezvládnutého dospívání si přenáší i do dospělého života.

V čem je dospívání jiné než dětství?

Dospívání především není pokračováním dětství a je důležité, aby si to rodiče uvědomili. Dospívající v tom mají jasno. Oni se jednoho dne probudí a jsou skutečně jiní, jakoby noví. Ale rodiče si často nepřipouští, že puberta zkrátka není natažené dětství.

V dospívání nastává změna, která je na jednu stranu vzrušující. Vzniká něco nového a dospívající neví, co z nich bude, jak budou vypadat a někdy se mění i jejich vlastnosti, protože se v pubertě přebudovává mozek. Právě proto je to ale současně i děsivé, protože mizí staré jistoty. Ve svém starém těle už nemají oporu, a když se podívají do zrcadla, vlastně se leknou a vůbec neví, jak to skončí a kdy to skončí. To je něco, co může vzbuzovat úzkost a někdy i odcizení od vlastního těla.

 

Jak se projevují ty změny dospívajícího mozku, o kterých mluvíte?

 

V podstatě jde o to, že mozek se v průběhu dospívání laicky řečeno resetuje. V životě existují dvě období, v nichž se mozek zcela přebudovává; prvním z nich je prvních tisíc dní života, tedy od vzniku centrální nervové soustavy až po konec druhého roku. Tehdy se mozek vyvíjí nejen podle genetického programu, ale i podle toho, co na něj působí. Potom už se jeho vývoj spíš ustaluje.

 

Druhé období, ve kterém dochází k přebudování mozku, je potom dospívání, kdy se v něm rozvíjí dráhy, které vedou k akci. Až po nich se rozvíjejí myslící, regulující a reflektující části. Proto mají dospívající biologicky daný větší sklon něco udělat dřív, než to reflektují a přemýšlí nad tím. Často nedokáží onu akci zastavit právě proto, že inhibiční dráhy (nezbytné pro řízení pohybu a dalších funkcí – pozn. red.) ještě nejsou úplně vyvinuté a vyvíjejí se teprve později.

 

Dá se tím vysvětlit i rizikové chování, ke kterému mají dospívající blízko?

 

Je přirozené, že se dospívající chovají rizikové, protože některé dráhy v mozku se přebudovávají, jiné zase zanikají a inhibiční dráhy, které by za normální situace rizikové chování brzdily, ještě nejsou vyvinuté. U dospívajících je tedy skutečně větší riziko, že si ublíží nebo že ohrozí svůj život. Konečně nehody a úrazy jsou nejčastější příčinou smrti dospívajících, na druhém místě tohoto žebříčku jsou potom sebevraždy.

 

Navíc v dospívání hrozí i větší riziko, že se člověk dostane do společenských problémů, protože ho ovlivňují lidé, kteří dokáží uspokojit jeho bezprostřední potřebu. Ona bezprostřední potřeba je být přijatý a být začleněný do nějaké skupiny mimo rodinu, tedy do skupiny svých vrstevníků.

 

Dospívání je kritické například i z pohledu propuknutí duševních onemocnění, poruch příjmu potravy, sebepoškozování…

 

V dospívání je mozek hodně zranitelný a většina procesuálních onemocnění, jako je třeba bipolární afektivní porucha nebo schizofrenie, opravdu vzniká v tomto věku. A je to možná i kvůli určité křehkosti mozku. Ostatně proto také mají někteří dospívající větší pravděpodobnost, že budou víc traumatizováni než mladší děti. Jednak se devítileté, desetileté děti chovají méně rizikové a jsou více chráněni rodiči, ale zároveň je jejich mozek méně zranitelný než například mozek čtrnáctiletého. Tudíž třeba sexuální zneužití nebo znásilnění, ke kterému dojde v patnácti letech, může zanechat třeba větší trauma, než když ke stejnému zážitku dojde v dospělosti nebo raném dětství.

 

A pak je tu emoční labilita dospívajících, kdy jdou emoce z extrému do extrému…

 

Říkáte přesně, že pubertu a dospívání charakterizují extrémní a často protichůdné emoce. Je to kvůli tomu, že dospívající si musí otestovat hranice. Spousta dospívajících riskuje život tím, že jezdí rychle na motorce nebo se třeba intoxikuje (alkoholem nebo drogami – pozn. red.). Chtějí zkrátka vědět, jak daleko mohou zajít, a navíc mají pocit nesmrtelnosti.

 

Je také typické, že v dospívání jsou lidé na vrcholu narcismu a mají pocit, že si mohou dovolit všechno a že se jim nemůže nic stát. V kombinaci s tím, že nedokáží odolat tomu, když je někdo vyhecuje, pak vznikají situace, kdy například jezdí na střeše vagónu metra nebo si dají větší dávku drogy.

 

Vnímají to jako challenge, kterou si ještě v ideálním případě mohou natočit a získat za ni lajky – a tomu nedokáží odolat. V tu chvíli se jejich myslící mozek prakticky vypne a ačkoli to zpětně mohou vyhodnotit jako hloupost, v daném okamžiku to velmi pravděpodobně uskuteční.

 

Umí být dospívající empatičtí?

 

Pro ně je to hrozně těžké, protože dospívající jsou zkrátka vývojově zaměření na sebe. Jim jde o všechno a mají pocit, že oni jsou ti nejdůležitější – a je to tak v pořádku. To, že mají často černobílé a velmi rychlé soudy, patří k věku. Ale důležité je, aby z toho vyrostli. Rodiče se nemusí s dospívajícími hádat, nemusí s nimi souhlasit, ale mohou si cenit jejich názoru a jiného úhlu pohledu, i když se neshoduje s jejich. A dokáží být „hyperempatičtí“ a také absolutně necitliví.

 

Proč dospívajícím tolik lezou na nervy rodiče – a dospělí vůbec?

 

Jedním z důvodů je ten nejzdravější, tedy vývojový. Dospívající se potřebují od svých rodičů distancovat. Nechtějí být jako jejich rodiče, chtějí být lepší. Je v pořádku a zcela správné, že potřebují své rodiče odmítnout a „dezidentifikovat“ se s nimi. Postupem času se s nimi znovu identifikují a v případě, že si jich vážili už předtím, si jich začnou znovu vážit. Ale nejprve je musí odmítnout, říci jim, že nestojí za nic a že oni jsou lepší. My, jako rodiče, tohle musíme vydržet a nemít pocit, že musíme mít pravdu.

 

A jaké jsou ty další důvody, proč dospělí puberťáky tolik štvou?

 

Domnívám se, že druhý důvod je spojen s dnešní dobou – a totiž, že většina nás – rodičů – na dnešní svět nestačí. Původně bylo vzdělávání postaveno na tom, že dospělý věděl něco, co dítě ne, a dítě se to od něj naučilo. Ale tohle už dávno neplatí. My nerozumíme technologiím nebo třeba umělé inteligenci, ale drtíme děti na nesmyslných znalostech a trváme na nich, protože si na nich zakládáme. Je to podobné, jako kdybychom místo vývoje kosmických programů trvali na štípání dříví v lese.

To je, podle mého názoru, odpověď na to, proč jsou dnes dospívající naštvaní na dospělé víc než v minulosti. Protože oni vědí, že nám už dávno ujel vlak, a přitom to vytrvale popíráme.

 

Liší se nějak dospívání u dětí rozvedených rodičů a těch, kteří žijí v kompletních rodinách?

 

Spíš bych řekl, že se hodně liší dospívání dětí, jejichž rodiče mají nefunkční vztah, a dětí rodičů, kteří se mají rádi a tvoří funkční pár. Už i proto, aby se od nich dospívající děti mohly separovat. Protože abyste se mohli separovat, potřebujete se ujistit, že lidé, které necháváte za sebou, jsou nějak šťastní i bez vás. Nemůžete opustit někoho, o koho máte strach. Jestliže žije maminka v nešťastném partnerském vztahu a dospívající dítě má jako smysl života, je pro dítě hrozně těžké stát se nezávislým, protože se o ni bude pořád bát.

 

Takže když vztah rodičů není dobrý, je podle mě někdy lepší se rozvést. Neznamená to, že se rodiče musí nutně hádat, ale pokud spolu žijí vedle sebe jako spolubydlící, je pro děti častokrát lepší, když se rodiče rozvedou. Protože dítě má potom šanci zažít s jedním nebo oběma rodiči jinou rodinu a jiný vztah, v němž je rodič šťastný. Pro dítě může být obohacující, že si například táta najde novou paní, která ho miluje a váží si ho. Nebo když máma odejde od táty, který ji ponižuje, k někomu, kdo ji obdivuje a miluje.

 

Zmínil jste nutnost separace dospívajících. Oproti tomu stojí trend přepečovávání, kdy rodiče nejsou schopni nechat dítěti potřebnou volnost. Jak najít tu správnou rovnováhu mezi svobodou a kontrolou?

 

Rodiče někdy přestřelí v tom, že se k dospívajícím chovají, jako kdyby byli stále malí a potřebovali být neustále kontrolování. Pak často slyším od rodičů nářky, že už neví, jak mají svému dospívajícímu dítěti pomoci, že to s ním přece myslí dobře, a ono je přesto neposlouchá. Slyším, že se maminka chová ke svému -náctiletému potomkovi jako k malému dítěti, které jí pořád patří, ona je vlastní, může s ním disponovat a může ho kontrolovat, protože na to má omluvenku – vždyť to s ním přece myslí dobře.

 

Jenže je potřeba, aby si rodiče uvědomili, že nemohou vědět, co je pro dospívající dobré. Nemohou to vědět z jednoho prostého důvodu, protože nejsou oni. A dospívající naopak potřebují prostor pro to, aby to objevili sami. Pokud má dospívání proběhnout v pořádku, rodiče musí dětem nechat prostor na experimentování a potřebují o nich nevědět. Dospívající mají naprosté právo vypnout si telefon. Mají právo neříct, kde byli.

 

Ale rodiče s nimi potřebují mít takový vztah, že kdyby se něco stalo, nebojí se za nimi přijít, svěřit se a požádat o pomoc. Navíc je důležité, aby péče o ně nebyla podmíněna tím, že dodržují představy rodičů o tom, jak by se měli chovat. Jednoduše potřebují být svobodní a potřebují dělat chyby.

Navíc přesvědčení rodičů, že je kontrolují kvůli výchově, je špatné, protože o výchovu tady vůbec nejde. Měli by si uvědomit, že od určitého věku nemá výchova velký smysl. Vychovává se před dospíváním.

 

Máte nějaké praktické tipy pro rodiče, jak s dospívajícími mluvit a jednat?

 

Především by se neměli urážet. Vydržte to, že dospívající používají slovník na jiné úrovni, než jste zvyklí. Můžete lamentovat na tím, že tohle vy byste si ke svému tátovi nikdy nedovolili, protože by vás za to vyhodil z domu, ale to je váš problém, nikoli problém vašeho dítěte.

 

Dospívající potřebují v určité fázi rodiče úplně zkompromitovat právě proto, že se bojí závislosti. Rodiče se nad to musí povznést a nesmí to brát jako fatálně. Neznamená to, že by je děti neměly rády. Oni o rodiče mají stále zájem, ale jinak.

 

Důležité je neshazovat, nedevalvovat jejich prožívání nebo třeba i to, co sledují na sociálních sítích nebo hrají na počítači. Mnohem lepší je zahrát si onu hru s nimi. Zkrátka vystavit se jejich světu, kterému sice nerozumíme, ale dospívající se budou cítit v naší přítomnosti lépe, protože nás budou moci něčemu naučit.

 

Ideální je, pokud se rodiče neberou úplně vážně, ale zároveň nerezignují na to, že i oni jim mohou něco předat. Rodiče mají zkušenosti, které děti nemají, a mají jim co nabídnout. Mohou jim poradit a jít příkladem ve vztazích, jak zvládnout konflikty, jak překonat neúspěch a ve spoustě dalších věcí. Důležité ale je, aby se rodiče smířili s tím, že jsou zároveň i věci, ve kterých jsou objektivně lepší jejich děti, a nestyděli se za to.

 

Jak tedy přežít pubertu svých dětí?

 

I když se to někdy může jevit opačně, dospívající nepotřebují méně vztahů, ale naopak víc vztahů. Kvůli změnám, které probíhají v jejich mozku, se sice mohou dostat do velkých problémů, ale to rozhodně neznamená, že by měli být víc omezováni nebo kontrolováni. Především bychom k nim měli přistupovat s pokorou jako k těm, kteří umí a vědí spoustu věcí, které my neumíme a nevíme.

 

Měli bychom se od nich nechat poučit, což ale neznamená, že jsme pro ně bezcenní. Vývojově potřebují lidi, se kterými se mohou identifikovat. Proto také nemá být rodič pro dospívajícího kamarádem. Když mám v terapii dospívající, nikdy si s nimi netykám, protože nejsem jejich kámoš. Jsem někdo, s kým si rozumí a cítí se bezpečně, ale v případě, že se dostanou do problému, nepotřebují kámoše, ale potřebují dospělou osobu, která má o ně starost. A to je role rodičů.

 

 

 

 

__________________________

 

Petr Pöthe je psychoanalytický psychoterapeut a psychiatr s pětadvacetiletou samostatnou psychoterapeutickou praxí s dětmi, rodiči a dospělými. Založil vzdělávací institut IPDAR a je tvůrcem podcastu O dětské duši. Letos mu vyšla kniha Proč dospívání bolí.